Prokletí Aryvitu - 1.kapitola (zloději na Nakrylu)
Tiché ulice malého Nevritského městečka Hobat začínalo zalévat světlo prvních slunečních paprsků, které se právě vynořily na východním obzoru. Všichni spali, neboť se předešlého dne slavil život a uctíval bůh-měsíc Kalur. K oslavě docházelo vždy na konci desátého dne prvního měsíce. Byla to dlouhá oslava, při níž se lidé radovali a smáli a zapomněli na své starosti. Tato oslava však přetrvávala pouze v zemích Kyrbit a Nevrit. Jako jediná omluva byla přijata nemoc či zranění, avšak nikdo nehlídal, zda se všichni účastní. Obecně se věřilo, že kdo se oslav nezúčastní, bez pádného důvodu, ten do deseti dní zemře.
Po dlouhé noci se obyvatelé probouzeli nejdříve v poledne. Podle spěšných kroků, které se za úsvitu rozléhaly tichým městem, se oslavy někdo nezúčastnil. Bylo tedy zřejmé, že je v Hobatu cizinec.
Procházel kolem stráží s naprostým klidem a vyrovnaností, neboť poznal, že spí, přestože stáli v pozoru a občas promluvili. Pro cizince tedy nebyl problém pokračovat hlouběji do města. Byl zahalen v dlouhém černém plášti, který mu umožňoval v noci se nenápadně pohybovat, kápi měl přetaženou přes hlavu, takže nebylo možné rozeznat jediný rys v jeho tváři. U pasu se mu houpal krátký meč.
I z chůze bylo při bližším zkoumání patrné, že jde o cizince, nikoli o obchodníka, bojícího se o své zboží a peníze. Muž se na okamžik zastavil a poslouchal. Z různých stran slyšel hlasité výkřiky starších dětí, které se rozhodly přivstat si a pokusit se něco ukrást. Chvíli poslouchal, ale nezdálo se, že by děti mířily jeho směrem. Přesto se rozhlédl po okolí.
Zde už by děti stejně nejspíš neměly co krást. Okna blízkých budov byla rozbitá a některé obchody měly dveře vysazené z pantů. Ve zdi zely široké díry po meči, nebo pochodni, která potom ležela na hliněné zemi a doutnala. Tu a tam byly na kamenité silnici zlaté mince, jak se děti raději utíkaly schovat a výdělek jim padal z kapes. Podél cesty seděli bezdomovci a spali, avšak brzy se probudí a vrhnou se na cestu, aby lesklé mince posbírali.
Ač se vládce města velmi snažil, nikdy se mu nepodařilo sehnat pro ně ubytování. Noc co noc se budil, čelo zalité potem a oči doširoka rozevřené ve strachu, že jej někdo přichází zabít. Strach ze smrti z něj udělal milého člověka, který udělá vše pro štěstí ostatních. Na penězích mu nezáleželo a vše investoval do města.
Cizinec udělal další krok, zaposlouchal se a potom pokračoval ve své cestě. Mincí si však nevšímal a nechal je ležet, kde jsou. Nebyl zde, aby zbohatnul z majetku druhých. Jeho úkol byl prostý, ale i nebezpečný.
Pomalu se blížil do středu města, kde se na vrcholku hory tyčil proti jasnému modrému nebi ohromný dům, dalo by se říci až palác. Byl natřen na žluto, avšak většinu zdi vyplňovala vysoká okna, která do příbytku pouštěla denní světlo. Hora byla, pro bezpečí vládce města, obehnána vysokou cihlovou zdí, s jednou jedinou bránou. Skrz ni cizinec spatřil, že na úpatí hory je dřevěná bouda, z níž se ozývalo ržání koní. Zapamatoval si to a rozhlížel se dál.
U brány stáli na stráži dva vojáci, ale spali. Muž v kápi k nim přistoupil a dvěma krátkými řezy jim podřízl krk. Napadlo jej, že přeleze bránu, ale když se jí dotknul, pochopil, že tudy cesta za hradby nepovede. Byla dobře udržovaná a každá tyč byla natřená olejem, aby klouzala pod rukama. Cizinec si utřel ruky do pláště a přemýšlel jak dál.
Obcházel kolem zdi a neustále se ohlížel přes rameno, jako by čekal, že z města zazní poplach. Bylo to však kvůli něčemu jinému. Když konečně našel místo, v jehož okolí nebylo žádné obydlí, jehož obyvatele by vzbudil, ustoupil dva kroky a pronesl magická slova.
V jeho zemi se učilo magii i šermu až od dosažení dospělosti. I přesto, že uběhly teprve dva roky od jeho dospění, byl už nyní velmi zdatný mág i šermíř. Kouzlo rozdrtilo zeď a zanechalo po sobě dva metry vysokou a asi metr širokou díru, jíž nyní mág prošel. Bylo jednoduché, ale u začátečníka jako byl, nebylo obvyklé, zvládat jej zcela bez potíží. U tohoto mladíka se však zvláštní síla, sloužící k usměrňování magie rozrostla do nebývalých rozměrů.
Koně ve stájích neklidně odfrkávali, když ucítili nový pach. Mág si jich nevšímal a došel ke schodům, vytesaným do skály. Byly téměř půl metru vysoké a říkalo se, že je jich přesně tisíc dvacet tři. Cizinci to však bylo jedno a ani se nesnažil je spočítat. Zkrátka začal stoupat. Byl rychlý a mrštný a vzdálenost urazil již za pět minut, přestože jiným by to trvalo aspoň třikrát tolik.
Jak už však bylo zmíněno, vládce města nespával příliš dobře. Kvůli svým snům, v nichž jej neustále někdo zabíjel, byl právě vzhůru a tak zaslechl slabé vrznutí, jež vydaly dveře do jeho sídla, jak do nich cizinec vstoupil. Vládce města tedy uchopil do ruky meč s jasně modrou čepelí a pomalu sestupoval do přízemí. Ani jediný schod nezavrzal a tak se neslyšně dostal do kuchyně, odkud zamířil k východu z domu.
Cizinec tušil, že k něčemu podobnému dojde, přestože to stále nevěděl jistě. Pokračoval však dál, s rukou na meči. Prošel předsíní a vstoupil do další místnosti, v níž byla pouze police, přeplněná nesčetnými botami. Pokračoval dále. Otevřel dveře a vstoupil do podlouhlé místnosti se zelenými stěnami, na nichž visely obrazy dávných vládců Hobatu. Pod každým, z těchto portrétů bylo jméno. Hned u dveří však byl prázdný rám, připravený pro další obraz. Pod ním stálo Hybert.
Cizinec se chystal pokračovat, ale než udělal jediný krok, dveře na opačném konci místnosti se rozevřely a dovnitř proklouzl nynější vládce, Hybert. Zdálo se, že má za sebou mnoho zkušeností a cizinec na okamžik přemýšlel, jakého zelenáče dosadí na jeho pozici. Pořádně si svou oběť prohlédl, aby se ujistil, že se jedná skutečně o vládce Hobatu. Vlasy i vousy měl šedé a tvář zohyzděnou četnými jizvami. Levá paže končila u lokte, jak mu ji, před lety usekli v bitvě, a pravá svírala dlouhý meč s modrou čepelí a stříbrným jílcem.
Hybert si příchozího chvíli prohlížel. Nebyl si jistý, zda příchozího zná. Nakonec si řekl, že jej nejspíš zná. „Navre?“ zeptal se. Trochu se uklidnil a pokračoval. „Promiň, jestli jsem tě vylekal. Myslel jsem si, že mě jde někdo zabít. Ale když už jsi tady, dáš si čaj?“ zeptal se.
Cizinec se usmál a zakroutil hlavou. „S někým sis mě spletl. Nejsem Naver, ten zemřel před více než rokem. Jsem Iryn, strýčku,“ řekl a usmál se ještě víc.
