Nakonec jsme se tedy opět setkali. V hlavě mi hučelo a u srdce mě nepříjemně bodlo. Tahle kapitola měla být dávno uzavřená a znovu ji otevírat rozhodně neznamenalo nic příjemného. Popravdě bych jako svého nepřítele uvítal kohokoliv ze svých nepřátel – a že jich nebylo zrovna málo – jen ne Petra. Protože náš vzájemný vztah byl mnohem složitější než čistá nesnášenlivost. A ne vždy balancoval na ostří nože.
Vlastně jsme bývali přátelé. Nejlepší přátelé. Velice jsme se podobali jeden druhému. A nejen vzhledem, ale podobně jsme i přemýšleli, smáli jsme se stejným věcem, prostě jsme si báječně padli do noty. Jeden bez druhého nedal ani ránu.
Jenže možná právě tahle podobnost nakonec způsobila to, že jsme si začali vzájemně překážet a potom …
Trhnutím hlavy jsem přerušil nostalgický proud myšlenek a vrátil se do reality, která vyžadovala přece jen o něco více mé pozornosti.
Během mých myšlenek o minulosti jsme se dostali až na dlážděný most vedoucí k bráně hradu. Ta byla, navzdory armádě blížící se k ní, dokořán otevřená.
„Co se stalo?“ vyběhl nám naproti chlapec, který byl nápadně podobný Jakubovi, vypadal jako jeho mladší kopie.
„Co se stalo, Sione?“ zahřímal současný vedoucí člen naší skupiny, „to bych se měl ptát já tebe, bratříčku!“
Po těchto slovech Jakub švihnul zdravou rukou a mezi něj a jeho bratra neslyšně připlulo bezvládné tělo. Sionovi se zkřivila tvář a unikl mu zděšený výkřik. Vzápětí popoběhl o pár kroků stranou a ulevil své nevolnosti tak, že se vyprázdnil přes zábradlí mostu.
„Další takový,“ zašeptal afektovaně Ota.
Silná slova od něj, ale mnohem brutálnější metoda od Jakuba, pokud jsem mohl soudit. Už jen proto, že jsem neměl pochyb o tom, jak se musel Sion cítit. I já jsem měl na patře neustále nahořklou pachuť.
„Můžeš mi vysvětlit, proč byl ON stále tady?!“ dorážel na svého mladšího bratra Jakub, „neřekl jsem ti snad jasně, že ho máš poslat domů? Už před třemi dny?!“
„Pánové,“ vstoupil jsem do jejich dialogu, „nerad bych na vás nějakým způsobem tlačil, ale nemohli byste pokračovat raději uvnitř? Venku totiž opravdu není moc bezpečno.“
Jakub se ke mně otočil a na malou chvíli to vypadalo, že mi jednu vrazí. Pak se ale beze slova vydal do hradu. Sion se za ním vyděšeně díval a v očích se mu zaleskly slzy.
„Pojď,“ oslovil ho Albert a vzal ho kolem ramen, „zase bude líp, uvidíš.“
„Já za nic nemůžu,“ potahoval mladík, „on měl vždycky svou hlavu, chtěl vás jít varovat. Já jsem si myslel, že už je dávno bezpečně doma.“
Albert jen přikyvoval a pevným krokem kráčel na nádvoří. Ostatní Radní za ním pološeptem diskutovali. Nevypadali příliš nadšeně z nastalé situace. Ostatně nebylo nad čím plesat. I já, velký Velmistr, šel jen sklesle za nimi. A brána Strumberku se za námi s dutým zabouchnutím zavřela, jako víko rakve.
Strumberk byl věru zvláštní hrádek. Základem mu byla malá pohraniční pevnůstka, stále vévodící jeho středu. Před tou bylo malé nádvoří obehnané zdmi a za nimi a kolem hrádku se rozkládala vesnice, která zabíhala až do nejzazšího výběžku rozsedliny ve skalní stěně za hradem. A to všechno chránila několik metrů vysoká hradba postavená od jedné strany rozsedliny ke druhé a před ní dobré tři metry hluboký příkop plný ostrých kůlů.
Tak tady se o obranu opravdu starají, napadlo mě při tom pohledu.
„Pertusi!“ zavolal Jakub a z čeledína vyběhl asi padesátiletý cvalík, „postarej se prosím o to tělo.“
Muž se na malou chvíli zarazil, ale poté bez jediného slova nechal torzo připlout k sobě a zmizel s ním do hradu. Odtud naopak vyšlo ani ne padesát mužů v plné zbroji.
