Stříbrné kobky hluboko pod upířím sídlem nebývají příliš velké. Erik to věděl, jen nečekal, že by se o tom někdy na vlastní kůži přesvědčil. Občas slýchal o tom, jak se během věznění někteří provinilci zbláznili. Zdálo se mu to zvláštní. Však přece upír vydrží v hibernaci spoustu let nevnímat okolí ani žádné vnější podněty. Ale během svého pobytu právě v jedné takové kobce se přestával divit čemukoli. Vlastně už pochopil, proč se mezi upíry říká, že tenhle trest je horší než smrt.
Probudil ho zápach kouře. Copak už šílenství dostihlo i jeho? Do kobky stěží pronikal vzduch, kde by se tam vzal kouř? Otevřel oči a prudce se posadil. Nasál řídký vzduch a vyhodnotil výsledek vjemu. Ano, skutečně cítil kouř. Dokonce ho nejen cítil, ale i jasně viděl. Netrvalo dlouho, než si uvědomil, že kde je kouř, bude i oheň. A kde by se mohl každou chvíli objevit oheň, tam rozhodně nechtěl být on. Jenže jak se dostat z vězení, které je jako většina ostatních stavěné na to, aby se vězeň bez cizí pomoci ven nedostal?
Bezradně se rozhlížel kolem. Nakonec pochopil, že jediným řešením je násilí vůči dveřím. Nápad však měl dva háčky. Dveře byly nesmírně pevné. Stavitelé kobky „překvapivě“ počítali s tím, že by se zavření upíři mohli chtít násilím dostat ven. Druhý problém pak tkvěl v tom, že stěny kobky byly postříbřené, takže kontakt s nimi by mohl skončit ošklivými popáleninami. Rozmýšlel se dlouho. Místnost se stále více plnila nepříjemným štiplavým kouřem, který ho pálil v očích. Neměl co ztratit. Sice by se možná neudusil, ale i tak ho vyhlídka na to, že by strávil kdo ví jak dlouhou dobu v kobce plné kouře, ani trochu nelákala, tím spíše vyhlídka uhoření. Rozběhl se proti dvěřím. Při nárazu bolestně zasyčel. Stříbro pálilo. Přesto to ale zkusil znovu a pak ještě jednou. Dveře nepovolily. Začínal být zoufalý.
Připravoval se, že to zkusí znovu, když zvenčí zaslechl kroky, které se rychle blížily. Že by na něj přeci jen všichni nezapomněli? Pro jistotu se rozhodl na sebe upozornit. Jak se ale nadechl, aby na přibíhajícího zavolal, rozkašlal se. Pokud si myslel, že se v kobce dýchá špatně, tak když se dveře otevřely a dovnitř se vevalilo ještě víc kouře, přestal si stěžovat. Rozkašlal se ještě víc. Než se stačil rozkoukat, chytila ho něčí ruka a táhla ho za sebou ke schodům. Přestože upíři příliš nevnímají změny teploty, cítil, jak z okolí sálalo horko. Nestačil se však rozhlížet. Slepě důvěřoval tomu, kdo jej vedl.
Erik se na chvíli zastavil. K východu už to nebylo daleko. On se však otočil a díval se ke schodům vedoucím do vyšších pater ve vedlejším křídle. Jeho průvodce se zastavil hned, jak si uvědomil, že ho Erik nenásleduje.
„Co je?“ vyhrknul.
„Jen mě napadlo...“
„Odtamtud toho už moc nezachráníš. Horní patra jsou v plamenech.“
Erikovi se stáhnul obličej do bolestivé grimasy. Pochyboval, že se během evakuace někdo zabýval jeho nábytkem, obleky a zejména jeho drahocenou whisky, kterou tolik zbožňoval.
Konečně se dostali ven. Museli použít nouzové průlezy vedoucí na povrch, ale nakonec se mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Erik si teprve teď mohl prohlédnout toho, kdo ho vyvedl. Jakmile však svému zachránci pohlédl do tváře, zamračil se a vyštěkl: „Ronald!“
Tmavovlasý upír stojící proti Erikovi se zakřenil. Tihle dva se moc v lásce neměli. Erik Ronalda zcela veřejně považoval za blba, zatímco Ronald Erikem pohrdal pro jeho snobství a nenechal si ujít příležitost, aby ho mohl nějak ponížit.
„Nečekal bych...“
Ronald ho znovu přerušil.
„No, z lásky k tobě, jsem to nedělal. Poslala mě Helena. Chtěla jít sama, ale nepotřebujeme měnit královnu dvakrát za krátkou dobu. A sice bych si s tebou rád povídal, ale měli bychom jít za ostatními.“
Erik si teprve teď uvědomil, že venku je den. Došlo mu, proč se necítí příliš ve formě. Po pobytě v kobce mu denní světlo skutečně nesvědčilo.
„No fajn, veď!“ pobídnul Ronalda.
Tmavovlasý upír vykročil po cestě vedoucí od upířího sídla do města. Erik tajně doufal, že tu pro ně někde zůstalo auto, ale Ronald se na to příliš netvářil.
Po pár minutách z ničeho nic Ronald zastavil. Zaposlouchal se a pak uhnul z cesty a přikrčil se za nejbližším křovím.
„Co děláš?!“ vyštěknul na něj podrážděně Erik.
„Lidi!“ upozornil ho Ronald.
„A?“ Erik nechápal. To se občas stává, že za bílého dne se lidé toulají daleko od města. Neviděl v tom problém.
„Kryj se, sakra!“ zavrčel na něj Ronald.
Erik mávnul rukou a šel dál. Ronald vztekle zaklel a vyběhnul zpoza křoví, aby strhl Erika stranou. Štvalo ho, že mu musel zachraňovat život jednou, natož vícekrát.