Hybert se zarazil. Právě otvíral dveře, aby zašel pro čaj, ale slova jeho synovce jej donutila zastavit se. „Aha. Ach ano,“ řekl, odložil meč a z blízkého stolku vzal rámeček, na němž byl vyobrazen se svou rodinou. Slzy mu stékaly po tvářích, dopadaly na papír a ničily umělcovo dílo. „Pamatuji si na ni,“ řekl smutně a otřel si oči. „Byla milá, hodná, ochotná pomoci.“ Povzdechl si. „A jak dokáže láska člověka zkazit? Pak, že je to dobrý pocit. Zradila vlast, zradila rodinu, zradila mě a vydala se do Aryvitu za svým milovaným.“ Zahodil rámeček a opět uchopil meč. „Zradila nás všechny vám. Nevrit nejspíš ztratil šanci vyhrát válku.“ Upřel na synovce svůj pohled, plný nenávisti a zloby.
Mág už se rozesmál. „Pak, že my jsme ti temní. Kdo nyní dává prostor své zlobě a má chuť zabíjet nevinné. Já přeci nemohu za činy své matky. A ten čaj si raději nedám. Stejně mám málo času.“ Stáhl si z hlavy kápi a udělal krok vpřed.
Hybert naopak o krok couvl a narazil zády do dveří. Jeho pohled již nebyl plný nenávisti. Vystřídalo ji zděšení. Zděšení z cizincových jasně modrých očí. „A-a-ale, j-jak to?“ vykoktal. „Tví rodiče p-přece nebyli m-mágové, nebo jo?“ Tak jasně modré oči, jako měl Iryn byly totiž jasným znamením, že se jedná o mága. „Proč jsi tu?“ zeptal se vládce Hobatu, přestože jeho strach narůstal s každou minutou. Začínal tušit, proč jeho synovec přišel. Pochopil, že mág chce pomstít smrt svého otce, obávaného válečníka Aryvitu, jenž zemřel Hybertovou rukou.
„Začnu od prvních dvou otázek. Odpověď na ně je v podstatě společná. Magie se předává z generace na generaci jen málokdy. Spíš je to náhodný cyklus, v němž je jako mág vybrán pokaždé někdo. Nezáleží na rodu. Otec ani matka mágové nebyli, v tom máš pravdu, ale kdyby se dar ovládání magie měl přenášet z generace na generaci, mnoho by nás už nebylo. Víš jaká nenávist je mezi lidmi a mágy. To co Aryv provedl je nezapomenutelné a ani Aryvit nám nevěří.“ pohlédl na Hyberta třesoucího se strachy a držícího před sebou meč jako štít. „To myslím pro vysvětlení stačí. A k druhé otázce znáš odpověď sám. Přišel jsem pro ni. Pro zbroj svého otce. Kde je?“
Hybert jako by konečně opět našel ve svém nitru odvahu. Možná až příliš. Napřáhl se a rozběhl na svého synovce. „To ti neřeknu!“ vykřikl hlasitě, až se mág polekal, že by se město mohlo vzbudit.
Starcova reakce však Iryna dokonale zaskočila. Jen s největším úsilím se mu podařilo v poslední chvíli odvrátit smrtelný úder. Stařec se kolem něj prohnal a zastavil se až na konci chodby. Iryn hravě přeskočil velkou vzdálenost mezi nimi a zaútočil. To dokonale zaskočilo Hyberta, avšak mágův útok nebyl přesný a tak jeho meč narazil na ostří toho Hybertova.
Začal urputný boj. Meče do sebe narážely a odlétaly od nich jiskry. Řinkot mečů se nesl až k úpatí hory, kde se probouzeli první obyvatelé a zděšeně hleděli na vládcovo sídlo. Dva muži však hluk nevnímali a dál bojovali na život a na smrt. Irynův malý mečík a Hybertův dlouhý meč. Mág však byl daleko mrštnější, čímž lehce vynahradil krátkou zbraň. Ani Hybert však nebyl ztuhlý. Vyhnul se Irynovu úderu a vyrazil mu zbraň z ruky.
Když zvuk boje utichl, zaslechli i oni hlasitý poplach nesoucí se ulicemi a svolávající všechny do zbraně, aby zachránili svého vládce. Ten však pomoc nepotřeboval. Vychutnával si bezmoc svého nepřítele a tlačil jej ke zdi, meč připravený na smrtelnou ránu. Iryn by rád použil kouzlo, jímž by si zachránil život, avšak zděšen vývojem událostí, nedokázal se na žádné rozpomenout. Až v okamžiku, kdy se Hybert napřáhl, vzpomněl si Iryn na první, které se naučil. Ani to však nemohlo zastavit neodvratně se blížící čepel. Přesto je mág vyslovil a přikrčil se.
Hybert zaskočen prudkou bolestí, nezměnil dráhu meče a ten se neškodně zabořil do zdi. Iryn Hybertovi vrazil pěst do žaludku, aby jej položil na zem. Nešlo mu o to, způsobit starci ránou nějakou bolest. Pravděpodobně ránu ani necítil, neboť Irynovo kouzlo bylo mučící i vraždící zároveň. Vládci Hobatu se roztrhl nejméně důležitý vnitřní orgán, potom následovaly další a další, až se konečně dostaly na řadu ty životně důležité a bolest odezněla.
Mág toto kouzlo nerad používal, stejně jako ostatní temní mágové, ale bylo nejkratší a dovedlo tedy v krajní nouzi, jako byla teď, zachránit život.
Stařec ležel na zemi, z úst mu vytékal pramínek krve a v očích se mu leskla bolest. Jeho meč stále kmital ve zdi, Iryn jej uchopil a vrazil starci do ruky, ať zemře se zbraní při těle. Prokázal mu tím velkou čest a možná trochu riskoval, protože po schodech už nahoru šplhali vojáci. Iryn sebral ze země svůj meč a odchvátal do nitra domu.
Mágovým štěstím bylo, že měl přibližnou představu o tom, kde se zbroj nachází. Nemusel se tedy zdržovat zbytečným prohledáváním špatných místností a tak se jen občas musel vracet do předchozího pokoje, než našel, co hledal. Dostal se do místnosti, jež opět měla zelené zdi a z níž vedly jen dveře, jimiž přišel. Jinak zde byla jen skříň. Mág do ní nahlédl, ale začal uvažovat o tom, že se opět ztratil. Když si však místnost pořádně prohlédl, zjistil, že z ní vedou ještě schody, jež však byly ukryty v temném stínu. Vystoupal po nich a ocitl se v matně osvětlené místnosti s oprýskanými zdmi, v níž však nebylo nic kromě starého zrcadla, z jehož rámu se loupala zlatavá barva. Z místnosti nevedly žádné dveře a tentokrát nebyly nikde ani schody.
Mág, ale překvapen nebyl. Přistoupil k zrcadlu, v němž se odrážel jeho obraz i ta trocha světla, co tam byla. Nehleděl však na svého dvojníka, nýbrž na rám, v němž byly jasně patrné rytiny. Jedna z nich, uprostřed horní hrany, měla tvar dračí hlavy, která však byla proťata mečem.
Iryn si ji pečlivě prohlížel a vzpomínal na svou zem. Znal osobně každého draka, jelikož jej jeho bůh-měsíc Veratu obdařil dračí řečí. Pro necvičené ucho to znělo jako prosté chrčení, ale tón, délka a mnoho dalších vlastností udávalo různé výrazy. Bylo těžké ji ovládat, ale odměnou Irynovi bylo, že jej draci poslouchali. Vrátil se do reality a přejel prsty po skleněném povrchu.
