HYACINT
Kdykoli psychologové v televizi nebo v rádiu hovořili o tom, jak připravit a prožít dovolenou, aby to člověka nezatížilo nezvládnutelným stresem, Martina se smála. Upřímně si nedokázala představit, jak by nadcházející dovolenou mohl kdokoli vnímat jinak než jako potěšení. Po celém roce úmorného ranního vstávání, nekonečného vysedávání v kanceláři a řešení otravných pracovních problémů to snad ani jinak nešlo. A přesto se takoví lidé našli a ona se mezi ně toho roku měla zařadit také, ačkoli ještě v lednu všechno vypadalo doslova skvěle.
Koupila si nové lyže a díky tomu, že zima byla štědrá na sníh, strávila na nich se Zdeňkem několik úžasných víkendů. Podařilo se jim přivydělat si bokem nějaké peníze přednáškami a soukromými hodinami angličtiny, a tak si konečně mohli dovolit domácí kino a nový počítač. Jenže pak to začalo.
Zdeňkova sestra v šestém měsíci potratila a dítě se nepodařilo zachránit. Martinin otec při jarních opravách spadl na chalupě ze schodů a zlomil si páteř. Ukradli jim auto a Zdeněk si v práci nepadl do oka s novou šéfovou a brzy dostal výpověď. V červenci je vyhodili z bytu a jen těžko sháněli nový podnájem, který by finančně utáhli.
A kamarád, s nímž měli jet v jednom voze na dovolenou, jim týden před odjezdem oznámil, že to ruší.
Měli se na to samozřejmě vykašlat, jenže v Itálii už si domluvili ubytování u Martininy známé z vysoké školy a oba chtěli k moři – ujet před potížemi, které se na ně hrnuly ze všech stran. Uprostřed stěhování, hledání nového zaměstnání pro Zdeňka a rodiny hroutící se pod tíhou dvou velkých neštěstí začali hledat cestovní kancelář, která by je dopravila do místa pobytu. Auto nebylo, peníze taky ne, a tak jim jako jediná schůdná volba zůstal autokar.
A tehdy někdy Martina zjistila, že se netěší. Naopak – byla vyděšená. Mezi vším tím nepořádkem si náhle připadala naprosto neschopná. Nevěřila, že všechno proběhne bez komplikací. Místo aby se radovala z představy, že všechny problémy nechává za sebou, měla noční můry z toho, co nalezne po návratu. Vzpomněla si na stres z dovolené a už se tomu nesmála.
Zdeněk se naštěstí zachoval úžasně. Byl s ní, když ho potřebovala, a pomáhal, jak jen to šlo. A tak se nakonec i přes všechny obtíže sbalili, v Praze nastoupili do autobusu a přece jen odjeli.
Itálie je uvítala zamračeným nebem a silným větrem, který písek na plážích zvedal v mlžných oblacích. Anna s Mariem je vyzvedli v přístavišti a odvezli je k sobě domů – daleko od civilizace, do místa suchých prašných cest, odvodňovacích kanálů a nepřekonatelného ticha. Čekala na ně horká sprcha, vynikající těstoviny s liškami, domácí červené víno a pohodlná postel. A především dva lidé, kteří nechtěli nic jiného než se trochu pobavit a starali se o ně tak, že jim žádné starosti nezbyly.
Dovolená utekla jako voda a po pouhých sedmnácti dnech už zase směřovali domů s vědomím, že z podobných návštěv se stane pravidlo. Hyacinty tam Martina samozřejmě viděla, ale věnovala jim asi tolik pozornosti jako růžím. Vypadaly hezky, sladce voněly a kvetly ve všech barvách.
…
Rok na to se za Annou a Mariem nedostali, protože na vánoce Martina zjistila, že je těhotná, v srpnu byla v osmém měsíci a v září rodila. Jeli tam tedy až napřesrok.
Hyacinty se už nedaly přehlédnout. Kvetly všude – na každé zahradě, v každém okně. Annin pozemek se změnil k nepoznání. Martina se zastavila hned u vrat a bez dechu zírala na barevný koberec, který nahradil trávník.
„Paráda, co?“ bylo znát, že její úžas Annu těší.
„Je to nádhera,“ souhlasila a vdechovala omamnou vůni. „Musí tě to stát spoustu práce.“
„Neblázni,“ mávla rukou Anna. „Víš přece, jak jsem na tom s časem, a Mario na zahradu kašle, ten tak jít se potápět a něco ulovit. Roste to samo, jako plevel, proto jsem to sem taky dala. Zítra tě vezmu k moři, to teprve něco uvidíš.“
Ráno si přivstaly, protože Anna trvala na tom, že musí vyrazit brzy, aby z pohledu, který ji čeká, měla ten pravý zážitek. K moři to od domu bylo sotva patnáct minut pěšky. Šly pomalu příjemně chladným ranním vzduchem, který se rozehříval pod paprsky letního slunka. Na závěr vystoupaly po několika schodech, protáhly se úzkou uličkou mezi pobřežními vilami a sešly dolů na pláž.
„Musíme jít kousek k Torre de Miletu,“ řekla Anna a pustila oba své psy na volno. Rozběhli se pláží táhnoucí se mnoho kilometrů na obě strany – jeden, aby si co nejdříve zaplaval, a ten druhý, aby si našel nějaký klacek, vyplavenou PET láhev či botu na hraní.
Martina s Annou vykročili směrem k majáku tyčícímu se v dálce.
„Měli jste malýho vzít s sebou,“ mínila Anna. „Moc jsem se těšila. Říkala jsem si, že kdyby Mario viděl Zdeňka, jak se k dítěti má, třeba by změnil názor.“
„Vždyť stejně ještě nemáte zaplacený úvěr, který jste si brali na obchod,“ namítla.
„Jenže mně je osmadvacet, Martino, mám nejvyšší čas,“ řekla Anna. „Znáš to, po třicítce s každým rokem stoupá riziko pro matku i pro dítě, zvlášť u prvorodiček.“
„Tomáška si k sobě chtěla vzít moje máma,“ vysvětlila Martina, proč dítě nechali doma. „Přes rok jako babička nestojí za nic, nemá čas pohlídat mi, ani když jdeme večer do divadla nebo s kamarádama na skleničku, a tak jsem si říkala, ať si to vybere alespoň o dovolené. Mám-li být naprosto upřímná, vlastně mi to přišlo vhod. Aspoň Toma odstavím, jinak bych kojila ještě o vánocích.“
Chvíli kráčely mlčky a pak Anna ukázala na moře.
