|
|
„Seržant Simons, průzkumná jednotka Bravo základně. Sektor Echo dvacet dva žádné abnormality, přesouváme se do sektoru E dvacet tři“ přerušil ticho Simonsův hlas.
Jemně vrásčitou planinu procházelo pět postav v oblecích mariňáků z Marine Corps, světlo z jejich svítilen prořezávalo šero. Všude byl klid.
„Rozumím seržante, Echo dvacet dva čisté, konec“ ozvalo se z vysílačky.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Bylo vzdálené, a tak se teplota povrchu pohybovala jen něco málo nad 0°C přes den a v noci teplota rapidně klesala. Atmosféra byla navíc velmi hustá, takže nepropustila mnoho světla, po celý den bylo šero a viditelnost dost mizerná.
„Zasraný průzkumy, neuvěřitelná nuda, žádnej boj, nic“ ozval se Freeman.
„Buďte zticha vojíne, průzkumy jsou naše práce tak jako každá jiná. Vy jste tu novej co? Nebojte už brzo si zabojujete a pak budete prosit o každou průzkumnou akci.“ Okřikl ho seržant Simons. Věděl, že průzkumy se provádějí jen při osídlení planety nebo při nálezu nějakých abnormalit.
Celá planeta byla, až na pohoří na severu a jihu, pokryta plání, jen občas se na této pláni vyskytl balvan větší než člověk, trhlina nějak vážně hluboká nebo výškový rozdíl, který by byl nějak markantní. Když procházeli sektorem E 23 nejprve si nevšimli, že balvanů začalo přibývat, až když se jim museli aktivně vyhýbat, začali nad tím přemýšlet.
„ Mějte oči otevřené, něco je špatně“ řekl Simons.
Trhlin také přibývalo, začaly se prohlubovat a rozšiřovat, terén začal stoupat, nejprve pozvolna a pak strměji.
„Co tu dělá ten zatracenej kopec?“ ozval se vojín Freeman.
„Buď zticha a sleduj okolí, nevěstí to nic dobrýho“ odpověděl mu jiný voják.
Simons přemýšlel, co způsobilo tu změnu terénu, než ho něco napadlo, rychle zpozorněl, protože skoro spadl. Dosáhl vrcholu a ten přešel v ostrou hranu s téměř 90° spádem. Podíval se dolů. Svah se níže zvolňoval a na hranici viditelnosti se nacházela zvláštní fosforeskující látka, podle všeho tekutina. To co nalezli byl kráter. Pokud ta tekutina byla na jeho dně tak mohl být kilometr široký.
„Základno, tady Bravo. Narazili jsme na nějaký kráter, obejdeme ho a pak se ozveme.“ Oznámil Simons.
Pak zapíchl do země malý majáček a celá skupina se vydala obejít kráter. Po hodině se dostali zpět k majáčku.
„Tady Bravo, obešli jsme kráter. Žádná známka nepřátelské aktivity, očekáváme rozkazy.“
„Zůstaňte na své pozici, posíláme k vám posily s vědeckým týmem“
„Rozumím konec.“
Vojáci se posadili na svah a sledovali temné okolí, Simons si sedl na hranu kráteru a díval se na tekutinu. Slunce zapadlo a všude byla neproniknutelná tma, ale ta tekutina byla i tak vidět.
Seržant J. Simons byl voják tělem i duší, nebyl sice typ vojáka jako vojín Freeman, ale měl rád svou práci, rád plnil různé úkoly a bojoval za Marine Corps, pro kterou pracoval už 7 let. Vojín Freeman byl ten typ člověka, který se nechal zblbnout lacinou propagandou a dal se naverbovat. Nepatřil k nejchytřejším, ale se zbraní uměl zacházet. Vojáci Smith, Baker a Skeates byli trestanci, odsouzeni za nejtěžší zločiny, k smrti nebo doživotí. Jediná možnost jak se vykoupit byla nastoupit do Marine Corps na desetiletou službu, po které je čeká nový život spořádaného občana.