Prudce stáhl ruku, jako by jej zrcadlo kouslo. Z ničeho nic si uvědomil, co musí udělat, napřáhl se a vrazil meč do zrcadla. Skleněná výplň se s řinkotem sesypala na zem a odkryla dlouhou temnou chodbu. Na jejím konci jasně zářilo modré světlo. Mág již na nic nečekal a vstoupil do husté tmy. Neviděl ani na krok, ale podle tlumených nárazů svých chodidel na podlahu poznal, že šlape po koberci. Dotkl se zdí a narazil na chladný kámen, který se pod jeho prsty drolil. Ohlédl se a zjistil, že se zrcadlo za jeho zády opět slilo v jeden celek, přestože z tajné chodby bylo stále vidět do místnosti v domě. Mág se chtěl otočit opět ke svému cíli, ale zarazil se, když uslyšel hluk vojáků prohledávajících dům a jednoho dokonce zahlédl vcházet do místnosti se zrcadlem.
Otočil se a pohledem změřil vzdálenost mezi sebou a dveřmi, jimiž pronikalo ono modré světlo. Mohlo to být asi sto metrů. Když udělal další krok, pochodně na stěnách zaplály a mág překvapeně couvl. Na rozdíl od místností v domě, zde nebyl ani jeden obraz, což mága znervóznilo. Potom si však domyslel, že byla chodba nejspíš zbudována později, než zbytek domu. Mohl ji dokonce nechat vytvořit Hybert, jen aby byly zbraně v bezpečí.
Mág udělal další krok, další a ještě jeden. Opatrně našlapoval a pomalu se blížil ke své zbroji. Pomyslel si, že jde možná až příliš pomalu, ale právě ve chvíli, kdy se chystal přidat do kroku, vynořily se přímo před ním ostrá kyvadla, houpající se sem a tam od jedné zdi k druhé.
Bylo jich deset a v každém se odrážel svit pochodní. Leskla se a tichounce vrzala. První past však přímo spustila ostatní. Hned za kyvadly šlehaly nízko při zemi plameny a vyplňovaly snad dva metry z délky chodby. Jen o pár metrů dále trčelo ze zdí po obou stranách po sedmi samostřílech s neomezenou zásobou šípů, které neustále vylétaly ze strojů a narážely do protější zdi. Tam se změnily v prach. I na tu dálku bylo vidět, že asi deset metrů od dveří je ještě poslední past – ze země střídavě vyjíždělo osm řad asi metr dlouhých ostnů. Nejprve každá druhá zleva, potom zprava. Tento cyklus se neustále opakoval a mág na okamžik zůstal stát, zaražen strachem.
Přesto něco takového čekal. Nikdy nepodceňoval své nepřátele, ba spíše naopak. Vždy počítal raději s něčím víc, než co dovedou a ani v tomto případě to nebyla výjimka. O krok ucouvl, aby nebyl v těsné blízkosti kyvadla, a mrštně vyskočil na první houpající se ocel. Přeskakoval z jednoho kyvadla na druhé, až se konečně dostal na to poslední. Chvíli si odpočinul a potom se odrazil a přeskočil zemi, jež se topila v plamenech. Ihned poté, kdy pocítil pod nohama pevnou zem, lehl si a sledoval šípy nad svou hlavou, jak jeden za druhým narážejí do zdí. Převalil se na trup a plazil se vpřed.
Konečně se dostal z dosahu zbraní a klidným krokem zamířil ke svému cíli. Pokračoval však stále opatrně, pro případ, že by Hybert nastražil ještě další pasti, takové, které by se nespustily současně s ostatními. Koberec na zemi končil u plamenů a tak se teď mágovy kroky rozléhaly chodbou. Po stěnách a stropě stékala voda a občas z některých nerovností spadla kapka na mužovu černou kápi.
Byl právě v polovině cesty, když se ozval hluk tříštícího se skla, jak vojáci konečně našli cestu, již mág použil k útěku. Iryn se ohlédl a spatřil vojáky, jak opatrně prolézají rámem zrcadla a vybíhají k němu. Když se však dostali k první pasti, znejistěli a přešlapovali na místě. Kapitán k nim přiběhl a hlasitě vykřikoval slova, jimž mág nerozuměl. Vojáci se vzpřímili a pokračovali v pronásledování. Lučištníci mezitím založili šípy do zářezu v luku a vystřelili. Mág se skrčil a šípy nad ním neškodně prolétly. Potom pokračoval dál, stále však opatrně.
Vojáci mezitím zkusili proběhnout mezi kyvadly, nebo se zdržovat v prostoru mezi nimi, ale vždy na to doplatili životem. Další skupinka se rozhodla zkusit se plazit po zemi. Prostřední dvě kyvadla však dosahovala téměř země a prvního z vojáků to stálo život. Zbytek se však rychle překulil a dostal se až k plamenům. Ozvalo se bolestné zaskučení a mág se ohlédl, aby zjistil co se děje. Spatřil dva muže, které pohlcovaly plameny. Zbytek však založil další šíp a vystřelil. Tentokrát nemířili na Iryna, nýbrž na strop nad plameny. Za šípy vedla dlouhá lana, jejichž druhý konec měli vojáci u nohou.
Důmyslné, připustil Iryn, když viděl, že šípy dokonce zůstaly v kameni. Ale zbytečné. Vytáhl z opasku osm asi stopu dlouhých nožů, které však měly dvě čepele, ale žádný jílec. V jeho zemi je nazývali dvoj-čepeláky. Na první pohled se mohlo zdát, že nemířil, ale mág měl cit v rukou a hodil nože tak, že přesekly lana a další vojáci se zřítili do plamenů. Někteří se však stihli zhoupnout a dostali se za plameny.
Pár se jich zhroutilo s šípem v noze, ale ostatní se stihli sklonit a pokračovali do úseku, kde nebyly pasti. Mág přestal být opatrný a rozběhl se. Jeho štěstím bylo, že Hybert opravdu další pasti nenastražil a tak doběhl až k ostnům. Zde se zastavil a přemýšlel nad tím, jak tuto překážku obejít, je-li to možné. Náhle dostal nápad, který byl tak prostý, až litoval, že jej nenapadl dříve. Vyslovil slova magie a nad zemí se vynořil magický most, vedoucí přes ostny až ke dveřím. Měl modrou barvu, podobnou světlu Veratova měsíce, ale byl stále průsvitný. Mág vykročil a za okamžik pod sebou viděl ostré hroty. Opatrně našlapoval, jelikož byl most velmi úzký a tak mu mohla snadno uklouznout noha a on by sjel dolů na ostny. Jakmile se oběma nohama opět postavil na pevnou zem, most zmizel. Mág stál u dveří a snažil se přivyknout jasnému světlu. Když se mu to stále nedařilo, poslepu vstoupil dovnitř. Nahmatal za sebou kliku od dveří a zavřel právě ve chvíli, kdy do dřeva narazily další šípy.
Jeho oči konečně přivykly na světlo. Zář, jež se zdála být zvenku modrá, se změnila v bílou. Místnost byla rovněž bílá a dobře udržovaná. Na zdech visely obrazy s výjevy boje, kdy Irynův otec přišel o svou zbroj. Kromě dveří jimiž mág přišel, vedly z místnosti ještě jedny, které byly přímo naproti němu. Mezi ním a jimi však byl ohromný stůl s krabicí, nahoře zasklenou. Sklo však bylo rozbité a úlomky se povalovaly na zemi. Iryn ke stolu ihned přiskočil. Zbraně byly pryč a na jejich místě ležel v hromádce skla krátký vzkaz.
Zdravím Hyberte,
nebo si snad čte tento vzkaz někdo jiný? Někdo, jehož úkolem bylo zabít toho starého muže? Ať už to čteš ty Iryne, nebo ty Hyberte, vězte, že zbraně, jež jsem zde našel, mám u sebe já a nemíním se jich jen tak vzdát. Ať už to čte kterýkoliv z vás, jsem jeho nepřítel, neboť nepocházím ani z Aryvitu, ani z Nevritu. Hodně neštěstí, nemoci a brzkou smrt přeje
R.G.V.
