Pomalým krokem postupovali dál, až před sebou spatřili tmavé obrysy spících ohnivých tvorů.
K jednomu po druhém přistoupili a podřízli mu hrdlo. Spící tvorové nestihli vydat jediný varovný zvuk a brzy nepatřil nikdo z nich mezi živé. Leželi na zemi, kam je zručné ruce vrahů opatrně odložily, aby nenadělali hluk, a z krku jim vytékaly proudy rudé tekutiny.
Trochu zpocení mágové se zády opřeli o dřevěné sloupy podpírající strop a zhluboka dýchali. Chvíle ticha však byla narušena zvukem těžkých bot, dopadajících opakovaně na zem. Přestože běželi téměř v jednom rytmu, rozeznali Aryviťané, že jich musí být nejméně dvacet. Dvacet vojáků, běžících poklusem od jediného východu jejich směrem.
Na domluvu taktiky nebyl dostatek času a tak jen ostatním ukázal nahoru a vyšplhal po dřevěném sloupu na dřevěný trám snad deset stop nad zemí, kterých bylo pod stropem nesčetně.
Zatímco k prvním salamandrům přistupovali hluční vojáci, zašeptal Iryn instrukce svým přátelům. „Nic nepodnikejte, dokud nezaútočím já, ano?“ Prosté kývnutí mu stačilo, a tak pohlédl na vojáky, kteří museli každou chvíli projít pod ním. Neslyšně tasil meč a z boty vytáhl malý nožík, který však na sobě měl krev už mnoha lidí.
První muži prošli pod ním a rozhlíželi se po okolí, aby našli viníky. Hlavní skupina, tvořená čtyřiceti vojáky a třemi mágy se teprve teď vydala opatrným krokem vpřed.
Iryn byl netrpělivý a nehodlal už dál čekat. Nožík chytil do zubů, meč si přehodil do levé ruky a pravou vytáhl z opasku dvou-čepeláky. Měl jich deset, což jim mohlo ušetřit spoustu práce. Hodil jeden na mága, jehož ochranné kouzlo však odvrátilo zbraň na vojáka, který už pod Irynem prošel. Nůž vojáka pochopitelně zabil, ale síla, s jakou se Irynovi podařilo zbraň hodit, odmrštila mága dozadu. Jako každý kdo je používal, znal i Iryn pochopitelně vlastnosti ochranných kouzel, a jakmile viděl, že mág letí vzad, rozpoznal, které kouzlo využívá.
Všechno má své pro a proti. Nevýhodou tohoto kouzla bylo, že v případě fyzického útoku sílu, jímž byl veden, zdvojnásobí. Mělo to fungovat na nepřítele, avšak při útoku na dálku tuto sílu obrátí ochranné kouzlo samo proti sobě a mág odlétne několik metrů daleko.
Vojáci zbystřeli a pohybovali se teď mnohem ostražitěji, jelikož netušili, odkud útok přišel.
Skalv se začal pomalu spouštět k mágovi, který ležel v bezvědomí po Irynově útoku. Měl v úmyslu jej zneškodnit teď, poněvadž kouzlo pochopitelně funguje jen tehdy, je-li jeho autor při vědomí.
Vojáci se mezitím dostali až pod Iryna, který po nich okamžitě hodil dvou-čepeláky. Meč si pak přehodil zpět do pravé ruky, zatímco v levé sevřel nožík. Potom nechal působit gravitaci a padal přímo mezi vojáky pod sebou, kteří vzhlédli právě včas, aby zjistili, že se k nim blíží nebezpečí. Šok, který pocítili, však byl natolik velký, že nestačili reagovat a mág je strhl k zemi. Dvěma z nich zabodl do krku své zbraně. Opět je vytáhl a postavil se, aby čelil dalším útočníkům. Co nejrychleji si probojoval cestu ven z kruhu stále ještě trochu zaskočených a nejistých vojáků.
Vena se k němu v mžiku připojila, když napadla vojáky zezadu a vnesla tak do jejich řad absolutní chaos, a Skalv, který mezitím zabil omráčeného mága, teď odpoutal pozornost třetího, když druhému, očividně magicky nechráněnému, vrazil nůž do zad.
Vojáků však bylo dost, přestože se museli rozdělit na dvě poloviny, aby čelili oběma útočníkům, a tak se museli Aryviťané převážně bránit. Jakmile se jim však naskytla příležitost, neváhali a zasáhli svého soupeře.
