|
|
Vítr zpívá. Ostrým, syčivým hláskem, jak prolétá kolem uší a zamotává se do vlasů; temně duní, když se tříští o obrovskou plochu blanitých křídel. Tahá za šaty a čechrá modravou hřívu.
Drak zakřičí. Kdesi pod ním utíká země, klikatí se blyštivá hladina řeky. Dračí hlas znova volá, vyzývá pomalé a majestátní mraky k závodu. Na jeho páteři, kousek nad mocnými svaly křídel, se směje člověk. Prsty má sevřené na koženém postroji a v očích čiré nadšení. Cítí se volný, tak lehoučký a blízko oblohy!
Níž, pomyslí si najednou. K vodě.
K vodě. Blankytná křídla se přikrčí, stáhnou blíž k tělu. Klesají, rychle a nezadržitelně, jako sokolové pronásledující svou kořist. Dračí srdce tepe klidně, požitkářsky, lidské buší jako splašené.
*
*
*
*
*
„Stýská se mi.“
Není to vhodná poznámka. Ví, že ji rozčílí. Že se nadechne a stiskne rty do přísné linky.
A že neodpoví. I Maiu dusí nízké stropy.
Někdo se ušklíbne, žďuchne do dvou těl nehybně stočených pod přikrývkou. „Vstávat, hrdličky! Noc je naše.“
Maia vstala z tvrdého lůžka. Nakrátko ostříhané vlasy jí trčí všemi směry, možná ve vzpomínce na ruce, které je ve chvílích splynutí bezděky tvarovaly. Zachvěje se zimou.
„Pojď, Kody, přijdeme pozdě na večeři.“
Přikrývka se zkrabatila na pomuchlanou hromádku, jak se posadil i muž. Mračí se a v duchu proklíná úzké uličky a nehybný, vydýchaný vzduch podzemního bludiště.
Do boku mu narazila hozená košile a těžké kalhoty. Maini šedé oči ve světle pochodní dostávají odstín kalené oceli. Je krásná, i v lehkém brnění, s kroužkovýma rukavicema zastrčenýma za opaskem a liliovitým kopím sevřeným v ruce.
Lžíce cinkavě narážejí o hrany kovových misek. Maia zamyšleně pozorovala houstnoucího šero jedním ze vzácných oken.
„Myslíš, že trpaslíci vědí, co se jim děje nad hlavami?“ zeptala se nepřítomně. Odpovědělo jí posměšné uchechtnutí.
„Jestli se jim tam dolů zakopal černý, tak určitě.“ Večeře jejího společníka už dávno zmizela, to ale neodradilo jejího majitele od zběsilého vyškrabávání možných zbytků.
„Alespoň po dobu jednoho nádechu,“ dodal škodolibě.
Maiin přísný pohled prolétl nad mužovou hlavou bez sebemenší odezvy.
„Permoníci jsou vůči dračímu dechu odolný,“ přidal se do debaty vytáhlý voják, opírající se za nimi o balvan.
„A taky žerou kámen a vysíraj zlatý valounky,“ zavrčel podrážděně Kody a položil si vypucovanou misku na koleno.
Malý národ se vždycky vyznačoval svou šetřivostí, proto si při svém ústupu hlouběji do podzemí naložili na svá statná záda všechno, co nemuseli vytrhávat ze zdí. Včetně nábytku.
Není tu nic než drolící se kámen. Nic, co by mělo nějakou cenu, ale jestli se ti dole dozví, že se jim sem nakufrovali lidé, vyženou je pod dračí křídla.
Voják na zemi se zašklebil. „Á, pán se špatně vyspal,“ protáhl. „Huba tě asi málo bolí, co?“ rýpl si posměšně do Kodyho včerejší neslavné rvačky.
Zamračený muž ho zpražil varovným pohledem.
„Dej si pozor, nebo se za tebe bude muset Maia zase poprat.“ neodpustil si voják jedovatou poznámku.
