...
Nad poli vyšlo slunce, což pro většinu upírů byl čas jít spát. Ano, vyšší upíři sice se sluncem žádné velké problémy nemají, ale přesto přes den raději spí. Ostatně upíři toho obecně hodně naspí.
Erik bloudil ztichlým statkem, zhluboka dýchal venkovský vzduch a přemýšlel. Poslední dobou hodně přemýšlel. Došel do kuchyně, kde u stolu seděl světlovlasý upír, který s nepřítomným výrazem hrabal v jakési staré brašně. Erik z lednice vyndal sáček s krví a přisedl ke stolu.
„Dobré ráno,“ pozdravil, aby na sebe upozornil.
Světlovlasý zvedl hlavu a prohlédl si svého nového společníka. V očích se mu podivně lesklo.
„Zdar. Slyšel jsem, že už jsi tady. Že ti to ale trvalo.“
Na chvíli zavládlo ticho. Erik zrovna cucal krev ze sáčku a nechtělo se mu přestat a jeho spolustolovník si ho se zájmem prohlížel.
„Můžu ti dát jednu radu?“
Žádná odpověď. Erikovi se kvůli jednomu slovu nechtělo oddalovat sáček od úst.
„Cucfleky se k upírovi tvého věku a postavení nehodí.“
Erik sklonil hlavu a pokusil zakrýt pod oblečení stopy po kousnutí.
„Ty, Filipe, když už jsme se tak potkali, můžu se na něco zeptat?“ začal Erik, jakmile dopil.
„Bude to na dlouho?“
„Možná.“
„Tak na. Něco tu pro tebe mám.“
Na to Filip vytáhl z brašny lahev whisky. Erikovi se rozzářily oči.
„Kdes to...“
„Kde myslíš? V tvém baru. Vzal jsem jich ještě pár.“
Erikovi se rázem zvedla nálada. Vstal a došel si pro sklenku, do které si dychtivě nalil hned dvojitou dávku. Filip s úsměvem sledoval Erikovu radost a pak se i on počal věnovat svojí závislosti.
„Jednoho krásného dne na to chcípneš,“ poznamenal Erik, jakmile si všiml přítelova počínání.
„Ty taky,“ oplatil mu Filip, zatímco soustředěně rovnal bílou lajnu.
Erik pokynul sklenkou.
„Tak, ať to nebolí.“ Na to do sebe zvrhl celý obsah, aniž by si ho jakkoli vychutnal. Hned potom si nalil podruhé. Mezitím Filip své počínání dovršil vzdechnutím bílého prášku. Oči se mu rozzářily ještě víc, ale zdálo se, že jiný účinek na něj droga nemá. Upíři to nemají lehké. Opít se v podstatě nemůžou a drogy na ně působí jen nepatrně.
„No, chtěls mi něco, ne?“ připomněl Erikovi Filip.
„Jo chtěl, než jsi mě vykolejil tím tvým věčným fetem.“ Erik vypil už třetí sklenku. Tu už si však alespoň trochu vychutnal.
„A nechceš mi říct, co mám v tohmle zapadákově dělat jinýho?“ postěžoval si Filip. Narozdíl od Erika on venkov rád něměl. Byl mnohem mladší než Erik, takže se narodil do techničtější doby. Celý život strávil ve městě, a tak ho venkov neskutečně nudil.
„Hned ti dám motivaci. Máš tady vybavení?“
„Myslíš jako laborku?“ ujistil se Filip.
„Jo.“
„Nějaký krámy jsme s sebou při evakuaci táhli a něco tady bylo, takže jo, je tu laborka. Ve sklepě. Proč?“
„Jen bych si rád něco ověřil. Ocenil bych, kdybys mi pomohl.“
Filip okamžitě vstal.
„Tak jdem. Aspoň nějaká zábava.“
Erik takové nadšení nečekal. Nejspíš v sobě měl Filip víc než jednu dávku drogy.
...
Filip se radostně motal kolem baněk, zkumavek, mikroskopů a monitorů počítačů. Doslova si pobyt v laboratoři užíval. Byl rád, že utekl z ubíjející nudy. Erik ho pozoroval s úsměvem, k němuž ho nutilo mladíkovo nadšení. Však ho to časem přejde, myslel si. Ani Erik sice nebyl mezi upíry žádným stracem, ale už nepatřil ani mezi mladé. Přece jen čtyřista let už něco znamená.
„Tak, cos potřeboval?“ přihlásil se Filip.
Erik se vzpamatoval.
„Jo, jasně. Vezmi mi krev.“
Na to si vyhrnul rukáv. Filip si ho překvapeně změřil. Moc často se nestávalo, že by Erik něco jako braní krve podstoupil dobrovolně. Dlouho však mladý upír neokouněl. Nechtěl, aby si to jeho přítel zase rozmyslel, a tak rychle vzal jehlu a škrtidlo. Když jehla projela Erikovi kůží, zasyčel bolestí.
„Posero!“ okřiknul ho Filip. „Tak co s ní?“ zeptal se, jakmile byl hotov.
Erik si přelepil ránu. Jistě, upírům se rány hojí rychle, pokud nejsou od stříbra, ale on nechtěl mít rukáv od krve.
„Potřebuju si něco ověřit. Dozvěděl jsem se od Oskara něco o unikátních vlastnostech, tak to chci vidět sám.“
Zatímco mluvil, hrál si Erik s laboratorními sklíčky a nastavením mikroskopu.
„Jo, ty myslíš to, jak se dokážeš v těle vypořádat s takřka jakoukoli látkou?“ chtěl se ujistit Filip.
Erik k němu prudce otočil hlavu.
„Ty to víš?“
Filip vypadal zaraženě.
„Jistě. Všichni, kdo to mají vědět, to ví.“
„Já to do teď nevěděl,“ odsekl uraženě Erik.
„No, protože se na to přišlo, až když jsi seděl,“ vysvětlil Filip.
„No super.“
Erik se zase začal věnovat mikroskopu.
