Z bližšího pohledu na skupinu osamělých cestujících, čekající u brány, Iryn překvapeně zjistil, že zde nejsou pouze místní obyvatelé, ale i lidé z malé sousední země, uctívající tentýž měsíc, ale využívající původní magii – Narylus. Vena mu to však vysvětlila.
„Akyl už skoro dobyl celý Narylus, ale rozhodli se neplýtvat svými silami. Proto se dohodli s Narylem na příměří. Jestliže jim k tomu Narylus nedá záminku, nenapadnou jej a obě dvě země teď považují za jednu, jelikož se mohou po obou svobodně pohybovat.“
Iryn s Venou minuli čekající lidi a projeli branou do města. Strážní je bez námitek pustili, jelikož cestovali ve dvojici. Tentokrát se ani neptali na důvod návštěvy, jako tomu bylo u Aryviťana, jenž vyprávěl svůj příběh v hostinci ve Faderu, jelikož všichni příchozí se chtěli zúčastnit oslav Oturu.
Jak už z dálky zjistili, bylo město rozlehlé a v těchto dnech plné lidí. Tyto dvě skutečnosti tvořily z města něco jako labyrint, poněvadž bylo téměř nemožné se neztratit. Zatímco Vena a Iryn cestovali blíže ke středu, kde se nacházeli hostince a ubytovny, ztratili se nejméně třikrát a potom zjistili, že stojí opět u hradeb.
Přestože se snažili držet co nejblíže u sebe, co chvíli se vzdalovali, ale vždy si to včas uvědomili a vrátili se.
Konečně našli ulici plnou hostinců a pustili se do hledání volného pokoje. Irynova slova se však ukázala být pravdivá, jelikož bylo téměř nemožné najít volný pokoj. Přecházeli z jedné budovy do druhé, až konečně nalezli volný dvoulůžkový pokoj v hostinci s názvem Měsíční les.
Název hostince byl poměrně výstižný. Celá budova byla ze dřeva a místo podpůrných sloupů byly použity stromy, které byly i se svými kořeny přeneseny a zasazeny do děr v podlaze. Že se jednalo asi o poslední hostinec s volným pokojem, nebylo nijak zvláštní. Jak opět napovídal název, pokojů zde bylo jako stromů v lese, ale především byly malé a většina lidí tak dala přednost stanu.
Pokoj, který Aryviťané dostali, byl nejen malý, ale po většinu dne i tmavý. Jediné okno bylo otočeno k jihu a kryto střechou hostince, takže dovnitř pronikalo jen málo světla. Pod oknem stál stůl se třemi židlemi, nahrubo vyřezanými ze dřeva. Zbylé vybavení místnosti tvořily už jen dvě postele po stranách místnosti. Po dlouhé cestě byli Aryviťané unavení a tak si ihned lehli a spali.
Následujícího dne vstal Iryn brzy. Slunce teprve vycházelo na oblohu, ale v jejich pokoji to stejně nebylo poznat. Vena stále spala, a tak se Iryn tiše, aby ji neprobudil, vyplížil z místnosti. Sestoupil po schodech dolů a hostinskému řekl, že kdyby se po něm (po Naverovi) někdo ptal, tak se šel projít do města a prohlédnout si památky. Hostinský přikývl, ač mu připadalo Naverovo chování zvláštní a nechápal, proč by jej měl někdo hledat právě u něj v hostinci. Své myšlenky však nedával najevo a jen se přátelsky usmíval.
Iryn tedy zamířil do rušných ulic Kalvilu. O památky však nevěnoval přílišný zájem a ihned zamířil k salamandří farmě, kde byli chováni tvorové, které měl zabít.
Název „farma“ byl výstižný, jelikož to skutečně připomínalo místa, kde se chová dobytek. Byla to velká dřevěná budova, obklopená množstvím polí. Kolem této zchátralé stavby vedly v širokém oblouku hradby s jedinou bránou, již pečlivě střežili dva vojáci.
Iryn k nim bez ostychu zamířil a pustil se s nimi do řeči.
