|
Tma, naprostá, děsivá, všudypřítomná. Tma, jež naplňovala celou místnost, skrývala cosi tajemného. Obklopen Samotou a Tichem dohoříval v plíživé Temnotě plamínek lidského bytí. Světélko lidské trosky pomalu umíralo. A čas, vyměřený této bytosti, pomalu odebíral poslední zrnka z nejvzácnějších hodin Života. Vteřinu po vteřině končila role jednoho Osudu v našem světě.
Tam kdesi, opuštěná, nechápající, lhostejná seděla Ona. Snad přemýšlela, snad zírala kamsi do prázdna. V té hluboké Temnotě vábil tancem její zrak tenounký proužek laskavého rozpustilého Světla. Její smysly byly ale opojeny nekonečným pocitem Beznaděje. A přeci se vpíjela svýma, temnotou oslepenýma, očima do toho zázraku, do toho jediného světlého, hřejivého, něžného bodu v jejím žalostně pustém světě Nicoty a Zoufalství.
Šílí, ano šílí a ví to, Oni to ale vědí také. Oni chtějí aby vstala a přesvědčila se, že to, na co již celou věčnost tupě zírá, není pouze výplod jejího otupělého, Samotou zmučeného mozku. Oni chtějí aby marná Naděje pomalu trhala její Duši na kusy. Oni chtějí zlomit v ní
i ten poslední záchvěv důstojnosti, který ještě zbyl. Jenže Ona ví, že ji oči nešálí, ale přesto
o tom stále přemýšlí.…….
Samota, tíživá a tak blízká, se plíživě vkrádala do jejího mozku a pomalu v něm rozsívala semínka Šílenství. Její Srdce probodávala tisícem svých šípů Beznaděj. A Ona padala.
Padala kamsi do neznáma, Tma ji rdousila a Ona se ztrácela kdesi v bezbřehé Nicotě. Svět se točil a Ona se točila s ním a Vesmír kolem ní ji chtěl pohltit svým děsivým chřtánem.
Samota s Temnotou ruku v ruce vířily v opilém reji okolo jejího skomírajícího plamene Života. V šíleném křečovitém rytmu uvadajícího Srdce tančil Strach s Úzkostí. Jejich ledové pařáty svírali bělostné hrdlo a mučili mladé tělo. A Ona padala a padala. Nekonečno pohltilo padlého Anděla.
Šílím, pomyslela si a chtěla vykřiknout, chtěla veškerou bolest vypudit ze své týrané Duše. Umírám, vibrovalo v jejím mozku. Umírám a Oni to ví.
Náhlé se v náporu vzteku vymrštila do vzduchu, upadala zpět, přemožena svou Slabostí. A jediná společnice Samota stálé seděla oblečena Temnotou vedle ní. Světlo stále zpívalo svou přitažlivou píseň. Naději dávno pohřbila, zakopala ji hluboko, hluboko na dno své Duše a zardousila ji náhrobkem ze své Bezmoci.
Sen nebo Minulost. Nevěděla. Myšlenky v její hlavě bloudily v naprostém Chaosu. Ale byl tam On. Znala ho?!! Snad, kdysi…..? Co je to Kdysi!!! Je to Včerejšek, Dnešek
i Zítřek. Čas, ten malý zlodějíček, ji okrádal o nejvzácnější dar. Čas, který nám tak neúprosně letí, náhle neexistoval. Pro ni již nebylo ničeho. Jen sen či jakási mlhavá vidina dávné Vzpomínky. Ale byl tam On.
Tak moc toužila po vřelém lidském objetí, teplém doteku spřízněné Duše, která by jí poskytla ochranu jako přístav, který zahalí do hávu Bezpečí loď, uvízlou v rozbouřeném oceánu. Její Srdce prahlo po Klidu, jako květina sužovaná smrtícím vedrem na poušti touží po vodě. A on ji objímal, pevně něžně, ochranitelsky. Nutila své tělo znovu upadnout v neklidný spánek, aby se jí navrátil Sen naplněný pocitem Vysvobození, mučila se pouhou nedokonalou představou, která jí nepřinášela uspokojení. Pocit Úlevy jí stále unikal.
V tom objetí bylo však ještě Něco, to jí drásalo Duši, drtilo Srdce. Litoval ji, ten blažený pocit Bezpečí, přívalem Soucitu náhle vyprchal. Byla jen troskou lodi, jež přístav poskytl poslední Útočiště. Pouze ji litoval.
A tak nakonec závan Soucitu sfoukl, skomírající plamínek jednoho Ztraceného Anděla. |