|
|
„Všichni tady chcípneme.“
Černé šípy pršely z nebe jako kapky obzvlášť smrtícího deště. Adrika se pokusila o nemožné a ještě víc se skrčila pod svůj kulatý štít.
Jeden ze šípů prolétl po hodně podezřelé dráze a zabodl se jí do paže, kousek nad loket. Žena se příšerně zašklebila a vrhla na vůdce jejich skupiny, krčícího se pod zbytkem římsy, výmluvný pohled.
Šípobití konečně na okamžik ustalo. I skřeti potřebují někdy nabíjet. A vzhledem k všeobecném povědomí, že jit to jde vyjjímečně od ruky, vyskočilo šest lidí z ruin města jako čertíci z krabičky. Přeběhli krátký úsek, který je dělil od šikmookých nepřátel a mlčky, nebo pokřikem na rtech, začali ztenčovat řady přepadového komanda.
Adrika zahodila štít, protože ho zraněná ruka sotva unesla a potichu se modlila, aby ho za chvíli nepotřebovala. Horský skřet, kterého si vyhlédla, uslyšel jen hvízdnutí a poněkud ho překvapilo, když mu upadl luk i s rukama. Jen tak pro jistotu mu ještě sekla mečem po krku, protože skřeti dokázali neuvěřitelné kousky i bez některých méně důležitých částí těla. Otočkou se dostala k zádům dalšího nepřítele, zaměstnaného mířením na Wesleyho, dlouhovlasého střízlíka se světlým copem. Lehký zákrok v oblasti ledvin skřetovi vyřešil problém s nejistou ránou a na oplátku zajistil místo ve frontě na život věčný. Za okamžik mu dělal společnost i jeho druh, který považoval ránu kolmo obouruč sekyrou za vrchol bojového úmění.
Tak asi nechcípnem, pomyslela si hraničářka a mezi kapkami poletující krve mrkla na Petra, samozvoleného velitele jejich nevelké skupiny. Oháněl se mečem v širokých obloucích a skřetí rabovači mu padali k nohám jako okouzlené panny.
Během několika úderů srdce bylo po bitvě. Mrtvá skřetí těla pomalu chladla v kalužích vlastních vnitřností, hraničáři se šouravě srocovali do hloučku.
Reif, v minulém životě snad prorok, po letmém pohledu na Adričinu paži prohlásil, že na to neumře, a obrátil veškerou svou pozornost na lehké skalpování, které připravilo o půl ucha a kus kůže šedivějícího muže s přísnou bradkou. Baerik, veterán mnoha bitev, dostal slušivý turban z úzkostlivě čisťounkého obvazu. Nejspíš měl své ucho opravdu rád, protože si rozladěně ohmatával poraněnou hlavu a uštědřil rázný pohlavek pihovatému, potají se ušklíbajícímu mladíkovi se slovy: „Na co jsem si pořizoval učně, když ani neumí skočit do rány pro svého mistra.“
Žádní mrtví, alespoň ne ty, o kterých stojí za to mluvit. Petr si tentokrát kousavou poznámku o Adričině pesimismu nechal pro sebe. Pohled upíral na zčernalé, v marastu a suti pohřbené trosky kdysi velkolepého města.
Hradby a okraje Biedrigu vypadaly téměř nepoškozené, ale směrem k centru se obraz zkázy črtal ve stále pochmurnějších barvách. Nějaká strašlivá síla dokonce roztrhala obrovské kamenné bloky hradeb kolem paláce do klikatých střepů.
Město duchů, přitahující verbež z hor. Skřeti rychle zjistili, že draci zničená města neplení.
Hraničář si sedl na jeden z natavených kvádrů a složil bradu do rukou, opřených lokty o kolena. Wesley, který se k němu během dlouhé cesty z Orgatských hor připojil mezi prvními, mu měkce položil dlaň na rameno.
„Měl si tu někoho?“ zeptal se, i když odpověď tušil. Petr přimhouřil bystré oči.
„Sestru,“ odpověděl. „Před rokem jí byl popřát k narození dcery.“
Ostatní hraničáři sklopili hlavy a nechali tmavovlasého muže tiše truchlit. V zachmuřeném kruhu obsadili místo před ohlodanou zdí, která ani vzdáleně nepřipomínala průčelí pyšného domu, kterým kdysi bývala.
