Skalv ještě chvíli hleděl na lesknoucí se hladinu, než si uvědomil, že v odrazu vidí ještě jednu osobu. Polekaně se otočil a pohlédl na žáka. Když však poznal Iryna, usmál se a uklidnil.
„Ty jsi mě polekal,“ poznamenal a opět se sehnul nad zbraní, kterou však tentokrát důkladně prohlížel. Aniž by od meče vzhlédl, zeptal se: „Copak se děje? Dnes jsme přeci neměli mít výuku. A počítám, že to musí být něco vážného, když jsi přišel sem.“
„Máš pravdu,“ odpověděl tiše a smutně Iryn. Potom mu vyložil, co se mu právě stalo. „A venku jsem potkal Venu.“
Skalv opět vzhlédl a podíval se za Irynova záda, kde spatřil ve stínu stromů skrytou a stále ještě nervózní strážkyni Verata. Vůbec si neuvědomil, že tam je. A co hůř, dokonce i Iryna nevycítil, když přišel. Asi stárnu, pomyslel si.
„Koně jsme uvázali pod ,prvním dubem‘. Nemělo by smysl posílat je do Faderu – ještě se mohou hodit.“ První dub byl pochopitelně, jak říkal název dub, který zde byl od nepaměti a zachycovaly jej veškeré mapy a u všech byl zvýrazněn jako důležité místo, přestože se ztrácel mezi ostatními stromy lesíku. Podle všech dostupných informací se jednalo o strom, který vyrostl současně s Nakrylem, což by jen vysvětlovalo, proč jej všichni považují za tolik důležitý.
Skalv opět pohlédl na třpytivou vodu v řece. „Dějí se velmi zvláštní věci. Možná je to nějaké znamení, že se konečně nachýlila rovnováha sil, které držely celou zemi v patové situaci s deseti státy. Arth, kterého jsem vždy považoval za dobrého přítele je ve skutečnosti Akylan. To je něco, co nedovedu pochopit, vždyť jsem se vždy v lidech vyznal. Přesto přiznávám, že jsem se s ním nevídal často a mohl bych něco přehlédnout. Nicméně je zde stále jeho syn Arik, kterého bych nikdy za zrádce neprohlásil. Asi už pominuly léta, kdy jsem byl nejnebezpečnějším v Aryvitu já. Teď toto poslání připadne na tebe, protože vím, že ty mě nezklameš. V první řadě však musíme vrátit Faderu důvěru v tebe.“
„Ale jak to chcete udělat?“ namítl Iryn. „Do města se nemohu dostat, ale i kdyby ano, velitelství opustím jedině v doprovodu vojáků. Stále budu zrádce vlasti já a ne Arth.“
„Klid, mám svůj plán,“ usmál se Skalv. „Především je ale dobře, že jsi si nechal většinu zbraní u mě. K tvé holi se asi nedostaneme, nicméně luk máš u mě a meč máš prozatím Habertův. Jakmile budu zpět, povím ti o něm víc. Teď není čas, protože musím co nejrychleji pro tvůj luk. Nechci ztratit ani vteřinu,“ dodal šeptem, zatímco odcházel z mýtiny cestou, kterou zbylí dva mágové před chvílí přišli.
Iryn netušil, co by měl dělat. Cítil obrovské napětí a neustále musel myslet na Artha a jeho syna. Už to dál nesnesl, a tak přistoupil k Veně. „Nemáš nůž?“ zeptal se. „Potřebuji se něčím zaměstnat, abych se uklidnil.“
Strážkyně mu ochotně nůž podala, a tak poděkoval a přeskočil na druhý břeh řeky. Popravdě se na této mýtině větvila na malé potůčky, oddělené tenkým kusem země, a které se opět stékaly dohromady u prvních stromů, na které narazily. Iryn ladně přeskákal na druhou stranu a usadil se pod vysokým smrkem, kde nalezl keř, z něhož už několikrát vyřezával provizorní šípy.
