Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Útržky nepsaného denníku



Něco, co je daleko



„Tak hněte sebou! Kůže líný! Komu by se náhodou zdálo, že mu nebudou stačit nohy, přesvědčím ho pomocí tady naší devítiocasý kamarádky, že má sil ještě dost!“
Odněkud se ozvalo vrčení a pak štěkot psa. Nevím, proč jsem se to ještě nenaučila ignorovat a zvedla hlavu. Aby mě snad to, co jsem viděla utvrdilo v přesvědčení, že odsud se vážně nikdo nedostane? Alespoň ne živý.
Jak jinak se mi tohle nemohlo nevymstít. Kopanec pod žebra, nejdřív ostrá, pak tupější, ale přece intenzivní bolest. Bolest, co srazila na kolena a donutila schoulit se, jako by to snad mohlo pomoct. Nepomohlo. Následovala rána do hlavy, pak lýtka, boku a tváře. Z rozraženého rtu se spustila krev, co natekla do úst, na jazyku jsem ucítila její teplou, kovovou příchuť.

„Szabo! Kolikrát ti už šéf říkal, jen tak, aby byli ještě použitelný?! Podívej se na to!“
Následovalo dloubnutí špičkou boty mezi žebra. Už jsem to skoro nevnímala, v hlavě mi hučelo, ve spáncích tepala krev a z bohatého množství té, co jsem spolykala se začínal zvedat žaludek. Ne zrovna něžně mě popadl pod rameny, vytáhl na nohy a zpola hodil na záda, nakonec odnesl do jednoho slumu, který se dal jen s hodně velkou představivostí nazvat něčím jako lékařskou ordinací. Nikdo kvalifikovaný k podobným věcem tu taky nebyl.

„Kurva zatracená. Zas zadělaný šaty vod čubčí krve...“
Obraz před sebou jsem vnímala rozmlženě, jako by se vlnil. Hučení v hlavě neustávalo, ale divoký tep krve ve spáncích už odezníval. Nade mnou se objevila silueta. Podle chvostu, co měl na hlavě, to nemohl být nikdo jiný než jeden z vrchních poháněčů, Riwo.

„Tak se na to podíváme. Dělalas, cos neměla, co? A já ti za to ještě zachraňuju zadek.“ zavrčel, pak se pro něco otočil, nakonec mi bez nějakých skrupulí dal do nosu ne nijak něžně tamponádu. Zabolelo to a dost silně zaštípalo, ale těžko se dalo spolehnout na to, že to bude nějaká skutečně ověřená a povolená dezinfekce. Nebylo výjimkou, že jsme tu sloužili i jako pokusní králíci.

„Povídám ti ksakru nešij sebou! Nebo...“
Že to, co mělo být po nebo stejně nastane nebylo nijak těžké si domyslet. Skoro jsem se totiž nepohnula, jen jsem pevně stiskla víčka, když mi pálivá bolest projela nosem až do hlavy.
Zvuk párané látky, šaty spadly na zem. Nebo šaty... spíš ten kus hadru, kterým jsem byla zahalená. Hrubé, necitlivé prsty prohmatávaly tělo a to i na místech, kde to skutečně bolelo. Nakonec mě druhou rukou popadl pod krkem.

„Neslyšelas?!“ zaječel, vzápětí mi plivnul do tváře. Nevnímala jsem to, ani nepočítala, pokolikáté už. Stejně jako jsem se nedivila nad tím, jaké výmluvy si občas dokáží vymyslet, aby dosáhli svého. Jaká obvinění a očernění, na něž kývnete a sami si tím pod sebou podříznete větev. Víte to, ale stejně to uděláte. A uděláte to s radostí. Protože vás pak aspoň chvíli nechají na pokoji...

„Kurva co...!“ udělala jsem chybu a to, že jsem opět stáhla nohy k sobě, ji nemohlo nijak odčinit. Tvář zapálila pod fackou.

„Co si myslíš?! Že by takovou mrňavou špínu někdo chtěl?“ zprudka mě zvedl a postavil na nohy. Ty však byly změklé tolik, že jsem se na nich neudržela. Stejně jako jsem neudržela vyjeknutí, co mi vyklouzlo z úst, když mě chytil za vlasy a zatáhl za ně, takže jsem vyvrátila hlavu na stranu.

„Tak si dobře pamatuj, ty čubko mizerná... Že na mě tyhle věci zkoušet nebudeš!“ sykal mi do ucha, přičemž o něj párkrát zavadily okoralé, vyschlé rty. Srazil mě k zemi, takže jsem se hlavou udeřila o tvrdou, kamennou podlahu. Sklonil se nade mnou a za vlasy mě napůl zvedl.