Irynovi se podlomila kolena. Dopadl na podlahu a hlavu si svíral v dlaních. Cloumal jím vztek, ale opět se postavil na nohy a přísahal si, že zloděje najde, ať už je R.G.V. kdokoliv. Potom se mu pomstí za problémy, které způsobil a nechá jej umírat velmi bolestně a pomalu. Uklidnil se, aby mohl jasně uvažovat. Znovu si přečetl vzkaz a zjistil, že mu zloděj zanechal stopu, neboť podle iniciál měl tři jména. A tak tomu bylo jen v Antrivitu a Kyrbitu.
„Orinit,“ vyslovil mág s nechutí jméno další země. Ano, i od nich by to čekal. Navíc tušil, že by si rádi pohráli a nechali by jej jít slepě do jedné z těchto zemí. Už tisíce let je mezi Orinitem a Aryvitem nesmiřitelné nepřátelství a pokoušejí se jakkoliv se navzájem oslabit. Potom jej však něco napadlo. Ten zloděj byl až do teď chytrý, tak proč by měnil své uvažování. Bude očekávat, že zamířím nejkratší cestou do Kyrbitu či Antrivitu a nebude chtít riskovat, že zvolím správný směr. Ale nemůže si být ani jist, že pochopím, co znamenají tři iniciály. Jediné bezpečné místo pro něj tedy bude Aryvit! A nejlépe jeho střed, kde se nachází hlavní město Fader. Bylo by nepravděpodobné, že se někdo vydá před ním schovat do Faderu, ale právě proto by to od zloděje bylo nejchytřejší, co mohl udělat. Přede mnou se ale neukryje! pomyslel si mág a opačnými dveřmi, než kudy přišel, zamířil pryč z místnosti.
Ještě než se k nim dostal, uslyšel tlumené nárazy, jak vojáci narážejí do dveří, pokoušeje se je vyrazit. Za tu dobu, kdy mág přemýšlel, se nějak dostali přes ostny, pravděpodobně opětovným užitím lan uvázaných na šípu. Mág se však jen na okamžik zastavil, aby zjistil, jak pevně dveře drží, potom strčil lístek od R.G.V. do kapsy a odešel pryč. Zavřel za sebou dveře, ale místo toho, aby pokračoval, skrčil se a klíčovou dírkou pozoroval dění v místnosti, neboť právě v tu chvíli vojáci vyrazili dveře a nahrnuli se dovnitř.
Muži zůstali stát a zmateně se rozhlíželi. Dveře, jimiž mág odešel, měly stejnou barvu jako okolní zdi a tak je přehlédli. Prohlíželi bílý strop i zdi, nahlédli pod stůl, ale po mágovi nikde nebylo ani stopy. „Musel užít magii, aby se přenesl někam jinam!“ zvolal jeden z vojáků.
Druhý, pravděpodobně velitel, však zavrtěl hlavou. „Myslím, že se vydával za Navra. Mně byl ten chlap podezřelý, už když před rokem přišel. A pokud jste jej viděli, víte, že to byl mladíček a ten by nebyl schopen přenést se dál než dvacet metrů. Máme stráže u dveří, takže je půjdete zkontrolovat a potom prohledáte zbytek domu. Někde musí být!“
Iryn se narovnal a postupoval chodbou, zatímco přemýšlel, kam asi vede. Místnost nebyla osvětlena a tak málem vrazil do železných dveří na jejím konci. Nahmatal kliku a otevřel.
Oslnilo jej jasné denní světlo. Když si na něj jeho oči zvykly, zjistil, že se nachází na vrcholku skály, ale z opačné strany, než kudy přišel. Hluboko pod ním se rozprostíralo město, v němž se jako mravenci hemžili lidé, snažící se zjistit, co se stalo. Hradby byly nehlídané, a kdyby se někdo rozhodl zaútočit v této chvíli, město by bylo ztraceno.
Dolů ke skále vedlo točité schodiště, šedé barvy, aby z dálky splývalo s horou. Po něm se mág vydal, ale musel našlapovat potichu, aby jej neslyšeli strážní u hlavního vchodu do domu. Ukázalo se, že schodiště nevede až úplně k zemi, ale asi padesát metrů nad zemí se stáčelo do hory, kde zela asi metr vysoká díra, jíž se mág protáhl a pokračoval vysokou chodbou, která spirálovitě klesala k zemi. Mág se rozběhl, jelikož se domníval, že jeho kroky rozléhající se skálou nikdo neuslyší a zřejmě uvažoval správně, jelikož, když se chvílemi zastavil, neslyšel jediný zvuk prozrazující pohyb vojáků. Brzy se dostal na konec chodby, ale tam byla jen zeď. Mág prohlédl boční zdi a vrátil se o kus zpátky, ale potom mu došlo, že budou nejspíš ve stropě padací dveře. Přejížděl tedy rukou po chladném kamení, až narazil na dřevěnou desku. Zarazil si do prstu třísku, ale nevšímal si toho a odtlačil desku stranou. Teprve v denním světle si prohlédl prst a vytáhl úlomek dřeva. Potom se zapřel rukama o zem v okolí padacích dveří a vylezl ven z tunelu. Vrátil dveře na jejich místo a rozhlédl se po okolí.
Chvíli trvalo, než si jeho oči opět zvykli na jasnou sluneční záři, ale i po sluchu okamžitě zjistil, kde je, neboť uslyšel rozrušené odfrkávání a ržání vyděšených koní. Mezitím se mu vrátil zrak a zjistil, že se nachází ve velké ohradě vedle stájí, kde se koně volně pohybovali. Opatrně se napřímil a pohlédl nejprve ke schodům k Hybertovu domu, potom i k díře v hradbách, kterou přišel a také k bráně. Zjistil, že ani u jednoho východu vojáci nikoho nenechali a tak chvíli zaujatě sledoval, jak poslední opozdilci soupeří s nejvyššími schody a snaží se dohnat své kolegy.
Přikrčil se a běžel ke stájím. Vevnitř byl cítit zápach hnoje a sena. I zde bylo několik koní, kteří neklidně ržáli. Jen jeden byl klidný a jen pozoroval nově příchozího. Iryn k němu přistoupil a pohladil jej. Tichým hlasem ke koni svého strýce promluvil.
„Chyběl jsi mi,“ vyhoupl se mu na hřbet a tryskem odjel ven ze stájí. Vojáci, kteří utíkali k domu, nechali otevřenou bránu, kterou nyní mág bez problémů projel a uháněl ven z města. Stráž na vrcholku hory jej zpozorovala, ale nesnažila se jej dohnat, věděla, že je to marné. Lidi na ulicích byli zmateni a jen fascinovaně sledovali projíždějícího muže v černém plášti.
Iryn byl nyní vděčný architektovi, jenž navrhoval toto město, jelikož ulice vedla přímo a tak viděl v dáli zavřenou bránu. Začal tedy co nejrychleji říkat magická slova, jimiž by si otevřel cestu. Kouzlo bylo příliš dlouhé a mág se blížil rychle. Musel tedy zpomalit a v okamžiku, kdy vyslovil poslední slova, jel skoro krokem a cestu před ním zahradil pár vojáků a rychle se přidávali další a další.
Kůň se tryskem rozběhl k bráně, jež se prudce rozevřela. Jeho jezdec si sundal ze zad luk a dvěma přesnými šípy poslal stráž před sebou k zemi. Ostatní vojáci se nemohli vyrovnat mágovu koni, přestože jim k bráně chybělo jen pár kroků.
Iryn vyjel z města, ale bez zastavení pokračoval dál a neustále se ohlížel, aby sledoval, jak si počínají vojáci. Ti však ani neopustili město, neboť v momentě, kdy byli připraveni zločince pronásledovat, byl už mimo jejich dohled.
