|
|
Obloha září světlem tisíců blesků, pokroucených a zaklesnutých do sebe jako stařecké prsty. Problikávají tiše, bez hromu, jen s tichým sykotem statické elektřiny. Doplňuje je řev. Kakofonie dunících hlasů, vzteklých a zuřivých, naříkajících i vyjících bolestí a hněvem.
Křídla, modrá jako nebe za těch nejjasnějších dnů, máchnou jednou, hluboko, pod stříbřité břicho, opřou se o vítr a sklepnou smrtelnou únavu a zoufalou křeč, která je ochromuje. Hlas za zády křičí. Chraptí. A přidává se k němu další. Tenhle je však hluboký a čistý, rezonuje v hlavě. Stoupá stejně nezadržitelně jako vycházející slunce až přechází v jekot, ostrý a trýznivý.
Vlastní krev chutná podivně hořce. Proudí z nozder a zalévá oči. Odlétá v tmavých kapičkách po větru, o který se vysílená křídla nedokáží zachytit.
Země rozpřahuje svou náruč, jako by čekala už velmi, velmi dlouho...
*
*
*
*
*
Krvavý šlem se rozprskl na kamenné podlaze do dlouhé čmouhy. Vedle něj těžce dopadly dvě dlaně s odřenými klouby a jen tak tak zastavily pád, s tváří sotva stopu od prošlapaného kamene.
Muž na něj nezíral dlouho, kopanec do žaludku dokáže divy, zvlášť, je-li veden s chutí a v poctivém vojenském obutí. Postižený se zmohl jen na bolestivé heknutí a překulil se na bok.
Kdesi nad ním burácel smích. „Hahaha. Dostal, blbec. Hah-“
Zbytek veselí zašlapaly rázné kroky a přesně mířená rána do kolena setřela úsměv i z tváře doposud vedoucího účastníka rvačky. Zavrávoral, napůl se otočil a bolestivě zamrkal, když mu letící pěst přerazila s křupnutím nos.
Hlouček mužů, tvořený převážně poflakující se noční Hlídkou, vyloudil uznalé zamručení. Někdo se dokonce odvážil provokativně hvízdnout. Umlčel ho tvrdý pohled šedých očí, zpola ukrytých pod dlouhými řasami a ostře zalomeným obočím.
Vysoká, štíhlá žena krátce tleskla rukama, navlečenýma v kroužkových rukavicích.
„Další adept na přesdržku?“ optala se shromážděného davu vyzývavě, aniž by brala na vědomí huhňavé klení na zemi dřepícího strážce pořádku. Svíral si oběma rukama obličej a snažil se zastavit proudící krev.
„Od tebe vždycky, Maio,“ houkl kdesi z chumlu anonymní hrdina a rozumně se vypařil dřív, než mu stihla nadělila prvotřídní monokl.
Chvilková touha po rozptýlení byla uspokojena, dav se rozplynul. Zbitý jedinec se odebral za nevybíravých poznámek svých kumpánů hledat nějaké ucpávky do nosu a ostatní si rutině navlékali těžkou strážní zbroj.
Zůstala jen krátce ostříhaná Maia a lehce pomlácený muž v režné košili. Utíral si krev z protrženého rtu a zahanbeně upíral pohled kamsi na podlahu.
Kolem rachotil obvyklý shon při předávání směn. Jen na okamžik zvedl muž oči, rozzlobené nad nevyřčenou výtkou a zabodl je do jejích, šedavých jako holubí peří. Hořelo v nich ponížení a hněv, zlost na ni, Maiu, která musela přiběhnout a teď se dívá, jak ztěžka vstává a syká přitom bolestí z naražených žeber.
Prosmýkl se kolem ní a beze slova si začal přetahovat přes hlavu kroužkovou košili.
Noc začíná a služba nepočká.
*
*
*
*
*
Stěna z lidských těl se vlní a bobtná. Zírají z ní horečnaté, zoufalé oči. Lesknou se jako oči obrovského, do kouta zahnaného dravce.
Čekají.
Hradba dlouhých, matných kopí se tyčila k podmračenému nebi a každé svírá ruka v kroužkové rukavici. Druhá tiskne loket vojáka po svém boku. Usměrňují dav, hlídají temný otvor ve skále, zakutí do oceli a schovaní pod chladné hledí s vytepanou dračí tlamou.
Jak vtipné, probleskne hlavou muži s obličejem poznamenaným nedávnou rvačkou. Ruka, svírající jeho rámě je sice o něco drobnější než ty ostatní, ale stejně neochvějná jako kámen, který se jim pod nohama zakusuje do půdy.
Dokonalá ironie. Nenávidí draky, vyhnali je jako psy, ale tady se před hadími tvářemi vrhají na kolena a žadoní .