„Objevili jsme to při vymýšlení protilátky na ten lidský jed. Hele, kdy tys vlastně mluvil s Oskarem?“
„Neposloucháš drby? Nevím, jak dlouho mě hostil ve svojí laborce a zkoušel míru téhle mojí vlastnosti. Píchal do mě jedy, parchant. Nevím, co si od toho sliboval.“
Filip zkřivil tvář.
„Já jo. Chce vylepšit to svinstvo, aby protilátka nezabírala.“
„Na to by mě ale nepotřeboval. Protilátku mají, tak by to mohli...“
„Mohli, ale když k tomu měli i tebe, tak to budou mít snazší.“
„Proč?“
„Základem protilátky je právě tvoje krev. Teda, samozřejmě umělá imitace jistých enzymů.“
„Tak to by mohl být...“
„Průser,“ doplnil větu Filip. Samozřejmě jí mohl nechat Erika dokončit, ale on by použil mírnější výraz a ten se Filipovi zdál málo trefný.
„Hele, a ty opravdu dokážeš přežít otravu tím jejich ´Lékem´?“ zajímalo Filipa.
Erik neodpověděl, jen pokrčil rameny a zatvářil se neurčitě.
„To musím vidět,“ vyhrknul Filip a než se stačil Erik vzpamatovat, bodnul ho stříkačkou.
„Kreténe,“ stačil říct Erik, než se sesunul na zem v křečích.
...
„Kde je ten idiot? Já mu narvu stříbrný kolík do zadnice,“ rozčiloval se Erik, sotva se probudil z bezvědomí.
Filip stál v bezpečné vzdálenosti od jeho postele. Netvářil se provinile, naopak. Zářil nadšením jako malé dítě.
„Promiň, ale musel jsem to vidět,“ omluvil se konečně. Helena s Patrice, které byly rovněž v pokoji přítomny, se však nemohly zbavit pocitu, že to udělal jen proto, že se to od něj čekalo. Občas se Filip projevoval jako vědec s příliš velkou horlivostí a všechno kolem sebe považoval jen za objekty k pokusům.
„Co jste vlastně dole v laborce vyváděli?“ zajímalo Helenu.
„Ale nic. Jen jsme něco ověřovali,“ odbyl jí Erik. Nechtělo se mu celou věc rozebírat. Zejména ne s Helenou. Snažil se jí co nejvíce ignorovat. Vstal z postele, kam ho uložili, a až neuvěřitelně svěže táhl Filipa z místnosti.
„Nejdeme pro ten kolík, že ne?“ ujistil se Filip a hned sklonil hlavu, protože přesně tušil Erikovu reakci. Pohlavku však neušel.
„Hele, Filipe, musíme s tím něco dělat,“ spustil Erik, sotva vyšli na chodbu. „Nemůžeme dopustit, aby tohle lidem zůstalo v rukou.“
Filip na něj zíral. Čekal, co z přítele vypadne dalšího.
„A co já s tím?“ zeptal se, když to vypadalo, že už nic dalšího nepřijde.
„Co?“ zarazil se Erik. Patrně byl myšlenkami jinde.
„Ptám se, co chceš dělat. Proč to rozebíráš se mnou, když za dveřmi máš Helenu?“
„Začínám mít jasnou představu, ale potřeboval bych to nejřív probrat s komunitou, abych pak Helenu mohl postavit před hotovou věc. Nehodlám se s ní dohadovat. Už jednou nám ukázala, že je neschopná.“
Filip se zamračil.
„Jsi na ní moc tvrdý. Nemohla za to. Snažila se.“
„Asi ne dost, když Oskar utekl a teď proti nám dost úspěšně bojuje.“
„Jo, to byla chyba. Příliš mu věřila. Ale za zbytek opravdu nemůže. Až do útoku na Hnízdo se lidi moc neprojevovali. Neměli jsme tušení, kde jsou a jak jsou silní.“
Erik zamručel.
„No, stejně se s ní o tom nechci bavit. Ne hned.“
...
V kuchyni, která byla dostatečně velká na to, aby mohla sloužit jako společenská místnost, se sešlo kolem dvaceti upírů. Samí starší. Zhruba v Erikově či Helenině věku, někteří starší. Jediným mladým tu byl Filip, na něhož se většina osazenstva dívala podezíravě. Byl to takový zlozvyk v komunitě, že cokoli pod dvěstě let se považovalo za mládě a moc se s tím nejednalo.
Erik už pár minut vysvětloval problém, který vzniknul, přičemž si spokojeně prohlížel své posluchače. Všichni se před třiceti lety přiklonili při převratu na jeho stranu. Všichni krom dvou, kteří zůstali nestranní a čekali, jak se věci vyvinou. Sice tentokrát převrat nechystal, tedy, aspoň zatím ho to nenapadlo, ale doufal, že by ho s jeho plánem nemuseli poslat někam.
„Takže vidím jedno řešení. Musíme si tu Oskarovu sebranku pořádně podat. Oplatit jim to Hnízdo. Nemůžeme jen sedět na shnilém statku a čekat, až si pro nás přijdou nebo až nás pozabíjí jedem,“ zakončil svou řeč Erik.
Nastalo ticho vystřídané mručením a šeptáním.
„Chci vědět, kdo do toho půjde. Nikoho nebudu nutit,“ dodal ještě.
Mezi upíry to zašumělo ještě víc.
„A povedeš ty?“ zazněla otázka, kterou Erik čekal.
„Ne. Helena,“ odpověděl bez rozmýšlení.
„S Helenou to nevyhrajeme, je neschopná.“
Erik našel toho, kdo mu oponoval. Adam. Upír starší než on, ale mladší než Helena. Za převratu jeden z těch, kdo by šli za Erikem i do pekla.
„Helena umí ukočírovat zmatek. Bude se hodit,“ vysvětlil Erik.
„S Helenou do toho nejdu,“ stál si Adam na svém.
„Já do toho nejdu bez Heleny!“ Erik si bránil svůj postoj, ačkoli ani on sám si nebyl jistý, jak moc jí v boji chce. Sám se divil tomu, jak bránil její pozici.
„Sakra, Eriku...“
Erik praštil pěstí do stolu tak silně, až deska povolila a stůl se rozpadl na dvě půlky.
