Krajina na jemenském ostrově Sokotře připomíná vyprahlou zahradu. Zem je prašná a načervenalá a vystupují z ní kameny, jako kosti příliš hubeného koně. Procházel jsem údolími, kterým se tady říká wádí, a rozhlížel se kolem. Na dohled rostly podivné stromy. Místní jim říkají Dam al-ichvajn a botanikové Dracaena cinnabari. Krev dvou bratrů nebo Strom Dračí Krve.
Co noha nohu mine, jsem se blížil k jednomu takovému stromu. Chtěl jsem se dotknout jeho kůry, prohlédnout si jeho zvláštní korunu a zjistit, zda opravdu krvácí. Položil jsem dlaň na ránu v jeho pni a pohlédl vzhůru.
„Krev co jednou začala téct, už nezastavíš,“ ozval se za mnou hlas.
Otočil jsem se a spatřil podivnou stařenu. Byla drobná, sehnutá, vrásčitá, jak stařeny bývají, a v pokroucených prstech nesla pečlivě zavázaný balík.
„To přece není krev,“ řekl jsem a sundal ruku ze stromu. „To je jen pryskyřice.“
„Jsi si tím jist?“ zeptala se s potutelným úsměvem. Pak mi pokynula, a když jsem se k ní sklonil, pošeptala mi: „Víš přece, jak Stromy Dračí Krve vznikly?“
Když jsem zakroutil hlavou, že netuším, káravě se na mě podívala.
„Jak je můžeš chtít zachránit, když nevíš nic o jejich původu?“
Zarazil jsem se. Nezmínil jsem se před ní o tom, že se snažím přijít na důvod, proč Stromy Dračí Krve mizí.
Stařena mě chytila za zápěstí. Měla překvapivě pevný stisk. Zaryla do mě prsty jako pařáty a upřeně se mi podívala do očí.
„Pojď se mnou,“ zašeptala naléhavě a rozhlédla se kolem, jako by se chtěla ujistit, že nás spolu nikdo neuvidí.
Držela mě za ruku a já klopýtal za ní. Prošli jsme údolím a stoupali jsme do kopce. Stařena se čiperně pohybovala mezi kameny a trnitými keři a já za chvíli nemohl popadnout dech.
Najednou mě pustila. Rozhlédl jsem se. Stáli jsme před dvířky sbitými z prken, která zavíraly vchod do jakési skalní průrvy nebo jeskyně.
„Počkej tady,“ ukázala stařena na kamennou lavičku ve stínu a sama zmizela za dvířky. Byl jsem rád, že si mohu oddechnout. Jenže stařena dlouho nešla, a mě přemohla zvědavost. Opatrně jsem nakoukl uzoučkou špehýrkou do jeskyně. Čekal jsem, že spatřím místnost vytesanou do skály a zařízenou dřevěnou lavicí a otevřeným ohništěm. Místo toho jsem se díval do temné chodby, která kousek od dvířek mizela za rohem.
Chvíli jsem váhal, jestli nemám vstoupit dovnitř. Něco mi však našeptávalo, abych to nedělal, abych spíš přemýšlel, jak se odtud co nejrychleji ztratit. Rozhlédl jsem se kolem, a protože babice dlouho nešla, otočil jsem se a hledal cestu ze svahu dolů.
„Pojď dál,“ ozval se za mnou hlas a já jako bych byl omámen jakýmsi kouzlem, jsem se vrátil k jeskyni, ve vstupu poslušně sehnul hlavu, a vešel do chodby.
„Skloň se,“ poručila stařena, a když jsem poslechl, zavázala mi přes oči šátek.
„Co to má znamenat?“ ohradil jsem se a chtěl jsem šátek sundat. Chytila mě za zápěstí.
„Jsou tajemství, která nesmí znát žádný živý člověk,“ pronesla vážným hlasem. „Povedu tě bludištěm a budu ti vyprávět příběh o tom, jak vznikly Stromy Dračí Krve. Na konci cesty možná najdeš odpověď, kterou hledáš.“
Vzala mě za ruku a já šel poslušně za ní. Cítil jsem, jak se vzduch ochlazuje, cítil jsem vlhkost podzemí. Někde se naše kroky odrážely od vzdálených stěn, slyšel jsem, jak na hladinu podzemního jezera dopadají kapky vody. Stařena mě vedla tmou, ani jednou nezaváhala a mě stisk její ruky uklidňoval jako dlaň matčina.
Pak začala tichým hlasem vyprávět.
„Kdysi byla Sokotra ostrov pustý, byl tu jen písek, hory a kameny. Pánem toho všeho byl Drak, co spal stočený na vrcholku nejvyšší hory. Jednoho dne sem však z moře připlaval Slon a Draka probudil svým dupáním a troubením.
Drak chtěl vetřelce vyhnat, ale Slon se nedal. Začali spolu bojovat. Drak na Slona zle dotíral. Vysál už skoro všechnu jeho krev, když se Slon naposled vzchopil a Draka rozdupal. A kam dopadla kapka Dračí krve, tam vyrostl Strom…“
Zastavila. Nastražil jsem uši, abych zaslechl jakýkoli zvuk, který by mi napověděl, kde jsme. Do nosu mě praštil zvláštní pach a připadalo mi, že tam kde jsme, je nějak tepleji.
„Stromy Dračí Krve umírají,“ zašeptala stařena. „Jsou staré stovky let, ale nikdo si nepamatuje, že by se objevil nějaký mladý stromek. Nikdo neví proč.“
Naznačila mi, abych se sehnul a sundala mi z očí šátek. Narovnal jsem se a chvíli jsem mrkal do světla louče. A pak jsem málem vykřikl.
Stáli jsme v nevelké jeskyni, kolem jejíž stěn byly srovnány tisíce kostí. Viděl jsem hromady z žeber nerůznějších tvorů, lebek, obratlů. Poznal jsem lebky koz, ptáků, hadů a dokonce i několik lidských. Udělalo se mi špatně. Chytil jsem se stěny jeskyně. Byla vlhká. Podíval jsem se na ruku a vyjekl jsem. Byla rudá.
Stařena se tvářila, jako by se nic nedělo. Dobelhala se k jedné hromadě pečlivě přikryté látkou.
„Chodím po celém ostrově,“ řekla klidným hlasem, „a sbírám kosti. Jednoho dne budu mít celou kostru Draka tady, u sebe v jeskyni. A pak budu moct Stromy zachránit.“
„Jak?“ dostal jsem z hrůzou staženého hrdla.
„V kostech Draka je část jeho duše. A já ji dokážu probudit. Vezmu krev, která odkapává z umírajících Stromů a oživím Draka,“ prohlásila samozřejmě, jako by oživování Draků byla věc naprosto běžná.
„A co s tím mám společného já?“ zašeptal jsem.
Stařena se ke mně otočila a zvolna se blížila. Držela v ruce něco lesklého. Najednou se mi zatmělo před očima a já se sesul na podlahu. Jako z dálky jsem slyšel hlas stařeny.
„Ty máš na sobě také kapku Dračí krve…“
Probudil jsem se a chvíli nechtěl otevřít oči. Cítil jsem, že ležím na tvrdé zemi, na tvář mi svítilo slunce. Pootevřel jsem jedno oko a zamžoural.
Nade mnou se tyčil strom s hustou korunou. V jeho kmeni byla rána a vytékala z ní červená pryskyřice.
Posadil jsem se. To byl ale sen! Chtěl jsem si promnout oči, ale když jsem se podíval na své dlaně, byly rudé.