„Netlačte se! Jakmile se uvolní místo, pustíme dovnitř další skupinu!“ Vyvolávač chraptí. Kolikrát už tuhle větu zopakoval? Jsou to už dva týdny, co bylo zničeno hlavního město, když se draci postavili proti lidem.
A od té doby sem proudí další a další uprchlíci.
Stále noví a přitom všichni stejní. Vyděšení. Hladoví. A zoufalí..... jsem rolník, zaléval jsem políčko, z nebe se snesly obrovské stvůry a rozdrtili mi hospodářství.... rudý blesk, zapálil střechu..... jsem jenom švadlena, objevil se zářivý stín a vyhnal mě z domova.... prosím! Prosím!! Pusťte mě do Dhúnu, starého trpasličího dolu, rozpadlého a sešlého tak, že by sem ani krysa nevlezla.
Všichni míří do Dhúnu, protože lesy i města hoří.
Nesrozumitelný šum lidského davu náhle ustal. Klikatý had, tvořený čekateli na vstup do jeskynního komplexu, se přikrčil a ztichl. Lidé se dokonce přestali mačkat a tlačit na uličku, kterou před jeho vchodem vytvořila hlídka. Stačil k tomu jeden rychlý okamžik, když se přes hrbolatou zem přelil obrovský, okřídlený stín.
Na jeden jediný, předlouhý úder srdce se čas zastavil. A pak se opět rozběhl a udeřil do lidí jako přílivová vlna.
„Držte formaci! Nepovolujte! Kopí dolů!! Kopí-!“ Kopí se klátila ve větru jako kmeny štíhlých bříz. Ačkoliv se desátník srdnatě snažil udržet pořádek, panika se vrhla na vystrašené lidi, zakousla se do davu jako vzteklý pes a vyburcovala je do pohybu. Začaly se ozývat první výkřiky stržených, zašlapávaných a rozmačkávaných jedinců, kteří nedokázali plout s chaoticky se zmítající většinou.
Chatrný most, klenoucí se nad propastí hned za vchodem do dolu, varovně zavrzal a do temnoty pod ním se sesypalo několik smítek prachu.
„Uklidněte se! Byl to jenom průlet!“
Desátníkovi někdo vyrazil dech. Klesl na kolena a málem zmizel pod neovladatelnýma nohama. Pomohly mu ruce jeho vojáků a několik dobře mířených ran.
Lidská masa se přelévala. Jeden přes druhého, zadní řady, ti pod holým a nebezpečným nebem, se zoufale snažily dostat do úzkého průchodu. Třebas po zádech nejbližších sousedů.
„K čertu!“ Maia kolem sebe bila ratištěm služebního kopí. „Ti hlupáci most strhnou!“ zalapala po dechu, jak ji tlak cpoucích se těl natlačil ke skalní stěně. Desátník polkl.
„Vytáhnout meče!“ Několik vojáků zaváhalo. Jejich velitel tasil. „To je rozkaz, sakra! Držte je venku, nebo se dovnitř nedostane už nikdo!“
Poslechli, všichni. Sekali hrubě, bez míření a mezi dračími zuby, tam kde se nacházely průzory pro oči, měli jen temné prázdno.
*
*
*
*
*
Svítání nepřineslo nový den, jen těžké mraky a déšť.
Voda s klepáním narážela do tvrdé skály a stékala v hustě protkaných stružkách. Skoro jako by i kámen plakal nad podívanou, které musel být svědkem.
V provizorních kasárnách v nitru hory je ticho. Vojáci denní Hlídky hlídají vstup do podzemí, ta noční odpočívá. Nikdo tu nemluví. Desátník sedí na své přikrývce, opřený zády o studený kámen a hlavu má schovanou v dlaních.
Tunely jsou prastaré. Ví to. Ztratili už několik lidí, kteří se odvážili moc hluboko. Viděl i těla těch, kteří narazili na skrytou trpasličí past, která si naopak čas vůbec nepřipouštěla. Trvalo dlouho, než je objevili a zabezpečili, než zvětšili obyvatelnou plochu o dalších pár míst. Všechno to věděl, ale i přesto nemohl zavřít oči a spát.
Zatracení trpaslíci. Strhli dokonce i ten most, jen aby se k nim do tunelů nikdo nedostal. Kolik životů by zachránil, kdyby tam stál, místo té ubohé náhražky, kterou narychlo postavili první z uprchlíků.
Kolik z mých lidí by se teď nebálo usnout....
Maia se zachvěla, když se jí vzadu na krku dotkly jemné prsty. Trochu se uvolnila, druhá ji ruka objala kolem pasu a na rameni ucítila známý dotyk zarostlé tváře. Opřela se a muž za ní s sebou lehce trhl. Žebra pořád bolela.
Nemluvili, jen se schoulili hlouběji pod přikrývku a zapomínali.
Z výklenku ve stěně se na šklebily dračí přilby, které ještě nikdo nestačil překovat.
|
