Prašnými ulicemi vyprahlými dlouhým suchem se ubírali zástupy lidí mířících jak na Trh tak i směrem k městským branám do chudších čtvrtí královského města. Sluhové následovali své pány s nákladem koupeného zboží na zádech. Lidé se tlačili v zástupech u pouličních prodejců, aby stihli v posledních hodinách nakoupit co nejvíce věcí za výhodné ceny. Obchodníci radši snížili cenu, než by se vláčeli se zbožím zpět domů, mnohdy i několik týdnů cesty. V tomto zmatku se procházely stráže tvořené jednotkami skřetů i čarodějů, zatýkaly podvodníky, kapsáře a pátraly po hledaných, za jejichž chycení by je čekalo povýšení přímo od krále.
Nikdo si v tomto zmatku nevšiml mladé dívky v karmínových šatech prodírající se davem k mostní bráně vedoucí přímo na hlavní obchodnickou cestu. Její oděv svědčil o zámožném původu, ale strach a beznaděj zračící se v její tváři prozrazoval, že se dostala do problémů obvyklých spíše pro žebráky a chudinu. Už se blížila k bráně, když si všimla, že stráže prohlížejí každý vůz mířící z města a kontrolují každou dívku chystající se projít bránou.
„Je to tu,“ zašeptala si pro sebe a přitiskla se ke zdi nejbližšího domu, „už mě hledají.“
Po tváři ji stekla osamocená slza a nechávala za sebou vlhkou stopu. Dívka se rozhlédla, ten pohyb připomínal vyděšenou laň prchající před lovci. Však ona si tak také připadala. Začala se davem prodírat zpět směrem, kterým přišla. Pozorně sledovala své okolí a zahnula do nejbližší uličky, jakmile přes hlavy ostatních zahlédla přilby blížících se stráží. Žebráci povalující se ve špinavých uličkách si ji zvědavě prohlíželi a natahovali ruce pro almužnu, které se jim stejně nedostalo. Připadalo jí to jako věčnost než se propletla změtí uliček a průchodů až k Malému náměstí. Na jeho protějším konci zřetelně rozeznávala vysokou budovu s obrazem koňské hlavy na vývěsním štítu nade dveřmi. To byl cíl její cesty, hostinec U Koňské hlavy, místo kde si jako dítě hrávala. Místo, kde doufala, že najde úkryt do doby, než se setmí.
Dívka odhodlaně vykročila ze stínu domu a vydala se nejkratší cestou přes náměstí. Náhle ji na tvář dopadla kapka. Brzy byla následována další a pak ještě jednou. Během chvíle se z nebe na město snášel sílící déšť. Jeho kapky bušili do plátěných střech kramářských stánků stejně jako do dlažby pod nohama chodců hledajících suchý úkryt. Náměstí se začalo vylidňovat, takže dívka musela zrychlit, aby došla k hostinci dřív, než bude na náměstí pusto a prázdno. Když se přiblížila k ústi boční uličky vedoucí za hostinec byla už celá promáčená a prach ulpívající na jejích šatech se změnil v lepkavé tmavé fleky měnící její honosný oděv v obyčejné špinavé hadry, jaké nosí mnoho dívek v chudinských čtvrtí.
Dívka si otřela slzy smíchané s kapkami deště, vylekaně se rozhlédla a vklouzla do zatuchlé uličky plné odpadků z hostince. Našla malá dvířka vedoucí do sklepení a protáhla se jimi do stísněného prostoru plného beden a sudů. Nic nedbala na to, že si o hřebík roztrhla šaty, už tak byly zničení, hlavní pro ni bylo zachránit si život.
Když stanula na pevné podlaze sklepení na chvíli si sedla na nejbližší bednu. Nad její hlavou byl hostinec plný lidí hodujících na pečeném mase, kterým byl tento podnik proslaven. Až nyní si uvědomila jaký má hlad a litovala, že se nemůže vydat po dřevěných schůdkách nahoru a naplnit žaludek masem, jehož vůně pronikala až do sklepa. Místo toho vstala a vydala se na opačnou stranu než byly schůdky. Pamatovala si na malý výklenek ukrytý za hromadou beden a sudů v zadní části sklepení. Při odsunování několika beden z neopracovaného dřeva si poranila ruce, ale nedbala nic bolesti a dál se propracovávala stále blíž bezpečí. Odstrčila poslední sud a protáhla se úzkou mezerou k výklenku. Znovu posunula sud tak, aby nebylo poznat, že za ním někdo je a vsoukala se do mezery ve zdi. Jako dítě si tu hrávala a vešla se sem i se svojí kamarádkou, dcerou hostinského. Teď však měla problém, aby našla nějakou alespoň trochu pohodlnou pozici, ve které bude možné přečkat až do soumraku.