„To je ono.“
Martina spatřila poměrně rozsáhlou vrstvu nějaké řasy nebo mořské trávy na hladině. Byla skoro černá a pohupovala se v rytmu vln.
„Co je to?“ nechápala, proč ji tam kamarádka vlastně zavedla.
„To hned uvidíš,“ napínala ji Anna a pohlédla na hodinky. „Mohla by sis podle nich řídit čas. Ještě deset minut a slunce bude mít dostatečnou sílu.“
Sedla si do písku a oba psi k ní okamžitě přiběhli s vyplazenými jazyky pro pohlazení.
„Suzzi, Barilotto, Suzzino mio,“ šeptala Anna a hladila mokrou srst.
Po předchozím krátkém hovoru Martina začínala chápat, že péče o psy jí do jisté míry zřejmě nahrazuje péči, již by jinak věnovala dítěti. Sedla si vedle ní a snažila se k vlhkým a slintajícím zvířatům nechovat příliš příkře, i když jí tlapami mokrými od písku a slané vody škrabali stehna a strkali jí tlamy do tváře.
„Už, Martino, už!“ vztáhla náhle ruku Anna a vzrušeně povstala.
Martina zprvu nic neviděla. Hleděla na tu jednolitou tmavozelenou masu a marně zrakem pátrala po nějakém důvodu k nadšení. A potom zahlédla jasně bílou skvrnku a vedle ní další a pak jednu vzadu a dalších pět hned u břehu.
„Bílé se rozvíjejí nejdřív,“ řekla Anna a usmívala se. „Po nich přicházejí na řadu žluté, tamhle vidíš?“
Martina spatřila první žlutý flíček.
„Pak jdou oranžové, červené jako oheň, rudé, fialové a nakonec modré,“ dokončila Anna a Martina už celou tu podívanou sledovala s pootevřenými ústy.
Koberec hyacintů na mořské hladině se před jejíma očima rozvíjel jako duha. Odkrýval jednu barvu spektra za druhou, až přecházel zrak. Žlutá nebyla jen žlutá, zářila jako kanárek, sytě svítila jako vaječný žloutek, oranžová vyšlehla jako plamen, červená hořela paprikou a rudá připomínala řeku krve. Fialová a modrá tančily jako neóny v nočním městě. Nebylo to jen nádherné, byl to zázrak. Celý proces rozvíjení květů netrval ani pět minut a vzápětí už k nim vánek přinesl výdech sladké vůně.
„To je úžasné,“ řekla Martina.
„Taky si myslím,“ souhlasila Anna. „Chodím sem každou neděli, a kdybych ve všední den nestála za pultem v krámě a neprodávala chleba italským drbnám, chodila bych každé ráno, i když si člověk musí přivstat.“
Martina nemohla odtrhnout zrak od té podívané.
„Myslíš, že bych si mohla jeden utrhnout?“ zeptala se.
„Klidně sto,“ pokrčila Anna lhostejně rameny. „Zatím nejsou chráněné, a i kdyby, kdo tě tady uvidí? Všichni ještě spí.“
Sundaly si sandály a vstoupily až po kolena do studené vody. Na kůži je zalechtaly volné kořínky rostlin, ale dotek byl příjemný, ne studený a slizký, ale jemně lechtavý. Martina se rozhlížela kolem sebe a vybírala si ten nejkrásnější květ, ale všechny byly dokonalé. Normálně by sáhla po modré, ale tady se nemohla rozhodnout, jestli se jí náhodou víc nelíbí oranžová nebo sněhobílá.
Anna se otočila čelem k pláži, rozhodila ruce a pak po zádech padla mezi křehké stonky. Polštář rostlin ji nadnášel a kolébal.
„Zkus to taky,“ vyzvala Martinu.
„Není to škoda, Anno?“ váhala.
„To nevím,“ zasmála se přítelkyně, „ale kdy budeš mít podobnou příležitost? Myslíš, že ti Zdeněk někdy přinese tolik kytek, aby ses v nich mohla válet jako královna? Povím ti, Mario je má hned pod nosem, a ještě ho to ani nenapadlo.“
„Ty jsi nemožná,“ zavrtěla hlavou Martina a chtěla se posadit mezi hyacinty.
„Ne takhle!“ napomenula ji Anna. „Musíš to udělat jako já. Padnout na ně rovně, aby se rozložila váha.“
A tak se Martina nakonec také otočila zády ke květinám, zahnala strach a lehla si do nich. Jako by nic nevážila, vznášela uprostřed vůně a barev a hleděla na modrou oblohu, kterou už sluníčko pomalu bělilo přicházejícím denním žárem.
„Je tu nádherně,“ řekla. „Závidím ti, že tu můžeš žít.“
„Můžete se sem přestěhovat,“ nadhodila Anna. „Teď, když už jste taky v Unii, to je ten nejmenší problém. Mario vám sežene nějaké bydlení…“
„Ne, Anno,“ zarazila ji, než to stihla rozvést. „Nedokázala bych žít tak daleko od rodiny a svých známých.“
„Nikoho tu nemám, Martino,“ řekla Anna smutně. „Žiju tu už pět let, zařídila jsem si tady obchod a zaběhla ho, postavili jsme si tu s Mariem dům, a přece jsem tu nenašla ani jednu kamarádku a jeho rodina mě nesnáší. Nepustí mě mezi sebe. Líbilo by se mi, kdybyste tu bydleli.“
„Tak přijeďte v zimě k nám,“ navrhla Martina.
„Mario zimu nesnáší,“ povzdechla si Anna.
Dlouho mlčely a Martina dokonce na chvíli zavřela oči a naslouchala jen šplouchání vody, které ji ukolébávalo ke spánku. Opravdu bych se tu nebála usnout, na vodě, mezi plevelem, napadlo ji a raději se rychle zvedla, aby k tomu náhodou nedošlo.
„Stejně by mě zajímalo, jak je to možné,“ prohodila cestou zpátky.
