Dračí olympiada – nová naděje – část druhá
Lidé spolu s hordou skřetů se plavili po moři, již to trvalo několik dnů, ale ostrov orků né a né nalezt. Pořád bloudili, a každá kapka z moře se jim zdála stejná. Zásoby se, jako rychlím tempem běhu, tenčily. Lidé se skřety byli na psichyce velmi bledě, zachraňovalo je jen úpěnlivé mlčení. Loď nebyla velká, ale ani malá. Na každé straně paluby je jedna přibitá lavička podivného tvaru, na kterých právě sedí skřeti. O pár kroků od laviček, jsou malé schůdky, které vedou ke kormidlu, o který se stará Eurina. Hned u kormidla vedou schůdky do podpalubí, kde spí Fingres. Celá loď je z ebenového dřeva , do tmavě zbarvené barvy. Nervózní Mul´draan se procházý po palubě lodi, stále si v duchu povídal se svím schyzofrenickým já.
„Někde to tu musí být, viděl jsem to. Co ty na to?“
„Né tady to na stoprocent není, Však jsem tu nic neviděl.“
Loď se stále plavila po moři, po palubě se rozléhaly skuhrající skřeky skřetů, z intymního místa které se nazývalo toaleta, kde lidé chodili vykonávat své každodení potřeby. Je to skrátka vynález který všem ulehčil život. Pokaždé to bylo z jednoho důvodu, tím že se tenčily zásoby, se tenčila i ta která se na onom místě často využívala Proto se novodobí námořníci na toaletu moc nehrnuli, to nebylo ani zas tak těžké, docházelo i jídlo. Večer se blížil, v dáli je vidět červeně zbarvené nebe, všude po lodi se rozzléhal stín, zapadalo slunce, téměř nebylo vidět, když vtom Mul´draan, oblečen do lovecké kůže z mrchožrouta , kalhoty má z tétež kůže , okolo pasu mu visí přemalý meč, na zádech hraničářskej luk, zakřičel:
„Hle, ostrov na obzoru, Pevnina, hurááá.“
Všichni přítomný rázem ožili , odtrhli se od své práce, a vydali se k Mul´draanovi. Nahli se přes zábradlí lodě, jejich oči se mihotavě pohybovala po moři, na nic ale nenarazili.
„To byl vtip, nachytali ste se.“ Vykřikl Mul´draan, s neznámím úsměvem na tváři, který se po celou dobu nezměnil.
Smutně se zahleděli na Mul´draana, pak odešli za svou prací. O hodinu později šli všichni spát. Večer se loď plavila v bouři, celé hodiny se lo´d houpala, kymácela a dávala na jevo že je stále na moři. Ráno vzbudilo lidi, skřety mrchožroutí skřehotáním, loď stála nehnutě na místě, vzduch pročesával podpalubí , kde neklidným spánkem spravedlivích spali lidi s hordou. Zima, kdosi zavrčel ve spánku, mezitím se vzbudila Eurina.
„Loď nepluje, vstávat bando.“ Přitom budila ty co ještě spali.
Netrvalo to dlouho, a dostali se z lodi ven. Venku právě napadla bíla pokrývka ostrova, pohled to byl nádherný. Občasně se ve sněhu objevily stopy zvěře. Jen pát metrů od pobřeží rostly sněhobíle stromy. Všichni krásou omámený se dívali pokraji, a nemohli zastavit své okohybné svaly, uchycené na oku, a ukryté od pohledu veškerého zraku. Dívali se pokraji, skoušeli co je to za bílou věc která je tak chladně mrazila do nohou. Ve své subtropické zemi nikdy sníh nepadal, léto bylo i v zimně, a tak snih byla velká novinka jak pro lidi tak i pro skřety. Když si sníh více ohmatali, usoudili že by bylo dobré se vydat na cestu. Vzduch kolem se zvlchčil, a hůře se dýchalo, ve sněhu se jim také moc dobře nejde, a co každou chvíli někdo upadne. Pro neznámost kraje navrhl Mul´draan, aby se rozdělili, a vydali se hledat draky. Lidé s hordou se rozdělili do dvou skupin, jedna se skládala z hordy sketů, a druhá pouze lidé. Mul´draan odešel na západ se slzou v oku, a se smutným výrazem na tváři. Eurina s Fingresem odcházeli na sever. Eurině tekl malý prod slz ze slzných kanálcích přímo ke tvářím, a rozmáčely ji jakési ornamenty na tváři, barvené podivnou barvou. Odcházela velmi potichu. Krajinou se roznášel zvuk našlapujících stop ve sněhu. Horda pokračovala v cestě na západ , tiše si Mul´draan povídal se svím schyzofrenickým přítelem, který se zdál v tuhle chvíli dosti nepříčetný.
