Začínala svoje vyprávění ředitelka základní školy v jednom nejmenovaném městě.
"Ale nakonec jsem to ve zdraví přežila."
Touhle větou svůj příběh zakončovala. Ještě než však k vyprávění došlo, musela si to vše zažít na vlastní kůži... Byl to den den jako každý jiný(ve směs obyčejný), žáci spěchali do tříd a paní ředitelka se připravovala na svoji práci v ředitelně. Do igelitové tašky si schovala lékařskou brašnu první pomoci, plynovou masku na štiplaví zápach levných voňavek mladých dívek, ušní ucpávky proti nadměrnému hluku, někdy přesahující až devadesát sedm db a pytlík se svačinou pro žáky ze slabších sociálních vrstev a pro dívky vracející se z léčebny pro podživené děti a mládež. Ještě než odešla, se podívat a prozkoumat učitelku matematiky do deváté c, zamkla ředitelnu na dva veliké silné řětězi a zapnula poplašný alarm. Než dorazila do své předem určené třídy, cestou schytala dvě rány mokrou houbou ze šesté b a jednou poloprázdnou flaškou ze stejné třídy.
Když vešla do deváté c, prudký nával hluku ji na malou chvíli zhoršil zrak a koordinaci pohybu. Dala si ucpávky do uší a se slovy: "dělejte jako bych tu nebyla..." se usadila do zadní lavice k žákovi, který hrdě nosil trojku z chování a podmínečné přeložení do jiné školy. Kvůli zápachu linoucí se z protější lavice, z důvodu pubertálního dospívání, si nasadila plynovou masku. Než - li se stačila rozkoukat po okolí, stala se živím terčem pro střeli z nově objevené hry. Hra se skládala z jedné gumičky a spousty papírových kuliček, gumička se omotala okolo dvou prstů(palec, ukazováček) a mohlo se střílet jako z praku. Paní učitelka rozdala procvičovací test z rýsování linearních funkcí. Třidou se roznesl ještě vědší hluk a křik než doposud byl. Jako v pohotovostním režimu žáci ožili a začali si poučet rysovací potřeby mezi sebou. Jediné k čemu se tohle dalo přirovnat jsou válečné tažení husitů. Trojúhelníky přistávali u a nebo na žácích, tužky číslo 3. se změnili v ostré šípy, které bylo těžko chytnout a proto se lehce, jako když vrazí nůž do másla, zabodávali do dlaní, paží a hlav. Sešity a učebnice byli použity jako ochranné štíty proti střelám, s použitím trocha fantazie mohli připomínat vozové hradby, využívané v husitských valkách. Kdosi dokonce začal zpívat husitský popěvek, při kterém nepřátelé utíkali z boje.
Když se hluk pozvolna dostal do hladiny šedesáti db, ozvali se výkřiky typu: "nuda, chtěl bych domů, slyšíte to ticho, asi jsem nechal doma zapnutou žehličku..." jakmile uviděli žáci příležitost zapnula, jedna žákyně z první lavice, svůj mobil. Z mobilního přístroje se vylinula píseň opijem se opijem. Půlka třídy, patřící ke skupině punk, začali u tabule pogovat. Jakmile je učitelka okřikla dotazem: "vy už jste s prací skončili?", se z tancujících žáků jednohlasně ozvalo: "Nerušte teď, nevidíte snad že paříme.", v okamžiku kdy hudba dohrála, se uřícený žáci vrátili na svá místa. Někdo z hloučku dětí zakřičel: "Mam hlad jako to prase." v tomhle čase přišla na věc paní ředitelka a vyndala ze své tašky pytlík se svačinou. Než ho donesla žákyni která, to říkala, svačina ji byla odcizená přímo z ruky. Ti rychlejší žáci, co si stihli z pytlíku vzít celý nebo půlku chleba se sýrem, salámem a máslem, měli v ten okamžik štěstí že byli paní ředitelce blíž než ostatní. Na ty pomalejší zbyli jen zbytky, které spolužáci vyhodili, z důvodu že jim to nechutnalo, nebo měli dost. Poté co se usadila, jeden z žáků nahlas vykřikoval větu: "V tomhle vedru se nedá žít." "Tak si jdi otevřít okno." Dovolila mu to učitelka, která seděla za katedrou a dělala si manikůru. Než se stačila podívat co se to u toho okna tak dlouho děje, tak onen žák slezl po okením parapetu z druhého patra na školní pozemek. A se slovy: "Ve škole je stejně nuda." utíkal k nejbližší autobusové zastávce.
Dokonce hodiny zbývala už jen necelá minuta. Dost času na to, aby paní učitelka vybrala žákům prověrku. Když zazvonilo na přestávku, žáci se rozeběhli ke dveřím, cestou je vytrhli dvě žákyně z pantů a odnesli je na dívčí záchody. Paní ředitelka ve spěchu zastavila paní učitelku, aby ji sdělila, že tato hodina byla docela dobrá, jen vyjste málo mluvila k danému předmětu. Poté co jí to řekla odešla zpátky do ředitelny, kde našla vyvrácené dveře a rozkradené kancelářské potřeby... KONEC
