Ransha měla pocit, že padá do nekonečné hloubky sametové černi. Chvílemi si připadala, že jí rychlost rozdrtí všechny kosti v těle, jindy padala pomalu, jako by se vzduchem snad brodila. Propast, která ji obklopovala, jako by neměla dno. A potom ucítila vůni. Stačilo zavřít oči a viděla před sebou rozlehlou louku plnou různobarevných květin, jež tu omamnou vůni vypouštěly v dalších a dalších závanech teplého větru. Když oči znovu otevřela, opravdu ležela na louce a tráva okolo jí rámovala pohled na jasně modré nebe, na kterém nebyl jediný obláček. Šumění stromů a cvrlikání nejrůznějších ptáků ji lákalo, aby oči znovu zavřela, ale zvědavost nedopustila, aby se ponořila do příjemného snění. Navíc, už tohle byl přece sen, nemohla to být skutečnost.
Pomalu se zvedla na nohy, tráva jí sahala až k pasu, ale i v dlouhých bílých šatech, které na sobě měla, jí nedělalo problémy brodit se tou pestrobarevnou nádherou, kam se jí jenom zachtělo. Slunce jí hladilo holá ramena, vítr si pohrával s dlouhými prameny vlasů, mokrá tráva chladila bosá chodidla... A potom je uviděla, v chladivém stínu mohutných dubů se jich páslo celé stádo. Vůdčí hřebec poklusával okolo a nastavoval nozdry větru, který mohl zavčas odhalit všechna nebezpečí, která číhala mezi stromy.
Byl nádherný. V kohoutku musel měřit víc, než Ransha, při běhu pohazoval hlavou a občas vykopnul zadní nohy, srst se mu divoce leskla, kdykoliv vyběhl ze stínu do slunečních paprsků, hustá hříva a ocas jako by žily vlastním životem, černé oči zářily divokým světlem a nahoře na hlavě zářil dlouhý roh barvy grafitu. Ransha poprvé v životě viděla černé jednorožce a uchvátili ji ještě víc, než jejich bílí příbuzní.
Pomalu se přibližovala ke stádu, které, i když muselo zaregistrovat její přítomnost, nejevilo žádné známky zneklidnění. Tady už nebyla tráva tak vysoká a vynikly tak nízké kvetoucí rostliny, až bylo Ranshe líto šlapat po tom nádherném barevném koberci. Černý hřebec se najednou objevil přímo před ní, váhavě natáhla ruku a dotkla se nozder tak hebkých, že je neměla ani k čemu přirovnat. Jednorožec nejdřív divoce pohodil hlavou, než se znovu sklonil a nechal se hladit. Potom poklekl a vyzval tím Ranshu, aby nasedla na jeho hřbet. Dívka ani chvíli nezaváhala. I když byl jednorožec bez sedla, Ranshe se sedělo naprosto pohodlně, přestože se celé stádo pustilo do divokého cvalu.
Projížděli širokou cestou mezi staletými duby, listím prosvítalo slunce, ptáci jim trylkovali své písničky jako uvítací famfáry. Po neurčité době jízdy tlumený zvuk kopyt v měkké půdě vystřídal ostrý klapot na dláždění, které začínalo spolu s končícím lesem. Před ní se vynořilo obrovské kamenné město, v jehož nejvyšším místě stál mohutný hrad. Hradby se tyčily do výše snad dvaceti metrů, u padací brány stáli dva strážní a bez mrknutí oka nechali celé stádo jednorožců proběhnout tunelem několik metrů dlouhým. Město bylo dokonale chráněno.
Ulice byly rovné a čisté, ale lidí potkávali jenom velmi málo. Sem tam se objevila nějaká žena s nákupem v proutěném koši, muž s pytlem mouky na ramenou, pár dětí... ale všichni se klidili, jakmile spatřili divoce cválající jednorožce s dívkou na hřbetě. A potom se objevili přímo před vnitřními hradbami, které obíhaly sídlo místního panovníka. Brána byla zavřená, ale sotva se cválající stádo objevilo na dohled strážím, spěšně obě kovová křídla otevřeli. Ransha se ocitla na bílém nádvoří lemovaném mladými stromky, pod nimiž zurčela voda v umělých potůčcích. Hřebec zastavil a nechal dívku sklouznout na zem.
„Děkuju,“ zašeptala, pohladila hřebce po hladkém krku a vydala se přes nádvoří ke dveřím z tmavého dřeva. Jediným dotekem se otevřely a umožnily tak dívce pohled na mramorem vykládanou halu s dvojitým schodištěm a křišťálovým lustrem.
