Druidské slzy - začátek
Bylo chladné ráno, v mlhovině prosvítaly malé paprsky slunce které se odrážely od okolních ros. V některých částech lesa se ozývaly výkřiky zvěře, někde zas převládalo hrobové ticho. Hned jak se rozednělo tak druid Nekariar uhasil oheň a vydal se na cestu. Druid byl jeden
ztěch co by pro svoji vesnisi udělal cokoliv, až do roztrhání těla. Ale když přišly nájezdníci ze severa a jeho rodnou vesnici vypálily dal se Nekariar na útěk. Sám nevěděl proč to vlastně udělal, tak zbaběle utek, ale stalo se. Utíkal zběsile a zbabělě, ale až nějakou tu míli za vesnicí si uvědomil co vlastně udělal. Jentak tam stál na kopci a díval se na doutnající kouř který rychlím tempem stoupal do nebes. Stál tam, a doumal ve své hlavě nad tím co provedl. Mohl někoho svou, darem získanou, mocí zachránit, ale utekl.Proto se rozhodl zanechat své moci, s výčitky se jí zřekl. Neměl se kam vrátit, proto se vydal na výprávu za poznáním a hlavně za odpuštěním. Chodil po světě a rozdával lidem radost, moudrost a pomáhal jim v nejtěžších okamžicích, jen proto aby se mu dostalo odpuštění. Nastala první Nekariova zima, sám hladovej se plahočil zimní pokrývkou. Nezbylo mu nic jiného než si najít nějakou práci. Kráčel zlehounka po závějích sněhu které čerstvě napadli. Šel neznámo kam promrzlej, hladovej doufaje že nalezne nějaké město. Poštěstilo se mu, po půl hodince nalezl zvědčující se obrys města. Posledních pár metrů se už plazil namrzlím sněhem, před Nekariem se objevila velká dřevěná brána. Z posledních sil zaklepal a pak upadl do lehkého komatu. Vzbudil se až v místním hostinci, okolo jeho postele bylo nespočet mužů i žen. Někdo z lidí se zeptal Druida jak se cítí, Nekariar byl zdvořil a tak lidé dostaly přívětivou odpověď, pak se ten samej člověk zeptal jak se jmenuje. "Nekariar, jméno mé." To je podivné jméno kdosi zamumlal, pal Druid znovu usnul. Ráno již byl Nekariar čilej jako goblin před snídaní, sestoupil po schodech dolů kde právě hostinský sundaval židle ze stolu. Á, ty jsi už pln sil, dostal Nekariar tuhle větu hned jak se objevil u hostinského. Pak hostinský na nic nečekal a spustil znovu se svími otázky. "Co jsi měl v tom nečase naplánováno, a tak sám?" "Hledám práci, jsem jen chudý poutník svého života." To je ale náhoda odvětil hostinský. "Zrovna někoho na výpomoc hledám, nechtěl bys to." Ano mileráda, odpověděl Nekariar, pak hostinský odběhl do komory. Hostinský přišel k druidovi a vrazil mu do jeho svráštilejch rukou kostě, potom mu gestem ukázal kde stímmá začít dělat. Nekariar uchopil kostě za druhý konec, a začal metat holou násadou dřevěnou podlahu. Hostinskému přišlo vrzání, které vydával Nekariar kostětem, podivné, ale domyslel si že to jsou dveře s hosty. Když ale hostinský přišel k druidovi byl trochu konsternován, vytrhl kostě z rukou Nekaria, a poté povídal. "Co vlastně umíš?" "Umím to docela dobře v kuchyni, to je muj druhej domov." To není špatný nápad dodal k tomu hostinský a vrazil Nekariovi znovu kostš do jeho rukou stím aby to tam pořádně zamet. Co, zeptal se druid hostinského. "To byl jen vtip, když ukážeš že jsi dobrý máš práci." Druid byl nadšen, mohl dělat tam kde ho to bavillo. V kuchyni se druid rozhlížel až jeho zrak stanul na kr s černým kotlíkem. Ze své brašny, kterou měl okolo