„Co?“
„No, víš, to přece není úplně normální, když kytka roste v půdě i na vodě, anebo že může vstřebávat sladkou i slanou vodu. A ty máš tyhle hyacinty na dvoře, ale evidentně se jim dobře daří i tady,“ rozvíjela svou úvahu.
„Není to ten samý druh,“ řekla Anna. „Jsou stovky nejrůznějších odrůd, do různých podnebí i podmínek. Je to italský patent. Vyšlechtil je nějaký pěstitel na Sicílii a prý na tom neuvěřitelně zbohatl. Vezmi si teď tu legraci všude kolem. Všichni Italové se hned dali na pěstění kytek. Tady na jihu o pořádnou práci nezavadíš, a když se tohle osvědčilo jednou, už se všichni vidí jako boháči. Naštěstí má Mario rozum, ale jeho brácha tomu úplně propadl. Loni si postavil šest skleníků, aby mu jeho výzkumy nepřekazila ani zima. Je to zkrátka idiot. Dokonce rok seděl.“
Když se vrátily, v klidu se nasnídaly a pak si vyrazily na pěší výlet k místnímu zchátralému zámečku. Jak říkala Anna, před dvaceti lety ho opustila nějaká bývalá šlechtická rodina a od té doby se o objekt vedly soudní pře. Místní tam zatím chodili na žampiony a prořezávat olivové háje. Prořezávání, a to se Martina na vlastní oči přesvědčila, značilo, že se prostě odřízla celá koruna. Ta se pak rozřezala na menší kusy a rozprodala se jako palivové dřevo. Podle Anny to stromům nevadilo, protože olivovník prý přežije všechno.
K pozdnímu obědu pak měli chobotnice, které ulovil Mario se Zdeňkem.
„On to byl spíš Mario,“ svěřil se jí večer Zdeněk, mírně zčervenalý po bohatýrských dávkách domácího červeného. „Já řešil úplně jiný problém. Představ si, že ten neoprén, co mi půjčil, neměl vůbec žádný otvor, kterým by se jeden mohl vymočit. Byli jsme v té vodě víc než tři hodiny a já si říkal, že to snad ani není možné, aby to vydržel. Tak velkokapacitní močový měchýř nemá nikdo.“
„Cos dělal, chudáčku?“ ptala se ho se smíchem.
„Pustil jsem to do kalhot a doufal jsem, že než to ze sebe svléknu, tak to mořská voda nějak vymyje. Kdyby tak aspoň uměl anglicky nebo německy. Nebo třeba rusky či slovensky,“ vypočítával Zdeněk své jazykové schopnosti, mezi nimiž ovšem právě italština chyběla.
„Nebo česky,“ smála se, až ji začínalo bolet břicho.
„Přesně tak,“ souhlasil neochvějně. „Já bydlet deset let s Češkou, tak už tlumočím na mezinárodních konferencích.“
„Ty žiješ deset let s Češkou,“ upozornila ho.
„Víš, jak to myslím,“ řekl o něco vážněji. „Může to být fakt bezva chlap, ale jak to má jeden poznat, když se s ním veškerá konverzace omezuje jen na bela, bela, poko tropo, bela sporta, bela prenza…“
„Tys mi zatajil, žes po nocích studoval cizí jazyky?“ pošeptala mu a přesunula se na jeho polovinu postele.
…
„Bastardi!“ rozlehl se domem rozčilený výkřik a za ním následovala celá sprška italských nadávek a sprostých slov. Aspoň Martina si to myslela, přestože s výjimkou prvního, celkem mezinárodního výrazu nerozuměla už ničemu.
Vylezli se Zdeňkem z postele a šli se podívat, co se děje.
Mario s Annou stáli proti sobě v kuchyni. On na ni chrlil proud slov a ona využívala každé odmlky při nadechnutí, aby ho zavalila podobným přívalem. Martina si nikdy nezvykla na to, jak se Anna celá promění, když začne hovořit jazykem svého muže – jako by do ní v tu chvíli vstoupil ďábel, okamžitě zvýšila hlas, kadence i intonace se změnily, dělala přehnaná rozmáchlá gesta a mimika pracovala na plné obrátky.
Chvíli to trvalo, než si jich všimli. Pak oba zmlkli, jako když je utne, a Anna se klidně zeptala: „Dáte si kafe?“
„Jo,“ dosedla Martina na židli. „Co se děje?“
Mario opět promluvil a Anna jen přikyvovala a do toho občas zamumlala nějaké to hm, hm.
Pak se obrátila ke Zdeňkovi a řekla: „Mario povídal, že ti ukáže, jaký lidi dokážou být svině. Jestli tedy chceš jít s ním. Je to odtud asi deset kiláků, jeli byste autem.“
„Si, andijámo,“ přikývl Zdeněk a díval se na Maria. „Jó andijámo.“
„Bude moc dobry,“ kývl na oplátku Mario, který se nechtěl nechat zahanbit ve znalostech.
„Nejdřív si ale dejte to kafe a nějaké sušenky k snídani,“ vložila se do toho Anna.
„A ty konečně vyklop, o co jde,“ dožadovala se Martina informací.
Anna nejdříve udělala čtyři presa, na talířek vysypala máslové sušenky a vyndala z lednice mléko. Mario jen zamračeně seděl u stolu.
Když se Anna také posadila, řekla: „Mario tady kolem zná spoustu míst, kde rostou lišky. Tady se vlastně jedí jen čtyři druhy hub – lišky, hlívy, žampiony a lanýže. No a dneska ráno mu jeho kamarád řekl, že nějaký hajzlové tam vyvezli chemický odpad. Už několik dní jsou tam lidi přes ochranu životního prostředí a celé to tam ohradili. Sice říkají, že o nic nejde, ale proč by tam potom zůstávali tak dlouho, ne?“
„A je to potom rozumné chodit tam?“
„Vezmou si gumáky a stejně se asi nedostanou dovnitř, jestli se to tam hlídá, nedělej si starosti,“ mávla rukou Anna.