Byli už značně unaveni po náročném dni a jen těžko drželi oči otevřené. Najednou se ozval pád kamínků. Bylo to někde dole pod nimi. Celá skupina rychle vyskočila na nohy a všichni začali mířit svými C-14 směrem odkud se hluk ozval.
„Bakere, Freemane běžte se tam podívat“ zavelel Simons.
Oba se pomalu a opatrně vydali tím směrem. Když došli k velkému balvanu, od kterého nejspíš zvuk vyšel, přitiskli se k němu. Jako jeden muž vyskočili a namířili za balvan. Ozvala se střelba z C-14.
„Přestaň, idiote, nestřílej!“ Začal řvát Baker.
Po chvilce střelba ustala. „Nic tam není seržo, Freemane ty magore vzpamatuj se a neplejtvej munici, navíc si na nás upozornil široký vokolí.“ Otočil se Baker zpět k návratu a Freemanovi uštědřil pohlavek.
Freeman byl bledý a třásl se. Adrenalin mu proudil celým tělem. Rozhlížel se všude kolem sebe a pomalu se šoural zpět k ostatním.
„Uklidni se, nic tam nebylo, nemusíš mít strach Freemane nic nám….“ Seržant nedopověděl větu.
Zpoza kamene u Freemana se ozval nestvůrný zvuk. Freeman se prudce otočil. Zakřičel strachy. Začal střílet. Najednou se vynořily ostré čepele zergské stvůry. Zabodly se mu do hrudi. Nadzvedly ho. Mrštily jím o další kámen. Jeho tělo dopadlo bezvládně na zem. Skupina byla v šoku. Po chvilce se vzpamatovali a semkli se v půlkruh. Ze dvou směrů se ozývaly ‚hlasy‘ zergů. Jejich dupot, čvachtání slizu a různé zvířecí zvuky. I Baker nejotrlejší z trestanců se zachvěl.
„Sakra, kolik jich tam je?“ ozval se Skeates „A proč už neútočí?“.
„ Zůstaňte v klidu, musíme získat čas“ snažil se je uklidnit Simons. „Základno, kde je ta jednotka, vypadá to, že nás brzy napadnou Zergové.“
„Jsou deset minut od vás Bravo, vydržte na pozici“
„jenže měli byste vyslat další protože jedna jednotka nám nepomůže, bude jich tu víc než dost.“
„Tady poručík Conolly, blížíme se k vám Simonsi, vydržte to jen deset minut. Přežil jste i delší čas v horších situacích seržante.“
„Budeme se snažit pane“
„ To byl rozkaz seržante, přežijte to!“
„Provedem pane, tak hoši slyšeli jste“ zakončil seržant a zaklekl.
Zvuky se postupně blížily a každý z jednotky měl pocit, že už každou chvíli zahlédne ty nechutné stvůry.
„Tak pojďte vy svině!“ Zařval Skeates.
Vypálil dávku někam do tmy. Kulky se zaryly do země a balvanu opodál. Nikde se nic neobjevilo. Najednou se ve světle svítilen objevila první stvůra. Jen se mihla a nikdo nestihl zareagovat. Pak se objevovali další. Ohavná těla o velikosti psa. Tesáky čněly ze zlověstné tlamy. Čtyři nohy a dvě končetiny zakončené čepelemi, byly to zerglingové. Běhali kolem skupiny mariňáků a nedalo se spočítat kolik jich je. Všichni čtyři začali pálit. C-14 rachotily. Kulky svištěly vzduchem. Zarývaly se do země nebo těl zergů. Někteří padali, ale jejich mrtvoly byly pohlceny vířící masou. Přibližovali se. Najednou se tři oddělili. Běželi na Bakera. Baker zareagoval. Jednoho skolil dávkou do hlavy. Druhému provrtal nohu. Ten spadl. Třetí vyskočil. Baker mu prohnal kulky břichem. Udělal krok vlevo. Mrtvola dopadla na místo, kde před chvílí stál. Pak dodělal zerglinga, který se snažil dokulhat zpět do hejna. Další se oddělili. Na každého vojáka se jich několik řítilo.
