Už ani nevím, proč tu sedím. Má to co dočinění se zhrzenou láskou, s destilovanou bezútěšností, a taky s tím, že mi nikdo nerozumí a ani se mne nesnaží pochopit. Má to každopádně hodně co do činění s mou nalomenou psychikou, která se nedokáže poprat ani sama se sebou, natožpak s okolím.
S okolím, které mi nic nenechá zadarmo, s okolím, které mi dává všechno sežrat.
Ale takový je prý život.
Není divu, že toužím po změně.
Chtěl jsem to udělat stylově... všechno jsem si pečlivě nachystal a naplánoval, až naši nebudou doma. Naše mramorovaná koupelna je ideálním podkladem pro mé černé oblečení a rudou krev. Dokonce jsem dal růži do sklenice s potravinářským barvivem, aby získala lepší barvu. Její tmavě modré okvětní lístky jsem rozprostřel po podlaze. Dokonce jsem si šel koupit žiletky!
Začínal jsem litovat, že foťák je právě na reklamaci.
Jenže... když jsem si sedl na studené kachličky, mezi ty černé květy (rozcupované na cáry, tak, jako můj život), došlo mi, jak je to patetické. Jak hrozně je to trapné. Sedět na zemi se smutným výrazem v pečlivě nalíčených očích. Sedět tam a sledovat, jak krev pomale opouští žíly na zápěstích, jak se mezi desítkami mělkých vyjímá jeden opravdu hluboký- ten konečný. To by bez foťáku přeci nemělo cenu.
Víte... umřít může být i umění.
Ale nakonec jsem se rozhodl, že je jedno jak to udělám, hlavně když to udělám. Sedl jsem si teda na okraj obrovské vany, tmavě modré střípky růží pode mnou (jen pro ten pocit, že jsem nad věcí).
Díval jsem se na zem, křečovitě jsem svíral žiletku a bál jsem se toho, že poslední zářez na pažbě bude poslední. Bude vlastně jediný platný. Jediný člověk, kterého zabiju vlastníma rukama. Vlastními myšlenkami.
Vlastní, chorou myslí a smutnou duší.
"Jsi moc depresivní... až moc... promiň." Zezačátku ji bavilo mě utěšovat, pak zjistila, že na to nemá a vzdala to. Byla jediná, které jsem věřil, jediná, která se ke mně nestavila zády, alespoň nějakou dobu. Doufám, že si to bude vyčítat. Že si uvědomí, že v tom má taky prsty. Každá vzpomínka na její objetí a políbení bolí. Z nádherně sladkých zážitků se stávají rány na těle ukřižovaného.
A teď svírám žiletku, jako kopí, jež ověří odsouzencovu smrt.
Nejsem kohoutek, aby ze mě tekla voda, bude to nádherně hustá a temně rudá... tekutina. A i když už budu mrtev, až budu v obličeji bledější, než jakýkoli make-up dokáže, má krev se dále bude vylévat z tuhnoucího těla a zaplavovat spáry mezi dlaždičkami.
A až se vrátí Otec, Pan Podnikatel se svou druhou ženou, Janou, co ji tak nenávidím, moje tělo už bude hnít. Budu tu ležet, oči vyvalené dokořán, v šoku z toho, že jsem to udělal...
...že jsem to...
...že...
...já to...
...já to udělám.
Dost představ, je načase jednat, co je na tom... zatlačit trochu víc do měkké tkáně a... a... sakra.
Ruce se mi chvějí, jsou ztuhlé, jako bych celý zdřevěněl. V očích mám slzy a nevím, co tam dělají. Zakručí mi v žaludku. Sakra! Úplně to kazí poetičnost okamžiku... mohl bych se jít najíst a až pak to dokončit...
Nevrátil bych se. Možná bych už k nám do koupelny nikdy nevlezl. Bál bych se toho, co bych viděl...
Odkládám žiletku na nedalekou pračku, protírám oči. V zápěstí mám ranku, ale z ní asi nevykrvácím... Přitisknu na ni rty. Až když začnu přemýšlet kde máme náplast, dojde mi, že to jsou zbytečné starosti. Já už nechci náplasti na tělo, ani na duši. Sedím na okraji obrovské (a neskutečně drahé) vany s vířivkou, ruce v dlaních.
Pokurvil jsem si celý život. Nikdy jsem se neměl narodit, spoustě lidem by ubylo trápení. Jí, Otci, všem... I těm ostatním, kterým na mě kdy nezáleželo. Podělal jsem to ve škole, v lásce, v rodině. Všechno jsem si to zkazil sám, protože jsem idiot. Idiot, který si nezaslouží žít.
Dokurvil jsem i vlastní sebevraždu... vlastní sebevraždu! Jsem příliš velký srab na to, abych někdy, alespoň jednou, dokončil, co jsem začal.
