Omyl
Vesmír. Co je to vlastně vesmír? Je to jen černá tma, s poletujícími meteori, planetami a spoustou souhvězdí. Nebo něco víc, něco co doposud lidstvo nepoodhalilo. Snad každý z nás si položil otázku, „co to vlastně ten vesmír je“. Ale její odpověď nikdo nenalezl. A to i poté co bylo vysláno nespočet družic, pro průzkum onoho vesmíru. Toto tajemství bude trápit naší rasu ještě mnoho let.
Den začínal jako obyvykle. Ptáci prozpěvovali svoje harmonie zvuků a melodií. Pro člověka to byl nepopsatelný slast radosti. Poslouchat tyhle ptačí písně. I když tim dávali některé druhy pěvcu najevo, svoji účast na namlouvání svých protějšků. Slunce svítilo, a čas na hodinkách ukazoval sedm třicet. Kdy je nejvyšší čas spěchat do školy. Poslední opoždili přišli o pár minut déle, než bylo vhodné. Pro zákon, ve kterým jasně zděluje, že vyučování začíná ve třičtrvtě na osm. Poté co přišel, nejopoždilejší, žák do třídy sedmé a, začlo na něj padat několik otázek vyučujícího.
„Kdejsi byl?“
„Tátá píchnul kolo u auta.“
„Tak si sedni, a neruš.“
Jen co celá třída utichla, započala výuka dějepisu. Ale ztěží se mohla dokončit. Neboť, když učitelka hledala zvonící telefon v kabelce, se sprostým zdělením, že ji přišla esemeska, náhle zvolala:
„Krádež, někdo mě oloupil.“
Vyběhla ze třídy ven. Žáci se pochopitelně začli smát. Protože jim přišlo legrační jakýkoliv cizí neštěstí. Po necelých pár minut, jim úsměv vymizel z tváře. Do třídy přišel městký orgán. Ve své modré košili, a s obuškem v ruce. Se zeptal, „tak co pak se tu stalo“. Bez jakéhokoliv myšlení , si natáhl své dlouhé kalhoty. A tázal se znovu. Žáci mlčky seděli na svých židlích, a nehnutě pozorovali spoceného policistu. Který měl zřejmě vadu s vyměšováním potu, stále se potíl více a více. Pořád se nic nedělo. Dokud paní učitelka nevložila svůj příspěvek do debaty, která neměla konce ani začátku. Svým pohledem, na který je pyšná, a už několikrát ho použila, ve chvílích kdy někoho chtěla zbalit, se podívala na, již tak propocenýho, policistu. Až to tak možná nevypadá, paní mgr. Ilona Křepelíková, měla problémy. Problém to nebyl ani zas tak fyzický, jako spíš psychycký. Ve svích tři a třiceti letech nemohla najít vhodný protějšek, s kterým chtěla sdílet svůj život. Nedařilo se jí to, a to i když použila skoro všechny finty. Které znala. Také to zkoušela v různých barech, hospodách a malých bufetech. Proto nebylo divu, že ji mohl kdoliv z žáku, spatřit v nalévárnách. Kde tráví sama svoji noc. Popíjením alkoholu, a stravováním se jakých si jednobarevnýho jídla. Které vypadalo spíše jako zbytky, co některý z kuchařů našel u popelnic. Svým pohledem se na něho znovu koukla, a řekla:
„Někdo mi ukradl peněženku. Měla jsem tam všechny doklady, ale také rovných pět tisíc a nějaké drobné.“ Policista, jako když by to četl z učebnice, pravil.
„Tady přítomné paní... paní“
„Slečna Ilona křepelíková“
„Tady slečně křepelíkové, bylo odcizeno přes pět tisíc korun. Což už není přestupek, ale zločin. Takže jestli to byl něčí žert, měl by to náhlásit a odcizenou peněženku vrátit. Nic se mu nestane.“
Poté se odmlčel. Celá třída byla neustále potichu. A hádavě se dívali žáci jeden na druhého. Když se nic nedělo ani po pěti minutách, Policista se otočil na paní učitelku. A řekl ji, ať si vezme všechny věci s sebou, neboť musí napsat protokol na stanici. Oba dva odešli, třídu na necelých pár minut nechali na pospas žáku. Doté doby něž příšel jiný vyučující.