„Pojedeme s nimi,“ rozhodla se Martina. „Nevěřím ani za mák tomu, že se budou chovat rozumně, když na ně někdo nedohlédne.“
„Bude to otrava,“ varovala ji Anna. „Je to tam úplně zarostlý a pěkný sráz. U moře nám bude líp. Dej na mě.“
„Ne,“ Martina už se pevně rozhodla. „Aspoň se cestou podíváme na tu vyhlídku nahoře na kopcích. Vezmeme s sebou dalekohled a foťák. A říkala jsi, že jsou tam taky nějaké jeskyně, ne?“
„Tak jo, když chceš,“ vzdala se Anna. „Ale vezmi si určitě dlouhé kalhoty a nějakou bundu.“
…
Když dorazili na místo, zjistili, že ochránci přírody je už opustili a zanechali po sobě jen roztrhanou výstražnou pásku a ceduli s nápisem Vstup na vlastní nebezpečí. Auto nechali zaparkované u okraje silnice, navzájem se ujistili, že kdyby místo bylo opravdu tak nebezpečné, nikdy by nezůstalo nehlídané nebo by na ceduli stálo Vstup zakázán, a pak prolezli pod páskou a stanuli na vrcholu příkrého srázu. Nic zvláštního neviděli.
Mario promluvil a Anna tlumočila: „Prý tu bylo devět velkých plastových barelů. Někdo je shodil ze silnice, zastavily se o stromy, ale nevydržely náraz a to, co v nich bylo, všechno vyteklo. Ty barely už odvezli. Musíme sejít dolů. Mario se chce podívat, jak to tam vypadá.“
„Jasně,“ rozzářil se Zdeněk, v němž už procitla obvyklá objevitelská nálada. „Bude to dobrodružství.“
„Dobrodružství, to je u mě sprosté slovo,“ zavrčela Martina, ale šla za nimi.
Dobře se oblékli a místo už od nejhoršího očistily pohotovostní havarijní složky. I ona věřila tomu, že kdyby se tam vylilo něco opravdu nebezpečného, tak by to celé mnohem lépe zajistili. Určitě by místo alespoň oplotili.
Mario před nimi sestupoval jistým krokem a už se jim ztrácel z dohledu. Zdeněk se přidržoval kmenů a nízkých větví a scházel za ním.
„Vážně se ti tam chce?“ pronesla otráveně Anna. „Můžeme na ně přece počkat v autě.“
„Tak dobře,“ přikývla Martina a obrátila se, aby vylezla zpět na silnici, ale v tu chvíli jí na měkkém a sypkém povrchu podjely nohy, sedla si na zadek a jako na klouzačce letěla dolů.
„Martino!“ vykřikla polekaně Anna, Martina sama ječela a Zdeněk jí rychle uhýbal z dráhy, aby ho náhodou nestrhla s sebou.
Zbabělec!, myslela si zuřivě. Místo, aby se mě pokusil zachytit dřív, než se pořádně potluču, stará se jen, aby se nic nestalo jemu!
Zachránil ji Mario, v jehož náruči bezpečně spočinula.
„Grácija,“ řekla upjatě a šlehla vyčítavým pohledem po Zdeňkovi. Nic se jí nestalo, ale dotklo se jí, že se jí okamžitě nevrhl na pomoc.
Když však už jednou byla dole, pokračovala s nimi dál. Ve spodní části svahu všude rostly hyacinty, ale to ji nijak nepřekvapovalo, ty byly k vidění na každém kroku. Mario procházel kolem, zuřivě kopal do kytek, něco si drmolil a prohlížel celé místo.
Pak jim stroze oznámil: „Nyc. Andiammo,“ a začal opět stoupat po svahu vzhůru.
Martina z nutnosti přijala Zdeňkovu ruku a nechala si pomáhat, ale jinak mu každým pohybem dávala najevo, že se na něj zlobí.
„Vždyť jsem nic tak hrozného neprovedl,“ snažil se udobřit si ji.
Nahoře na ně už netrpělivě čekali Anna s Mariem.
„Jsi v pořádku?“ zajímala se kamarádka. „Nestalo se ti nic?“
„Ne, Mario mě zachránil.“
„Je naštvanej,“ prozradila jí Anna. „Místo lišek jsou tam prý jen samý kytky.“
„Jsou tam hyacinty,“ souhlasila. „Dřív tam nerostly?“
„Co já vím,“ mávla rukou Anna a posadila se do auta. „Já tam s ním nelezu. Zaveze nás na nějaké jiné místo. Chce se před Zdeňkem vytahovat, jaký je houbař. Říkala jsem ti, že máme raději zůstat doma, teď za trest budeme trpět celé dopoledne.“
Nakonec to byla celkem legrace. Zdeněk pobíhal po lese, sbíral samé podhříbky a hřiby a nosil je Mariovi do tašky, ale ten odmítal přijmout cokoli jiného než lišku.
„To ne dobry,“ říkal vždycky.
„Buono, bela,“ přesvědčoval ho snaživě Zdeněk.
…
Odjeli na konci září a oba čekali, že o Mariovi s Annou uslyší nejdříve za měsíc z dopisu, ale stalo se to mnohem dřív.
Martina právě zjišťovala, že Tomáš se za pobytu u babičky naučil měnit Bebe sušenky nasliněním na kvalitní stavební tmel, který na svých poutích po bytě lepil na všechen nábytek. Když sladká hmota zaschla, šla odstranit jen s největšími obtížemi. Martina se zlobila, ale na druhou stranu Bebe sušenky aspoň jedl.
„Martino, proboha, pojď sem!“ zakřičel v tu chvíli Zdeněk od televizních novin.
„Co se děje?“ zeptala se a otírala si ruce do ušpiněné utěrky.
Na obrazovce viděla jen rozbouřené šedé moře, nezřetelné obrysy lodí a déšť. Tomáš začal křičet, takže neslyšela ani slovo.
„Havárie ropného tankeru,“ řekl Zdeněk.
„To je blbý,“ zhodnotila to, ale v daný moment její pozornost více upoutávalo řvoucí dítě.
„Je to jen kousek od Anny,“ dodal.
„Cože?“ posadila se vedle něj na postel.
„Říkali, že je to největší havárie za posledních deset let,“ poskytoval jí podrobnosti. „A počasí ropnou skvrnu žene přímo k pobřeží. Nedaří se jim to odčerpat. Nevědí, jak to zastavit.“
„To je teda průser,“ hlesla, když si představila to nádherné pobřeží, jemný písek a nadýchané polštáře mořských hyacintů. A ornitologickou rezervaci na Lago di Lesina, kde strávili jeden úžasný větrný večer a Mario jim ukazoval místní byliny. To vše vezme za své. Zůstane jen černá lepkavá spoušť.