„Helena je, kurva...“ Erik udělal dlouhou pauzu a z výrazu jeho tváře si během ní domysleli její význam i ti nejpomalejší. Mezi upíry to zašumělo a všichni, vyjma Filipa, odhalili tesáky v alespoň mírném úsměvu. „...vaše královna,“ pokračoval Erik po pauze, jako by se nic nestalo. „Nechtějte po mě, abych tady stál a koukal se, jak jí házíte přes palubu.“
„Říká ten, kdo by, nebýt požáru Hnízda, seděl za převrat ještě teď,“ ozvalo se znovu z hloučku upírů.
K překvapení a úleku všech se Erik hbitě vymrštil a přeskočil zbytky stolu, rychlým pohybem ruky hmátl po Adamovi a mrštil s ním proti dva metry vzdálené zdi. Po nárazu na stěnu se upír svezl na zem a zůstal na Erika nevěřícně zírat, stejně jako všichni ostatní, kteří vstali ze židlí a udělali několik kroků vzad. Vytvořili tak kolem rozčíleného Erika kruh.
„Nerad bojuji,“ zavrčel Erik skrze vyceněné zuby, „to ale, kurva, neznamená, že to neumím. Ještě někdo má námitky proti Helenině účasti?“
Upíři stále zaraženě zírali, jen Filip se teď usmíval. Takhle Erika ještě nikdo neviděl. Nechápali, kde se v něm tenhle bojový duch vzal. Blesklo jim hlavou, že ve stříbrné kobce asi opravdu přišel o rozum.
…
Helena přecházela sem a tam po pokoji. Vždycky to tak dělala, když byla nervózní. Musela se pohybovat, musela vybít energii jiným směrem, než do zuřivosti, která se během nervozity dostavovala.
„Takže otevřený boj,“ ujišťovala se.
„Hm,“ přisvědčil Erik, který ležel na pohovce přitulený k Patrice, jež mu prsty pročesávala vlasy.
„Nejsem si tím jistá, Eriku,“ váhala Helena.
„S tím počítám, proto tě stavím před hotovou věc. Už mám všechno naplánované, teď už ti jen oznamuju výsledek. A to taky jen proto, že potřebuju, abys útok vedla. Ruku na srdce, já je nedokážu udržet na uzdě, až ucítí krev. Sám nebudu vědět, co se sebou.“ Erik nehnul ani brvou, za to Heleně ztuhly rysy.
„Tys mě úplně obešel a ještě mi to takhle klidně oznamuješ?“ Vzdouval se v ní vztek.
„Nedramatizuj to a hybaj nabíjet zbraně. Vyrazíme zítra večer. Přemýšlel jsem o bílém dni, ale noc je přece jen lepší. My budeme silnější, poskoci nám neuhoří a nebude kolem tolik čumilů.“
„Nenávidím tě,“ soptila. Neštvalo jí, že naplánoval útok, nikdo by to nedokázal lépe než on. Studoval strategii každé větší bitvy, co se jich od jeho narození událo. Štvalo jí, že útok naplánoval, aniž by jí o tom řekl.
„Zítra mi ještě poděkuješ. Až Oskarovi nakopeme pozadí.“
„Jen mi není jasné, proč chceš jít s nimi, Rafaeli,“ vložila se do hovoru Patrice. „Nikdy jsi se žádného boje nezúčastnil. Nechci tě podceňovat, ale mohl bys přijít k úrazu. Zase.“
Patrice bojem pohrdala. Mnohem raději řešila problémy intrikami. Někdy se to však nedalo. V tom případě měla vždycky po ruce někoho, kdo udělal špinavou práci za ní. Erika si oblíbila proto, že ve většině případů se zachoval úplně stejně. Nelíbila se jí jeho současná krvelačnost. Bála se o něj. Přece jen spolu byli už tři sta let.
Erik se hrdě posadil.
„Tys neslyšela, jak jsem srovnal do latě Adama?“ podivil se. Myslel, že tahle zpráva oběhla už celé osazenstvo jejich úkrytu.
„Cos mu provedl?“ Očividně ani k Heleně se novinka nedostala.
„Praštil jsem s ním o zeď.“
Obě ženy na něj zůstaly zírat.
„Ty?!“ zmohla se první na reakci Helena. „Co se s tebou stalo? Kousnul tě zmutovaný pavouk?“
Erik se zazubil. Zasmál se skoro stejně odporně, jako když tenkrát s eskortou přijel pro Helenu k Oskarovi do bytu.
…
„Co myslíš, že bych si měl vzít?“ Filip se bezradně rozhlížel po zbraních. Další upír, který nebyl bojovník, ale chystaného útoku na lidské velitelství se hodlal zúčastnit. Možná se jen příliš nudil a tohle znamenalo rozptýlení.
Erik na něho ani nepohlédl. Byl příliš zabraný do nabíjení. Měl sice na výběr nejnovější zbraně střílející kdovíco, nevyžadující tak časté nabíjení, ale když už si nemohl vzít kord, tedy mohl, ale moc by ho asi nevyužil, tak raději volil zbraně z počátku století. Musel sice často měnit zásobník, ale zase s nimi dokázal mířit jako nikdo jiný.
„Tak co?“ připomněl se Filip.
„Vezmi si, co chceš. Kord, mušketu, brokovnici, phaser, fotonové torpédo, co ti vyhovuje. Jen bych tě upozornil, že k fotonovému torpédu je vhodné vzít celou loď.“
Filip něco neurčitého zavrčel. Moc mu neporadil. Nakonec sáhl po brokovnici.
„Poslyš, vážně nechceš raději zůstat tady?“ zeptal se ho už asi potřetí Erik. Neměl velkou radost z toho, že Filip půjde s nimi. Nejen, že se, stejně jako Erik, boji vyhýbal, on ani příliš bojovat neuměl.
„Ty jdeš taky!“ odsekl mladý upír.
„To je něco jiného. Já to naplánoval, takže jít musím. Navíc umím bojovat. Přinejmenším lépe než ty. A taky jsem starší a silnější. Budeš jen překážet. Nebude ostuda, když tu zůstaneš, nikdo z mladých nejde. A nejdou ani všichni starší. Například Patrice tady zůstává.“
Filip nasadil uražený výraz.