Jak Akylanů ubývalo, začali ustupovat a Aryviťané se dostali k vojákům, ležícím na zemi po Irynovu dopadu. Nebyli schopní se zvednout, poněvadž jim útočník zlomil nohu nebo je ranil svými zbraněmi. Zatímco se tedy Iryn mečem bránil stále se zpomalujícím útokům nepřátel, využil nůž, aby dorazil raněné pod svýma nohama. Jakmile s nimi byl hotov, obrátil své síly proti zbylým vojákům a vrhl se na ně. Teď už to nebyla bitva, nýbrž jatka. Unavená desítka nepřátel už stěží udržela v rukou meč, natožpak, aby jej pozvedli proti útočníkovým výpadům. Během chvilky nezbyl na živu nikdo kromě mága, jenž stále urputně bojoval se Skalvem.
Když se pustili do souboje, zřejmě spolu uzavřeli tichou dohodu, že nikdo z nich neužije kouzlo, poněvadž spolu soupeřili svými meči. Jejich souboj trval velmi dlouho. Měli vyrovnané síly, podobné meče a byli i stejně obratní. Snažili se získat převahu nad soupeřem, ale to se jim nedařilo. Nakonec se Akylský mág pokusil předvést klamný úder, ale Skalv proti jeho očekávání uskočil stranou a měl teď odkrytý celý Akylanův bok. Nezaváhal. Když si svou chybu Akylský mág uvědomil, bylo už příliš pozdě, jelikož mu čepel Aryviťanova meče vnikla do těla. Padl na zem a zůstal nehnutě ležet.
Ač bojovali s velkou přesilou, nejevil ani jeden z nich známky únavy. Jen okamžik se zdrželi, aby se ujistili, že jsou mrtví skutečně všichni, ať už salamandři nebo vojáci. Srdce jim stále divoce bušila a v krvi jim proudil adrenalin vyvolaný bojem. Jen zdravý rozum jim bránil vyběhnout do ulic a postavit se i zbytku města. Tři mágové však vyšli z farmy tiše a nepozorovaně. Rozhlédli se a teprve, když si byli jisti, že na blízku nejsou vojáci, vstoupili na široké silnice a vyrazili k severní bráně. Přitom se snažili vypadat nevině. Skryli své zbraně a šli uvolněným krokem. Přesto se raději vždy, když se v okolí objevili vojáci, skryli ve stínu a pokračovali, až když zmizeli z dohledu. Byli to temní mágové a najít je nebylo snadné a tímto způsobem se dostali až k bráně. Tam zůstali skryti ve stínu.
Východ z města byl střežen dalšími vojáky. Na první pohled je upoutali barevně odění vojáci s kopími v rukou, sedící na koních a hledící ke středu města. Skalv poznal z jejich barevných oděvů ihned, že v okolí budou ještě další. Pro nezkušené lidi pestré barvy odpoutaly pozornost a tak se soustředili jen na dvojici u brány. Starý mág však pohlédl na hradby a začal hledat další vojáky. Po ochozu přecházeli dva vojáci s toulcem u pasu a lukem v ruce. U pasu se jim pak houpal dlouhý nůž. Na rozdíl od svých kolegů na zemi, byli oblečení v obvyklém šedém brnění, jež však bylo v této situaci zcela nenápadné.
Upozornil na svůj postřeh Iryna, zatímco se mu v hlavě formoval plán. „Zaútoč na kopiníky. Já si vezmu na starost lukostřelce. Dej si však pozor, aby jejich koně přežili, a aby ti neutekli. Ještě by se nám mohli hodit.“
Iryn přikývl. „A Vena?“
„Ať počká ve stínu. Ty zaútoč, až napadnu prvního. Získáš ve svůj prospěch moment překvapení.“
„Nemyslím si, že Vena bude spokojená s úlohou, kterou jsi jí přidělil,“ namítl mladík.
„To asi nebude,“ připustil Skalv. „Ujisti ji, že, kdyby tu byla ještě jedna dvojice vojáků, nechal bych to na ní.“
Iryn přikývl a nepozorovaně přeběhl do stínu na protější straně ulice, kde se skryla jejich společnice. Vyložil jí jejich plán. Všiml si však stájí, které byly kousek od brány, a tak Veně navrhl, že tam může vyzvednout jednoho koně.
Ač nerada, souhlasila strážkyně a připravila se. Iryn jí pověděl, že bude nejlepší, když vyběhne, jakmile Skalv zabije prvního lučištníka. Všechny oči budou totiž upřeny jen tam. Potom se připlížil stínem co nejblíže k dvojici na koních a vzhlédl k hradbám. Viděl temný stín, jak se pomalu objevuje nahoře a plíží se k jednomu z vojáků. Potom po něm skočil.