Vojáci jej považovali jen za dalšího zvědavého pocestného, který o salamandrech slyšel mnohé, ale stejně by chtěl vědět ještě víc. Jako ostatním mu tedy zodpověděli otázku, na kterou by mu stejně mohl dát odpověď každý druhý obyvatel hlavního města. „Salamandři obvykle mnoho nespávají. Ale vždy po oslavách Oturu spí až pozdě do večera. Tyto informace se k vám na venkov zřejmě nedostávají, že? Tady je zná snad každý.“
Iryn zavrtěl hlavou. Bylo mu však jasné, že to je jen jedna z mála informací, které vojáci mohli prozradit jen tak někomu a tak změnil téma. „A kdy vám vlastně končí služba?“ zeptal se. „Víte, já jsem se o ty tvory vždycky hrozně zajímal, a tak mě napadlo, že bychom mohli zajít na džbánek piva a popovídat si. Chápu, že se nemohu dozvědět vše, ale určitě je toho ještě hodně, co nevím, ale můžu vědět.“
„Nemyslím, že toho je nějak moc,“ namítl jeden z vojáků. Nicméně něco by se našlo. Služba nám končí v sedm hodin večer, ale klidně si můžeme promluvit i teď.“
„Dal bych přednost tomu pivu,“ řekl Iryn a usmál se. „Chci zde navázat přátelské vztahy a tak vás zvu.“
„No dobře,“ řekl radostně druhý voják. „Když na tom trváš, tak půjdeme.“
„Dobrá, měli byste něco proti hostinci Měsíční les?“ zeptal se Iryn. Pro vysvětlení dodal: „Jsem tam ubytovaný a nerad bych se v noci toulal po městě, které neznám.“
Muži přikývli. „Jo, pivo tam mají dobré.“
„Výborně. Budu vás tam čekat v osm hodin.“
Už se chtěl otočit k odchodu, ale jeden z vojáků se ještě zeptal: „Co když tě nebudeme moct najít? Hostinec je to celkem velký, a taky by ses mohl zpozdit.“
„Máte pravdu,“ uvědomil si Iryn. „Hostinský mě trochu zná, takže se u něj ptejte po Naverovi.“ S těmito slovy zanechal vojáky na stráži a svižným krokem zamířil pryč. Za rohem zpomalil. Nikam nespěchal, ale chtěl co nejdříve zmizet od vojáků, pro případ, že by jim jeho zvědavost začala připadat nápadná. Už pomalejším krokem tedy zamířil zpět do hostince, aby pojedl a promyslel si co dál.
Přestože byla doba oběda, v Měsíčním lese bylo jen pár lidí, kteří navíc většinou jen posedávali u stolu a popíjeli pivo. Jen málokdo měl před sebou tác s jídlem.
Mezi těmi asi deseti lidmi, zahlédl Iryn i Venu, a tak si k ní přisedl. Hostinský ihned přispěchal, aby si převzal objednávku a vzápětí zase zmizel. Během krátké chvilky, než hostinský přinesl na jejich stůl kus opečeného vepřového masa, sdělil Iryn Veně informace, které zjistil a zmínil se i o schůzce, na níž doufal, že se dozví více.
Sotvaže dojedl, vydal se mág obhlédnout ještě druhé místo, kde měl své povinnosti. Habertův dům ležel v okrajových částech města a byl zcela odlišný od domu jeho bratra v Nevritu. Měl jen jedno patro, byl postaven ze zchátralého dřeva a vypadal, že se každou chvílí zhroutí. Zřejmě byl docela často vykrádán, jelikož v oknech byla rozbitá skla. Aby dovnitř nefoukal vítr, byly za nimi vloženy další ztrouchnivělé desky dřeva, které byly také rozbity. Dveře představoval kus neopracovaného dřeva, s kulatou dírou místo kliky, zasazený na rezavých pantech, které už od prvního pohledu musely vydávat odporný skřípavý zvuk při otevírání a zavírání. Komín byl zastoupen oknem ve střeš, které jako jediné nebylo rozbité dvakrát. Skleněná výplň sice byla rozbitá, ale dřevěná deska za ním byla stále celistvá.
Iryn si dům prohlédl ze všech stran a pokoušel se zapamatovat si správnou cestu, aby příliš nebloudil, až půjde pro své zbraně. Spokojeně přikývl a vrátil se zpět do hostince, kde hodlal vyčkat, než přijdou vojáci.
V Měsíčním lese se mág opět pustil do diskuze s Venou. Nejprve jí sdělil, kde leží Habertův dům a podrobnosti o něm, jichž si všiml. Potom strávili hodiny přemýšlením nad nejsnazším způsobem, jak proniknout nepozorovaně dovnitř, ale vzhledem ke stavu domu, který podle všeho musel při každém pohybu uvnitř zapraskat nebo zaskřípat, se to zdálo být nemožné.
Teprve chvíli před osmou sestoupil Iryn po schodech do přízemí hostince, kde na rozdíl od poledne bylo rušno, a dal si k večeři krajíc chleba. Hostinský o něm věděl, a tak nebylo třeba jej upozorňovat, kde sedí, aby v případě potřeby mohl vojáky poslat správným směrem. Hladově se tedy pustil do chleba, přičemž neustále sledoval hodiny, kdy odbijí osmou.
Vojáci přišli asi s pětiminutovým zpožděním a stačil jim jediný pohled, aby našli Iryna. Přisedli si k jeho stolu a pozdravili.
Iryn ihned pokynul hostinskému a ten vzápětí přinesl tři džbány piva. Potom se mág pustil do rozhovoru, ale téma směřoval na salamandry jen chvílemi. Ptal se jich na rodinu, na jejich pohled na válku a Akyl a mnoho dalšího. Teprve, když vojáci vypili třetí džbán piva, odvážil se zeptat se na informace, které chtěl.