„Jen si s námi hrajou, svině jedny, ví že nás dostanou!“zařval Smith.
„Nepropadejte panice, dostaneme se z toho!“ snažil se je uklidnit Simons.
Na Skeatese se valilo několik oblud. První dvě skolil dávkou. Kulky se zavrtaly do jejich těl, která ihned padla k zemi. Další trefil do hřbetu. Zergling zpomalil, ale pokračoval. Předběhli ho ostatní. Už zbývalo jen pár metrů. Skeates střílel nepřetržitě. Kulky neminuly cíl. Tělo spadlo na zem s dírami v hlavě. Jiný se zřítil a nepokračoval. C-14 mu roztříštila kost v noze, ta nevydržela nápor a utrhla se. Nejbližší zergling se vymrštil do vzduchu. Skeates rychle namířil a vypálil. Otevřenou tlamu roztříštila dávka ze zbraně. Hlava se rozstříkla po okolí. Sprška krve potřísnila i Skeatese. Sestřelil ještě další tři. Dva vyskočili přímo proti němu. Jednoho trefil do hrudi. Ucítil náraz. Byl povalen těžkým tělem obludy. Než se vzpamatoval, vystřelila mu z hrudníku celým tělem nesnesitelná bolest. Zerglingovy zuby se bořily skrz brnění a začaly vykusovat maso. Skeates zakřičel. Ucítil další náraz a pak už viděl jen tmu a zvuky se mu vzdalovaly až bylo jen ticho a klid.
„Skeatesi!! Vy zasraný svině!“ otočil se Smith po křiku.
Zahlédl tělo spolubojovníka pod třemi zerglingy. Okusovali z něj kusy. Smith začal pálit. Všechny tři hned zabil. Střílel dál i do mrtvých těl. Adrenalin mu pulsoval celým tělem. Cítil každý tep srdce a měl pocit, že exploduje. Střílel, ale nedíval se kam. Prostě střílel. Kulky nemilosrdně protínaly vše, co jim stálo v cestě. Většinou těla zerglingů. Propadl takové zuřivosti, že si nevšiml tří letících zerglingů. Zbraň si však našla své cíle. Dva zemřeli za letu. Třetí dopadl vedle vojáka a rychle se otočil. Smith to zaregistroval. Otočil se. Vykryl ránu svou zbraní. Udeřil zerga do hlavy. Zerg ucukl. Smith namířil. V zádech ucítil ostrou bolest. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Padl na kolena. Díval se přímo do rudých očí jeho nepřítele. Cítil jeho smradlavý dech. Pak zerg pomalu otevřel tlamu a rychlým pohybem prokousl mariňákovi helmu a kus obličeje.
Simons zaslechl výkřik, bylo mu jasné, co se stalo. Zaslechl i Smitha, ale neměl čas dívat se okolo. Zabíjel zergy valící se na něj. Padali, rozstříkavali se a valili se jeden přes druhého, nebralo to konce.
„Semkněte se!“ vykřikl seržant.
„ Jsem tu jen já, pane“ ozval se Baker.
Oba ustoupili až na okraj kráteru.
„Kolik jich sakra je?“
„Nevím, ale posily tu budou každou chvíli. Vydržíme to“ řekl Simons a oba stříleli jak zběsilí.
Několik dalších zerglingů padlo. Najednou se stáhli. Zase bylo slyšet, že tam někde jsou, ale nebylo je mezi balvany vidět.
„Co to má zase bejt?“ řekl Baker vyveden z míry nastalou situací.