Pocit bezpečí v Nevritu skončil. Lidé znovu začínali vzpomínat na staré historky, neboť jim je tajemná bytost v černém plášti připomněla svým uměním ovládat magii. Rozšířily se pověsti, které na dlouhou dobu zmizely. Pověsti o bytostech jako byl tento vrah, které se pod vedením nejmocnějšího z nich vydaly ovládnout svět. Město se zahalilo do strachu, že se Aryv opět vrátil.
Iryn zpomalil až dvanáct mil od města, když měl za sebou malý lesík. Vzhlédl a v dáli před sebou spatřil husté černé mraky a dešťovou clonu – svůj domov jménem Aryvit. Opět pobídl koně k rychlému cvalu, aby byl doma co nejdříve. Až za hranicemi zastavil a slezl na zem.
„Chvíli to potrvá, ale brzy budeš zase ve formě. Ty roky u Hyberta tě zřejmě stály mnoho. Od Hobatu k Faderu by ti to dříve netrvalo víc než den, Cleife.“
Dále pokračoval pěšky, aby si kůň trochu odpočinul. Zvíře jej poslušně následovalo, jelikož se znali velmi dobře a důvěřovalo mu. Odbočili trochu stranou, aby se dostali na cestu, po které se procházelo pohodlněji. Klapot koňských kopyt se rozléhal po okolí, ale Irynovi se na něm něco nezdálo. Zdál se být velmi nepravidelný, a tak zastavil, aby zkontroloval koni kopyta. Zvuk kopyt však neutichl a mág se rozhlížel, odkud se vynoří další kůň.
Spatřil jej napravo, jak přijíždí z jihu a na sobě nese osobu, oblečenou v plášti, jako Iryn. Muž přijel až k Irynovi a gestem se zeptal, zda Iryn potřebuje pomoci. Iryn pomoc odmítl a zeptal se, muže, kam míří, zda má cestu do Faderu jako on. „V těchto časech by nikdo z nás neměl jezdit sám. Nabízím vám na tuto cestu ochranu.“ řekl a natáhl k muži ruku.
Z cizincova pláště se vynořila drobná ruka, v modré rukavici z dračí kůže. Druhá osoba poprvé promluvila a Iryn si uvědomil, že se jedná o ženu. „Já jsem Vena. Mířím stejným směrem a nebude na škodu, cestovat jednou s někým po boku. Jsem strážkyně Verata.“
Toto prohlášení Iryna překvapilo. Strážkyně měsíce byly jediné ženy, schopné ovládat magii. Plnily různé mise podobně jako muži, ale úkoly dostávaly přímo od měsíce. Obecně se říkalo, že plní jejich vůli a každý měsíc má jednu strážkyni. Svou moc však dostaly až po dospění a jejich oči tedy nebyly modré, jako oči mužských mágů.
Mág netušil, zda je strážkyně měsíce na straně temné magie, tedy Aryvitu, nebo původní magie Orinitu, ale věřil, že Veratu stojí při něm a strážkyně měsíce Aryvitu pomáhá. Potom pochopil, jakou čest mu strážkyně měsíce projevila, když prozradila svou totožnost. Bylo by nezdvořilé, kdyby totéž neudělal i on. Jen Aryvův potomek by měl takové postavení, aby nebylo jeho povinností, oplatit strážkyni stejnou mincí. „Já jsem Iryn, mág z Faderu,“ řekl.
Potom pomalým krokem pokračovali ke svému cíli a strážkyně se jej vyptávala, kde byl a jak jeho poslání skončilo. Za setmění, když se utábořili, byli právě v polovině cesty mezi hranicemi Aryvitu a hlavním městem.
A tak se Fader objevil na dohled až příštího dne večer. Iryn už nemohl plýtvat časem a tak strážkyni poprosil o prominutí, řekl, že si musí pospíšit a nasedl na Cleifa, jenž tryskem vyrazil k městu.
Strážní u brány je pozorovali, a když kůň i jeho pán přijeli blíže, zkřížili svá kopí, aby nemohli příchozí pokračovat dál.
Mág nečekal, až se jej zeptají a ihned odpověděl. „Mág vyslaný na misi do Nevritu, aby odstranil hrozbu Hyberta. Bohužel se to trochu protáhlo. Už je to rok.“
„Ano, toho jsme si všimli. Velitel armády pořádně zuřil, když zjistil, že nejsi přítomen při válečném období. Až budeš hotov u vládce, stav se i za ním.“
Iryn poděkoval za drobné varování, že nebude přijat s úsměvy a přátelskými slovy, sesedl z koně a vešel do města.
Tušil, že jej strážní sledují a kroutí hlavou nad jeho pošetilostí. Oni by raději vzali nohy na ramena a do konce života se skrývali v mokrých kanalizacích a odpadech, kde je vlhko, zápach a jedinou potravu by jim poskytovaly myši, jež se těmito prostory prohánějí.
Temnému mágovi však odvaha ani pošetilost nechyběly. Mířil klidným krokem přímo do centra města a usmíval se. Ze tmy se náhle vynořily kamenné zdi, v nichž byly zasazeny těžké železné dveře. Ač se usmíval, přece jen Iryn pocítil lehkou nervozitu a tak se nejprve zhluboka nadechl a teprve potom zatlačil na dveře. Ty se nehlučně otevřely a mág vstoupil do dlouhé chodby, osvětlené jen slabě párem hořících pochodní v jejím středu. Návštěvník, jenž nevěděl, co hledá, by netušil, proč stojí uprostřed města dlouhá, několika patrová budova s mnoha okny, když jedinými dveřmi vedoucími dovnitř se stejně nelze dostat dál než do první místnosti.
Iryn si však všímal drobných řezeb v kamenné zdi a zatlačil na cihlu téměř na konci místnosti. Cihla však držela pevně. Mág se však nevzdával a stále se opíral o tutéž cihlu. Asi po půl minutě se konečně pohnula, spolu s několika dalšími kameny ve svém okolí, které ve výsledku tvořily svým tvarem dveře. Ty se otevřely a odhalily dlouhé točité schodiště s obyčejných prken dubu.
Iryn vstoupil dovnitř a dveře opět zavřel. Zevnitř bylo poznat, že tam jsou a byla tam i klika, s jejíž pomocí se dveře otevřely okamžitě. Mág zatřepal hlavou a odtrhl od nich pohled. Byl to skvělý vynález, ale teď se musel zabývat něčím jiným. Vystoupal po schodech a rozhlédl se, neboť zde již dlouho nebyl.
Byl v prostorné místnosti, ozářené skleněným lustrem, na němž se houpalo dvanáct svící z modrého vosku. Světlo dosahovalo všech koutů a jediný stín tvořila postava stojící u vrcholku schodiště. Podlahu tvořila prkna ze stejného materiálu jako schody, ale byla překryta hedvábným kobercem černé barvy s modrým kolečkem uprostřed – podobizna měsíce Verata. Stěny byly tvořeny převážně sklem, kterým bylo matně vidět do okolních místností. Do výšky jednoho metru od podlahy však sklo nahrazovalo opět dřevo, kterým se při budování velitelství opravdu nešetřilo. Jen jednu zeď netvořilo sklo a dřevo. Byla z kamene a přesně uprostřed bylo vsazeno jedno okno, v němž zářila další svíce. Přímo pod oknem se rozprostírala ulice, na níž právě stál obchodník a nabízel kolemjdoucím chleba za předraženou cenu.
Iryn jej chvíli poslouchal a potom si povzdechl. „No jo, zásob ubývá, jak se záplavy stále častěji opakují a ničí naše pole,“ řekl tiše. Otočil se a vydal se dveřmi do vedlejší místnosti, kde našel krátký stůl, za nímž seděl vysoký vousatý muž s černými vlasy.