„Takže Biedrig zničili modří,“ započal konverzaci chmurným konstatováním Wesley a bezděčně si pohrával s plavým copem, přehozeným přes rameno. „Všichni víme, co umí blesk, a těch zvířat tu chovali snad třicet,“ dodal.
Několik souhlasných pokývání hlavou. Pár zamračených pohledů a jeden vyloženě rebelantský.
„Co se ti nelíbí, štěně?“ Reifův hluboký, chraplavý hlas. „Neškleb se tu, když se baví dospělí, a radši přiveď naše dvě sýkorky.“
Pihovatý chlapec střelil pohledem ke svému mentorovi a na souhlasné kývnutí vyskočil jako lasička. Během okamžiku zmizel mezi troskami.
Jakmile vítr a vzdálenost pohltili rozmlouvající hlasy, vytáhl Danny meč a zvolnil krok. Vyzkoušel si rychlou fintu, s půlkrokem a dlouhým seknutím mířícím na podkolení šlachy imaginárního nepřítele. Ostří se mihlo vzduchem jako pracka rozzlobeného rysa, lehce a bleskově. Mladík se usmál.
Meč ukrojil další kus vzduchu. Blok, ostří naplocho téměř k tváři, kopanec do neviditelného kolena nepřítele. Zavrávoral by, uvolnil trochu ze síly, kterou mladého hraničáře tlačí a rána do jílce by mu rozhodila ruce. A pak už jen lehce přetočit zápěstí a přetnout mu krk kousek pod lícní kostí. Meč znova zasvištěl, podobný blyštivé kometě s ocasem ze slunečního svitu. Zastavil se ve vodorovné poloze u chlapcova ucha, s rukama pevně složenýma na ohmatané rukojeti.
Mladý hraničář najednou znehybněl. Koutkem oka, téměř na hranici periferního vidění, zahlédl pohyb. Danny se instinktivně otočil, přitulil se k probořeným zdím, chráníc si tak záda a levý bok. Pohledem okamžitě našel svého nepřítele.
Nebyl to skřet. Měl zlatě vlnité vlasy a hluboké, hnědé oči ve vážné tváři. A v ruce schovanou drobnou dlaň snad šestileté dívenky s křišťálovým pohledem.
Sýkorky. Tak je pojmenoval Reif. Když je před dvěma týdny našli v lese, schoulené u sebe a tvářemi pokrytými studenými kapkami deště. Připomněli mu ptáčátka, vypadlá z hnízda a oněmělá strachy z neznámého světa.
Děti, které přežily ničivý dračí útok.
Danny plynulým pohybem schoval meč do pochvy u opasku. Usmál se, protože nechtěl plaché chráněnce vyděsit.
„Město je čisté. Byla to jen menší skupina skřetů,“ vysvětlil, proč se strčili do trosek polorozpadlé budovy s přísným rozkazem nevylézat a mlčet. Jak se zdálo, uprchlíci si s příkazy svých hraničářských zachránců příliš hlavu nelámali. Pak zvážněl.
„Našli jsme tu několik těl,“ podotkl polohlasem, s výmluvným kývnutím k drobné dívčí postavičce, prohlížející si zvědavě ruiny města. „Raději pojďte hned za mnou a moc se netoulejte.“
Odpovědělo mu ticho, přesně jak očekával. Žádnému z hraničářů se nepodařilo dostat z dětí jediné slovo. Rozuměli, ale nemluvili, jenom děvčátko se občas zvonivě zasmálo Petrovým žertům nebo Dannyho pitvořícím se obličejům. Hocha k úsměvu nedonutili. Prohlížel si je ostražitým, nedůvěřivým pohledem pokaždé, když se přiblížili k němu nebo jeho malé přítelkyni. Danny se dočkal jen lehkého kývnutí a chlapec stiskem prstů děvčátko napomenul, aby se přizpůsobilo jejich rychlým krokům.
Beze slova se drželi u mladého hraničáře a oči jim občas zalétly k modrému nebi.
*
*
*
*
*
Malý ohýnek vesele praskal a vykouzlil za každou sedící postavou poskakující, groteskní stín. Žádný z hraničárů nemluvil. Hleděli do tančících plamenů a přemýšleli. O zkáze, která lemovala jejich cestu z hor. Měla příchuť zrady.