„Vítám tě, Yvëtil,“ ozval se seshora ze schodiště hluboký mužský hlas...
Probudila se do krásného rána, kdy sluneční paprsky prosvítaly umytým oknem a šimraly Ranshu na nose. Na tváři jí pohrával úsměv vyvolaný vytrácejícím se snem, líně se protáhla a znovu se zavrtala do vyhřátých dek, když její kůže došla do kontaktu s překvapivě studeným vzduchem. Cítila se překvapivě odpočatá a přemýšlela, jestli se jí její návštěva u Lewise jenom nezdála. Nevypadalo to, že by bylo v domečku o nějakého toho obyvatele víc.
„Ono je tady dokonce o jednoho míň,“ uchichtla se, když se zahleděla do protějšího rohu, kde ještě minulou noc spal Erik. Vstávat se jí nechtělo, ale nakonec se přece jenom překonala, vyhrabala se z dek, opláchla obličej v nachystané míse s vodou a rychle se převlékla do něčeho teplejšího.
„Dobré ráno,“ usmála se vesele na Nessu, když vešla do sednice. Stařena míchala něco v kotlíku nad ohněm a místností se nesla vůně čerstvého pečiva.
„Dobré ráno, holčičko. Posaď se a najez, dneska tě čeká dlouhý den,“ mávla ke stolu, kde stál hrnek mléka, čerstvě upečený chleba a kus sýra.
„Ale nejdřív zajdu podojit kravku...“
„O tu už se postaral Lewis, ty se najez. Zatímco chlapci budou pracovat venku, tebe čeká úklid staré komory, někam ty dva uložit musíme, nahoře s tebou spát nemůžou,“ brblala si Nessa nad kotlíkem. Ransha se zaraženě posadila, takovou náladu u ní ještě nezažila. A kde je Darko a vlk? Určitě někde venku s Erikem a Lewisem. Jak ráda by si teď se svým přítelem sedla někde v klidu a popovídala si. Neviděli se jenom pár dní, ale tak hrozně moc jí chyběl, že měla pocit, že v jeho chalupě na kraji lesa s ním žila snad odjakživa.
Sýr nechala být a vzala si jenom krajíc ještě teplého chleba s mlékem. Zatímco sledovala zamračenou Nessu, přemýšlela nad svým podivným snem.
„Nesso, existují i černí jednorožci?“ zamumlala s pusou plnou čerstvého chleba.
„Vypráví se o nich v legendách, ale nikdy jsem žádného neviděla,“ pohodila stařena rameny a dál se věnovala kotlíku.
„A znamená černý špatný?“
„Máš podivné otázky, holčičko. Rozdělení barev na dobro a zlo je jenom výmyslem lidí, prastaré národy tohoto světa to tak nevnímají.“
„O čem vypráví ty legendy?“
„O králích. Lidských, elfích i trpasličích, o dracích, kteří tady vládli dřív, než připluli elfové, o moci, zkáze i o vítězství. Tak jako všechny legendy.“
„Ještě před pár dny jsem si myslela, že i elfové jsou jenom jednou z legend, a teď žiju v jejich blízkosti a jsem jednou z nich...“
„Elfové žijí tak dlouho, že jsou legendou i skutečností,“ usmála se vědma a posadila se ke stolu.
„A trpaslíci? A draci?“
„Říká se, že v začarovaném lese žijí ještě draci, tam, kde se z nejtemnějších hlubin lesa zvedají příkré stěny Kachsar Estaer. Na skalách mají svá hnízdiště, žijí si tam nerušeným životem a vyhýbají se lidem.“
„A je v Artanis Anwar i nějaké město?“
„I o tom se mluví v těch legendách. Proč se na to ptáš? Takové otázky člověku nevytanou jenom tak na mysli,“ podívala se stařena pátravýma očima na Ranshu a nespouštěla z ní zrak.
„Měla jsem sen...,“ odvětila dívka prostě a vstala od stolu. Měla pocit, že se dotkla něčeho, o čem jí Nessa nechce nic říct. Už tak se toho dozvěděla dost, bude lepší pokračovat v tomto rozhovoru, až pátravý pohled vědmy ztratí něco na své ostrosti.