„Vyprošuju si, abys se mnou mluvil jak s děckem.“
„A co jsi jiného? Hele, nechci, abys přišel k úrazu. Komunita bude ještě tvůj mozek potřebovat, pokud si ho celý nezlikviduješ fetem.“
„Vzdej to, Eriku. Jdu!“ Filip vypadal rozhodnutý.
Erik si povzdechl. Moc si přál, aby Filipovi rodiče zrovna nepobývali v Madridu. Když si na ně vzpomněl, naprázdno polkl. Anna a Ramón byli jedni z nejráznějších upírů v komunitě. Sami prošli dosti válkami, a tak se důsledně snažili držet syna od bojů co nejdál. Ti by ho srovnali, pomyslel si Erik. Takhle to však zbylo na něm a, jak vidno, moc dobře si nevedl.
…
Konečně přišel soumrak. Z obyčejně vypadajícího statku nedaleko Kladna vyjelo šest velkých černých aut se zatemněnými skly. Ve třech autech jelo celkem pětadvacet vyšších upírů, kteří byli ochotni do boje jít, zbytek obsadili nižší upíři, jinak nazývaní poskoci, kteří neměli na vybranou, dostali to rozkazem od svých tvůrců.
První dodávku řídila Helena. Spolujezdce jí dělal Erik. Všichni se divili, že jsou ochotni jet spolu. Pomalu se uzavíraly sázky, jestli první auto dojede, jestli se Erik s Helenou nezabijí ještě před akcí. Ale přestože tihle dva neoplývali sourozeneckou láskou, alespoň z Erikovy strany, dokázali uzavřít dočasné příměří.
„Máš vůbec představu, co nás tam čeká?“ zajímala se Helena.
„Více méně. Bloudil jsem tam dostatečně dlouho, abych zjistil, že to tam zas není tak velké. Moc lidí tam nebude.“
„Myslíš, že tam vůbec ještě někdo bude? Nechali tě utéct. Mohli čekat, že se vrátíš s plnou parádou.“
Erik zakroutil hlavou.
„Nemyslím, že by tohle ode mě Oskar čekal.“
„No, to asi nečekal,“ připustila upírka.
„Hele, pořád mi nejde do hlavy, jak se Oskar dostal z Hnízda. Byl to takový vyděšený uzlíček. Na utíkání bych ho netipnul.“
Helena se najednou zcela věnovala řízení.
„No?“ vybídnul jí Erik.
„No, z toho uzlíčku rychle vyrostl. Jednou prostě vzal roha. Honili jsme ho, ale někam se zahrabal.“
„Vzal roha? Jak? Nehlídali jste ho?“
„Potřebovala jsem člověka mezi lidmi, jestli mi rozumíš. A on vypadal, že se mu dá věřit.“
„No, očividně nedalo. Telepatie, sestřičko. Tu schopnost nemáme jen tak.“
„Jo, telepatie. Ty víš, že...“
„Vím. Moc jsi se v minulosti spoléhala na Ralpha. Byť jsi jí ty vybavena minimálně, tak s trochou tréninku by sis vystačila. No jo, otec vždycky říkal, že v rodě Colviů se inteligence dědí v mužské linii.“
Po poslední Erikově větě to vzadu v autě zašumělo. Helena se neubránila uraženému výrazu.
„Hele, jestli nezavřeš klapačku, ukážu ti, co se dědí zase v ženské linii,“ okřikla Erika. Očividně narážela na to, že v jejich rodě bývaly ženy většinou mnohem lepšími bojovnicemi než muži.
„Já jsem tvůj bratr, Heleno, mě tvoje prsa neohromí.“
Než stačil uhnout, inkasoval takový pohlavek, až čelem narazil na palubní desku.
...
Když auta dojížděla k Oskarovu sídlu, všude už panovala tma. Tedy panovala by, kdyby areál neosvěcovaly reflektory jako na stadionu. Kolem budovy, jež i ostatním upírům připomínala spíše obchodní centrum, se táhl vysoký a silný plot. Jedinou cestou dovnitř byla masivní brána. Upíři zastavili v bezpečné vzdálenosti. Pak se z jedné z dodávek vynořil upír s něčím silně připomínajícím bazuku. Jakmile raketa zasáhla cíl, ozvala se rána a místo brány se kolem válely jen zčernalé kusy železa. Černé dodávky pokračovaly v cestě. Areálem se rozlehl zvuk poplachu.
Zastavili několik desítek metrů od budovy. Lidé se sbíhali ze všech stran k hlavnímu vchodu, který byli ochotni střežit do posledního muže. Helena s Erikem si hlouček ozbrojenců prohlíželi. Kdyby se teď upíři pokoušeli vystoupit z aut, lidé by je rozstříleli stříbrnými kulkami.
„Jeď!“ vybídl Erik Helenu.
„Rozstřílí nás.“
„Prostě jeď!“
Helena pokrčila rameny a sešlápla plyn. Dodávka se řítila plnou rychlostí na lidi u hlavního vchodu. Ti se však nehnuli z místa a začali po autě střílet. Upíři v ostatních autech následovali Helenina příkladu téměř okamžitě. To už lidi poněkud znejistilo, stříleli však dál. Erik a ostatní spolujezdci střelbu opětovali z okének. Jediný, kdo se však trefoval, byl Erik.
„Měl jsem zdůraznit, aby vpředu seděl ten, kdo umí střílet....Teď zastav!“ zakřičel Erik, když už téměř najížděli na lidi.
Helena okamžitě sešlápla brzdu. Pochopila i to, co Erik nestačil říct, a postarala se, aby se dodávka postavila bokem ke střelcům. Zbytek řidičů udělal totéž, takže auta vytvořila hradbu, za níž se upíři mohli krýt.
Vyskákali ven a téměř okamžitě se vrhli na střelce. První pochopitelě poslali nižší upíry. Nač zbytečně riskovat, když tihle jsou nahraditelní.