Ani jeden z nich si nepamatoval, kdy první z modrých draků dovolil člověku nasednou na jeho záda a dopřál mu radost z letu. Byla to jen lest, prohnaný krok, který měl usnadnit metalovým dračím vládcům jejich pozdějsí útok? Věděli snad, že jim lidé otevřou brány svých domovů a usadí si modráky přímo ve svém středu?
Nejspíš ano a teď ta města ležela v troskách, roztrhaná a zničená.
Do plamenů dopadl kus zuhelnatělého trámu a vyhnal z jejich středu hejno jiskřiček. Adrika uhasila těch několik z nich, které dopadly na její přikrývku. Druhou rukou něžně hladila hlavičku drobného děvčátka, stočeného u jejího boku. Dítě tiše oddychovalo, ztracené ve snech.
Kdo ví, jestli ji takhle hladila její matka, pomyslela si hraničářka a bezděčně se zadívala na hřbet své ruky, položené ve světlounkých vláskách. Byla drsná, zhnědlá sluncem a větrem. Ruka bojovníka, hraničáře.
Ne matky.
Adrika se zadívala zpět do ohně. Bylo jí třiatřicet a tvář jí roztínaly dvě nepěkné jizvy, cejch divočiny a nekonečné cesty. Zamrkala, aby vyhnala kouř, škrábající v očích. Nikdy nelitovala, že vzala do ruky meč místo zástěry.
Hraničářka se opřela o kámen. Zítra se pokusí najít víc přeživších, uprchlíků roztroušených a rozehnaných po krajině. Oni jim mohou pomoci přežít v divočině, kde nejsou hradby ani střechy, které chrání před deštěm.
Zachumlala se hlouběji do pláště a nechala bradu spadnou na prsa.
Dlaň, usazenou v dětských vlasech ale nestáhla.
Noc zvolna směřovala ke svému konci. Svítání se pomalu kradlo na nebe, stejně tiše a opatrně jako tmavé stíny mezi sutěmi pobořeného města.
Danny s sebou trhl, když mu jedna ruka zacpala ústa a stejně pevný stisk zabránil tasit meč. Baerik okamžik počkal, až jeho žáka opustí zmatek po náhlém probuzení a přestane se jeho tlaku vzírat. Jakmile se chlapcovi projasnil pohled, stáhl dlaň v kožené rukavici.
„Skřeti,“ syknul starý hraničář tiše a kývl mezi trosky. Víc říkat nemusel.
Hodina před svítáním, čas šelem.
Danny se převalil a žďuchl do Reifa, dřímajícího poblíž. Překvapilo ho, když jej hraničář poctil čistým pohledem, nezatíženým mlhou spánku.
Zdá se, že úmění včasného probuzení se ještě budu muset učit, blesklo mladému učni hlavou, když se pomalu, napřed na všechny čtyři, pak v podřepu, v tichosti zvedali i ostatní hraničáři. Téměř neslyšné šoupání nohama a občasné zavrzání rezavé zbroje se ozývalo až nebezpečně blízko.
„Vezmi sýkorky.“ Skalpovaný muž mávl rukou k dvěma tmavým siluetám. Zašeptaný rozkaz vyvolal na chlapcově tváři zklamání, ale poslechl a ne hlučněji než lesní myš, odplížil se k nehybným uprchlíkům.
Našel je zaklesnuté v obětí, děvčátko schované v hochově náruči. Otočilo k němu tvář a v očích se jí odrazilo světlo měsíce a hvězd. Obličej chlapce vyzařoval jen odhodlání a nevyslovenou hrozbu každému, kdo by se jich odvážil dotknout. Danny je posunkem přivolal k sobě. Poslechli.
Opatrně, s rukou položenou na jílci meče, je odváděl do středu města, pryč od tvorů, kteří neznají soucit ani lítost.
Skřeti pomalu procházeli trosky, plížili se jako hladoví vlci, stopující kořist. Větřili.
Adrika si osunula neposlušný pramen vlasů z tváře. „Určitě našli mršiny, které jsme zabili ráno,“ šeptla Petrovi, krčícímu se jí u boku.
Kývl. Litoval, že je nepohřbili jako lidská těla, která tu našli. Tři z těch odporných stvoření prošly jen kousek od jejich úkrytu, zjizvené krky natažené po větru. Cítili oheň. V rukou se jim houpaly zubaté zbraně a na zádech k nebi trčely úzké oštěpy.