I tentokrát vzal do ruky některé jeho větve, nožem je přesekl a začal tvořit hroty. Vena jej nejprve z dáli pozorovala, ale po chvíli přeskákala přes potůčky i ona a usadila se vedle mága. Zatímco sledovala, jak vyřezává nové výtvory a potom je lukem střílí na druhou stranu řeky, aby vyzkoušel, jak letí, vyptávala se jej, jak to dělá. „Šíp přece musí být dobře vyvážený,“ říkala. „To dokážeš odhadnout, které větve jsou vhodné, nebo je teprve potom vyřežeš do správného tvaru?“
Iryn jí tedy vysvětlil, že svým způsobem dělá obojí, poněvadž nejprve vybírá větve, u nichž odhaduje dobrou vyváženost a teprve potom vyřezává špatné větve do správného tvaru.
Podobnými otázkami si krátili čas, který tak ubíhal velmi rychle. Brzy trčelo ze země zadním koncem asi dvacet šípů, které byly rozmístěny s neuvěřitelnou přesností, vždy půl stopy od sebe. Veně po chvíli došly otázky, a tak se téma stočilo k jejich minulosti. Dosud jen málokomu prozradili důvěrnější informace o sobě, ale přátelská atmosféra jim pomohla, začít se na toto téma bavit.
Iryn se zajímal o to, kdy a jak se Vena naučila kouzlit a kdy k ní poprvé promluvil Veratu, aby jí řekl, že je jeho strážkyní. Venu zase zajímalo něco o výuce mladých mágů, o předešlých Irynových misích, o jeho rodině a o Skalvovi. Brzy si oba uvědomili, že jsou druhému otevřeni natolik, že se z nich stali dobří přátelé.
Za soumraku se Skalv vrátil s lukem a překvapivě i magickou holí. Podal je Irynovi, který je vděčně přijal a hůl chvíli jen nevěřícně držel. „Vždyť jsi říkal, že se k ní nedostaneš,“ zašeptal užasle.
„Říkal jsem, že to asi nebude možné,“ opravil ho učitel. „A více méně jsem měl pravdu. Hledají tě jako …“ odmlčel se, aby našel správný výraz. I přes vážnou situaci mu koutky úst trochu škubly v náznaku úsměvu, když jej našel. „…je to ironie, ale hledají tě, jako kdybys byl Akylan. Ale vojáci byli vstřícní, poněvadž mě znají a jsou si naprosto jisti, že já zrádce nejsem. Na tebe mají trochu jiný pohled, vzhledem k tomu, že jsi sotva dospělý, a tak tě moc neznají, ale i proto, že jsi tolik prodloužil svou misi v Nevritu. Tolik času bys mohl bez potíží využít k tomu, abys navštívil svou zem, ať už by to byl Akyl nebo kterákoliv jiná.“
„Jak to tedy proběhlo?“ zeptal se Iryn.
Skalv jen pokrčil rameny. „Nebyl v tom žádný zázrak, jako, že bych je ovládl magií. U brány nastaly potíže, poněvadž mě nechtěli pustit dovnitř a neustále se mě na tebe vyptávali. Pochopitelně jsem řekl, že nevím kde jsi a dělal jsem překvapeného, když mi řekli, že jsi údajně vlastizrádce. To ti povím, chudák Zetar. I on si to zajisté zažije. Nakonec mě tedy pustili a já jsem zamířil nejprve do tvého domu, abych už měl nejhorší za sebou. Vojáci hlídali vchod dovnitř, ale dobře věděli, že nikdo netuší, kde jsi. A tak přistoupili na můj návrh, že mě nechají, ať se porozhlédnu po tvém bytě.