„Rozumíš?“ zavrčel ještě, sotva jsem dovedla kývnout. Konečně mě pustil a tělo se mohlo uvolnit z bolestné křeče. Narovnal se a odplivl si. Chvíli bylo ticho a klid, za což jsem byla snad i vděčná. A Riwo to moc dobře věděl. Věděl, jak si získat vděčnost, i když poněkud hrubým a svérázným způsobem. Přístup ostatních spíš zakořeňoval strach, což nebylo vždycky tím nejlepším řešením. Nejistota z něho pramenící mohla vyústit v celkovou nestabilitu a následné zhroucení, které už tu mělo za následek dokonce několik mrtvých poháněčů a dozorců. A minimálně pak dvojnásobný počet nás, otroků.

„Neválej se tu jak kus lejna... Vstávej už...“ zavrčel sice, ale napůl přitom šeptal. Přidřepl ke mě a vytáhl mě zpátky na nohy, trochu nejistě jsem se na něj zadívala.

„No tak vypadni....“ sykl pak a kývl bradou ke dveřím, ještě za mnou hodil kus poměrně čistého hadru. Oproti tomu předchozímu určitě. Omotala jsem si ho zatím ledabyle kolem sebe a plahočila rozbolavělé tělo přes menší plochu, co sloužila jako občasné shromaždiště, do svého slumu. Tam jsem se opřela o stěnu a nakonec podél ní sklouzla na zem. Bojovala jsem s únavou, ale podlehnout jí by nebyl ten nejlepší nápad. Taky bych se nemusela probudit. A na jednoho zavražděného se tady nekoukalo. Ani na pět. Tak proč bych já měla být výjimkou...


Něco, co je blíž, avšak stále vzdálené



Dnes přivedli dalších pár starých a nemocných. Bylo jedno, že ještě dýchali. Naházeli je do jedné velké, obrovské jámy, kterou předtím odhalili a kde byla další, už starší těla. Ven se vyvalil mrtvolný puch hniloby a rozkládajícího se masa. Ti, co stáli nad propastí, kam měli být svrženi, se nijak nelišili od těch dole. Vychrtlá, zmučená těla pokřivená jako větve starého, suchého stromu. Žádná naděje, žádný pláč... Žádná jiskra života.

Už to bylo pár let, co se někdo pokusil utéct. Pár let, co jsem tak nerozvážně zvedla hlavu a přivodila si tak jen další bolest. Ale byla jsem pak ráda za to, že ji cítím. Znamenalo to, že žiji... Nebo ne?
Zahleděla jsem se k bráně, která byla zas o něco blíž, jak se ztenčovala místa, odkud bylo možné těžit. Ale přesto byla vlastně nepřekonatelně daleko.
Dnes jsem nemusela pracovat. A byla jsem vděčná. Riwo to věděl. Moc dobře věděl, jak si získat vděčnost, i když poněkud hrubým a svérázným způsobem.
Před očima mi vyvstal obraz velkého, černého psa, jak rval uprchlého otroka zaživa na kusy. Poprvé mi to přišlo stejné. Podruhé... jsem se cítila špinavá. Potřetí... jsem necítila už nic. A byla jsem vděčná, současně s tím jsem si i uvědomila svou někdejší hloupost ve svém předchozím počínání. Nechtěl mi tenkrát vzít i ty poslední zbytky dětství, co ještě zůstávaly uvnitř mě samotné.
Nechtěl to, nebo mu na tom vlastně nezáleželo a důvod byl jiný? A sice, že nechtěl on sám? Naučila jsem se, že v tomhle rozhodují muži. A tím pro mne nebyli otroci v lomu. Tam se na to, zda jste byli muž či žena, vůbec nehledělo. Tam si byli všichni rovni...

Občas, zpočátku jsem ráda snila o tom, co by se stalo, kdyby se ta velká brána otevřela. Otevřela dokořán a my... já byla volná. Postupem času jsem začala tyhle sny nenávidět, proklínat je. Pohřbívat hluboko uvnitř sebe do temnot, kam nikdy nenahlédnu. Cítila jsem stále silněji, že kdyby k tomu došlo, kdyby se stalo to, že by nám někdo dal svobodu... že bych tam jen stála. Mlčky stála s nohama vrostlýma do země a neschopná se pohnout. Nakonec nesouhlasně pokývala hlavou, otočila se a vrátila se zpět ke své práci. Domů...