Erik vstával z prachu, přičemž si naštvaně oprašoval oblek.
„Co to, sakra děláš?“ vyjel na Ronalda.
„Ty jsi vážně blbec, Eriku,“ povzdychnul Ronald.
„No nevím, kdo tady koho shazuje do špíny bez vysvětlení,“ odfrknul Erik.
Místo Ronaldova vysvětlení však kolem nich proletěla kulka. Erik poprvé zareagoval duchapřítomně a přikrčil se. Tázavě se podíval na Ronalda.
„Jsme s lidma ve válce,“ přiznal upír.
Erik se zděšeně ohlédl k hořícímu Hnízdu.
„Takže...tamto...oni?“ vykoktal.
Ronald přikývnul. Erik se zhluboka nadechl.
„Jak dlouho...?“
„Třicet let.“
„Jenom?“ vykřiknul Erik překvapeně. „A za tu dobu jste stihli rozpoutat válku s lidmi?“
„Neřvi!“ okřiknul hoRonald. „A kdo ti řekl, že jsme to byli my?“
„Kdo jiný?“ odsekl Erik, zatímco obhlížel situaci. Pak ukázal několika směry s tím, že tam jsou střelci. Ronald mu to odkýval.
„Máš zbraň?“ zeptal se Erik.
Místo odpovědi Ronald vyndal z pouzdra pistoli a zamířil jedním ze směrů, kam Erik ukazoval. Než ale stačil vystřelit, Erik mu jí vytrhnul z ruky.
„Netrefil bys stodolu a máme málo nábojů,“ řekl na vysvětlenou.
Mířil jen krátce. Ihned po výstřelu se ozval výkřik. Jeden ze střelců byl mimo. Kolem jejich hlav proletěla další stříbrná kulka. Erik okamžitě vrátil výstřel a ozval se další výkřik.
„Když doběhneme támhle,“ Ronald ukázal rukou k velkému kameni, „tak tam čeká auto.“
Erik po něm hodil zlostný pohled. Taky se o tom mohl zmínit dřív.
„Běž, kryju tě!“ vybídnul ho Erik.
Ronald chvíli váhal, ale pak vyběhl. Ozvalo se několik výstřelů, které Erik hned opětoval. Chystal se vyběhnout za svým průvodcem, ale na poslední chvíli změnil plán a rozběhl se zcela opačným směrem. Slyšel, jak se skupina střelců sešla a společně mířila k upírům. Chtěl toho využít, aby se jich zbavil. A popravdě, měl po dlouhém půstu chuť na čerstvou krev, i když jí jinak pohrdal. Ronald se zastavil v půli kroku a prudce se obrátil. Blesklo mu hlavou, že se Erik po třiceti letech v podzemí asi opravdu zbláznil. Ani na chvíli ho ale nenapadlo Erika v boji nechat a sám odjet. Nechtěl potom čelit Heleně.
Než se Ronald stačil dostat na místo, Erik už odvedl většinu práce. Na nohou už stál jen jeden střelec. Stál sice na nohou, ale z ramene mu proudem tekla krev. Erik mířil tak, aby mu znemožnil střelbu, ale zároveň ho nezabil. Muž se pokusil o zoufalou obranu, ale Erik mu nedal šanci. Jednou rukou mu zkroutil zdravou ruku za záda a druhou mu zvrátil hlavu. Na slunci se bleskly bílé špičáky, které se po mžiku zaryly muži do krku.
„Můžeme už jít?“ zeptal se Ronald vyčítavým tónem hned potom, co Erik pustil bezvládné tělo na zem.
„No, sice se teprve dostávám do varu, ale možná bychom měli,“ odvětil s klidem Erik a urovnal si sako. „Blíží se další,“ dodal po chvilce.
Rozeběhli se k autu, ale brzy se znovu zastavili. Zjistili, že běží vstříc další skupině lidí. Vlastně byli obklíčeni.
„To je to tvoje zdržování!“ zavrčel Ronald.
Erik po něm vrhl nevraživý pohled a pomyslel si něco o zadnici. Svého vychování si však cenil příliš na to, aby to řekl nahlas kvůli takovému nedoukovi, za jakého považoval Ronalda.
Ze dvou směrů přiletělo naráz několik kulek. Upíři se pokusili uhnout. Erikovi se to povedlo bez problémů. Ani jedna totiž nemířila na něj. Ronald dopadl o poznání hůře. Jedna ho jen škrábla do boku, ale druhá se mu zakousla do břicha. Než se stačil svalit na zem, přilétla ještě jedna, která mu prošla plící. Chvíli se na zemi svíjel v bolestech a chrčel, pak ale vychrlil krev a zemřel. Erik celou scénu sledoval nevzrušeně. Nikdy ho neměl rád. Ze slušnosti ho však na poslední cestu vyprovodil sklopením hlavy. Čekal, za jak dlouho se nějaká stříbrná střela zakousne i do jeho těla. Lidé se blížili ze všech stran. Podle tepů Erik napočítal tak patnáct, možná dvacet. Třeba by je zvládl, ale asi by mu nedali šanci bojovat, a tak jen odevzdaně stál.
Zaslechl stisk spouště, ale nezaslechl ránu. Vlastně něco slyšel, ale nebyla to rána, kterou by čekal, takže se pak ani moc nedivil, že to, co ho zasáhlo nebyla stříbrná kulka, nýbrž šipka napuštěná nějakým uspávadlem dost silným na to, aby složilo upíra.