Několik nižších padlo, ale tvůrci se díky nim přes první linii obrany dostali vcelku rychle. S hlavními dveřmi do budovy si poradili podobně jako s bránou. Nic jim pak už nebránilo ve vstupu. Vlk se dostal do ohrady.
„Držte se při sobě!“ zavelela Helena. „Nechci žádný sólo akce.“
Její hlas zněl výhružně. Erik se utvrdil v tom, že bylo dobře bránit její účast. Byl rád, že nemusí udržovat pořádek on.
„Veď nás!“ další rozkaz patřil Erikovi.
Kývnul a vyrazil směrem, kudy si pamatoval, že ho vedli. Co chvíli se někde vynořil nějaký osamělý hrdina, ale neměl šanci. Upíři po dlouhé době vyrazili na pořádný lov. Jejich žízeň byla velká.
Druhá velká vlna obrany čekala před Oskarovou pracovnou. Stříbrné kulky začaly létat zpoza barikády z navršeného nábytku. V úzké chodbě upíři působili jako snadný terč. Moc dobře to věděli, a tak jednali rychle. Celou svou palebnou silou, jež byla značná, začali střílet do barikády. Ta dlouho nápor zbraní, starých i těch nejnovějších, vydržet nemohla. Stalo se však něco, co upíři nečekali. Chodbou se rozlehlo ostré světlo. Upíři všichni do jednoho zavřeštěli. Střelba ustala, alespoň ze strany útočníků. Starší upíři si kryli oči, nižší se kroutili na zemi a podezřele z nich stoupal dým. Začal se šířit zápach škvařícího se masa. Přece jen Oskar se zabezpečením překvapil. Zesílenou imitaci denního světla by od něj Erik nečekal.
Lidé za barikádou využili situace. Věděli, že starší upíři nebudou ochromeni dlouho. Budou sice slabší, ale jen co novému prostředí přivyknou, budou znovu smrtící. Obránci tedy vyrazili zpoza barikády a zasypali upíry sprškou stříbrných kulek. Někteří padli mrtví k zemi, ale zbytek se rychle vzpamatoval. Přestali si mnout oči a opětovali střelbu. Pálení stříbra v nich vyvolávalo ještě větší zuřivost a žízeň po krvi.
Erik si masakru v chodbě všímal jen natolik, aby odstrčil Filipa z palebné linie. Pak rozrazil dveře do Oskarovy pracovny s takovou silou, že panty povolily. Čekal, že Oskar bude v klidu sedět v křesle a čekat, ale tak moc se ten člověk zase nezměnil. Pracovna byla prázdná. Erik se bez váhání rozběhl do laboratoře. Tušil, že by Oskar mohl být tam. Helena si toho všimla. Zakřičela na ostatní, aby si přestali hrát a co nejrychleji jí následovali za Erikem. Vypadala u toho tak hrozivě, že nikoho nenapadlo neposlechnout. Ona sice byla zvyklá lovit, ale k pořádnému boji se, stejně jako ostatní, také nedostala už řadu let. Vůně krve všude kolem způsobovala, že vypadala jako sama smrt.
Dohnali Erika ještě dřív, než do laboratoře stačil dorazit. Helena ho prudce zastavila a přirazila ho ke zdi.
„Když jsem říkala, že nechci žádný sólo-akce, tak to, sakra, platilo i pro tebe,“ zavrčela přes vyceněné tesáky.
„Hele, neprskej na mě. Stejně se tě nebojím,“ odsekl Erik. „Nemáte se tak zdržovat.“
Přitlačila ho větší silou.
„Budeš mě poslouchat jako ostatní!“
Odstrčil jí.
„Nech si to pro Oskara. Mě opravdu nevyděsíš.“
Erik se snažil vypadat klidně, ale i jeho tesáky se draly zlověstně zpoza rtů. Vypadali jako dva vzteklí vlci. Možná by se stejně jako vzteklí vlci poprali, kdyby v dálce nezaslechli klapnutí a rychlé kroky.
„Ten parchant tam má tajný východ,“ zkonstatoval Erik za běhu.
Laboratoř našli už prázdnou. Zřetelně však slyšeli kroky asi tak dvaceti lidí. Cítili jejich strach. Nemohli být daleko. Žádný východ ale nikde neviděli.Věděli směr, a tak začali prohlížet příslušnou zeď. Dveře našli záhy. Zdálo se, že se otvírají elektronicky. Filip začal prohlížet počítač.
„Hned to otevřu,“ hlásil.
„Neobtěžuj se.“ Na to Helena prudce udeřila do zdi. Ozvala se rána, jak dveře spadly na zem.
„Tak padejte!“ dala pokyn zbytku nižších upírů. Nechtěla nikoho ze starších posílat napřed.
„Prohledej to tu a pak rozmístěte nálože. Chci to tu srovnané se zemí,“ obrátil se Erik k Filipovi. Hned na to vběhl do chodby následován Helenou a dalšími. Část vyšších zůstala s Filipem, aby mu pomohli rozmístit nálože.
…
Garážemi, do nichž chodba z laboratoře ústila, zněla střelba a výkřiky, prokládané vrčením a syčením rozběsněných upírů. Erik si ničeho z toho nevšímal. Ve všem tom zmatku hledal jen jednu osobu, Oskara. Cítil a slyšel jeho krev naprosto zřetelně, musel tedy být někde poblíž, nikde ho však neviděl. Do člověka, který se na něho chystal vystřelit, vpálil poslední kulku. Když měnil zásobník, všiml si trojice mužů nastupujících do automobilu na druhé straně garáží. Oskar byl mezi nimi. Erik se rozeběhl tím směrem.
Zaslechl vzrušený šepot, nesnažil se mu ale rozumět. Nezajímalo ho, co si vyděšená trojice mezi sebou říká. Vzápětí zaslechl cvaknutí spouště a svist kulky. Rozptylovala ho vřava za ním, nedokázal tak přesně určit směr. Úhyb provedl až na poslední chvíli. Nestihl to úplně, a tak kulce nastavil ruku. Zaječel, když se do ní stříbro zakouslo. Vzbudilo to v něm ještě větší vztek. Opětoval výstřel a zasáhl jednoho z mužů. Další palbu soustředil na auto, jež zasáhl do pneumatiky, takže se stalo nepojízdným. Než zbylí dva lidé stačili zareagovat, dorazil až k nim.
