|
|
Tma, která ji obklopovala byla tichá a plíživá, nevěděla, kde přesně je, pouze tušila. Jak si její oči začínaly zvykat na nedostatek světla, pomalu prozkoumávala své okolí. Přímo před ní se rýsovaly mříže, pevné a nedobytné. Nemohla se mýlit. Ocitla se ve smrduté temné kobce. Její čich omamoval hnilobný vězeňský puch. Všudypřítomné ticho co chvíli narušilo lehké zašustění shnilé slámy, která se jí válela pod nohama, ty nepatrné pohyby kdesi ve tmě, byly neklamnou známkou přítomnosti krys. Již si plně zvykla na neprostupnou temnotu a svalila se na cosi, co pravděpodobně mělo sloužit, duším sešlým z cesty zákona, jako postel. I přesto, že byla rozhodnuta za každou cenu nepodlehnout zrádnému, smysly otupujícímu spánku, nemohla vzdorovat svému vyčerpanému tělu, které jí nutilo zlehka zavřít ztěžklá víčka a vydat se do krajiny snů, krajiny plné nových, lepších, možností.
Podlehla plíživému pokušiteli a padla do jeho náručí, nechala se unášet a kolébat jeho tiše znějící ukolébavkou. Pomalu se propadala do zrádné snové propasti…
Náhle však byla bolestně vytržena a vyrvána ze sítě snění. Oslepující příval světla jí padl do tváře a mučil její oči, které si už zvykly na tmu. Chránila si zrak rukama, ale paprsky přesto našly každičkou skulinku, kterou se prodrali, aby si pohrály s jejíma očima. Pronikaly
a oslepovaly. Schoulila se ke zdi a snažila se uniknout tomu utrpení. Jsem jako zvíře, bolestí otupělé zvíře, napadlo ji. Jen živočich poháněný pudy, zeslabená kořist, zahnaná do posledního útočiště, do místa odkud už není návratu, neboť lovec už se blíží.
Šílíš, ano ty šílíš, řval její vnitřní hlas a srdce mu k tomu bubnovalo pochod strachu. Vzpamatuj se, přemýšlej. Odvážila se pohnout hlavou a otevřít oči, kruté paprsky, které ještě před chvílí sužovaly její smysly, teď jenom neškodně osvětlovaly prostory vězení, vstala tedy a bázlivě se přiblížila k mříži. Umírala zvědavostí, celou svou myslí toužila po tom vědět, co se stalo, chtěla znát příčinu tak náhlého vyrušení z jejích snů.
* * *
Starý žalářník jenom nerad opustil svou večeři, do které se právě hodlal zakousnout. Nespokojeně cosi blábolil pod fousy o panstvu a jejich rozmarech, ale na nějaký větší odpor se nezmohl. Zvyk je železná košile a stařec nebyl z těch, kdo by se protivili vůli svých pánů.
Jako ostříž si prohlížel ty dva, jeho očí otupělé zákalem mu sice již neposkytovaly ten luxus ostrého vidění, ale na podivná individua měl kmet prostě čuch a tihle dva mu obzvlášť nevoněli. S větší nevolí než obvykle se plížil jako stín za tou podivnou dvojkou. Hrobové ticho, panující v zatuchlých chodbách hradu, občas narušilo táhlé zavrzání staříkových kloubů následované prudkým záchvatem dávivého kašle. Stařešina pokaždé zabreptal cosi o vodporným prohnilým hradu, kterej si můžou strčit někam a když ho náhodou někdo z těch dvou chlápků zaslechl, začal opět prudce kašlat a na závěr jako třešnička na dortu dodal, že zdravíčko mu holt už neslouží, či případně: ,,To máme dneska ale zimu, co, jo jo za to může to globální ochlazování.‘‘
Tímto stereotypním stylem, se pomalu došourali do místnosti, které se říkalo pouze ze zvyku rytířský sál, neboť rádoby slavnostní síň měla jenom o několik málo metrů čtverečních navíc, než žalářníkova jizba, jež ovšem moc prostoru do vínku nedostala. V této odporně zapáchající místnosti čekali další dva podezřelí výrostci, kteří podpírali svázanou postavu, ačkoliv byl stařec skoro slepý, svýma zkušenýma očima dokázal ještě odhadnou, že se jednalo o muže, který však podle všeho nejevil známky života. Slabé zvedání hrudního koše nemohl dědek zahlédnout. Jeden z nově přibyvších zalovil volnou rukou v kožené brašně
a vylovil jakýsi cár papíru, který vrazil žalářníkovi. Ten ale neměl žádnou šanci rozluštit záhadné znaky, kterým se říká písmo. Gramotnost pro něj byla na hony vzdáleným pojmem. A troufám si říci, že pro starého chlapa jakým byl, rozhodně zůstane kouzlo četby i nadále utajeno.
