Něco bylo jinak. Věděla to hned, jak se ráno probudila. Cítila to ve vzduchu. Byl to takový divný neklid, který jí bránil obrátit se na druhý bok a ještě chvíli spát. Ano, už si vzpomínala… Byl to neklid divokých husí, neklid vlaštovek, neklid divé zvěře. Byl to neklid podzimu.
Pomalu vylezla před sluj. Ranní slunce ji lehce pošimralo na nose. Jenže už nepálilo tolik jako v létě. A z lesa pod ní zavanul mrazivý vzduch. Povzdechla si. Trochu mimoděk si vzpomněla, že podzim by měl být barevný, ale jak se tak rozhlížela kolem, musela s nechutí konstatovat, že opět vidí o něco méně.
Dračice se stočila do klubíčka na skalní římse, vyhřívala se a vnímala to naléhavé volání dálek. Byla už stará. Byla tak stará, že si ani nevzpomínala na své mládí. Kdysi zářivé rudé šupiny byly popraskané a jako by zašlé, blánu křídel měla zjizvenou a dříve pyšné ostny na hlavě polámané. A její oči byly bez jiskry, potažené šedým povlakem let.
Žila tady už tak dlouho… Znala les a paseky pod sebou dokonale. Čichem dovedla vypátrat zvěř a její kroky slyšela už zdaleka. Jen ty oči…
Najednou se začala bát. Snad to bylo tou vůní, která jí nedala pokoje. Začala se bát své vlastní nemohoucnosti. Co když se jednoho dne vzbudí a nedokáže roztáhnout křídla? Co když zjistí, že už neslyší zpěv ptáků? Co když prostě zemře ve své sluji, docela sama a opuštěná a nikdo si už nikdy nevzpomene, že vůbec žila?
Ne, nebude tady ležet a utápět se v žalu, rozhodla se. Vstala a pomalu se protáhla. Trochu se proletí a třeba přistane u jezera. Věděla, že bude krásně chladné a voda bude chutnat jako křišťál a vonět mrazíkem.
Roztáhla křídla a za moment se už její stín míhal hluboko pod ní, nad lesy a malými pasekami, až dorazila nad jezero tak čisté a třpytivé, že i slunce se v něm zhlíželo s rozkoší.
Opatrně přistála mezi kapradím a kameny porostlými mechem. Pomalu sešla k vodě. Nohy se jí bořily do měkkého břehu a kolem vonělo čerstvě spadané listí. Vešla do jezera a vychutnávala si dotyk vody na svém těle.
Najednou se kousek od ní ozvalo šplouchnutí a výkřik. Dračice se pátravě rozhlédla, ale viděla vše jako v mlze, nezřetelně a rozmazaně. Proto jí chvíli trvalo, než si všimla, jak se kousek do ní kdosi snaží dostat nenápadně ke břehu, křečovitě se drží kořenů stromu a pak se tiskne pod podemletý balvan.
Mimoděk se pohnula tím směrem a ten člověk ustrašeně vypískl. Vlastně to byl spíš človíček, pomyslela si dračice. K jezeru se přišel koupat malý chlapec a první co uviděl, když skočil do vody, byl drak. Kdo by se nevyděsil?
A dračice měla právě dnes chuť si povídat. Konec konců s nikým nemluvila už málem století, pokud si dobře vzpomínala.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mírně chlapce.
„J-j-já?“ drkotal zuby. Jestli to bylo strachem nebo zimou dračici nezajímalo.
„Samozřejmě, je tu kromě nás dvou ještě někdo jiný?“ řekla trochu netrpělivě. Byla přece jen už v letech a na netrpělivost měla nárok.
„N-n-není,“ odpověděl hoch a tiskl se k balvanu jako ke své matce.
„Tak jak?“ zeptala se dračice trochu více podrážděně.
„C-c-co j-jak?“ zatvářil se chlapec nechápavě.
„Ptám se tě celou dobu, jak se jmenuješ,“ zavrčela dračice.
„A-aha. J-jsem L-lir,“ řekl a zděšeně sledoval, jak se dračice o krok přiblížila.
„Lir…“ pronesla zamyšleně. „A co tady děláš, Lire?“
„M-m-mrznu,“ řekl Lir lakonicky.
„A proč…? Aha,“ uvědomila si dračice. „Promiň, já zapomněla, že jsou lidé tak choulostiví. Co takhle vylézt z vody a trochu se zahřát u ohně?“
„R-rád b-bych, a-a-ale n-nemám k-k-kř-křesadlo,“ drkotal zuby Lir.
„To nevadí, když nasbíráš dřevo, tak ti oheň zapálím,“ přátelsky nabídla dračice.
Lir by byl hlupák, kdyby odmítl. Drakům se přeci neodmlouvá. Za chvíli tedy na břehu jezera plápolal ohýnek, u něj seděl chlapec a kousek dál se vyhřívala stará dračice. Lir se na ní každou chvíli po očku podíval, jako by se ujišťoval, že se na něj nevrhne a nesežere ho. Jenže dračice mírumilovně ležela na břehu a užívala si podzimního slunce a netvářila se nijak záludně nebo hladově.
„Odkud jsi?“ zeptala se po chvíli, aniž by třeba jen pootevřela oko.
