V příštích dnech se Reena stále více zapojovala o všech prací v táboře. Ostatní se jí stále méně vyhýbali až nakonec měla pocit, že ji zcela přijali mezi sebe. Chodila se ženami sbírat lesní plody. Pomáhala s přípravou jídel. K nedalekému prameni chodila pro vodu a prát šatstvo. A v ručních pracích byla natolik šikovná, že si dokonce po večerech sama vyspravila potrhaný plášť. Byla tolik zaměstnaná, že neměla ani čas přemýšlet nad svým osudem. Několikrát si sice vzpomněla na svoji rodinu, ale myšlenky hned zahnala a soustředila se opět na práci, kterou právě vykonávala. Jen večer, když všichni ulehli k spánku a celý tábor utichl, dopadal na ni stesk po rodině až nečekanou silou. Výjimečně se jí podařilo zahnat slzy deroucí se jí do očí, ale většinou usínala vyčerpáním z tichého zoufalého pláče.
Asi šestý dne v táboře se jako předchozí ráno vydala se skupinou mladých žen sbírat plody. Tentokrát se rozhodly zkusit štěstí u nedalekého jezírka, jehož břehy lemovaly ostružiníky a hned za nimi se větve stromů shýbaly téměř k zemi pod tíhou sladkých bobulí, které Reena jedla poprvé až v táboře. Slunce se blížilo k vrcholkům stromů a ženy se chystaly k návratu do tábora, aby rozdělily sesbírané plody mezi všechny jeho obyvatele. Reena opatrně slézala ze stromu s košíkem plným bobulí. Právě přemýšlela jak seskočit dolů aniž by se jí lahodné plody nerozsypaly po zemi, když se pod ní objevila usmívající se Deidre.
„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídla se nymfa a natáhla ruce, aby od Reeny vzala košík.
Čarodějka jí ho s radostí předala a pak sama seskočila na zem. Oprášila si tuniku a upravila řemínky kožených bot, chránících její kůži před hrubou kůrou a ostrým jehličím pod nohama. Obě dívky se připojily k ženám vracejícím se do tábora s koši plnými sladkého ovoce.
„Deidre,“ začala nejistě Reena, „chtěla jsem si s tebou promluvit, ale nikde jsem tě nemohla poslední dny najít. Mohla bys za mnou večer až budeš mít hotovou práci přijít?“
Nymfa zvolnila krok a vzala Reenu za ruku, aby udělala totéž. Ostatní ženy je předešly a obě dívky se tak mohly nepozorovaně odpojit od skupiny. Deidre se otočila a odvedla Reenu, kterou stále držela za ruku, zpět k jezírku. Obě se posadily na velký plochý kámen vyhřátý sluncem a pustily se s chutí do ovoce v Reenině košíku.
„Byla jsem opět ve městě, proto jsi mě nemohla najít,“ objasnila Reeně mladá nymfa svoji nepřítomnost, „musela jsem se tam vrátit pro zásoby, co jsem tam nechala, když jsem ti pomáhala utéct.“
Reena pokývala hlavou a v očích se jí zračil vděk za pomoc, kterou jí tu noc Deidre zachránila život. Pomalu jedly a povídaly si o všem možném. O svých rodinách a také o ostatních z tábora, ale Reena se nedozvěděla nic, co by se jí nepodařilo zjistit od jiných. Kdykoliv se zeptala na něco víc, odvedli všichni řeč jinam, a totéž dělala i Deidre. Přesto to byl pro Reenu krásný odpočinek od táborových prací. S Deidre se poprvé od příchodu do tábora smála a vtipkovala. Veškeré starosti odsunula stranou a na chvíli byla zase tou veselou bezstarostnou dívkou, jakou znali všichni její kamarádi ve městě.
Slunce se na obloze posunulo blíže k západu a jezírko zahalil stín stromů okolního lesa. Obě si uvědomily, že strávily odpočinkem hodně dlouhou dobu a že by je mohli brzy začít v táboře hledat. Rychle natrhaly trochu bobulí do košíku a vydaly se rychlým krokem hustým podrostem zpět k táboru.
V několika dalších dnech se Reena s Deidre jen párkrát na chvilku potkala. Čarodějka měla stále plno práce a nymfa se v táboře ukázala vždy jen na noc. Reena se snažila zjistit, kde by ji mohla přes den zastihnout, ale všichni odpovídali na její otázky vyhýbavě.