„Dnes dopoledne,“ řekl potichu „jste mi říkali, že salamandři spávají po oslavách Oturu dlouho. Jak to probíhá? To jsou jako po celý den zcela bezbranní?“
„Ale kdepak,“ řekl jeden z vojáků. „I když nejsi zas tak moc daleko.“ Množství alkoholu v krvi mu rozvázalo jazyk a zbavilo jej zábran. „Jak jsi viděl, je farma obehnána hradbami. Brána se po oslavách otevře až pozdě večer a to pouze na hodinu, aby se zkontroloval stav salamandrů. U bran pak zůstává pětice vojáků, která dohlíží na to, aby zevnitř nikdo neodešel. V případě, že by totiž průzkumný tým odhalil nějaký zločin, jsou zavřeni uvnitř, dokud nejsou všichni prověřeni.“
„Ano,“ přikývl druhý a z jeho hlasu bylo zjevné, že vypil víc alkoholu, než kolik byl schopen unést bez následků. „Ale ani hradby nepovažuje vládce za dostatečné, přestože další zabezpečení příliš nefunguje. U bran podobně jako na mnoha dalších místech ve městě, stojí dvojice vojáků, vybraná zcela náhodně, jenomže ti vždycky ihned usnou. Takže to je, jako by tam nebyli.“
Přesně tuto informaci Iryn hledal. Nejenže věděl, kde hledat farmu a jak vypadá její okolí, teď už byl obeznámen i se zabezpečením tohoto místa.
Objednal vojákům další džbán piva, aby měl jistotu, že si nebudou nic pamatovat, rozloučil se s nimi a odešel do svého pokoje.
Vena se jej chtěla vyptávat na podrobnosti o jejich rozhovoru, ale Iryn jen řekl, že zjistil, jak bude zabezpečena farma po oslavách, lehl si na postel a během chvilky usnul.
Příštího dne Iryn spal téměř celé dopoledne, ale jakmile se probudil, uvědomil si, jak snadný jejich úkol je. Plán se mu v mžiku utvořil v hlavě, a jakmile Vena vstala, podělil se s ní o svůj nápad.
„Je to jednoduché,“ začal šeptat nadšeně. „Vždyť po oslavách bude Habert tvrdě spát a hluk, který bude asi neodvratný, by jej nemusel probudit. Takže ráno půjdeme nejprve k jeho domu, kde ty zůstaneš hlídat venku a já půjdu dovnitř. Kdyby byl někdo vzhůru a viděl by nás, což je hodně nepravděpodobné, zkrátka jej zabijeme. Já tedy půjdu dovnitř a, podle toho co jsem zaslechl, zamířím do kuchyně, kde by měl být v zemi poklop, kryjící tajné prostory jeho domu. To by bylo ideální místo k úkrytu zbraní. Takže je vyzvednu a tobě vezmu taky …“
„Já mám svoje,“ přerušila jej Vena. „Mně nic brát nemusíš.“
Iryn vzal její poznámku na vědomí a pokračoval. „Tak tedy vezmu zbraně sobě a budeme pokračovat k salamandří farmě. Tvory pak zabijeme jednoho po druhém – zkrátka jim podřízneme krky. Skalv mě před odjezdem varoval, že zabít salamandra kouzlem je téměř nemožné a nemám se o to pokoušet. Využití zbraní je daleko jednodušší a navíc budeme mít magickou energii na útěk.“
Sotvaže mág vyložil strážkyni svůj plán, začali se dohadovat o drobných trhlinách a nedostatcích v něm. Nakonec však strážkyně musela přiznat, že Iryn umí logicky uvažovat a v teoretickém zpracování plánů se vyzná.
Mezitím opět přišlo poledne, a tak sestoupili do prázdné jídelny v přízemí, kde tiše poobědvali, pohrouženi do svých vlastních myšlenek.
S plným žaludkem se pak vrátili do pokoje a ještě jednou si zopakovali Irynův plán slovo za slovem, aby se ujistili, že na nic nezapomněli.
Následující dny probíhaly v opakovaném rytmu. Každé ráno Iryn vstal a vydal se do ulic, aby zjistil, co si lidé povídají a zda někdo neví o přítomnosti obyvatel Aryvitu. Jediné zajímavé zprávy však byly jen lži a smyšlené příběhy. U většiny z nich mu pocukávaly koutky v náznaku úsměvu, jako když zaslechl, že se vracejí rudí drakové ze zemí za mořem, ale ovládl je Aryvit. Okamžik, kdy se málem rozesmál, nastal, když slyšel, že Aryvit údajně podepsal dohodu s Orinitem, o vzájemném spojenectví.