Muži na koních se otočili za hlukem, který se ozval nad jejich hlavami. V okamžiku, kdy si uvědomili, co se tam děje, a chtěli vyrazit kolegům na pomoc, proskočil mezi nimi temný stín, který sekl svými zbraněmi a zasáhl krk. Těla spadla na zem a Iryn ze všech sil držel uzdy koní, kteří se polekali a stavěli se na zadní. Uklidnil je právě ve chvíli, kdy se vrátili Skalv a Vena s třetím koněm.
Iryn předal uzdy svému učiteli a sebral ze země své zbraně. Habertův meč už byl rudý jako krev a stejně tak i pochva, do níž jej Iryn vrátil. Nůž potom upevnil do koženého řemínku na noze. Sebral ze země kopí a jedno podal Skalvovi. Pokud se jim nebudou hodit, aspoň přijde Akyl o dvě zbraně. O čtyři, opravil své myšlenky, když přijal od svého učitele luk s toulcem.
Nakonec si vzal zpět i uzdu a Aryviťané se vyhoupli do sedel, zatímco své magické umění soustředili na otevření brány. Bez jediného zvuku se tak i stalo a bok po boku vyjeli ven.
O chvíli později vyjelo z Kalvilu i Akylské vojsko.
Třem postavám na koních však mnohem větší starosti než armáda za nimi působila města před nimi, kde jsou zajisté také nějaké vojenské oddíly, které by jim případně mohly zablokovat cestu. Snažili se tedy co nejvíce vyhýbat městům, což však armádu, která cestovala přímo, třeba i skrz města, přibližovalo stále víc a víc. Zprávy se však šířily velmi rychle a města připojovala své armády, nebo je dokonce vysílala, ještě než dorazili vojáci z Kalvilu.
Teď byli Aryviťané v pasti. Po pravé ruce jim tekla hluboká řeka Abit, zatímco po levé mělký potok Oril, který však bude brzy na tolik pomalý, aby jej armáda na druhém břehu bezpečně přebrodila a zahradila jim cestu. Nebylo jich mnoho, jelikož se jednalo pouze o malý oddíl z nedaleké vísky, ale zdrželi by je natolik, aby je armáda za jejich zády dostihla, ještě než budou za hranicemi.
Místo, kde je zastaví, se rychle blížilo a mágové hnali své koně ze všech sil, aby tam byli první. Nemělo smysl se snažit. V dáli spatřili, jak voják zkouší hloubku vody a potom otáčí svého koně do potoka. Snad zoufalství připomnělo Irynovi co musí udělat. Ještě okamžik se zdržel, aby si tiše vynadal, jaký je hlupák, než vyslovil kouzelná slova.
Skalv sebou trhl, když je zaslechl, a když si vzpomněl, které kouzlo to je, uhodil se pěstí do čela. Já jsem hlupák, pomyslel si i on. Vždyť jsem ho to před pár dny učil, pomyslel si právě ve chvíli, kdy potok vzplál. Jasný, rudý oheň nejenže bránil armádě na druhé straně přebrodit se, ale i vylekal vojsko za zády uprchlíků, které se zastavilo a zděšeně hledělo na hořící potok.
Počáteční šok vojáků z Kalvilu rychle odezněl, ale poskytl uprchlíkům další téměř dvě míle náskoku. Bylo téměř nemyslitelné, aby je dohnali, ale přesto se o to pokusili a přinutili své koně pokračovat v cestě.
Minuli hranice. Zde končila pravomoc armády. Pokud by teď vstoupili na území Orinitu, museli by mu vyhlásit válku. Jejich jedinou šancí teď bylo poslat malou skupinku vojáků, kteří by se stále drželi vrahů, dokud by je nezabili nebo dokud by nezmizeli v nějakém větším městě. Tímto úkolem pověřili padesát rychle a náhodně vybraných mužů.
Míle ubíhaly dál a dál. Akyl se o své koně uměl starat velmi dobře a Aryvitští mágové jim za to nyní byli vděční. Zvířata byla rychlá a vytrvalá a jen díky tomu se dokázali dostat z Akylu. Teď však koně zpomalovali a už nemohli dál. Jediným řešením bylo pokusit se dojet do blízkého města a tam koupit nové. Nakonec zastavili i mimo město. V dohledu byly jen malé vísky, které by koně zajisté neprodaly. Potkali však kupce a vzhledem k tomu, že už by jim koně nebyli k užitku, prodali je za hrst dřevěných mincí.