V tu chvíli zazvonil telefon.
„Anno!“ Martina vypnula televizi a poslala Zdeňka utišit dítě, aby dobře slyšela. Přenos nikdy nebyl úplně čistý. „Anno! Proboha, právě jsme se na to dívali v televizi. Je to hrůza!“
„Žene se to přímo na nás,“ zapraskal v telefonu Annin hlas.
„Já vím, říkali to, ale třeba se jim s tím povede něco udělat,“ zbytečně ji utěšovala. Poslední havárii ve Španělsku také nezvládli. Věděla, co pobřeží čeká.
„Je tu spousta lidí,“ pokračovala Anna rozrušeně. „Měla bys to vidět, po té naší polní cestičce jezdí obrovská auta a všichni k pobřeží, ale k vodě tě nepustí. Vůbec nevíme, co tam dělají, ani co se děje. Jestli se jim to nějak nepovede odvrátit od pobřeží, tak jsme tady skončili. Příští rok nepřijedou žádný turisti a můj krám se položí. Vydělávám jen v létě. Panebože. Co budeme dělat? Ty Mariovy kšefty nikdy nevynesou dost.“
„Anno, poslouchej,“ napadlo Martinu. „Co kdybyste přijeli k nám a zůstali tu, než se přežene to nejhorší. Pobudete dva tři týdny, a až se vrátíte, většina následků už bude pryč. Já jsem stejně doma s dítětem, bude to fajn.“
„Jsi hodná, ale to vážně nejde. Mario se odtud ani nehne. Znáš ho. A v Čechách by s ním v tuhle roční dobu stejně nebylo k vydržení. Nadával by úplně na všechno. Tak já už končím. Ono to nějak dopadne. Ráda jsem tě slyšela, Martino. A pozdravuj Zdeňka.“
Spojení vyhaslo. Zdeněk nahlédl dovnitř, Tomáš mu visel na krku.
„Tak co?“
„Nadšení z toho nejsou, to víš,“ shrnula hovor. „Nevypadá to tam moc dobře. Zítra jí zavolám, jak se to vyvíjí. Vykoupeš se s ním?“
Netvářil se zrovna potěšeně.
„Budu ti číst,“ nabízela úplatek.
„Tak jo,“ přikývl. „Máš něco zajímavého?“
…
Ropnou skvrnu se nepodařilo zastavit a za dva dny dosáhla poloostrova Gargano. Zasaženo bylo Rodi Garganico, Peschici i Vieste. Skvrna se dostala i ke kanálu spojujícímu moře s Lagem di Lesina, známou ornitologickou rezervací, a hrozila zamořit i jezero. To všechno však byly jen zprávy, obrázky z místa katastrofy nepřicházely žádné. Celé pobřeží bylo důkladně střeženo a italské autority poskytovaly pouze vyjádření, že stále ještě pracují na odvrácení havárie, přestože ta právě vrcholila.
Třetí den konečně vystoupil italský ministr životního prostředí: „Na poloostrově Garganu byl vysazen nově vyvinutý biologický organismus, schopný vázat v sobě velké množství ropy. Přestože rostlina byla doposud pouze testována a používána při menších haváriích, rozhodla se vláda nasadit ji zde v maximálním možném měřítku. Musíme udělat vše, co je možné, a snad i trochu toho nemožného,“ muž se usmál, aby dodal odvahu divákům. „Výsledky použití hyacintů jsou zatím slibné. I kdyby se tuto přírodní katastrofu nepodařilo zvládnout zcela, již dnes můžeme bezpečně říci, že hrozivost účinků ropy na pobřeží byla radikálně snížena.“
„To není možné,“ vyjekla Martina, když to slyšela. „To jsou přece ty kytky!“
„Vsadím se, že jak jsme lezli po tom srázu, taky je tam vysadili, aby tak z půdy přirozenou cestou odstranili chemikálie, které se tam vylily,“ pronesl Zdeněk. „Ty hyacinty zřejmě dokáží likvidovat mnohem širší spektrum nebezpečných látek, než připustili.“
„To je ale úžasné,“ mínila.
„To teprve bude úžasné, jestli se jim podaří zvládnout tu ropnou skvrnu,“ řekl. „Lidi jim budou trhat ruce, jen aby získali sazenici té květiny. Jenom si to představ. Skládku zahrneš jen slabou vrstvou hlíny a vysadíš tam hyacinty, a za pět deset let? Čistá půda. Vysázejí je podél řek jako přirozené čističky vody, na horách jako ochranu proti kyselosti půdy a továrny budou mít místo skladů nebezpečného odpadu jen zahrádku, kam to budou vylévat.“
„To je scifi, Zdeňku,“ mínila.
…
Jenže jako obvykle měl samozřejmě pravdu. Ještě na jaře toho roku přijela Anna s Mariem na návštěvu a přivezla jim plnou tašku semínek a sazenic.
„Jsou pěkný i jen jako ozdoba, vždyť víš,“ usmívala se Anna. „Ale zachránily nás. Dej si je za okna nebo je rozdej. Hodí se to.“
Poslechla ji. Vysadila si hyacinty do truhlíků za oknem, dala je na zahradu u chaty, něco darovala švagrové k domku, něco mámě na chalupu, nezapomněla ani na babičku, která se před kamarádkami vždycky ráda pochlubila nějakou nezvyklou rostlinou. Zájem byl větší, než mohla pokrýt, ale to nijak nevadilo, protože za rok měla semen dvojnásobek a květiny se dobře rozmnožovaly i řízky.
Za tři čtyři roky už hyacinty kvetly u každé polní cesty, u každé silnice a na každé skládce. Zářily všemi barvami duhy podél řek a u rybníků a jezer. Každý špinavý a nebezpečný provoz jimi byl obklopen jako bezpečnostní bariérou. Jak říkal Zdeněk: Ještě tak zjistit, že jsou schopné pohlcovat radiaci, a vyřešily by se všechny problémy životního prostředí.