Po snídani se vrhla Ransha do práce. Nessa vyhradila Erikovi a Lewisovi starou nepoužívanou komoru, která byla ještě špinavější, než Ranshin podkrovní pokojík, než ho dala dohromady. Dveře nikdo neotvíral snad roky, byl to ráj pavouků a nejspíš i několika myší, ale byl dost prostorný pro oba mladé muže. Sotva udělala Ransha krok, zvedl se z podlahy prach a donutil ji k divokému kašli.
„Omlouvám se za ten nepořádek. Ten pokoj od smrti mého muže nikdo nepoužíval a já do něj jenom nerada chodila, tak jsem ho nechala napospas času,“ objevila se za ní Nessa s kýblíkem vody.
„To nic, dám to hned do pořádku,“ usmála se na ni Ransha a zavřela oči, aby mohla využít svou nově nabytou sílu. Neměla v úmyslu uklízet celý pokoj pomocí magie. Sice si byla naprosto jistá, že by to zvládla bez nějakého velkého vyčerpání, ale na druhou stranu se těšila na trochu manuální práce. Během chvilky byl všechen prach pryč, stejně jako neuvěřitelné množství pavučin se svými obyvateli.
„Myslela jsem, že to pro tebe bude práce na celé odpoledne. Pokud toho zvládneš víc jenom svou silou, ukážu ti po obědě nějaké knihy o magii, musíš začít studovat svou moc,“ usmála se na dívku stařena a zmizela za dveřmi kuchyně. Ransha zavřela dveře od pokoje. Když věděla, jaké odpoledne ji čeká, neměla nejmenší chuť zdržovat se zdlouhavou fyzickou prací. Během hodiny zářil pokoj čistotou, stěny byly čistě vymalovány, u okna stál bytelný stůl, vedle něj dvě truhlice na oblečení a naproti okna dvě postele. Na polici vedle dveří vykouzlila Ransha zásobu svíček a křesadlo, na druhé straně dveří potom stoličku s umývadlem a na stěně zrcadlo. Celé místnosti dominoval krb umístěný přímo naproti dveří, ve kterém vesele plápolal oheň.
Ransha byla unavená, ale naprosto spokojená. Její schopnosti jí připadaly úžasné, ale současně z nich měla strach. Těšila se, co všechno objeví v Nessiných knihách o magii.
Knihy, na které před chvílí myslela, už byly nachystané v kuchyni na stole, ale Nessa nebyla k nalezení. Ransha zkusila zaklepat na dveře její ložnice, ale dovnitř se neodvážila. Místo toho jenom prohrábla oheň, přiložila pár polínek, zamíchala nevábně vonící lektvar a pustila se do hromady knih, které na ni čekaly. Zpočátku jí šlo čtení jenom pomalu, neznala ani všechna písmena a tak si spoustu slov spíš domýšlela. Ale čím víc se ponořovala do obsahu těch zvláštních stránek, tím jí šlo čtení rychleji.
Vyrušilo ji až klepání na dveře. Jenom neochotně se zvedla od rozečtené knihy a vydala se otevřít. Jakmile sáhla po klice, dveře se prudce otevřely a Ransha dostala pořádnou ránu do hrudníku. S vyraženým dechem se pomalu sbírala z podlahy a bolestivě natahovala vzduch do plic, zatímco si se slzami v očích prohlížela příchozího. Jeho rysy jí splývaly před očima, jako by neustále měnil svou podobu, ale i to jí stačilo k tomu, aby pochopila, že návštěvník nepřichází s čistými úmysly.
Darko, Aldarione, potřebuju vás, vyslala tichou prosbu ke svým přátelům.
„Kuer esta lionet, kaschar,“ promluvil návštěvník a jak před ním Ransha ustupovala, zjistila, že je v sednici.
„Nerozumím vám, co po mě chcete?“ vyhrkla. Mysl jí obestřel mrak strachu, najednou nebyla schopná se pohnout, ani přemýšlet nebo třeba jenom vyslat myšlenku.
,div>„Přišel jsem pro vás, princezno,“ zazněl znovu jeho hlas a Ransha měla pocit, jako by na ni mluvil z velké dálky.
„Já s vámi nikam nepůjdu,“ bránila se chabě, svaly jí začaly vypovídat službu a ona měla pocit, že se co nevidět skácí k zemi.