Dál museli pokračovat pěšky. „Pokud se dostaneme do Aryvitu, tak i kdyby nás dál pronásledovali, můžeme se jim skrýt. Tam se nikdo nevyzná jako my,“ povzbuzoval je Iryn.
Skalv však nebyl tolik optimistický. „Jenomže tam se včas nedostaneme. Jsou jen pár mil za námi.“
„Dívej se na to trochu s nadhledem,“ uklidňoval ho Iryn.
„V situacích, kdy nejde o život, to taky dělávám. Ale nemá smysl se připravovat na řešení situace, pokud se dostaneme do Aryvitu, když mnohem reálnější je, že se tam nedostaneme.“
„Dobře,“ řekl Iryn trochu rozzlobeně. „Chceš řešení, pokud nás dostihnou v Orinitu?“ zeptal se zostra. „Mám dvě a žádné z nich teď nemůžeme řešit dopodrobna. Proto jsem uvažoval nad tím, jak se zachovat v Aryvitu.“
Skalv ho pobídl, ať mluví k věci. „Ta řešení,“ dodal pro vysvětlení.
„Buď se vzdáme, nebo budeme bojovat. Napadá tě snad ještě něco? Něco, co se dá rozebírat? Nemyslím si totiž, že by se kdokoliv z nás teď chtěl vzdát.“
„Můžeme přece rozebírat taktiku jak s nimi bojovat,“ namítl Skalv.
„To jistě,“ řekl sarkasticky Iryn, zastavil se a otočil na svého učitele. „Víš snad, kde nás dostihnou?“
„Pokud se hned neotočíš a nepůjdeš dál, tak jo,“ odsekl Skalv. Potom se trochu uklidnil. „Máš pravdu,“ přiznal. „Je trochu zvláštní to říkat někomu, kdo je o tolik let mladší, ale je to tak. Trochu na mě dolehly poslední dny. Už je to dlouho, kdy jsem to byl já, kdo plnil nejrůznější mise pro zemi.“
Iryn ho poslechl a zase se rozběhl v čele jejich malé skupinky.
Vena je celou dobu mlčky poslouchala, ale teď promluvila. „Co kdybychom si to místo vybrali sami? Mohli bychom se pak připravit a vzdorovat jim snáz.“ Iryn přikývl a naznačil jí, ať pokračuje. „Kdybyste nehleděli do země, všimnete si, že se blížíme k dvěma nízkým skalním stěnám, mezi nimiž je úzká cestička. Nebylo by to dokonalé místo pro boj s přesilou?“
Oba muži vzhlédli a podívali se patřičným směrem. Skutečně byli velmi blízko tomuto přírodnímu útvaru, který se zdál být, jak řekla Vena, ideálním místem. Mlčky přikývli a začali přemýšlet nad taktikou, již by měli využít.
Než doběhli do stínu, domysleli i detaily a podělili se o své návrhy s ostatními. Irynův zněl lépe. Hory byly asi dvacet stop vysoké a Skalv vylezl na tu pravou, zatímco Iryn s Venou na levou a koně odvedli hlouběji do soutěsky mezi skalními stěnami. Pak si lehli na břicho do nízké trávy a sledovali blížící se nepřátele. Nemohli dělat nic jiného, než čekat …
…a čekat.
Nic netušící vojáci se rychle blížili ke skalám a úzké stezce vedoucí mezi nimi téměř až na hranici Aryvitu. Jediné, co prozrazovalo jejich přítomnost, byla zbroj, lesknoucí se ve svitu měsíců a pár pochodní, které nesly. Jeli tichounce jako nějaké přízraky a Iryn chvíli uvažoval o tom, zda jsou to lidé. Tuto myšlenku však rychle zahnal. Nemělo smysl sám sebe zbytečně zastrašovat. Jen by se mu třásly ruce a nemohl by se soustředit. Ne, jsou to lidé, pomyslel si a vzdorovitě na postavy pohlédl.
Po chvíli, jako by jej snad měsíce chtěly podpořit, ozval se tichý tlukot kopyt o zem. Nastal čas … založil šíp do luku a zamířil. Koutkem oka zaregistroval, že Skalv udělal totéž. Ještě chvíli počkali a potom uvolnili sevření a šíp se ohromující rychlostí vydal na svou cestu. Oba našly svůj cíl a zabořily se mu hluboko do hrudi. Prudký náraz vojáky vyhodil ze sedla, ale tvrdý dopad na zem už necítili.