Všímat si dalších podrobností nestihl. Musel se sehnout, jelikož mu přímo na hlavu letěla keramická váza opět s motivem modrého měsíce. Přeletěla přes něj a roztříštila se o zem v místnosti, z níž právě přišel.
„Co to mělo znamenat?!“ vykřikl vládce města. „Celý rok jsem od tebe nedostal jedinou zprávu! Co mi bránilo myslet si, že jsi zběhl na druhou stranu? A taky si to myslím!“ Iryn mu neodporoval. Neměl k tomu oprávnění, jelikož byl podle postavení ve společnosti jen obyčejným vojákem, zatímco Arth – muž sedící naproti němu – byl vládcem Aryvitu.
Počkal tedy, až velitel vyjmenuje, z čeho všeho jej viní. Když skončil, ujal se mág slova. „Smím Vám to vysvětlit?“ zeptal se. Arth poťukával prsty do stolu a netrpělivě přikývl. Iryn tedy začal s vysvětlováním, co se přihodilo.
„Zajisté víš, proč jsem byl v Nevritu, ale pro jistotu ti připomenu, že jsi mě tam před rokem a jedním měsícem poslal, abych zabil Hyberta jenž pro nás znamenal velké nebezpečí, s tím kolik toho o mě a vlastně o celém Aryvitu věděl. Krátce poté, co jsem přišel do města, se něco pravděpodobně stalo kolem Hybertova paláce. Tak jsem musel přežívat jako Naver pod jejich bedlivým dohledem a čekat až nastane příležitost. To se však stalo až při období války tento rok. Uvědomili si, že se již podruhé neúčastním války, což muselo znamenat, že jsem pouhý občan a neplním tedy žádnou misi. Správně předpokládali, že by mi velitel nedovolil vynechat dvě války. To už zbývalo jen pár dní do Kalvilovy oslavy a tak jsem se rozhodl počkat ještě chvíli.“ Nadechl se a stručně odvyprávěl zbývající část událostí v Hobatu.
Arth se během jeho vyprávění stihl uklidnit. „Dobrá, na tvou obhajobu musím přiznat, že sis vedl výtečně a skutečně jsi měl jen jednu jinou možnost, a sice vrátit se sem. Zvolil sis ale tu lepší variantu. Ale jestli lžeš, buď rád, že neznám strážkyni Veratu!“
Iryn přikývl a přemáhal úsměv. Kdyby tak velitel tušil, že právě přijela do Faderu, hodně by se divil. Ale mág mlčel. Prozradit totožnost strážkyně a ještě říct, že ji má vládce Aryvitu přímo ve svém městě, nejspíš by Iryna stihl Veratův trest tak silný, že by byl mučen a velmi pomalu a bolestivě by umíral. Arth nic dalšího neříkal, a tak se zeptal Iryn: „A co dál? Co má další mise?“
Arth se na okamžik zamyslel, potom zavrtěl hlavou. „Zatím nevím. Máš chvíli volno, ale tak za půl měsíce se stav. To už bych něco mohl vymyslet.
Iryn opět přikývl, poděkoval a opustil budovu. Studený vítr se proháněl ulicemi a vál mágovi přímo do obličeje. Iryn si tedy přitáhl kápi více přes obličej. Podobně jako většina čarodějnických žáků, dával přednost utajené totožnosti a byl rád, když ostatní neviděli výraz jeho tváře. Až s přibývajícím věkem, pochopili jak zbytečné to je, jelikož tím nemohou zakrýt totožnost, že jsou mágové. Nikdo jiný totiž pláště nenosil, a tak k podobným lidem neměli obyvatelé Nakrylu důvěru.
Iryn se zhluboka nadechl a vykročil do ulic. Fader byl krásné město. O budovy bylo dobře pečováno a tak vypadaly neustále jako nové. Mělo i nějaké památky. Tou nejslavnější byl asi chrám Verata jenž měl tvar měsíce, stejně jako jeho barvu. Nesloužil však pouze k uctívání boha, uvnitř byly vysoké regály plné knih s nejrůznější tématikou. Na zemi nebylo k nalezení jediného bezdomovce. Ne, že by Arth měl podobné sny, jako Hybert, ale staral se o své město dobře a tak lidem bez domova nabídl některý ze svých četných domů, které však vůbec nevyužíval. Na oplátku pro něj museli občas vykonat nějakou práci, většinou pomoci připravit vybavení armády. Ve městě se rovněž nacházel i jeden hostinec, jenž stál naproti velitelství, z něhož právě Iryn odešel. Majitel hostince však podle městského řádu musel dohlédnout na to, aby někdo nevypil příliš mnoho alkoholu.
Iryn nepřemýšlel dlouho a ihned zamířil k hostinci. Na okamžik zauvažoval, zda se někdy stalo, že by některý hostinský nesplnil svou povinnost. Nepamatoval se, že by kdy něco takového slyšel, ale to nebylo důležité. Co by se stalo, věděl, jelikož to bylo v zákoně doslovně uvedeno. Hostinský by byl vyhnán z města, jen s měchem vody. Dostal by hodinu náskok a potom by se za ním rozjela pětice vojáků, která by jej lovila, dokud by se nacházel na území Aryvitu.
Mág se ocitl před budovou, celou ze dřeva, z níž se ozývala hudba, doplňovaná zpěvem návštěvníků. Vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře.
Ocitl se v dobře osvětlené rozlehlé místnosti s mnoha malými, kulatými stoly, u nichž seděli lidé, kteří v rukou třímali džbány s pivem. Nejvíce lidí bylo ve vzdáleném rohu místnosti, kde byl ve zdi vsazen mohutný krb, v němž zářil oheň, který poskytoval příjemné teplo. Přímo naproti dveřím se nacházel pult, za nímž stál hubený mladík a čepoval jedno pivo za druhým. Byl to však jen obyčejný pracovník. Hostinský se procházel mezi stoly, bavil se s návštěvníky a dohlížel na ně.
Iryn jej zastavil a vložil mu do ruky dřevěnou minci, jimiž se v Aryvitu platilo. „Ubytoval jste v poslední době někoho nového?“
„Spoustu lidí,“ odpověděl hostinský chraplavě.
„Někoho, kdo s sebou táhl pytel zbraní?“
Hostinský rukou naznačil, že by měl dostat další minci. Jakmile ji dostal, odpověděl. „Stále je to asi deset lidí.“
Iryn vložil muži do ruky ještě jednu minci. „Někoho, kdo nebyl zdejší?“
„Ne.“
„Díky,“ řekl Iryn a vložil muži do ruky ještě jednu minci, za čas, který strávili rozhovorem. Nebylo to poprvé, co od hostinského chtěl informaci, kterou mu nesměl dát a věděl, jak to chodí – jedna otázka rovná se jedna mince a každých započatých pět minut rovněž jedna mince.
Mladý mág se s povzdechem vydal domů. Byl unavený a R.G.V. mohl mít takový náskok, že jeden den už na tom nic nezmění.
Bydlel ve velkém domě s pěti patry a na každém z nich byly tři byty. Chvíli musel hledat v kapsách, než našel klíč. Otevřel dveře a vstoupil.
Jeho byt byl prostorný, především díky tomu, že byly pokoje propojeny bez jediných dveří. Každý z těchto pokojů měl jedno okno, z něhož byl krásný výlet do ulic. Přestože bylo město poměrně velké, viděl Iryn až téměř k hradbám, jelikož byly ostatní budovy nízké a mág bydlel až v pátém patře.
Iryn si lehl na postel, ale ještě než stačil zavřít oči, spatřil něco, co do bytu nepatřilo. Asi stopu nad hlavou byl ke zdi přišpendlený lístek papíru s nějakým vzkazem. Strhl jej a přečetl.