…
Čtyři urostlí muži s nabitými zbraněmi ho směrovali dlouhou chodbou. Ruce měl silnými okovy připoutané k pevnému opasku. Situaci zhodnotil velice rychle. Nedalo se utéct. Alespoň ne prozatím. Byl zvědavý, kam ho vedou. Co po něm asi tak můžou chtít, že ho nezabili? Něco mu říkalo, že ho čeká nepříjemné překvapení.
Došli do stroze zařízené pracovny, kde v koženém křesle za stolem seděl starší muž. Hlubokýma očima si Erika prohlížel. Když se eskorta s vězněm zastavila, dlouho se spokojeně usmíval. Pak nakonec promluvil.
„Vítám tě, Eriku. Pamatuješ si mě?“
Samozřejmě, že si ho pamatoval. Třicet let pro upíra není žádná doba. Dokonce ani když jí stráví v kobce.
„Oskare, zestárnul jsi,“ zkonstatoval upír s úsměvem. Jeho vzhled ho ve skutečnosti vůbec nezajímal, poznal ho podle vůně krve.
„Za to ty vůbec,“ poukázal Oskar na zcela zřejmý fakt.
Erik poodhalil zuby v mírném úsměvu.
„Už jsem takový. Stárnutí není pro mě. Ale pojďme se bavit na vyšší úrovni. Pokud jsi tolik stál o mou společnost, stačilo poslat pozvánku. Neodmítnul bych starého známého.“
„O tom nepochybuji. Ostatně ty máš přece pro lidi slabost, nebo ne.“ Oskar připomněl cosi, co mu Erik před lety řekl.
„Jo, to mám. Mimochodem, máš vynikající střelce. Tys je ale asi nevybíral po chuti, viď.“ Erik se znovu pousmál. Sám se divil, jak si kousnutí do člověka užil. Neudělal to už víc jak padesát let. Celou tu dobu pil jen umělou krev ze sáčku.
Oskar se zatvářil pohoršeně. Erik proto na oko nasadil kajícný výraz.
„Jak jsi se vlastně dostal z Hnízda?“ zajímalo Erika.
„To je na dlouhé vyprávění.“ Oskar očividně nechtěl tenhle příběh vyprávět.
„Já mám dost času,“ podotkl Erik.
„Za to já ne, Eriku. Proto přistoupíme rovnou k tomu, co od tebe budu chtít.“
„Role se obrací, jak vidím. No povídej a já zvážím míru spolupráce. Hodně se to bude odvíjet od toho, co z ní budu mít.“
„Obávám se, Eriku, že tvoje spolupráce není nutná. Ten muž, co jsi s ním tak nešetrně zacházel, měl v krvi stejnou látku, jakou jste před lety našli u mě. Tu, co je pro vás prudce jedovatá.“
Erik naprázdno polkl.
„Povedlo se nám z ní udělat vakcínu. Očkujeme tím každého, kdo projeví zájem,“ pokračoval Oskar.
„Je mi to jasné. Každého, kdo uvěří na existenci upírů a pochopitelně zaplatí,“ doplnil ho Erik.
„Bereme to jako dobrovolné dary naší věci. Ale ano, máš pravdu. Mimochodem divil by ses, kolik lidí na vás věří. Pointou je, že po kontaktu s tím toxinem upír téměř okamžitě umírá v příšerných křečích, ale ty jsi podle svědků vypadal, že ti je fajn. Žiješ. A to mě pochopitelně zaujalo. Potřebujeme provést pár testů, takže bych ti byl vděčný, kdybys nás doprovodil do laboratoře. Tudy.“ Oskar ukázal na dveře po své pravici.
Erik pohlédl na dveře a pak zakroutil hlavou, přičemž si stále na rtech udržoval úsměv.
„Vlastně mi tak fajn nebylo. Teď už aspoň vím, proč. Nechceš mi nejdřív oplatit pohostinství? Pokud si pamatuji, já ti nalil whisky.“
Oskar se na upíra zadíval.
„Tehdy jsem nepil a to se nezměnilo, takže i kdybych ti chtěl nalít, není co. A s těmi pouty by se ti asi těžko pilo. Udělej mi laskavost a nesnaž se z nich dostat. Jejich jádro je stříbrné a při každé nešetrné manipulaci s nimi se odhalí. Nechci, aby ses poranil.“
Erik pokrčil rameny.
„Vzdávám to,“ řekl poraženě. „Pojďme do laboratoře.“
…
Ležel na lůžku. Ruce i nohy měl připoutané silnými řemeny. Možná by je dokázal přetrhnout, kdyby chtěl, ale nijak by si tím nepomohl. U východu stáli čtyři ozbrojení muži připravení okamžitě začít střílet. Navíc si byl jistý, že ty řemeny mu nemají zabránit v útěku, nýbrž ho mají spíše chránit, aby si během toho, co mělo následovat, neublížil.
Krom něho a již zmíněných čtyř ozbrojenců se v laboratoři nacházel ještě Oskar a nějaký starší muž v bílém plášti. Patrně doktor, ale Erik si tím zas tak jistý nebyl. Vynikal inteligencí i mezi upíry, kteří zpravidla bývají o něco chytřejší než lidé, alespoň tedy vyšší upíři, a díky tomu měl sklon drtivou většinu ostatních považovat za nedouky.
Oskar stál v bezpečné vzdálenosti od lůžka, zatímco doktor neustále přecházel sem a tam a v jeho rukou se střídaly lahvičky a stříkačky. Erik doktora se zaujetím pozoroval. Sledoval, jak doktor natáhl do stříkačky tekutinu z jedné lahvičky a vykročil k upírovi. Znervózněl, ale nedal to na sobě znát. Stále se pokoušel působit nad věcí.