svého pasu, vytáhl knížku s recepty. Tu knížku si koupil od jednoho kupce, sám nevěděl zdali se mu bude hodit. Knížku si velmi oblíbil, už proto že měla přez dvěstě stránek prázdných, a proto do nich mohl psát své prožitky dne. Pokaždé začínal s větou "muj milí receptáři", Také se osvědčila v boji s nepřáteli, proto si ji hodně oblíbil, a život bez ní si nemůže představit. Otevřel knížku, vyhledal kapitolu s názvem polévky. Jak bylo psáno tak také udělal, "nalej vodu do kotlíku, pokrájet zeleninu". Hostinský mezitím psal na dřevěnou tabuli sazemmi "Dnes teplé jídlo", pak ji pověsil na trám u výčepu. Nekariar už dával nakrájrnou zeleninu do vařící vody, pak četl dál. "Přidáme pokrájené maso, nejchutnější je krkohoutčí." Přitom všem se zarazil, maso řekl si nahlas sám pro sebe. Nekariar, ač se to nezdálo, byl vegan. Nejedl nic co neumřelo přirozenou smrtí. Oddychl si a utřel pot když žádné maso v kuchyni nenašel, hned pak běžel k vařícímu kotlíku. Sundal kotlík z ohně, a dal ho nastůl, potom již čekal na objednávky. Dočkal se prvních pěti, nabral jídlo do misek a spěchal snima k hostům, potom u nich počkal jak jim bude chutnat. Chutnalo, z toho byl milerád potěšen. Večer si šel Nekariar lehnout, na tváři měl blažený úsměv spokojenosti, však ve své mysli si promítal den kdy nechal svoji vesnici na pospas. Ještě než ulehl zapsal si svůj den do receptáře. Život bez kouzel, druidské moci si nemohl Nekariar zvyknout, zvyknout si na život bez kouzel jako a žít jako člověk. A však svuj chtíč překonal, ikdyž mu to stálo hodně trpělivosti. Však za to vše zaplatil vysokou daň, jeho vzpomínky na křik, pláč a zběsilý utěk ho budou pronásledovat celej život. Po dopsání poslední věty ulehl do postele, tu noc se mu zdálo o jeho vesnici. Ráno vstal a dopotácel se do kuchyně, rozdělal oheň, a dal vařit vodu. Dnes měl v plánu uvařit polévku bez zeleniny,. masa. Na prostotu a jednoduchosti polévka lidem chutnala. Takhle pracoval celej týden neusále dřiny, pak dostal svoji první výplatu. Hned ji šel utratul za lepší oblečení, to staré mělo tak veliké díry že nebylo poznat že má něco nasobě. Pak si nakoupil jídlo na své cesty. Na svích cestách poznal Nekariar mnohé, a nebylo daleko od běsnícího zoufalství ze své samoty, to ho ovšem nevyvedlo najinou cestu, a v mnoha cestách mu bylo jeho přítelem dlouho potlačovaná schyzofrenie. Ovšem ze své cesty nikdy nezešílel, aspoň si to myslel dokuď nevlezl polonahej do ledové vody jen proto že měl špinavé ruce od bláta. "Ne to je lež, ta voda byla vlažná." Až na tyhle chvilky se při kterých se cítil s pocitem bezcenocti se považoval za normálního člověka, i tak se choval. Někdy to vypadalo že odpuštění nalezl, ale záhy ten pocit ztratil. Nekariar vyšel z obchodu a vykročil si to přímo k hostinci, tentokrát jako host. Pořádně se najedl, napil, pozdě večer šel spát do svého pokoje. Svoji práci vykonával dobře, doté doby než zoztál sních a nastromech se ukázali první květy. Pak musel jít znovu na cestu, ani né proto že by musel ale protože chtěl jít za dobrodružstvím. Druid Nekariar měl ještě velkej kus cesty před sebou, vyšel z městké brány na rozcestí. Levá cesta vede do říše kyklopů, pravá zas do Elfského lesa přečetl si druid rozcestník. Ještě se podíval na kompas a pak vyrazil na cestu...
Konec