Vypadalo to, že místní obyvatelé mají z moci Aryvitu skutečný respekt a především strach, poněvadž se všechna jejich vyprávění zakládala na Aryvitu a na tom, že získal nějakou výhodu, která zcela rozhodne o vítězi války.
Občas se však objevily i zprávy, které skutečně mohly být pravdivé. Od jednoho obchodníka, který si povídal zřejmě s dobře známým zákazníkem, se mág doslechl o podivném větru, který pustošil všechny země kromě Tarditu, který tak byl považován za jeho zdroj.
O zvláštních jevech, které ničily vše, co jim stálo v cestě, ale záhadně se vyhýbal Tarditu, již Iryn slyšel, ale nebylo přesně známo, oč se jedná a obvinění mágů v Tarditu byla jen domněnka.
Po zjištění nových zpráv se aryvitský mág vrátil do hostince a zopakoval si s Venou plán.
Dva dny, před jejich úkolem, však Iryn zaslechl i zprávy, které byly překvapivě přesné. Nějaký muž totiž mluvil o tajemném cizinci, který přišel zcela zničit šance Akylu na ovládnutí světa. Údajně přišel zabít jejich největší výhodu, tedy veškeré salamandry.
Z počátku mužova vyprávění musel Iryn vynaložit značné úsilí, aby zůstal stát na místě a v mžiku vypravěče nezabil. Potom však pochopil, že jde nejspíš jen o náhodu. Popravdě měl Aryviťan zabít jen asi stovku těchto tvorů, kteří však byli mladí a plní sil a během pár měsíců by doplnili armádu svého druhu.
Potom konečně nadešel den uctívání Oturu. Časně z rána mága probudil ze spánku šum stovek hlasů, které pronikaly do jejich malého pokoje pootevřeným oknem. Iryn ani nemusel vstávat a pohlédnout z okna, aby zjistil, že jsou to všichni obyvatelé města, kteří se pomalu začínali shromažďovat na místech oslav. Neobávali se, že by je někdo v této době mohl napadnout, poněvadž každý kdo žil na Nakrylu, věřil v měsíce a znal jejich moc. Ta dosahovala vrcholu právě za dne oslav, kdy by byl schopen potrestat kohokoliv, kdo by vstoupil na jeho území. Iryna a Venu tak chránila jen střecha nad hlavou před mučením a nekončící bolestí. Pokud by opustili hostinec a byť jen na okamžik měli nad hlavou širé nebe, byl by je měsíc spatřil.
Všichni Akylané se na tento den těšili už dlouho dopředu a teď nedočkavě postávali před chrámy a čekali, až se dostanou na řadu a dostanou pět minut, aby mohli Otur uctít svým vlastním způsobem. Mnozí lidé s sebou vedli nějaké zvíře a někteří jich dokonce vedli více. Jednou z legend poutajících se k měsícům totiž byla i pověra, že za každého obětovaného tvora vznikne nový druh, pod vládou země, z níž pocházel člověk, který zvíře poskytl. Přestože se tak opakovaně už po několik set let nedělo, stále se lidé nevzdávali naděje a každoročně bylo obětováno několik desítek kusů.
Jakmile někdo využil svůj čas v chrámu, aby uctil měsíc, odebral se na rozlehlé náměstí, kde byly desítky stolů, tvořící dlouhé řady a prohýbaly se pod hromadami všelijakého jídla, především masa a ovoce.
Po mnoha hodinách se konečně den přehoupl v noc a Iryn s Venou šli spát. Okno pečlivě zavřeli, ale i tak pronikaly hlasy slavících dovnitř a rušily je. Nakonec to Vena nevydržela a využila kouzlo, aby místnost izolovala od hluku.
Ještě se ani nerozednělo a Iryn už byl vzhůru. S příchodem prvních slunečních paprsků vzbudil Venu, sbalil jejich věci do ruksaku a pak společně opustili hostinec.
Oproti včerejšímu dni, teď byly ulice liduprázdné a tiché. Tiše, ale rychle pak zamířili k Habertovu domu. Cesta byla dlouhá, ale dvěma mágům to vůbec nevadilo. Byli si jisti, že všichni spí a jejich myšlenky potvrzovali i vojáci, kteří seděli ve službě podél cesty, oči zakryté přilbami a tiše pochrupovali.
Nakonec se před nimi zjevila polorozpadlá chatrč, jež byla Habertovým obydlím. Iryn byl napjatý a plný energie. Pomyšlení, že co nevidět sevře v rukou meč Arytus, jenž byl odznakem jeho rodiny, bylo překrásné.
Iryn neměl promyšlené, jak pronikne dovnitř, ale doufal, že se mu naskytne včas vhodná příležitost. Přálo mu štěstí, přestože si to vykládal jako vůli Veratovu, a jedno z oken nebylo zavřené. Mág se otočil k Veně, gestem jí naznačil, kudy proleze dovnitř a za okamžik už stál v zaprášené místnosti na druhé straně.