Lir už se poučil, že je lepší jí nedráždit tím, že by se zdráhal odpovědět, a tak bez zábran vykládal o svém domově. „Žiju na východním okraji tohohle lesa, je to nedaleko vesnice. Tam můj otec dodává dřevo a někdy nás brává sebou.“
„A co pohledáváš tady?“
„Já jsem utekl,“ sklopil Lir hlavu. „Měl jsem jít s bratry sbírat šišky, ale dnes jsem cítil, že musím něco podniknout nebo prasknu. Připadalo mi, že mě někdo volá, jako bych měl vyrazit na cestu.“
Dračice se usmála. „To je podzimní neklid. Nevěděla jsem, že ho cítí i lidé. Myslela jsem, že jsou jím ovládána jen divoká zvířata a draci. Vím moc dobře, o čem mluvíš. A věř mi, že kdybych byla jen trochu silnější, vydala bych se na dalekou cestu. Cítím ve vzduchu to volání, volání dálek, cítím první mrazivé dny a mlhu nad jezerem, cítím, jak se žloutnoucí listí pomalu snáší k zemi a mezi stromy chumelí chmýří z vrb a olší…“
Zůstali u jezera a dlouho spolu mluvili a dlouho spolu mlčeli. A nějak se stalo, že mezi nimi vzniklo zvláštní přátelství; přátelství mezi lidským mládětem a tvorem prastarým, a přesto rovnocenné.
Když se stíny začaly prodlužovat, Lir uhasil oheň a vydal se na cestu domů. Myslel na starou poloslepou dračici, která vnímá volání dálek, ale už ho nedokáže vyslyšet. Myslel na to, že jí slíbil, že se opět setkají. A Lir svůj slib dodržel.
Listí opadalo a na jaře se znovu stromy zazelenaly. Jinak to ani neuměly. A čas plynul svým tempem, ačkoli někomu mohl připadat rychlý a jinému pomalý.
Na břehu lesního jezera se setkali dva staří přátelé. Mladý muž a stařičká dračice. Byl opět podzim, listí žloutlo, rudlo a hnědlo a v mírném větříku se snášelo k zemi, vytvářelo na ní barevný koberec a nechalo se unášet po čiré hladině lesního jezera.
„Cítíš to volání, Lire?“ zeptala se ho tak, jako tento podzim pokaždé.
„Cítím,“ jako pokaždé odpověděl Lir.
Dračice otočila slepé oči k obloze. „Budu se muset vydat na cestu,“ řekla tiše a smutně.
„Kam?“ zeptal se Lir a pozoroval padající listí.
„Když je vzduch čistý, třeba tak jako dnes ráno, tak vím, že na obzoru jsou vidět vzdálené hory. Jejich vrcholky bíle září ve vycházejícím slunci. Vím to, i když vidět to už nemohu. Tam v těch horách je místo, odkud vychází to volání. Tam v horách je místo, odkud vytéká ledová čistá bystřina. Nikdo z ní nepije a kdokoli ji kdy spatřil, nikdy neměl čas o ní vyprávět. K té bystřině já poletím a budu doufat, že ji najdu. A tam zůstanu, tam složím svá křídla a připojím své kosti k těm, kdo byli přede mnou.“
Lir mlčel. Už nějakou dobu tušil, že se bude muset se svou přítelkyní rozloučit, ale přesto ho to překvapilo. A zarmoutilo.
„Naposledy se vydám na cestu. Naposled ucítím vítr a budu rychlejší než on. Ale nebudu spěchat. Podzim je zatím ještě krásný…“
„Chtěl bych letět s tebou,“ řekl Lir a pohladil dračici po zašlých šupinách. „Budu tvýma očima.“
Jednoho jiskřivého rána vzlétli. Pod nimi ubíhal barevný koberec lesů lehce protkaný stříbrnými nitkami řídké mlhy a nad nimi byla čistá obloha. A vzduch kolem nich se chvěl neslyšným voláním. Bylo to volání divokých husí, volání vlaštovek, volání obzorů, volání ledu.
Dračice letěla nad krajinou pomalu a často odpočívala. Lir seděl na jejích zádech a popisoval jí krajinu pod nimi. Nestaral se o to, kam letí, nedíval se na obzor a nevyhlížel bíle se lesknoucí horské štíty. Věděl, že dračice cestu najde.
A potom se jednoho rána probudili a vše kolem bylo pokryté jinovatkou. Lir zvedl hlavu a nedaleko před ním se tyčila chladná kamenitá úbočí.
Přelétali nad horskými vrcholky a Lir mlčel. Nevěděl, jak popsat nepřístupnou hrdost a vznešenost hor. Ani jejich krutost. Měl pocit, že ho hory okrádají o něco cenného.
Když slunce zapadalo, zakroužila dračice nad jedním z mnoha údolí.
„Dole pod námi teče ta bystřina, o které jsem ti říkala. Pořádně se rozhlédni kolem a zapamatuj si cestu zpět.“
Přistáli na svěžím zeleném trávníku, kolem nich vesele skotačila voda a údolím se plazily večerní stíny. Lir se rozhlédl kolem. Sem tam zahlédl v nastávajícím šeru cosi, co by mohly být kosti, ale nebyl si tím jistý.
„Zůstanu tady s tebou přes noc, jestli dovolíš,“ řekl dračici a sedl si k ní.
Neodpověděla, jen si hlasitě povzdechla a položila si hlavu vedle něj.
Když se ráno Lir probudil, celé údolí bíle zářilo. Natáhl se, aby dračici probudil a rozloučil se s ní před odchodem domů, ale dračice už se neprobudila. Dlouho tam stál a díval se na ni. Vypadala tak klidně, tak spokojeně.
Konečně se otočil a vydal se podél bystřiny, ze které nikdy nikdo nepil, na cestu z údolí, o kterém nikdy nikdo neslyšel. A ani on o něm nikdy nikomu vyprávět nebude.