Dračí olynmpiada – Pán draků
Když meč prorazí brnění, je to jistá smrt. Když brnění přežije útok meče, je to zázrak. Tak praví moudří bojovníci, kteří již několik bitev zažili. Každý z nich měl na vlásku svůj život, o který se začali starat, až když byl něčím ohrožen. Jen hrstka přeživší mohla vyprávět, co se na bojištích odehrálo. Vždy to bylo napínavé a strachující. Někdy to nemělo dobrý konec, a někdy ano. Ale jedno je jisté, vysloužilí a staří válečníci, kteří již nejsou bojeschopný, jsou mnohdy lepšími bojovníky, než – li nějaká mladá krev...
Deset let uběhlo od doby, kdy se konala poslední „dračí olympiáda“, která skončila neúspěšně. Z říše vymizeli tvorové, které zdánlivě něčím připomínali draky. Král byl den před tím nervózní. Neustále se vyptával lidí, jestli neví o nějakých dracích. Nikdo nevěděl nic. Ani když zapojili svůj mozek, schovaný za kulatou lebkou, obaleným hroudou masa a kůže. Proto se král uchýlil k jediné a přijatelné myšlence, která ho napadla ve spásnou chvíli. Na druhý den se konala olympiáda, před královstvím se shromáždil dav lidí, elfů, skřetů a trpaslíků. Do města přijel legendární Mul´draan, a s nim i jeho elfská žena Eurina, také jejich malý, desetiletý přírůstek se jménem Edgar. Nejen oni, ale táké i další hrdinové. Které se chtěli zúčastnit her. Když se dav lidí utišil, zvedl se král z trůnu, a pohledem hledal příchozího muže s ohněm. Po několika minutách přiběhl. Celý zakrvácený, a s bodnými ranami se vydal k připravenému ohništi. Který hned svým ohněm zapálil. Král již na tuhle chvíli čekal, usadil se, a začal promlouvat k lidem. Jako každých deset let.
„Sešli jsme se tu, abychom zahájili letošní olympyjské hry. Který, jak dobře víte, se má konat za průvodu Mul´draana. Tento rok to bude pán draků, který ucítí pach ocele na svém těle. První hrdina, který se vydal na cestu po slávě, přišel z podzemních říší, aby nalezl uspokojení po bitvě, je to trpaslík se jménem Anos´dhet. Druhý válečník, je znám svou oddaností plnit své poslání, a uskutečňovat své touhy po míru a naději, máme tu čest přivítat Elfa Qeosana. A dalšího hrdinu není třeba představovat, je to všem známí Mul´draan, který již podniká druhou svou pouť při dračí olympiádě.“
Král se odmlčel, gestem dal povel k zahájení olympiády. Hrdinové se dali do pochodu, za nimi zůstával jen prach a kamení, odlítávající od koní. Den byl dlouhý, a unavující. Výprava se, při setmění, zastavila před hospodou. Z které bylo slyšet zpěv a radost, který se vyznačoval hlasitými pokřiky. Vstoupili dovnitř. Hospoda utichla. Na nic čekající Mul´draan věnoval hospodskému svůj bezzubý úsměv. Poté se usadil. Spolu s ostatníma. Hospodský se vylekal, bez jakéhokoliv přemýšlení, vzal ze stolu, jednoho hosta, nedojezený kus kuřete, a přinesl ho Mul´draanovi. Ten ho přijal, a s chutí se zakousl. Hrdinové se celou noc bavili, jejich číše nezůstávali prázdné. Druhý den se vydali znovu na cestu. Prodírali se skrze temné hvozdy, a kráčeli tajuplnými jeskyněmi. Brodili se přes bažiny, až skoro před půlnocí se dostavili do opuštěného kláštera. Vkročili v před. Jejich pomalí a tichý kroky, se zvukem odráželi od okolních stěn. Chodbou se rozléhal zvuk bušících srdcí hrdinů.