Jednoho dne se Reeně podařilo udělat všechnu potřebnou práci velmi rychle a rozhodla se volný čas strávit koupelí a odpočinkem u jezírka. Ubezpečila se, že je tam sama a odvážila se odložit veškeré šaty. Tuniku přeprala v jezírku a dala ji sušit spolu s ostatními kousky oděvu na vyhřáté kameny. Rozpletla si dlouhé vlasy a vklouzla do chladivé vody. Jezírko nebylo nijak velké, obejít se dalo během několika chvil, ale jeho kamenité dno se prudce svažovalo, takže Reena musela využít těch několik málo vědomostí, co o plavání měla od svých bratrů, když se jí smekla noha a ona se ponořila hluboko pod hladinu.
Konečně se jí podařilo dostat hlavu opět nad hladinu a zhluboka se nadechla. Ze břehu uslyšela zvonivý smích a otočila se tím směrem. Uviděla Deidre, jak nohama čeří vodní hladinu a rukou těsně nad vodou vytváří drobné víry.
„Nechceš pomoct?“ zavolala na ni smějící se nymfa a dál si hrála s vodním živlem.
„Ne, díky, už mám všechno pod kontrolou,“ odvětila Reena mezitím co vykašlávala vodu a pomalu se neohrabanými pohyby dostávala do bezpečí pevné země. Konečně se její prsty dotkly břehu, když si uvědomia, že doplavala na špatnou stranu, své oblečení sušila na kameni nedaleko Deidre na protějším břehu.
„Deidre,“ zavolala Reena na smějící se dívku, „mohla bys mi přinést šaty?“
Nymfa jen odmítavě zakroutila hlavou a rozesmála se. Pak přestala dělat vodní víry a rukou několikrát naznačila pohyb od Reeny k sobě. Čarodějka vykřikla, když cítila, jak se jí zmocňuje silný proud vody a táhne ji zpět do míst, kde se před chvílí topila. Vyděšeně se dívala na Deidre, která se soustředila na pohyby své ruky. Reena se připravovala na ztrátu dna pod nohama a na další boj s vodou pohlcující ji do svých hlubin, ale nic takového se nestalo. Místo toho proud zanesl Reenu přes jezírko přímo k Deidre, která jí podala ruku.
„Proč bych měla nosit šaty k tobě, když jsem mohla přenést tebe k šatům a to s mnohem menší námahou?“ zasmála se Deidre svým jasným zvonivým smíchem a sklouzla ze břehu do vody.
Reena se rychle vydrápala z vody a zahalila se do svého zašitého pláště, jediného čistého a suchého kusu oblečení. Chtěla být z dosahu Deidřiny moci dřív než se rozhodne zase ji táhnout přes jezírko. Nymfa se několika pohyby, které se Reeně zdály neskutečně elegantní, dostala doprostřed jezírka, usmála se na čarodějku na břehu a zmizela pod hladinou.
Čarodějka se choulila v plášti nedaleko vody a čekala, až se její společnice zase vynoří. Dlouho se nic nedělo, hladina jezírka se uklidnila a byla hladká jako zrcadlo a Reena se začala strachovat o mladou nymfu.
„Tak dlouho přece nedokáže nikdo nedýchat,“ zašeptala a očima sledovala hladinu před sebou.
Najednou uviděla drobnou vlnku a hned za ní druhou, další už byla mnohem větší a pak voda vystříkla na všechny strany a uprostřed gejzíru se vynořila Deidřina hlava. Nymfa se jako vždy usmívala od ucha k uchu a stejnými pohyby jako prve se dostala na břeh. Lehla si na mech vedle Reeny a zalovila ve váčku u svého pasu. Natáhla ruku k Reeně a na její dlani se zaleskl jasně modrý kámen. Čarodějka si ho vzala rozechvělými prsty a nespouštěla z něj oči.