Kody vystřelil jako blesk, v očích vraždu. Měl v úmyslu srazit svého spolusedícího rychlým pravým hákem a domlátit mu hlavu o podlahu. Podcenil však Maiin postřeh a odhodlání nefoukat mu už na další bolístky utržené v hloupé rvačce.
„Chováš se jako pitomec,“ zasyčela mu do ucha, visící na Kodyho zádech. Zmíněný pitomec se pokusil vyprostit ruku, která mu za zády vytvořila pokroucené véčko uzamčené drobnou dlaní. Nepovedlo se a ramenní kloub mu nevtíravě naznačil, ať to už vícekrát nezkouší.
Věděl, že má Maia pravdu. Že by se měl uklidnit, nadechnou se a setřást ze sebe dusivou atmosféru stísněných tunelů. Věděl to, přesto nejvíc ze všeho si přál zchodit ze sebe právě Maiu.
Nadechl se alespoň k ostré odpovědi, ale přerušil ho hlasitý výkřik. Zvuk se zakousl hluboko do skály a dlouze umíral v jeho ozvěně. Hned za ním následovala těžká, dunivá rána.
Několik kousků nádobí zarachotilo na podlaze, vypadnuvších z prstů.
„Drak!“
Okna z jídelny se najednou stala nejfrekventovanější částí místnosti. K tlačenici se nepřidali jen dva členové hlídky.
Maia povolila sevření a objala svého druha kolem krku. Cítila, jak jí pod pažemi ztuhl a roztřásl se.
„Jakou má barvu!“ Křičela, aby přehlušila řev, lidský i zvířecí.
„Září, sakra!“ vyjekl hlas z chumlu, dokonale ucpávající malé okénko.
„Jako měď,“ doplnil jiný. „Kurva, a všechny venku zabíjí...“
*
*
*
*
*
Lidé vřeštěli. Ten zvuk pronikal skrz silné stěny a drásal uši všem, kteří se krčili v jeho bezpečí.
„Miřte na hlavu! Na oči, do prdele, zatlačte ho ke skále!“ Veliteli denní Hlídky přeskakoval hlas. „Zved-“
Hadí netvor, s šupinami zářícími leštěnou mědí, sekl pařátem a vyryl v lidském řetězu hlubokou stopu. Hlas ochraptělého desátníka ztichl. Zmlklo i mnoho dalších, odhozených a rozsápaných jako hadrové panenky.
Metalový drak pohodil štíhlou hlavou s beraními rohy. Maličcí, pobíhající tvorečkové pod jeho nohama ho příliš nezajímali. Starosti mu dělala ta uzoučká škvíra, vstup do jeskyní. Byl příliš titěrný, než aby se tam mohl vejít.
Bude se muset dovnitř vlámat.
Garhathiaua, měděný drak, se v duchu ušklíbl. Prastará skála bude mnohem lepší soupeř než lidští tvorové. Dupl a tlapou rozmáčkl zkrvavenou přilbu s dračí tváří.
*
*
*
*
*
Maia objímala Kodyho ztuhlá ramena. Cítila boj, který mu rozechvíval svaly. Směsici strachu, povinnosti a břemene věrnosti.
Skrz okénko se do tmavého, nízkého světa trpasličích tunelů prodrala další vlna jekotu. Tentokrát byla slabší, jako by křičících hlasů najednou ubylo.
Lidé, které slíbili chránit…..
Koerenevedirius sevřel Maiiny štíhlé paže. „Půjdeme ven,“ šeptnul tiše a tak pevně, jak jen dokázal.
Maina tvář na jeho rameni se stáhla v neveselém úsměvu.
Když svého druha následovala k východu, musela se hodně snažit, aby si nevšiml, že se jí kolena podlamují slabostí.
