Chladný déšť lehce zkrápěl jednu z nejhlavnějších tříd Vulpironu, hlavního města planety Tantal. Mrazivý vánek dával všem chodcům na vědomí, že podzim letos přišel o dva týdny dříve. V pozdním středečním odpoledni se nikdo venku nezdržel déle, než bylo třeba. Člověka bez nákupní tašky aby hledal lupou. V tomhle počasí by psa nevyhnal, a tak se každý snažil z této sibérie zapadnout zpět do tepla svého domova nebo kanceláře co nejrychleji. Jen žebráci a prostitutky, které policie přes veškerou snahu nedokázala z ulic vypudit, postávali téměř nehnutě. Holt riziko povolání, když máte kancl venku. Odměnou jim budiž zvýšená pravděpodobnost výdělku ve večerních hodinách, kdy většině osamělých mužů končí obvyklá pracovní doba.
James Router stoje na křižovatce hlavní ulice s Faradayovou přímo naproti Tantalské katedrály pozoroval poloprázdné chodníky. Silnice zely prázdnotou. Na pohonné hmoty má dneska jen policie a lékařské služby, obojí dotované Cechem, a pak jen pár zámožnějších byznysmenů. Nebylo proto pro něj těžké uchovat si přehled.
Právě kolem něj prošla pohledná blondýnka. Její zlatavé vlasy se nechaly unášet studeným větrem a alespoň trochu rozjasňovaly všeobecně šedou scenérii obyčejného velkoměsta. V každé ruce nesla igelitovou tašku. Takovou tu nejtenčí, do které vám zdarma ve velkých obchodních řetězcích naskládají váš nákup. Prohlédl si ji jen zběžně, přesto však pojal obavu, že všechny ty vakuově balené šunky, salámy a kdovíco ještě, jí proříznou stěnu tašky dřív, než dojde domů.
Zvedl zrak k věži katedrály, kde velké hodiny ukazovaly 17.47. Vždycky byl líný vyhrnovat rukáv a kouknout se na hodinky, obzvlášť v takovémhle nečasu. Znovu si prohlédl celou hlavní ulici.
Okamžitě mu do oka padla blondýnka, která ho asi před minutou minula. Její rozevláté vlasy zářily příliš oslnivě, než aby je šlo přehlédnout. Skupinka tří děvčat lehkých mravů postávala na autobusové zastávce a snažila se lovit první dnešní zákazníky – používat ženské zbraně, ale nevtírat se. Tak zní základní pravidlo… Mezi všemi žebráky se pohyboval jeden skutečně nepřehlédnutelný. V pestrém kulichu a s umělohmotným kelímkem v ruce mašíroval přes ulici sem a tam a žádal lidi o trochu milosti v tomto krutém světě. Že prý nás všechny čekají světlejší zítřky, tak ať mu alespoň minimálním obnosem pomůžou se jich dožít…
James se nad těmi slovy nevesele pousmál. Uvidíme, jaké dny nás čekají. Cech je pořád silnej a já jsem sám. Co kdybys i ty, žebráku, pro lepší budoucnost něco udělal?! Prozatím postačí, když vypadneš z tý silnice a nebudeš mi bránit ve výhledu.
Najednou dostal chuť na cigaretu. Kouřil pouze ve výjimečných případech, jen když byl nasranej, jak sám tvrdil. Ospravedlnil si to tak, že ho ten blázen vytočil svými rádoby prorockými slovy. Ono se ti snadno řekne světlá budoucnost, ale kde to světlo vezmeš, vole?! Já sám jsem jen kapesní baterka. Co asi zmůžu?!... Našel jednu starou v kapse, strčil ji do úst a škrtl zapalovačem. Jiskra vyskočila a zažehla proud plynu. Dřív než si však stihl připálit, studený vítr plamen sfouknul… Jo, přesně tohle!!! Jen svíčka ve větru…
Naštvaně zahodil nevykouřenou cigaretu a znovu se podíval na věžní hodiny. Teď už ukazovaly 17.54. Střídavě pozoroval dění na hlavní třídě a nepoužitý tabákový výrobek na mokré dlažbě, který slabý proud vody pomalu unášel směrem ke kanálu. Příčila se, zachytávala o drsný povrch vozovky, ale nekonečný pramínek vody byl neoblomný a nakonec s sebou tu papírovou trubičku odnesl do podzemí. V Jamesovi to vyvolalo další malou bouřku filozofických otázek. Jsem svíčka a přitom by bylo mnohem užitečnější, kdybych byl vodou a soustavnou prací podemlel postavení Cechu… Hm… Na to mi asi chybí trpělivost! Ale zatím není důvod, proč by to nemělo být po mým.
