Cesta z lesa Začínala půlnoc, venku občas zamrholilo, někdy zafoukal vítr. Byla tam pořádná zima, stromy se ohýbaly od skuhrajícího větru. Prostě normální podzimní večer, kdy se ven nechtělo ani nejotužilejšímu člověku. V tomhle nečase se dělo cosi divného, až magického. V jednom lese, v zemi Degrean, někdo spal, jakýsi člověk, naprvní pohled obyčejný. Oblečení má jednoduché, jedny farmářské kalhoty, košili a vestu z ovce. Má dlouhé vlasy, a na bradě mu rostou malé vousy. Oči má černé jak sama noc, vlasy taktéž. Vysoký byl tak kolem sto devadesáti centimetrů, také napohled vypadal dost statně. Někdo by ho považoval za kováře, někdo zas za bojovníka v areně, jenže zdání klame. Všude kolem něj rostou všelijaké druhy rostlin, bylinek nejvíce tam je kapradin a mechů. Les se skládal převážně z jehličnatých stromů, ale mohli by ste tam také zahlédnout stromy listnaté. Onen muž, který právě podřimoval, ležel na malé mýtince, okolo něho nerostly dobrých tři metry žádne stromy, ve dne to je jediné misto kam prostoupí nejvíce světla v celém lese. Někteří elfové mu říkaj possvatný háj, a kdyby zahlédly někoho, který si tam jen sedl, měl by zle. Pro elfy tohle místo bylo tabu.
--------------------------------------------------------------------------------
Tenhle muž tam jentak spal na mokré trávě, ale z ničeho nic se začal probouzet. Skoro již byl vzbuzený, ale stále ještě spal. Když se vzbudil úplně, stoupl si na nohy. Ale hned byl zas dole, jeho mysl ho zradila, začala se mu motat hlava. Sedl si do mokré trávy, začal doumat ve své halvě co se to stalo. Jenže na nic nepřišel, popravdě nepřišel ani nato kdo je on sám. Nevzpoměl si na nic, nejspíš lehká amnezie to mohla způsobit. Seděl tam, a stále přemýšlel kdo vlastně je, nemohl si vzpomenout na nic, ale přece na něco ano. Ve své mysli vyděl dům, dům kde asi bydlel. Viděl ho před sebou jako živej, to je vše na co přišel. Sám nevěděl co je to za dům, ani zda - li tam bydlí, nevěděl ani jak se do lesa dostal. Jediné co věděl je že nechce v lese zůstat, jenže nevědel kudy z lesa jít ven. Chvíli ještě odpočíval, pak se vydal na cestu. Rychlím krokem se dostal z mýtinky do hustějšího koutu lesa, kde byla tma že by se dala nožem krájet. Od svojí chůze slyšel praskot klacků a větévek, občasně narážel do stromů. Tma mu moc odvahy ani štěstí při cestování nepřidávala. Ovšem nikdy nepřestane hledat, jeho naději mu nevzala ani pronikající vichřice, která pochvilce ustála a zmizela. Při jeho nebezpečné cestě, mu cosi nadpřirozeného dalo štěstí. Jako mávnutí kouzelné hůlky se objevila malá kapička naděje, s ní i radost a hlavně lechtivý pocit v těle. Před sebou zahlédl nažloutlé světýlko. Na nic neváhal a rozeběhl se k němu. Běžel jako o život, před sebou neviděl nic než to světlo. Byl od světla vzdálen už jen pět, šest metrů když se zastavil, stál tam a koukal před sebe. Před sebou měl dům, spíše srub. Kde se tu uprostřed lesa vzal srub, říkal pro sebe. S touhle otázkou v kročil do domu. Pomalu ale jistě se blížil ke srubu, když byl uněho zaklepal na dřevěné dveře. Chvíli čekal, ale nic se nedělo, zaklepal znovu. Stále nic, tak vzal odvahu do hrsti a otevřel dveře.
