Slunce již zapadalo, když Reena s Deidre konečně dorazily k průrvě ve skále vedoucí do podzemního komplexu jeskyní, který se stal jejich novým útočištěm. Přišly jako poslední, protože jejich cesta musela vést oklikou kvůli zmatení případných stopařů. Deidre se ustaraně ohlédla na čarodějku kráčející strnule za ní. Elfka na stráži u vchodu se na nymfu usmála: „Buď zdráva, Deidre,“ zapředla svým sametovým hlasem, „dlouho jsme se neviděly.“
Nymfa se na ženu překvapeně podívala: „Sheo? Tebe bych tu nečekala.“
Protáhla se průrvou a čekala až ji bude Reena následovat. Elfka si čarodějku zvědavě prohlížela než pohrdavě pronesla: „Tak tohle má být ta skvělá zlodějka, která nás má všechny zachránit? Vypadá, že by sama potřebovala pomoc.“
Deidre si jí však nevšímala a vedla Reenu hlouběji do podzemí. Cestou zdravila známé a zjišťovala, kde najde svoje a Reeniny věci. Většina krčila rameny a neomaleně zírali na čarodějku, která však jejich pohledy vůbec nevnímala.
Konečně potkaly Kaleva. Byl sice v boji raněn, ale ne vážně. Ochotně jim ukázal cestu k malé podzemní komoře, kam uložili jejich majetek. Pomohl jim vzít vše potřebné a pak je odvedl do velké jeskyně sloužící nyní většině uprchlíkům z tábora jako jedna velká noclehárna. U vzdálenější stěny bylo ještě volné místo, které teď Deidre vybrala pro ni a Reenu. Od Kaleva se dozvěděla, kdo padl a kteří přátelé jsou vážně zranění. Než se však na ně půjde podívat, musí se postarat o Reenu.
Od chvíle, kdy opustily bojiště neodvážila se zastavit a prohlédnout Reenu. Dokud mohla jít byla nymfa přesvědčená že zranění nejsou vážná. Jiný důvod než bolestivá rána ji jako důvod jejího stanu nenapadal.
Teď položila na zem dvě kožešiny a přes ně ještě dvě přikrývky. Otočila se na Reenu nehnutě stojící za jejími zády a začala jí pomáhat zbavit se kožené zbroje. Opatrně z ní těžký krunýř sňala a posadila ji na připravené lůžko.
„Jsi zraněná?“ snažila se upoutat Reeninu pozornost. Ta však stále netečně hleděla na kamenitou zem pod jejich nohama. Nymfa si povzdechla a začala opatrně prohmatávat čarodějčiny ruce a poté i nohy. Jinde by zranění mít neměla, protože zbroj byla neporušená, ale přesto zkontrolovala jestli a tunice nenajde díru nebo stopy krve. Nic však nenašla.
„Počkej tu na mě, určitě máš hlas,“ pohladila Reenu po ruce, ale ta ucukla, jako by ji popálila. Nymfa se pokusila o úsměv: „seženu nám něco k jídlu, pak ti bude určitě líp.“
Po těchto slovech se zvedla a propletla se kolem změti lůžek ke vchodu do vedlejší jeskyně. Nějakou chvíli to trvalo, ale konečně našla Kaleva, který se v jeskyních vyznal lépe než ona. Sebrala košík bobulí a měch plný čerstvé vody a vydala se rychle zpět k Reeně.
Našla ji schoulenou u zdi, nepřítomně zírající před sebe. Kolébala se ze strany na stranu a něco si mumlala. Deidre nejdříve nerozuměla slovům, které s monotonně opakovala. Ale pak náhle pochopila co způsobilo, že čarodějka byla v tak zuboženém stavu, i když nezraněná.
„Zabila jsem člověka,“ byla slova vycházející z úst čarodějky.
„Zabila jsem člověka,“ opakovala stále dokola.