Jen o jeden den...



Seděla jsem na podlaze a naslouchala tichu. Těžba patrně dospěla svého konce a bylo to teprve nedávno, co přivezli mnoho mladých otroků, zčerstva vycvičených pro tuhle práci. Co s nimi teď bude?
Ale o odpověď se ve skutečnosti nikdo nezajímal. Bylo nás už málo. Transporty s ostatními se objevovaly a mizely a já čekala, až si přijdou i pro mě. V našem slumu jsem zůstala poslední. Tenhle den byl něčím zvláštní, i když jsem si to uvědomila až později. Dříve přišla zpráva, že skupinka jakýchsi hybridů se patrně pomátla a roztrhala holýma rukama a zuby rozkousala zaživa jednoho z poháněčů. A ten poháněč byl Riwo. A já byla vděčná. Znamenalo to totiž, že všechny metody jednou selžou. A nezáleží, co si zvolíte. Stejně jako každá cesta má svůj konec. Jen některá je delší a jiná kratší. Ale to je spíš věcí náhody...

Zlom



Tohle ráno bylo stejné, jako ty předchozí. Až na ticho, co mi nedovolilo spát. Zvláštní, předtím mi křik mučených, zraněných nebo hluk rvačky způsoboval noční můry a mrazení v zádech. Postupem času se změnil na neodmyslitelnou ukolébavku na dobrou noc.
Když přišli, jen jsem se zvedla na nohy a vyšla ven. Kus od brány byl transport, poslední. Rozešla jsem se vpřed, stále blíž a blíž k těm, co stáli a čekali. Stejně, jako budu za pár okamžiků i já...

„Hej! Co to...!“
Riwo byl pouze předzvěstí. Dva muži, co mě měli doprovodit se rozběhli k místu, kde se opět několik otroků stalo svědky šílenství jiného. Tomu se ovšem do ruky dostala zbraň. A já tam stála... a dívala se. Na tváři, co byla tak dlouho bez výrazu pomalu začal vyvstávat podivný škleb, který však později nabyl jasnějších rysů. Úsměv. Spolu s tím, jak se rozšiřoval, se do těla vlila jakási podivná horkost, od níž pálila chodidla...

Stejně, jako mě teď pálil zevnitř spálený nos a krk. Věděla jsem, že jsou za mnou, nohy dávno odvyklé běhu držela v pohybu jen tahle myšlenka, jíž jako bych náhle byla posedlá.

Pryč! Daleko! Do pustiny, kamkoli! Pryč! kolotoč tohohle šeptání ve vlastní hlavě jsem už vnímala stejně monotónně a samozřejmě, jako tlukot srdce. Přesto jsem se necítila jako štvanec. Ne.... přišlo mi, že jsem se vrátila do nikdy neprožitého dětství a konečně se mohla skotačivě proběhnout. Bez řetězů, i když stále bez volnosti. Uvnitř sama sebe budu mít okovy navždy.

Celý den... běžela jsem skoro celý den. Jako bych se nemohla toho pocitu nabažit, po každém zakopnutí a následném pádu do ledového sněhu, který zalézal pod chatrné odění a píchal jako tisíce jehel, jsem se smála. Nevím, jestli to bylo skutečně štěstí, ta záhadná droga, ale v tuhle chvíli jsem si to alespoň myslela. Hlava se točila podivnou závratí, plicím se nedostávalo vzduchu, ale tělo jaksi záhadně stále čerpalo energii.

Dostala jsem se až k několika stromům, spleteným dohromady. Nenapadlo mě ani v náznaku, že by to mohla být dobrá úniková cesta před mými pronásledovateli. Ne. Napadlo mě, že jsem ještě nikdy nezkoušela vylézt na strom...

S krvavými, otlučenými klouby na rukou a kotníky na nohách jsem se usadila na jeden z výčnělků a vydechla. Euforie doznívala jen velmi pomalu, pálení a štípání ran nebo mrazu – bylo mi to jedno. Pozorovala jsem ten výhled, co vedl odnikud nikam. Tohle byla pustina. Jedna velká, bílá plocha. Ale mě nepřipadala opuštěná. Ne teď.

Stmívalo se...

-SAIDHI 2010-



Autor:
E-mail: SaidhiVf@gmail.com
Vloženo: 03:17:52  02. 02. 2010


Hodnocení:
4.9 (14 hlasů)

Komentáře (5)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.