Už déle než týden pronásledoval Randgar skupinu ozbrojenců. Téměř nedoufal, že je někdy ještě najde, ale nyní po více než sedmi dlouhých dnech a nocích strávených na cestách je konečně dohnal.
„Nyní přišel čas pomsty“ pomyslel si Randgar ,,dnes zaplatí za zvěrstva, která provedli v mé rodné vesnici.“
Barbar se přikrčil a navzdory své mohutné postavě se potichu přiblížil k provizornímu táboru, kde dokola u ohně sedělo pět ozbrojených mužů. Schoval se za veliký listnatý keř a zaposlouchal se do rozhovoru, který vedli ozbrojenci.
„Kolikrát ti mám říkat, že už po nás dávno nejde, vrátil se zpět a pohřbívá svou tupou rodinu.“ řekl muž sedící na kraji a dlouze zívl.
„Stejně si myslím, že bysme neměli mít přes noc rozdělanej voheň, v tomhle prokletým lese žije spousta potvor, který to přiláká.“ odpověděl postavou nejmenší muž sedící na druhé straně malého ohně.
„Hele Gorine něco ti řeknu jesi sem příde ňáký zvíře vlastnoručně mu touhle kudlou vyrvu srdce z těla.“ Muž sedící na kraji se natáhl a ze země vytáhl zabodnutý dlouhý nuž. Na první pohled bylo vidět, že by pro ostrou čepel nebylo těžké rozříznout silné svaly nebo kosti.
Muž s nožem v ruce byl pro Rangara v současné chvíli největší nebezpečí proto sáhl za opasek a vytáhl malou ruční sekyru. Přestože měl chuť hned zaútočit, ještě na chvíli se zaposlouchal do rozhovoru mužů.
„Stejně si myslím, že když by nás to barbarský zvíře tady našlo neměli bysme proti němu moc šancí.“
„Keci - vyděls sám jak sme prořízli hrdla jiným jejich válečníkům, tohohle zvládnem taky“
„Jo jenže on je jinej, říká se, že to je nejlepší barbarský válečník od dob krále Leonidala“
„Sakra Gorine ty se bojíš nebo co? Kdyby šel po nás už by nás dohnal a byl dávno mrtvej nejspíš si i stím malým mozkem uvědomil, že sám proti nám nemá šanci a další druhy, který by mu mohli pomoct sme mu už nenechali naživu. On žije jenom proto, že v době našeho útoky nebyl ve vesnici. Měl by bejt rád a lovit si dál lesní zvěř ať máme při příští návštěvě co jíst.“ řekl opět muž s nožem a ošklivě se zasmál, u toho odhalil své nechutně hnědé zuby.
To bylo ale to poslední co udělal, v následujícím okamžiku se mu zabodla sekyra přímo do hlavy a odsekla mu kus obličeje i s pravým okem.
Následující okamžik se událo hned několik věcí najednou. Všichni čtyři muži se rychle zvedli a tasili své zbraně. Ze křoví se vznesla ohromná tmavá postava a skočila přímo mezi muže. Během skoku ze sad sundala svůj ohromný stříbrný meč. Než si muži uvědomili kdo k nim skočil. Barbar jednou sekl a rozpůlil muže po pravici na dvě půlky.
„Je zde!“ zařval muž s těžkou ocelovou palicí a vyřítil se na Randgara. Ten se ale stačil vyhnout jeho prvnímu útoku.
„Všichni zemřete“ pronesl chladně a v jeho očích se zablýsklo odhodlání skoncovat se třemi zbylými životy. Následně se hbitě vyhnul další ráně palicí. Při dalším úhybu spatřil, jak muž v dálce nabíjí luk a zaměřuje jeho tělo. Instinktivně pozvedl meč na úroveň své hlavy a ve vzduchu přesekl letící šíp. Hned po jeho bravurní akci následoval další rychlý výkrut a hrdelní skřek muže s palicí. Randgarův meč mu probodl krk a pokračoval dál do mozku.
„Nyní už zbývají jen dva“ pomyslel si barbar a rychlým během vyrazil k muži s lukem.
„Chcípni zvíře!“ zařval muž a vypálil šíp. Ostrý projektil olízl Randgarovu paži a pokračoval dále až do stromu opodál. Lukostřelec ohromného nepřítele nezasáhl. To byla jeho největší a poslední chyba. V další okamžik ho barbar uchopil do své silné paže a zvedl do vzduchu. Podívali se mu do očí a stiskl tak silně jako by chtěl rozmáčknout kámen. Lučišníkovo hrdlo nevydrželo a s praskáním se rozdrtilo.
„Kde si poslední člověče?“ Randgar se rozhlédl po krvavém bojišti, ale posledního muže neviděl.
„Kde si?“ zopakoval svou otázku a zavětřil, ihned ucítil ten odporný puch zpoceného masa. Barbar udělal několik rychlých kroků ke spadlému mohutnému stromu, kde se zbaběle krčil poslední přeživší člověk – Gorin. Randgar na nic nečekal a hrubě uchopil zbabělce za rameno a vší silou jím mrštil zpět na palouk, kde se odehrála rychlá bitva.
„Prosím nezabíjej mě, to oni. Já tam nikoho nezavraždil, prosím nech mě být“ mužovi tekli po tvářích slzy a na jeho špinavé pokožce vytvářeli světlé pruhy.
„Jsi k smíchu zbabělče, ukončím tvůj bezcenný život“ Barbar silně zařval a zdvihl svůj meč do vzduchu.
Plačící muž v sobě sebral poslední zbytky svého mužství a rychlým pohybem se odmrštil k ležící dýce.
Randgar muže minul a zabodl meč hluboko do země, ihned ho ale vytáhl a zaujal postoj k pokračujícímu boji. Vší silou se rozpřáhl a zaútočil na protivníkův nechráněný krk.
Zbabělec věděl, že za okamžik zemře, měl ale poslední šanci na zabití barbara. Mrštným pohybem zápěstím vrhl proti Randgarovi ostrou dýku. Následně mu meč oddělil hlavu od těla.
Randgara zalil pocit úlevy konečně pomstil svou vesnici a zabil všechny útočníky. Náhle ho ale zabolelo u srdce a opustila ho část sil. Podíval se na své tělo a spatřil, jak mu koženou tuniku zalívá horká rudá tekutina. Přímo v srdci mu trčel ohromný nůž.
„Vracím se do své vesnice“ pomyslel si barbarský válečník a padl k zemi.