Nyní, když už nemusela veškerou pozornost soustředit na stráže v ulicích, začaly jí myšlenky utíkat k událostem, které ji donutily opustit pohodlný život s rodinou a bát se o holý život. V hlavě si stále přehrávala poslední den se svojí rodinou. Její matka sice pocházela z čarodějnické rodiny, ale nebyla nadaná. Její otec byl čaroděj, stejně jako její bratři. O ní si celý dosavadní život mysleli, že je po matce – nenadaná. Kdyby jen tušili, jak velký byl jejich omyl. Vlastně si spíš přála, aby měli pravdu.
Pořád nechápala, co se vlastně u oběda přihodilo. V jednu chvíli se šťastně smála s rodinou a o pár chvil později ji otec vyháněl z domu a sháněl stráže, aby ji udal. Pamatovala si, že po ní bratr z legrace hodil kouzlem placku a ona ji najednou odhodila na mladšího bratra. Smála se, zatímco na ni ostatní vyděšeně hleděli. Když i jí došlo co se stalo, smích se jí zadrhl v hrdle. Otec už mezitím bleskově vstal ze svého místa v čele stolu a chytil ji hrubě za paži. Bránila se, ale on jí nedal možnost, aby získala nějakou výhodu v podobě další přebrané schopnosti. Odtáhl ji k zadním dveřím do uličky vedle domu a nevybíravě ji vystrčil ven.
„Běž pryč! Zmiz mi z očí a nevracej se, nebo zničíš celou rodinu,“ řekl jí chladným hlasem, ale v jeho očích se na chvíli objevila bolest nad ztrátou milované dcery.
Stála tam jak přimražená a nemohla uvěřit tomu, co slyší. Chtěla něco říct, ale otec ji zarazil nekompromisním pohybem ruky. Ukázal k ústí uličky a zvýšil hlas: „Řekl jsem ti, abys zmizela, Reeno. Už do této rodiny nepatříš! Pro nás jsi dnes zemřela. Táhni!“ Po těchto slovech zabouchl dveře a zmizel v domě.
Když se Reena vzpamatovala a uvědomila si, co to všechno znamená, rozběhla se uličkou pryč. Chtěla dát otci čas na uklidnění a večer se vrátit, ale jakmile pohlédla za roh, k hlavním dveřím, viděla otce mluvícího s jedním skřetem z městské stáže. Jediné slovo, které rozuměla bylo zlodějka.
To teď pro něj byla, jen zlodějka. Po tváři jí začali stékat slzy, kolena se jí podlomila a ona klesla do prachu vyprahlé ulice. Dlouho si však nemohla dovolit truchlit nad svým neštěstím. Stráž odešla a bylo jasné, že za nedlouho se to tu bude hemžit skřety pátrajícími právě po ní. Pokud šlo o polapení zlodějů byli nemilosrdní a velmi vytrvalí.
Sebrala zbytek své hrdosti a všechnu odvahu, kterou ve svém nitru dokázala najít a vydala se ulicemi zachránit si holý život. I přes rychlost s jakou se jí podařilo dojít k mostní bráně nedokázala se dostat z města včas a skončila v malém špinavém úkrytu. Třásla se zimou v promoklých, špinavých a potrhaných šatech. Zčásti však za třas mohl i strach z objevení. Kdykoliv se na schodech ozvaly kroky, tajila dech a doufala, že jen pomocník jde pro zásoby do sklepa. Bylo tomu tak naštěstí pokaždé, pomocník jen vzal nějakou bednu nebo soudek a zase zmizel za dveřmi vedoucími do hlavní místnosti hostince.
Reena nevěděla jak dlouho se už skrývá, nebyla si jistá jestli je venku již noc nebo ještě stále den. V hostinci bylo stále rušno a jiné zvuky jí napovědět nemohly. Byla tolik vyděšená, že se bála opustit svůj úkryt moc brzy. Nakonec počkala až všechno v hostinci utichlo a prkny podlahy neprosvítal do sklepení jediný paprsek světla loučí a svíček. Až poté se opatrně vysoukala z výklenku a vydala se přes sklepení ke schodkům. Věděla, kam dveře vedou. Vyšla až k nim a dlouhou chvíli poslouchala jestli je v hostinci opravdu prázdno. Když si byla jistá, že na nikoho nenarazí, otevřela dveře jak nejtišeji uměla a vkradla se přes výčepní místnost do malé kuchyně hned vedle dveří. Na stole bylo několik kusů masa, sýr a půl bochníku chleba přikrytých plátnem, aby vše ochránilo před hmyzem a prachem pronikajícím sem okny z ulice. Na háčku u okna visel kapsář a starý plášť. Kapsář si Reena ovázala kolem pasu a naplnila jej potravinami. Vzala také láhev dobrého sladkého moštu a ostrý dlouhý nůž ležící u ohniště. Přehodila přes sebe plášť, aby skryla špinavé a roztrhané šaty a otevřela staré okenice. Hbitě se protáhla na ulici a v tmavém plášti se brzy ztratila v temnotě halící město.
