LET KRAHUJCE
Za třpytu měsíce se vznáší nad vrcholky vysokých stromů. Jemný vánek nadnáší křídla,která
unavená letem využívají každou chvilku k odpočinku. Křídla mírně nakloní v před,aby ubral na rychlosti a přiblížil se vrcholku staré borovice. V poslední chvíli zamává křídly a zastaví tak téměř na místě. Usedne na špici,která se při jeho dosednutí jemně rozhoupá. Svůj bystrý zrak upře na mýtinu pod sebou. Měsíční světlo dopadající přes husté větve stromů mihotajících se ve vánku roztančí stíny na kapradí. Smysli dravce prozrazují čilí ruch na pasece. Drobný hlodavci tam shánějí něco k snědku nevědomky si nebezpečí,které na ně číhá na vrcholku stromu. Krahujec však jen pohodí hlavou ze strany na stranu a protáhne svá křídla. Z jeho očí se dá vyčíst tíživý smutek.
Každý rok se vrací stejnou dobu na stejné místo a čeká. Pohlédne na lunu,která se pomalu posouvá po noční obloze. Svůj zrak upne na severní stranu kde na prastaré zdi,kdysi honosné svatyně porostlé bujnou vegetací se třpytí křišťálový obelisk popsaný prastarým jazykem. Ano to je ta chvíle na kterou tak toužebně čekal celý rok. Měsíc byl přímo nad vrcholem obelisku. Příroda náhle utichla a po křišťálu se začali mihotat jemné jiskřičky,které začali stoupat po stěnách směrem
k vrcholu. Ozvala se ohlušující rána a ze špice sloupu vyšlehl tyrkysový plamen. Obklopil sloup a otevřel průchod do neznáma. Oči Krahujce se rozšířily a on vydal srdce rvoucí zvuk. Průchod se zavlnil a na okraj zřícených zdí vkročilo nádherné stvoření. Byla to Aja poslední z posledních. Její štíhlé tělo obrůstalo jemné bílé peří. Měla krásná dlouhá křídla jemně roztažená jako by chtěla někoho obejmout. Zlaté vlasy jí stékali po zádech až do pasu. Rudé rty kontrastovali s bílou tváří porostlé prachovými pírky. Zelené oči podobající se dravci hledali ve tmě. Krahujec se prudce odrazil a roztáhl svá křídla. Znovu vydal srdce rvoucí výkřik a střemhlav se vydal k Aje.
Aja svá křídla na koncích prohnula a Krahujec dosedl jemně do vzniklé úžlabiny. Opřel svou hlavu o její hruď a přivřel oči. Jejich mysl se nakrátko spojila a oba věděli,že jejich setkání je poslední. Aja již neměla sílu na nové otevření mezi jejich světy a Krahujec by nepřežil průchod. Pomalu na sebe pohlédli a v jejich očích se zaleskli slzy beznaděje. Aja jemně přitáhla svá křídla a přitiskla Krahujce. Čas se pomalu obracel proti nim a záře obelisku pomalu slábla. Krahujec,kterému pukalo srdce žalem nemohl vydržet její smutek. Vytrhl se z objetí vyrazil vzhůru
k nebi vysoko co jen šlo. Přitáhl křídla pevně k tělu a jako kámen padal k zemi a však svá hrdá pera již neroztáhl. Dopadl tvrdě na zem. Do vzduchu při tom nárazu vylétli kousky hlíny a on se ještě několikrát převrátil než zastavil u Ajiných nohou. Její křídla nestihla zabránit neštěstí prudce vylétla do předu. Její nářek se nesl korunami stromů po celém lese. Sklonila se nad vyhasínajícím životem a konci křídel ho zvedla ze země. Políbila jeho hlavu. Otočila se i sním směrem k průchodu a jemně melodicky začala trylkat. Tony měnily výšku i hlasitost. Usedla i s krahujcem v náručí na oltář porostlý mechem u obelisku. Rytmicky se pohupovala ze strany na stranu a obelisk
pomalu měnil barvy. Nápisy se pomalu začali rozsvěcet jako by je někdo postupně mačkal. Záře obelisku je pohltila. Zpěv ustal a obelisk pohasínal. Na místě oltáře v mechu rozkvetli dvě rudé růže navzájem propletené v láskyplném objetí. Již navždy budou spolu po boku.