Deidre si klekla vedle Reeny a pohladila ji po vlasech. Tentokrát pod jejím dotykem neucukla, ale nezareagovala ani jinak. Nymfa oddělala zátku měchu a přidržela ho Reeně u úst: „napij se, musíš mít po tak dlouhém pochodu žízeň.“
Trochu měch zmáčkla a čarodějka začala polykat tekutinu proudící jí do krku. Po několika doušcích odvrátila Reena hlavu a ani voda smáčející její tuniku ji nevytrhla z apatie. Deidre se také napila, až když vypila téměř půlku měchu odložila ho stranou. Ani nevěděla, že má takovou žízeň, její pozornost byla plně upřena na čarodějku kolébající se před ní v tichém zoufalství.
„Zabila jsem člověka,“ jako svoji mantru opakovala stále stejná slova, „zabila jsem člověka.“
Bobule v košíku, nasbírané teprve ráno, sladce voněly a Deidřin žaludek se začal hlásit o pozornost hlasitým kručením. Nabrala si hrst a vše si nacpala do pusy. Pomalu žvýkala a hladila Reenu po vlasech. Podařilo se jí donutit ji sníst několik bobulí, ale sama toho snědla mnohem víc. Doufala, že alespoň dlouhý spánek pomůže Reeně vyrovnat se s událostmi dnešního dne.
Když se nasytila natolik, aby umlčela svůj žaludek, odsunula košík i měch stranou. Svoji kožešinu přisunula těsně k Reenině a upravila lůžko tak, aby se jim leželo co nejpohodlněji.
„Zabila jsem člověka, „nepřestávala opakovat Reena a v jejím hlase se mísila únava se zoufalstvím, které prožívala.
„Reeno, pojď si lehnout,“ zašeptala Deidre a zatahala čarodějku jemně za rukáv tuniky, „spánek ti pomůže, uvidíš.“
Aniž by se na ni podívala, posunula se čarodějka od stěny a pomalu se položila na improvizované lůžko. Schoulila se do klubíčka a stále dokola šeptala stejná slova: „Zabila jsem člověka.“
Deidre se na ni dívala a připadalo jí, že čarodějčina bolest je i její bolestí. Kdyby dávala v boji lepší pozor, nikdy by se tak nezvrtlo. Nikdy by na ni nezaútočil čaroděj. Nikdy by nemusela Reena převzít jeho moc, která ji zela pohltila. Nikdy by Reena nemusela zabít, když na to nebyla připravená. Nikdy by její přátelé nepronásledovali lesem čaroděje, aby zachovali tajemství jejich společenství. Rozhlédla se po ostatních, kteří se také pomalu chystali ke spánku. Nikdy by těmto všem nehrozila smrt. To vše kvůli její nepozornosti.
V duchu proklínala sama sebe za takovou začátečnickou chybu. Věděla však, že teď už to neodčiní. Jediné co může udělat, aby svoji chybu zmírnila bylo pomoci Reeně vyrovnat se s tím, co musela udělat a pomoci ji, připravit se lépe na další boj.
Smutně si povzdechla a ulehla vedle čarodějky. Pomalu ji hladila po vlasech a ramenou. Doufala, že se brzy uklidní natolik, aby usnula. To se však nestalo, zoufalý šepot nahradil tichý pláč. Sílící vzlyky otřásaly čarodějčiným tělem. Nymfa ji nepřestávala jemně hladit. Chtěla jí něco uklidňujícího říct, ale nic ji nenapadlo. Nakonec jen zašeptala Reeně do ucha: „Zítra bude líp, neboj. Zítra bude líp.“ Sama se tomu snažila uvěřit.
Vše kolem pohltilo ticho narušované jen občasným zachrápáním nebo zakašláním. Deidre slyšela tlumené kroky při střídání hlídek u dvou vchodů do podzemí, slyšela také kroky stráží vracejících se z lesa v okolích jeskyní. Půlka noci uplynula, když Reena konečně usnula vyčerpáním z pláče. Deidre ji ještě dlouho hladila po vlasech než sama usnula neklidným spánkem.