Za dalších čtyři a pěti minutách začla velká přestávka. Nebo lépe řečeno. Chvíle kdy žáci volně mohou jít na toaletu. Nebo se jenom tak bezduše potulovat po chodbě. A vyvádět skopičiny a všelijaké nebezpečné hry, kterým říkali zábava. Něco neobvyklého se dělo ve třídě sedmé a. Třída s nesoucím jménem správňáci nebo také jedničkáři. Tyhle přezdívky si žáci vysloužili. Díky své píli a oddanosti plnit své školní úkoly. Také se řídili heslem „každý si je rovný“. A ke každému se chovali stejně, vždy přátelsky. Nijak si neubližovali, a nevyváděli si lumpárny. Ani se nemlátili, neboť věděli že šarm a slova dokážou více. Než pohlavky a ubližování si. Pokaždé když se pořádali nějaké akce, jako z prvních kdo jej připravovali, byla sedmá a. „Na ně je vždy spoleh“, tvrdil pan ředitel školy. V týhle třídě se sešli všichni v jeden velký kruh. O kolo dvou lavic. Řešilo se v něm kauza „ukradené peníze“. V čele stál samozvolitel přecedy třídy, Filip Fanhajer. Kluk který se vyznačoval svou silou, logickou úvahou řešit problémy, přemýšlením, bohatými rodiči a sklonem nosit růžové oblečení. Posadil se na židli. Potom se začal ptát všech. Jestli o tom něco neví. Samozřejmostí je, že žáci nic nevěděli. Hned se po výslechu všichni rozešli, a vydali se svou cestou zábavy. Během té přestávky se třída rozdělila do tří frakcí. Jedna se vyznačovala tím, že hájí sami sebe, a obviňoviňují druhé. Další skupina, se pyšní tím, že nevěří nikomu. Dokonce ani sami sobě. A podezírají všechny ze školy. Poslední skupina, tam kde bylo nejvíce žáku. Měla charasteristické rysy takové, že nepodezírají nikoho. Avšak věří že to byl někdo ze třídy.
S počtem žáků dvacet, se celkem rozdělilo žáků do skupin po pěti, tří a deseti. Jen dva lidé, chodící do školy, a využívající daňě svých rodiču pro učitele. Proto aby je něčemu naučili. Seděli daleko od aktivity ostatních žáku. Ničeho si nevšímali. Jeden z nich byl nový přistěhovalec z jakési vesnice „Nový kmín“, který přišel do velkoměsta prahy, srdce čech. Ale tohle mu nikdo nevěřil, neboť nemůže existovat takováhle vesnice. Tvrdili ostatní jeho spolužáci. Tenhle člověk, se jménem Vlastimil, se držel dál od takovýchhle aktivit, radši seděl na židli. Daleko od sešlosti žáků, řešící všelijaké problémy. Druhej člověk, byla žákyně Emílie. Nebyla to moc pohledná holka, proto slýchávala mnoho vtipů o její kráse. Z toho důvodu, nechtěla mít žádné spolčení ze vším co by se týkalo školních aktivit. Také ji přezdívali slovem bezdomovec. Neboť se o ní tradovalo, že nemá žádný domov. Na to i poměrně dosti vypadala, neustále chodila do školy v roztrhaných kalhotách. A ke svačině si dávala zbytky od nějakého jídla. Není i výjimkou že na nich měla všelijaké brouky a mravence. Ale vždy to komentovala: „Ráno mi to spadlo do mokré trávy.“ Přesně se nevědělo, zda – li má nějaký domov, ani jestli má nějaké rodiče, neboť ty nechodili na žádné schůzky rodičů, a nezajímalo je jak se její dcera ve škole učí. Přesto to je pilná, hodná a přívětivá holka. Od který se vždy dá opsat nesplněný domácí úkol.
První skupina žáků, si počíhala na nic netušícího Vlastimila na panských záchodech. Nejdříve to byl moment překvapení, když se snažil utýct ze spáru dvou Filipových kamarádu, který ho v ten daný moment drželi za ruce. Filip v čele skupiny, sundal brýle Vlastimilovi. A odložil je na umyvadlo, daleko od nich. Jako by něco tušil, že se stane. Tázavým hlasem se ptal ubohýho chlapce, kde jsou ty peníze.