*
*
*
*
*
Skála vybuchla. Ostré odštěpky, velké jako pěst, se rozlétly na všechny strany jako rozzuřené vosy z úlu. Měděný spokojeně přešlápl. Jeho kouzlo, dlouhý zářivý oštěp, vykouslo do kamene velkou a zubatou díru. Kdesi za ní, v temnotě, cosi těžkého s duněním padalo a naráželo do skalních výstupků. Drak zvědavě poslouchal.
Asi zbytky mostu, usoudil a představa volného prostoru ve stísněném srdci hory ho potěšila. Připravil se na další sesílání, když mu nozdry nepatrně zacukaly.
Garhathiaua vzhlédl a nedokončené kouzlo se rozplynulo ve vzduchu. Zatřásl křídly a odrazil několik slunečních paprsků směrem k druhému drakovi, který se vynořil téměř ze srdce skály.
Cítil jsem tě tam dole, vyslal ke svému druhovi myšlenku. Téměř v ten samý okamžik si všiml postavy, usazené mezi modrými křídly.
Měděný rozhořčeně zaprskal. Do hlavy mu udeřil bílý blesk a on musel zoufale zaškrabat drápy, aby nesklouzl ze svého posedu na skalní plošině.
Hlupáku, pomyslel si vztekle a poctil útočícího draka pohrdavým pohledem. Vzepjal své šlachovité tělo ke skoku.
Koerenevedirius mával dlouhými, štíhlými křídly a v hřívě na krku mu praskaly jiskřičky statické elektřiny.
Moc jsem mu neublížil, co? Zeptal se v duchu své jezdkyně. Maia zaryla prsty do kožené uzdy.
Schoď ho, navrhla a přitiskla se blíž k hadímu krku. Kody stáhl křídla k bokům a svištící vzduch jim zahvízdal kolem uší.
Dračí těla se srazila. Oba netvoři pod sílou nárazu vydechli a drápy měděného vyryly na kameni hluboké jizvy. Garhathiaua se zmohl jen na překvapené vypísknutí. Modrý ho trefil přímo do hrudi, když se těsně před skokem zvedl na zadní. Nemohl dýchat, tak svého menšího soupeře alespoň sevřel do bolestivého objetí svých drápů.
Pak se přiblížila země a nemilosrdně ho udeřila do zad.
Modrý drak řval. Drásající bolest na bocích a strach o jezdce ho přinutili koncentrovat veškerou svou energii do spárů a přes ně do nepřítelova těla.
Elektrické výboje se rozeběhly po modrých šupinách jako stříbrné potůčky a probily v jednom bouřlivém okamžiku do měděných šupin. Maia zřetelně slyšela sípání, jak se plíce mučeného měděného stáhly v bláznivé křeči. Plaz zachrčel a odhodil modráka daleko od sebe. Kody se přetočil jako kočka a přistál na všechny čtyři na ostrý skalní štěrk. Lehce trhl ramenem. Rychlé poplácání ze strany na krk ho trochu uklidnilo.
Jsem v pořádku.
Koerenevedirius pohodil hlavou. Po bocím mu v stékala krev a modrý se na okamžik vyděsil, že chňapající drápy zasáhly i Maiu.
Nebylo to dost silné, sykl za sebe, když se dračí mág vrávoravě stavěl na nohy. Šupiny měl na mnoha místech pokryté černou spáleninou, ale v očích mu pořád hořel bojový oheň. Vzduch opět zapraskal a několik bílých blesků odlétlo jako vržený trojzubec. Kámen kolem měděného utonul v ostrém světle a osypal se černými skvrnami.
Garhathiaua ani nemrkl, upíral pohled na osedlaného draka a tiše čaroval. Nemohl mluvit, ale dračí kouzla slova nepotřebují. Prudké švihnutí ocasu přeměnilo neprostupný, světélkující štít na hejno drobných šipek. Myšlenka je vystřelila rychlostí světla. Usmál se, bolestné zařvání mu potvrdilo, že většina z nich zasáhla cíl.
Začni se bát, zkrocený, zasyčel a přivolával si na pomoc svou vrozenou magii
|