Strumberský pán na ně pohlédl a roztřásl se.
„Tohle je armáda, kterou mi král a Hron slíbili?!“ zakřičel.
I já jsem nevěřícně zíral. Když se mluvilo o připojení se ke zbytku armády, čekal jsem vojsko čítající alespoň několik tisíc hlav, jak jsem o tom slýchával z hrdinných příběhů svého dědečka. A pokud tato skupina měla zastavit Latriánský příval, neviděl jsem naši situaci dvakrát růžově.
„Já toho hlupáka zabiju, přísahám při svém rodu, jen co se mi …“
„Dost, Jakube,“ vstoupil do jeho spílání Marten, „nemá to smysl. Také jsem doufal v znovuobnovení dobrých vztahů mezi námi a rytíři, ale na to bude čas později. Teď musíme vyřešit obranu, jinak už nám může být jedno vše.“
Jakub utnul svou litanii, ale otočil se k příchozí skupině s ošklivým úšklebkem.
„Ke hradbám, dělejte, co umíte, bude jich asi jen sto až dvěstěkrát více než nás,“ rozkázal a ironie z jeho hlasu stékala v hustých, lepkavých proudech.
„Jistě, pane,“ odpověděl voják neméně pohrdavě.
Nevraživost byla jasně vzájemná, ale to nebylo ani trochu dobře. Tušil jsem o tom dost, abych pochopil, že bychom měli být vděční i za něco. A podobné rozpory mohly být Latriánským jen vhod.
Vojáci vystoupali na pozice a přidali se ke slabé stovce Strumberských lučištníků.
Údolím mohutně zahučel roh.
„Sire, útočí,“ ozvalo se z hradby a na důkaz nám nad hlavami prolétla salva šípů.
Hořících.
„Na hradby, pánové,“ pronesl Senetra vážně, „teď už to není jen boj o Čarozem, ale také o Strumberk a v neposlední řadě o naše holé životy.“
„Co tam budu dělat?“ ozval se Lucio a hubené tváři mu zaškubalo, „oni mají Kalgrinskou zhoubu mágů, jsme bezmocní. A na meč já nesáhnu, s tím nepočítejte.“
„Chceš tu snad zůstat stát a čekat na ránu z milosti?“ obrátil jsem se k němu s nepochopením.
Odpověď jsem nedostal.
Za námi byl slyšet hukot započínajících ohňů. Zapálené šípy našly své cíle na střechách dřevěných domů ve vesnici a plameny se lačně pustily do svého ničivého díla. Z vesnice se ozval křik žen a dětí, přerušovaný hlasy těch, kteří zachovali rozvahu a snažili se organizovat hašení.
„Za Strumberk,“ zvolal Jakub a vrhl se na hradby.
„Za Čarozem,“ přidal jsem se a ostatní chtě nechtě následovali.
Neměli jsme co ztratit.
Z hora se nám naskytl prazvláštní pohled. Čekal jsem několikatisícovou armádu, ale pohled nebyl zdaleka tak děsivý. A nebo byl možná ještě mnohem více.
Z lesa vyšlo na prostranství před pevností asi tři sta lučištníků, následovaných dvěma sty vojáky v kroužkových zbrojích. A úplně na konec skupinou deseti postav v dlouhých a těžkých černých kutnách s hlavami zakrytými kápěmi.
„Vyvrženci,“ vydechl Cieran ohromeně, když pohlédl ven.
„Kdože?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Vyvrženci – lidé ze zemí mimo Čarozem a snad ještě Jižní výspu,“ pohlédl na mě úkosem, „kteří jsou obdařeni magickou mocí. Je to považováno za nejhorší trest pro jakýkoliv rod. Vyvrženci jsou pak vypáleny vlasy a obočí, aby už nikdy nerostly, a na hlavu od temene ke kořeni nosu je jim vytetováno V,“ podal mi vyčerpávající odpověď Caledonský pán.
„Jen nechápu, jak je možné, že bojují, běžně nesmí ani vycházet,“ podotkl Panus.
Nad hlavou mi proletěly další šípy a několik našich vojáků na hradbách se sklátilo k zemi. Ale nejen to – na druhé straně bojiště začalo být cítit známé napětí, jak vyvrženci shromažďovali magii.
