Kolem ohně tiše sedělo několik postav v dlouhých pláštích. Sem tam padlo slovo, či věta. Ale většina neříkala nic, jen seděli a dívali se do ohně. Přemýšleli. Válka trvala už dva roky. Dlouhé a smutné dva roky. V tom se v jedné z nich něco zlomilo…
...............................
Stáli proti sobě. S rukama prázdnýma, ale s hněvem v očích.
„Nemusí to tak skončit Atjisi. Jen odvolej svá kacířská slova a vše bude jako dřív.“
„Kacířská slova? Ty už jsi se dočista zcvoknul, že jo Rewnaqu? Téhle války mám už plné zuby. Mám už dost toho, co se kolem mě děje. Dost zabíjení a ničení. Jednou to musí přestat. Někdo musí říct druhé straně…“
„Tak dost! Už je mi to jasné! Ty jsi špion! Celou tu dobu si tu chovám hada na prsou!“
„Rewnaqu! Sakra Rewnaqu, války už bylo dost. Leze ti na mozek stejně jako mě. Je čas to skončit.“
„Konečně dobrý nápad! Je čas to skončit!“ S posledním slovem se Rewnaq doslova vymrštil ze země, mnohem rychleji, než kdokoliv čekal. V ruce se mu zaleskla čepel. Mihnutí vzduchem, oči ten pohyb nemohou stihnout. Ani oči Atjise, zkušeného válečníka, to nedokážou. Avšak ruce ano a kryt štítem mu prozatím zachraňuje život. Zvonění kovů doprovází zrychlený dech, jenž se stává těžším a těžším. Dva stíny tu v záři ohně tančí tanec smrti. Kruh postav je mlčky pozoruje. Nikoho nevzrušuje, že tu bojují přátelé, neboť válka je krutá a lidé též. Boj je to vyrovnaný, oba jsou zkušení válečníci, oba už bojují tak dlouho, že umění ocele se jim stalo přirozeností, a tak je pohled na ně pohledem na dva mistry. Avšak i ze souboje mistrů vzejde vítěz a poražený, jinak to není pravý souboj. Ani teď to netrvá dlouho a ticho noci přeruší smrtelný výkřik.
Všechno to trvalo jen pár chvil. Rewnaq otřel meč o šaty mrtvého Atjise. Ještě před okamžikem svého přítele a spolubojovníka. Neříkal nic, tvář měl tvrdou a nečitelnou jako dřív, ale kdesi v koutku duše jeho oči plakaly…
