Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Malé Údolí

Uprostřed malinkého údolí, které bylo obklopené vysokými a zasněženými horami, leželo jedno malinkaté městečko. Ono to nebylo ani městečko ale spíše něco jako rozměrnější víska. Někteří zlí jazykové dokonce říkali, že to bylo jen uskupení štamgastů kolem jedné hospody, když už se jim nechtělo denně šlapat tam a zase zpět z jejich samot na úpatí hor. Přes toto malé líbezné městečko-vesnici, vedla nejedna důležitá cesta, která spojovala mohutné říše a malinkaté královstvíčka. Hospoda, jenž se vněm nacházela a kolem které se zde odvíjely všechny důležité i nedůležité záležitosti, neměla z těchto zřetelných důvodů nouzi o návštěvníky. Zkrátka bylo vždy narváno až po střechu, jak se říká a většinou si nebylo kde sednout, stoupnout či za co viset. Návštěvníci téhle hospody byli věru různí. Například gnómové co cestovali do svých měst za vědou, poznáním a taky za ženskýma. Trpaslíci co hledali zlato, železo či jiné drahé rudy, co by jim zajistily doživotní přísun piva. V neposlední řadě ji ale navštěvovali také lidé co se hnali za orky a orkové co se hnali za lidmi. Zde však nebylo nikdy většího problému (kromě neustálých bitek a vražd), protože všichni svorně uznávali nepsanou neutralitu tohoto malého údolí. Proto zde nebyl tak velký problém aby jste viděli, jak se zde opíjí člověk s orkem a trpaslíkem dohromady, přičemž zpívají písničku. Lidé většinou zpívali o slávě, trpaslíci zase o zlatě, stříbře, mědi, železu no atak dále, nu a ork hlavně o krvi a válkách. Můžete namítat že zpívali každý o něčem jiném, ale myslím že v těch vzácných a krátkých chvílích to bylo úplně jedno. Tak tedy zde v malé, mezihorské hospůdce U Rozlícený Vopice, kde jdou spory stranou, ovšem někdy vznikají i nové, začíná menší příběh. Může to být příběh o penězích, přátelství, válce či o hrdinství…to je ale už na čtenáři aby se rozhodl sám co v něm spatří.

Kapitola první
Hospodské dobrodružství

Inu stalo se to za panování moudrého krále Magnuse I, též zvaného Držgrešle Magňák, který měl ve svém znaku známe motto „kdo šetří má za tři“. Král Magnus se ho držel celý život až na to jednou doslova doplatil, když odmítl nadále platit svou osobní stráž, protože kdo by ho chtěl zavraždit že? A tak ho v útlém věku nedožitých 103 let, zpravil ze světa nájemný vrah, když si vyšel na ranní vycházku po hřebeni Dračího zubu (hora byla vysoká jen 3801 m n. m., což byl zdejší průměr). V našem malém městě a hospůdce, však běžel život svým tempem, nehledě na obměny ve vedení prťavoučkého království. Vlastních problémů tu totiž měli místní více než dost. Městem denně projížděly povozy, hrdinové, lumpové, kouzelníci či jiná pakáž a proto zde byly na denním pořádku vraždy, loupeže nebo rvačky. Den, kdy náš příběh začal, byl už od rána podivně tichý a po silnici neprošel ani živáček. V hostinci U Rozlícený Vopice barman Barvochomejtko zrovna uklízel po včerejším opíjecím večeru. Čistotu si dokázal Barvochomejtko vždy ohlídat, takže jakmile vstali i poslední ranní ptáčata ze země u výčepu (což je stálo později 6 stříbrných za nocleh), rozdal jim košťata a přinutil je uklízet ten svinčík co si tu nadělali. Po včerejší akci "Opijme se do minuty z lahve rumu bez rozumu" ho zde taky nebylo málo.
Když sluneční kotouč postoupil drahně dopředu a v hostinci nebylo ani nohy, což bylo už samo o sobě nanejvýše podezřelé, Barvochomejtko začal silně uvažovat o dezerci do své postele a ponechá hospodu na starost svým zaměstancům. V tom ale do hostince vstoupili dva muži zahalení do cestovních plášťů s kápí. Za sebou táhli obrovitého orka v řetězech. Všichni tři si poté sedli do nejtemnějšího koutu v místnosti a zařvali na Barvochomejtka objednávku na nějaké jídlo a pití, což on vyplnil rychlostí světla (no možná zvuku….nebo v tempu nějaké jiné rychlostní veličiny). Potom už jen pozoroval dění v jeho lokále.