„Štít, musíme vztyčit štít,“ zakřičel duchapřítomně Janes.
Zabral jsem za nitky magie kolem sebe, nyní už jsem je vnímal více než zřetelně, a směřoval jejich moc do štítu, který jsme začali pomalu vytvářet. Ochranná bariéra rostla a získávala sytější zabarvení.
I přes zamlžený průhled jsem vcelku jasně viděl, kdy se nad Vyvrženci objevil ohnivý mrak a s jak ohromující rychlostí k nám vyrazil.
Jenže magie nebyla jediné, co k nám se smrtící přesností mířilo. Jeden jediný šíp o mrknutí oka rychlejší než ohnivá bouře narazil do naší bariéry první. A potom, s ohlušujícím rachotem hroutící se magie, nás po celé délce hradeb zasáhlo ohnivé peklo.
Žár a kouř, které nás obklopily, plně vystihovaly mé představy o upalování za živa. Všechno vyplňoval křik vojáků. Kouř. Pach pálené kůže. Bolest. Zavřel jsem oči. Očekával konec.
Náhle se však něco zachvělo v samotné struktuře magie. Nejprve trochu, ale potom se vše rozehrálo jako nástroj v rukou hudebního génia. Ozval se výkřik, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. A pak už bylo jen ticho.
Pomalu jsem se zvedl z kolenou, popravdě jsme ani nevěděl, jak jsem se dostal do kleku, rozhlédl se kolem sebe. Pomalu ke mně začaly doléhat zvuky okolního světa. Sténání raněných.
Oheň byl pryč, to bylo jisté. Všichni Radní byli víceméně v pořádku. Dal jsem si ruce těsně před obličej, abych se ujistil, že mi opravdu nic není. Mezi prsty mi stále létaly zlatavé jiskřičky.
Divoká magie, došlo mi v tu chvíli, proto se Radním nic nestalo.
Vzápětí jsem skrz prsty zaostřil na Alberta, jak se ztěžka opírá o kamenný blok zdi vedle sebe. To on nás musel všechny ochránit!
„Není vám nic?“ zeptal jsem se a nejistě vyrazil k němu.
„Jen už začínám být poněkud starý na pracování s tak velkým množstvím energie,“ zasípal Albert a vší silou se snažil udržet na nohou.
Vzal jsem starého muže pod ramenem a opřel ho o sebe.
„Díky,“ zašeptal, ale to my jsme měli děkovat jemu.
Znovu jsem obhlédl škody. Díky Albertovu včasnému zásahu byly mírnější, ale stále dostatečně hrozivé. Asi třicet zraněných mužů se pomalu zvedalo. Nejméně deseti však život nezachránil ani Albertův včasný zásah. Leželi bez ducha a v ohořelých rukou stále svírali zbraně. Ten pohled se mi nesmazatelně vryl do paměti.
Od hradu začali přibíhat lidé, aby zjistili, co se stalo. Slyšel jsem Jakuba štěkat rozkazy, ale nevnímal jsem, co říká. Třásl jsem se po celém těle a hrůza mě ochromovala více, než jsem si dokázal připustit. Obklopovalo mě příliš mnoho smrti.
Nepřítel nám ale nedopřával oddechu. Přilétla další salva šípů a několik vojáků, kteří nebyli ještě dost duchapřítomní, dostalo zásah. Latriánští postupovali kupředu a bylo jen otázkou času, než dosáhnou kamenného mostu a brány.
„Pusťte, pane, prosím,“ ozvalo se mi nesměle za zády.
Mladá dívka se snažila vyprostit Alberta z mého držení a já si jí ve svém ochromení, než promluvila, ani nevšiml. Podvolil jsem se a nechal jeho váhu sklouznout na ni.
„Postarejte se o něj dobře,“ podíval jsem se jí do očí, „zachránil nám životy.“
Dívka přikývla a odváděla Alberta dolů z hradeb.
Já jsem znovu pohlédl ven a spatřil, jak Latriánci postupují. Lukostřelci začali zaostávat a obrněnci se posouvali kupředu, k bráně.
Zuřivě jsem se naklonil přes okraj hradby a začal dolů metat jednu ohnivou kouli za druhou. Většina z nich se rozplynula dávno předtím, než dosáhla cíle, ale některé prolétly mezi vojáky a zapálily jim trávu pod nohama. A na takový oheň už Kalgrinská ocel nefungovala. Jenže jsme nikdy nemohli zapálit dostatek ohňů, abychom zahnali všechny obléhatele. Zatím jim to pouze poněkud znepříjemňovalo pohyb.