Tvrdí horští. Tlupy, co přepadaly karavany ve skalách, slezly do údolí, táhly se za dračími křídly jako mor a pustošily, co přežilo zkázu z nebe.
Skřeti draky nezajímali.
Divoký řev prozradil, že stvůry našly jejich tábor - dohasínající oheň a kameny přikryté dekami. Moment překvapení se otočil a plivl jim do zrohovatělých tváří.
A lidé, vyskakující ze stínů jako démoni, je zaskočili.
Křik, podivná směsice lidských a polozvířecích zvuků, vyplašil vrány, hřadující v poničeném krovu zdevastované budovy. Přidaly své krákorání do árie boje a vznesly se do vzduchu.
Danny se náhlého zapleskání desítek křídel tak lekl, až uskočil dozadu a narazil do mlčenlivého chlapce. Šlápl mu na nohu a jenom rychlé mávnutí pažemi ho zachránilo od pádu.
„Promiň,“ zamumlal hraničář zahanbeně. Mladík neodpověděl, jen se zamračil a pohlazením uklidnil plavovlasé děvčátko, schovávající si vyplašeně tvář do drobných dlaní.
Danny se zmučeně zadíval do míst, odkud k nim na větru přilétal třesk oceli a ostré, chrchlavé zvuky skřetího jazyka. Bylo jich příliš mnoho, hrdelních, drsných hlasů. Tolik, že přebily Reifův i Wesleyův bojový pokřik, tolik, že neslyšel jedinou Adričinu kledbu. Mladý hraničář neklidně přešlápl.
„Počkejte chvíli tady,“ rozkázal svým chráněncům a začal se drápat na vrchol čehosi, co mohlo být zbytek vnitřních hradeb.
Na obzoru se vyloupla rudá čepička vycházejícího slunce. Poskytla dost světla, které Dannyho očím vykreslilo hrozivou scénu, oděnou do sametově černé a zlaté - zubaté trosky města, u země pořád ještě utopené v kalužích noční tmy, se špicemi zrudými od slunečních paprsků, jako vrcholky kopí ponořená do krve. A mezi nimi, malé, pobíhající tvory. Pokřivené, s šedou kůži a hrubou zbrojí, vrhající se na opuštěné, do hnědé a zelené oděné postavy.
Danny se zachytil kamene, protože kolena mu podklesla zoufalou bezmocí.
To nemůžou přežít! Dokonce ani Petr, který se ohání mečem stejně přirozeně, jako gryf svými křídly, ani Baerik, mračící se pokaždé, když se mu při ráně ozve v kloubech stáří.
Je jich příliš málo.
Hraničářův učeň sklouzl dolů jako veverka, nevšiml si, že mu ostré hrany rozedřeli dlaně a natrhly ošoupaný plášť. V očích měl strach.
Oba uprchlíci stáli pod hradbou. Štíhlý chlapec věnoval dlouhé ostré dýce, ležící v Dannyho napražené paži, odmítavý pohled.
„Musím se tam vrátit,“ vysvětlil mladý hraničář a omluvně, nejistě a zoufale mu znovu nabídl zbraň. „Vrátíme se,“ slíbil. Alespoň někteří z nás, pomyslel si v duchu. Někdo to přežít musí.
Plavovlasý mladík, uprchlík, schoval ruce za záda u o krok ustoupil.
Danny zaváhal. Má je hlídat. Byl to úkol, který mu uložil jeho učitel - muž, který možná v tuhle chvíli umírá - a spoléhal, že ho poslechne. Duše mladého hraničáře se zmítala mezi touhou pomoci přátelům a poslušností, kterou se svému mistru zavával. Má s nimi zůstat, poslechnou i za cenu, že už nikdy neuvidí přísnou tvář s vousi prokvetlými stříbrem? Ani nikoho z ostatních?
Dannyho dilema vyřešilo malé, dlouhovlasé děvče připomínající vílu. Chvíli těkala obrovskýma, křišťálovýma očima z jednoho chlapce na druhého, na dýku, na vážný, nehybný výraz ve tváři jejího ochránce.
Pak se otočila a, s dětskou tvrdohlavostí, začala utíkat. Do bitvy a vycházejícího slunce.
|