A pak ho uviděl. Mladého vysokého chlapíka v tmavě modré nepromokavé bundě, jak pomalým krokem jde po hlavní třídě přímo ke katedrále. Rozhodně nepospíchal, spíš naopak. V davu by si ho asi těžko všimnul, ale na poloprázdné ulici, kde navíc všichni ostatní pospíchají, byl nepřehlédnutelný. Vůbec se nezapojoval do okolního dění. Ignoroval všechny kolemjdoucí a jen se šoural dál ke katedrále s pohledem upřeným před sebe.
„A hele! Tak tady máme Stephena…“ pomyslel si James a celou cestu mladíka sledoval – jak minul skupinku prostitutek, hlasitého žebráka i tu pohlednou blondýnku s tenkými igelitkami… a pořád šel bez hnutí brvou dál. Zastavil se až na křižovatce s Faradayovou, protože tudy projížděl vůz policejní hlídky, jediný automobil v dohledu. Zvláštní věc, že ačkoli auta prakticky „vyhynula“, lidé pořád chodí jen po chodnících…
Spustil z něj oči a zadíval se zpět na hlavní třídu. Tentokrát nepozoroval lidi, ale budovy - několik klasických bytovek vystavěných ve Viktoriánském stylu, futuristicky laděné kanceláře, čtyřhvězdičkový hotel Grand, opuštěné skladiště, pár garáží a dlouhá betonová zeď, ohraničující zastaralou továrnu na PVC.
Klid podzimního nečasu protrhla série šesti výstřelů následovaná jedním osamoceným. Vyrušilo ho to od prohlížení dekadentních grafit na tovární zdi, avšak nebyl překvapen. Jen pohlédl na dvě mrtvá těla u vchodu do katedrály, z nichž jedno patřilo vysokému mladíkovi v tmavě modré nepromokavé bundě. Přejel zrakem přes věžní hodiny, které ukazovaly 18.07 zpět na zeď a dál si prohlížel výtvory pouličních umělců se suchým konstatováním: „Tak tohle jsem neviděl…“
* * *
Chladný déšť lehce zkrápěl jednu z nejhlavnějších tříd Vulpironu, hlavního města planety Tantal. Mrazivý vánek dával všem chodcům na vědomí, že podzim letos přišel o dva týdny dříve. V pozdním středečním odpoledni se nikdo venku nezdržel déle, než bylo třeba. Do vlhkých ulic vykročil z malé kavárny U Ztracených Snů vysoký mladík v tmavě modré nepromokavé bundě. V hlavě měl větší zmatek než kdykoli předtím.
Žil poklidným životem obyčejného úředníka. Jeho prací bylo vypočítávat ceny oprav na budovách a příležitostně potom dohlížet na práce. Měl v malíčku veškerou teorii ohledně bezpečnosti práce jak při výměně střechy běžného obytného domu, tak při mnohem rizikovější stavbě nové zdi okolo chemické továrny. Ostatně ta, na hlavní třídě, byla zčásti jeho výtvorem.