Po stěnách nacházeli hrdinové podivné obrazy. S obsahem bojů a soubojů lidí s draky. Jejich cesta chodbou byla krátká, po chvilce dorazili k velkým dřevěným vratům, zdobený železnými růžemi. Mul´draan vztyčil hlavu, a pohleděl na nápis, vyrytý na dveřích.
„Růže jsou dary života, dar je život, nechť vstoupí ten, co má ryzí duši.“ Řekl nahlas Mul´draan.
Poté je zkusil otevřít, ale ani vší silou se mu to nepodařilo. K vratům přišel Qeosan, chvíli se na ně díval. Nakonec se obrátil k hrdinům.
„Je to hádanka, jestli mě moje elfská paměť neklame, tak zde žili mniši řádu dračího ohně. Velcí filozofové a také bojovníci s kouzly.“
Z ničeho nic se z východu, od kuť hrdinové přišli, ozval strašliví řev, a s nim i dupot a klusot. Který se blížil k mužům stojící u brány. Po deseti letech se stalo mnoho věcí, Mul´draanovi se narodil syn. Hobit, nejlepší přítel Mul´draana, se znovu vydal za dobrodružstvím. A odešel neznámo kam. Nejen že čas běžel stále dál, začínal poznamenávat krále lidí. Jeho stále mladá tvář se rychle měnila ve vrásčitý obličej s šedými vlasy. Draci téměř vymizeli ze země, od té doby co se konala svatba elfky a skřetího náčelníka, se draci přestaly objevovat na modré obloze, již nelétali za potravou. Za vše mohla dračí olympiáda. Pomalu zabíjela draky, a s potěšením že ty krásné tvory nikdy již nebudou plachtit nad královstvím lidí, je uspokojovala. Takový drak se rodí jednou za patnáct let. Když samice draka snese svoje, jediný vajíčko za svůj život, čeká patnáct let než se vyklube. Ovšem i když se vyklube, bez matky a jejímu rychlému servírování potravy, může mládě zahynout. To že draci jsou asexuálně založený, není žádná novina. Takzvaně mohou samice draka snést vajíčko bez pomocí samce. Proto se rychlé vybíjení dračích samic stala osudným. A draci se přestali dále rodit, a nejen z touhy vyhrát dračí olympiádu. Ale také pro jejich kůži. Kůže draků je silná, teplá a dobře se hodí na brnění či zbroj. Mimo to je také hodně vzácná a drahá. Zbroj z draka měl na sobě i slavný Demorhed z lesních plání. Který s ní vyhrál bitvu o svoje území, a dal tím průběh nové civilizace. Která si dnes říká elfové. Každý tuhle legendu zná, ale né každý ví, že Demorhed vyhrál bitvu za pomocí zbroje z dračí kůže.
Vše se zdálo, že je u konce. Z jedné strany se k nim blížilo cosi, z čeho měli strach. A z druhé strany jim volný průběh v cestě bránili veliký vrata. Nakonec se k nim ten zvuk dostavil osobně. Před sebou viděli nebezpečného, a strašlivého draka. Ale něco bylo jinak, než mělo být. Drak se zastavil, a svými velkými oči upřeně zíral na hrdiny. Kteří v tu danou chvíli měli připravenou zbraň v ruce, a čekali co se bude dít dál. Netrvalo to dlouho, a přišel k drakovi muž v celém černém hábitu s kapucí na hlavě. S hromovým hlasem a s ozvěnou začal promlouvat k hrdinům.