Vojsko zastavilo postup a zmateně se rozhlíželo po útočnících. Další dva padli k zemi, tentokrát s šípem v zádech, poněvadž právě hleděli zpět, jestli někdo není za nimi.
Než vojáci pochopili, odkud šípy létají, zasáhli mágové dalších šest mužů, kteří se smrtelným výkřikem spadli z koní a už nevstali. Zbylých čtyřicet mužů se konečně zorientovalo a vyrazili ke skrýši mágů. Jeli za neustálého ostřelování mágů, kteří jen zřídka minuli svůj cíl. Jezdci měli štíty, ale tma jim nedovolila včas zjistit, kam šíp míří. Ve dvaceti mužích se konečně dostali mezi skály, seskočili z koní a plížili se vpřed. Nejprve je z vrchu zasypávaly další šípy, ale déšť brzy ustal a vyžádal si jen tři oběti.
Iryn zlostně zasyčel, když armáda dorazila do úkrytu skal. Po začátku jejich útoku začínal doufat, že se jim podaří všechny Akylany zabít na dálku. Teď však byli u jejich úkrytu. Vstal a přiběhl k okraji skály, který byl nad stezkou. Vystřelil dva šípy, a aniž by se zajímal, zda zasáhl cíl, běžel o několik metrů dál, aby pokus zopakoval.
Neustále to opakoval, dokud se neocitl na místě, kde byla skalní stěna vysoká jen dvanáct stop, a kde vylezli nahoru. Toto místo si rovněž vybrali pro další část svého plánu, poněvadž se prostor mezi skalami zužoval, což jim mohlo poskytnout výhodu.
O chvíli později přiběhli i Skalv a Vena. Všichni tři se přikrčili a čekali, až se k nim dostane armáda. Krátce na to se objevil svit pochodní a s ním i první voják, kterého v těsném závěsu následovali další. Postupovali pomalu, jelikož věděli, že na ně jejich kořist číhá a chce se stát lovcem.
Opatrným krokem už je minula asi polovina vojáků. Iryn ještě vteřinku počkal a potom kývl na své přátele. Na tento signál se všichni odrazili a skočili mezi vojáky, z nichž okamžitě čtyři zemřeli.
Nastal zmatek, který měli Aryvitští velmi rádi, poněvadž se jej naučili využívat. Vojáci Akylu se snažili zorganizovat a postavit do útvaru, který by jim pomohl lépe se bránit, ale úzký prostor jim to nedovolil. Tři vojáci zůstali odříznutí od zbytku a chvilka nepozornosti, způsobená zaskočením z náhlého útoku je připravila o život. Zatímco se Skalv a Iryn postarali o několik mužů z větší skupiny, Vena dva ze tří odříznutých připravila o hlavu svými dýkami a třetímu je vrazila do hrudi.
Iryna a Skalva čekala připravenější obrana, která ač nemohla utvořit žádný útvar, byla ihned připravená se postavit nepřátelům. Trojice vojáků vepředu však byla nešikovná a pomalá. Mágům nezpůsobila velké potíže a brzy ležela na zemi se smrtelným zraněním. Mágové od nich přesto raději couvli, poněvadž jim stále mohli napáchat škody.
Krokem vzad, který mágové udělali, se Akylanům naskytl nový prostor a postavili vedle sebe pětici mužů, kterým kryli záda zbylí dva. Vena chtěla pomoci svým přátelům, ale mohla jen přihlížet, poněvadž jejich odhad správného místa k boji se ukázal špatný. Neuvědomili si, že se prostor zužuje oběma směry a tak teď obývali oni ten malý prostor, kde mohli být nanejvýš dva vedle sebe, zatímco Akyl měl pět vojáků, kteří bojovali.
Strážkyně zahlédla na zemi dva nože a okamžitě se po nich vrhla, aby aspoň trochu pomohla zbylým dvěma mágům. Hodila je po Akylanech. Mířila na bojující pětici, ale přestože je minula, mohla být spokojená, poněvadž zasáhla dva muže za nimi. Teprve potom jí došlo, že může přes skály přeběhnout do zad pětice akylských vojáků.
Zatímco Vena šplhala po skalní stěně, podařilo se Irynovi zablokovat úder s takovou silou, že svého protivníka připravil o meč. O okamžik později jej poslal k zemi s dírou v hrudi. Trochu překvapeně pozoroval, jak smrt jediného muže dokáže ovlivnit celý průběh boje. Teď to byli dva mágové, kdo tlačil svého nepřítele dozadu.
