Crrrrr!
Zamžourala jsem, protáhla se a vstala. Při tom protažení mě všechno trochu zabolelo, ale přešla jsem to bez povšimnutí. Hodila jsem na sebe něco přijatelného a nachystala si věci do školy. Zase nějaké pondělní ráno. Vykoukla jsem z pokoje. Čistý vzduch. Zamířila jsem do koupelny, která byla naštěstí taky ve druhém patře, jako můj pokoj. Pročesala jsem si své blonďaté vlasy a trochu se nalíčila. Pak jsem zase vyšla, popadla tašku do školy a váhavě sešla ze schodů. Bylo ticho.
Vstoupila jsem do obýváku. Nikde nikdo. Teprve až jsem koukla na zem, všimla jsem si dědy. Ležel tam na zádech rozpláclý, napůl pod stolem. Nejspíš spal.
Včera byl děda opilý, jako každý den. Naštěstí jsem se mu vyhnula. Což ne vždycky se mi povedlo. A když ne, křičel a bil mě.
Vzdychla jsem a přešla k němu. Zkontrolovala jsem mu tep, zda doopravdy jen spal. Ano, žil. Vzala jsem malý polštář a dala mu ho pod hlavu. Koukla jsem na deku na sedačce. Nakonec jsem ji – po rozmýšlení, zda mám být na něj tak hodná, nebo ne – přes dědu přehodila. Pak jsem ho tam nechala tak; já ho neměla ráda, stejně jako on neměl rád mě.
Vyšla jsem do školy.
Už několik let jsem bydlela pouze s dědou. Moji rodiče byli mrtví. Zemřeli při autonehodě. Teda, to se tvrdilo. Podle mě to nebyla nehoda. Vraceli se z výletu a srazili se s jiným autem. V tom druhém autě byli pan a paní s příjmením Stringini. Pamatuji si, jak jsem seděla v nemocnici a nervózně čekala, zatímco byli moji rodiče na operačním sále. Tehdy mi bylo třináct. Čekala jsem tam stejně jako Chris; syn od těch, co se srazili s mými rodiči. Vlastně adoptovaný, ale to je jedno. Tomu v té době bylo čtrnáct. Jenomže Chrisovi rodiče přežili. Moji ne. A já z toho vinila rodinu Stringini. Kdyby tam ten den nebyli, nemusela jsem teď žít s věčně ožralým a zlým dědou. Ale to už jsou tři roky…
Došla jsem ke škole. Tam jsem nebyla moc oblíbená. Byla jsem nesebevědomý člověk, ale přetvařovala jsem se. Podle všech ze školy jsem byla zlá a namyšlená. Ale oni viděli jen tu moji přetvářku, ve skutečnosti jsem taková nebyla.
Přišla jsem ke své partě. Nebyli to moji přátelé. Já neměla přátele. Ta skupina byla plná násilníků ze školy a lidí, co šikanovali. A já tu partu vedla. Nikdy jsem sama nezakročila, pouze jsem stála v čele a ‚poroučela‘, dá se říct. U své party jsem jako vůdce neměla respekt, ale přesto se drželi při mně. Důvod jsem nikdy pořádně nepochopila. Možná to bylo proto, že jsem je dala dohromady všechny a jako celek byli téměř neporazitelní. Žádný jiný důvod mě nenapadal. Ale věděla jsem, že je to riskantní; stačila malá chybička z mojí strany a parta by se obrátila proti mně.
„Hej, Abigail, co je ti? Ty mě neposloucháš!“ vyjela po mně jediná holka z naší skupiny; Leslie.
Zamrkala jsem. „Promiň, Less. Nějak jsem se zasnila.“
„Určitě už si představovala, jak se zase vrhnem na toho kluka, co?“ ušklíbl se Matthew. On byl takový nejdrsnější z party. Něco jako můj pomyslný zástupce. Jenomže on měl na rozdíl ode mě respekt od ostatních, a to jak z party, tak z okolí.
„Mně stačí realita,“ odsekla jsem.
„A hele, Miu jde!“ řekl jeden z mé party. Nepamatuji si každého jménem. Jen Matthewa a Leslie.
Otočila sem se. Ke škole bázlivě mířila vietnamská dívka Miu. I ona byla často obětí naší skupiny – jako dost dalších lidí –, především rasistickým způsobem. My byli postrach školy. Byli jsme důvod, proč se většina studentů bála chodit do školy. Ale mně osobně šlo jen o jediného člověka.
Půlka mé party se odtrhla, aby se pustili do Mii. Zbytek zůstal se mnou. Čekali na toho daného člověka, abych jim zase mohla říkat, co mu mají provést. Toho kluka jsme šikanovali už několik měsíců. Ale ani jednou jsem ho nenechala zbít. Zatím. Celá parta se do něj pouštěla jen kvůli mně. Protože jsem to chtěla. A taky protože je bavilo trápit jiné lidi.
Matthew do mě hrubě strčil. „Už je tady.“
Koukla jsem ke vchodu do areálu školy. Opravdu tam šel, se zaraženě sklopenou hlavou. Chvíli jsem se rozmýšlela, zda se do něj pustit i dnes. Ale proč ne?
„Pojďte,“ řekla jsem a vyrazila k tomu blonďatému klukovi. Celá parta šla za mnou.
„Hej, Stringini! Kam ten spěch?!“ vyjel na úvod Matthew.
Stringini na nás koukl, ale nezastavil se.
„Stůj,“ poručil nějaký kluk z mé skupiny.
Stringini pokračoval.
„Tak neslyšels?!“ vyštěkl Matthew, skočil před Stringiniho a žduchl ho tak, že neudržel rovnováhu a spadl přímo do bahnité louže. Moje parta vybuchla smíchy.
„Nechte mě,“ sykl Stringini.
Zašklebila jsem se. „K tomu nemám důvod,“
„Stejně jako nemáš důvod, nám Chrise takhle trápit!“ ozvalo se za mnou. Ti lidé pak kolem naší skupiny prošli a pomáhali Stringinimu vstát. Byla to parta lidí, kteří byli Stringiniho kamarádi. Opravdoví přátelé.
Koukla jsem na Matthewa a ostatní. Všichni jen stáli a čekali, jak jako vůdce party zareaguju. Zhluboka jsem se nadechla. „Táhni, Stringini,“ pro dnešek. A s těmi slovy jsem se otočila zády, že odejdu.
Najednou mě něco ostře štíplo do hlavy. Chytla jsem se za to místo a prudce se otočila na Stringiniho, který už stál a tvrdě na mě hleděl. Koukla jsem, co to po mně hodil. Menší kámen. On věděl, že všechny ty útoky na něj organizuju já.
„Tak to jsi neměl,“ zavrčel Matt, napřáhl se a vrazil Stringinimu. Poprvé se použilo fyzické násilí. Ale já to Matthewovi nevyčítala.
„Co jsi to…?“ vyjeli Stringiniho přátelé a už se chystali bít za svého kamaráda.
„Nechte toho!“ vyjela jsem na svou skupinu, když se připravovali k rvačce. „Teď ne.“ hodila jsem po Stringinim hnusný pohled, otočila se a šla pryč. Moje parta trochu brblala, ale pak šli za mnou. Dohnala mě Leslie.
„To nebylo správné,“ zamumlala.
Střelila jsem po ní vražedným pohledem. Ty sis myslela, že to, co děláme, je snad dobré?
„Myslím ten fyzický útok na Chrise.“ ujasnila.
„To neříkej mně, já ho nepraštila.“ Odsekla jsem.
„Ale udělal to člověk z tvé party!“ namítla Leslie.
„Teď mluvíš, jako bys do ní nepatřila.“ Podezřívavě jsem si ji změřila.
Leslie se zamyslela. „Patřím k vám. Jen mi to prostě přijde už trochu moc. Je mi Chrise líto.“ Přiznala.
Probodala jsem ji očima. „Když je ti ho tak líto, tak se otoč a běž mu pofoukat bebínko, Less! Myslíš si, že kdybych začala se Stringinim soucítit, že bych v tomhle pokračovala?! A já… já s tím nechci skončit! Stringini si to zaslouží. Ty to všechno neorganizuješ, tak běž si za tím svým Chrisíčkem! Mně je to jedno, jdi si!“ zařvala jsem na ni. Leslie na mě chvíli zmateně hleděla.
