„Starej vožrala to byl, pamatuju si až moc dobře,“ řekl Azael, přihnuv si z číše,
„votoč stránku, podíváme se na ně, na hříšníky,“ chtěl vědět co se dále v knize píše…
„Neměli bychom, není to správné,“ kontroval Kassiel, „k tomu právo nemáme…“
„Ale kdeže, ty se bojíš? Nikdo to nezjistí a kdyžtak…zákony neznáme…“
„Neznalost neomluví naši drzost, kolego, neměli jsme knihu brát,“
„Jsi v tom stejně jako já! Nechci do konce života jenom zbytky žrát!“
I rozlítil se Azael a otočil se zády: „Uteč si, strašpytle,“ a četl dál…
Kassiel nenechal se odbýt: „Jsi zlý..aby Ti tak Lucifer rohy polámal!“
„Rouháš se, brácho? To bys neměl, není to přece správný,“ švihl jedovatý jazyk…
„Už dost bylo nadávek, necháme toho. Obchodovat s Tebou je ale nezvyk.“
„Podívej se na svět, co z toho? To už se ztratí, že šlohli jsme knížku,“ pravil Rohatý.
„Čti dál, podívejme se na budoucnost, co nás čeká. Už tak vinu na sobě mám..i Ty máš.“
„Ta kniha, brachu, má velkou cenu. No co, že vinu máš, tak si pak večer Otčenáš odříkáš!“
„Vysmíváš se? Vidím Tvůj zkroucený pysk, posměváčku,“ vařila se v Kassielovi krev.
Na to Azael: „Ztichni, Křidýlko, dyť každej tu uslyší ten tvůj řev.“
A pokračoval: „Tisíce let oblbujete lidi těma žvástama a oni vám to baští.“
„Kdyby nás nebylo, nejsi ani Ty. Jsi jen plný špatností, zloby a zášti…“
Hádali se, četli, slova, věty, celé kapitoly přeletěli,
při tom čtení však, že čas utíká, trochu zapomněli…
„Bože, ten čas kvačí jak splašený kopyto, to nemůžeš něco říct?“ obořil se Azael.
„Jméno Páně bereš si do úst, ty špinavý lotře?“ rozlítil se Kassiel.
„Se nezblázni, bílej. Musim do práce, ne jako ty celej den někde lítat…“
„Já mám vznešené poslání, nemám čas maličkostmi se zabývat…“
„Maličkosti jo? My tam dole makáme, aby vy nahoře jste se měli jako prasata v žitě!“
„Neurážej nás vznešené, kdyby nás nebylo, nemáte vy dole práci a jste na úbytě.“
„Vznešenej moc nejsi, když kradeš jako straka,“ nedal se Kopytník odbýt.
„Mlč už! Povýšení bys chtěl, ale tvá jízlivost a zloba ti v tom brání.“
„Nebuď povýšenej, nebo ti to vysvětlím ručně, klidně hned za svítání.“
Zasmál se Kassiel: „Já jsem dítě Boží, mě nemůžeš ublížit, co je smrt já neznám.“
„Nech těch keců, nevíš co mluvíš. Hlavu máš prázdnou. Moje pěst, ta se ti nezdá!“
Vrhl se Azael na soka, pěstmi a kopyty, neznaje strachu,
křičel a řval: „Stejně tě zabiju, můj milej brachu!“
Strhla se rvačka, ti dva tloukli do sebe,
když najednou Azael bratra odhodil…
Teď poputuje Kassiel zpátky do nebe,
když o kámen si hlavu rotříštil..
Zjistil příliš pozdě, že nesmrtelný nebyl,
když proud rudé krve jeho šaty zbarvil…
Azael dodnes podupává na jeho hrobě vztekle,
zabil bratra a do náhrobku vyryl: Odpočívej v pekle!