Během chvilky padl další voják, když Iryn zachytil nešikovný úder všech čtyř vojáků současně a jeho učitel využil své volnosti a vrazil jednomu z nich meč do hrudi. Tím zcela padly šance vojáků. Ještě chvíli se bránili a postupovali k Aryvitu, ale brzy je zezadu zastavily dýky, které probodly jednoho z nich. Překvapeně hleděl na ostré hroty vyrůstající z jeho břicha a snažil se popadnout dech. Potom však obrátil oči v sloup a jeho tělo se uvolnilo.
Nastal právě přelom dní, když padl i poslední voják. Zavřel oči a bolestný výraz ve tváři se změnil na spokojený, téměř šťastný, když opustil svět živých.
Jestli budou mít šanci zvítězit, i po posledních událostech, pomyslel si Iryn, zatímco vykročil na sever, pak na světě neexistuje spravedlnost. Přišli o stovku salamandrů a minimálně stejný počet vojáků. A my jsme to dokázali ve třech lidech. Byl nadšený, že se jim to podařilo bez nejmenšího zranění, ale teď museli pokračovat. K hranicím je to už jen pár mil.
Kromě toho brzdilo jeho nadšení ještě něco, co nedával před svými přáteli najevo. Jak mohl někdo z Akylu nepozorovaně obývat Aryvit? A kdy se konečně dočká svých zbraní?
Byly to otázky, které toužil vyřešit co nejdříve a dokud to neudělá, nenajde klidu.
Na hranicích byli za rozednění a cesta do Faderu jim zabrala další dva dny, které strávili mlčenlivou chůzí.
Jakmile se před nimi vztyčilo hlavní město, odspěchala Vena pryč, aniž by se jí mágové stačili zeptat kam. Jen nechápavě pokrčili rameny a pokračovali. U brány stál jako vždy strážný, který je však znal, a tak jen mávl rukou, ať vstoupí.
Skalv pokývl hlavou na pozdrav. Sotvaže byli za hradbami, převzal od Iryna Habertův meč a odjel do obydlí, které bylo hned po pravé ruce. Zde pobýval po celý čas, kdy nevyučoval mladíky, a chtěl právě zde v klidu prozkoumat podivnou zbraň.
Iryn tedy pokračoval sám, aby podal hlášení vládci, že jeho mise byla úspěšná. O zbroji zatím nemusí nikdo vědět…
Vstoupil do slepé chodby s tajnými místnostmi a zamířil ke správným dveřím. Vše probíhalo jako, obvykle, jen mágovi vrtalo hlavou, že něco nesedí. Nedokázal však rozeznat, co. Vystoupal po schodech, a teprve, když chtěl chytit za kliku a vstoupit do vládcovy místnosti, přišel na to.
Kde jsou stráže? Zarazil se s rukou na klice. Zatajil dech a vstoupil…
Ulevilo se mu, když za stolem spatřil jako vždy Artha, který se usmál, když mág vstoupil. To bylo trochu děsivé, ale prozatím ne tolik důležité, jako předchozí zjištění.
„Pane!“ řekl a postavil se do pozoru. Arth na něj mávl, ať se posadí. Poslechl a čekal, zda muž před ním něco řekne. Stále se tak nedělo, a tak se slova ujal sám. „Smím se zeptat, kde jsou stráže?“
„Poslal jsem je pryč,“ odpověděl vládce, zatímco na něj upíral své hnědé oči a snažil se jej znervóznit. „Chtěl jsem si promluvit o samotě. Máš snad proti tomu něco?“ zeptal se.
Iryn viděl, že mu koutky pocukávají v náznaku úsměvu, což jej znervóznilo mnohem více než pohled vládcových očí. Děje se zde něco moc podivného a já brzy zjistím co, pomyslel si. A zajisté mě to nepotěší, pochopil. „Je to pro vaše vlastní bezpečí,“ namítl. „Kromě toho, pokud se nepletu, tak má mise nebyla důvěrná nebo tajná.“
„Tvá?“ řekl Arth a tvářil se překvapeně. „To máš pravdu. Tvá mise asi nebyla tajná, ale má ano.“ Na tváři se mu teď skutečně usadil spokojený úsměv a rukou hledal něco pod stolem.
Iryn se zamračil. „Nerozumím tomu. Vy jste měl nějakou misi?“
Arth se zasmál. „Tomu ani nemůžeš rozumět. Vždyť byla utajovaná, a co by to bylo za tajemství, kdybys o něm věděl?“
Iryn už to nevydržel a pohledem zabloudil k ruce, která se stále snažila něco najít. Skrz dřevěnou desku stolu ji neviděl, ale drobnou mezírkou nad podlahou spatřil hedvábný vak.