Ve třiceti letech byl stále svobodný. Před několika měsíci se rozešel se svoji přítelkyní – jen krátký vztah, který byl od počátku odsouzen k zániku. Zase strávím Vánoce s rodiči na venkově… Tady ve Vulpironu si akorát pronajímal pokoj ve větším bytě. Nic moc, dalo by se říct, ale pořád lepší žít tady než ve stísněných podmínkách malé vesnice, kde si všichni vidí až do talíře a jednou nabité pověsti se už člověk do smrti nezbaví. Kdyby se tam teď vrátil, dostal by nálepku „chlapec, který neuspěl ve velkoměstě“…
Mnozí jeho kamarádi z práce na tom byli ještě hůř, alespoň v jeho očích. Stále bydleli s rodiči a nebyla z nich cítit jakákoli touha na tom něco měnit. Je velice snadné zapomenout všechny dětské sny, když si spočítáš, že tvoje mzda tak tak vystačí na nájem, jídlo a lístek na metro. A po osmihodinové monotónní práci už člověka obvykle přejdou veškeré myšlenky na nějaký extra příjem. Někdo si zvykne, někdo ne. Vždycky jsem patřil do té druhé kategorie, ale jak teď kráčím po hlavní třídě, byl bych dnes raději v první.
Lehký protivítr mu komplikoval cestu k Tantalské katedrále. Už viděl její vysokou věž, ale v drobném dešti nebyl schopen určit čas na velkých hodinách. Ačkoli se teplota blížila nule, měl holé ruce venku z kapes. Jeho srdce svírala neviditelná ruka. Nepříjemný pocit pronásledování. Měl ale neskutečný strach se ohlédnout a ubezpečit, že vše je v naprostém pořádku. Není!
Pro takhle pomalou chůzi musím být mezi ostatními lidmi neuvěřitelně podezřelý… Přesto nezrychlil. Hledal nějakou nenápadnou pomoc. Nevšední událost, která by vnesla do ulice trochu zmatku. Pak bych se třeba mohl trochu volněji nadechnout. Bohužel, vše bylo v normálu – žádný hon na kapesního zloděje, pouliční zpěvák ani zásah policie. Všude nesnesitelný klid. Jen jeho mysl se zmítala ve víru černých myšlenek.
Co by dal za to, kdyby viděl dozadu. Nebo kdyby naproti němu šel někdo s nově koupeným zrcadlem. Na chvíli se zahleděl do výlohy po levici, ale hned zase zrak odvrátil. Tohle ne! To je příliš nápadné… Být paranoidní ještě neznamená, že tě nedostanou. Ale tohle není stihomam. Je to mnohem horší!
Jeho plat nebyl nijak světoborný. Zvládl sice zaplatit činži, nakoupit dostatek jídla, aby utišil hlad a jednou do týdne večer si zajít zahrát snooker s kamarády, ale nic moc navíc. Proto zkoušel nalézt různé cesty výdělku bokem. Doučoval matematiku - jen žáky základních škol, protože s vyšším levelem měl sám obtíže. Zkoušel hrát poker na intergalanetu, jako spousta jemu podobných, ale jeho výhry se obvykle rovnaly prohrám, tak se na to po pár měsících vykašlal. Dnes zkusil něco nového… a už teď se za to proklínal, přestože vlastně neměl na vybranou.
Minul skupinku prostitutek, aniž by na některou pohlédl. Na jejich otázku, zda dnes netrpí samotou, neodpověděl. Pouze se lehce loktem otřel o výrazná prsa jedné z nich doufaje, že ho ta nějak napadne, nebo alespoň ztropí nějaký povyk. Pak by se snad mohl otočit a zkontrolovat situaci za sebou. Třeba jde jen o hloupý vtip… Naneštěstí dívka lehkých mravů jen vyštěkla něco jako: „Za tohle se platí, chlapečku!“ a víc si ho nevšímala.
Jak hovor těchto úplatných kněžek lásky zanikl v šumu lehkého deště dopadajícího na studený chodník, vrátil se i nepříjemný pocit nejistoty. Mohl bych rychle vběhnout do vstupní haly hotelu. Tam bych byl v bezpečí… snad!
Neptunská Lilie, asi nejoblíbenější a nejdražší droga v celém Vesmíru. Pravděpodobně proto, že se květina, z níž extrakt pochází, nedá pěstovat jinde než na Neptunu. Není ilegální, protože nezpůsobuje závislost, jen krátkodobé halucinace a pocit euforie. A já ji teď mám plnou kapsu… aspoň myslím!