Oba vojáci se rozhlíželi na všechny strany. Nikde nic. Najednou se vyřítilo několik zerglingů. Mariňáci je začali zabíjet. Z ničeho nic se objevily jiné nestvůry. K vojákům se plazili vzpřímení hadi s exoskelety, měli dvě končetiny zakončené dvěmi hrozivými čepelemi, jejich hlava a hřbet byl kryt masivním chitinovým pancířem. Byly to Hydralisci. Stvůry se pomalu posouvaly směrem k vojákům. Zerglingové měli jen odlákat pozornost a to dělali dobře. Dorážely na mariňáky a ti se nemohli zaměřit na nově příchozí. Už zbývalo jen několik metrů. Zerglingové se stáhli. Simons i Baker pálili do Hydralisků. Kulky se odrážely od jejich krunýře na hlavě nebo pevného hrudníku. Přibližovali se. Baker už viděl sliny tekoucí z huby nestvůry. Propadal panice. Střílel do celého těla nepřítele. Kulky se jen odrážely nebo je pohltil krunýř. Už jen tři metry. Ozvalo se křupnutí. Baker trefil hydraliska do tváře, kde nebyl krunýř tak silný. Nestvůra se zapotácela, vydala strašlivý skřek a padla k zemi. Baker se otočil na dalšího Hydraliska. Ten už byl jen dva metry od něj. Voják pozvedl zbraň. Snažil se vykrýt zergův úder. Čepel projela zbraní jako by tam ani nebyla. Baker odhodil půlky zbraně. Couvl. Zerg napřáhl. Baker s děsem v očích couvl ještě jednou. Zapoměl na okraj srázu. Naklonil se. Ztratil rovnováhu. Vypadalo to, že spadne. Ale zergova čepel ho probodla a vytáhla do vzduchu. Baker cítil neuvěřitelnou bolest, ale nezmohl se na odpor. Zerg mu vnořil druhou končetinu do břicha. Voják ucítil tlak. V tu chvíli hydralisk rozpažil a Bakera rozpůlil ve dví. Nohy spadly do kráteru a tělo někam opodál. Baker ještě žil a viděl jak jeho nohy letí jinam než tělo. Nemohl tomu uvěřit, ale jen chvíli. Než dopadl zastřela mu pohled temnota a zemřel.
Simons věděl jak zabít hydraliska. Bylo to těžké. Mířil na jedno místo a střílel. Hydraliskův hrudník po chvíli nevydržel a probořil se. Zerg se sesul k zemi. Pak zaměřil dalšího. Ten se přiblížil až k němu. Ale Simons ho stihl skolit. Další se připlazil a Simons do něj chvíli střílel. Pak ustala střelba. Podíval se na počet nábojů. Na displaji blikala nula. Teď dostal Simons strach. Popadl zbraň za hlaveň a hlavní část. S křikem se rozeběhl k poslednímu hydraliskovi, který před chvílí roztrhl Bakera. Hydralisk to nečekal a nestihl zareagovat. Simons mu několikrát udeřil do tváře pažbou C-14. Pak ho zerg odhodil hřbetem své čepele. Simons se rychle postavil a chtěl znovu udeřit. Hydralisk ránu vykryl. Pak bez nápřahu vyrazil seržantovi zbraň z ruky. Ten začal couvat. Hydralisk napřáhl. Záblesk. Zerg se skácel k zemi v poslední chvíli. Okolí prozářily silné reflektory. Zbylé zerglingy začali zabíjet kulky z těžkých zbraní. Přijely posily.
„Právě včas poručíku, už jsem nedoufal“ řekl Simons.
„říkal jsem že to přežijete seržante.“
Simons se vydal pro svou zbraň ležela vedle těla hydraliska, kterého zabil naposled. Podíval se na ten masakr. Viděl vraždění zerglingů, těla svých spolubojovníků a právě příchozí jednotky.
„Seržante pozor…“ ozvalo se.
Simons se otočil. Hydralisk, který měl být mrtvý se z posledních sil zvedl. Měl napřaženo. Simons stihl jen dát zbraň před sebe. Čepel prosvištěla vzduchem. Simonsovým hrudníkem vystřelila krutá bolest. Pohled se mu rozmazal. Padl k zemi a po chvíli už nic necítil… |