Náhle byl zcela vzhůru. Byl to krátký stručný vzkaz, po jehož přečtení se Iryn rozesmál. Byl by od R.G.V. čekal víc, když se dostal přes všechny nástrahy v Hybertově domě, ale teď se ukázalo, že je to hlupák. Dalším důkazem, proč považoval R.G.V. za velmi inteligentního bylo, že jej napadlo jít k němu do bytu. Ve vzkazu však stálo:
Nazdar Iryne,
Blahopřeji k dobře odvedené práci v Nevritu. Hybert mi dělal trochu potíže, ale teď už očividně nebude. Tvou zbroj jsem, jak asi víš, ukradl já. Pravda, já ji nezdědil, takže bych ji neměl mít, ale už je pozdě. Pamatuj si, že mě nemůžeš porazit. Jak ses asi domyslel, jsem dost chytrý, na to, abys mě nikdy nenašel.
S pozdravem a přáním brzké smrti
Reiv Gair Vyrbit
Buď si musel být jistý, že se sem Iryn dlouho nevrátí, nebo se musel domnívat, že mu napsal celé jméno už v Nevritu. Ve jméně na konci řádku se skrýval klíč k původu Reiva, čímž dal jasně najevo, kam se nejspíš v nejbližší době vydá. Kdo by si za ním troufl běhat po jeho domovské krajině. V Kyrbitu bylo pravidlem, že posledním ze tří jmen byl název země, s nepatrnou úpravou, která značila rod. Těchto rodů bylo v Kyrbitu šest a podle nich se jmenovala i města, kde tento rod žil. V podstatě se jednalo vždy jen o úpravu prvního písmene.
Kyrbit bylo podle legendy město, kde vše začalo. Po rozpadu Aryvovy říše se stalo hlavním městem jedné části právě město Kyrbit, které má dosud nejvíce obyvatel, ale rod Vyrbitů se brzy ujal moci a hlavním městem bylo to jejich.
Nyní tedy Reiv ukázal Irynovi, že jeho cesta vede do země Kyrbit, kam se dostane nejrychleji, když bude cestovat přímo na sever.
Iryn byl v mžiku u dveří, kde stála jeho magická hůl. Dotkl se černého lesklého dřeva a modrý drahokam na konci hole na okamžik zasvítil. Jeho modré světlo ozářilo mágovu tvář, skrytou pod kapucí, po níž se mihl úsměv někoho, jehož pomsta je na dosah ruky. Pokoj se opět ponořil do tmy. Iryn si vychutnával hůl v ruce a na okamžik zapomněl na Reiva. Hůl mu dodávala pocit jistoty a síly, jelikož umocňovala sílu kouzel svého vlastníka.
Náhle jako by se Iryn probudil ze sna. Otevřel oči. Pomsta je na dosah ruky, pomyslel si. Potom se vyřítil ze dveří svého bytu a málem porazil jednoho ze svých sousedů. Spěšně se omluvil a pomohl ženě na nohy. Už se chystal běžet dál, když v tom jej něco napadlo. „Promiňte, ale nevšimla jste si někdy v blízké době někoho neznámého, kdo šel ke mně do bytu?“
Žena horlivě přikyvovala. „Ano, ano. Právě jsem se vás chtěla zeptat, kdo byl ten pohledný mladík, který za vámi dnes ráno přišel.“
„Zloděj,“ odpověděl tiše Iryn a hnal se po schodech dolů.
Venku před domem čekala nehybně postava zahalená v plášti, jaký nosili mágové. Seděla na vysokém černém hřebci, a jakmile se Iryn objevil, pokynula mu, aby ji následoval. Její kůň zareagoval na drobné pobídnutí a vydal se krokem k severní bráně. Iryn chvíli uvažoval, co by měl udělat a potom se vydal za ním. Přinejmenším měli stejný směr. Ještě zahlédl, jak kůň mizí ve stájích a tak se rozběhl za ním.
Do zatuchlé dřevěné boudy plné sena dorazil právě, když neznámá osoba seskakovala z koně. Shodila si z hlavy kapuci a odkryla záplavu rovných rudých vlasů, které jí splývaly až na ramena. Byla štíhlá a měla nepopsatelně krásnou a mladou tvář.
Iryn si uvědomil, že je to nejspíš strážkyně Verata, již potkal, když se vracel z Hobatu. Překvapilo jej jak je mladá, ale i tak jej úcta přinutila poklonit se. „Rád vás zase potkávám, Strážkyně,“ řekl Iryn. Přestože její jméno znal, nemohl je vyslovit, jestliže neměl její povolení je říci. Náhle si uvědomil, že má na hlavě kápi a pomyslel si, že by bylo nezdvořilé, kdyby jí neukázal i on svou tvář. Přece jen i strážkyně skrývaly svou totožnost plášti, a když někdo jejich tváře spatřil a přežil, byla to ohromná pocta.
Strážkyně Verata se usmála, prohlédla si jej a promluvila. „Už to že někomu své jméno řeknu, považuji za svolení, aby je používal. A jen tak mimochodem, Veratu je ti vděčný, že jsi neprozradil mou přítomnost zde.“ Iryn by jí nejraději řekl, že naopak on je vděčný měsíci za svou magii a vlastně celý svůj život. Ale skočit strážkyni do řeči se neopovažoval. Jako níže postavený aryviťan musel dodržovat určitá pravidla. Strážkyně mezitím mluvila dál. „Chtěla jsem si s tebou promluvit o Hybertovu – teď už vlastně o tvém – koni. Když jsem viděla to zvíře, jak je znavené a přesto musí podstoupit další námahu… Chci tě upozornit, že zatímco Cleif byl u Hyberta, odvykly jeho svaly námaze. Nepřetěžuj jej příliš. A navíc vidím, že se někam chystáš.“ Odmlčela se a nechala tak mága promluvit.
Iryn jí tedy sdělil skutečný důvod, proč byl v Hobatu. Bylo sice pravděpodobné, že to už Vena ví od měsíce, jelikož Veratu vnímal všechny své poddané, ať už byly kdekoliv, ale nebylo jisté, že Veně vše sdělil a proto mág raději vysvětlil vše sám. Vyprávění zakončil vzkazem ve svém bytě, jenž objevil před chvílí.
Podal Veně lístek a strážkyně si jej pročetla. Nakonec přikývla. „Něco takového jsem čekala. Pomohla bych ti najít toho kyrbitského zloděje, ale mám ještě hodně povinností, svých vlastních. Ale nabízím ti svého koně. Pochopitelně jen k zapůjčení,“ dodala.
Iryn její velkorysou nabídku bez přemýšlení odmítl. „Je to skvělá nabídka, ale já bych nejel ani na Cleifovi, když je plný sil. Musím se spolehnout na své vlastní kroky, jelikož se chci pohybovat nepozorovaně. Kdo ví čeho je Reiv Gair schopný, ale když o mně nebude vědět, tak místo aby překvapil on mě, můžu překvapit já jeho.“
Vena se usmála, uchopila jeho hlavu do svých rukou a políbila jej na čelo. „Hodně štěstí,“ popřála mu. „A ať tě doprovází a chrání Veratu.
Iryn jí ještě jednou poděkoval, především za ochotu, kterou projevila a za požehnání. Poté si opět přes hlavu natáhl kápi a odspěchal do deště.
Jakmile prošel branou, rozběhl se, jak nejrychleji dovedl, jelikož před ním měl kyrbiťan půl dne náskok. Splynul s tmou, až stráže nevěřícně zírali na místo, kde zmizel, protírali si oči a štípali se, aby se probudili.
Černý plášť konal své. Nebyla to jen okrasná pomůcka, ale nezkušeným mágům sloužil k úplnému splynutí s tmou. Irynova chodidla tiše dopadala na zem v pravidelném rytmu, tak účinný byl výcvik, který umožnil každému aryviťanovi pohybovat se neslyšně, i kdyby vážil snad sto kilogramů.
Nyní byl za léta dřiny Iryn vděčný, ač by nikdy dříve nečekal, že si něco takového pomyslí.