Ve vnitř nikdo nebyl, dum byl osamostněnej, až na bezejmenýho muže který stál na prahu domu. Jeho oči poskakovaly sem tam, a dívala se všude po domě. Až jeho oči se zastavily, a upřely se na stůl, na kterém právě leželo jakési jídlo. V tu chvíli si uvědomil že ještě nejedl, také mu to dávalo najevo i jeho žaludek, on však nechtěl být zloděj. Když se křečovité zvuky, které se linuly ze žaludku, z intenzivněly, přistoupil blíže ke stolu. Na stole leželo několik nakrájených mrkví, nějaké maso, s brambory, k pití tam byl zlatavej mok (pivo), také ovoce. Stůl byl obyčejný, ze dřeva, na nohách měl vyryté jakési ornamenty hadů a květů. Jedna noha byla podložená kouskem dřívka, aby se nekymácel. Sedl si na židli, s velkou chutí se pustil do jídla. Nejprve okusil maso, Krkohoutčí, řekl si a začal jíst i brambory. Krkoutčí maso je jedno z nejchutnějších ze všech, také nejzdravější, a proto se stalo jedno z nejžádanějších. Krkohoutů na světě moc není, za posledních sto let se stal ohroženým druhem. Tak není divu že je také nejdražší, ale tak snadno se sehnat nedá, jen na černým trhu. Krkohoutí maso, jak sem již říkal, je nejzdravější, Krkohout se živý převážně listím ze stromů, bylinkami, trávou, ale člení se do přežravců. rádi si pochutnají i na drobných myší, králíků a podbně. Právě dojedl poslední kus masa, napil se až do dna a začal znovu přemýšlet. V lese se potulujou všelijaké příšery, a ještě vědší ohavnosti, nehledě na vlky, řekl si muž pro sebe. "Měl bych se nějak vyzbrojit" jen co slezl ze židle dal se do hledání, prohledával všechny skříně poličky, až v jedné nevelké truhle objevil malou kudlu. "není to nic moc, ale stačit to musí" Z moc velkou chutí se mu vyjít z domu nechtělo, jenže musel. Vyrazil znovu na cestu, ještě před tím se podíval na nebe. Chodil všude možně, ale v té tmě skoro nic neviděl, stále se mu zdálo že chodí do kolečka. Přitom byl stále víc a víc unavenější. Štěstí, na jeho cestě, jako by ho opouštělo. Stále bloudil již deset minut, pro něho to však bylo jako několik hodin. Naděje ho opouštěla. Na to že měl na sobě kožich z ovce, mu byla zima. Zima venku byla velká, na zmrznutí to není. Hlavou se mu prohánělo snad tisíce myšlenek, stále přemýšlel nad tím kdo vlastně je, ale ať dělal cokoliv nevzpoměl si. Pokoušel se myslet na dům který mu stále leží v jeho mysli, dům to byl z prvu obyčejný, dvou patrový. Na obyčejnost domu, pociťoval z toho nepopsatelnou moc, moc která obkopovala celý dům. Tma kolem něj se stále zvyšovala, neviděl ani na krok, sem tam upadl, někdy se nezastavil, potom pokračoval v cestě dál. Stále si dával naději, že cestu objeví. Upřenej do sledování tmy, neviděl že přichází k dalšímu světýlku, tentokrát byl menšý, do červena zbarvený. Když ho spatřil, znovu se mu vlévala do jeho mysli pocit naděje. Začal si říkat prosebe, "dokázal jsem to, určitě tam naleznu někoho". Jeho veselý úsměv se rychle změnil, jako když ho kamenem praští, stál na místě. V nějakém táboře. Díval se kolem sebe, a přitom dával pozor aby nespadl do ohně. O kolo něj stálo v řadě několik přístřešků z kůže zvěře, stany jsou jen z přístřešku, takže dovnitř je lehchce vidět. U prostřed tábora je oheň, který se snaží dávat najevo že dodává světlo po celém táboře. Nesouměrně je všude potáboře rozmístěno několik podivných tyčí, které slouží na obdělávání kůží. Moc nadšenej z toho nebyl, stále se díval potáboře. Najednou si všiml jedné postele, uvědomil si že je unaven z cesty. Šel si lehnout, ale jako by nadpřirozená moc mu bránila ve spaní.
Celých deset minut co ležel v posteli, se jen převracel z boku na bok, a nemohl usnout. Vstal, šel se podívat po místě kde právě ležel. Na zemi našel jednu tašku, ovázal si ji kolem pasu. Po pěti minutách hledání, vyšel z tábora ven. Kráčel lesem přes mokrou trávou, občas zaklopítnul, a spadl na zem, ale hned vstal, aby pokračoval v cestě. Jeho překlidnou cestu rušil jen zurčíčí potůček, ke kterému se snaží jít. I když mu cestu stěžovalo kde co, k lesnímu potůčku došel. Vdáli zahlídl neznámého muže, který v tu danou chvíli chytá ryby. Né moc rychlím krokem se dostal k němu, v to co on doufal, se také splnilo. Vedle sebe viděl jen prut přehozenej přes židli, nikdo nikde nebyl. V jeho hlavě se promítávali nejrůznější myšlenky, sám nevěděl co se to děje. Proč nikdo nikde není. Odpověď mu nikdo nedal, stále mu zbyly jen ty myšlemky. Do batohu uložil dvě ryby, které se povalovali na zemi. Vykročil znovu na cestu. Přestal již doufat že někoho nalezne, strachem dotčenej se plahočil stále po lese. Než se zastavil u jedné menší skály, spíše jeskyně. Do tmy vyhlížející muž, stál u jeskyně, a stále se díval do vnitř. Ze vnitř se jen linuli podivné zvuky, zvuky které doposud neslyšel. Jen stěží pohnul nohou v před, ale přece, vykročil v zhůru do jeskyně. Muž se pomalím tempem, schovával do tmy, zanedlouho nebyl vidět úplně. Kolem jeskyně bylo slyšet jen opatrné našlapování, vidět již nebylo skoro nic...