I ostatní členové Rady se činili – dolů létaly proudy a koule různých barev. Vše ale bez nějakého zjevného účinku. Byli jsme na tom špatně. Prolétla další salva šípů a další naši lučištníci byli zraněni. Zraněných nepřátel nebyla zdaleka ani polovina.
Zatraceně, prolétlo mi hlavou, když jsem ucítil, jak se struny magie znovu zachvěly.
Na cestě byla další ohnivá navštívenka Vyvrženců. A tentokrát už tu nestál Albert, aby nás chránil.
„Počkejte s tím štítem,“ přikázal Bertan.
Všichni jsme sledovali blížící se peklo. Všichni napjatě čekali a každá vteřina se zdála nekonečná. Bylo to buď a nebo. A ve chvíli, kdy nám nad hlavami proletěl Kalgrinský šíp a kdy se zpoza hradeb ozvaly první radostné výkřiky, jsme jako jeden muž vztyčili štít. Ten plně pohltil téměř celou vlnu. Pak se s hlasitou ránou tříštícího se skla rozsypal na tisíce malých částí, které padaly na překvapené útočníky.
Pohotoví lučištníci stačili ještě vypálit několik dávek a vyřadit tak několik vojáků Latriánské Aliance. A potom začal útok nanovo. Latriánští se dostali přes most až k hradní bráně. A rány a skřípění dřeva dávaly jasně tušit, že nebude trvat dlouho, než postoupí dál.
Pohlédl jsem na bojiště a přemýšlel, co s námi bude.
„Iluze,“ zakřičel Jakub náhle, jakoby osvícen.
A Daidalos jako první zavlnil magií kolem sebe a nad hlavami útočníků začal vytvářet obrovský kus skály. Každý z Radních alespoň trochu vypomohl s nějakým detailem, takže výsledný efekt byl opravdu ohromující. Latriánští přestali postupovat a vyděšeně zvedli hlavy k balvanu nad svými hlavami. A my ho nechali spadnout.
Jediné, co mě v tu chvíli mrzelo, bylo, že jsme nestvořili skutečný balvan. Ale všechno má své zákonitosti a nechat vzniknout něco tak velkého téměř z ničeho bylo prakticky nemožné. Ale panika, která dole zavládla, nás příjemně osvěžila. Přece jen se mnohem lépe střílí do demoralizované a prchající armády.
Jenže jim to nevydrželo dlouho. Iluze se v dosahu Kalgrinské oceli ve zlomku sekundy rozplynula a když vojáci pochopili, že jim nehrozí akutní nebezpečí, vrátili se k útoku.
Tohle bude můj konec – pod návalem vojáků a ubodán k smrti, napadlo mě a vzdávaje se naděje zabloudil jsem pohledem za armádu, směrem k lesu a obloze. Ale něco mě zarazilo mezi stromy. Vojáci. A spousta. Procházeli lesem, tisíce mužů v plné zbroji a s barevnými zástavami, které se ve větru lehce třepotaly.
„Podívejte,“ neubránil jsem se výkřiku, „přichází pomoc!“
Radní se otočili směrem, kterým jsem tak vehementně ukazoval, ale jejich tváře vyplnilo zděšení. Další hřebík do rakve s nápisem Strumberk.
„To nejsou naši,“ vydechl Marten, „ty zástavy jsou Latriánské. To je konec.“
Jenže to nevypadalo, že by se armáda nějak blížila.
„Oni… oni snad jen procházejí.“
A opravdu. Zatímco pohraniční pevnost zaměstnávala předvoj tvořící hrstka mužů, hlavní vojsko v klidu a nerušeně prošlo přes momentálně zcela neuhlídatelnou hranici. Jak snadné.
Jakub zklamaně zařval a s nepředstavitelnou zuřivostí uchopil energii kolem sebe tak silně, že to musel cítit každý alespoň trochu citlivý člověk na hony daleko. I Vyvrženci na druhém konci bojiště znejistěli, zvedli hlavy a čekali, co přijde.
Poté na okraji lesa vyletěl ze země jeden mohutný starý dub, jako když se ze záhonu vytáhne mrkvička. Jenže ta mrkvička se vzápětí proměnila na oštěp, který si to zamířil přímo k Vyvržencům.