„Fajn!“ sykla pak a vyšla směrem ke Stringinimu. V půli cesty se na mě otočila. „Jsi zlý člověk,“ a šla.
Odfrkla jsem si. Něco takového jsem slyšela už tolikrát!
„Máme to s ní vyřídit?“ zeptal se mě Matt.
„Ne. Ať si jde za tím svým ubohým, zmučeným chudáčkem. Je to její věc.“ Opáčila jsem.
Zbytek dne probíhal úplně normálně. Učení, učení & učení. Neměla jsem přátele. Nikoho, s kým bych se mohla bavit, takže jsem většinou byla zabořená v nějaké učebnici. To taky odpovídalo mým výsledkům; byla jsem žák s velmi dobrými známkami. Prostě jsem neměla co dělat jiného, než se učit… a nebo šikanovat. Když jsme se ve škole náhodou potkali se Stringinim, nebo jeho přáteli, na víc než hnusný pohled jsme si netroufli. Uvnitř školy ne.
Po škole se zase tak nějak seskupila moje parta. Leslie, ta přešla na Stringiniho stranu. Ale i tak to byla pořádná banda. Včetně mě tak 18 lidí. Stringini měl tři čtyři přátele, ale zato opravdové. Mohl se jim svěřovat a věřit jim. Přátele jsem mu vždycky záviděla. A záviděla jsem mu, že žije šťastně. Záviděla jsem mu, že jeho rodiče tu osudnou noc přežili. A protože se měl tak úžasně, asi jsem mu to všechno chtěla znepříjemnit. Proto jsme ho šikanovali. Protože jsem mu záviděla jeho život. A protože jeho rodina mohla za to, že já měla život úplně jiný.
Jako každé odpoledne jsme cestou ze školy Stringiniho vyprovázeli. Ovšem ne každý by chtěl doprovod, který by mu nadával a šikanoval jej, že. Ale já věděla, že by byla velká chyba s ním soucítit. Zakazovala jsem si to.
Parta se mi už rozutekla do ulic a domovů. Mně se ke mně ale nechtělo. Věděla jsem, co tam najdu. Protivného a naštvaného dědu, který po mně bude řvát, pokud ne něco víc. Pak se opije, začne mě mlátit… a pak usne. Už jsem to zažila tolikrát. První dny po smrti rodičů byl děda v pohodě. Ale pak to šlo od desíti k pěti. No, spíš od desíti k nule… Po těch letech se všechno změnilo.
Přišla jsem domů.
„Ku**a, ty couro, kde se taháš?!“ vyjel na mě děda hned, jak jsem za sebou zavřela dveře. „Nevidíš, jaký je tu bordel?! A dělej!“
Rozhlédla jsem se po obývacím pokoji. Všude byly sklenice od alkoholu, krabičky cigaret a nedopalky. Úplně všude. Každý den jsem to uklízela a každý den tu spoušť nadělal děda znovu a znovu. Už si ani nedomýšlím, jestli prostě byl takový, nebo mi to dělal schválně.
Sehla jsem se a vzala tolik flašek, kolik jsem unesla.
„Pohni si!“ sykl děda, zabořil se do křesla a zapálil si. Jednou potáhl a pak cigaretu odhodil na koberec. Tak to jsem si domýšlet nemusela; tohle bylo schválně. „Do pr***e, nevidíš to snad?! Dělej, zhas to, vždyť už to propaluje koberec!“ seřval mě, jako bych to tam hodila sama.
Rychle jsem odložila ty lahve a zhasila tu cigaretu. V koberci se rýsovala načernalá, propálená díra. Byl to koberec po mých rodičích. Před očima jsem viděla sebe kdysi dávno, jak jsem po tom koberci šťastně běhala, válela se po něm… v uších mi zněl krásný smích mámy a táty…
„Tak dělej, ku**a!“ přerušil děda tok mých vzpomínek.
Nakonec jsem to tam všechno jakž takž pouklízela. A že to byla ale práce! Toho koberce mi bylo líto nejvíc…
„No konečně, ty lemple! Že to ale trvalo… Furt se jenom flákáš, nevychovanej spratku! Všechno abych dělal já, že!“ začal křičet, už zase pěkně nalitej.
Naštvala jsem se. „Vždyť ten tvůj nepořádek uklízím vždycky jen já!“
Děda vybuchl vzteky. „Tak ty si budeš ještě dovolovat, jo?!“ popadl flašku od vodky a napřáhl se k úderu. Taktak jsem si stihla pažemi přikrýt hlavu, takže se mi sklo roztříštilo a zadralo do kůže. Vyjekla jsem bolestí. Ale děda nepřestával. Bil mě dál. Čímkoli. Až konečně po několika minutách – minutách, které mi připadaly jako hodiny –, ho konečně alkohol začal vyčerpávat a on opilostí usnul a skácel se k zemi. Opatrně jsem posbírala střepy, ty menší zametla. Pálivou bolest a krev stékající mi po rukách jsem se snažila nevnímat. Pak jsem zapadla do svého pokoje, kde jsem se zamkla, obvázala si ruce – obvaz jsem měla u sebe, protože tohle se dělo téměř každý den – a s pláčem jsem se svalila na postel. A z toho breku jsem usnula. Probudila jsem se pozdě večer, šla se trochu najíst a osprchovat. Děda stále spal. Pak jsem si šla zase lehnout.
A takhle to bylo každý den. Jen mimořádně se mi podařilo se dědovi vyhnout. Doma jsem jinak trpěla, ale cestou do školy jsem se vždycky schovávala za tvář silného, zlého člověka. Trápení a vztek jsem si vybíjela na šikanování Stringiniho. Konec konců, jeho rodiče se srazili s mými. To jeho rodina zavinila to, že jsem musela žít s dědou. A do Stringiniho rodičů jsem se nemohla nijak pustit – na to jsem vlastně ani neměla odvahu –, zato ten sedmnáctiletej Stringini, ten mi byl na dosah. A šikanování jeho mi zvláštním způsobem psychicky pomáhalo. A to, že já jsem byla o rok mladší, bylo jedno – stála za mnou celá parta doopravdy zlých lidí. A to nebylo málo.
Asi o týden později jsme to možná ale přepískli. Bylo zrovna chřipkové období. Hodně lidí z mé party bylo doma nemocných. A to i další lidé ze školy, třeba i Stringiniho přátelé. Ten den byl sám. Neměl oporu. A mě děda zmlátil víc než kdy jindy. Hned jak Stringini přicházel ke škole, šli jsme k němu. Z mé skupiny zbylo asi jenom sedm zdravých lidí, ale on byl sám.
„Hej, Stringini! Kde máš ty svoje pos***ý kamarády?! Neříkej, že jsou takoví srabi a bojí se nás tak, že v tom svého mazlíka – tebe – nechali samotnýho!“ poškleboval se mu Matthew.
Stringini si netroufl nijak reagovat.
Ten den jsem neměla náladu na slovní hříčky. Potřebovala jsem vidět trpět někoho tak, jako jsem trpěla já. „Zmlaťte ho.“ Poručila jsem bandě.
Všichni na mě překvapeně koukli. Dokonce i Stringini ke mně otočil pohled plný strachu.
„Cože?“ řekl šokovaně Matthew.
„Slyšels dobře, idiote! Zbijte ho!“ zařvala jsem.
Moje parta se rozmýšlela jen chvilku. Stringini už nestihl utéci. Banda se do něj pustila. A nejvíc Matthew. Nejdříve ho udeřil do tváře. Po chvilce ran od šesti lidí se Stringini skácel k zemi. Už se nedokázal bránit. Docházely mu síly, měl natrhlé obočí, krvácel a bůhví co ještě.
Tak tomuhle říkám odvaha – šest (se mnou sedm) lidí si jde podat jednoho, co je sám. Ale ihned jsem tu myšlenku zahnala. To přece nesmím! Nesmím s ním soucítit! Ne!
„Dost.“ Řekla jsem, když se Stringini skoro už ani nemohl hnout. Nikdo mě neposlechl. „Tak dost! Řekla jsem zmlátit, ne zabít!“
Moje parta se stáhla. Stringini se válel na zemi, neschopen pohybu, zničený a zakrvácený. Přešla jsem k němu a dřepla si. Užívala jsem si pohled na jeho bolestí zkřivený obličej.