Spadl mu kámen ze srdce, když se rozhlédl a zjistil, že se neocitl v Habertově ložnici. Místo toho se nacházel právě v kuchyni, kde očekával vchod do tajných prostor s jeho zbraněmi. Okamžitě se tedy vrhl k zemi, a zatímco se po kolenou pohyboval po místnosti, přejížděl rukama po zemi, dokud nenarazil na chladný kov, který z ní vystupoval. Než se však na předmět zaměřil, raději se pořádně rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že jej nikdo nesleduje.
Skromné vybavení tvořil obyčejný stůl a skříň v rohu místnosti, kde nejspíš byly uskladněny potraviny. Vedly odsud dvoje dveře. Iryn usuzoval, že jedněmi by se s největší pravděpodobností dostal do ložnice, kde spal majitel domu, ale neměl čas uvažovat nad tím, kterými. A mimo to si byl vědom, že by mu to k ničemu nebylo, poněvadž ven se může dostat opět oknem.
Mág se chtěl opět sklonit v poklopu k zemi, ale jeho pohled upoutala výzdoba pokoje, jež visela nad stolem. Byl to jen obyčejný štít, na němž však byl Habertův osobní erb a za ním byl meč, překřížený s pochvou, jež se však v šeru místnosti téměř ztrácely, jelikož měly šedou barvu.
Iryn zatřásl hlavou a sklonil se k poklopu. Zatáhl za kovovou rukojeť a hladce poklop otevřel. Na rozdíl od zbytku domu byl zřejmě dobře udržovaný, poněvadž dřevo nezapraskalo a panty nezaskřípěly. Hned za dvířky však byl další poklop, jenž na rozdíl od předchozího, byl jištěný železným zámkem.
Mág zaklel, ale v zápětí si všiml malého výstupku na konci zámku. Habert byl zřejmě značně zapomnětlivý, poněvadž klíček nechal uvnitř a tak si Iryn oddechl úlevou, odemkl poklop a otevřel i druhé padací dveře. Pod nimi našel chodbu, osvětlenou tlumeným zeleným světlem. Zdála se být vysoká tak akorát, aby jím mág mohl projít, aniž by se skrčil. Iryn tedy seskočil dolů a než se vydal tmavými prostory, opatrně vyzkoušel, zda se v tunelu skutečně bude moci narovnat.
Nad hlavou mu zbývaly jen dva palce místa, ale i to stačilo, aby se mu kráčelo pohodlně. Zatímco procházel na druhý konec, prohlížel si pochodně, hořící zeleným plamenem, který musel pocházet z doby tisíců let zpátky, ještě než Aryv ovládl svět. Jeho tvůrcem totiž bývali zelení draci, které Orinit vyhubil, ve snaze zastavit Aryva. Tehdy se několik mágů z jihovýchodní Aryvovy země pokusilo ovládnout tyto draky, ale jediné co se jim podařilo získat, byl právě tento oheň. Schopnost tvořit jej však zanikla spolu s mágy, kteří se pokusili draky ovládnout.
Chodba jej dovedla do vysoké, prostorné místnosti, rovněž osvětelné zelenými plameny, jež byla po zdech lemována stovkami mečů a jiných trofejí z bitev, jichž se Habert účastnil. Jediný pohled však Irynovi stačil, aby jeho nadšení a zápal pohasly. Všechny meče byly stříbrné s obyčejnými lesklými čepelemi.
Zatímco se vracel chodbou zpátky, vztek i zklamání mizely a vracelo se odhodlání, zbraně najít. Opět začal uvažovat a jeho myšlenky směřovaly k jedinému závěru – V Aryvitu je zrádce, a to on má mou zbroj! Musí to být někdo, kdo mě dobře zná, ale na druhou stranu, jsem si jist, že mohu plně důvěřovat Skalvovi, Veně a Arthovi. Skalv i Vena mi pomáhají ji najít. Se Skalvem se znám už léta a naučil mě mnohé a strážkyně Verata by mi neublížila. A Arth? Ten má velký užitek z mých služeb a nebylo by mu k ničemu, kdybych nadarmo cestoval po okolí a hledal něco, co má on. A se svými zbraněmi dokážu více, než s jinými. Jako první s možností jej napadl Arik, ale okamžitě si uvědomil, že je to nesmysl, poněvadž by tím svého otce nijak nepotěšil.
