Lednový večer
Byl krásný zimní podvečer krátce po Novém roce. Vzduch voněl čerstvě napadaným sněhem a mráz lehce štípal do tváří. Některým obchodům ve městě svítily výlohy ještě vánoční výzdobou. Městem vládl klid. Po ztichlých ulicích bloumalo jen pár chodců. U nedalekého kostela se sešli milenci na schůzku. Chvilku se domlouvali, co dnes podniknou a pak zamířili směrem k metru. Muž se rozhlédl kolem sebe, jako by něco hledal. Ulice byla prázdná, jen ve stínu stromů stál hlouček mužů. Nevšiml si jich. Muži se tiše vydali za mladým párem. Ozvalo se zlověstné cinknutí kovu narážejícího na jiný. Někde v dálce zaštěkal pes. Pak se zastavil čas. Když muži dohnali mladý pár, zastoupili jim cestu. Na první pohled bylo patrné, že nemají ani trochu přátelské úmysly. Nejstarší z nich měl ošklivou zjizvenou tvář. Nejmladší byl docela hezký mladíček. Zbylí dva si byli velice podobní. „Bratři“ napadlo dívku. Úporně se snažila nemyslet na to, co přijde dál. „Á tak tady ho máme“ líně pronesl ten nejstarší. Měl stejně ošklivý a drsný hlas, jako tvář. „Měli jsme dohodu, vzpomínáš?“ pokračoval, „a TY! jsi ji porušil! zařval. „Šéfovi se to nelíbí fízle. Zklamal jsi ho, moc jsi ho zklamal. Víš co to znamená? Neber to osobně hochu, je to jen práce.“ Vykročil směrem k policistovi. „Ale někdy to může být i zábava“ dodal a ošklivě se rozchechtal. „Co uděláme s ní“ zeptal se starší z bratrů. „Zabte je, zabte je oba dva, je to svědek.“ Dívce se rozšířili oči hrůzou. Dopadla první rána. Její přítel padl na koleno, po nárazu kovové trubky na jeho nohu bylo slyšet, jak praskla kost. „UTEČ!“ zařval na ni. Dívka jen stěží vydechla „ne, to nikdy“. Její oči naplněné hrůzou dostaly výraz divoké šelmy, šelmy co brání svá mláďata. Zuřivě se vrhla na útočníka, cítila v kapse chladnou rukojeť malého vystřelovacího nože. Bodla muže se zjizvenou tváří do nohy, zapotácel se, ale neupadl. Mezi tím se na ně vrhli i ostatní tři muži. Rozpoutala se divoká bitka, ve které měli útočníci jasnou převahu. Policista byl zkušený v boji na blízko, ale byl už zraněný a ti grázlové toho uměli patřičně využít. Tloukli ho do poraněné nohy stále znovu a znovu. Dopadala jedna rána za druhou těžkými železnými trubkami. „Proč nás prostě nemohli zastřelit?“ šeptá si dívka pro sebe, stále ještě bojuje, nevzdává se, nevidí co se děje s jejím přítelem. Má oči zalité slzami po těžkém úderu do obličeje. Pak dopadla další rána na záda, cítí jak jí praská několik žeber najednou, nemůže dýchat. Pak popadá dech a přes veškerou bolest se zvedá na nohy, pořád ještě svírá v ruce nůž, zahlédne jen ruku zdviženou k další ráně, tak bodne muže do břicha. Zhroutil se k zemi se strašným výkřikem. Padá s ním. Když to uviděl ten mladík s hezkou tváří, vzal nohy na ramena a dal se na útěk. Dívka klečí na kolenou a rozhlíží se kolem sebe. Vidí špatně přes krev, která jí stéká po obličeji. Někdo zařval „Ty čubko! Zabila‘s mi bráchu!!! Než se stačí otočit po hlase, zasáhne ji tvrdý úder do hlavy, který ji téměř omráčí…téměř. Zůstala při vědomí, cítí jak se po ní někdo sápe se zuřivým funěním, jeho dech je cítit žumpou. Najednou je jí strašná zima a dojde jí, že ji ten muž svléká, chce se ji pomstít tím nejhorším způsobem. Zavalil ji svoji mohutnou váhou, téměř se nemůže hýbat. Zburcuje poslední zbytky vědomí a sil a prudce vykopne kolenem. Muž s řevem odskočil, řve na ní, nadává. Ona ho nevnímá, bolest jí prochází celým zmučeným tělem. Začal do ní kopat, kopal ji do břicha, do zad, do obličeje, všude. Pak sebral ze země kovovou tyč a mlátil do ní jako do pytle. Dívka už necítí nic jiného, než strašlivou bolest a zimu. Bolest kterou si nedokázala představit větší a přesto se stále stupňovala a rány nepřestávaly. Konečně ztratila vědomí…. Probudila se, neví jak dlouho tady leží, pokouší se vstát, ale nejde to. Rozhlíží se kolem sebe a ten pohled jí naplnil nekonečným žalem. Kousek od ní leží její přítel, ještě žije, vidí jak se pokouší pohnout. Doplazí se k němu a vezme jeho hlavu do dlaní. „Odpusť mi“ zašeptal, „nepomohl jsem Ti, miluju Tě“…. Byla to jeho poslední slova. Dívka se nad ním sklání a pláče. Jsou slyšet sirény ambulance. Nevnímá je, nevnímá ani rozruch kolem sebe, úsečné povely, křik, spěch.