Přešel jednu z menších křižovatek a vzhlédl opět k věžním hodinám. Dokázal rozeznat čas – bylo 18.00. Kruci! Už jsem tam měl být! Přidal do kroku, že málem smetl žebráka v pestrém kulichu, který se k němu za křižovatkou přitočil.
„Neměl bys pár Yxtronů, kámo?!“ oslovil ho a vrazil mu pod nos umělohmotný kelímek. Mladík beze slova odstrčil jeho ruku a pokračoval dál. Ani nevnímal bezdomovcovu kletbu, že s lidmi jako je on, se lepších zítřků nedočkáme…
Nedal se do klusu, i když věděl, že jde pozdě. Přeci jen musí zachovat klid. Nechovat se nápadně! Navíc Neptunská Lilie je tak luxusní zboží, že každej dealer rád počká. Trochu se uklidnil. I když se necítil zcela ve své kůži, začal na celou věc pohlížet z té lepší stránky. Prachy, které si tímhle vydělám, mi dovolí žít na vysoké noze minimálně pár měsíců. Třeba bych si pak mohl sehnat holku na delší období, když budu mít co nabídnout…
Právě minul pohlednou ženu s odhalenou blonďatou hřívou. Zářila jako osamocené světlo v šedivé ulici. Na chvíli se jejich pohledy setkaly, ale mladík se za ní neohlédl. Nesmí se ohlédnout! Ani si nevšiml, že z jedné její igelitové tašky se dere ven balíček slaniny s ostrými rohy… Takovou slečnou by skutečně nepohrdnul…
Zastavil se na křižovatce hlavní třídy s Faradayovou. Červený panáček ho nepouštěl dál. Byl by ho snad ignoroval, kdyby zleva nepřijížděl vůz policejní hlídky. Nezbývalo než chvíli počkat, i když věžní hodiny už ukazovaly 18.04… Aniž by si to uvědomil, strčil z dlouhé chvíle ruce do kapes… Proboha!!! Co, jsem to udělal?!... Okamžitě je vytáhl a doufal, že vše bude v pořádku… ale moment! V kapsách nic nebylo. Nic co by můj hmat identifikoval jako balíček jemného prášku. Prázdnota… něco je špatně!
Tísnivý pocit se navrátil. V kapse má být půl kila Neptunské Lilie, ale kde?! Tohle je špatný, tohle je moc špatný! Policejní auto právě projíždělo kolem něj a zahýbalo do hlavní třídy. Pokusil se kouknout na dění za sebou skrze odraz v okénku spolujezdce, ale nezdařilo se – jelo příliš rychle. Jsem v háji! Celé je to špatně!
Třeba poldové zastaví hned za mnou a budu z toho venku, zasvitla mu jiskřička naděje. Páni, to by mi zbyla všechna Lilie… Jeho touha se však záhy rozplynula, když slyšel, jak se automobil vzdaluje. Tak ani policie mi nepomůže.
Červeného panáčka na semaforu vystřídal zelený. Pomalu přešel ulici a přemýšel, co bude dělat. Dlouhá ručička věžních hodin se posunula na číslici pět…Ten dealer bude chtít svoje zboží. A najde to co já… nic! Co s tím?! Vždyť je to blbost! Dojít až do kavárny a nedojít sem?!
Nacházel se před katedrálou. Jen pár kroků ho dělilo od místa obchodu a neměl připravené alibi… Už vím, našel jsem lepšího kupce… Tenhle nápad okamžitě zavrhl, protože za podraz v tomhle kšeftu je kulka mezi oči.
Než však stihnul vymyslet něco přijatelnějšího, vyšel z hlavních dveří katedrály plešatý podsaditý muž v dlouhém koženém kabátě s tmavými brýlemi… Bezpochyby očekávaný dealer. Z pohledu na něj běhal mráz po zádech. Věděl jsem, že tihle chlapi musí působit tvrdě, aby si nikdo netroufl s nimi smlouvat nebo jakkoli porušovat pravidla. Ale na tohle setkání nejsem dostatečně mentálně vybaven.
„He-hele… máme tady drobný…“ vykoktal ze sebe, ale byl chladně přerušen temným obchodníkem s Neptunskou lilií.