„On jiskří,“ zašeptala a pozorovala drobné jiskřičky zářící ve středu kamene, „co je to? Nikdy jsem takový kámen neviděla.“
„Tyto kameny znají jen nymfy, protože jen nymfa ho může najít,“ začala vysvětlovat Deidre, „tohle jezírko je vlastně skalní průrva, kterou zalil pramen v jejím nitru a z ní také vytéká druhý pramen, od kterého nyní bereme vodu pro tábor. Právě v takových průrvách se nachází tyto kameny. Ve velkých hloubkách je prý nechávají bohové pro odvážné, kteří se nebojí potopit tak hluboko, aby je našly. Kdyby ten kámen vynesl z vody někdo jiný, než nymfa, nejiskřil by. Ty jiskry do něj přejdou při prvním dotyku. Maminka mi říkala, že je to jiskra našeho kouzla, kterou kámen uvězní v sobě.“
Deidre se na chvíli odmlčela v tiché vzpomínce na svoji matku a pak pokračovala: „Kámen září jen když je nymfa, která se ho dotkla jako první, na blízku. Pokud se vzdálí, pohasne. Matky je dávaly svým dcerám, aby uhlídaly, jestli se nevzdálily daleko od domova. Balily je do kůže, aby to byly děti, kdo se jich dotne jako první. Ale v této době, v době útlaku, na ně většina nymf zapomíná nebo se nezdržují jejich hledáním. Matky nepouští dcery z dohledu dokud nejsou dost velké na to, aby se svými kouzly ochránily samy.“
Nymfa se zadívala na kámen v Reeniných prstech a poprvé ji čarodějka viděla vážnou, chvíli dokonce smutnou. Druhou rukou pohladila Reena nymfu po tváři a zadívala se jí do očí: „Děkuju, Deidre, je nádherný. Budu ho nosit stále u sebe,“ slíbila tichým hlasem a schovala vzácný dárek do koženého váčku přišitému k vnitřní straně pláště. Večer si ze zbytků kůže ušila malý váček na dlouhé šňůrce, který od toho dne nosila stále na krku. Kámen se rozzářil kdykoliv byla Deidre v táboře nebo jeho těsné bízkosti. Často jej Reena o samotě vytahovala a zklamaně ukrývala zpět, když viděla, že je kámen temný jako hladina jezírka, z jehož hlubin vzešel.
Již pátý den nezahlédla Reena v nitru kamene jiskru a začala se o Deidre bát. Jenže na všechny otázky dostala vyhýbavou odpověď. Nezahlédla ani několik dalších mužů a žen, jejichž tváře znala. Začalo se jí zmocňovat podezření, že se v táboře děje něco, co se před ní snaží všichni utajit. Rozhodla se, že tomu přijde na kloub.
Byla v táboře pro další košíky na bobule, když si všimla podezřelého ruchu kolem stanu vůdce Alarika. Rychle přešla vzdálenost která ji od prostranství před stanem dělila a zůstala stát u jednoho z nedalekých přístřešků, schovala se za jeho boční stěnu a snažila se něco zaslechnout.
„Budeme potřebovat dobrý plán,“ slyšela hrubý mužský hlas, který neznala.
„To je jasné, ale jsme teď silnější,“ odpověděl hlas, v němž rozeznala hlas vůdce Alarika, „je nás mnohem víc než při posledním útoku. Mnozí v táboře jsou zkušení bojovníci a ostatní se dokáží postarat o své bezpečí. Nebude nutné nechávat v táboře hlídky.“
Reena zatajila dech, hlavou se jí honilo nekonečné množství myšlenek: „Chystají útok? Na koho? Na město si přece netroufnou, nemohou se postavit královské armádě. Kam jsme se to jen dostala?! Chtěla jsem si najít klidné místo k životu a místo toho jsem v táboře, který plánuje útok!“
Myšlenky ji natolik pohltily, že si nevšimla chlapce blížícího se ke jejímu úkrytu. Leknutím vykřikla, když jí jeho ruka uchopila za paži a chlapec ji silou vytáhl na prostranství. Nečekala, že by mohl mít takovou sílu, nedokázala se mu vyškubnout. Když ze stanu rychle vyšlo několik mužů s Alarikem v čele, věděla, že bude mít co vysvětlovat. Měla strach, co s ní udělají, ale rozhodla se nedat jej na sobě znát.
„Co se to tu děje?“ rozkřikl se Alarik na chlapce, který ji stále silně svíral paži, aby jí nedal šanci k útěku.