„Říkám ti že ho prodáme na prvním trhu z otroky Karle. A hned ty prachy propijem, ať z toho taky něco máme!“ řekl jeden z nich a sundal si z hlavy kapuci co mu stínila obličej. Byl docela mladý ale jizvy v jeho obličeji pravily, že už možná pár šarvátek prožil. Druhý muž, jehož mladík oslovil jménem Karel, se chvíli odmlčel načež hlubokým, chraplavým hlasem povídal „Ne! Předáme ho do rukou spravedlnosti a konec řečí!“ a i on si potom shrnul kapuci z hlavy. Byl zřetelně starší oproti mladíkovi. Snad by se mohlo jednat i o otce se synem. Starý muž měl vlasy již silně prostoupené stříbrnou barvou a ani plnovous nemohl zakrýt jeho vrásky na obličeji. Ork na oba muže hleděl skelným pohledem, jako by z něho veškerá divokost jeho národa vyprchala.
Když se oba muži dosyta najedli hodili orkovi zbytky a nechali ho dopít jejich pivo.
„Martine, musíme odsud zmizet.“ řekl zase ten starý a zvedl se ze židle. „ Za chvíli tady můžou být a nechtěl bych aby nás NĚKDO zastihnul zrovna s tímhle zelenáčem“
„Hele Karle neblázni. Diť máme dobrý půl den náskok a navíc….víš že máme výhodu dvou mečů proti ničemu“ při čemž se mladík pousmál a povytáhl jílec svého meče který byl schovaný pod jeho cestovním pláštěm. Barvochomejtko to všechno svým ostřížím zrakem pozoroval a nemohl uvěřit že si nevšiml těch zbraní. „Tohle musej být zkušení horalové z Halgrimu“ řekl si. Slyšel už o Halgrimských horalech hodně, ale málo kdy se zastavili u něj v podniku a ještě méněkrát je viděl vést si orka na řetězu. Jejich pověstné krátké meče, které schovávají pod plášti jsou často nepříjemným překvapením pro soupeře co nečekají odpor. Halgrimští jsou také obávaní válečníci a často je najímají králové a drobní pánové, aby rozšířili jejich vojska. Žijí hluboko v horách a jen málokdy scházejí dolů pro své záležitosti. Do válek putují potichu a většinou po hřebenech vysokých hor, aby neslevili ve své fyzické připravenosti (no pravda ale je že je to dost často vyčerpá a pak jen týdny leží ve vojenském táboře a skučí že je bolí strašně nohy).
Vprostřed rozhovoru obou halgrimů, vstoupil do hospody malý nenápadný človíček. Byl to snad gnóm nebo trpaslík. Možná něco napůl. No řekněme že to byl gnómtrpaslík. Jeho hlava se blýskala a házela prasátka od vyleštěné plešky. Jeho hlavu však lemovaly zbytky černých vlasů, které na tváři přecházely v hustý plnovous, což zase ale nestačilo na odvedení pozornosti od obrovského špičatého nosu, jimž by se dala orat úrodná půda. Zvláštní osůbka byla oblečená do purpurového pláště pošitého zlatými a stříbrnými hvězdičkami. Kolem pasu se měl upnutý kožený a pevně vypadající pás, na kterém se mu houpaly různé kožené váčky s neznámým obsahem. Hůl o kterou se opíral trochu napovídala, že by se taky mohlo jednat o mága (když už ne ten směšný purpurový hábit), ačkoliv byla na konci obdařena jakoby železným trychtýřem.
Malý mužíček ani na chvíli nezaváhal, snad jen možná minutku dvě, a namířil si to přímo ke dvoum diskutujícím mužům a k obrovitému orkovi. Ork náhle ožil a začal se potutelně smát, když spatřil malého až velmi směšného dobrodruha.
„Omluvte mě pánové“ vykřikl mužík „obávám se že máte něco co nepatří Vám!“ Když tato slova vyřkl, nezněly nějak moc bojovnicky a chvílemi se i zdálo, že se mu třepe hlas nervozitou (ale spíše tím strachem).