Martina si ráda představovala, že je to její zásluha. Že každá z těch květin nějak vzešla z těch prvních, které jí Anna dovezla z Itálie. Ale věděla, že to je nesmysl. Ze zahraničí se vracela spousta turistů a především ženy byly odjakživa doslova posedlé touhou dovézt si domů aspoň kousek Středomoří v podobě těch napůl exotických rostlin. Většina květin v nových podmínkách obvykle rychle zahynula, ale hyacinty byly odolné a rychle se adaptovaly na chladnější podnebí. A pak tu samozřejmě byla vláda, která sazenice a semena od italského partnera nakupovala ve velkém.
Podobně se zachovala i celá Evropa a Severní Amerika, dokonce i Rusko a část Asie. Prostě všechny země, které se v myšlení a svých cílech dostaly aspoň trochu do blízkosti úvah o významu životního prostředí a fungujícího ekosystému. Nějak – větrem, vodou, v taškách nadšenců, se však hyacinty nakonec dostaly úplně všude, snad s výjimkou oblastí nalézajících se pod věčným ledem.
…
Narodilo se jim druhé a pak třetí dítě, Zdeněk v práci postoupil o žebříček výš a dostal podstatně lepší plat. Koupili si nové auto a dali dohromady chalupu, kterou zdědili po Zdeňkových rodičích. A protože se jim s malým nechtělo cestovat, domluvili se, že Anna s Mariem tentokrát přijedou na prázdniny k nim.
Ti už mezitím prodali obchod a Mario se nechal přemluvit k založení rodiny, ale zatím se jim to ne a ne podařit. Anna si dělala starosti, přece jen jí už bylo třicet pět, a chtěla zajít za lékaři, ale on se bránil zuby nehty, přece není žádný impotent a nebude nikde onanovat do kelímku, ne? Měl to být jejich poslední pokus, než vyhledají odbornou pomoc. Klid, sport, dobré jídlo a pití a žádné starosti jim měly poskytnout ty nejlepší podmínky.
Přijeli na počátku července, na pár dní se zastavili u Anniných rodičů a pak společně vyrazili do Velkých Svatoňovic.
…
Chatu postavil v padesátých letech dvacátého století Zdeňkův dědeček na staré uhelné haldě, takže se nacházela vysoko nad vesnicí v příkrém kopci. Pod ní ležela vlaková zastávka a trať tam ve velkém oblouku zatáčela do Malých Svatoňovic. Příjezdovou cestu nikdo neudržoval, ale nové terénní auto ji hravě zvládlo i se všemi těmi výmoly a dírami. Sluníčko příjemně hřálo a nad Kvíčalou na protější straně byly vidět bílé stopy po tryskáčích. Tráva se ještě zelenala, nespálená letním žárem, ale i když ji nikdo nesekal, nebyla nijak vysoká a všude mezi starými drny vyrážely barevné květy. I v sadu nad chatou.
Hodili si věci dovnitř, ale zatím ještě nevybalovali. Na to bude dost času večer. Cestou totiž minuli několik hospod a Zdeněk, který s dětmi v autě nikdy nepil, se už těšil na pivo. A protože i Mario, ač ve vlastní zemi dával jednoznačně přednost vínu, souhlasil, bylo rozhodnuto zajít na jedno do Malejch a při té příležitosti provést rychlou exkurzi po vesnici, která byla rodištěm bratří Čapků.
Bremsta, stará důlní cesta, kopírovala vrstevnici, takže se šlo pohodlně, i když z chaty to na náměstí byly tři kilometry. Martina nechala nejmenší Adélku Zdeňkovi a obě starší děti – osmiletého Tomáše a pětiletou Danielu, vzala s sebou na louku, aby chytali motýly. Myslela také na věnec z pampelišek, ale v záplavě hyacintů jich našli jen pár, takže jí nakonec bylo líto je trhat.
Kdo by si to byl ještě před pár lety pomyslel, že na loukách bude tak málo pampelišek?, napadlo ji. Anna měla tehdy pravdu. Tyhle hyacinty jsou jako plevel. Naštěstí aspoň užitečný plevel.
Vesnice toho mnoho k vidění nenabízela. Nacházel se zde pomník bratřím Čapkům a také jejich muzeum, jedna zrestaurovaná důlní trať s několika starými těžebními vozíky, které soustavně někdo kradl, takže je museli zajišťovat řetězy. Hřbitov s křížovou cestou a pochopitelně údajně léčivý pramen.
„Svatoňovická voda je proslulá svými léčivými účinky,“ vykládal cestou Zdeněk. „Píše se o tom už v Babičce Boženy Němcové.“
To si vyžádalo krátkou přestávku, ve které Anna Mariovi vysvětlovala, o jakou knihu se jedná.
„Do Malých Svatoňovic se konají náboženské pouti, které poutníci zakončují nejprve právě u pramene a později pochopitelně také v hospodě. I u nás na chatě je výborná voda. Máme pramen přímo na pozemku, takže nemusíme brát upravovanou vodu z místního vodovodu,“ pokračoval Zdeněk. „Ještě k těm léčivým účinkům. Nejsou tak úplně prokázané, ale uvažuje se o tom, že by na těch pověstech klidně mohlo být něco pravdy, protože voda tady v Podkrkonoší je mírně radioaktivní.“
Martina to skoro neposlouchala a Tom už také ne. Slyšel o tom tatínka vykládat tolikrát, že to uměl zpaměti. Annu a Maria to však zajímalo.
Poklidným tempem dorazili na náměstí. Muzeum bylo přirozeně zavřené, a tak zamířili k prameni, nad nímž stála malá kaplička s mozaikou zobrazující legendu, která se s pramenem spojovala.
„Kdysi, když Panna Marie s Josefem prchala před pronásledováním, usedla právě na tomto místě, aby si odpočinula, a u její ruky náhle vytryskl pramen, aby se mohla občerstvit,“ přispěchal Zdeněk ochotně s verzí, která se tradovala v jeho rodině. Martinu by spíš zajímalo, jak se to přihodilo, že Panna Marie zabloudila zrovna do Svatoňovic, ale neodvažovala se ptát.
Ostatně s tou vyprávěnkou bylo všechno v pořádku. Bohužel bazének, který pramen za běžných okolností napájel, byl prázdný. Jen na dně ležely staré mince, jež spolu s očišťující vodou ztratily svůj lesk.
„A ten pramen?“ zeptala se Anna.
„Tohle se nikdy ještě nikdy nestalo, a to sem jezdím už čtyřicet let,“ řekl udiveně Zdeněk.