Slyšel jsem jejich výkřiky a ucítil jejich snahy kmen zastavit. Plně se jim to nepodařilo, na to byl Jakub příliš rozzuřený. Kmen je s mírným nadskočením překonal, ale o to dychtivěji se zařízl mezi řady vojáků před nimi.
Muži mohou být vycvičení, aby čelili přesile, aby se nebáli přímé magie, která jim nemůže ublížit, ale žádná síla ani výcvik světa je nemůže připravit na stromy padající z nebe. A mezi Latriánskými morálka povolila.
„Jak moc si ceníš toho lesa kolem hradu?“ otočil jsem se na Jakuba s novou nadějí.
„Stejně jsem ho chtěl nechat trochu pročistit,“ odvětil Jakub suše a další doubek vyletěl i s kořeny pročesat Latriánské vojsko.
Ne že bych měl nějaké potěšení z ničení těch krásných vzrostlých stromů, ale v tomhle směru jsem byl celkem sebestředný – bližší košile než kabát, tedy spíše vlastní kůže než pár starých stromů.
Mezi útočníky jsme vzbudili vcelku slušný rozruch. Byl to neuvěřitelně šťastný obrat vzhledem k tomu, jak to ještě před pár okamžiky vypadalo. A ani to nedalo moc práce. Stačilo vyrvat strom z kořenů, dopravit ho nad Latriány a Kalgrinská ocel už dokonala své. Prosté a krásné.
A naši nepřátelé ztráceli odvahu i muže. Skupina, která se snažila rozbít hradní bránu, však byla úspěšná. Brána se za zvuků praskajícího dřeva rozlomila.
Zděšeně jsem pohlédl dolů a sledoval malou skupinku Čarozemských vojáků, kteří stáli sami u vstupu z mostu a čekali na příliv zvenčí. Jenže narušitelé brány, když zjistili, že už jim záda kryje jen roztroušené torzo útočné armády, se při pohledu na obránce zalekli a obrátili se k útěku.
A jakoby dali impuls, všichni zbývající muži se otočili a prchali k lesu. I Vyvrženci se pomalu a důstojně otočili a připojili se k zadnímu voji hlavního Latriánského vojska. Někde v něm seděl v tu chvíli na svém koni a s povýšeným úsměvem i Petr.
Během pár okamžiků se ztratili mezi stromy směrem k vnitrozemí Čarozemě. Vyhráli jsme. Nad Strumberkem se vznášelo ticho, snad ještě horší, než zvuky boje před chvílí.
Pomalu a obezřetně jsme sešli z hradeb. Nikdo nemluvil. Já jsem v duchu děkoval všem mocnostem světa, že mi bylo dovoleno přežít. Vyšli jsme před bránu a sledovali tu spoušť venku.
„Támhle,“ ukazoval Zeron zpátky k lesu.
Mezi stromy tam stáli Vyvrženci a zuřivě si nás měřili.
Možná ještě není konec, napadlo mě a srdce se mi při té představě sevřelo hrůzou.
Vyvrženci však jen rozehráli struny magie a vzduchem začaly létat kovové předměty mrtvých vojáků. Kalgrinská ocel.
„Co…? Nevěřícně ze sebe vypravil Senetra, ale Vyvrženci už byli pryč.
Petr tedy ví, jak obejít moc Kalgrinské oceli, pomyslel jsem si, a já to v tom případě vím taky, tím jsem si jist, i když jsem na to zatím nepřišel.
Pohled mi znovu padl na znetvořené mrtvoly. A něco hluboko ve mně se zlomilo. Tohle nebyla žádná slovutná a krásná bitva, jak jsem o nich čítal, slýchával a ostatně i sám psal. Žádný rovný boj hrdinů, ale jatka lidí, kteří se navzájem ani neznali a nikdy si nic neudělali. Bylo to odporné.
A nejhorší na tom bylo, že jsem se nad tím do té chvíle ani na okamžik nepozastavil. Ani nad tím, že jsem zabil. Člověka. Spoustu lidí. Možná otce rodin, které teď nikdo neuživí, syny matek, které zůstanou samy. Figurky plánů mého někdejšího přítele.
Pohlédl jsem na krví nasáklou zem, zkroucená těla obětí a pomalu se slétající mrchožrouty. A přemýšlel jsem. Hluboce jsem přemýšlel. Jestli tyhle své činy budu schopen někdy obhájit.
Sám před sebou.