„Nevím. Já sem je nevzal, copak kradu?“
„Jak to mam vědět. Já stebou nekamarádim.“ A natáhl se Filip pro facku, která měla být nasměrována na Vlastimila. Ten ztěží uhnul hlavou, a vyhnul se tak pohlavku. Tim způsobil, že Filipova ruka zkončila na zdi dlaní. S utajenou bolestí se začal ptát znovu.
„Tak kde sou ty peníze, jediný ty to víš. Protože si to ukradl. A já o tom sem přesvědčený, žes to byl ty.“
„A máš nějaký důkazy. Že mě tu obviňuješ?“
Filip se zapřemýšlel, a poté řekl „pusť te ho“. Žáci mu pustili ruce, a nechali ho volně jít si kam chce. Ještě než však Vlastimil odešel, Filip mu zlostně podrazil nohy. Spadl na zem. A rukou smetl své brýle z umyvadla. Rozbil je. Filip se ještě zasmál, a odešel s ostatníma pryč. Tohle podlé podezírání nebralo konce. Druhá skupina podezírala tu třetí. První zas druhou. A všicni navzájem sebe. Každá přestávka nekončila ničim jiným. Než – li výslech dalšího ubohého žáka. Vše jen proto že až se vrátí paní učitelka, ráda uslyší dobré zprávy. Né všichni to dělali z tohoto důvodu. Někteří jen pro vlídné zacházení při písemkách, jiný z toho že se jim učitelká líbí. A tajně ji milují. Né že by Ilona křepelíková nebyla hezká, i dyž jak tvrdí jiný pedagogové, že za vše může dávka botoxu. Také je velmi známá svím stylem oblékání. Jenž se podobá stylu z devatenáctého století. Některé šaty nosila moderní, ale vědšinou ne. Proto ji začli, její kolegové, tajně a ironicky říkat „chodící dějepis“ nebo také „parní lokomotiva“. Ve všem byla ironie, neboť hlavní předmět, který Křepelíková učí, je dějepis. Obviňování a hrubé zacházení se spolužáky, nebralo konce. Někteří jedinci byli nesčetně pozváni do ředitelní. Jiný odešli jen s dutkou, někteří zas se sníženým stupněm chování. Nabralo to do takových konců, že dokonce rozplakali žaci, hlavně Filip, svou spolužákyni Martinu.Musel si pro ní přijet její tatínek, aby ji odvezl domů. Nebýt veselé povahy Martiny a stydlivosti. Vyklubalo by se z toho i obvinění za ublížení na zdraví. Za celý vyučovací den stihla sedmá a, udělat takovýho vyrválu, že by se jejich přezdívka třídy měla stydět. Vše netrvá věčně, a někdy příběh, film, píseň musí zkončit, Stejně jako tohle obviňování, které zarazila až paní učitelka. Hned ráno přišla do hodiny matematiky, omluvila se své kolegini, protože ji vyrušila při výuce. A začla vyprávět, jak se vše nakonec vyjasnilo.
„Nejdříve sme sepsali na stanici protokol. Poté bylo na mě, abych si vzpoměla kde sem tu peněženku viděla naposled. Na nic jsem si v tom stresu nemohla vzpomenout. Šla jsem tedy domu, tam se z čista jasna objevila moje peněženka na stole. Hned jsem si rozpomenula, že jsem ji tu měla připravenou, ráno sem si ji chtěla vzít. Ale jaksi, jsem na ní zapoměla. Zavolala sem na stnici, že jsem ji našla... No a to je tak vše. Jo a ještě něco, doufám že ste tu moc nezlobili, a ani netrápili mou zaskakující kolegini?“
„To se ví že ne, byli sme hodný jako vždycky.“
Rozneslo se jednohlasně třídou. Všichni se při tom udiveně dívali na sebe.“ Přitom se v duchu smáli své hlouposti. Pro slečnu Křepelíkovou to nebyla jen lecjaká událost, neboť si v ten den našla svého vyvoleného. Byl to docela pohledný, ale propocený, policista. Který měl tenhle případ na starosti. Učitelka již nemusela chodit do zakouřených hospod, aby si někoho našla. Nebo aby se najedla. Vše měla doma. I když někteří žáci zkončili se špatným hodnocením chování, a výpraskem doma. Nebo útěkem a zavoláním lince důvěry. Na konci školního roku. Nejvíce to odnesli, ti co paní učitelku milovali. Protože se zanedlouho konala svatba policisty Honzy a učitelky Křepelíkové.
Konec