„C-co jsem t-ti pro… provedl?“ zašeptal Stringini s námahou, zřejmě ho bolelo i jen to, že mluvil.
Zatnula jsem zuby, popadla ho za ty jeho blonďatý vlasy a vyzvedla tak, aby jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Stringini zasyčel bolestí.
„Co jsi mi provedl?! To vy můžete za smrt mých rodičů! To kvůli vám se všechno stalo, to kvůli vám se všechno to děje!“ křičela jsem na něj. „Za všechno můžeš ty, Stringini!“ pustila jsem ho, takže se hlavou udeřil o zem. Pak jsem vstala a se svou bandou v patách odkráčela.
Druhý den ve škole jsme z toho měli hroznej problém. Všichni lidé, co to viděli nebo se toho zúčastnili, volal ředitel k výslechu. Matthew a další lidi ze skupiny to vše hodili na mě. A já to opravdu zavinila. Jenomže lidé, co to pouze viděli, začali tvrdit, že já Stringiniho nebila, takže to prý nebyla moje vina. Ach, všichni to viděli tak zkresleně! Matthewa vyhodili ze školy. Zbytek byli pozváni zákonní zástupci. Děda se kvůli návštěvě ředitele výjimečně neopil. Ale doma to hned dohnal. Klopil do sebe jednu placatku vodky za druhou a nemělo to konce. Řval po mně jako každý den + to bylo znásobeno tím, co jsme provedli Stringinimu. A opět mě bil. Znovu a znovu. Víc než kdy jindy.
Choulila jsem se v rohu místnosti a jen si s pláčem kryla hlavu. Děda vzal dřevěnou židli a pořádnou ranou mě s ní udeřil, až se ta židle rozpadla. Projela mnou tupá bolest a já se rozplácla pod tou ranou na zemi.
„Vidíš to, ty zmetku, jak se asi cítil ten kluk?! Ty nejsi normální, takhle ho zmlátit, víš, jak musel trpět?! Ne, nevíš nic! Ty nevíš, co je to bolest!“ křičel a kopal mě do nohy, až jsem ji skoro bolestí přestávala cítit. Pak naštěstí děda zavrávoral a po několika minutách klimbání začal usínat, až se ve spánku snesl k zemi. Takové účinky alkoholu z minuty na minutu - jednu chvíli řve a bije mě a o okamžik později spí – mělo na svědomí jeho stáří.
S těží jsem se vyhrabala na nohy. Neměla jsem sílu pouklízet. Zapadla jsem do koupelny a smívala ze sebe krev. Bylo mi mizerně.
Pak jsem si šla lehnout.
Další den jsem se jen s těží dostala do školy. Stringini od té doby chodil do školy schválně pozdě, abychom neměli čas se do něj pustit. Tak to bylo do doby, než se jeho přátelé vyléčili. To bylo po pár týdnech.
Zrovna jsem mířila do školy. Velmi pomalou chůzí, protože mě toho hodně bolelo. Už jsem se zmínila, že každý den cestou do školy procházím kolem Stringiniho domu? Ne? Tak už to víte.
Dnes před jeho domem čekali jeho kamarádi. Nejspíš chtěli Stringiniho doprovodit rovnou od domu, aby ho už nikdo nemohl zmlátit, protože on jim o tom určitě řekl. Přátelům, kterým důvěřujete, se takové věci říkají. Alespoň jsem si to myslela, protože jsem nikdy neměla možnost to zažít. Nikdy jsem neměla přátele.
Snažila jsem se kolem nich projít co nejrychleji a nejtišeji, jak jen mi síly dovolovaly, ale všimli si mě.
„Ale, koho to tu máme?! Dnes dokonce bez těch svých bodyguardů!“ zakřičel jeden ze Stringiniho přátel.
„Co takhle jí ukázat, jak se cítil náš Chris?“ řekl další a už mířili ke mně.
Nemohla jsem se rozutíkat pryč, na to mě všechno příliš bolelo. Ti jeho čtyři kamarádi + dvě holky, z čehož jedna byla dokonce Leslie, ke mně přešli. Myslela jsem si, že mě zbijí, ale na druhou stranu jsem nevěřila, že oni na tohle mají povahu.
„Abys i ty věděla, jaké je to, nepohnout se bolestí!“ řekl jeho kamarád. To stejné říkal i děda! Všichni mi to říkali tak, jako kdybych nevěděla, co je bolest! A přitom já to věděla možná ještě lépe než oni sami… najednou mě ten Stringiniho kamarád udeřil pěstí. Byla jsem tak zesláblá z dědova bití, že jsem se ihned po té první ráně sesunula k zemi. Stringiniho přátelé se divili, že rozkazuju takové bandě a přitom se hned po první ráně skácím k zemi, ale neřešili to. Začali do mě kopat. Schoulila jsem se do klubíčka a kryla si břicho, kde jsou nejdůležitější orgány. Po minutě mi bylo strašně a nekontrolovatelně jsem se třásla. Měla jsem pevně zavřené oči a hlavu schovanou pod pažemi, ale nějak jsem vycítila, že tady přibyl člověk, který do mě ale nekopal.
„Přestaňte.“ Slyšela jsem hlas té osoby. Podle toho jsem poznala, kdo to byl; Stringini. Jak moc mi to připomínalo situaci, jak on ležel a moje parta ho bila… karta se obrátila.
Najednou rány a kopance ustaly. Pomalu jsem se uvolnila z křečovitého klubíčka. V puse jsem cítila železnou chuť krve; nejspíš jsem měla natrhlý ret.
„Ale Chrisi, copak si nevzpomínáš, že ona tě nechala zmlátit mnohem víc? Třeba by jí takhle lekce ukázala, jak jsi se cítil.“ Slyšela jsem toho jeho kamaráda. Jinak jsem ale neměla sílu ani otevřít oči. To, co mi oni provedli, by mě takhle neskolilo, jenomže když jsem byla tak zesláblá z bití dědou…
„Já vím,“ slyšela jsem rozhodný hlas Stringiniho.
„Tak vidíš,“ odvětil ten kamarád, načež mě prudce, nečekaně a silně kopnul do již nechráněného břicha. To byla bolest z těch kopanců největší. Nevím, kam se strefil, ale když to udělal, bolestí se mi stáhl žaludek a já se tam z posledních sil vyzvracela.
„Řekl jsem dost!“ řekl Stringini. „No tak. To už stačí. Já vím, že jste to mysleli jako pomstu za mě. Ale teď už prosím běžte… já to tu dodělám.“
Zmocnil se mě obrovský strach, jakmile to Stringini řekl. To byl člověk, kterého jsem se bála ze všech nejvíc. Já věděla, že on je takový, který bránil své přátele a milované i kdyby měl sám zemřít, ale jinak byl hodný. Možná proto jsem se ho tolik bála. Nebo taky proto, že jsem věděla, že kdyby mě zbil on, bylo by to zaslouženě. Ale jeden překvapivý fakt byl, že jeho jsem se bála více než svého dědy, což už bylo co říct. A přitom mně Stringini nic neudělal, zatím.
Udělal! Zavinil, že nemáš rodiče! křičel mi hlas v hlavě, ale já ho vytlačila na pokraj mysli.
Stringiniho kamarádi něco říkali na odpor, že nechtějí odejít, ale nakonec šli. Zůstala jsem tam jen já a on. A můj neuvěřitelně velký strach.
Snažila jsem se vyzvednout na lokty, jenomže mé ruce byly tak zesláblé, že se pode mnou podlomily a já zase klesla na tvrdý chodník.
Stringini si ke mně dřepl. Třásla jsem se bolestí a strachem z toho kluka. Jenomže on mě nezačal bít. Naopak, dotkl se mě tak, jak ještě nikdy nikdo. Lehce mě pohladil po tváři. Bylo to téměř poprvé, co na mě někdo sáhl, aniž by mi způsobil bolest.
Pak jsem cítila, jak mě jeho silné paže podebírají. Stringini se zvedl a mě držel opatrně v náručí. Jemně mě tiskl ke své hřejivé hrudi, což ve mně vyvolávalo dva protikladné pocity. Zaprvé, obrovský strach z něj, právě proto, že byl tak hodný a něžný ke mně. A zadruhé, pocit bezpečí. V jeho náručí mě opouštěl třas. Stringiniho jsem se bála víc než kohokoli jiného, ale připadala jsem si u něj v bezpečí jako nikde jinde. Jak šílené!