„To není prosba, prosté konstatování. Co proti mě asi zmůžeš, jsi jenom malá vystrašená holka. Tvoje vědma je bůhvíkde a elfové daleko,“ posmíval se, zatímco se k Ranshe pomalu přibližoval. Dívka byla bezmocná, jako by jí někdo podstrčil nějakou drogu. Jakmile se jí cizinec dotknul, kolena se jí podlomila a ona se mu svezla do náruče zcela omámená. Ve chvíli, kdy se návštěvník otočil k odchodu, zatarasila mu dveře velká černá vlčice. Hned za ní se plížila s prskáním přerostlá kočka a vlk s odhalenými tesáky. Cizinec začal mumlat nesrozumitelná slova, ale ani jedno ze zvířat na ně nereagovalo, jenom se pomalými vyčkávavými kroky blížila. Neměl jinou možnost, než položit dívku na lavici a vytáhnout dýky. To mu zabralo několik vteřin, ve kterých se do sednice stačili vřítit Erik s Lewisem.
„Chci jenom tu holku, vám se nic nestane,“ prolomil cizinec ticho narušované jenom vrčením zvířat.
„No, a právě ona je to, co ti rozhodně nemíníme nechat,“ ušklíbl se Erik. V ruce pevně držel svůj meč, zatímco Lewis mohl cizinci čelit ozbrojený sekerou. Na Ranshu ještě stále působila cizincova kouzla znásobená jeho blízkostí, neměla šanci proti němu použít vlastní magii.
„Snad si nemyslíš, že proti mě máte šanci. Jenom nějací venkovští floutci,“ narovnal se cizinec sebevědomě a posměšně si oba mladé muže prohlížel.
„Rozhodně to nevzdáme bez boje,“ vyhrkl Lewis. Bylo mu jasné, že pokud by se proti tomuto muži postavil sám, neměl by nejmenší šanci, ale Erik byl zkušený bojovník, svůj meč dokonale ovládal, a kromě toho tu byly tři šelmy připravené bránit Ranshu do posledního dechu.
„Tebe si nechám nakonec, nejdřív si pohraju s tvým přítelem,“ změřil si ho cizinec od hlavy k patě a obrátil svou pozornost i dýky směrem k Erikovi. Ten očekával výpad každou chvílí, takže ho cizincův útok nijak nepřekvapil a nebezpečí rychle odvrátil svým mečem. Ve chvíli, kdy cizinec zaútočil podruhé, vrhla se Darko spolu s druhým vlkem po jeho rukách, přesto stihl cizinec neuvěřitelnou rychlostí škrábnout Erika do levé tváře. Aldarion svým skokem přibil cizince k zemi a stál mu výhružně na prsou, zatímco mu vztekle prskal do obličeje. Oči nevítaného návštěvníka najednou změnily barvu na temně zelenou a z úst se mu začalo linout nesrozumitelné mumlání. Ani tentokrát nemělo na šelmy sebemenší účinek, ale Lewis se jako omámený pohnul směrem k Ranshe.
„Lewisi, prober se, to jsem já,“ špitla dívka, když pochopila, že je její přítel pod vlivem kouzla. Ten se ale nemínil zastavit, jenom se sehnul pro jednu z dýk, kterou cizinec při boji se šelmami upustil na zem, a s pohledem upřeným na Ranshu pokračoval směrem k ní. Dívka se pomalu a namáhavě zvedla z lavice a postavila se přímo před Lewise, zabodla pohled do jeho očí a myšlenkami se snažila přimět ho, aby se probral. Ten místo toho zvedl dýku k dívčině krku a přitiskl ostří ke kůži tak pevně, že se na něm okamžitě objevily kapky krve.
„Odvolej ta zvířata a nic nestane tobě ani tvému slaboduchému příteli,“ ozval se kouzelník, kterého šelmy držely v šachu, ale v obavě o Ranshin život povolily stisk svých zubů. Jen Aldarion nespouštěl z cizincova obličeje pohled.
„Lewisi,“ pokusila se Ransha znovu rozlomit cizincovo kouzlo a po tváři jí stekla horká slza. Oči jejího přítele se začaly pomalu projasňovat, cizinec viděl, že prohrál.
„Hraishra!“ zahřměl sednicí jeho hlas. V tu chvíli zmizel v záblesku ostrého světla, Darčiny zuby cvakly naprázdno v místě, kde se ještě před chvílí ocital cizincův krk... a Lewis se najednou skácel k zemi zanechávajíc na Ranshině krku dlouhou řeznou ránu.
„Lewisi,“ vykřikla Ransha a padla na kolena vedle bezvládného těla. Třásla s ním, ale žádné odezvy se nedočkala. „Lewisi, co mi to děláš?“ šeptala neustále dokola a nakonec padla tváří na jeho prsa a poddala se pláči.