„Nemohl vyschnout?“ navrhla Anna možné vysvětlení.
„To se mi moc nezdá,“ vrtěl hlavou Zdeněk.
„Zly znameni,“ pronesl v tu chvíli Mario, který jediný z nich byl praktikující katolík.
„Asi ho odvedli někam jinam,“ mínila Martina. „Možná se to tu chystají opravovat nebo tak něco, co my víme, a tak trubkou odvádějí vodu jinam. Zeptáme se v hospodě. Kašlete na to.“
„To je ten nejlepší nápad,“ souhlasil Zdeněk a odtrhl se od zdobené mříže. „Jinak žízní chcípnu.“
„Já taky chcípnu, bez limonády,“ upozornil na sebe Tomáš a hned od Martiny chytil pohlavek.
„Jak to mluvíš?“
„Jako tatínek,“ bránil se.
„A to musíš po tatínkovi dělat všechny pitomosti?“ zlobila se Martina a vyčítavě pohlédla na Zdeňka.
„Jde se do Cukrárny,“ zavelel. „Tam je nejlepší zahrádka.“
„Do cukrárny?“ podivila se Anna. „A tam jako točej?“
„Dřív tam opravdu bývala cukrárna,“ vysvětlovala Martina. „A točilo se tam pivo Meloun, fakt bezvadný, dvanáctka za šest korun, když jsme ještě chodili na vysokou. Teď se to jmenuje U Salamandra a mají tu Budvar a Krakonoše. Ale na tom nesejde, mě teď už bodne cokoli.“
Když jim hostinský donesl druhé, zapředl s ním Zdeněk hovor o léčivém prameni.
„Jo ten!“ přikývl muž. „Ztratil se po Velikonocích. Přijeli kvůli tomu nějaký lidi až z Prahy, aby zjistili, proč.“
„A?“ vyzvídal Zdeněk.
„Prý je sucho,“ pokrčil muž rameny. „Největší sucho za sto let. Příští rok prý může zase klidně vytrysknout. Cvoci. Vždyť se stačí rozhlédnout a každý vidí, že žádný sucho není. Všude to jen kvete. A prší taky jako obvykle. Je to zlé znamení, dejte na mě.“
A s těmi slovy odešel.
…
„Ty, Martino,“ přišla za Martinou Anna, když u večerních zpráv kojila. Tušila, že po těch dvou pivech rozpuštěných v mléce bude Adélka spát až do rána. „Neteče voda. Zdeněk s Mariem chystají dřevo na ten večerní oheň a já si jen chtěla dát sprchu.“
„Asi bude něco s čerpadlem,“ řekla. „Jestli vydržíš, tak se na chvíli posaď. Až přijde Zdeněk, podívá se na to. Nebo si za nimi zajdi. Je to asi dvě stě metrů po cestě směrem k lesu.“
„Zajdu za ním, ať se na to koukne, dokud je světlo, ne?“ mínila Anna a odešla.
Martina v klidu dokojila, nechala Adélku odpočinout, dodívala se na večerní zpravodajství, a když se pořád ještě nikdo nevracel, šla zjistit, co se děje.
Tři dospělí a dvě děti měli poradu dole na zahradě u boudičky nad pramenem.
„Tak co?“ zavolala na ně ze schodiště.
„Já fakt nevím, Martino,“ odpověděl Zdeněk. „Podle mě je ten krám v pořádku, ale zrovna se v tom nevyznám a svý má už několik let odslouženo. Asi budeme muset někoho zavolat, aby se na to podíval. Zatím pustím vodu z obecního.“
„Buď tak hodný, prosím tě, ať se večer po tom ohni můžeme umýt.“
Přestože voda za chvíli tekla a Anna si vesele prozpěvovala ze sprchy, v Martině příhoda nezanechala dobrý pocit. Když s vážnou tváří vstoupil Zdeněk, už jí bylo jasné, že něco není v pořádku.
„Byl jsem dole u bratránka,“ řekl a promnul si rašící strniště. „S tím čerpadlem se mi to nezdálo, zvlášť když vyschl pramen ve vsi, a tak jsem se jen chtěl podívat, jestli u nich vyvěrá jako jindy.“
„Jsou na suchu,“ Martina se ani nemusela ptát.
„Jo,“ přikývl.
„To je vážně divný,“ potřásla hlavou. „Nelíbí se mi to.“
„Chtěl jsem navrhnout, abychom o tom nemluvili před Annou a Mariem. On je celkem nervák a dost pověrčivej, tak nač jim kazit dovolenou? O nic zas až tak důležitýho přece nejde. Voda teče, i když z obecního, a je tu hezky.“
„Stejně bys to měl zítra nahlásit na úřadě,“ řekla.
…
Další léto chatu ve Svatoňovicích prodali. Nedokázali si pomoci. Na náhle vyschlém prameni je něco děsilo, a to tím spíš, že nebyli jediní, koho to postihlo. Téměř všechny domácnosti, které původně braly vodu z nesčetných praménků a studen, se teď připojovaly k obecnímu řadu. Léčivý pramen zůstal suchý.
Proto raději naložili děti do auta a jeli se podívat za tetou Annou a strejdou Mariem až daleko k moři, u něhož již nebyli několik let.
…
„Měla jsem ti to napsat nebo zatelefonovat, já vím,“ uznala pokorně Anna, když pobledlá Martina hleděla na obrázek, který nabízelo kdysi tak nádherné pobřeží. „Jenže já jsem se bála, že bys pak třeba nepřijela. Jsem v šestém měsíci a Mario kolem mě skáče jak šílenec. Nic mi nechce dovolit, pořád mě hlídá. Do Čech se teď nejspíš nějakou dobu nepodívám.“
Martina stále ještě nebyla mocna slova.