Šla přímo k bráně oddělující město od chudinské čtvrti. Říkalo se, že zde byly stráže nejméně ostražité. Když byla na dohled brány vyděsila ji skupina stráží mířící jejím směrem z hlavní ulice. Zabočila do uličky poblíž a skryla se za hromadu odpadků na jejím slepém konci. Dlouho se bála pohnout nebo snad dokonce vyjít ze svého úkrytu a pokračovat v cestě. Nakonec se odhodlala a přešla k ústí uličky a opatrně vykoukla směrem k bráně. Skupina stráží stála u brány a pečlivě pozorovala celé okolí.
Reena se opět schovala do temnoty uličky a zoufale přemýšlela jak jinak by se mohla dostat z města ven. V rychlém pohybu jí bránil obsah kapes, proto se rozhodla je trochu odlehčit. Skrytá za několika rozbitými bednami snědla rychle kus masa, sýr a většinu chleba co měla. Napila se moštu a zbytek nechala v lahvi mezi ostatními odpadky. Zbavila se tak nejtěžšího závaží, ostatních potravin se vzdát nemohla. Nevěděla, kdy se jí povede zase nějaké jídlo sehnat.
Ještě chvíli tam seděla než se odhodlala vyjít z uličky a vyzkoušet jinou z městských bran vedoucích z města. Nutila se k pomalému kroku, aby na sebe zbytečně neupoutala pozornost skřetích strážců. Konečně zahnula za roh a ztratila se jim z dohledu. Zrychlila téměř do běhu a mířila nejkratší cestou k Dřevěné brance. Byla to nejstarší brána zasazená do zdi městských hradeb. Doufala, že tudy se jí podaří z města dostat.
Blížila se ke svému cíli a viděla jen jednoho strážce hlídající tento východ z města. Usmála se a cítila se najednou silnější než kdy dřív. Věřila, že se jí to povede. Dostane se z města a nebude jí už hrozit smrt. Skryje se v lesích nebo se vydá dál na jih do některé z venkovských osad a začne nový život daleko od stráží neúnavně pátrajících po zlodějích. Už byla jen několik desítek kroků od brány, když ji v ústí uličky, kterou právě míjela někdo zachytil za plášť. Vylekalo ji to a vykřikla by, kdyby ji něčí štíhlá ruka nezakryla ústa. Byla vtažena do uličky a někdo ji tlačil zády ke zdi.
„Pustím tě, ale nesmíš křičet, rozumíš?“ slyšela šepot blízko svého ucha. Rychle několikrát kývla hlavou a snažila se kontrolovat třas, který se jí začal šířit tělem.
Ruka z jejích úst byla pryč, ale tlak na hrudník tlačící ji ke zdi neustával. Snažila se promluvit, ale strachem ji vyschlo v ústech a vydala ze sebe jen neurčitý chrčivý zvuk. Několikrát polkla a znovu se pokusila promluvit: „Kdo jste? Co po mě chcete? Vezmete si všechno co mám a nechte mě jit, prosím!“
Ze tmy se ozval tlumený smích a pak znovu uslyšela šepot blízko svého ucha: „Nechci tě okrást. Sleduju tě už od hostince. Vím, kdo jsi, zlodějko. A chci ti pomoct.“
Reena překvapeně zalapala po dechu. Váhala, nevěděla jestli to není jen nějaká léčka, ale nakonec se rozhodla hlasu důvěřovat, ať už byl jeho majitelem kdokoliv. Znovu několikrát přikývla a cítila, že tlak na její tělo zmizel a opřela se o stěnu pohodlněji.
V tu chvíli mraky na obloze na malou chvíli odhalili měsíc a jeho svit naplnil uličku stříbrným světlem úplňku. Na ten krátký okamžik zahlédla Reena, kdo ji to nabízí pomoc. Viděla dívku asi stejně vysokou jako byla ona sama. Byla štíhlá, se zářivě světlou pletí a dlouhými vlasy barvy zapadajícího slunce. Na tváři jí pohrával rošťácký úsměv a její tělo halila jen krátká zelená tunika nad kolena a vysoké boty z jemné kůže.