Několik dalších dní se Reena do dění ve společenství skoro vůbec nezapojovala. Ráno vstala, vzala si měch na vodu a pár hrstí ořechů do kapes a zmizela v bludišti jeskyní rozprostírajícím se v hlubinách země za systémem, který využívali uprchlíci. Vracela se většinou až když ostatní už spali. Jen Deidre na ni vždy čekala na svém lůžku. Jakoukoliv její snahu o rozmluvu však Reena odbyla pokrčením ramen a hned ulehla ke spánku.
To se opakovalo bez významných změn několik dní. Deidre jí chtěla dát čas, aby se vyrovnala s tím, co se stalo. Ale už to trvalo dlouho. Nymfa si začínala o čarodějku dělat starosti.
„Kaleve, mohli bychom si promluvit?“ zeptala se po obvyklém bojovém tréninku elfa.
„Jistě, Deidre,“ odvětil Kalev s nenápadným úsměvem na rtech, „copak se děje?“
Nymfa si povzdechla: „Jde o Reenu, bojím se o ni. Ona,“ najednou nevěděla jak má pokračovat. Zhluboka se nadechla a vychrlila ze sebe své obavy: „ona nebyla připravená na boj. Nebyla připravená zabíjet čaroděje, které ještě nedávno vnímala jako ochránce sebe a své rodiny. Neměli jsme ji tenkrát brát s sebou. Nejsem si jistá, že se z toho někdy dostane. Pořád se všem vyhýbá a mizí v temných jeskyních. Chtěla jsem si s ní promluvit, ale ona všechny moje snahy odmítla.“
Kalev se na nymfu chvíli mlčky díval a přemýšlel. Pokýval hlavou a promluvil: „Všichni si všimli její změny. Alarik mě za ní včera poslal, ale ztratila se mi v tom bludišti chodeb. Nechápu jak se tam může bez světla vyznat a trefit vždy v noci zpět.“
Podíval se do očí smutné nymfy, takhle ji snad ještě neviděl.
„Jdi za ní. Nenech se odradit jejím odmítnutím. Musí si o tom s někým promluvit a ty jsi jí z nás všech nejblíž,“ povzbudivě se na Deidre usmál, „jdi za ní, uvidíš že když vytrváš, tak ji nakonec přesvědčíš, aby si o všem konečně s někým promluvila. A kdo by byl lepší než ty? Ještě teď si vzpomínám jak jsi vyváděla po svém bojovém křestu ohněm“
„Doslova,“ zabručela nakvašeně nymfa a dloubla Kaleva loktem do žeber.
„Tak jdi, než si to rozmyslím a zaměstnám tě dalším kolem výcviku s mečem,“ poplácal elf dívku vedle sebe po rameni a postrčil ji k odchodu.
„No dobře,“ pronesla odhodlaně nymfa a vstala, „ale jestli v jeskyních zabloudím a umřu žízní, tak tě budu chodit strašit, jasný?!“ Naposledy se na Kaleva usmála a odběhla do temných hlubin chodeb a jeskyní.
Plameny louče vrhaly mihotavé světlo jen několik málo kroků před nymfu, kráčející neznámými chodbami podzemního labyrintu. Po stěnách tančily pokřivené stíny a u stropů se sem tam zaleskly oči netopýrů.
„Snad je to to jediné co tu žije,“ zašeptala Deidre, ale ozvěna roznesla její hlas daleko před ni. Dál pomalu postupovala chodbou až do velké síně plné krápníků. Rozhlédla se a vydala se podél stěny na obhlídku. Hledala další chodbu nebo průchod do další jeskyně. Nakonec jeden našla, ale ve světle louče odhalila ještě další dva hned vedle něj.