Ze tmy před ním se konečně vynořil žebřík, vedoucí padacími dveřmi vzhůru do kuchyně. Chytil se jej a začal šplhat vzhůru, ale v okamžiku, kdy jeho hlava vykoukla nad podlahu, udeřilo jej za zvuku tříštícího se porcelánu, do hlavy něco tvrdého. Po okamžiku v bezvědomí se Iryn probudil na zemi tunelu a spatřil přes padací dveře tmavou siluetu svalnatého muže. Rychle se odvalil stranou a postavil na nohy. Na místě, kde před chvílí ležel, spatřil desítky úlomků porcelánové vázy, z nichž některé jej pořezaly na zádech a možná i uvázly vevnitř. Zjišťovat to by však zabralo příliš času, poněvadž s každou vteřinou, která uběhla, se na něj mohl Habert připravit čím dál lépe.
Vyhlédl ven ze svého úkrytu, ale okamžitě uskočil zpátky. Vedle něho zel ve stěně štít a kmital v úrovni krku. Z místnosti nad jeho hlavou se ozval zděšený výkřik, když si Akylan uvědomil, že minul. Na rozdíl od svého bratra byl nejen starý, ale i šílený. Přiškrceným hlasem ze sebe vypravil: „Ty nemůžeš umřít, viď? Jsi asi duch nebo něco podobného, že? To už skutečně nadešel můj čas?“
Iryn se rozhodl trochu postrašit svého strýce. Byl si téměř jist, že znovu nebude útočit, a tak rychle vylezl po žebříku vzhůru a strašidelným šeptem promluvil. „Nejsem duch, ačkoli mě za něj všichni považují. Mohu zemřít, ale pohybuji se rychle a neslyšně a je to tedy téměř nemožné. U nás v Aryvitu je to však obvyklé. Nechceme-li být slyšeni, pohybujeme se neslyšně. Nepřejeme-li si být spatřeni, nikdo nás nevidí. A já jsem syn tvé sestry.“
Habert si uvědomil, kdo před ním stojí a podobně jako jeho bratr, i on se otřásl strachy.
Iryn viděl, že jeho slova se neminula účinkem, ale jedna věc mu vrtala hlavou a tak strýci položil i on otázku. „Jen jedno by mě zajímalo. Proč nespíš? Včera byly přece oslavy Oturu. Nemohl jsi tušit, že do deseti dní přijdu, abych tě zabil.
„Nemoc,“ vyrazil ze sebe Habert. Po chvilce se mu podařilo opět zformulovat celou větu. „Byl jsem nemocný a nemohl jsem odsud odejít. To mě u Oturu omlouvá.“
Iryn to konečně pochopil. Když prve spatřil Habertovu siluetu, jak se sklání nad padacími dveřmi, byl zaskočený tím, že jeho strýc nespí. Teprve nyní mu Habertova slova připomněla, že při nemoci není účast povinná. Naopak bylo řečeno, že nemocný musí zůstat doma a léčit se.
Mágův pohled padl na šedý meč na stěně a za okamžik už stál u něj a svíral jej v dlani. Jeho lehkost a vyváženost mu na okamžik připomněly jeho vlastní zbraně, ale byl si zcela vědom toho, že Arytus je ještě lehčí a navíc černý.
Habert jej pozoroval a vypadal, že je smířený se svým osudem. „Klidně mě zabij. Stejně jako mého bratra. Ale stráže už jsou na cestě sem a přes ně se z města nedostaneš.
Iryn na Haberta nedůvěřivě pohlédl. „Jak víš, že je tvůj bratr mrtvý?“ zeptal se nejistě.
Habert se usmál. „Bylo mi jasné, že jednou budeš hledat zbroj otce. Nebyl jsem si jist, jestli ji můj bratr má, ale bylo mi jasné, že ji jednoho dne někomu předá a první za kým půjdeš, jakmile ji u něj nenajdeš, budu já. A teď jsi tady, což znamená, že jsi ji už u něj hledal a současně jsi Hyberta zabil. Za to však máš mé sympatie. Nicméně tady své zbraně nenajdeš.“
Iryn udělal krok vpřed a natáhl ruku se zbraní. Její ostří pak přiložil starci na krk a rychle mečem trhl. Habert se zřítil k zemi a jeho krev tekla malým potůčkem k padacím dveřím. Mág překvapeně sledoval zbraň ve svých rukou, na níž nejen, že nebylo jediné smítko prachu, ale ani kapka krve. Při bližším zkoumání se ukázal tento jev ještě podivnější. Čepel získala jemně růžovou bravu, která se táhla rovnoměrně po celé délce meče. Podobně vypadala i pochva na stěně. Po chvíli prohlížení ji sebral, zasunul do ní meč a se zbraní v ruce vyběhl ven z budovy dveřmi.