„Jdeš pozdě!“
„Jo, ale kvůli pěti minutám mě přece nezabiješ…“ odvětil mladík v tmavě modré nepromokavé bundě a snažil se znít co nejsebevědoměji.
„Ne, kvůli pěti minutám ne... McGargoyle!“
Poslední slovo vyvolalo v chlapci novou otázku: Kdo je McGargoyle? Je to snad krycí jméno? Byl to snad ten chlap v kavárně? A šel by za mnou, kdyby ho hledali???
Dřív však, než dostal odpovědi, vytáhl nevysoký plešoun revolver a vypálil z něj všech šest ran. První čtyři poslal mladíkovi do hrudi, zbylé dvě z neznámých příčin netrefil. Přesto byl nešťastný obchodník s nejdražší drogou mrtev dřív, než jeho bezvládné tělo v tmavě modré nepromokavé bundě s plesknutím dopadlo na deštěm skrápěnou dlažbu. Věžní hodiny ukazovali 18.07…
* * *
Chladný déšť lehce zkrápěl jednu z nejhlavnějších tříd Vulpironu, hlavního města planety Tantal. Mrazivý vánek dával všem chodcům na vědomí, že podzim letos přišel o dva týdny dříve. V pozdním středečním odpoledni se nikdo venku nezdržel déle, než bylo třeba. Z této sloty právě vstoupil do tepla malé kavárny U Ztracených Snů vysoký mladík v tmavě modré nepromokavé bundě. Rozhlédl se kolem a zamířil ke stolu v rohu, kde už seděl jiný mladý muž. Se slovy „Je tu volno?“ zaujal místo proti němu. Znělo to víc, jako konstatovaní, než jako otázka. Hodiny nad barem ukazovaly 17.30.
Nově příchozí si prohlédl celou místnost. Pár hostů sedících u mrňavých stolečků, obvykle po dvou, se beze zbytku zaobíralo pouze vlastní konverzací. Barman si za pultem četl noviny, jelikož objednávky se příliš nehrnuly. Jediná servírka působila dojmem duševní přítomnosti. Právě zamířila k jejich stolu s voskovaným papírem v ruce…
„Není tady volno!“ odpověděl po delším mlčení chlapec, který zde seděl jako první. Z jeho hlasu bylo cítit, že na tuto větu dlouho sbíral odvahu, „kamarádi jsou na cestě… a je jich dost!“ dodal v chabé snaze nezvaného přísedícího vypudit.
„Neboj se, do té doby budeme oba pryč, takže se sem bez obtíží vejdou…“ jeho hlas vůbec nebyl cítit sebemenší pokus o vtip. Otočil se na servírku, která se právě zastavila u stolu s nápojovým lístkem a aniž se do něj podíval, objednal si pouze sodovku s ledem, protože je prý příliš teplo.
„Proč bych s Vámi měl někam jít?“ otázal se bledý mladík. Celá situace se mu zamlouvala čím dál méně. Teď si byl jistý, že tady nejde o místo u stolu.
„Protože se mi líbí tvůj obličej a mám pro tebe nabídku, která se neodmítá…“
Mladý rozhozený chlapec zprvu nepochopil první část odpovědi. Co se mu na mě líbí? Vypadám celkem normálně… Černé vlasy i oči, vysoká postava, tenký obličej… vypadám… skoro jako on!!!
„Jestli tomu dobře rozumím, tak potřebujete dvojníka,“
„Věděl jsem, že si budeme rozumět. Víc než dvojníka ale potřebuju sebe sama… Už jsi někdy slyšel o Neptunské Lilii?“
Mladík přikývnul.
„Tak já tady mám půl kila a koupí ji takový malý plešatý muž. Schůzka je v 18.00 před hlavními dveřmi Tantalské katedrály… Jenže je tu háček. Jde po mně policie, protože jsem zabil několik lidí. A tady je to samá hlídka…“
Obchod s drogami byl vždy záležitostí drsných chlapců. Do téhle sorty stále ještě lehce vykolejený mladík nikdy nepatřil. Přesto však poslouchal dál, jelikož Neptunská lilie je příslibem velmi solidního výdělku. Třeba mi z toho taky něco kápne. Při mém platu to by to byl vítaný bonus.