„Víš, Oskare,“ rozhodl se nakonec promluvit. „Nemůžu se zbavit pocitu, že já k tobě byl hodnější.“
„Proč si to myslíš?“ upřímně se podivil Oskar.
„Nevzpomínám si, že bych na tobě dělal nějaké pokusy.“
„Ty ne, ale Helena mě do laboratoře nechala na čas zavřít.“
Doktor už stál u lůžka a připravoval se Erikovi látku vpíchnout.
„Ty, hele, a taky si nevzpomínám, že bych ti nějak ublížil. Dokonce jsem ti dal zbraň, aby ses mohl bránit,“ zkusil to Erik znovu.
„Neboj se,“ uklidňoval ho Oskar. „Taky nemám v plánu ti ublížit. Jak jsi to tehdy řekl ty? Jsi pro mne příliš vysoká karta.“
„Chystáš se mi píchnout jed,“ upozornil ho Erik.
„Tady by bylo na místě ti vysvětlit, proč tohle musíš podstoupit. Máš totiž zajímavou vlastnost. Téměř okamžitě si totiž v těle dokážeš vytvořit protilátky dost možná, že na jakýkoli toxin. To, co ti tady doktor píchne, je upravená verze Léku...“
„Léku?!“ vyhrkl překvapeně Erik. „Tak tomu říkáte? No, v pořádku, už nemusíš pokračovat. Pochopil jsem. Jen doufám, žes mě nepřecenil.“ Poslední větu už Erik spíše zašeptal.
„Neměj obavy. Kdyby to šlo špatně, dostaneš protilátku. Jedno se tvému druhu musí nechat. Jste velice vynalézaví. S protilátkou jste přišli až nechutně brzy.“
Na to Oskar kývnul na doktora. Erik jen zasyčel, když mu jehla prošla kůží.
„Bod pro nás,“ špitnul, než se ho zmocnily křeče.
Všichni přítomní lidé Erikovu reakci na vpíchnutou látku sledovali se zájmem. Vše začalo mírným pnutím v končetinách, ale pak se upír začal zmítat v silných křečích, jež zachvátily celé jeho tělo. Ztěžka dýchal. Za řemeny, které ho poutaly k lůžku, tahal tak silně, až se zdálo, že každou chvíli povolí. Doktor vzal do ruky stříkačku s protilátkou. Oskar ho však zadržel.
„Dej tomu chvíli,“ uklidnil svého druha.
Křeče pomalu povolovaly a upír sebou přestával škubat. Stále ještě však dýchal nepravidelně. Po několika vteřinách bouřlivá reakce ustala. Erik ale zůstal v bezvědomí. Doktor zkontroloval životní funkce. Byly nižší, než by měly být. Každý jiný upír by však již nežil. Oskar vypadal spokojeně.
„Zkoušej to dál,“ pobídl doktora. „Chci vědět jak dalece se dokáže přizpůsobit.“
Doktor kývnul. Oskar pokynul strážným, aby se nikam nevzdalovali, a odešel.
…
Erik se probudil z bezvědomí. Bolelo ho celé tělo a dýchat mohl jen s obtížemi. Už dávno přestal počítat, kolikrát mu byl vpraven toxin a on musel překonat bolestivou reakci na něj. Díval se kolem sebe. Čekal, jak rychle se objeví muž v bílém plášti s další injekcí. Začínal velmi soucítit s pokusnými králíky. Nemohl dělat nic, jen do sebe nechat píchat. Modřiny na zápěstích a kotnících se nestačily hojit. Víčka měl těžká. Cítil se naprosto bez energie, chtělo se mu spát, ale věděl, že nemůže. Vlastně mohl by, ale nechtěl. Všiml si totiž, že v místnosti krom něj nikdo není. Dveře na chodbu byly otevřené a nikde neviděl stráž. Buď si lidé mysleli, že je tak zesláblý, že se o útěk nepokusí, nebo na něj někde číhalo další překvapení, jichž už začínal mít pokrk.
Pravou rukou zkusil zabrat za pouta. Sil skutečně neměl mnoho, přesto popruh dokázal napnout. Ten se však nějak neměl k tomu, aby v brzké době povolil. Erik vzdychnul, ale nepřestával táhnout. Věděl, že přetržení popruhu je jeho jediná možná cesta k osvobození. Často sice upřednostňoval inteligenci před hrubou silou, ale tohle byl jeden z momentů, kdy hrubá síla znamenala jediné možné východisko.
Už se skoro vzdával, když konečně řemen povolil. Ozvalo se zapraskání a chvíli potom mu ruka vylítla. Rychle odepnul ostatní popruhy, čímž si uvolnil končetiny. Pak shodil nohy z lůžka a chtěl se postavit. Nohy ho však zradily a on se sesunul na zem. Na jazyk se mu dralo cosi neslušného, ale i v této chvíli si zachoval postoj džentlmena. Pokoušel se vstát, bez výsledku. Vztekle praštil pěstí do země. Nechtěl se ven plazit. Zkusil se tedy znovu postavit. Doslova se vyšplhal na nohy za pomoci všeho, čeho se jen dalo chytit. Lůžkem počínaje a nedalekou skříňkou s různými chemikáliemi konče. Pociťoval hlad. V úpířím slova smyslu, pochopitelně, takže spíše žízeň. Na chvilku zalitoval, že ho vůbec nikdo nehlídá. Když však zhodnotil situaci, uvědomil si, že je to vlastně dobře, neboť se nenacházel ve stavu, kdy by se mohl s někým utkat.