„Neboj, takové je to jenom tady, protože tady to začalo,“ uklidňovala ji Anna. „Autem se za nějaké dvě hodinky pohodlně dostanete na volnou pláž se skvělým koupáním.“
„A já dětem slibovala moře,“ vydechla konečně Martina. „Mně se zdá, že sním, a je to fakt noční můra.“
„Tehdy po té havárii to tu nechali nasazené preventivně proti znečištění,“ vysvětlovala Anna. „Nejdřív to nebylo takové. Stačilo tím projít několik metrů a mohla sis zaplavat. Ani jsem nezpozorovala, jak se z několika metrů stalo několik desítek a pak několik set. Přestala jsem se chodit koupat a už jsem se tu jenom procházela. Teď už porost hyacintů údajně zasahuje několik kilometrů daleko od původní linie pobřeží. Mám to k moři zkrátka moc daleko na to, abych chodila pěšky, a dojet se k němu, jak vidíš, nedá.“
„To je hrůza,“ nechápala Martina. „Proč se s tím nic nedělá?“
„Zatím na nic nepřišli,“ odpověděla Anna. „A buď si jistá, že na ně místní lidi hodně tlačili. Tuhle oblast držel nad vodou turistický ruch, ale myslíš, že teď sem ještě někdo přijede?“
„Přece musí být nějaký způsob, jak to tu vymýtit!“ zvolala.
„Něco ti povím,“ naklonila se k ní Anna. „Z jednoho hyacintu je jich do roka milion. Jak chceš něco takového vymýtit? Množí se rychleji, než je stihneš likvidovat.“
„Tak nějaký jed, co já vím, nějaký pesticid nebo tak něco,“ hádala se Martina.
„Tyhle kytky jedy milují, živí se jimi jako ty ústřicemi, jen po nich kvetou,“ ušklíbla se Anna. „Jsou pak jen odolnější a ještě rychleji se rozmnožují.“
Martina nedokázala odtrhnout oči od katastrofického výhledu.
„Víš, podle koho je ta květina pojmenována?“ zeptala se Anna bez zjevné souvislosti.
„Po tom, kdo ji vyšlechtil?“ odhadovala.
„Ne, i když Hyacint je i mužské jméno,“ odpověděla Anna. „Už je to hodně dávno, co jsem to někde četla, ale když máš každý den před očima něco takovéhohle, sbíráš každý kousek informace, i když je úplně nepoužitelný.“
„Tak tedy po kom?“ zajímala se Martina.
„Po Hyakinthovi,“ řekla Anna. „Byl to syn spartského krále Amykla a jeho manželky Diomédy.“
Martina mlčela a Anna tiše pokračovala: „Hyakinthos byl prý krásný jako bůh, a tak si ho za přítele vyvolil sám Apollón a často za ním přicházel do Sparty, aby s ním lovil nebo zápasil ve zdatnosti a obratnosti. Jenže o Hyakinthovo přátelství se ucházel také bůh západního větru Zefyros a mladík si ho nevšímal. Jak už to bývá, Zefyros žárlil, a když pak jednou Apollón s Hyakinthem spolu závodili ve vrhu diskem, strhl Zefyros Apollónův disk stranou. Ten Hyakintha udeřil do hlavy a rána byla tak strašná, že mu ani Apollón, kterému se jinak přisuzují velmi dobré léčitelské schopnosti, nedokázal pomoci. Hyakinthos tam zemřel a nešťastný bůh přísahal, že na přítele nikdy nezapomene, a nechal z jeho krve vyrůst přenádhernou květinu, kterou dnes známe jako hyacint.“
„A?“ nechápala Martina, proč to Anna vlastně vypráví.
„Ráda bych si myslela, že hyacinty se tak množí jen na oslavu jednoho velkého přátelství, Martino, ale i když se o tom nemluví, začala se o to zajímat armáda, a to podle mě nevěstí nic dobrého. Buď je to biologická zbraň, která se jim vymkla z ruky, nebo je to něco, co by se podle nich jako biologická zbraň dalo použít. O nic jiného by totiž zájem neprojevili.“
„To nemyslíš vážně?“ nejistě se zasmála Martina.
„Hyacinty jsou smrtonosné, dej na mě,“ nedala se ve svém přesvědčení zviklat Anna.
„Zdržíme se tu jen pár dní,“ odtrhla Martina silou vůle oči od výhledu. „Nezlob se na mě, Anno, ale já vážně dětem slíbila moře. Potápění, plavání, chytání ryb a hledání mušlí. A tady je, upřímně řečeno, jen moře kytek.“
„Chtěla bych se vrátit domů, Martino,“ hlesla nečekaně stísněným hlasem Anna. „Myslím k nám. Začínám se tady bát.“
…
Přišlo to za osm let – pro většinu lidí jako úder z čistého nebe, třebaže ti všímavější si úbytku vody povšimli. Ztrácející se prameny, snižování průtoku řek, zarůstající jezera a rybníky se totiž při troše dobré vůle nedaly přehlédnout. Nicméně OSN s vydáním zprávy čekala až do poslední chvíle. Zda proto, že chtěla zabránit panice, nebo proto, že hledala cestu, jak postup hyacintů zastavit, to nikdo nevěděl. A ani to nebylo podstatné. Květina se rekordně množila a vázala takové množství vody, že kolem všechno hynulo. Bylo jasné, že jednou bude vody málo i pro hyacinty, ale to už pravděpodobně bude pozdě pro vše ostatní.
OSN varovala před panikou, ovšem čísla hovořila jasně. Nejhůře na tom byly státy, které již dříve nedostatkem vody trpěly, ale situace se zhoršovala i v přímořských zemích, kde se výjimečně dobře dařilo slanovodním odrůdám rostliny a kde rychlým tempem ubývalo ryb, jejichž lov představoval důležitý zdroj obživy.
Byla vytipována čtyři potenciální ohniska nepokojů a možného sváru. Nil, nejdelší řeka světa, která je takřka jediným zdrojem pitné vody pro čtyři země – Etiopii, Ugandu, Súdán a Egypt, v nichž počet obyvatel každoročně vzrůstá téměř o milion lidí. Za druhé výbušné místo byl považován Jordán, protože z něj odčerpával vodu Izrael ke škodě svých arabských sousedů. Jako třetí pak oblast kolem toků Eufratu a Tigridu a jako čtvrtá řeka Ganga v přelidněné Indii.
Souhrnná zpráva hovořila nejen o tom, že více než padesát procent světové populace trpí nedostatkem vody ohrožujícím jak zemědělství, tak průmysl, ale také o faktu, že více než čtyřicet procent lidstva žije v zemích, jejichž hranici se sousedními státy tvoří řeka.
Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni pochopili. Dal se čekat nejprve příliv zbědovaných uprchlíků a pak válka. Válka o vodu.
Válka o obyčejnou vodu.