„Ehrrrmmrr“ odkašlal si Karel, kterému zaskočil hlt piva. „To jako že mluvíš s náma jó?“ ušklíbl se, popotáhl slinu a plivnul před narušitele jejich rozhovoru neuvěřitelně velký flusanec.
„Agmin jméno mé“ díval se na tu nechutnost a pokračoval již o něco jistějším hlasem „Syn Nómiho Tlučhubsona, jestli chcete vědět“ řekl ještě naštvaněji, když mu jeho pohled tentokrát spočinul na potřísněném rouchu, jehož se ty nechutné plivance bohužel dotkly.
„Vím že Vám připadám jako Mág a tak se mě určitě právem obáváte pánové!“ Agmin se na chvíli odmlčel a předpokládal že bude nějaká reakce z publika. „Mno“ pokračoval po trapném tichu „ale to se Vám opravdu jen zdá, jelikož já jsem známý alchymista, dobrodruh, hvězdář a také neohrožený bojovník a vznáším zde požadavek na toho orka, který má patřit mě a ne Vám usmrkancům co zrovna vylezli z ovčí boudy někde v horách!“ tohle už pronesl Agmin velice důrazným hlasem a možná od něho on sám očekával, že se ho poutníci zaleknou. Ovšem to se samozřejmě nestalo
Halgrimové se dali do smíchu a jak se ukázalo, byl to až záchvat smíchu když nepřestával ani po dvou dlouhých minutách. Agmin si netrpělivě poklepával nožkou a na holém čele mu začínaly nabíhat žilky. Barvochomejtko už věděl, která bije (takových situací už tady zažil nemálo) a začal se dekovat pod pult kde měl pro nejhorší případy schované magické kladivo hromů, které si přinesl ještě z válek o Hromskou Sobotu.
„Chlapíku“ řekl teď Martin a vstával ze židle šahajíce při tom pod plášť pro meč „jestli ti je život aspoň trochu milý, zkus vodsud odprejsknout než z tebe nadělám dva a ještě menší hajzlíky“. V tom se zablísklo a zazněl strašný hrom. Přes kouř nebylo nic vidět. Všichni začali kašlat a rozhánět tu zatracenou štiplavou mlhu.
„Sakra! Příště míň prachu“ ozvalo se zaklení odněkud zdola, kde před tím stával Agmin.
Po chvíli ticha, a také když se kouř rozvířil, stáli všichni na svých místech kde před tím. Martin a Karel měli krvavé oči a nevěřícně se dívali na malého očuzeného mužíčka který drží kousky toho o co se před tím původně opíral.
„Ajaj...hmm... no takže kde jsme to byli?“ zeptal se s nevinným výrazem na jeho očouzeném obličeji.
Agmin už začal uvažovat co asi dají na jeho náhrobní kámen „Zemřel v hospodě s očouzeným ksichtem a s imbecilním úsměvem na tváři“.
Pak se ale naštěstí oba Halgrimští svalili na zem, když o ně ork přerazil masivní dubovou lavici, hojné to vybavení v hostinci. Využil toho rachotu a kouře ke svému osvobození z okovů.
Zbědovaný ork, potom co opatrně položil zbytky lavice začal lamentovat „Oh já převelice děkovat můj pane, že vy mě zachránit a ouplně sám. Malohnus už myslel že Vás nikdy neuvidí. Mužové přijít do dílny v Severínu a oni mě praštit a unést. Oni si myslet že já ork Špatnozub. Oni myslet že já lupič. O pane jak já rád že jsem zase s Váma.“
Agmin se začal oprašovat a blahosklonně pronesl „Ale Malohnusi, vždyť dobře víš že se o své lidi vždy postarám!“ při čemž nahodil škleb vznešeného pána který uděluje službu svému leníku. Agmin přišel původně do hospody aby se optal na informace o únoscích svého zaměstnance a přítele Malohnuse, ale když viděl že tam sedí, nebylo už cesty zpět. Zbytek jeho kumpanie byl moc daleko a Malohnus ho už zmerčil. Kdyby zdrhnul, Malohnusovo přátelství by zřejmě kleslo na velmi nízký stupeň. Takhle riskoval svůj kejhák, ale zase měl o něco více vděčnějšího kamaráda co by za něj ruku do ohně dal. I když tak teď uvažoval, kdyby je nepřetáhl tou zatracenou lavicí, asi by teď on sám předkládal bohům účty. No ale vše dopadlo tak jak mělo, řekl si v duchu a pousmál se. Příště musí zkusit dát to těch nových nábojů, pro své pušky, méně černého prachu.