„Myslíš že najdeme draka?“
„Co já vím. Mam svích starostí dost, nech mě být.“
Eurina pochodovala ve své cestě, a nedbala děsivích zvuků po lese. V ruce drží hůl, a snaží se dostat přes hromady sněhu okolo ní. Oblečená do kožené sukně která ji plandala až ke kolenum, do podivně vypadajícího tryčka, a ještě podivnější vestě, její elegantní komplet ji doplňovala velká hůl, do hněda zbarvená, snaží se nevšímat zimy kolem ní.
Vlasy měla převeliké, do špinava blond zbarvený. Se svou velikostí moc nesplývala s vrstevníkama svého druhu. Ze srdce se ji vlévala elfská krev do těla, elfská tělesná teplota nebyla a nebude moc velká, proto se snažili elfové býti v teplejších krajích, než – li zimou obrostlá krajina. Promrzlá do morku kostí se blížila k nějaké skále.
Mul´draan se již blížil k ohni zbarveném světlu. Nadšeně si řekl:
„Konečně potkám orky.“
Čim více se dostával ke světlu, tim více se mu mimikra na tváři měnila k údivu. Neznámí, skoro dvou metroví, muž seděl u ohně, a pojídal krkohoutčí maso. Muž je oblečen do svetru z ovčí vlny, kalhoty má hnědé látky připomínající kůži, velikost má celkem dvaceti decimetrů. Vedle sebe má položenej meč, ze železné rudy ukovanej.
Mul´draan již nevydržel muka čekání, nežli osoba sní své maso. Začal tedy k muži promlouvat:
„Kdo jste?“
„Jsem hobit Dreadan. Pane, pane...“
„Mul´draan jméno mé. Hobit jo?“
„Za moji výšku vděčim jednomu orgánu, který mam v mozku. Myslím že se jmenuje hypofíza“
„A že jsem tak smělí, mohu se zeptat, co zde děláte v takovém nečase?“
„Jdeme lovit draky.“
„To bych ani neskoušel, všechny hlídají orkové, a nepustí k nim nikoho. Přes ně se nikdo nedostane, nejde to, už jsem to skoušel. Radši si přisedněte ke mě, rád si zněkým pohovořím.“
„Proč ne.“ Mul´draan si přisedl k ohni, s nim i celá horda.
Eurina je už u skáli, a prohlíží si její tvar. Fingres co si naní hledá, a skoumavě ji obchází. Skála to nebyla moc velká, v průměru sto metrů, a výšky jen padesát metrů. Na vrcholku skály rostl strom, připomínající v. Fingres z ničeho nic začal volat na Eurinu.
„Rychle pojď ke mně, něco jsem našel.“
„Už jdu.“ A vyšla ze sněhu do kterého byla zaborcená.
Když byla u Fingrese, začal ji ukazovat vchod vedoucí do tmy. Na nic nečekající Eurina rozsvítila svou hůl.
Mul´draan se bavil s hobitem, a vyprávěl mu vše co zažil. Na oplátku mu Dreadan vyprávěl co zažil on sám, na svích cestách světem. Mezi řečmi prohodil Mul´draan o Eurině vše co věděl, také kam se vydala. Dreadan se zastavil, pak pravil.