„Ran...“ klekl si Erik vedle ní a bez dalšího slova si ji stáhl do náruče a pevně objal.
„On je mrtvý, Eriku. Je mrtvý jenom kvůli mě,“ chrlila ze sebe Ransha mezi vzlyky, které se pomalu začaly měnit v hysterické. „To já jsem ho zabila, já za to můžu, kdybych za ním nikdy nepřišla, byl by ještě živý...“
„Ran, ty za to přece nemůžeš,“ přitiskl si ji Erik ještě víc k sobě a konejšivě ji kolébal.
„Můžu, za všechno, co se tady děje, je to jenom moje chyba. Neměla jsem nikdy utíkat z jeskyně...“
„Poslouchej mě,“ odstčil Erik dívku kousek od sebe a tvrdě se svým pohledem zabořil do jejího, zatímco ji stále pevně svíral ve svých pažích. „To, co se tady stalo, není tvoje vina. Tohle nikdo nemohl ovlivnit!“
„Jsi zraněný,“ pronesla naprosto nelogicky po jeho slovech a natáhla ruku, aby se dotkla úzkého šrámu, který se křížil se starou jizvou. Vzápětí se její oči znovu zalily slzami a svezla se Erikovi zpátky do náruče. Tentokrát plakala tiše, až vyčerpáním usnula.
Jenom chvíli po tom, co ji Erik uložil do její postele, kolem které se poskládala Darko s Aldarionem a vlkem, se objevila Nessa v doprovodu dvou elfů. Erik jí vypověděl, co se stalo, zatímco vědma ošetřovala Ranshinu a potom i jeho ránu. Elfové mezitím odklidili Lewisovo tělo ze sednice do nově uklizeného pokoje, jeden z nich odběhl se vzkazem ke královně, druhý šel prohlédnout okolí chalupy.
„Musíme Ranshu uklidit někam do bezpečí,“ zakončil Erik svůj monolog.
„Ne, zůstane tady. Požádám královnu, aby sem poslala několik svých bojovníků, ty se vrátíš zpátky do jejího pokoje. Nesmíme ji ani chvíli nechat o samotě...“
„Ale on se vrátí, bude ji tady mít jako na dlani. V elfím městě by byla v mnohem větším bezpečí,“ namítl Erik roztržitě a začal přecházet po sednici.
„Budou předpokládat, že ji královna schová u sebe, tady bude v bezpečí a jak říkám, nebudeme tady s ní sami. Nečekala jsem, že si někdo dovolí přijít za ní až sem,“ dodala šeptem jakoby jenom pro sebe.
„Nemyslím, že tady bude chtít zůstat. Lewis pro ni hrozně moc znamenal, dává si to za vinu...“
„Uvidíme, jak se zachová, až se probudí. Měl bys být u ní.“
„Nesnáší mě.“ Na tu mu Nessa nic neřekla, jenom se podivně usmála a zmizela za dveřmi své komůrky.
Ransha se probudila s hlavou třeštící bolestí a s myšlenkami na Lewise. Tři šelmy spící kolem jejího lůžka ji jenom utvrdily v tom, že to nemohl být jenom sen. Do očí se jí znovu nahrnuly slzy.
„Ran, je mi to líto,“ ozval se Erik kousek od ní a pohladil ji po horké tváři.
„Byl jako můj bratr,“ popotáhla a Erikovi tím připomněla tu malou holku s oškubanými vlasy, kterou našel tehdy v chalupě.
„Bude pohřben se všemi elfími poctami,“ ozval se líbezný hlas od padacích dveří. Ransha se prudce otočila a spatřila svou matku se smutným úsměvem na rtech. „I mě je líto jeho mladého života.“ Ransha jenom pokývala hlavou a znovu se stočila do klubíčka čelem k Erikovi.
Znovu plakala. Pozorovala Lewisovu tvář skrytou pod jemným závojem, tak klidnou a vyrovnanou. Ležel na lůžku z květin a trávy pod korunou obrovského stromu, který skrze zlatavé listy propouštěl několik paprsků tancujících po elfech okolo něj. Po její pravici stála Aredhel, stále tak krásná, jako by pro ni smutek byl ozdobou. Ransha levou rukou křečovitě svírala Erikovu dlaň, nechala horké slzy, aby jí stékaly po tváři na sněhově bílý šat.
Elfky po královnině pravici zpívaly baladu o životě a smrti. Budou tady stát ještě tři noci, aby vzdaly svými hlasy holt lidskému chlapci. Ale to už tady nebudu, pomyslela si Ransha. Když se Lewisovi poklonila královna, pustila Ransha Erika a pomalu přešla k nehybnému tělu.