Napadla jej děsivá myšlenka, kterou se chystal vypudit z hlavy právě v okamžiku, kdy mu ji Arth potvrdil. Konečně našel, co hledal a vytáhl onu věc ven. V ruce svíral meč.
Jediný pohled stačil Irynovi, aby se mu sevřely útroby úzkostí a strachem. Temně černá pochva se matně leskla ve světle pochodní a na jejím konci trčel jílec téže barvy. Arth ho uchopil a sledoval zničeného Iryna, který poznal krutou pravdu. Vládce zatáhl a z pochvy vyklouzla i černá čepel.
Mág bolestně zaskučel a nebyl schopen odtrhnout oči od Arytusu, své vlastní zbraně. I Arth teď na meč pohlédl a četl si znaky vyryté s největší pečlivostí do čepele.
Iryn jako kdyby se probudil ze sna, když ze stínu za Arthem vystoupil mladý muž, kterého okamžitě poznal. To Arth a Arik byli zrádci.
Arth opět promluvil. „Ta zbroj nestojí za nic. V ničem se neliší od ostatních, snad možná, že se lépe skryješ ve stínu, ale to nepotřebuješ, vlastníš-li tento nádherný meč. Vytvořily jej ruce umělce, tak jej přece nebudeme svěřovat ubohému mágovi z Aryvitu. Ne, tato zbraň patří do vítězné země, jejíž jméno brzy všichni budete uctívat. Akyl,“ zašeptal téměř posvátně. „Ani bys mi nevěřil, jak levní jsou dnes kyrbitští zloději. Přestože jsou jedni z nejschopnějších na Nakrylu, jsou skoro zadarmo.
Popravdě zde mám strávit ještě mnohem víc času. Ale jakmile si se zdráhal v Hobatu splnit misi a trvalo ti to už půl roku, poznal jsem, že máš vedlejší úmysly. Kam se poděl mág, který přišel, zabil, zmizel? Musel jsem zjistit, o co ti jde, a tak jsem si najal zloděje, aby to udělal za mě. Zbraně? Říkám si. To musí být nějaké úžasné, vždyť Aryvit jich má už teď dostatek. Tak jsem se rozhodl, že pošlu zloděje, aby je ukradl před tebou. Chtěl jsem ti nechat stopy, aby ses bezcílně pohyboval krajinou a připravoval Aryvit o své schopnosti.“
Odmlčel se a sledoval svého nepřítele, který mu fascinovaně naslouchal. Ne, že by snad Arth uměl tak dobře vyprávět, ale Iryn chtěl poznat pravdu, kterou tak namáhavě hledal v posledních měsících.
Arth se opět pustil do vyprávění. „Tvá smrt musela proběhnout nenápadně. Proto jsem tě poslal do Akylu. Do vlastní země!“ vykřikl. „Šlo mi o to, abych mohl včas vyprázdnit velitelství. Pak jsem ti mohl vše vysvětlit, zabít tě a tělo ukrýt, popřípadě si vymyslet historku, že jsi tragicky zemřel při výkonu nějaké důležité a tajné činnosti. A stráže teď jsou pryč, ty znáš pravdu a stojí před tebou hrozba tvého vlastního meče. Ale poslední chvíle života ti také znepříjemním, když ti prozradím, že jsi své zemi nepomohl. Cesta do Akylu byla zbytečná. Salamandři byli vyměnění a ti, které jsi zabil byli naopak staří a slabí a Akylu už k ničemu nebyli.“ Arthovi se ta ironie zjevně líbila, poněvadž už po několikáté řekl totéž. „Zabit svým vlastním mečem, který ještě ke všemu po staletí patřil tvé rodině? Och jaká ironie,“ řekl se škodolibým úšklebkem. Potom vstal a obešel stůl.
Iryn za zády sevřel pevně nůž, který při Arthově monologu potají vytáhl z boty. „Takže to ty jsi celou dobu zrádce z Akylu? Ty a ten tvůj povedený magický spratek.“ Dodal pohrdavým tónem. Rychle se ohnal nožem proti neodvratně se blížícímu meči. Ihned stál na nohou. Hleděl na zbraň ve své ruce a nevěřil vlastním očím. Po chvíli si však připomněl, že zbraně z jeho rodu jsou ze zvláštního materiálu.