„Tak se znovu potkáváme, Oskare.“ Snažil se působit klidně a nad věcí, jak to u něho dřív bývalo zvykem, ale tesáky deroucí se mu zpoza rtů spolehlivě prozrazovaly jeho rozpoložení.
Mezi upíra a Oskara se postavil mladý muž a namířil na Erika zbraň.
„Otce se nedotkneš, upíre!“
Erik se zasmál.
„Takže syn. Měl jsem to poznat. Vaše krev je cítit podobně. Jdi stranou!“ Upír k nepostřehnutí rychle vztáhl po mladíkovi ruku a odhodil ho na kapotu auta. Pak přistoupil těsně k Oskarovi, jehož tep se nápadně zrychlil.
„Dlužím ti bolest, příteli,“ zašklebil se Erik.
„Nechal tě utéct!“ zakřičel zoufale mladík a hned na to vykašlal krev.
„Teď už patrně ví, že to byla chyba,“ obrátil se k němu Erik.
„Nečekal jsem, že se vrátíš,“ přiznal Oskar.
„A co sis myslel? Že to nechám jen tak být? Že mi nedojde, proč jsi mě nezabil? Že mávnu rukou a na všechno zapomenu?“
„Popravdě, po tom, co tě střelili, jsem čekal, že někde venku prostě umřeš a bude pokoj.“
„No, to musíš být zklamaný. Tak to nebudeme protahovat.“
Na to Erik zvednul zbraň. Původně chtěl Oskara zabít po upírsku, ale pak si uvědomil, že oslabený stříbrem v ruce, by z toho měl jen křeče a bezvědomí, žádné potěšení.
„Změnil ses,“ hlesl Oskar. „Jsi bojovnější. To Helena nenechá jen tak.“
Erik s výstřelem počkal.
„Co tím myslíš?“ zeptal se. Všechno, co se týkalo Heleny, ho zajímalo.
„Nebude tolerovat někoho, kdo by mohl ohrozit její postavení, které má stejně jen díky tomu, že tenkrát řekla, že jsi zemřel.“
„Tak zemřel? Mrcha! No nic, budeme pokračovat.“
Na to se chystal k výstřelu.
„Džentlmen by nezastřelil starého neozbrojeného muže,“ zkusil to Oskar naposled.
Garážemi se rozlehla další rána, poslední. Oskar padl na zem.
„Já jsem ale Francouz,“ poznamenal Erik s úšklebkem.
Mladík se svalil z kapoty a připlazil se ke svému otci.
„Parchante,“ prskl po Erikovi se slzami v očích.
„Ty ještě žiješ?“ podivil se upír. „S tím něco uděláme.“
Zvedl mladíka ze země a chvíli si ho prohlížel. Nakonec se zakousnul do jeho krku a loknul si jeho krve. Napil se jen trochu, ale i to stačilo, aby cítil bolest, kterou jedovatá krev přinášela. Křeče však nebyly nijak intenzivní. Prokousnul tepnu na svém zápěstí a přiblížil ruku k mladíkovým ústům. I přes jeho odpor mu trocha upírovy krve vtekla do krku, nezbylo mu, než polknout. Hned na to začala proměna, jíž Erik sledoval naprosto nevzrušeně.
„Tak. Teď budeš moct mně říkat tati. Ale dávám přednost oslovení ´Eriku´.“
Upír se otočil a nechal měnícího se chlapce ležet. Však on přijde, až bude po všem, pomyslel si. Skutečně se změnil. Spousta věcí ho teď nechávala naprosto klidným.
Vrátil se mezi upíry. Jejich práce už byla hotová. Z lidí nezbyl nikdo živý. Upíři stáli na nohou všichni, tedy vyšší upíři, nižší zbyli jen tři. Někteří sice syčeli bolestí a vzájemně si ošetřovali popáleniny od stříbra, ale byli na živu. Helena si prohlížela Erikovu ledovou tvář. Takhle ho neznala. Došel až k ní a beze slova jí uhodil pěstí do tváře tak silně, až spadla na zem.
„Tak zemřel, jo?“ zavrčel.
Pochopila naprosto přesně. Před třiceti lety měla strach, jestli jí komunita i přes Erikův pád přijme, a tak po jeho uvěznění tvrdila, že zemřel na zranění, které mu způsobila Amelie. Teprve až upevnila svojí pozici připustila, že je její bratr naživu, uvězněný ve stříbrné kobce pod Hnízdem.
„Musela jsem si být jistá,“ odsekla, zatímco se zvedala ze země.
„To bylo keců, jak mě máš ráda.“ Chystal se jí uhodit znovu. Zastavila jeho ruku. Upíři jen přihlíželi. Nechtěli se do toho plést.
„Jak říkám, musela jsem si být jistá. Rozdíl v názorech tu byl pořád. Nemohla jsem připustit neuvážené akce. Musela jsem nechat všechno vychladnout. Jsi venku, ne? Tak si nestěžuj!“
„Kdyby Hnízdo nevyhořelo, jak dlouho jsi mě tam plánovala nechat? Dokud by se na mě nezapomnělo?“
„Dramatizuješ to.“
„Neřekl bych. Tohle jsem měl udělat už před třiceti lety.“
Vytrhl svojí ruku z Heleniny a druhou se po ní ohnal. Znovu jeho úder zastavila a přidala protiútok. Zasáhla ho. Ozvalo se tiché křupnutí a z nosu se mu vydral pramínek krve. Udělal krok vzad a odrazil její dlaší útok. Udeřil jí do prsou. Pod silou úderu udělala několik kroků dozadu. Než se stihla vzpamatovat, praštil jí znovu a pak znovu. Potřetí už mu to nedovolila. Vykryla jeho ránu a úder mu vrátila. Znovu se ozvalo křupnutí. Tentokrát to bylo žebro. Měla větší sílu než on a neváhala jí všechnu použít. Zavrčel a s vyceněnými tesáky se vrhl proti ní. Ona byla možná silnější, on byl zas rychlejší. Nestačila údery odrážet, a tak brzy i jí prasklo několik žeber. Ani jeden z nich se zraněními nenechal nijak rozhodit, pokračovali ve smršti úderů. Jejich vztek je posiloval.