Vena už na něj čekala a jakmile se objevil, podívala se na něj se směsicí obav a zloby. „Co se stalo?“ zašeptala vztekle. „Znělo to, jako kdyby ses s někým popral.“
„Habert byl vzhůru,“ vysvětlil stručně mág, ale na rozdíl od strážkyně se nijak nesnažil ztlumit hlas, čímž si opět vysloužil její zlostný pohled. Iryn ji ignoroval a raději se rozhlédl po okolí. Na severu se zdvihala mračna prachu, pod nimiž šlo rozeznat ohromnou skupinu vojáků. „Stráže,“ zaklel. „Habert mluvil pravdu, zavolal je.“ Nemusel se znovu dívat na sever, aby věděl, že je armáda mnohem blíže než mohla za tak krátkou dobu urazit. Už předtím si všiml hrdých Akylských koní, nesoucích je na hřbetě. Tato rasa byla úžasně vytrvalá i rychlá a pocházeli z ní i Cleifovi rodiče, které Irynův otec před lety ochočil.
S Venou v patách teď Iryn spěšně zamířil do nejbližší tmavé a úzké uličky, aby se skryli zraku vojáků a získali větší šanci k útěku, či dokončení úkolu.
Netušíce, zda je stále někdo pronásleduje nebo ne, utíkali jednou ulicí za druhou a ani nevěděli, kde jsou a kterým směrem míří. Kličkovali mezi budovami a snažili se co nejčastěji měnit směr. Náhle Iryn prudce zatočil a strhl Venu do temného výklenku v budově. Rukou jí zacpal ústa, aby překvapeně nevykřikla a čekal.
Chvíli bylo ticho, ale asi po minutě se ozval tichý klapot kopyt a kolem jejich úkrytu začal projíždět jeden kůň za druhým. V jejich sedle seděli muži v šedé zbroji, třímající v rukou velké obouruční meče, připravené k okamžitému úderu.
Dva Aryviťané se báli i dýchat, aby na sebe neupozornili, a úlevně si oddechli, když konečně zmizel i poslední kůň. Iryn vyhlédl do uličky a potom se vyplížil ven z jejich úkrytu. „Pojď,“ zašeptal směrem k Veně a vydal se cestou, kterou odjeli vojáci.
Jejich zběsilý útěk je shodou okolností přivedl do těsné blízkosti salamandří farmy, a jakmile došli na konec uličky, spatřili vysoké hradby a bránu, za ně vedoucí. Překvapivě byla otevřená.
Důvod tohoto neobvyklého stavu, se nacházel asi deset metrů vpravo od brány, kde byly kůly k uvazování koní, u nichž teď čekalo deset osedlaných zvířat. Po jejich jezdcích však nebylo ani stopy a Aryviťané se okamžitě domysleli, že budou nejspíš za hradbami.
Pod přístřeškem za kůly se něco pohnulo, čímž to na sebe upoutalo mágovu pozornost. „Počkej tu chvíli,“ přikázal Veně, rozhlédl se po okolí a rychle přeběhl do úkrytu přístřešku.
„Ahoj, chlapče,“ pozdravil překvapeného Iryna Skalv. „Musím přiznat, že najít tě, je téměř nemožný úkol.“
Iryn se vzpamatoval z počátečního šoku a pozdravil svého učitele. „Rád vás vidím, mistře. Ale sám moc dobře víte, že už nejsem chlapec,“ rozhodl se upozornit Skalva na chybu v oslovení. „jinak byste mě nemohl vyučovat.“ Nastalo hrobové ticho, ale Iryn už si dávno zvykl na Skalvovy dlouhé odmlky. Věděl, že jeho učitel k nim má dobrý důvod a nejspíš nad něčím přemýšlí. Tentokrát se však rozhodl vyrušit jej. „Máte nějaký plán, jak…?“
„Jak se dostat přes vojáky?“ přerušil jej Skalv a Iryn přikývl. Starému mágovi přeskočila v očích jiskřička pobavení, usmál se a zodpověděl otázku. „Jen takový, že tasíme meče a všechny do jednoho podřízneme. Je to asi jediná možnost.“
„Občas si říkám, jestli bys mě spíš neměl učit šermu, než magii. Ani se nepamatuju, kdy naposledy jsi řekl, že využijeme kouzla.“
„Víš dobře, že zvládám jen pár kouzel mimo léčitelství. O zbytku jsem se tak nanejvýš dočetl v knihách.“
„Bohužel.“
„Ano, bohužel,“ přisvědčil Skalv. „Za pár let už však ty budeš připraven kouzla využívat častěji. Teď však vzhůru na ně našimi zbraněmi.“ Pohled mu sklouzl na šedý meč na Irynově boku. „Jak vidím, nenašel jsi ji. Tušil jsem, že se tak stane, ale nechci ti radit, protože je to tvé hledání a třeba tě Veratu zkouší. Na druhou stranu, už ses to nejspíš dovtípil, tak ti můžu potvrdit, že v Akylu – tedy podle mě – není. Tím odpadá z možností snad největší země. Samozřejmě s výjimkou Aryvi…“
Než stačil větu dokončit, mladší mág jej přerušil. „To je pravda, ale právě tam bude. Už jsem si jistý, že je u nás v Aryvitu, přestože zloděj bude podle mě odsud, z Akylu.“
Skalv zvedl obočí v náznaku údivu. „Opravdu už jsi tak daleko? Že je z Aryvitu se domnívám i já, jen jsem netušil, že by to mohl být Akylan. Není to přece jen ukvapené? Nezdá se mi pravděpodobné, že bych si nevšiml Akylana, kdyby žil v naší zemi.“
„Ty moc často ve městech nebýváš. Je možné, že jsi ho nikdy nepotkal. Já takový cit nemám, ale začínám si myslet, že ten zloděj je hotový genius, pokud mě nechal jít do své rodné země, přestože ho mám hned pod nosem!“ Při posledních slovech začal zvedat hlas. Uvědomil si to až teď a jen provinile svěsil hlavu.