Pomalu se procházel po laboratoři. Chytal se kdejakého stolku či stěny. Čím déle stál, tím více síly v nohách pociťoval. Stále to však nebylo ono. Na útěk to rozhodně nestačilo. Všiml si zavřených dveří, které předtím neviděl, neboť když byl připoutaný na lůžku, měl je za hlavou. Zajímalo ho, co se za nimi může skrývat. Zkusil je tedy otevřít, avšak byly zamčené. Měl už všeho plné zuby. Vztekle trhl za kliku. K jeho překvapení se ozvalo zakřupání a zámek povolil. Ani si neuvědomil, jakou sílu vyvinul. Za dveřmi uviděl malý sklad. Na policích tu stálo několik prázdných klecí. S očekáváním pohledem projel místnůstku. Na stole stála klícka, v níž se cosi míhalo. Nahlédl dovnitř a zašklebil se.
„No to snad ne,“ zavrčel.
Nedalo se ale nic dělat. Nouze je nouze. Otevřel klícku a vytáhl maličkého svíjícího se hlodavce. Mezi palcem a ukazovákem držel tenoučký ocásek a znechuceně si prohlížel, jak myší albín piští a třepe sebou.
„Abys věděla, mrcho, taky z toho nemám radost,“ řekl hlodavci, pak zavřel oči a zaryl tesáky do malého tělíčka.
Celý proces musel opakovat několikrát. Vlastně tolikrát, dokud z klícky bylo co tahat. Nakonec hlodavci došli, a on stále neměl dost. Cítil se však o trochu lépe než předtím. Kolem se na podlaze válely dva tucty myších tělíček.
Obrátil se k odchodu. Jeho znovu se zostřující smysly však zachytily další pohyb. Znovu si celý kumbálek pozorně prohlédl. V jedné z klecí na polici se krčil malý bílý králík.
„Tebe jsem měl vidět předtím,“ vyhrknul na něj Erik a doslova se ke kleci rozeběhl.
Držel králíka za kůži a vítězoslavně se usmíval. Než však do jeho těla zabořil špičáky, všiml si, jak se na něj zvíře dívá svýma červenýma očima. Upír obrátil hlavu k lůžku za sebou a najednou mu bylo ušáka líto.
„Ještě snad budu sentimentální,“ zanadával sám sobě, králíka si však strčil za vestu a vydal se ven z laboratoře.
...
„Ten upír utíká!“ vykřiknul mladý muž s širokými rameny, který zíral na monitor, zobrazující záznam z bezpečnostních kamer.
„Co?“ Oskar se probral z rozhovoru s doktorem, který se věnoval výzkumům spojeným s Erikem.
„Ten upír. Míří přímo k východu. Upozorním stráž,“ rozhodl mladík.
„Ne, nech ho jít!“ zakázal mu to Oskar.
„Co? Tati, přece ho nemůžeme nechat utéct. Přivede sem upíry a zadupou nás do země.“
„Ale můžeme. Dokonce musíme. Znám ho. Nevrátí se. Dali jsme mu důvod porvat se s královnou a to chvíli potrvá. Navíc, když mu teď někoho pošleš do cesty, bude to masakr. Odvolej každého, s kým by se mohl potkat.“
„Tati...“
„Dělej, co ti říkám. Máme, co jsme chtěli, už ho nepotřebujeme. A taky měl pravdu, dlužím mu to.“
Mladík neochotně svého otce poslechl.
...
Erikovi bylo podezřelé, proč cestou nenaráží na žádný odpor. Nedělal si o Oskarovi žádné iluze. Nevěřil mu stejně, dokonce možná víc, jako Oskar před třiceti lety nevěřil jemu. Navíc znal lidi a jejich lstivost. Proto, i když už byl u východu, se nechtěl radovat předčasně.
Konečně se octnul venku. K jeho zklamání opět za bílého dne. Dole v laboratoři naprosto ztratil pojem o čase, pokud vůbec po svém úniku z kobky nějaký měl. Netušil, jak dlouhou dobu u lidí strávil. Rozhlížel se po nějakém dopravním prostředku. Sice netušil, kde má hledat ostatní upíry, ale ten problém se rozhodl řešit až někde hodně daleko odtud. Běžel kousek po příjezdové cestě k velitelství, které z venku připomínalo obchodní dům, když konečně našel, co hledal. Na silnici stálo jakési auto. Nebyl schopen ho nijak identifikovat. Vlastně nebylo divu po třiceti letech mimo dění. Řekl si však, že řízení nemůže být složitější než u upířích aut. Jedinou překážkou mezi ním a automobilem se stal řidič, který se opíral o kapotu a do doby, než zahlédl Erika, vypadal znuděně. Jakmile si však upíra všimnul, vytáhl z pouzdra zbraň a zamířil na upíra. Erik se však nezastavil. Naopak přidal na rychlosti, čímž na chvíli řidiče vyvedl z míry. Skutečně však jen na malou chvíli, pak mu došlo, že musí střílet. Erik však protancoval mezi kulkami jako v Matrixu.
Zvuk střelby zburcoval strážné, kteří se rozeběhli směrem, odkud se střelba ozývala. Erik přiběhl k autu a střílejícího člověka velice rychle zneškodnil. Jak ho tak držel, významně se zadíval na jeho hrdlo. Nerad do lidí kousal. Skutečně nerad. Oproti nedávným myším to však mohla být změna, a tak pochybnosti rychle překonal. Když se dostatečně napil, napadla ho ďábelská myšlenka. Možná to způsobila ta dlouhá samota pod zemí, ale zachtělo se mu nenáročné společnosti.
„Co takhle změnit strany, člověče?“ navrhnul vyděšenému muži, zatímco si ho prohlížel svýma žlutýma očima.