Přemohla jsem se a pokusila se otevřít oči. Stringini stál uprostřed chodníku, držel mě tak jemně, že mě téměř vše přestávalo bolet a koukal na mě svýma azurově modrýma očkama. Jeho výraz nebyl tvrdý a nenávistný jako vždy. Přesně naopak, díval se tak konejšivě, že se ve mně zvedla vlna nenávisti ke mně. Nesnášela jsem se za to, co jsem mu kdy provedla a kvůli jeho pohledu a něžným dotekům – prostě kvůli tomu, jak se ke mně choval – jsem pocítila potřebu se mu za všechno omluvit.
Rozhodla jsem se, říci mu poprvé v životě jeho vlastním jménem. Nikdy jsem mu neřekla jinak než ‚Stringini‘. „Chrisi, já…“ zašeptala jsem chraplavě, ale dál to nešlo. Hrozně to bolelo. Připadala jsem si, jako bych měla jícen na tisíce kousků, ale to bylo nemožné.
„Šššš,“ zasyčel konejšivě Stringini… vlastně Chris. „Nemluv, Abby. Asi vím, jak se teď cítíš. Mluvení to jen zhorší.“ Říkal tak měkkým hlasem, že mě to rozbrečelo.
Abby. Řekl mi Abby. Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl, kromě rodičů. Pro každého jsem byla ‚BcColliens‘ a nebo ‚Abigail‘. Ta zlá Abigail BcColliens, co všichni kolem ní trpěli. A Chris Stringini, ten to ode mě odnášel nejvíc. A když se mi mohl pomstít za ty měsíce šikany, co on udělal? Pomohl mi.
Zatoužila jsem po tom, znovu slyšet jeho uklidňující a příjemný hlas. Ale Chris nic neříkal. Pouze mě chytil trošku pevněji – ale stále to pro mě bylo bezbolestné – ať mu nevypadnu a nesl mě do jejich domu. I když díky jeho hřející náruči jsem zapomněla na všechnu bolest, ona nezmizela. Fyzicky jsem byla opravdu na dně, ale v mysli jsem na to prostě chtěla zapomenout.
A tak jsem omdlela Chrisovi v náručí.
Probudila jsem se v měkké posteli, v nějakém úplně cizím pokoji. Když jsem si vzpomněla, co se stalo a uvědomila si, kde jsem, vyskočila jsem z té postele a chtěla být co nejdřív pryč. Jenomže při tom prudkém pohybu mě všechno rozbolelo. A nejvíc břicho, kam mě Stringiniho kamarád kopnul. Potlačila jsem chuť znovu zvracet.
Rozhlédla jsem se po tom pokoji. Patřil Chrisovi, o tom jsem nepochybovala. Zrak mi padl na dveře. Tiše jsem vyšla. Pak jsem pomalu sešla ze schodů a opatrně vykoukla za roh. Tam to vypadalo jako kuchyně. Ale to, co jsem tam viděla, ve mně zvedlo vlnu vzteku. U stolu tam seděli Chrisovi rodiče! Ti, kvůli kterým mě děda každý den bil, protože moji rodiče umřeli. Měla jsem sto chutí je zabít. Doopravdy, doslova zabít. Tak jako to oni udělali mé mámě a tátovi. Kdyby se v té místnosti nezjevil Chris, asi bych se do nich i pustila. Stringini mě zachránil, bliklo mi v hlavě, on mi pomohl. To ve mně ten vztek pro tuto chvíli trochu uklidnilo. Prozatím.
Nějak nenápadně jsem se protáhla kolem zdí a vyšla ven. Pak co nejrychleji jsem fyzicky mohla jsem mířila pryč, než si Stringini mohl všimnout, že jsem zmizela. Bylo dopoledne, takže ještě byla škola, ale tam jsem nemohla. A domů také ne. Chris nejspíš nešel do školy kvůli mně. To bylo… milé? Ne! Zakazuju si jakékoliv dobré myšlenky na Stringiniho. Je to Stringini, žádný Chris, je to Stringini. Ten, kvůli kterému nemám rodiče. Nemůžu si dovolit, být mu vděčná. Nesmím, to nesmím.
Rozhodla jsem se jít na své milované místo. Byl to veliký, kamenný lom. Bokem jsem vyšla nahoru a sedla si úplně na kraj skály. Pode mnou bylo asi třicet metrů vzduchu, dole tvrdá zem s velkými, špičatými kusy šutrů. Pád by to byl ošklivý.
Tady jsem chodívala vždycky, když jsem potřebovala ‚utéct před realitou‘. Lehla jsem si do trávy těsně u kraje lomu, zavřela oči a relaxovala. Nikdo sem nikdy nechodil. Asi. Ještě s nikým jsem se tady nikdy nepotkala, takže jsem usoudila, že to tady nikdo – krom mě – nenavštěvuje, ovšem jistá jsem si tím nebyla.
Vzpomínala jsem na rodiče. Představovala jsem si, jak krásné by bylo, kdyby byli živí. Nikdo by mě nebil. Takže bych ani já neměla důvod někoho šikanovat. Ani toho Chrise, který má zlatý srdce, pomohl mi a… NE! Žádný Chris, Stringini je to… a nemá zlaté srdce! Přestaň na něj takhle myslet! Je to hrozný člověk, kvůli kterému trpíš, tak mu to máš oplácet! okřikla jsem se prudce v duchu.
Jenomže ač jsem chtěla či ne, pomalu ale jistě jsem začínala dělat to, co jsem věděla, že mě zničí; začínala jsem být Stringinimu vděčná a soucítit s ním. Zatím jen trošku, ale přesto to byl nebezpečný pocit, který po kouskách stále narůstal a trápil mé svědomí čím dál víc.
Co mám dělat? Jak mám dál žít?
K večeru jsem se vrátila domů. Děda se ke mně choval jako vždy. Pil alkohol, kouřil cigarety, křičel a bil mě. A já pak jako vždy s pláčem zmizela ve svém pokoji, kde jsem usnula.
Druhý den byl konečně pátek. Víkendy jsem milovala, protože jsem měla možnost se někam zdekovat. Kamkoli, hlavně daleko od dědy. Ještě přežít tento den, pátek, a bude zase na osmačtyřicet hodin klid…
Tohle ráno jsem se obloukem vyhla Stringiniho domu. Před školou jsem se postavila ke své partě, do které již nějakou dobu Matthew nepatřil, kvůli tomu vyhození z naší školy. Ten teď určitě někde jinde šikanuje další chudáky…
„Podívej, náš malej Stringini,“ řekl mi kluk z mé skupiny. Otočila jsem se. Stringini zrovna přicházel. Přitom na mě zvláštně koukal. Možná, že se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že se na mě usmál! Odvrátila jsem pohled. Ten lehký úsměv mě naprosto vyvedl z rovnováhy. Říkal mi, abych Stringinimu nic nenechala udělat. Ale já musela…
„Máme jít za ním?“ zeptal se ten kluk z mé party.
Několik minut jsem zvažovala svou odpověď. „Běžte. Ale nebijte ho.“
„Ty s námi nejdeš?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Ten kluk trhl rameny, vzal s sebou mou partu a šli ke Stringinimu. Nedívala jsem se, co mu dělali. Pouze jsem po očku sledovala, zda ho nebijí. To jsem nechtěla… dokud jsem si nemohla v klidu promyslet co bude dál…
Celou dobu ve škole jsem tak činila. Myslela jsem nad tím, zda ho dál šikanovat. Nemůžu sebou přece nechat tak házet jen proto, že mi pomohl. Ale já sama bych mu nepomohla, kdybych byla na jeho místě, on to udělal… Ne, stop těmhle myšlenkám. To nesmím. Prostě budu dělat, že se nic nestalo. Stringini se o mně nikdy nijak nestaral. Nic z toho se nestalo. Byl to jen sen. Žádná realita, jen sen. Takže budu v té šikaně pokračovat. Budu.