Když z chodby vyběhl Filip a zbytek upírů, Erik i Helena už vypadali, jako by se srazili s autem. Obličeje, vlasy i šaty měli od krve. Syčeli na sebe, cenili tesáky a stále jeden do druhého bili jako do boxovacího pytle. Filipovi došla trpělivost. Zejména proto, že celý komplex měl za několik minut vyletět do povětří.
„Eriku, Heleno, to stačilo!“ zakřičel a pokusil se je odtrhnout.
„Nepleť se do toho!“ sykl po něm Erik a ohnal se rukou. Ani nevěděl, že se ohnal takovou silou. Filip však odletěl o několik metrů a zády tvrdě narazil na jeden z podpěrných sloupů. Po nárazu hekl a zůstal bezvládně ležet.
Erik se po chvilce zarazil. Došlo mu, co udělal.
„Kurva. Filipe!“ vykřikl a rozeběhl se k mladému upírovi, jehož ošetřování už se ujal Adam.
„Co je mu?“ zeptal se Erik starostlivě.
„Zregeneruje,“ ohlásil Adam. „Otřes mozku, pár zlomených žeber a možná rozdrcených obratlů. Chvíli to potrvá, ale zregeneruje. Skončili jste?!“ zeptal se Adam vyčítavě.
Erik s Helenou se na sebe chvíli nenávistně dívali, ale pak bezeslova vykročili zpět k autům.
…
Ve ztemnělém pokoji panovalo ticho narušované jen pravidelným oddechováním. Filip ležel v posteli na tvrdé matraci a spal. V křesle vedle postele ležel stočený do prapodivné polohy Erik. Ani o něm se nedalo mluvit jako o bdělém. Původně měl v plánu bdít nad přítelem, dokud mu nebude lépe, ale nakonec ho tíha jeho vlastních zranění z boje s Helenou a vzrušení z útoku na lidi přemohli a on usnul.
Potichu se otevřely dveře a do pokoje vplula Patrice. Při pohledu na spícího Erika se usmála a ze zvyku přes něj natáhla slabou deku. Ne, nemohla mu být zima, je přece upír, ale rád spával zakrytý. Probudil se. Patrice se usmála a beze slova mu nalila do sklenky whisky, kterou přinesla s sebou. Spolu s pitím mu dala další výdobytek civilizace, kterého se lidstvo nevzdalo a jen tak nevzdá, noviny. Oboje si od ní vzal a pokynul jí, aby si přisedla k němu. Pak se labužnicky napil ze sklenky a zadíval se do novin. Patrice ukázala rukou na titulek, který zněl: „Noční Prahou otřásla exploze.“ Erik se po jeho přečtení škodolibě usmál.
„Prý výbuch plynu,“ špitnul a znovu se napil.
Patrice zcela výjimečně odhalila špičáky. Vždycky se usmívala tak, aby nebyly vidět. Přitiskla se k Erikovi. Ten syknul.
„Copak?“ zeptala se šeptem. „Žebra ještě nesrostla?“
„Hmm,“ zamručel a podrbal se na hrudi. Hojící se rány vždycky svědily.
„Nemáš se hrnout do bojů, hrdino. Slyšela jsem, žes řádil jako utržený ze řetězu,“ napomenula ho.
Nic na to neřekl. Jen ji přitáhnul ještě blíž k sobě a políbil jí.
Zanedlouho se probudil i Filip. Pokusil se zvednout, ale bolest po celém těle mu spolehlivě připomněla, co se mu stalo, a tak rezignoval na jakoukoli další snahu o sebemenší pohyb.
„Jak je?“ zeptal se Erik, sotva si všimnul, že je Filip vzhůru.
„Nakopnul bych tě, kdybych mohl hýbat nohama,“ zavrčel Filip.
Erik se zatvářil provinile a kousnul se do rtu.
„No, myslím, že to za tebe stejně udělá tvůj otec, až mu budu vysvětlovat, co se ti stalo.“
Filip se rozesmál, ale hned na to zakňučel bolestí a ztichl. „Docela rád bych u toho byl. Ačkoli bych byl raději, kdyby mu to nikdo neřekl.“
„To ani nebude potřeba, už to nejspíš ví.“
„On s ním někdo mluvil?“ podivil se Filip.
„To ne,“ vložila se do rozhovoru Patrice, „ale každý rodič pozná, když mu stůně mládě.“
Filip se zatvářil zkroušeně.
„Nemám náladu na hysterickou máti a vzteklého otce a na jejich přehnanou péči už vůbec ne. Už vidím, jak se jich dalších sto let budu muset držet za ruku.“ Na chvíli se odmlčel.
„Hele, jak moc je to vlastně zlý?“ nedalo mu to pak.
„Hm,“ vždycky, když Erik začínal větu „hm“, nenásledovalo nic dobrého. „Zas tak zlé to není. Proražená lebka, čtyři zlomená žebra, tři rozdrcené obratle, ale co bude dělat problémy, silně poškozená mícha, takže, s ohledem na to poslední zmíněné, to asi potrvá pár měsíců, než se zase proběhneš. Ale bude to dobré a to je hlavní. Venkovský vzduch, čertvá krev a hodně spánku to dají do pořádku.“
Erik se pokoušel tvářit, jako by mluvil o počasí, ale před Filipem znepokojení skrýt nemohl. Všiml si toho, a tak se snažil svou zprávu ještě víc odlehčit.
„Ale řekl bych, že to není nic proti tomu, jak dopadnu já, až mě tvůj otec důvěrně seznámí se svojí botou.“
„Hele, něco mi teď dlužíš, viď?“ Filip začínal myslet obchodně.
„Možná.“ Erik ho znal dobře, proto odpovídal opatrně.