Člověk pochopitelně nevěděl, co Erik zamýšlí. Všechno mu došlo, až když si upír prokousnul žílu na zápěstí a s téměř nepříčetně šťastným výrazem přibližoval ruku k mužovým ústům. Člověk se zoufale zmítal.
„Nekaž mi to!“ okřiknul ho upír. „Budeš první upír, kterého stvořím. Chci na to mít hezké vzpomínky.“
Celou scénu přerušily až rychlé kroky skupiny lidí, které Erik zaslechl. Se slovy „Tak snad příště“ odhodil řidiče stranou a chtěl co nejrychleji nasednout do auta. Od přibíhajících lidí však přiletělo několik stříbrných kulek. Většině se Erik vyhnul, ale jedna našla svůj cíl. V břiše pocítil bodavou a současně pálivou bolest. Erik po zásahu udělal krok zpět a zády se prudce opřel o automobil. Rukou přejel přes ránu. Silně krvácela. Nečekal na další salvu. Svezl se na sedadlo a zabouchnul dveře. Jak předpokládal, řízení skutečně nebylo nijak nepochopitelné. Ostatně Erik neměl daleko k označení génius a chápání složitých věcí mu málokdy dělalo problémy.
...
Řídil, dokud to šlo. Po necelé hodině ho však bolest začala velmi trýznit. Zajel do menší liduprázdné uličky a zastavil. Košili, vestu i kalhoty měl nasáklé krví. Kolem rány měl popálenou kůži od stříbra. Cítil se malátně. Energie, jíž získal vysátím několika myší a jednoho člověka, už téměř vzala za své. Zvláště při takovém zranění. A také si byl jistý, že ho něco škrábe na hrudi. Zajel rukou pod vestu a nahmatal cosi malého a chlupatého. Zakroutil hlavou. Úplně zapomněl na svou sentimentální chvilku při osvobozování králíka. Chytil třesoucí se uzel za kůži a díval se mu do očí. Nával lítosti se tentokrát nedostavil.
„Promiň, příteli, ale buď ty, nebo já,“ řekl, než se zakousl.
Trocha krve z hlodavce mu mohla sotva stačit. V současné chvíli mu nicméně poskytla trochu času. Mohl se věnovat přemýšlení o tom, kde by měl hledat ostatní upíry. Po vypálení Hnízda se určitě nerozutekli jako myši. Na to je Helena moc dobrá organizátorka. Spíše se odebrali do nějakého sídla mimo město. Nejlépe někam, kde by se dalo bez větších problémů lovit. Nepočítal totiž s tím, že by stačili zachránit moc věcí z laboratoří. Několik sáčků s krví může těžko stačit pro všechny obyvatele pražského Hnízda, jichž bylo i s „poskoky“, jak se říkalo nižším upírům, něco přes dvě stě. Erika úvahy zavedly k venkovskému sídlu nedaleko Kladna. Bylo dost velké, takže by se tam vcelku pohodlně všichni vešli, a v Kladně se dalo lovit takřka bez problémů. Několik ztracených lidí tam nikoho nevyvedlo z míry. Většinou se po nich ani nikdo nesháněl. Erik nastartoval a rozjel se ven z města. Věděl, že když pojede rychle, mohl by do sídla dorazit dřív, než se mu zase přitíží.
...
Projížděl Kladnem. Vůbec se nezměnilo. Zůstalo příkladem toho, že jakmile město jednou upadne, už se jen těžko dostane na původní úroveň. K sídlu upírů už to nebylo daleko. Stačilo projet městem a pak několik minut bloudit venkovem. Musel však zastavit. Rána se rozbolela ještě víc a začala znovu krvácet. Věděl, že pokud se brzy znovu nenapije krve, dopadne to s ním špatně. Nerad lovil. Nenáviděl plížení se v odlehlých uličkách a sledování podřadných lidských existencí. V dobách, kdy ještě neměl jinou možnost, než kousat přímo do lidí, to dělal jinak než všichni ostatní. Nikdy nelovil spodinu, vždycky se soustředil na vyšší společnost. A taky nikdy nezabíjel, když nemusel. Ne z přesvědčení, nebyl žádný melancholický upír, co ve sklepě brečí, že je zrůda, jen si nechtěl špinit ruce mrtvolami. Navíc dámám z vyšší společnosti bývalo špatně skoro pořád, takže jim většinou ani nedošlo, že příčinou jejich náhlé slabosti byla menší ztráta krve.
Odstavil auto spořádaně na parkovišti. Ačkoli v Kladně se o parkovišti moc mluvit nedalo. Spíše připomínalo vrakoviště. Zamířil k barům. Ještě stále byl den, což mu lov značně ztěžovalo. Čekat na noc si ale nemohl dovolit, už teď na tom byl špatně. V denním světle vypadal hrozně. Žluté oči, bledá tvář, potácivá chůze, zplihlé vlasy, zaschlá krev na šatech, všechno na něm alarmovalo okolí, aby se od něj drželo dál. Neviděl se, neodrážel se v zrcadle, ale dovedl si svůj obraz poměrně živě představit. Samotného ho zajímalo, jak docílí toho, aby s ním byl někdo o samotě. Možná by opravdu bylo rozumnější počkat na tmu, ale vydrží tak dlouho? Nakonec se to rozhodl zkusit a vrátil se do auta.
Když otevřel oči, venku už panovala noc. Cítil se líp. Jako vyšší upír se sice mohl pohybovat na denním světle, ale v noci to přeci jen bylo lepší. Vyrazil na lov. Teď už v odchycení nějakého pobudy problém neviděl.
„Rafaeli!“ uslyšel odkudsi ze tmy. Lekl se. Byl vyčerpaný, takže jeho ostražitost momentálně spala.