V noži teď zela hluboká díra v místě, kde se čepele střetly. Vedla až do poloviny a jediný dobrý úder Arytusem by jej mohl nadobro rozpůlit. Mágovi bylo jasné, že už nůž nemůže využívat a tak ustupoval ke dveřím, zatímco se kryl kouzly. Magická energie mu však rychle docházela a Arik na něj sesílal velmi složitá kouzla, která zřejmě spadala do magie Oturu a Akylu.
Konečně se dostal ke dveřím a trochu se mu ulevilo, přestože ještě nebezpečí nepominulo. Po slepu hodil nůž a vrhl se ke schodům. Rychle po nich seběhl dolů a trochu se uklidnil, když zjistil, že jej nikdo nepronásleduje.
Nůž, který mág hodil, mířil přímo na šokovaného Artha, ale Arik se jej pokusil zachránit. Ve spěchu však neovládl kouzlo, jak bylo potřeba a nůž odrazil přímo na sebe. Čepel se mu zařízla do srdce a usmrtila jej. Arth seděl na zemi a tiskl k sobě synovu hlavu. Po tvářích mu stékaly slzy, jak truchlil pro jediného syna a hlavou mu běžely myšlenky, že Iryn krutě zaplatí za svůj čin. Zavřel synovy oči, které hleděly vzhůru, jako by k měsícům. K nim se teď obracel i jeho otec a vzýval je, ať potrestají Aryvitského mága.
Iryn vyběhl na ulici a spěšně se rozhlédl. Nemohl zde zůstat příliš dlouho – Arik jej brzy začne hledat, aby se pomstil. Netušil, že mladík z Akylu zbraň srazil na sebe, ale i kdyby to věděl, příliš by mu to na klidu nepřidalo. Viděl jen, že zbraň hodil přesně, jak chtěl – na Artha.
Okamžitě se rozběhl na západ, ale uběhl sotva pár metrů, když mu cestu zahradil pár koní. Rozčileně zaklel, poněvadž teď neměl zbraň. Bude se muset bránit jinak. Právě ve chvíli, kdy se chtěl vrhnout po zbraních člověku, jenž ho zdržel, zjistil, že je to Vena.
„Nasedej!“ pobídla ho a hodila mu Cleifovu uzdu.
Iryn se jí okamžitě chopil. Neztrácel čas otázkami, vyhoupl se do sedla a zamířil za Venou, která tryskem mířila ven z města.
Bránu zvolila západní, přesně, jak Iryn doufal, ale jakmile projeli pod jejím vysokým obloukem, na němž stáli vojáci, chtěla se stočit k jihu. „Počkej!“ křikl Iryn. „Tamtudy ne! Pojeď za mnou!“ křičel, aby přehlušil zvuk svištícího větru, který jim otupoval sluch.
Přijeli k lesíku, kde se učíval výuce. Zatímco uvazovala svého koně k jednomu stromku, objasnila Irynovi situaci.
„Nezasáhl jsi Artha, jak jsi chtěl,“ řekla. „Arik pokazil své kouzlo a srazil zbraň na sebe, místo na tebe, jak měl původně v úmyslu. Zbraň jej zabila a pomstu si žádá jeho otec, nikoli on.“
Iryn přikývl, aby dal najevo, že bere její slova na vědomí. Potom pokračoval podél lesa na sever, dokud nenašel pěšinku, vedoucí dovnitř.
Vena už neřekla ani slovo, ale teď, když viděla cestu, o níž nevěděla, kam vede, překvapeně se na ni zeptala. Nebyla zvyklá něco neznat, poněvadž byla strážkyní měsíce, který se s ní podělil o znalosti míst v Aryvitu i Orinitu.
„Na mé tajné místo, které znám jen já a Skalv,“ odvětil. „Drž se hned za mnou a v žádném případě nerozsvěcuj ani oheň, ani nic, co svítí podobně. A taky netvoř žádný neobvyklý zdroj tepla. Nejsem si přesně jistý, nač stromy reagují.“ Potom se ponořil do temné hlubiny lesa.
Vena se rychle rozběhla za ním a uchopila jej za ruku, aby se neztratila. Cítila úzkost, přestože netušila, co to je. Tento pocit nikdy dříve neměla a bylo to pro ni něco nového a velmi nepříjemného.
Iryn je bezpečně provedl lesem na mýtinku, kde už byl Skalv, který seděl na svém oblíbeném místě, na kameni u řeky. Zamyšleně shlížel do tekoucí vody u svých nohou a meče na kolenou si téměř nevšímal.
Mladý mág k němu tiše přistoupil a vyčkával na chvíli, kdy se jeho učitel nebude soustředit na zbraň a bude ochoten přijmout vyrušení.