„Já jsem pán draků, vstoupili jste na posvátné místo. Teď vás tady můj věrný, a jeden z mála draků zabije. Bude to pro výstrahu k ostatním bytostem, kteří by sem chtěli také zavítat.“
Cosi podivného zamumlal k drakovi, ten se pohnul a strašlivým křikem se rozeběhl k hrdinům. Anos´dhet na nic nečekal, vrhl se na nepřítele, se svým obrovským, válečným kladivem. Qeosan klidně vzal do ruky luk, a pokusil se drakovi znemožnit daru vidění. Ale drak lehce zastavil letící šípy svým dlouhým ocasem. Mul´draanovi se z ničeho nic rozsvítil meč do modré záře. Tenhle meč kdysi získal od šamana skřetů ve své vesnici, měl sloužit na poražení pána draků, a nastoupit na jeho místo. Čím by ovládnul veškeré draky na celém světě. S takovouhle armádou se chtěl pomstít lidem, za to co mu udělali. Jenže jeho plán se nezdařil. A vše nechal být, tak jak je a bude. Meč se rozsvítil ještě více, a poodhalil skrytý nápis. Který Mul´draan nemohl přečíst, neboť byl v jazyce kterému nerozuměl. Přišel k němu Qeosan. A z meče započal číst. Mezitím se Anos´dhet snažil zaneprázdnit draka. Pán draků, jak si mnozí obyvatelé království lidí mysleli, nebyl drak ani jiné zvíře. Byl to neživí posluhovač zla. Napůl mrtví a napůl živí. Zemřel za pomocí rituálu, kterým se pohyboval mezi života a smrtí. Jako vyjádření díku, mu pán zla udělil veškerou moc nad draky. Čím se stal velmi mocným a chtivým posluhovačem pekla. Po staletí shromažďoval veškeré zlato a drahé kamení, k vlastnímu potěšení. Pan draků, když uviděl co má Mul´draan za meč, vylezl si na hřbet draka, a začal od tam tud sledovat tok boje. Elf přeložil nápis na meči, začal ho sdělovat Mul´draanovi.
„Ten kdo bolest má, svoje rány zahojí, neb tady je růže z prokletí. Než se fénix znovu zrodí, bitva u konce ještě není, od bolesti pomůže ti růže z prokletí.“
Ještě než to stačil dopovědět, vrata za nim se začali otvírat. Než se však otevřeli, Mul´draan vyrazil vstříc nepříteli. Aniž by se stačilo cokoliv udát, Pán draků se dal na ústup, za pomocí draka vzlétl, a odletěl k východu z kláštera. Mezitím se hrdinové sešli v místnosti za vraty. V místnosti bylo mnoho beden, kopců plného zlata. Ale všechny zaujal kámen uprostřed místnosti. Na kterém bylo vyryto tato slova:
„Ten kdo meč slávy z kamene vytáhne, ten se stane pánem draků.“
Když to hrdinové dočetli, porozhlédli se po zlatě okolo nich. Ale Mul´draan stále stál u kamene, a pozoroval svůj meč který změnil barvu z modré na červenou. S hádanky v hlavě, vzal svůj meč, a zabodl ho kamene. Místností se rozlehlo bílé světlo, na pár minut hrdinové necítili nic, a nanic také neviděli. Po chvíli si uvědomili, že jsou v lesích, kde elfové mají svůj domov.
„Byl to sen?“ Řekl zmateně Anos´dhet.
Poté se podívali na své ruce, kde viděli zlato které hrdinové v danou chvíli drželi. Jen Mul´draan nedržel v ruce nic, a po jeho mečí nebyla ani stopa. Mezitím král zpytoval ve svém království, o tom co provedl. Nejen že věděl co se ukrývá v klášteře a kdo je tam, poslal tam na jistou smrt nebohé hrdiny, kteří nic netušili. To že je drak tuhé zvíře, je známo všem. A i to že ho lze zabít s více vojáky, než – li se pouštět do boje na něho sám. Ale drak kterému vládl pán draků, byl jiný. Drak byl nemrtví, i když na to nevypadal. Nemohl zemřít, ale ani žít. Při životě ho udržoval jen život pána draků, s nim byl spojen. A jelikož pán draků je netečný vůči kouzlům či zbraním. Nemohli tuhle výpravu nikdo z nich přežít. Král celý den chodil z místa na místo, chvíli neposedil. A přitom nadával knížkám, z kterých se dozvěděl o pánu draků. Na druhý den se hrdinové vrátili do hradu lidí, kde dokončili svoji (ne)úspěšnou „dračí olympiádu“.
Konec