„Rafaeli!“ ozvalo se znovu. Nenáviděl to oslovení. Jen od jedné osoby ho dokázal přetrpět. Otočil se za hlasem.
„Patrice!“ vyhrkl, když uviděl křehce vypadající upírku s vlnitými zrzavými vlasy vyčesanými do složitého drdolu.
„Co tu děláš? Myslel jsem, že Čechy nesnášíš?“ pokračoval v údivu.
„A já myslela, že budeš rád.“ V upírčině hlase znělo zklamání.
„Promiň mi to chování. Samozřejmě, že tě rád vidím. Nemáš ani tušení, jak rád.“ Erik na chvíli zapomněl na své zranění a vyčerpání z posledních dnů a upírku, která mezitím došla k němu, vřele objal.
„Vypadáš hrozně,“ konstatovala.
Mírně se pousmál a políbil jí.
„Nejedl jsi v poslední době myši?“ zeptala se upírka a znechuceně se ušklíbla.
Erik sklopil oči k zemi.
„Myši? Za koho mě máš?!“ bránil se hrdě. Do očí se jí ale nepodíval.
Ze tmy se vynořila další postava.
„Patrice, s kým to tu mluvíš?“ Podle hlasu Erik poznal Helenu, svou sestru, upíří královnu. Prudce se k ní otočil.
„Eriku, konečně,“ vydechla Helena. Byla na ní rozpoznatelná úleva. Ona se o něj doopravdy bála.
„Ty, nechceš mi něco vysvětlit?!“ vyjel na ní Erik podrážděně.
„Co?“ Helena netušila, kam její bratr míří.
„Vládneš třicet let a už jsme ve válce s lidmi? Očividně byla velká chyba nechat se od tebe tenkrát porazit.“ Zlobil se. Vlastně ani ne na ní. Jen ho přemohl zoufalý vztek z posledních událostí.
„Možná bychom si o tom měli promluvit někde v klidu. Vypadáš hrozně, vezmeme tě do úkrytu. Eriku,“ Helena si náhle něco uvědomila. „Kde je Ronald?“
„Nezamluvej to! Co to má být s tou válkou?“
„Kde je Ronald?“
„Odpověz mi!“
„Eriku! Kde je?“
„Co je mi po něm?! Chci odpověď.“
„Kde je Ronald?“ Heleně se pomalu začal lámat hlas. Erik poznal, že je něco v nepořádku. Podíval se na Patrice s očekáváním vysvětlení.
„Oni dva spolu...“ ujala se Parice vysvětlování.
Erik se zašklebil.
„Vkus se ti nezlepšil, sestřičko,“ odfrknul.
„Kde je?“
„Mrtvý,“ řekl bez znatelných emocí.
„Jak?“ vydechla Helena. Za třicet let to byl druhý milenec, kterého ztratila.
„Jak myslíš? Zabili ho lidi, sotva jsme vylezli z Hnízda,“ Erik znovu začal zvyšovat hlas. „Co má ta válka znamenat?“
„Eriku, uklidni se!“
„Nemůžu se uklidnit. Víš, čím jsem si prošel? Třicet let jsem trčel v kobce a když se dostanu ven, tak mě nahání banda lidí, která na mě pak....do háje...“
Erik zavrávoral. Podlomily se mu nohy. Než stačil spadnout, Patrice ho chytila.
„Měly bychom ho odtud dostat,“ navrhla Heleně.
...
Probral se v čisté posteli. Na chvíli se zaradoval, že by se mu to všechno, co v posledních dnech prožil, snad jenom zdálo. Nepříjemná štiplavá bolest v břiše ho však zcela spolehlivě vyvedla z omylu.
„Neměl by ses ještě zvedat, hojení potrvá trochu dýl, vzhledem k tomu, že jsi považoval za chytré běhat půl dne s kulkou v břiše,“ napomenula ho Helena, která seděla u postele.
„To už je podruhé v jednom století, co sedíš u mojí postele. Co se stalo? Začali jsme spolu najednou dobře vycházet?“ odseknul. Stále ještě se zlobil. Taky ho poměrně vyděsila myšlenka, že by se snad měl pokoušet vyndat si kulku sám. Nebyl hrdina. Netajil se tím, že nemá rád bolest, a rezolutně odmítal si jí sám způsobovat.
„Měla jsem starost, když jste nepřicházeli. Hledali jsme vás. Kde jsi byl?“
„Opravdu to chceš vědět?“
„Eriku, mrzí mě to. Nebyl čas...“
„Víš co, Hel? Mě to nezajímá. Nech mě vyspat. Promluvíme si o tom pak.“
Ano, stále ještě se zlobil. Neměl chuť se svou sestrou mluvit. Alespoň ne prozatím. Helena pochopila. Nikdy s Erikem nevycházeli zrovna nejlépe a po události po smrti jejich matky stále ještě nevěděla, jak se k němu chovat. Nakonec se rozhodla pokusit se začít znova. Mezi upíry se na rodinné vazby dbalo, ale Erik zřejmě neměl zájem. Vždycky šel proti proudu, no, tedy přinejmenším většinou.
Erik ani nestačil usnout, než se jeho společnost změnila. Dle jeho soudu, jednoznačně k lepšímu. Do skrovně zařízeného pokoje, osvětleného jen svíčkami, vešla Patrice. V rukou nesla hromádku oblečení. Erik si jí prohlížel, jako by jí viděl poprvé. Uplynula spousta let od doby, kdy jí viděl jen za svitu svíček. Skoro zapomněl, jak tajemně působí. Před lety, ještě za starých časů, si ho získala právě svou tajemností. Byla taková ta dáma, co se objeví v sále, nikdo o níc nic neví, nikdo jí nezná, ale všechny okouzlí a se svítáním pak zmizí jako sen. Jak se tak při chůzi jemně vlnila, vybavil si znovu Paříž, taneční sály, plesy, jí ve zlatých šatech. Miloval ty časy, k jeho lítosti dnes nazývané historií. Moderní doba mu nepřirostla k srdci.