„Ty jsi nymfa?!“ vydechla překvapeně Reena a úsměv na dívčině tváři se ještě rozšířil.
„Jestli se chceš dostat z města musíme hned vyrazit,“ zněla odpověď zašeptaná z dívčiných úst, ze kterých úsměv nezmizel ani na okamžik. Chytla Reenu za ruku a táhla ji hlouběji do uličky. Rychle se proplétaly špinavými bočními uličkami plnými odpadků a žebráků, kteří se choulili ke zdem a snažili se aspoň trochu ukrýt před nočním chladem. Minuly ulici vedoucí k mostní bráně a nořily se hlouběji do labyrintu uliček Říční čtvrti. Tato nejstarší čtvrť města byla plná řemeslných dílen a pochybných podniků, které vyhledávali řemeslníci, aby aspoň na chvíli zapomněly na svůj bídný život v poddanství.
Obě dívky nakonec zastavily u jednoho ze zastrčených skladišť v docích u malého nákladního říčního přístaviště. Dívka naznačila Reeně, aby byla na ni počkala a zmizela za rohem budovy. Když už se Reena obávala, že naletěla podvodnici a chtěla rychle zmizel, dívka se vrátila a odvedla Reenu k říčnímu břehu.
Hladina řeky byla temná a odrážela mračna valící se po nebi. Reena věděla, že proud řeky strhne každého, kdo se odváží do ní vstoupit. Nechápala tedy, k čemu ji sem neznámá dívka přivedla. O nymfách toho věděla příliš málo, aby ji napadlo, že tato stvoření dokáží zkrotit každý vodní tok a bezpečně se tak dostat kamkoliv potřebují. Reena se chtěla bránit, když ji dívka vedla po břehu přímo dolů k dravým vodám řeky, ale zvuk těžkých kroků ji od toho odradil.
Nymfa se rychle ohlédla směrem, odkud zvuk blížících se chodců přicházel, pak trhla Reeninou rukou a obě se vrhly přímo do proudu řeky. Reena neuměla plavat, proto se ze všech sil držela ruky nymfy. Ta se přitiskla k Reeně a nechala proud, aby je obě unášel podél hradeb města. Reena měla pocit, jako by ji zespodu něco silného nadnášelo a zabránilo tak, aby se potopila. Jen když se obě dívky blížily k místu, kde řeka podtékala zavřenou lodní bránu stáhl je proud skoro až ke dnu.
Reeně docházel vzduch a začala se vyděšeně snažit dostat opět na hladinu, ale proud ji stále unášel hluboko pod vodou. Dívka přitisknutá k ní ji klidně objímala pažemi a nedala najevo žádný strach. Náhle Reena cítila, že stoupá, rychle se blížila k hladině až najednou byla proudem vody vymrštěna z koryta řeky a ocitla se na bahnitém břehu mimo město.
Vedle ní ležela nymfa a usmívala se šťastně na Reenu. Naopak Reena byla v šoku z toho, co se stalo. V jednu chvíli se připravovala, že utone, a v další ležela v mazlavém bahně a byla svobodná, mimo dosah městské stráže.
„Tak vstávej, čeká nás ještě dlouhá cesta,“ promluvila nymfa, už nemusela šeptat, takže Reena poprvé uslyšela její jemný zpěvavý hlas, „jmenuju se Deidre,“ pokračovala nymfa a smývala si u řeky z obličeje bláto, „vezmu tě do naší osady v lese.“
Reena se vyškrábala na nohy a rychle zkontrolovala obsah kapes. Chléb byl promočený, tak ho hodila do vody rybám. Zbytek masa a sýra si nechala, doufala, že ještě bude k jídlu dobré. Na hladině řeky uviděla svůj odraz. Mokrý oděv se jí lepil k tělu, plášť měla celý od bahna, které měla i ve vlasech. Vypadala stejně zuboženě, jako většina žebráků, které vídala ve městě.
Deidre se už dostala nahoru na pevnější půdu kolem břehu a čekala, až se k ní Reena připojí. Ta se vyškrábala za ní a obě se vydaly nejkratší cestou přes pole k lesu rýsujícímu se na obzoru. Nad městem pomalu vycházelo slunce a tak si zatím nikdo nevšiml dvou postav rychle se pohybujících přes pole k temnému lesu.