„Až se dám dohromady, můžu si tě na pár dní vzít do laborky?“
„Co?! Ono ti nestačilo píchnout mi jed jednou?“
„Prostě mě ta tvoje schopnost zaujala. Chci vědět, kde se přesně vzala.“ Filip byl sice mládě, ale i tak byl jeden z nejváženějších vědců mezi upíry. Z velké části za to mohlo jeho nadšení.
„Odpovím ti na to jedním slovem – evoluce.“ Erik byl sice také nadšený vědec, ale jeho nadšení opadalo, když by měl být předmětem výzkumu on sám.
Filip se uculil. „Jako že jsi vyvinutější než ostatní upíři? Krok dopředu v upírské evoluci? Nefandíš si příliš? Měl bych lepší výraz – mutace, mutante.“
„Mutace patří k evoluci.“ Erik se na přítele zašklebil. „Ale nebudu se tu s tebou dohadovat. Ne, nemůžeš mě dostat do laborky.“ Erik se tvářil neoblomně. Během posledních pár dnů se o jeho tělo projevovalo na jeho vkus až příliš mnoho zájmu.
„A jak to dopadlo s Helenou?“ změnil Filip téma.
„Co bys chtěl slyšet?“
„No, ty jsi tu, i když vypadáš, jako bys ve velké rychlosti políbil zeď, tak nevím, jestli to znamená, že Helena je na kousky.“
„Tse,“ odfrkl Erik. „Houby na kousky. Sedí teď tady na statku a užívá si slávu. Odstranili jsme hrozbu, tak se může začít znovu budovat Hnízdo. Cítí se teď pevně v kramflecích. Ani nevím, proč. Možná bych jí měl povyprávět o té scéně s Adamem.“
„Zrovna Adam už jí potíže dělat nebude. A asi už ani nikdo jiný.“
„Proč myslíš?“ zajímal se Erik.
„Proč myslíš, že jí tehdy před lety přijali, když většina komunity podporovala tebe?“ začal Filip vysvětlovat.
„No, protože mě do Hnízda propašovala zadním vchodem a pak pro jistotu rozhlásila, že je po mně.“
„To je sice pravda, ale měl jsi dost zastánců, proč se proti ní nepostavil nikdo jiný?“
Erik neodpovídal. Nikdy o tom takhle nepřemýšlel.
„Protože se jí bojí, Eriku. Sice si o jejích panovnických kvalitách myslí svoje, ale je silná a svojí pozici si umí obhájit. Když ses proti ní postavil, přišlo jim to vhod, podporovali tě, ale když zjistili, že jsi ze scény, obrátili, protože se s ní nikdo nechtěl bít. Tedy nikdo z těch, které váš spor zajímal. Takoví, jako jsou třeba moji rodiče, těm bylo jedno, kdo vyhraje.“
„A to jim to bylo jedno, i když zjistili, že žiju a že jim lhala?“
„Věděli to od začátku. Starší určitě. Před nimi jen tak něco neutajíš.“
„To je taky pravda,“ souhlasil Erik.
„Otec říkal, že ti to vězení prospěje, že si tam řadu věcí ujasníš. A podle toho, jak jsi teď bojovný, měl pravdu. Říkal, že jednoho dne se v tobě ta colviovská krvelačnost probere. Nevěřil, že by Manuelův syn byl, jeho slovy, takový posera.“
Erik se šklebil, zatímco Patrice se usmívala. Nakonec se smilovala a dala mu pusu na tvář.
„Já toho poseru měla raději. Nikdy mi neimponovali rváči.“
Erik se na ní usmál.
„Ještě chvíli mluv takhle a přestanu si tě vyčítat,“ obrátil se pak zpátky na Filipa.
„Vydrž, bude to lepší. Otec ještě říká, že vy Colviové máte zásadní problém. Jste příliš zaslepení tím, abyste se udrželi u moci, než abyste pozorovali změny, abyste viděli, že váš rod je přežitek a každý na vás už stejně dlabe. Patrice,“ zatáhl Filip upírku do svých úvah, „jak je to v Paříži? Kolik upírů se tam bojí Heleny?“
Usmála se. Z Prahy je do Paříže příliš daleko na to, aby tam královna měla vliv. A stejně to nepochybně muselo být i v ostatních částech Evropy. Funkce královny, popřípadě krále, byla více méně jen formální. Upírstvo se v jednotlivých lokalitách více než královskými rozkazy řídilo náladami místního upírského bosse. Čas od času se vůle místního staršího shodovala s královskou, když to vyhovovalo oběma stranám, ale jinak se o moc velké autoritě mluvit nedalo, pokud zrovna královna nedržela někoho pod krkem.
Erikovi to všechno došlo. Vystřídalo se v něm tolik emocí, že nevěděl, jestli se má smát, plakat, což upíři nikdy nedělali, nebo sprostě nadávat. Uvědomil si, jaké divadlo celé komunitě vlastně hrál. Uvědomil si, že smrt jeho matky a jeho mladší sestry neznamenala naprosto nic. Tedy nic pro celou komunitu.
„Jsem vůl,“ vydralo se mu nakonec z úst.
„Nejsi. Jen jsi nechtěl vidět stav věcí. Jsi ambiciózní, takže se není co divit, že když jsi před sebou viděl nejvyšší titul, chtěl jsi ho,“ snažil se ho uklidnit Filip.
„To je možná pravda, ale o to jsem větší vůl,“ trval na svém Erik.
„Víš, co si o tom myslím já? Ideální stav věcí by byl, kdybyste se s Helenou nějak dohodli. Ty víš, co je potřeba dělat, a ona je dost silná na to, aby to prosadila. Spolu byste možná vrátili titulu vážnost.“
Erik zakroutil hlavou.
„Seru na to. Kašlu na politiku a všechno okolo. Až ti bude líp, odjedu s Patrice do Paříže, budu se věnovat vědě a nechám Helenu, ať se tu třeba posere,“ rezignoval Erik.
Patrice se zatvářila spokojeně. O nic jiného jí celou dobu nešlo.
„Rafaeli Colvie.“
Erik z jejího tónu vytušil výčitku.
„Jestli znovu nezačneš mluvit slušně, nepojedu s tebou nikam.“