„… Ten plešatý obchodník má můj popis, ale ty vypadáš skoro jako já! Je to jednoduchý! Vezmi si tuhle bundu, Lilie je v kapse. Jdi tam, on k tobě přijde a vezme si ji sám a dá ti tam místo ní prachy… Pak se vrátíš sem a dostaneš sto tisíc.“
„Sto?!“ téměř vykřiknul mladík. Až teď si plně uvědomil, že celý jejich rozhovor byl veden v soukromí, jelikož všichni hosté byli příliš zaujatí vlastní konverzací a servírka se sodovkou ještě nepřišla. Tolik by rozhodně nečekal za malou procházku v deštivém podzimním podvečeru. Pak však přeci jen zapochyboval. Zní to nějak moc jednoduše. A navíc, co mi zabrání zdrhnout?! Opatrně se zeptal: „A když odmítnu?“
Jeho protějšek odpověděl, až když servírka, jenž právě přinesla objednanou sodovku, zmizela za lítačkami. „Způsobil bys zdejší kavárně extra výdaje za malování,“ pronesl s ledovým klidem. Zpod stolu se ozvalo tiché cvaknutí natažení kohoutku. Mladík si všimnul, že se nezvaný host nějak často dívá pod stůl. Tak je to tedy…
„No dobře, udělám to!“ Souhlasil nakonec. Vždyť vlastně ani neměl na vybranou.
„Vezmi si moji bundu a podej mi svou…“
Tato výměna oblečení už přitáhla pozornost několika hostů. Neznámý příchozí naznačil svému ‚náhradníkovi‘, že je čas opustit lokál, položil na stůl dvě stoyxtronové bankovky a vyšel ven do podzimního nečasu. Poslední pohled věnoval hodinám nad barem, které ukazovaly 17.41.
„Teď běž ke katedrále a měj na paměti,“ oznámil vysokému mladíkovi, který měl teď na sobě jeho tmavě modrou nepromokavou bundu, „… že tě sleduju. Nepospíchej! Půjdu asi deset kroků za tebou. Ruce budeš mít pořád venku z kapes, nikde neodbočíš, nezastavíš se kromě semaforů, nepromluvíš s nikým, neohlédneš se ani neuděláš nic, co by na mě upozornilo! Ujišťuju tě, že střílet umím strojově přesně i v počasí, jako je tohle…Prostě dojdi ke katedrále, nech ho provést výměnu v tvé kapse a pak se zase pomalu vrať sem… A odměna tě nemine.“
Mladík jenom kývnul hlavou a vykročil dlouhou hlavní třídou ke katedrále. Jeho ‚jednorázový zaměstnavatel‘ se držel pár metrů za ním. Nespouštěl ho z očí a jen periferně vnímal dění okolo. Snažil se co nejlépe splynout s davem, aby nebyl ničím podezřelý. Hřála ho mladíkova péřová bunda, která ho takřka zneviditelňovala v šedi zdí budov – ideální pozice.
Všechno bylo vymyšlené. Žádné komplikace by neměli nastat, pokud se neobjeví policie. Ale proč by měla? Ksicht jim neukážu… a potom už bude pozdě!
Spokojen s téměř neohrozitelným plánem, rozptýlil trochu svoji pozornost. Stále sice sledoval mladíka ve své tmavě modré nepromokavé bundě, ale začal si také víc všímat lidí na ulici, právě míjel skupinku prostitutek, které na jeho náhradníka volali, ať na ně nesahá, když nechce platit. Hned však obrátily svoje ženské zbraně proti němu. Prý mu za tisícovku zkrátí dlouhou chvíli. „Díky, ale já na holky nejsem…“ odpověděl s hraným úsměvem, aniž by jim pohlédl do tváře.
Tak kde by to bylo nejlepší? Tohle staré skladiště vypadá slibně, ale než vyjdu všechny ty schody… Navíc je to trapné. To by napadlo každého amatéra… Ne! Chce to něco lepšího… Jde se dál…
Na křižovatce za skladem se k němu přitočil hlasitý žebrák v pestrém kulichu. Mladík v tmavé bundě mu nic nedal, tak zkoušel štěstí jinde. Ledabyle sáhl do kapsy a strčil stoyxtronovou bankovku do umělohmotného kelímku… Nic menšího neměl.