Po škole jsem se chtěla zase připojit ke své partičce, jenomže mě čekalo překvapení. Těsně před východem ze školy čekal Stringini, moje skupina byla až kousek dál. Divoce se mi rozbušilo srdce a zvedl se mi žaludek. Sice jsem se rozhodla, že ho budu nadále trápit, ale dokážu to?
Musím!
Chtěla jsem kolem Stringiniho projít, aniž bych na něj jen koukla, ale on mi vkročil do cesty.
„Už je ti líp?“ zeptal se mě mile.
Ten sametový hlas… Ne! Nesmím takhle uvažovat, nesmím mu odpovědět. Stringini může za to, že nemám rodiče. On není milý a už vůbec ne hodný! Sklopila jsem hlavu. Část mé mysli křičela, že si to jen nalhávám, že Stringini za to nemůže. Ale to byla jen malá část mysli. Ten Stringini poslední dobou hodně způsobuje, že se v mysli hádám sama se sebou… je to normální? problesklo mi v hlavě. Ne, já nejsem normální člověk, tak jak bych mohla považovat něco na sobě za normální?
Má parta si všimla, že se u mě Stringini nějak podezřele zdržuje. Přišli až k nám.
„Obtěžuje tě, BcColliens?“ zeptal se jeden z nich.
Všichni se na mě podívali, dychtivě očekávajíc odpověď. I Stringini čekal, co odpovím.
Kdybych řekla ano, Stringini by to schytal. Zase. Kdybych řekla ne, přišla bych bezpochyby o svou partu. Co si, kruci, vybrat?
Zavřela jsem oči. Nenáviděla jsem se za to, jak hnusně jsem se chovala. „Ano,“ řekla jsem tiše.
Stringini po mně střelil nepopsatelným pohledem, plným zklamání. Zato moje parta se bojechtivě otočila ke Stringinimu, s jiskřičkami v očích z toho, že se zase můžou do někoho pustit.
„To nevíš, že dámy se neobtěžují?!“ zasyčel kluk z mé skupiny, napřáhl se a udeřil Stringiniho ve zlomku vteřiny.
Dámy se neobtěžují… hm, asi tak, jako by si dvacet lidí nemělo troufat na jednoho člověka, pomyslela jsem si. Ale Stringini tě přece neobtěžoval! zvolala jiná část mé mysli. Tu část jsem ale ihned zablokovala – takové myšlenky byly nepřípustné.
Pak Stringiniho kopli do nohy tak, až se mu podlomila a on dopadl tvrdě na zem.
Skoro jsem cítila jeho bolest. To se dá jiným slovem říci ‚soucítění‘. To není dobré… ale… přestaňte ho mučit…
Další kopanec.
No tak, to stačí, nechte ho být.
A znovu kopnutí.
Dost!
A zase.
„Nebijte ho!“ vzpamatovala jsem se. Už to nešlo vrátit; soucit ke Stringinimu mi prostupoval celým tělem. Bylo mi ho hrozně líto, jak se tak v bolesti svíjel na zemi. Co to provádím, proboha, proč ho nechávám tak trpět?
Moje parta přestala.
„Těš se v pondělí, Stringini!“ sykl ten kluk z mé skupiny, který mluvil teď nejčastěji, když byl Matt pryč. Pak se ďábelsky rozesmál. Těšil se na to, jak ho budou moci zase bít, to šlo poznat… „Zatím čau, BcColliens.“ A s tím celá skupina odešla.
Očima plnýma slz pro Stringiniho jsem na něj koukla. Jak trpíc klečel na tvrdé zemi.
Nenáviděla jsem se. Jeho kamarádi mě bili a on mě zachránil. A já se mu odvděčila tak, že jsem ho nechala znovu zmlátit. To je zralé na psychiatrii… ne, na elektrické křeslo.
Stringini ke mně pomalu zvednul pohled. Tak nenávistný výraz jsem u něj ještě nikdy nezažila. Nesnášel mě, jak jen to šlo.
„Ty jsi ten nejhorší člověk, jaký může být.“ Řekl tvrdým hlasem.
To, co řekl, jsem už slyšela tolikrát! Jenomže teď to bylo jiné. Zaprvé, ten tón, ten výraz, ten pohled. Tak moc trpěl, tak moc mě nenáviděl! Zadruhé, poprvé jsem něco takového slyšela od samotného Stringiniho. A od něj to bolelo nejvíc. Ale to stále nebylo to nejhorší. Nejvíce mě ranil ten třetí důvod; byla to pravda. To, co řekl, bylo to tak. Byla jsem hrozný člověk. Člověk, co všichni kolem něj trpěli. Člověk bez rodičů.
Člověk, který neměl proč žít.
Ve zlomku vteřiny mi vytryskly slzy. Rozběhla jsem se pryč. Pryč od školy, pryč od Stringiniho, pryč od lidí. Měla jsem už naprosto jasno, co udělám.
Byla jsem člověk, který neměl proč žít.
Vlétla jsem do domu, nevšímajíc si protivného dědy. Tak, jak rychle jsem se objevila, jsem zase zmizela. Jenomže z domu jsem vyběhla s jednou věcí v ruce. S malou, tenkou destičkou, zabalenou v jemném papíře. Jak malá je žiletka a jak mocná je. Pro mě se v tuto chvíli báječně hodila.
Protože jsem byla člověk, který neměl proč žít.
Došla – vlastně doběhla – jsem na své milované místo; nahoru na lom. Zhroutila jsem se tam na kraji propasti do trávy a vypukla v pláč.
Kdybych se zabila, kolika lidem by to vadilo? Ani jednomu, to nebylo pochyb. A kolika lidem by se ulevilo? Hodně. Mému dědovi. Lidem ze školy. Celému mému okolí. Stringinimu. Všem. To svědčilo o jediném, o větě, která mi pořád dokola vířila v hlavě:
Byla jsem člověk, který neměl proč žít.
Rozbalila jsem žiletku. Papírek jsem spustila do propasti a on se plovavými pohyby snášel dolů. Pak jsem ten tenoučký a ostrý kus kovu přiložila ke svému zápěstí.
Dokážu to?
Ano, dokážeš! Musíš myslet na to, kolika lidem bys svou smrtí udělala radost!
Ale co když opravdu existuje někdo, komu bych chyběla?
Vzpamatuj se, nikdo takový není!
Třeba ještě je nějaký důvod, proč být na světě…
To teda není! Jen si to nalháváš!
Dokážu se zabít?
Ano! Prostě přitlač na tu žiletku, trochu škubni a bude to!
Ne. Neumím to udělat. Nezvládnu to.
Ale jo!
Ne.
Ano!
Ne!
Takhle jsem seděla a hádala se v mysli několik hodin. Doopravdy to bylo několik hodin, minuty prostě utíkaly jako vteřiny. A potom jsem tam usnula.
Probudily mě až ranní paprsky slunce, lechtající mě na tváři. Ležela jsem na trávě na kraji lomu. Sobotní, slunečné ráno.
Pravou ruku jsem měla sevřenou v pěst. Když jsem ji rozevřela, spatřila jsem lehce zkrvavenou žiletku a menší řezné ranky. Nejspíše jsem ve spaní tu žiletku tiskla v ruce, takže se mi zaryla do kůže. Ale mně to bylo jedno. Stejně mám už brzo umřít.
Zhluboka jsem se nadechla toho čerstvého vzduchu. Zavřela jsem oči a poslouchala nádherný zpěv ptáků. Celým tělem mi prostupoval klid a mír čisté přírody. Za zavřenými víčky jsem uviděla své rodiče. Slyšela jsem jejich hlasy a smích. Natahovali ke mně ruce a říkali, že pokud to udělám, setkáme se.
Ačkoli to bylo vše jen v mé hlavě, bylo tím odstrčeno i poslední zaváhání. Setkám se s rodiči! To mi stálo za to. Být s osobami, kterým na mně jako jediným záleželo. To, že bych s nimi byla jako mrtvá, bylo už nepodstatné.
Přitiskla jsem si ten chladný kov na ruku k žílám a tepně. Užuž jsem se chystala přitlačit a škubnout, když najednou…
…Někdo ke mně prudce přiskočil a silně do mě strčil tak, že mi ujela ruka a sekla jsem se do paže, ovšem mimo žíly a tepnu, takže vytrysklo maximálně pár kapek krve. Smrtelně to rozhodně nebylo. Horší bylo, že žiletka mi vyskočila z ruky a nenávratně padala hluboko do lomu…
S vražedným pohledem jsem se otočila na toho, co do mě tak ostře strčil, čímž mi již podruhé někdo odepřel, být s mými rodiči. Ale jakmile jsem uviděla, kdo to je, můj nenávistný pohled zmrzl.