„No skvělý, a teď kudy?“ povzdechla asi nymfa a snažila se najít nějakou stopu, která by jí prozradila, kterou cestou šla před ní čarodějka. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se tudy někdy dříve ubíraly něčí kroky. První chodbu po pár krocích přetínala velká pavučina, kolem ní by se neprotáhlo ani dítě aniž by ji porušilo. Druhá chodba byla po několika krocích zasypána kamením. Třetí chodbu osvětlovalo oranžové světlo, ale zem pokrývala silná a neporušená vrstva jemného prachu, kdyby tudy někdo prošel musel by zanechat stopy.
Nymfa se zoufale rozhlížela kolem, pokračovala dál kolem stěny až se dostala opět k chodbě, kterou sem přišla.
„Sakra,“ zanadávala Deidre a hned na to vyděšeně vyjekla když jí kolem hlavy proletělo několik netopýrů. Máchla loučí kolem sebe a zahlédla hrubě tesané stupně jen kousek od své ruky. Nad její hlavou se nacházela další chodba.
Několikrát se pokusila vylézt k temnému průchodu s loučí v ruce, ale nakonec zjistila, že bez použití obou rukou se nahoru nedostane. Odložila louč na zem a v duchu se rozloučila s jejím teplým světlem. Pak se rychle vyškrábala po stupních nahoru a nejistě vykročila do temnoty kamenné chodby.
Tmy se nikdy nebála, ale v hluboké neproniknutelné temnotě jeskynního labyrintu si připadala ztracená a bezradná. Už se chtěla otočit a vrátit zpět do bezpečí mihotavého světla louče, když něco zaslechla.
Nejdříve nedokázala rozeznat, co vlastně slyší. Ale pak rozeznala Reenin hlas pozměněný všudypřítomnou ozvěnou. Slyšela čarodějku chvíli mluvit, pak následovala odmlka a opět další slova, která však kvůli ozvěně nedokázala přesně rozeznat.
„Ona s někým mluví?“ podivila se Deidre a pokračovala temnou chodbou rychleji za hlasem, který ji vedl blíž k cíli její cesty.
Brzy před sebou uviděla mihotavé nazelenalé světlo a ve vzduchu ucítila vodu. S každým krokem byla její blízkost stále zřetelnější. Chodba se mírně stáčela doleva a pak se před Deidre rozprostřel neuvěřitelný pohled.
Ohromnou skalní síň jejíž strop podpíraly kamenné sloupy a krápníky skoro celou pokrývala vodní hladina. Voda vydávala slabou zelenou záři, kterou hladina zesilovala a naplňovala tak celou jeskyni přízračným svitem.
Deidre stála v ústí chodby a nevěřícně hleděla před sebe. Na druhé straně jezera uviděla Reenu, seděla na kamenité zemi s nohama složenýma pod sebe a povídala si s tvorem pohybujícím se sem a tam tmavými vodami jezera. Deidre musela se musela hodně soustředit, aby rozeznala, s kým čarodějka mluví. Pak tlumeně vykřikla a rozběhla se po souši kolem jezera k Reeně. Zvuk jejích kroků se odrážel od stěn a rezonoval celou místností.
Čarodějka i bytost ve vodě se podívaly, co způsobilo takový hluk. Zatímco Reena překvapeně hleděla na blížící se nymfu, stvoření ve vodě se začalo usmívat. Nebyl to však veselý úsměv, spíše byl plný nebezpečného očekávání.
Nymfa překonala posledních několik kroků a chytla Reenu za paži. Hrubě ji vytáhla na nohy a odstrčila dál od vody. V obranném postoji se postavila mezi čarodějku a usmívající se vodní stvoření.