Povím ti, že tam toho moc nemáš. Na druhou stranu to jen zvyšuje dojem z toho, jak velký byt máš. Ale zpátky k věci, vzal jsem tvou hůl a seběhl do mezipatra nad přízemím. Okno tam je poměrně nízko, a tak jsem na kusu látky tvou hůl spustil k zemi. Pak jsem vyšel ven dveřmi a s lítostí oznámil vojáků, že jsem nenašel žádnou stopu toho, kde by ses mohl ukrývat. Ale ujistil jsem je, že se podle všeho brzy vrátíš.“
Iryn se zamračil. „Ale proč jsi to udělal?“ zeptal se. „Nebylo by lepší snažit se dovnitř proniknout nepozorovaně?“
„To ti brzy vysvětlím,“ řekl Skalv a usmál se. Teď mě nech dokončit příběh. Takže jsem odešel dveřmi a vyzvedl pod oknem tvou hůl. Můj dům samozřejmě nehlídali – neměli k tomu jediný důvod – a vyzvednout z něj luk není problém. Když jsem pak vycházel ven, řekl jsem, že hůl je moje, přestože už ji příliš často nepoužívám. Odejít jsem pochopitelně musel severní branou, aby strážným na západě nepřipadalo zvláštní, že sotva přijdu, už odcházím. No a cesta sem proběhla bez potíží.“
Mistrův pohled sjel na řady šípů, zabořených v zemi. „Tys s sebou pěkně hodil,“ prohlásil překvapeně. „To vypadá na dobrých sto dvacet šípů, nemýlím-li se.“ Když pohlédl na žáka, viděl, že kýve hlavou, aby učitelova slova potvrdil. „Ale asi budou nevyvážené, takže zbytečné, že?“
Teď Iryn naopak zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že jsou vhodné. Klidně si je vyzkoušej.“ Hodil Skalvovi luk.
Starý mág přeskákal na druhou stranu řeky, jeden z šípů vytáhl ze země, vložil do zářezu a zamířil do drobné skulinky mezi větví a kmenem jednoho stromu. Šíp prošel skrz a Skalv pochvalně pokýval hlavou. „Skvělá práce,“ přiznal. Jeho pohled potom sjel na Venu, která ležela na mokré zemi a spala. „Raději přes ni něco přehoď, nebo se nachladí. Pokud se nepletu, vzal jsem s sebou i stan a tři přikrývky. Podívej se do ruksaku.“
Iryn tak učinil a skutečně našel velký kus plachty, sloužící jako ochrana před dotěrnými dešťovými kapkami. Roztáhl ji a začal stavět stan.
Skalv mezitím posbíral šípy a uložil co nejvíce z nich do toulců, které měli z Akylu. Několik šípů jim stále zbývalo z výpravy, ale on měl raději vždy plnou zásobu, když se někam chystal. Jakmile byl hotov a viděl, že i jeho žák se blíží ke konci své práce, vzal Venu a odnesl ji k Irynovi. Ten mezitím dokončil i poslední přípravy a tak pomohl učiteli uložit strážkyni dovnitř. Potom přes ni ještě přehodil pokrývku.