Bezdomovci se rozzářily oči a hned začal hlasitě děkovat: „Tisíceré díky, vzácný pane! Jste světlo v téhle temné době!“ znělo ještě dlouho za ním. To byl špatný nápad! Víc jsem na sebe snad upozornit nemohl!
Všimnul si, že jeho záskok pro obchod s Neptunskou Lilií zrychlil krok. Hodiny na věži Tantalské katedrály ukazovaly 18.02… Žádný spěch! On tam určitě rád chvíli vydrží. Vždyť na tenhle okamžik čeká přes tři roky…
Hele garáže. Dá se na ně snadno vylézt zezadu, aniž by mě někdo viděl. Střecha je jen plechová. Nevydrží velkou váhu a určitě bude v tomhle dešti taky dost studená. Jen trochu víc zvednu hlavu a budu krásně na ráně! Tohle místo by si vybral jen blázen… Tak rychle nahoru!
Dřív než však stihnul zmizet v úzké chodbičce mezi garážemi, zastavila se před ním pohledná žena s odhalenými blonďatými vlasy. Slanina v pevném obalu jí právě prořízla tenkou stěnu igelitky a celý nákup se jí vysypal na chodník. Neváhal a pomohl jí posbírat věci z vlhké dlažby. Jen letmým pohledem zkontroloval mladíka v tmavě modré nepromokavé bundě, který se právě zastavil na křižovatce hlavní ulice s Faradayovou, protože ho červená na semaforu nechtěl pustit dál.
Naskládali popadané věci do tašky, kterou našel v jedné z kapes šedé péřové bundy. Tu už nikdo potřebovat nebude. Blondýna s líbezným úsměvem poděkovala za pomoc a šla si dál po svých.
Když se škrábal na nízkou střechu jedné z garáží, uslyšel, jak hlavní ulicí projíždí automobil policejní hlídky. Tak to byla klika… Teď se jen vyšvihnout nahoru a…
Uhnízdil se co nejpohodlněji. Přes péřovou bundu téměř necítil chlad a vlhkost. Vytáhl svoji pistoli s domácky vyrobenou optikou. Ostřelovači by se mu vysmáli, ale on ke střelbě raději používal jen jednu ruku – levačku, kterou měl strojově přesnou. Zaměřovačem našel svého mladíka v tmavě modré nepromokavé bundě, který právě přecházel křižovatku. Věžní hodiny ukazovaly 18.05. Sledoval, jak jde k hlavnímu vchodu…
Uveleben a kryt hranou střechy sáhl do kapsy. Nejdřív vytáhl zmačkaný kus papíru, který položil před sebe, tak aby na něj dobře viděl. Potom vylovil malé laserové ukazovátko. Namířil s ním na katedrálu a ve večerním šeru snadno našel malý rudý bod – těsně vedle dveří, z nichž právě vycházel malý plešoun v černém koženém kabátu a oslovil vysokého mladíka.
Sledoval jejich krátkou konverzaci a v okamžiku, kdy plešatý muž vytahoval revolver, zamířil laserem na jeho oko, skryté pod tmavými skly! Nestihl to dřív, než první čtyři výstřely provrtaly hruď jeho jednorázového zaměstnance a klid podzimního večera. Pátý a šestý výstřel cíle nenašly. Tělo mladíka v tmavě modré nepromokavé bundě s plesknutím dopadlo na skrápěnou ulici.
Plešatý chlapík obrátil svůj zrak ke zdroji červeného světla, které ho vyrušilo v chladnokrevné vraždě. Chvíli pátral po okolí, a pak zahlédl siluetu muže, který se vztyčil na jedné z garáží. V jeho pistoli už nezbyly žádné náboje… byl bezbranný! Příliš pozdě si uvědomil, že zastřelil jen volavku. Do zmatku, který jeho střelba vyvolala, s pohledem upřeným do přítmí nad garážemi jen zašeptal: „McGargoyle…“
Vysoký mladík v šedé nepromokavé bundě, teď klečel na střeše garáže. Ze zmačkaného papírku plného ručně psaných poznámek přečetl bez jakékoli emoce v hlase poslední větu: „Zničil jsi mi bundu, hajzle!“ Jedinou ranou provrtal lebku holohlavého muže v koženém kabátě. Další plesknutí, jak druhé tělo dopadlo na mokrý chodník. Hodiny na věži Tantalské katedrály ukazovaly 18.07.