Kousek ode mě totiž stál Chris Stringini.
Hleděl na mě s lehce přivřenýma očima s výrazem, který jsem nemohla přečíst. Pak ukázal dolů do lomu, kde v propasti zmizela má žiletka. „Zabít se by bylo příliš jednoduché.“ Řekl pevným hlasem.
Já jen klečela na zemi, s lezce pořezanou rukou a vyděšeným výrazem jsem polkla.
Stringini pokračoval. „Nenechám tě to udělat.“
Zrak jsem stočila do propasti, kde někde dole ležel ten kousek tenkého, lesklého kovu. Najednou se ve mně zvedla obrovská vlna vzteku. Vzteku sama na sebe. Podřezat se, by ode mě bylo zbabělé. „Máš pravdu, to by bylo moc jednoduché!“ vyskočila jsem a přešla ke Stringinimu. „Smrt by bylo vysvobození. To já si nezasloužím! Jediné, co bych měla, je být zmlácena! Měl by jsi mě mučit a týrat za to, co všechno jsem ti prováděla! Měl by jsi mi ublížit! Měl by jsi mě zbít za to, jak jsem ti zkazila život!“ prudce se mi slzy vtlačily do očí a ve zlomku vteřiny už utíkaly po tvářích dolů. Znovu jsem se sesunula do trávy do sedu. Až teď jsem si to uvědomila.
Chris za nic nemohl. Ani on, ani jeho rodiče. Moje máma a táta měli obyčejnou nehodu. Nikdo nebyl vinen. Ani Stringiniho rodina, jak jsem si ty roky nalhávala.
Trestala jsem a nechávala ho bít za nic. To byla ta nejhorší věc, jakou jsem kdy mohla provést. Šikanovala jsem nevinného.
Vzpomněla jsem si na dědu. „Kdybys mě teď zmlátil, konečně by to bylo od někoho, od koho si to doopravdy zasloužím.“ Zašeptala jsem a podepřela si hlavu rukama posetýma modřinami a jizvami, plus čerstvou dnešní rankou od žiletky. Z očí mi tekly slané slzy.
Chris mě najednou jemně – opravdu jemně – uchopil za zápěstí a mou ruku si trochu přitáhl. Pak koukal na všechny ty bolestné, namodralé flíčky. „Tohle nemáš od toho, jak se na tebe vrhli mí přátelé.“ Řekl tiše Chris – opravdu se neptal, oznamoval to – a druhou rukou mě lehce pohladil po celé délce paže. Z toho příjemně něžného doteku se mi dělala husí kůže. Vytrhla jsem se mu.
„Ne, to nemám. Od nich to bylo vlastně oprávněné; bránili tě. Jak jsem řekla, přímo od tebe bych si zasloužila trpět. Od tebe ano.“ Odpověděla jsem a narážela tím na dědu, který mě bil vlastně pro zábavu.
„Ty chceš, abych tě zmlátil?“ zeptal se nevěřícně.
Přikývla jsem. „Třeba by mi to trochu očistilo svědomí, i když pochybuju. Prostě je to jediné, co si zasloužím… trpět přímo od tebe.“
Chris vzdychl. „Vstaň.“
Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Nepasovalo mi k němu, že on by se chtěl něčeho takového dopustit. Ale ono se vlastně nebylo čemu divit po tom, jak jsem se k němu ty měsíce chovala. Ty poslední týdny to bylo nejhorší. Poslušně jsem vstala a rezignovaně se postavila před Chrise. Měla jsem strach, obrovskej strach. Ale přesto jsem tam zůstala stát. Chtěla jsem, ať mi nějak oplatí tu trýzeň, kterou jsem mu dělala, i když tohle by byl jen slabý odvar. Muselo to být hrozné, vycházet z domu nebo ze školy se strachem z jedné velké party, co ho mučila… konec konců, možná jsem si to dovedla představit. Akorát že já se nebála vycházet z domu, já se tam bála vcházet.
Tak jsme tam spolu stáli na kraji hluboké propasti a hleděli na sebe. Z jeho upřeného pohledu šel děs, ale neodvrátila jsem zrak. Pak se Chris napřáhl. To už jsem nevydržela a bázlivě zavřela oči, očekávajíc každou chvilkou nějakou ránu. Zaslouženou bolest. Chris mě najednou popadl kolem pasu a já reflexně – aniž bych chtěla – trochu ucukla, jenomže on mě jedním pohybem přitáhl k sobě, ale neucítila jsem bolest. Chris s obrovskou něžností přitiskl své rty na mé.
V prvních pár vteřinách jsem byla neuvěřitelně zmatená. Chris mě svíral ve své náruči, která vyvolávala pocit bezpečí, ačkoli jsem v první chvíli očekávala spíše bolest, a líbal mě svými hebkými rty. Celách deset sekund jsem se tomu nebránila. Byl to nádherný pocit. Podlamovaly se mi kolena, kdyby mě nedržel, už se zhroutím k zemi. Ony se mi kolena podlamovaly poslední dobou celkem často, jenomže to bylo bolestí, když mě někdo bil. Tady tohle bylo jiné. Tady se mi podlamovaly kvůli té něžnosti, jakou Chris do toho polibku dával.
Pak jsem se vzpamatovala a snažila se Chrise odstrčit. Nic víc než oddělit se od něj rty se mi však nepodařilo, jelikož si mě držel pevně, i když zároveň jemně.
„Co jsi to… proč jsi to… to jsi neměl.“ Říkala jsem zmateně a klopila zrak. Na zádech jsem cítila Chrisovi hřejivé ruce, tisknoucí mě k němu.
„Proč ne?“ zeptal se měkkým hlasem.
„To… nejde.“ Řekla jsem prostě.
„To víš, že jde. Podívej,“ jemně se usmál a sklonil k dalšímu polibku. Já však prudce odvrátila hlavu, takže své rty mi Chris přitiskl na krk. I když mě políbil jinam, než plánoval, přesto se mi naježily chloupky na rukou… tím nádherným pocitem, jaký mi Chris způsoboval.
Zmateně na mě koukl. „Co jsem udělal špatně? To, co jsem řekl před tou školou… mrzí mě to… byl jsem dezorientovaný… nemyslel jsem to tak… hrozně mě to mrzí… odpusť, prosím…“
Oči se mi zalily slzami. „Právě že ty jsi vůbec nic neprovedl, neomlouvej se, Chrisi! A… já nedokážu tady s tebou takhle být a pak dělat, jakoby nic…“
„Ale já nechci dělat jakoby nic.“ Namítl Chris. „Já to myslím vážně.“
„Tak vážně?“ lehce jsem nevěřícně zavrtěla hlavou a ukáply mi slzy. „Ne. To nejde. My dva se k sobě nehodíme.“
Chris mi jemně přitiskl ruku na tvář. „Proč ne?“
„Děláš, jako bys to nevěděl.“ Zahleděla jsem se do těch jeho azurových očí. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak nádherné jsou? Možná proto, že se nestávalo často, aby na mě koukal tak… mile.
„Ale já to nevím.“ Řekl měkce a stále upřeně koukal. Možná, že se mu trochu zkroutily koutky do slabého úsměvu.
„Co všechno jsem ti prováděla… kolik bolesti jsi kvůli mně měl… kolik strachu… Až teď si to všechno uvědomuju… ty jsi za nic nikdy nemohl… ty jsi tak hodný člověk… a já tak zlý… to k sobě nejde.“ V pláči jsem opětovně klesla k zemi. Chris si sedl taky na zem a mě si přitáhl na klín.
Začal mě hladit po vlasech. „Ty jsi to taky neměla lehké,“
Zvedla jsem k němu pohled. „Jak to myslíš?“
„No já…“ koukl jinam. Najednou mu přišel hrozně zajímavý východ slunce. Ale ten východ je opravdu nádherný. „…Já tak trochu asi vím, co se u tebe děje. Občas když jsem procházel kolem vašeho domu, něco jsem zaslechl nebo zahlédl. Promiň.“
Šokovaně jsem na něj hleděla. „T-ty víš, co se děje? To s… d-dědou…?“
Chris lehce přikývl, vzal mi ruku a lehce přejel dlaní přes tmavé modřiny.