Chlapec se narovnal a tyčil se nad čarodějkou ve své plné výšce. Byl elf, takže ji převyšoval téměř o dvě hlavy, i když byla Reena vyšší než většina žen, které v táboře viděla. Hrdě vypnul hruď a strčil Reenu přímo před Alarika. „Přistihl jsem ji tam,“ ukázal na přístřešek, za kterým se skrývala, „jak špehuje vás a vaše hosty, pane.“
Alarik upřel na Reenu přísný pohled, ale ona mu odolávala. Opětovala pohled a nesklopila oči dřív než on odvrátil svůj zrak z ní na chlapce za jejími zády. Zhluboka se nadechl a promluvil: „Dobrá práce, Mortone, ale nedrž ji tak hrubě. My se přeci chováme ke všem slušně a s úctou.“
Reena cítila jak sevření na její paži povolilo a rychlým škubnutím se osvobodila úplně. Znovu upřela pohled na Alarika a promluvila na svou obhajobu: „Nechtěla jsem špehovat. Ale nezbývá mi nic jiného. I slepec by si všiml, že se v tomto táboře děje něco neobvyklého, ale na žádnou z otázek jsem nikdy nedostala odpověď.“
Než mohla Reena pokračovat vběhl do tábora muž ve zbroji s mečem pohupujícím se mu u pasu v rytmu jeho kroků. Pozornost všech se obrátila k němu. Mladík prokličkoval mezi přístřešky a rukou přitisknutou k hrudi pozdravil vůdce. Několikrát se zhluboka nadechl a naléhavě promluvil: „Lesem prochází skupina asi třiceti skřetů vedená pěti čaroději. Míří naším směrem, pane.“
Vůdce se zamračil, až se mu na čele vytvořila síť hlubokých vrásek a položil mladíkovi důležitou otázku: „Prohledávají les nebo to vypadá, že jen prochází nejkratší cestou?“
Mladý strážce pokrčil rameny: „Nevím pane, jdou přímým směrem, ale občas některý ze skřetů věnuje více pozornosti některému houští ostružin nebo vysokému kapradí“
„Dobrá tedy,“ odvětil Alarik, „rychle všechny svolejte. Bojovníci se přesunou mezi tábor a skřety a zbytek bude rychle balit a přesunou se na nové místo v jeskyních, které jsme nedávno objevili. Všichni do práce!“
Po tomto povelu se táborem rozlehl zvuk znějící jako křik dravého ptáka. Hned celý prostor ožil nečekaným ruchem. Ženy začaly balit všechen majetek do pytlů a vaků, co se nevešlo zabalily do plášťů a přikrývek. Starší muži začali rozebírat přístřešky a malá osada se přímo před Reeninýma očima začala měnit jen v hromadu větví, mechu a kamení. Děti s brašnami na zádech mizely na konci tábora mezi stromy vedené dvěma mladými elfy. Všichni bojeschopní muži a několik málo čarodějů žijících v tomto společenství se vydali opačným směrem než děti. Každý byl ozbrojen mečem, sekerou nebo alespoň dlouhou silnou holí.
Reena stála na stejném místě, kde byla, když strážce přinesl znepokojivou zprávu. Ohromně sledovala dění okolo a nevěděla, ke které skupině by se měla přidat. Než se mohla rozhodnout objevil se před ní Kalev, kterého neviděla od svého příchodu do tábora.
„Alarik chce, abys šla s námi,“ podal Reeně lehkou koženici a zazubil se na ni, „tvoje schopnosti se nám v boji budou hodit. Naši čarodějové nejsou nijak zvlášť mocní, ale s tebou budou síly vyrovnané.“
Reena se zatvářila vyděšeně a chtěla něco namítnout, ale Kalev jí rychle pomohl nasadit správně zbroj a do pochvy u pasu jí zasunul dlouhou, nebezpečně vypadající dýku. Než stačila cokoliv říct vzal ji za ruku a táhl rychlým krokem ke skupince bojovníků mizící mezi stromy daleko před nimi.
Klopýtala za Kalevem šerem lesa. Brzy se připojili k ostatním a Reena uviděla mezi obránci i Deidre ve stejné kožené zbroji, jakou dostala sama. Měla také dýku, ale hlavně se jí u pasu hopalo několik menších vaků, podle Reenina odhadu, s vodou. Nymfa se na Reenu zářivě usmála a přešla k ní. Než si stihly vyměnit pozdravy přpojil se ke skupině mladý elf. Informoval všechny, že skřeti s čaroději se blíží k nim. Rozdělili se a každý si našel úkryt. Reenu zatáhl jeden muž do vysokého kapradí. Stáhl ji k zemi a naznačil, aby mlčela, pak sám zašeptal: „Jsem čaroděj, převezmi si moji moc, ať se máš jak bránit. Dělám světelné koule, nezabíjí, ale oslepí nepřítele. Hlavně se netref do nikoho z našich. A pamatuj, drž se dál od jejich čarodějů, nesmí vedět, že máme mezi sebou zlodějku!“
Po těchto slovech se mu nad dlaní začala tvořit malá, bledá koule světla. Reena natáhla ruku a koule byla vtažena do její dlaně, chvíli se nad ní vznášela než ji Reena sama zhasla.