Jednou za čas blesk prořízl oblohu a ozářil svým světlem temné siluety tvorů, létajících po nebi. Iryn by rád přivolal jednoho z nich, aby si urychlil cestu a ještě popovídal s někým, s kým si rozumí. Jako malý trávil na dračím hřbetě bezstarostné hodiny, kdy si užíval svobodu, již draci zažívají dennodenně a povídal si s nimi o všem možném. Teď však na nic takového nebyl čas. Navíc bylo pravděpodobné, že by ze vzduchu mohl něco přehlédnout.
Nyní v dáli spatřil záři ohně, který byl nejspíš zakrytý nějakou plachtou, jelikož by jinak v intenzivním dešti Aryvitu nevydržel. Daleko více než důmyslnost cestujícího však mága zajímalo, kdo u ohně sedí, neboť to mohl být Reiv Gair Vyrbit.
Přiblížil se blíž, až se ocitl těsně mimo dosah plápolavé záře ohýnku. Pořádně si muže prohlédl. Byl vyzáblý a malý a podle Irynova mínění mu muselo být sotva šestnáct let. Pobrukoval si nějakou kyrbitskou lidovou písničku a zřejmě si neuvědomoval, že je stále na nehostinném území a mohl by jej klidně sledovat někdo z místních … což se ostatně právě dělo. U nohou se mu válel pytel, v němž byly jasně patrné nějaké zbraně.
Ještě chvíli Iryn cizince sledoval, než vylezl do světla, zatímco se snažil vytvořit co nejvíce hluku, aby na sebe upoutal pozornost. Reiv se trochu polekaně otočil a okamžitě si přestal broukat. Podezíravě jej sledoval. „Co k čertu chceš?“ zeptal se rozčileně.
Iryn otázku nejprve ignoroval a usadil se vedle něj. „Je zdvořilé se nejprve představit,“ upozornil. „Myslím, že potom budeš znát odpověď na svou otázku i ty. Já jsem Iryn,“ řekl a pomalým pohybem zamířil rukou k noži v botě.
Reiv jeho jméno zřejmě okamžitě poznal a rychlým pohybem tasil meč a zvedl jej nad hlavu, aby mohl zaútočit. Iryn však byl rychlejší, prudce trhnul rukou a přiložil nůž k Reivovu krku.
Kyrbiťan spustil meč k zemi a odhodil jej stranou. V očích se mu zrcadlil strach, když porozuměl tomu, že prohrál a především co provedl tomu, s kým prohrál. Třaslavým hlasem začal s vysvětlováním, aniž by se Iryn musel ptát.
„Říkal mi, že ti potrvá dlouho, než zjistíš, co se stalo. Věděl, že mě budeš hledat, ale musím tě upozornit, že tvou zbroj už nemám!“ řekl a nervózně se zasmál. „Předával jsem mu ji ve tvém bytě.“
„Nebylo těžké jít po tvých stopách, i když musím říct, že jsi prokázal velkou inteligenci až do chvíle, kdy ses podepsal celým jménem,“ připustil Iryn. Reiv zaklel a zlostně obrátil oči v sloup. Iryn mezitím pokračoval. „A možná jste špatně odhadli rychlost a vytrvalost mého lidu.“
„Je to možné,“ souhlasil Reiv. „Každopádně jdeš pozdě. Klidně to tu prohledej, ale nic nenajdeš.“
„Dobře,“ přikývl Iryn. Odhodil kyrbiťanův meč do tmy a vlezl do malého stanu, aby jej prohledal. Vevnitř však byla jen přikrývka a polštář, ale po zbraních nebylo ani stopy. Vyšel ven a zjistil, že Reiv stále sedí u ohně. Zloděj se patrně domníval, že nemá smysl utíkat a Iryn musel přiznat, že má asi pravdu. Prohledal ještě pytel u Reivových nohou, ale uvnitř byly jen zrezivělé a rozpadlé zbraně.
„Neptej se mě, kdo je má,“ řekl Reiv jakmile si Iryn opět sedl vedle něj „protože já to nevím. Neřekl mi jméno a popisovat osobu, již jsem viděl jednou v životě je těžké.“
„Nepamatuješ si ani jeden znak?“ zeptal se Iryn, jenž byl v koncích. Zloděj zřejmě netušil, jak skvělé zbraně ukradl, protože jinak by je nepřenechal jen tak někomu. Patřili k nejpevnějším a nejodolnějším zbraním, které kdy v tomto světě vznikly.
Reiv se zamyslel. „Když slíbíš, že mě nezabiješ, možná o jednom znaku vím,“ řekl se škodolibým úsměvem. Iryn neměl nejmenší potíže splnit jeho požadavky a tak přísahal, že pokud jej zabije, ať se do konce světa smaží v nejžhavějším plameni. Reiv tedy pokračoval. „Byl to cizinec. Tím jsem si jistý. Ani má, ani tvá země.“
Iryn mu poděkoval. Potom zaklonil hlavu a vydal podivný chrčivý zvuk, při němž měl Reiv pocit, že mu snad zmrzla krev v žilách. Ještě děsivější však bylo, když se podobný zvuk ozval jako odpověď z nebe. Iryn opět odpověděl, otočil se a chtěl zamířit pryč.
Reiv přemohl zděšení a zavolal na něj, když pochopil, že to byla dračí řeč. „Hej! Přísahal jsi, že mě nezabiješ!“ vykřikl, jakmile si domyslel, oč se v rozhovoru jednalo.
„Já tě nezabiju,“ řekl s důrazem na prvním slově. „Nesnáším zloděje!“ dodal s nenávistí v hlase.
Reiv Gair div, že neomdlel, když si uvědomil, co teď přijde, a že to bude důsledek jeho nepřesného vyjadřování. Iryn nejspíš právě domluvil drakům večeři. Výhled mu zaclonila ohromná černá hlava, cenící zuby. Bylo to poprvé, co mladík viděl draka, ale byl by se tomu raději vyhnul, než vidět jej za těchto okolností.
Iryn udělal krok k Faderu a potom další a další. Na tváři se mu usadil spokojený úsměv, že aspoň z části už dosáhl své pomsty. Radost mu však kalilo to, že mu někdo přidělal ještě další starosti svou vychytralostí a tak úsměv téměř okamžitě zmizel. Za sebou ještě zaslechl zděšené ječení kyrbiťana, které brzy utichlo v mohutné tlamě okřídleného tvora.
Bude to ještě dlouhá cesta, pomyslel si Iryn s povzdechem, zatímco kráčel k Faderu. To však bude muset počkat, jelikož už byl unavený a potřeboval se trochu vyspat. Blížilo se svítání, přestože to přes husté černé mraky nebylo v Aryvitu poznat, ale znamenalo to, že je to již více než den od doby, kdy naposledy spal.
Stálá bouře nad Aryvitem vytvářela dojem noci, kdy ani měsíc nesvítí na obloze. Pro obyvatele Aryvitu to však nebylo žádné utrpení. Už před lety si zvykli na déšť a dokonce i na občasné záplavy, které se postupem času naučili odvádět pomocí umělých koryt tak, že nezasáhly město. Mnozí dokonce doufali, že bouře potrvá navždy.
Nad zbytkem Nakrylu už svítilo Slunce, když Iryn konečně dorazil do Faderu. Ustavičně zíval, ale cítil povinnost, jít se podívat na Cleifa, jestli je na tom skutečně tak špatně jak říkala strážkyně. Kůň spal a Iryn si jej chvíli prohlížel a hladil po hřbetě. Ještě nikdy jej nenapadlo sledovat koně, když spí a připadalo mu to trochu zvláštní. Nakonec si povzdechl, ještě jednou koně pohladil a odešel. Nadechl se čerstvého vzduchu, načež zamířil do svého bytu, kde si lehl a okamžitě usnul.