Oba mágové nehnutě stáli v dešti a hleděli na východ k Faderu, přestože město vidět nemohli. Po chvíli Skalv promluvil. „Chtěl jsem si s tebou promluvit o Habertovu meči,“ připomněl. Iryn přikývl a čekal, jak bude učitel pokračovat. „Jméno je trochu složité výslovností, ale líbí se mi. Jmenuje se Reveln, ale jen kvůli tomu bych o něm samozřejmě nemluvil. Vzhledem k naší situaci se velmi hodí. Pokud jsem správně pochopil, Arth nyní ovládá moc Arytusu.“ Další kývnutí. „Reveln je schopen mu dlouho vzdorovat, aniž by se poškodil. Není nezničitelný tvou zbraní, ale je na něm silná ochranná vrstva, která by měla snést až tři sta úderů Arytusem, možná i více.“
Iryn vytřeštil oči. „Je to možné?!“ vykřikl překvapeně. „Já vždy považoval Arytus za meč, jemuž se nic nemůže vyrovnat ani trochu.“
„To i já,“ připustil Skalv. „Ale očividně to tak není a já jsem si jist, že Reveln není jediným takovým mečem. Jsou však velmi vzácné, poněvadž většina z nich pochází z doby před Aryvem, který se je všechny do jednoho snažil zničit, aby Arytus byl jedinečný. Pár vědomostí se dochovalo i do pozdějších dob, kdy už nežil, ale znalo je jen pár lidí, kteří si je však vzali s sebou do hrobu.“
Iryn zamyšleně hleděl na Reveln ve svých rukou. Držel teď zbraň, s jejíž pomocí může zabít Artha. Ale to mu nevrátí život v Aryvitu. Ne, smrtí tohle asi nevyřešíme, pomyslel si. „Jelikož je tak vzácný, tak jakmile budu mít v rukou Arytus, hned ti jej vrátím. Pokud samozřejmě nebudu čelit třem stům úderům, nebo kolik jsi to vlastně říkal, ale to by na mě bylo možná příliš. Přeci jen všichni víme, že čelit Arytusu je jako čelit samotné smrti,“ řekl a pod kápí se mu objevil úsměv, když si vzpomněl na chvíle, kdy Arytusu čelili jeho nepřátelé, když jej držel jeho otec.
„To je prozatím vše. Zítra ráno bychom možná mohli pokračovat ve výuce, nebude-li ti to vadit,“ navrhl Skalv a Iryn s radostí přikývl. „Teď bychom však měli jít spát.“
Než vlezli do stanu, neodpustil si Iryn ještě jednu otázku. „Mistře? Neměli bychom v noci držet hlídky? Není úplně vyloučeno, že mě Arik někdy nesledoval a neřekl svému otci, kde se scházíme.“
„Jsou hned dva důvody, proč to není třeba,“ ujistil ho Skalv. „Prvním je les okolo nás. Nezapomeň, že jen málokdo ví, jak skrz něj projít. A druhým důvodem je, že zapomínáš, že jsme mágové, já i ty. A vždy jsem ti říkal – toto je mé nejbezpečnější místo. Má kouzla mýtinu cizím – kteří nejdou ve tvém doprovodu – vyjeví jako poměrně vysokou skálu se strmými, hladkými stěnami. Není důvod se něčeho obávat.“
„Ale co kdyby se na ni někdo pokusil vylézt,“ namítal nadále Iryn.
„I kdyby někdo byl tak pošetilý, nahmatal by pod rukou jen skálu a kamení a třeba by se mu to i povedlo. Skutečně by se mohl dostat nahoru, ale říkal jsem si, že by bylo zvláštní vidět nad hlavami člověka, stojícího jen tak ve vzduchu. Pravděpodobně bychom se při tom pohledu rozesmáli, čímž bychom prozradili svou přítomnost. A tak, pokud by se někdo skutečně pokusil dotknout se hory, připadala by mu horká, jako sám oheň. A teď už zalez do stanu a spi.“
Iryn jej poslechl, vzal si přikrývku a ulehl ke spánku. Krátce po něm ulehl i Skalv.
„Původně jsem plánoval, že bych tě měl naučit dalším kouzlům, ale myslím si, že bys měl znát i něco z teorie o kouzlech,“ řekl Skalv a pohlédl na svého žáka. Stále byli na mýtince uprostřed lesa, a zatímco Vena tiše seděla ve stínu a pozorovala je, stáli dva mágové u protékající řeky a mluvili spolu.
Skalv si mladého žáka přeměřil pohledem a přemýšlel, kde by měl začít. Tušil, že mladík už si něco o magii zjistil sám, ale určitě ne všechno. Nakonec se nadechl a položil otázku. „Víš něco o energii, kterou využíváme?“
Iryn chvíli přemýšlel a snažil se vybavit si podrobnosti, které už znal. „Není toho mnoho. Myslím, že se využívá k tomu, aby magie uskutečnila mou vůli. Neovladatelné kouzlo, které bych použil zcela nevědomky, by mě nestálo ani trochu energie. Má své jméno?“
Skalv přikývl. „Jako vše na Nakrylu. Otázkou vždy bývá, jestli jej někdo zná. Ale toto jméno známe a i ty už jsi je určitě slyšel. Jen možná v jiné souvislosti. Jmenuje se stejně, jako muž, který objevil, že existuje něco jako magie. Ne černá, ale původní.“
„Tarv?“ zeptal se Iryn.