Zase pláču... do háje... Ty růže už sesychají. Kéž bych mohl taky tak seschnout, kéž bych mohl umřít jen tak, aniž bych se o cokoli snažil, aniž by kdokoli pořádně věděl jak a proč...
Zpoza zavřených víček uniká poslední slza... už nikdy víc...
Je mi špatně, asi z toho stresu či co... najednou přepadám dopředu, na podlahu mezi růže, nemůžu se hnout, podlaha se blíží, očekávám tupý úder.
Sedím.
Něco těžkého se žuchnutím dopadlo na zem. Cítím se lehčeji.
Svobodněji.
Jakýsi hlas, ozývající se od pračky, sykne: "Co to prdele..?!"
Najednou cítím, jako by mě někdo tahal za tu jemnou kůži na zápěstí.
Otevřu oči a koukám na čepel kosy, která právě přetrhla jakýsi modrý... snad paprsek... vedoucí k mému tělu.
Jsem konečně svobodný, stoupám nahoru a tak šťastný, jako nikdy...
"Kampak, kampak, mladej?" Řekne ten Muž, celý v bílém, opřený o ošoupanou rukojeť kosy. Tak zkoumavě se na mě dívá.
"Co to mělo bejt?" Ptá se mne. K jeho vzezření se to absolutně nehodí. V jeho očích je cosi olověně šedého.
"Já.. vlastně... já... vlastně... já..."
"Přestaň koktat zdechlino! Cos to... Doháje! Tývole! Tývole, no kurva... Ne! Ne! Ne! Nečum! Už táhni, kam patříš, nevejrej na mě jak Bob marley ze špeka! Mám tě plný zuby, mrtváku posranej...! Sakra! Vypadni už!" Odplivl si.
Usmál jsem se. Tak, jak se podle mě usmívají andělé na obrázcích v kostelech. Schovívavě. Jsem přece mrtvý... Ano. Když vám to řekne Smrť, když vám cokoli řekne Smrť, jste absolutně, úplně mrtví... Už mě zde nic nedrží. Jsem zvědavý, co mne čeká. Pomalu se rozplývám do okolí, moje vědomí už odmítá dál přenášet informace a já... odcházím...
Čuměl jsem na ten výjev, co se mi naskytoval. Kluk, mladej, a asi ještě blbej, se pokoušel o sebevraždu. Měl to hrozně nóbl, kytky, zrcadlo, mramor a tak... On vůbec celej barák je nóbl, takže se vší pravděpodobností to byl jen znuděnej fracek. Já pochopitelně věděl jen, že umře až za deset minut, ale očekával jsem, že v kuchyni. Ne, že bych o něm věděl něco víc, to jen o málokom, ale celá zadní část baráku smrděla plynem, až by z toho jeden pošel. Už se připozdívá, tak by možná rožnul, aby viděl na ten vypínač u trouby... Čekal jsem spoustu bengálskýho vohně po tom divadýlku v koupelně.
A tak jsem na něj koukal opřenej o kosu a usmál jsem se, když odložil žiletku. Pak začal bulet a naříkat a vypadal celej hrozně směšně. Pak tak jako lehce nadzvedl hlavu a vypadalo to, jako obyčejná závrať, zesklovatěly mu oči, jako při infarktu (akorát že on měl srdce zdravý) a prostě upadl. A pak tu On, jakože jeho duše, jen tak stál, čumíc stejně blbě, jako já.
Toseví, že sem hned přesek' Nit, protože to se musí, když je někdo mrtvej a on BYL mrtvej, i když neměl být a to přece nedává žádnej smysl! Ten idiot měl pojít v kuchyni, měl se udusit, měl uhořet, měl udělat cokoli, ve správnej čas.
Ale rozhodně neměl skápnout tady. Nebylo jak. Prostě se najednou zabil, aniž by se zabil.
Prostě tu seděl a pak byl tuhej, jako Ötzi po tisíci letech v ledovci.
Nasadil mi pěknýho hovnivála do hlavy, parchant. Jak se usmíval. Dyť byl chcíplej, ne nahulenej. Tak debilně se ksichtit... jak ten mě dokázal nasrat... nevychovanej spratek, ještě že tak rychle vypad'. Neumí si vážit ani něčeho tak skvělýho, jako je ten jejich prokletě krátkej život... tak rád bych si dal i blbou rybu...!
Dělat mi takový věci... už mám věk na to, aby mi každej umíral, jak má!
To nejde... to prostě nejde... si jen tak umřít.
Doufám, že si pěkně zatopí.
Jak to říká Nick? Lidská mysl je mocné imaginárium.
Jo... možná je to tím.
A teď za tím starouškem, co prý polyká víc viagry než má.
U infarktu máte totiž vždycky jistotu, že víte, co děláte. A tady to nic jinýho být nemůže. A jestli chcípne jinak, tak ho asi zabiju...