„Eurina je ve vážném nebezpečí, musí me za ní.“
„proč, tady je teplo.“
„Protože na severu je skála ve které je pohádkový drak...“
„To je snad dobře, né.“
„Ne. Draka hlídají orci. Když ji najdou má o život vystaráno.“
„Tak naco tu čekáme, a mezitím co budem zachraňovat Eurinu, zachránime i Fingrese.“
„Fingres?“
„Na to teď není čas, honem.“
Celá horda i s hobitem vyrazili na cestu. Běželi jako o závod, ale zmrzlý sníh jim to ztěžoval. Během patnácti minut se dostali k pobřeží, a vydali se ještě rychleji k Eurině, po stopách které za sebou zanechala. Právě padající sníh stopy zamaskovával, a tak bylo těžké stopy nacházet. Ale jak se zdálo Hobit se v tomhle kraji dosti vyznal, proto nebylo těžké skálu najít.
Eurina už byla v síle dosti chabá, boj který nastal mezi lidmi a orky se ztužoval. Fingresiho nespoutané hormony ho přinutily aby do chodby vtrhl, s mečem v ruce a s pokřikem „teď tě dostanu“. To způsobilo že rozespalí orkové se vrhli na lidi.
Boj to je litý, a Eurina bojuje jako oživot ale se sílou je již vyčerpaná. Fingres si podával jednoho orka za druhým. Bodal, bouchal, házel je, a nelítostně jim skoncoval jejich ubohý život. Jenže orkové stále přibívali, a jejich přesila se nedala nijak odolat. Najednou kdosi z orků uhodil Eurinu tak že padla na zem, vyčerpaná se snažila vstát. Jeden ork se blížil k ní s mečem v ruce, Fingres obalenej tucty orků jen křičel „nééé“, a díval se na předem končící život Euriny.
Nikdo nemohl tušit že jejich cesta je vede do jisté záhuby, a přesto je cosi táhlo na ostrov. Mul´draana touha poznat orky, Fingrese boj s draky, skřeti šli jen pokorně za svím pánem, Eurina šlá z neznámeho důvodu, který jí táhl blíže k drakům.
Eurina se dívala orkovi do jeho červeně zbarvených očí, a vduchu se již připravovala na svou jistou smrt. Ork už natahoval svuj dlouhej meč, a připravoval se na seknutí. Když se meč dostal k Eruině hlavě, ork se popotácel k zemi, v těle měl pět zaražených šípu. Stěží otočila hlavou, podívala se k východu. Stál tam Mul´draan, držejic luk přiběhl Eurině. Lásky plně ji začal objímat. Mezitím se horda skřetů a Dreadan snaží udržet vhcod čistej od orku, a nelítostně je mlátí hlava nehlava. Rychle, zvolal zvolal Mul´draan, a všicni se hrnuli k východu. Přes hromadu sněhu utíkali k lodi, za nimi hned deset orků.
Běželi co jim dech stačil, a orkové jako by se ani nezadýchávali běželi hned za nimi. Támhle je loď, zvolal Dreadan, který převýšil jeden ze stromů, a tak loď uviděl jako první. Netrvalo to dlouho a byli všichni nalodi, vykotvili se a vypluli na moře. Dreadan začal přemýšlet nahlas.
„Co ale budu dělat, kam pujdu?“
„Můžeš jít s námi, má vesnice je ti vždy otevřena. Rád přijmu k sobě přítele.“
Hobit na to přikývl a sedl si na zasněženou lavičku. Od ostrova byl již vidět jen malý obrys lodi, avšak se dalo spozorovat, jak se Eurina tiskne k Mul´draanovi. Během chvíle se obzor změnil v čisté moře, lo´d nebyla vidět. Jen vlny občas zmočily sníh na břehu.
Konec