„Co to máš za meč?“ změnil Skalv téma.
„Je z Habertova domu,“ odpověděl Iryn pohotově. „Byl bych rád, kdybys ho potom prozkoumal, jelikož je zvláštní.“
„Dobře,“ přerušil ho Skalv. „Vysvětlíš mi to potom. Už si pojďme pohrát s těmi vojáky a zvířaty.“ Zatímco se začal pomalu plížit k otevřené bráně, ještě přes rameno zašeptal: „Jestli se ti to podaří, neztrať ho. Může se ti ještě hodit, obzvlášť pokud je ten zloděj takový genius jak tvrdíš.“
Iryn naznačil Veně, ať jej následuje a sám se vydal za Skalvem. Rychle proběhli skrz otevřený vchod a hned jak to bylo možné, zase zmizeli ve stínech. Pohlédli na stavbu před sebou, aby měli přehled, kde jsou vojáci, kde vchod a kde stíny, které by jim mohly posloužit jako úkryt před zraky akylanů.
Budova byla dobře udržovaná, především kvůli tvorům uvnitř. Na druhou stranu se zdál materiál být vybrán zcela nevhodně, vzhledem k tomu, že byla budova ze dřeva a uvnitř byli ohniví tvorové. Střechu tvořily balíky slámy a okna neměla skla. V okolí nebyly žádné další budovy ani stromy, takže jediné stíny poskytovala právě farma a místy i hradby okolo ní.
Vchod do budovy byl z opačné strany než vchod za hradby a stálo u něj několik vojáků, kteří hlídali, aby dovnitř nevstoupil nikdo jiný, dokud budou jejich kolegové vevnitř. Na první pohled se však zdálo, že vevnitř nemůže být nikdo, poněvadž koní venku čekalo deset a lidí zde byl stejný počet. Podle rozdílného oblečení, jak Skalv upozornil svého žáka, však bylo poznat, že někteří budou obyčejní pěší šermíři, popřípadě kopiníci. Jezdci pak tvořili zbylou šestici.
Bez ohledu na bojovou pozici, měli všichni ve tváři odhodlaný výraz a bez hnutí sledovali okolí, připraveni kdykoliv se postavit útočníkům.
I tak však během chvilky leželi na zemi, když nejprve dva kopiníci lehli na zem s šípem v hrudi. Mezitím se Skalv a Vena vyřítili ze stínu a vrhli se do okamžitě připravených řad vojáků. Zatímco vybíhal i Iryn, vystřelil ještě jeden šíp a poslal k zemi jezdce. Potom se chopil Habertova meče a připojil se k učitelovu širokému obouručnímu meči a strážkyniným rychlým dýkám.
Přestože byli z počátku v přesile, šance obránců mizely velmi rychle a potyčka během chvilky skončila s jasným vítězem z Aryvitu. Jediný větší úspěch, jehož vojáci dosáhli, bylo nepatrné škrábnutí na Irynovu rameni.
„Skvělá práce,“ pochválil Skalv svého žáka. „Tak obratné a rychlé zacházení s mečem jsem již dlouho neviděl.“
„Pak musíte začít šermovat u jezera nebo jiného povrchu, odrážejícího obraz,“ odpověděl mu mladík a zasmál se. „Můj meč je mnohem lehčí než váš obouruční, ale vaší rychlosti jsem se nemohl rovnat,“ řekl popravdě.
„Asi bychom už měli pokračovat,“ odpověděl Skalv a otočil se k vratům na farmu. Iryn jej podezříval, že je rudý až za ušima, ale přesto měl učitel pravdu, že by měli jít dál. Jen pochvalně kývl na Venu, jelikož i její výkon byl výborný a šel za svým učitelem.
Chvíli trvalo, než si zvykli na příšeří vevnitř. Jakmile se tak stalo, vrhli se do nejtemnějšího kouta, aby nejprve získali přehled. Krátce na to se ozvaly kroky a minuly je dva páry nohou.
Skalv s Irynem okamžitě vyskočili, přikradli se k vojákům zezadu, popadli je pod krkem a okamžitě propíchli mečem. Potom těla nehlučně položili na zem.