„Co to děláš?“ rozkřikla se Reena a ozvěna její hlas mnohanásobně zesílila, „zbláznila ses? Jen tak si sem přijdeš a... a uděláš tohle?!“
„Nech ji, Reeno,“ promluvilo stvoření tichým melodickým hlasem, „ona si jen myslí, že se tě chystám utopit a pozřít.“
„A není to snad pravda?“ zaútočila Deidre otázkou. Pohled plný hněvu upírala na bytost, která právě začala pomalu vystupovat z vody na souš. Na její bledé namodralé kůži se třpytily kapky vody. Dlouhé bílé vlasy zahalovaly ňadra a splývaly v mokrých pramenech až k bokům. Její krása by každému vyrazila dech, ale Deidre si byla vědoma nebezpečí, nesměla jejímu půvabu podlehnout.
„Víla temných vod,“ zavrčela Deidre a bytost před ní se opět temně usmála, tentokrát však ohalila své bělostné zuby už od pohledu ostré jako břitvy. „Živíš se energií topících se těl. Nebo snad chceš říct, že to tak není?!“ pokračovala Deidre a rukou zadržovala Reenu za svými zády.
„Nech toho, Deidre,“ okřikla ji Reena a udělala několik kroků vpřed, postavila se po boku nymfy, „chodím sem za Fae už několik dní. Kdyby mě chtěla zabít, nemyslíš, že by to už dávno udělala?“
Nymfa se však nechtěla nechat přesvědčit, stále trvala na svém a strčila do Reeny, aby ji opět kryla vlastním tělem. Pohledem probodávala ženské stvoření ladně se vlnící před ní: „Chceš, abych uvěřila, že jsi hodná Víla? Jak dlouho žiješ v této jeskyni? Jak dlouho už bažíš po nové, čerstvé energii těla rychle chladnoucího ve vodách tvého domova?!“
„Nemusím ti nic vysvětlovat, nymfo,“ zněla odpověď víly pronesená jejím tichým vábivým hlasem.
Reena si všimla, jak se ruka Deidre pomalu sune k dýce pohupující se jí u pasu. Opět se postavila vedle nymfy a uchopila ji za ruku směřující ke zbrani: „Jen jsme spolu mluvily, Deidre. Řekla mi jaké to bylo pro ni poprvé zabít. Nikdo ji to neučil, její matka zemřela, když byla ještě dítě a ona chodila často mezi elfy v lese nad našimi hlavami. Vysvětlila mi, že není špatné zabít pro vlastní přežití. Chápu, že jsem musela ty čaroděje zabít a že to budu muset udělat i příště pokud budu chtít ochránit sebe a své blízké. Já,“ na chvíli se odmlčela, „přišla jsem se dnes s Fae vlastně na čas rozloučit. Chtěla jsem, abyste mě ty a Kalev naučili bojovat, abych se mohla bránit i jinak než kouzly. A chci to umět co nejrychleji.“
Rozhodnost v Reenině hlase Deidre překvapila, ale šlo o velmi příjemné překvapení. Pevně ji stiskla ruku a usmála se na ni. Bytosti vstupující opět do hlubin jezera si už skoro nevšímala.
„Měj se krásně, Reeno, určitě z tebe bude skvělá bojovnice,“ zapředla svým tichým hlasem víla a chystala se ponořit pod hladinu.
V tom však Deidre něco napadlo. Otočila se k víle, aby ji zadržela: „Počkej, chvíli. Chodila jsi do lesa za elfy? Takže se dobře vyznáš v těchto jeskyních, že?“
Víla jí pohlédla do očí a odvětila: „Ne, znám jen tuhle jeskyni a pak svět pod hladinou. Je tam průrva přivádějící vodu z venkovního jezera za lesem do těchto podzemních prostor.“
Deidre chvíli němě zírala na vílu než jí došel plný význam jejích slov.
„Takže z jeskyní je ještě jeden východ vedoucí až za Hvozd?“ vydechla ohromeně nymfa. Ale odpovědi se už nedočkala, protože vodní hladina se zavřela nad bělovlasou bytostí z hlubin.
