Kroniky Strangerie:První zlo
Kapitola první:Chlapec a pták
„To je krása! Takhle z výšky jsem naši vesnici ještě neviděl! Můžeš ještě, Kráku?“ Odpovědí Windarovi bylo vysoké zavřeštění a v tom okamžiku už poznal, že se pomalu snáší dolů na zem. Podle Krákova výrazu bylo znát, že velký, rudě opeřený pták s širokými křídly a dlouhým krkem je už totálně na pokraji sil, takže se chvíli zdálo, že to není přistání, ale pád. Krák naštěstí nakonec přistál výborně - bylo to totiž poprvé, co z něj Windar nespadl.
Ti dva byli nerozlučná dvojice. Ve vesnici nebyl téměř nikdo, kdo by neznal mrštného blonďatého chlapce a jeho přítele z rodu ohnivců. Byli pořád spolu a dokonce se zdálo, jako kdyby si navzájem uměli číst myšlenky – například Windar ucítil, že už Krák nemůže dál letět ve stejný okamžik, kdy ohnivec už opravdu nemohl a naopak, když něco trápilo Windara, Krák byl stejně smutný, jako on. Není divu, když se znali už od úplného dětství, maličký Windar našel vejce ohnivce uprostřed Stříbrného lesa a vychovával si ho jen on sám. Měli krásný život, mohli si létat, kam se jim zachtělo. Windara ale trápila jedna věc. Zdálo se mu, že jeho rodiče, lovec Traen a jeho manželka Akksal mu něco tají. Kdykoliv se jich chlapec zeptal, co se dělo před jeho narozením, jak se Traen a Akksal seznámili nebo kdo byl jeho dědeček (Windar ze své rodiny znal jenom matku a otce), rodiče prostě prohlásili, že mu to nemohou říct, že zrovna on to nesmí vědět. Zrovna on…
Krák si složil křídla a Windar si upravil svou bujnou kštici blonďatých vlasů, které se mu při zběsilém letu úplně rozcuchaly. Až teď si uvědomili, kde vlastně přistáli.
Oba dva stáli na rovné střeše jednoho z Edillských dřevěných domů a rozpačitě se dívali prvně dolů a pak na sebe. „No výborně, Kráku, to jsi nemohl přistát někde jinde?“ Krák zakroutil hlavou a Windar si povzdechl. „No nic, budeme muset sletět dolů. Sice je tam plno lidí, ale nic jiného nám nezbývá.“ Unavený ohnivec ale znovu udělal výmluvné gesto, pohodlně se uvelebil na střeše, položil si hlavu a zavřel oči. „No jasně, teď, když tady trčíme na střeše, tak odpočíváš, to je teda dobrý. Tak dobře, ještě chvilku, ale nezapomeň, ležíš na střeše a každý, kdo se na ni podívá, nás uvidí!“ Ale Krák už ho nevnímal. To mi dělá naschvál, pomyslel si Windar. Rozhlížel se, kde je nejlepší místo na přistání, ale všude kolem byly jen další a další střechy. Snad jen támhle na té cestě by se…Co to je? Kdo to tam jede?
Na velké prašné cestě jelo sedm černých vřešťounů se železným brněním, na kterých seděli tvorové, které Windar ještě nikdy neviděl – a asi ani nikdy neviděl nic děsivějšího. Velké svalnaté postavy s čistě bílou kůží a černým tetováním, téměř žádné oblečení, jen hrudní pancíř a rouška. Dlouhé, černé mastné vlasy spletené do copů, které jim sahaly až na ramena a šklebící se tváře. Najednou něco zasvištělo vzduchem. Do střechy se zabodl hořící šíp.