Všechno to na mě dopadlo, víc než kdy jindy. Ucítila jsem potřebu se někomu svěřit. Říct prvnímu člověku o tom, co mi děda provádí. Ještě před pár hodinami by mě ani nenapadlo, že to bude Chrisovi. Tomu, kterému jsem předtím všechno dávala za vinu, ačkoli neprávem.
Plačíc jsem se přitiskla k Chrisově hřejivé hrudi. „Chrisi, já už nemůžu! Já už se tam nechci vrátit! On… děda je tak zlý! Ty jsi nikdy za nic nemohla, ale já si potřebovala na někom vybít svou bezmoc, když už jsem se nemohla nikomu svěřit… mně je to tak líto, Chrisi! To, co jsem prováděla, je neodpustitelné,“ brečela jsem a tiskla tvář do jeho trička. Cítila jsem jeho příjemnou vůni.
Chris mě k sobě mačkal svými silnými pažemi. „Rozumím ti, Abby.“ Zašeptal.
Rozumí mi. Chris řekl, že mi rozumí. A řekl mi znovu Abby. Úplně první člověk, co mě chápe a první člověk, který mi říká Abby. A je to zrovna Chris; ten, kterého jsem nechávala tak trápit. Možná právě kvůli tomu mi rozuměl. Ach, jaká ironie…
„Je tu ale jedna věc, kterou ti opravdu musím vyčíst, Chrisi. Kvůli tobě mi ta žiletka spadla hluboko do lomu.“
„Nenechám tě, zabít se.“ Řekl svým překrásně konejšivým hlasem.
„Ale teď víš, proč jsem to chtěla udělat–“
„Já to věděl i předtím, když jsem tě zastavoval.“ Skočil mi do řeči.
Jeho poznámku jsem ignorovala. „Myslíš si, že mě baví, aby mi tohle děda dělal? Já už nechci! A v neposlední řadě… nic neomluví nikdy to, co jsem prováděla tobě. Měla bych umřít. Stejně už naživu není nikdo, kdo by o to stál, abych dál byla…“
Chris zavrtěl hlavou. „Mýlíš se, někdo takový je–“
Tentokrát jsem ho přerušila já. „Bylo by to pro mě – a určitě i další lidi – vysvobození! Myslím tu mou smrt,“
„Já už nedopustím, aby ti někdo ubližoval, Abby.“ Řekl tiše Chris.
Nevěřila jsem vlastním uším. „Jak? Ale hlavně… proč?“
„Miluji tě.“
Překvapeně jsem se od něj odtáhla a nevěříce mu hleděla do očí. „Cože?“
„Nevěřím, Abby, že by jsi mi nerozuměla.“ Pousmál se.
„Právě, že rozuměla. Ale to, co jsi řekl… nemůže být pravda. To nejde. Za to všechno, co jsem ti prováděla, přece nemůžeš–“
„Udělala by jsi to znovu?“ přerušil mě Chris.
„Co?“ nechápala jsem.
„Nechala by jsi mě znovu zbít?“
Teď jsem pohled zamyšleně stočila na východ slunce pro změnu já. „Ne. Už nikdy. Je to ta nejhorší věc, co jsem kdy provedla a už nikdy ji nechci udělat a ani neudělám.“ Zavřela jsem oči a nechala stéci slzy.
„Tak už zapomeň na to, co se stalo.“ Pohladil mě s úsměvem po tváři.
„Chrisi, ale… to nejde jen tak smazat. Jsem hrozný člověk!“ sklopila jsem hlavu.
Chris mě jemně vzal za bradu, abych k němu zvedla pohled. Pak se začal znovu přibližovat, aby mě políbil. Ucítila jsem jen jemně jeho teplé rty a hned jsem se odtáhla. Přišlo mi to… ode mě sobecké. Já se k němu chovala tak hnusně a on mě tu utěšuje… hladí… líbá.
„Vadím ti, Abby?“ domníval se Chris mylně.
Vyhla jsem se otázce. „Proč mi tak říkáš?“
„Abby?“
Přikývla jsem.
„Abby zní hezčí než Abigail. Tak jemněji.“ Pousmál se.
Vsadila bych se, že jsem trochu zčervenala. „Abigail mi říkala jen Leslie. Pro ostatní jsem byla BcColliens.“
„Říkat příjmením zní ještě hruběji.“ Odpověděl Chris.
„Já ti taky říkala Stringini.“ Namítla jsem.
„Už neříkáš.“
„Ne. Říkám ti–“
„Chrisi. Říkáš mi Chrisi.“ Lehce si zvlhčil jazykem rty a usmál se. „Ještě mi nikdo neříká Richie… to je vlastně taky mé jméno…“
„Richie?“ to jsem slyšela prvně. „To zní roztomile.“
Chris se zasmál. „Když myslíš.“
„Mohla bych ti tak říkat?“ zeptala jsem se váhavě.
Chris-Richie překvapeně zvedl obočí. „Mohla,“ uculil se. „Ale ještě jsi mi neodpověděla tu otázku. Vadím ti?“
Znovu jsem odvrátila pohled. „Nevadíš mi. Jen nevím, co po mně chceš…“ říkala jsem.
„Abys zapomněla na minulost.“
„A k čemu by to bylo.“ Opáčila jsem.
„Nechala by jsi mě tě objímat… hladit… líbat… milovat…“ upíral na mě svůj pohled, plný očekávání a možná že i chtíče.
Došly mi slova. Nějak mi začínalo pomalu, velmi pomalu ale zároveň jistě dotékat, že to Chris – vlastně Richie – myslel vážně.
„Už by jsi mě nechala to udělat?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.
Omámená tím pohledem, možná, že aniž bych věděla, co dělám, jsem přikývla.
Richie se šťastně usmál, znovu se přiklonil a přisál se na mě svými rty. Ale tentokrát jsem se nechala. A byla jsem jako v ráji. Ještě nikdy jsem nezažila tak nádherný pocit. Chris mě za stálého líbání povalil na záda do trávy. Za normální situace by mi asi byla zima z ranní rosy, ale teď mě zevnitř hřál překrásný pocit a zvenku Richie, ležící na mně a zároveň paprsky vycházejícího sluníčka. Po nějaké době se Richie konečně oddělil. Ale stále na mně ležel, s obličejem vzdáleným jen pár centimetrů. A se zasněným výrazem mi koukal do očí. Ani nevím, jak dlouho jsme takhle leželi, ale bylo to krásné. Pak jsme si, přitulení k sobě, sedli a pozorovali východ slunce. Jaká romantika…
Richie vstal a usmál se na mě. „Přece tu nestrávíme celý den, ne? Co takhle si někam vyrazit?“
Znělo to tak neuvěřitelně. Kdo by si pomyslel, že bych se kdy těšila na volný čas, který bych měla strávit s Chrisem? Na to oslovení ‚Richie‘ si budu muset asi zvykat… Proč muset? Nikdo mě nenutí, abych mu tak říkala. Ale já chci… Tak jako on mi říká Abby, tak překrásně mile, tak já dokážu říkat mu Richie.
„Copak, Abby?“ zeptal se, když jsem dlouho neodpovídala.
Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že se ptal na to, zda si někam nezajdeme. „Amen,“ řekla jsem, oplatila Richiemu úsměv a také vstala.
Když jsme odcházeli od lomu, nemohla jsem si odpustit otázku. „Když nás někdo uvidí spolu–“
Richie mi pohotově skočil do řeči. „Tobě by to vadilo?“
„To jsem neřekla.“
Richie mi omluvně vtiskl pusu do vlasů. „Promiň. Dopověz to.“
„Když nás někdo uvidí spolu, bude si myslet, že má vidiny a halucinace.“
Richie se zasmál. „Popravdě, já tomu taky tak nějak ještě moc nemůžu uvěřit.“
Usmála jsem se. „Nápodobně. Je to všechno tak ze dne na den…“
Přikývl. „Ale to nic nemění na tom, jak jsem rád, že se to změnilo.“
S Richiem jsme spolu strávili doopravdy celý víkend. Chodili a jezdili jsme všude možně a dělali všechny různý věci. Richie si u mě v srdci budoval speciální místečko. S ním jsem se cítila jako někdo jiný. Nemyslela jsem na minulost. Existoval jen ten nádherný čas s Richiem. Cítila jsem se šťastně. Ale jako všechno, i ten víkend musel skončit.