„No nic Malohnusi. Já se teď trochu opláchnu, dáme si nějaký ten tupláček místního piva a ty mi můžeš potom říct co se to vlastně v Severínu stalo“.
„Hej barmane“ křikl na Barvochomejtka „Dones nám něco k pití a postarej se o ty dva otrapy. Jo abych nezapomněl. Tady máš na přilepšenou“ a hodil mu deset zlaťáků, co vylovil z jednoho ze svých váčků.
„Ó můj pane! Vaše přání je mi rozkazem“ zvolal Barvochomejtko a začal se zase drápat z pod výčepního pultu, kde si ještě před chvílí myslel, že bohové seslali na jeho hospodu hromobití, aby ho ztrestali za jeho časté klení a rouhání. Sesbíral svých deset zlatých, pak chytl Martina i Karla za nohu a odtáhl je ven před hospodu (tak jak to měl ostatně ve zvyku se všemi co dopadli podobně). Když vyšel ven propadl zvláštnímu pocitu ale nevěděl jakému. Cítil že tu není něco v pořádku a jako by měl strach. Opřel dva nešťastníky o kašnu a pak mu to došlo. Město bylo jako po vymření. Nikde žádní prodejci ani dobrodruzi na cestách. „Gmbrfm“ zabrumlal si pod vousy a šel zpět k výčepu.
Agmin se po opláchnutí pustil s Malohnusem do pití piva a tak nevnímal jak čas plyne. Povídali si o tom co Malohnus musel vytrpět po únosu z věže Severín, kde má Agmin svoji údržbářskou dílnu a kde ještě nedávno pobýval. Před dvěma týdny ho tam Agmi poslal aby chránil tři trpaslíky ve službě, kteří zde měli provádět opravy a služební povinnosti. Malohnus je určitě dobrá záruka bezpečí a pokoje, kvůli jeho válečnické povaze, ale během noci se ti dva horalové přikladli k věži a spoutali bránící se trpaslíky. Mala zmlátili dost škaredě a odtáhli ho sebou v domnění že se jedná o orčího lupiče Špatnozuba. Týden a tři dny je pronásledovali a naháněli aby ho zachránili, až se to nakonec právě Agmimu podařilo. Když už přišel na řadu čtvrtý tuplák, vřítili se do hostince dva další gnómové, jeden trpaslík a člověk. Oba gnómové vypadali jako bratři. Měli stejně rezaté a dlouhé vlasy. Kníry, které jim sahali délkou až ke krku a na koncích byly zakroucené směrem ke stropu. Oči měli oba modré, až na to že tomu většímu z nich jedno chybělo a měl místo něj černou pásku. Trpaslík byl velmi statné postavy, tak jak trpaslíci bývají, a proto nebylo divu že jeho paže byli širší než stehna průměrného člověka. Dlouhý vous mu sahal po pás a blyštivé oči těkaly z jednoho koutu hospody na druhý. Člověk vypadal z celé téhle čtveřice nejvíce klidně. Měl krátce střižené hnědé vlasy, zelené oči a orlí nos. U pasu se mu houpal jeden a půl ruční meč. Jeho drátěná košile mohla napovědět i neznalému pozorovateli, že zde nepůjde o ševcovského tovaryše.
„Malohnusi ty zavšivený orku“ vykřikl jednooký gnóm s neskrývanou radostí v hlase. „Už jsem myslel že je po tobě a nebo že seš prodanej do otroctví a ty tady nasáváš jedno pivo za druhým s tím naším prohnaným bráchou Agminem. Celestýn to povídal že budeš někde zalezlej na pívu Agmine“
„Bagoude!“ okřikl Agmin jednookého gnóma „já na rozdíl od tebe a Celestýna používám to čemu se říká mozek! Takže my bylo jasný že Malohnus může být jedině někde poblíž nějaké pípy.“
Po téhle poznámce se všichni začali smát a šli za nimi ke stolu. Dvojčata Bagoud a Celestýn byli samozřejmě bratři od Agmina. Inženýři co mu pomáhali a starali se o řádný chod podniku. Trpaslík se jmenoval Drtikámen a byl expertem přes kovy. Pomáhal Agmimu s celou jeho mašinérií tím, že mu hledal zásoby vhodných kovů na výrobu. No a člověk se jmenoval Markus. Byl nájemným žoldákem ve službách Agminových, ale sžil se s celou partou na tolik, že jeho nízký žold už zcela pustil z hlavy.
