A zemi minula planetka, jenž pramatkou dračí byla. Za hřmotu velikého kdy poly zemské se převrátili a moře zaplavilo souš se z nebe snášela dračí setba. I stvoření přepodivné co planetu obývala útěkem život zachránit se pokoušela, leč se setbou i kus pramáti padal a střet byl nevyhnutelný. Noc dnem se stal i zem se otřásla při tomto dopadu.
DRAKOKRONIKON: Kniha stvoření.
Uprostřed plání na úbočí skal se na malou hraniční posádku snáší tma. Vysoký val z kamení a dřevěných kulů zaseknutých do špic lemují katapulty připravené k obraně. Celý val byl pokryt sklovinou, která vznikla na povrchu kamene způsobená velkým žárem. Po vršku hrazení se k sobě blíží dvě osoby.
"Slávu tobě O'Resi." Muži zastavili krok od sebe a dívali se k východu na úpatí Dračích skal.
"I tobě Zorku."
O'Res se otočil a položil dlaň na hrušku svého meče zavěšeného u pasu. Znovu se otočil k Zorkovi.
"Až, nám skončí služba moc rád bych já i moje žena, abys se stal kmotrem jestli budeš chtít?"
Zorek zalapal po dechu. " No strašně rád a kdy se vám to narodilo?"
"Včera za dračího útoku, bylo to o fous," řekl O'Rse. Zavzpomínal na události, které předešlou noc
nastali.
"Brrr, když si představím, že jsi tu dračí potvoru měl, až v domě a jak prohlíží tvé dítě! No prostě hnus." Zorek se oklepal.
"Jo já vím a nebýt kluků z druhý směny co ji vyrušili a zburcovali celou tvrz tak nevím. Asi příjmu nabídku velitele a přestěhujem se do skalních domů, které se právě vytesali. Tam se ty mrchy nedostanou."
Odpověděl O'Rse.
Muži se pozdravili a pokračovali dál v obhlídce valu.
Z druhé strany hor se k opevněné vesnici rychlostí blesku blíží velké stíny. Jen špice vysokých stromů se ohýbají za jejich přeletem. Nikdo nestihl včas zareagovat na nebezpečí skryté černé tmě. Ohlušující řev pronikl tmou jak ostří a jedna ze strážních věží se proměnila v nastávajícím výbuchu v ohnivou kouli ze, které se k zemi snášejí vodopády ohnivých jisker.
Oblohu pročesávají stíny draků a z jejich tlam vylétávají plamenné koule nazelenalé barvy. Jeden dům za druhým vylétá do vzduchu a jejich obyvatelé ani nestihnou opustit smrtící past. Na jejich místě zůstane jen hluboký kráter se zbytky doutnajících plamínků. Dílo zkázy je dokončeno a poslední z draků opouští ruiny. Jen dvě obří oči hleděli na zkázu z nedaleké skály. Drápem vztekle sekla po kamenné stěně před ní, až jiskry ozářily její šupiny na hrudi.
Mocným mávnutím křídel se vznesla do vzduchu a letěla prohlédnout zbytky opevněné vesnice.
I za hřmotu velikého jsem zahlédla v ohnivém kruhu lidské mládě. Dokončiti jsem chtěla nevyhnutelné a pozvedla dítě do výše očí. Z nozder kouř štiplavý jala na dítě chrliti, ale ustala jsem v konání neboť mládě udivilo mne. Z úst jásavý zvuk vycházel mu a já hříchu proti společenstvu dračímu se dopustila. Rozhodnuta si dítě ponechati. Snad bohové mne Ir'lak dračici jenž srdce svírá nenaplněnou mateřskou láskou. Snad zázrak a šance poslední udělena mi byla.
Ir'lak pomalu procházela ruiny a hledala nějaký kus tkaniny do, které dítě zabalí, aby při letu nezmrzlo. Začala přemýšlet nad tím jak dítě nakrmí, když svého mléka nemá. Vzpomněla si na rodinu tak sto mil západně kde dítě se narodilo rybářově ženě. Na svých toulkách mimo hranice dračích skal,byla obeznámena s lidmi, kteří tu žili. Vzlétla a v předních tlapách jemně svírala malí uzlíček. Pomalu ho položila na okraj mola u rybářova domku.
Já sledovati tě budu a mnoho naučiti tě musím. Před námi cesta osudu je otevřena.
Strhla s rámusem síť pověšenou přes bydlo a vzlétla nad jezero. Jako kámen se střemhlav do vody vrhla. Zanedlouho v tlamě plnou síť ryb na molo položila a sledovala udiveného a k smrti vystrašeného rybáře. Pohodila hlavou směrem k dítěti a počkala. Rybář opatrně dítě vzal do náruče a předal ženě. Dračice se mohutně odrazila a vzlétla k nebesům. Rybář více dračici nespatřil, ale věděl že tam je neboť každé ráno měl na molu sítě plné ryb.