Zrovna jsme se vraceli z nádherné nedělní večeře. Každým krokem se mě zmocňoval větší a větší strach. Richie to vycítil a tiskl mi ruku.
„Půjdu tam s tebou, Abby.“ Řekl mi.
Lehce jsem zavrtěla hlavou. „Ještě by děda udělal něco i tobě.“
„Ty mi nerozumíš.“ Opáčil Richie. Koukla jsem na něj. „Už se tam nemůžeš vrátit. Já vím, zní to krutě, ale dokud tam bude tvůj děda, je to tak.“
„A co mám asi dělat?“
„Společně se mnou si tam zajdeš pro věci a… pak… půjdeme ke mně?“ tázavě na mě koukl.
Ach, jak jen někteří lidé dokážou být tak hrozně hodní? prolétlo mi hlavou. „Richie, to není řešení.“ Namítla jsem.
Richie se lehce pousmál nad tím, že jsem mu tak doopravdy řekla. Pak zase nasadil vážný výraz. „To opravdu není řešení,“ přiznal. „To by bylo jen dočasné opatření. Potom bych ti já a moje rodina pomohli nějak to vyřešit. Tak co?“ zazářil na mě svým výstavním úsměvem.
Oči se mi naplnily slzami dojetí. „Proč to všechno pro mě děláš? Proč mě takhle zachraňuješ? Pochybuju, že je to vděk za to, jak jsem se k tobě chovala v minulých měsíc–“
„Už na to nevzpomínej, Abb!“ přerušil mě spěšně. „Minulost neexistuje. Žádná není! Ano? A já to dělám, protože tu není nikdo jiný, kdo by ti pomohl,“ odmlčel se. Věděla jsem, že to myslel tak, že nemám rodiče, o které bych se mohla opřít. „…a protože tě miluji.“
A pak mě políbil.
Jak těžké je někdy uvěřit v realitu. Zvlášť, když se ze dne na den změní na tak nádhernou.
Došli jsme ke mně. Hned za dveřmi mě čekal již naprosto opilý děda, velmi ‚překvapivě‘. I když jsem z něj jako vždy měla strach, Richieho přítomnost mi zvláštním způsobem dodávala odvahu. Dostala jsem se do svého pokoje, pobalila pár nejdůležitějších věcí a věci do školy a padala jsem za Richiem, který na mě čekal venku. Děda se jako vždy před jinými lidmi přetvařoval a dělal před Richiem neviňátko, ale Richie věděl, co je děda zač, a navíc mu ta přetvářka – při tom alkoholu co měl v sobě – moc nešla. Ale to bylo jedno. Pro mě bylo nejhlavnější, že jsem už s Richiem a batůžkem se svými věcmi mířila pryč. A to dokonce výjimečně bez úhony. Pryč od dědy navždy.
Richieho rodiče to, že u nich budu spát – nebo by se možná dalo říct, že chvilku bydlet – uvítali moc dobře. Vlastně tím byli přímo nadšení. Oni asi nevěděli o tom, co se Richiemu odehrávalo ve škole a pokud, asi ani nevěděli, že jsem to organizovala já. Ale už nikdy bych nic podobného neprovedla. Ani Richiemu, ani nikomu jinému. Přišlo mi to odporné a zbabělé. Ach, jak jsem se za ten víkend s Richiem, díky jemu, změnila… k lepšímu.
Najednou mě popadla nová chuť do života.
Richie mě odvedl k sobě do pokoje, kde už jsem jednou byla, když mě zachránil před jeho partou. Řekl mi, ať si někam hodím věci, tak jsem je dala na židli. Pak si sedl na postel a posunkem mi ukázal, ať jdu k němu. Tak jsem šla a chtěla si sednout vedle něj, Richie si mě však přitáhl na svůj klín. A začal se do mě vpíjet svými rty. Ty pocity, když Richieho hebké a teplé rty líbaly ty mé s takovou něžností a zároveň vášní, se téměř nedaly popsat. Celé mé tělo se utápělo v rozkoši a Richieho jemně hladící doteky to ještě podtrhovaly.
Na chvilku mi v hlavě vysvitla otázka, zda to bylo správně. Zda bylo normální, abych toho kluka jeden den nechala zmlátit a druhý den s ním prožívala takové věci. Ale nakonec jsem těch pitomých pochyb nechala. Proč si alespoň chvilku v životě neužít štěstí? Proč hledat chyby tam, kde nejsou?
Nakonec jsme oba v objetí usnuli. Stejně jako když jsme ze soboty na neděli spali v hotelu přitisklí k sobě, tak to bylo tady u Richieho doma, z neděle na pondělí.
Ráno mě vzbudil Richie. Bylo to nejkrásnější probuzení, jaké jsem kdy zažila – probuzení polibkem od milovaného člověka. Oba jsme se následně připravili do školy a já začínala nervóznět. Asi jsem dostala strach ze své party. Ne… už to není má parta. Nechci považovat za své přátele násilníky. Teprve teď jsem měla možnost poznat, co je to opravdový kamarád. Nebo spíš… něco víc než kamarád.
„Richie, ty máš strach?“ zeptala jsem se, když jsme vycházeli z jeho pokoje.
„Strach?“ divil se. „Ne. Už ne.“
Vzdychla jsem. Je moc dobře, že už Richie nemá důvod se bát. Cítím se šťastná za něj.
„Ty se neboj, Abbu. Jsem s tebou.“ Usmál se na mě.
„Abbu,“ zasmála jsem se tomu, jak mi řekl.
Richie se na mě usmál.
„Děkuju, Richie,“ vděčně jsem na něj koukla.
„Richie?“ divil se Richieho táta, jak Chrisovi říkám. „No to je jedno, nebudu se ptát, není čas. Chcete do školy zavézt?“ zeptal se ochotně.
Richie na mě tázavě koukl. Já jen trhla rameny, takže Richie svému tátovi řekl, že ano.
Naskočili jsme dozadu do jejich auta, Richieho táta řídil. Dovezl nás až ke škole. Přes kouřové okýnka jsem viděla před školou stát různé skupinky lidí. Skupinku Richieho přátel, skupinku mé bývalé party a další.
Richie vyskočil z auta. Ale mně se nějak nechtělo. Měla jsem strach. Richie si toho všiml, obešel auto a otevřel mi.
„Buď silná, Abby,“ Povzbuzoval.
Přes okýnka jsem viděla, jak téměř všichni se k nám koukají. Asi je fakt zajímalo, koho si to Richie přivezl. A jak jsem tak viděla, moje bývalá parta taky se zájmem hleděla. To bude pro všechny šok, až spatří mě…
„Pojď, to zvládneme. Společně ano.“ pokračoval Richie.
Přikývla jsem. Richie měl pravdu; byl tu se mnou, byli jsme tu spolu. My dva dohromady jsme to museli zvládnout.
Vystoupila jsem a váhavě se postavila těsně k Richiemu, přičemž jsem zabouchla dveře auta. Všichni na nás dva vyjeveně hleděli. Nevěřili tomu, co vidí, jak jsem čekala. Ty pohledy mi byly nepříjemné, takže jsem se otočila k Richiemu a hleděla raději do těch jeho překrásných očí plných lásky. Přesto jsem ale ty zkoumavé pohledy cítila.
Richie se usmál. „Vidíš. My to dokážeme.“ Sklonil se a jemně mě políbil. To mi dodalo zvláštní sílu. Téměř všechen strach mě opustil. Richie mi obtočil pravou ruku kolem pasu a pak jsme bok po boku zamířili ke vchodu do školy. Všichni na nás hleděli s pusami dokořán, ale to už mi bylo jedno.
Uvědomila jsem si, že je dobře, že se mi tehdy nepodařilo se zabít. Najednou jsem se necítila jako člověk, který by měl umřít. Už jsem tu měla někoho, kdo mě z toho vytáhl. Kdo mě zachránil. Richie. Chris Stringini, do kterého jsem se doopravdy zamilovala.
To on byl ten důvod, proč už jsem chtěla žít.