„Co si mě tak prohlížíš?“ zeptala se, ne však zle, mile. Věděla. Chápala. I ona měla raději osmnácté století.
Nic neřekl, jen se usmál. Už vypadal lépe. Odpočatý a dostatečně posilněný krví.
„Přinesla jsem ti něco na sebe. Budeš zklamaný. Nenašla jsem žádný oblek.“
Položila hromádku na stůl a přisedla k Erikovi na postel.
„Co se dá dělat?“ odvětil.
„Líbí se mi tvůj nový účes,“ poukázala Patrice na jeho delší vlasy. „Myslela jsem, že v hibernaci vlasy nerostou.“
„Ne celý čas jsem strávil v hibernaci. Občas jsem tam dole taky vyšiloval a mlátil kolem sebe. Zase si je ostříhám,“ slíbil.
„Ne. Vážně se mi to tak líbí. Je to jako tenkrát.“
Erik se odmlčel.
„Ty Patrice, víš něco o té válce?“
„Něco málo. Nevypadá to na nic velkého. Banda křupanů. Už jsme to zažili. Sebere se dav a vyrazí zapalovat domy. Moc se to neliší.“
„Ne, to ne,“ připustil Erik. „Až na to, že jsem málem uhořel. A když do mě někdo píchá jedy, taky mám pak sklony brát si to osobně.“
Patrice ztuhly rysy. Vypadala tak neskutečně přísně.
„Nezamýšlíš snad, že by ses do toho boje přidal.“
„Někdo musí zachránit situaci.“
„A máš to být ty,“ ujistila se Patrice.
„Proč ne?“
„Je tu jedna věc, Rafaeli.“ To jméno opakovala na Erikův vkus až moc často. Měl smůlu, oblíbila si ho.
„A někdo by tě na ní už měl upozornit,“ pokračovala. „A sice, že ty nejsi žádný voják. Ty jsi dandy. A to takový, že Oněgin by se vedle tebe styděl. A pokud se považuješ za bojovníka, tak mi dovol upozornit tě, že vyhrát nad člověkem v souboji není nic, co by tě nějak vyvyšovalo.“
Erik se rozesmál.
„Ten souboj si pamatuji. Zajímalo mě, co na tom lidi mají, tak jsem si to chtěl zkusit a tys mi tou tvojí aférkou s tím lordem, co si už nevzpomínám na jeho jméno, dala dokonalou šanci. Nikdy nezapomenu, jak se tvářil, když mu jeho sekundant nahlásil zásah a já ho stejně střelil.“
Patrice se nesmála. Naopak se tvářila uraženě. Každé jiné ženě by lichotilo, kdyby se o ní muž bil v souboji, jí ne. Pletky s lidmi se v upírské komunitě nepovažovaly za nijak závadné. Za těžkou urážku platilo podvádění mezi upíry, ale cokoli s lidmi se tolerovalo a nijak neřešilo. Většinou se totiž nejednalo o dlouhodobé zálěžitosti.
„Ty ses pobavil a já musela poslouchat jeho hysterickou ženu. A nejhorší bylo, že jsem si z něj ani necucnula. A co víc, ještě v noc souboje jsi se plazil po jeho okaté dcerušce, šeptal jsi jí do ucha sladká slovíčka a přitom ses napil do sytosti. A já? Já pořád poslouchala výčitky hysterické matróny.“
Patrice mluvila vyčítavě. Erik se smál.
„Vysála´s jí,“ řekl nakonec v průběhu smíchu.
„Samozřejmě. Jediný způsob, jak jí umlčet.“
„A ještě tu noc jsi svedla nějakého mladého hejska,“ připomněl jí.
„Nemohla jsem tě ani vidět.“
Erik se zasnil.
„To byly časy. Sladká Paříž. Paničky se předháněly, aby se samy přesvědčily o tom, že po noci s upírem už je nedokáže uspokojit žádný člověk. Kéž by to šlo vrátit.“
„Čas asi nevrátíme, ale Paříž je tu pořád. A pořád je sladká. Pojeď tam se mnou. Nech všechny problémy tady, ať si je tvá sestra vyřeší. Ty sis odpykal trest, tak nech kobku kobkou a začni zase žít.“
Erik se na dlouho odmlčel. Přemýšlel.
„Máš pravdu. Porazila mě, zavřela mě, tak ať teď dělá, co umí. Přesto bych asi měl...“ Bylo jasné, že se Erik nerozhodl.
„Ne, Rafaeli!“ řekla Patrice překvapivě přísně. „Jenom se necháš zabít. Nejsi voják, nikdy jsi se do bojů nepletl, tak teď nezačínej.“
S úsměvem na rtech zanotoval: „Pak něčí hlas shůry zavelí, já kordem švihám hned.“
Patrice, která ho nikdy neslyšela zpívat, ba si dokonce ani broukat, se na něj překvapeně zahleděla.
„Zbláznil ses tam,“ zkonstatovala.
„Ukážu ti, jak moc.“
Nato jí stáhnul k sobě. Jednu ruku jí vsunul za záda a začal rozepínat zip jejího korzetu. Jeden velký klad musel nové době uznat, korzety už nebyly výhradně šněrovací, nemusel se už zdržovat se šňůrkami, do nichž se těměř vždycky zamotal.
...