„Páni,“ zašeptala ohromeně Reena. Čaroděj jí zakryl rukou ústa a ukázal mezi stromy, odkud se právě ozval praskot kroků blížících se nepřátel. Za okamžik se objevil první skřet a za ním hned další, všichni v kroužkové zbroji a s dlouhými zahnutými meči u pasu. Celou skupinu uzavírala pětice čarodějů.
Alarik vystoupil ze svého úkrytu, aby upoutal pozornost, skřeti se hned semkli do formace a tasili meče. Za jejich zády se škodolibě usmívali čarodějové. Alarik se také usmál a z jeho ruky vyléta jasné modrá jiskra, srazila prvního skřeta k zemi a než se ostatní vrhli na osamělého bojovníka vyběhli ze svých úkrytů také ostatní. Síly byly najednou vyrovnané. Elfové a lidé se s vervou vrhli do boje, lesem se rozléhalo řinčení zbraní. Nymfy se svými vodními kouzly topily ty, kteří se přes linii válečníků dostali. A čarodějové pomáhali, jak jen se svými schopnostmi mohli.
Reena oslepovala světelnými koulemi skřety ve své blízkosti, bojovníci je dezorientované zabíjeli. Brzy zbývalo skřetů jen málo, ale i na straně obránců byly ztráty. Hlavním problémem se stali čarodějové. Deidre právě kouzlem obalila vodou hlavu jednoho z posledních bojujících skřetů, který se začal topit. Nymfa se tolik soustředila na své kouzlo, že si nevšimla čaroděje otáčejícího se jejím směrem. Ve chvíli, kdy Deidre zpozorovala blesk vyslaný jejím směrem, bylo již pozdě, aby se smrtícímu útoku vyhnula. Zavřela oči a připravila se na bolestivý zásah.
Nic se však nestalo. Do dráhy blesku se vrhla Reena, která stála nedaleko. Blesk ji zasáhl, ale nezabil. Jeho sílu absorbovala a ještě než se stačila znovu postavit na nohy vyslala několik blesků směrem k čarodějům. Tři z nich padli k zemi mrtví, když nestačili rozvinout štít. Další se ubránil a v němém úžasu zíral na Reenu vysílající na něj další a další blesky, které pohlcoval jeho magický štít. Poslední z pětice čarodějů se kryl za svým společníkem.
„Zlodějka!“ zařval nenávistně, když se probral z prvotního šoku. Pak se otočil a dal se na ústup cestou, kterou přišli.
„Zabij ho, Reeno!“ křičel Alarik, vědom si toho, co bude následovat, pokud se čaroději podaří dostat se z lesa ke králi.
Reena však byla pohlcena novou silou a téměř své okolí nevnímala. Z jejích rukou stále šlehaly blesky a každý další oslaboval štit jejího protivníka. Alarik zoufale hleděl za prchajícím čarodějem. Nakonec se vydal hustým podrostem za ním a spolu s ním i další přeživší čarodějové z jejich skupiny.
Zbylý protivník padl, když několik z Reeniných blesků prolétlo jeho oslabeným štítem. Zuhelnatělé tělo se sesulo k zemi k mrtvolám jeho padlých společníků. Reena se rozhlížela kolem a hledala dalšího protivníka, proti kterému by obrátila svůj hněv podpořený silou získané schopnosti. Všichni však již byli mrtví.
Deidre vstala ze země a opatrně se dotkla Reeniny ruky. Čarodějka sebou škubla a prudce se otočila čelem k dívce ohromeně hledící do její tváře. Mlhou emocí pomalu začal rozhánět rozum a Reena se uklidňovala. Elfové už pomáhali raněným bojovníkům, aby se všichni přeživší dostali rychle do bezpečí.
Nymfa vzala Reenu za ruku a rychle ji vedla mezi stromy pryč od mrtvol nepřátel. Také ostatní se vydali různými cestami ke stejnému cíli. K podzemnímu jeskynímu komplexu několik hodin cesty od bývalého tábora. Když jím procházely, Reena viděla jen stromy a hromady spadaných větví, zapadených listím a jehličím. Nikde nebylo ani stopy po tom rušném táboře, který na tomto místě několik týdnů stál.