* * *
Lidé utíkají co nejrychleji od Tantalské katedrály. Každému se naskýtá nezastřený výhled na dvě mrtvoly před hlavními dveřmi. V nastalém chaosu si jistě nikdo nevšimnul, že drobný déšť přestal. Ačkoli byla veřejnost v dnešní době zvyklá na pouliční přestřelky, každý se od nich snažil držet co nejdále.
Naproti místa činu postával James Router a prohlížel si dění na celé hlavní třídě. Těch pár kolemjdoucích, kteří tudy měli v tuto dobu cestu, teď svorně a co nejrychleji pochodovalo jakýmkoli směrem od katedrály. Připomínali vodu vylitou na hromádku plastu, ta taky vždycky teče dolů. Ani nevěděl, proč ho napadlo zrovna tohle připodobnění. Snad proto, že taky chtěl být vodou a soustavnou prací podemlet postavení Cechu… Ale na to asi nemám trpělivost.
Z davu svorně postupujícího hlavní třídou se právě vyloupl vysoký mladý muž v šedé péřové bundě - Stephen McGargoyle, pilot Vigilance. Nedíval se vlevo ani vpravo. Jen přešel silnici a zamířil přímo k Jamesovi.
„Kdo to byl?“ zeptal se James, jen co se jeho kolega dostal na slyšitelnou vzdálenost.
„Nemám ponětí, potkal jsem ho v jedné malé kavárně,“ odvětil suše hlavní pilot.
„Myslím toho druhýho!“
„Wolkran, asistent doktora Flembera z laboratoře na Neptunu,“
„Flember? Ten kdo objevil Neptunskou Lilii?“
„Udělal toho mnohem víc… Včetně MĚ!“ odvětil Stephen. Kdokoli jiný by takovouhle větu pronesl, musel by odhalit nějakou emoci – vztek, nenávist, cokoli… Ale ne vždy chladný Stephen.
„Takže pomsta?!“ kýval hlavou James, „a proč tohle divadýlko?“
„Protože Wolkran to takhle dělával. Používal neznámé lidi z davu. Vybíral sobě podobné typy, aby dotyčný nabyl dojmu, že mluví přímo s ním… Prošlapávali mu cestu a odhalovali všechny případné pasti, proto jim říkal průvodci…“
James nad tím jen zakroutil hlavou. Už použil mnoho špinavých technik ke zmatení nepřítele, ale nikdy neklesl tak hluboko, aby použil jejich vlastní metody. Připadalo mu to dost ‚pod úroveň‘, ale Stephenovi to neřekl.
„A co ty věty?! Řekl jsi je?“ otázal se ještě.
Stephen místo odpovědi vytáhl zmačkaný papírek plný ručně psaných poznámek a podal jej Jamesovi. Ten jen očima prolétl těch pár řádků: ‚Neboj se, do té doby budeme oba pryč, takže se sem bez obtíží vejdou – když bude vyhrožovat společností … Protože se mi líbí tvůj obličej a mám pro tebe nabídku, která se neodmítá – argumentace … Způsobil bys zdejší kavárně extra výdaje za malování „+ naznačit, že mám zbraň“ – když bude chtít odmítnout … Zničil jsi mi bundu, hajzle! – těsně, než zastřelím Wolkrana‘
„No a? Nějaký pocit?“
„Nic…“ zakroutil hlavou Stephen.
„Tak pojď… Vymyslíme něco lepšího,“ načež oba vykročili směrem k přístavu, kde kotvila jejich vesmírná korveta Vigilance. Ozval se jeden úder věžního zvonu a dlouhá ručička velkých hodin se posunula na patnáctku…