„Hele nesmíme tady zůstat dlouho Agmine“ řekl Celestýn po chvíli šťastného shledání a loupl pohledem po Barvochomejtkovi, který jim zrovna přinesl pití „Máme špatný zprávy z průsmyku. Za chvíli tady bude pěkně horko“
„Tak to vyklop Celestýne! Co se děje tak důležitého!“ uškelibl se Agmi a přihnul si zhluboka ze svého tupláku.
„Už včera večer zablokovali průsmyk Malých Cest nějací lidi co si říkali pohraničníci a nepustili nikoho dovnitř ani ven. Říkali že je v údolí prý nějaká nákaza či co.
No ale dneska ráno zátarasy zbourali a do údolím pochoduje armáda.Z druhý strany na to vyrazila zasejc jiná armáda. Ta prej pro změnu říká, že tu jde chránit naše lidi. Prostě to v tomhle městě brzy začne vypadat jak na podělaným vojenským cvišti“
Agmin to všechno poslouchal se zájmem, ovšem tohle všechno nějakou tu dobu tušil. Už před měsíci viděl jak se sbírají vojska na jihu i na severu od hor. Dvě malá království se rozhodly že někomu z nich to ještě menší království uprostřed hor patřit musí. Pomlátí se mezi sebou, zavedou tu armádu a budou se platit kruté daně. Malé údolíčko, které bylo po staletí uznávaným neutrálním územím se teď bude muset podřídit autoritám a zákonům.
„Kde jste nechali Horský vánek?“
„Neboj Agmi.“ odpověděl Drtikámen „Je pěkně ukotvená kousek za městem aby nebyla moc na očích“
Když celá tahle partička dopila jednu rundu, vyrazila přímo z hospody U Rozlícený Vopice vstříc dobrodružství, které nikdo z nich nečekal. Události jenž měly přijít, změní chod města i celého údolí. Ovšem teď šli za město, do lesů kde byla ukotvena ta největší vzducholoď, kterou kdy kdo vyrobil. Nádherný vzdušný koráb, který dokázal přepravit velké náklady za nízké ceny a hlavně v tempu, kterému se nemohly vyrovnat žádné pozemní doručovací a zásilkové společnosti. Agmin a celý jeho podnik, který vynalézal nové způsoby dopravy, nové stroje ale také i zbraně, nebyl moc světoznámý ale Agmin to tak chtěl mít i nadále. Byla to jeho touha, mít svůj maličký podnik, který ho bude dostatečně živit a sponzorovat jeho ulítlé nápady a konstrukce. Co ovšem nevěděl bylo to, že jeho vynálezy byly jedny z nejlepších co v těch dobách byly vynalezeny. Většina z nich ovšem nespatřila světlo světa, když je uznal za až moc ulítlé i pro něj, natož pro někoho cizího.
Celá skupina našich vzduchoplavců dorazila na mýtinu v lese kousek za městem, kde byla vzducholoď jménem Horský vánek ukotvena. Byla to vskutku monstrózní loď, vyrobená ze dřeva a až nápadně se podobala zaoceánským galeonám co převáží zboží z kontinentů na jiné kontinenty. Celou dřevěnou konstrukci pak nesl obrovitý vak ve tvaru vejce, který byl naplněn plynovou směsí, kterou vyráběl podle svého receptu. Oproti běžnému plynu co se používal u jiných vzducholodí, byla tahle naplněna plynem nehořlavým. Odpadalo tím riziko, že když si někdo na palubě zapálí dýmku, vyletí do vzduchu o pár set metru výš z důvodů exploze.
Drtikámen zapískal tenkou melodii na píšťalku, kterou měl pověšenou kolem krku a vzápětí se z lodi spustil dlouhý provazový žebřík. Nejhorší způsob jak se dostat na palubu, ale také v téhle situaci bohužel jediný. Jeřáb co vytahoval kabinu určenou pro nakládání materiálů či vyzvedávání osob byl porouchaný, takže všechny čekala úmorná cesta směrem vzhůru.
Autor:
E-mail: ondra.prib@seznam.cz
Vloženo: 19:51:08  28. 09. 2010


Hodnocení:
5 (2 hlasů)

Komentáře (1)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.