„Za všechno děkuju,“ zašeptala, potom se sklonila a jemně políbila Lewisovu tvář skrz závoj. Darko po jejím boku zhluboka zavyla a k této teskné písni se přidal i vlk sedící vedle Nessy. Stromovým městem se neslo vlčí vytí smíšené s hlasem elfů, zbytek lesa utichl v němé kondolenci.
„Dobrou noc, Nesso,“ rozloučila se Ransha s vědmou, když se vrátili všichni zpátky do chalupy. Automaticky vyšla schody do svého podkrovního pokoje, opláchla si obličej a zavrtala se oblečená do přikrývek. Darko se jí stulila v nohách hned vedle už podřimujícího vlka. Když přišel nahoru Erik, spala dívka hlubokým spánkem.
Vzbudila se chvíli po půlnoci.
Byla bys tady v bezpečí, nemusíš to dělat, ozval se jí v hlavě hlas vlčice, když se Ransha posadila na posteli.
Nemůžu tady zůstat. Všechny jenom ohrožuju...
Budete potřebovat průvodce, přidal se k jejich bezhlesnému hovoru vlk.
Můžu tě o to požádat? obrátila Ransha svůj pohled na druhé zvíře.
Bude mi ctí, princezno. Artanis Anwar znám dobře, je to rozlehlý les, ale není tak nebezpečný, jak vypráví elfové a lidské legendy.
Děkuju, je čas vyrazit, potichu se vyhrabala z pokrývek, svlékla sněhobílé šaty, natáhla na sebe jedny ze starších šatů, které jí nechala Nessa, obula vysoké boty a chystala se otevřít padací dveře.
„Co si myslíš, že děláš?“ chytl ji Erik za paži. Překvapeně vyjekla, ale Erik ztlumil její výkřik svou dlaní.
„Nechápu, proč se mě ptáš, když to moc dobře víš. Nemůžu tady zůstat a ohrožovat všechny okolo...“
„Jasně, princezna spasitelka. Ohrožuješ tak maximálně sebe tím nesmyslným nápadem. Spodní pokoj je plný elfích bojovníků, další jsou kolem chalupy. I kdybych tě nechal jít, nikdy mezi nimi neprojdeš...“
„To nech na mě...“
„Nenechám tě odejít,“ zavrčel Erik těsně u jejího obličeje.
„Nemusím se tě ptát. Dokonce mě nemusíš ani pouštět, abych dokázala zmizet,“ sykla mu do tváře a navzdory svým slovům se pokusila vytrhnout z Erikova pevného sevření.
„Fajn, když tě nemůžu zadržet, půjdu s tebou,“ změnil Erik najednou taktiku a vyrazil tím Ranshe dech.
„To nemůžeš...“
„Nezkoušej mě zastavit. Tvůj úmysl ti nevymluvím, ale samotná nepůjdeš,“ pustil ji a začal si natahovat boty. Ransha měla příležitost utéct, ale z nějakého jí neznámého důvodu to neudělala. Když z truhlice vytáhnul vak nacpaný k prasknutí a teplé pláště, zalapala Ransha po dechu.
„Tys to čekal...“
„Samozřejmě, bylo mi jasné, že se o to dřív nebo později pokusíš. A taky že se ti to povede, jenomže jak jsem řekl, nemíním tě nechat odejít samotnou. Měla bys nechat alespoň nějaký vzkaz Nesse,“ podával jí uhlík a kus papíru. Ransha se zastyděla, že na starou vědmu ani nepomyslela. Nevzhledným písmem napsala pár stručných řádek a zapnula si plášť, který jí Erik podával.
„Jak chceš projít kolem stráží?“
„Prostě je uspím,“ pohodila dívka rameny a opatrně sešla po schodech. Dalo jí to jenom chvilku soustředění, než měla pocit, že kouzlo zvládla. Vzkaz nechala na polici v chodbě a všichni čtyři se tiše vykradli z chalupy. Rychle přeběhli od stavení do úkrytu stromů.
„Ještě je čas se vrátit,“ zastavil se Erik a podíval se na zasněženou krajinu, uprostřed které se choulila chalupa se stájí.
„Jednou se vrátím, ale teď musím jít.“
„A kam vlastně? Proč jsi se prostě nepřemístila?“
„Protože nevím, jestli cíl mé cesty vůbec existuje,“ špitla a vydala se do tmy lesa.