Za svitu skomírající louče se vydali směrem k hradnímu vězení, dalo by se říci, že se jednalo o jakousi úschovnu vězňů. Hrad byl poměrně malý, ale skalní systém pod ním umožňoval vybudování překladiště všeho možného. Bylo zde uskladněno víno, které se mělo na jaře objevit na stolech okolní i zahraniční šlechty. V jiných sklepech se zase ukrývaly tajemné truhly s ještě tajemnějším obsahem. Toto místo bylo přímo magické. Bylo tu všechno, co bylo potřeba uskladnit na přechodnou dobu. A tak si sem postupem času kdosi zvykl ubytovávat osoby, které měly za krátko nenávratně zmizet v některé z populárních hladomoren či v jiné důmyslné vězeňské cele. Možná byste očekávali, že místo přetékající poklady, bude nejstřeženějším v zemi, ale dovolte abych vás vyvedla z omylu. Hrad strážila nepočetná posádka skládající se z opilců, karbaníků, povalečů a jiných poctivých vojáků, kteří si to na světě holt uměli zařídit, neboť provize za přijetí zboží do hradu nebyla malá.
A i tentokrát nezklamala čtveřice žalářníkovo očekávání, za mlčení dostal roztomilou sbírečku mincí, kterou hodlal výhodně investovat do vína, případně rozmnožit v kartách. Jak je toto všechno možné? Inu, každý mafián potřebuje svůj tajný sejf a i králi se hodí sem tam si odložit nějakého nepohodlného dvořana do vězení. Hrad byl tedy prospěšný všem a tato symbióza klapala už nějaký ten čásek. Ovšem nemyslete si, že tu byl nějaký veliký frmol, a že slovo dočasný znamená nějaký ten den, maximálně týden. Většina vězňů si tu pobyla nějaký ten měsíc, případně až rok, i když měli vlastně štěstí, protože zde měli alespoň cosi připomínající stravu a všechny cely obsahovaly odpadní jámu na cokoliv. Místní vězni byli v podstatě šťastlivci, kteří se mohli jenom modlit, že na ně bylo zapomenuto a že se nedostanou do skutečného vězení, které si často nezadalo se samotným peklem.
Prostory vězení se nacházely v nejzazší části labyrintu, tvořeného jednotlivými sklepy a nikdo neměl šanci se z tohoto chaotického bludiště vymotat, pokud neznal cestu, jíž se právě ubírala skupinka vlekoucí podivného zajatce, který byl příčinou jejího vyrušení z neklidného spánku.
* * *
Znáte ten typ lidí, kterým se lepí dobrodružství na paty? Stačí jim vyjít před dům a už se ocitají ve víru nečekaných událostí. Hledají ztracené poklady, likvidují draky a krotí všelijaké jiné potvory, princezničky nevyjímaje. Přesně takový nebyl Bojimír Chaloupka. Celý svůj dosavadní život strávil v malé, bohem zapomenuté vesničce, obklopené horskými velikány. Všechny jeho dny se odehrávaly nachlup stejně, jeden by se až divil, nač ho příroda vybavila něčím tak dokonalým jako je mozek. Vždyť jeho denní program by zvládla vykonávat i vycvičená opice. Přesto se v Bojimírově hlavě šedá mozková kůra ukrývala. Je pravda, že dlouhou dobu zahálela, ale na každého jednou dojde. Bojimírovi zazvonil budíček přesně v moment, kdy šlápl mimo přesně naučenou trasu. A hle, jako by náhle procitl, byl to zvláštní, avšak nikoliv nepříjemný pocit. Nejprve si ani neuvědomil, co se vlastně stalo,a když jeho mozek začal pomalu startovat, byl značně zmatený. Jeho mysl se probouzela z hlubokého nevědomí a postupně si zvykala na svobodu. Bojimír užasl nad těmi změnami, které si ještě plně neuvědomoval, jeho já se teprve vytvářelo. Kdokoliv by byl přítomen, mohl by jedině konstatovat, že byl svědkem proměny kukly v krásného okřídleného motýla. Nezapomínejme však, že létaní často přináší pád do hlubin. |