Skalv opět přikývl. „Ano.“ Odmlčel se a přemýšlel, co říci. „Jak jsi sám řekl, Tarv je energie v nás, která na nějaký čas zpracuje magii v okolí. Nemysli si, že by kouzla pocházela z nás. Jsou tady všude ve vzduchu a my je jen umíme ovládnout. Proto se stávají nevysvětlitelné věci i v oblastech, kde není žádný mág. Nejčastější příčinou je, že obyčejný člověk dokáže nevědomky kouzlo použít – jak jsem řekl, nepotřebuje k tomu Tarv – ale občas se stane, že se kouzlo zkrátka samo ukáže. Neumím to jinak vysvětlit. Na druhou stranu, mág využívá Tarvu záměrně. Energie se mu potom pochopitelně musí doplňovat a to se děje kdykoliv, když nekouzlíš. Jen při spánku se však obnovuje dost rychle na to, abys to ihned poznal. A mimochodem, čím častěji Tarv používáš, tím méně hrozí, že bys magii užil nevědomky. S přibývajícím věkem však i tato síla mizí. Kdybys měl to štěstí – nebo možná smůlu, záleží na okolnostech – a dožil by ses dvou seti let, věz, že posledních padesát let bys nebyl schopen použít ani nejjednodušší kouzlo.“
Iryn se zamyslel. „Potom to znamená, že je tato magie časově omezena. Nebo závisí na fyzických silách člověka,“ namítl. „Jinak se tento děj vysvětlit nedá.“
Skalv se asi na minutu odmlčel. Zřejmě přemýšlel, jak žákovi odpovědět a teprve po chvíli váhavě přikývl. „Máš pravdu, že závisí na silách člověka, ale spíše než jen na fyzických, závisí na všech jeho ostatních silách, ať už jsou tedy fyzické, psychické či úplně jiné. A především závisí na síle tvé vůle. I kdybys byl nejslabší člověk na světě, síla tvých kouzel může být naopak největší, pokud budeš mít ohromnou sílu vůle. Ale nemysli si, že se rozvíjí s ostatními silami. Její rozvoj je samovolný a na ostatních silách závisí jen její trvání. Nikdy však nevydrží dvě stě let. Po čase prostě … zmizí. To je asi vše. Na závěr jen jednu poučku: Nesnaž se získat co nejvíce energie Tarv, dokud nevíš, kam vede tvá cesta a dokud si nejsi zcela jistý svým uměním kouzlit. Mít více energie Tarv, než kolik jí umíš využít, by se ti mohlo vymstít.“
Iryn přikývl, ale v hlavě mu vrtala další otázka. „Dobře, nebudu se o to pokoušet. Slibuji. Ale říkal jsi přece, že rozvoj Tarvu je samovolný. Vyznělo to, jako bych jej nemohl ovlivnit.“
Skalv se poškrábal na hlavě. „To jsem asi trochu popletl. Za to se omlouvám, ale rozvoj závisí na jedné jediné síle. Na síle vůle, a tu moc dobře víš, kde lze získat.“
Iryn přikývl a v ústech mu vyschlo. Existovalo jen jedno takové místo, ale tam by se nikdy neodvážil.
Vena, která je celou dobu tiše pozorovala, teď vstala a přistoupila k nim. „Kdy přijde na ten Váš plán,“ zeptala se Skalva. „Vrátíme se do Faderu dnes?“
Skalv přikývl. „Hned vám svůj plán sdělím, ale jestli tě můžu poprosit Veno, tykej mi.“
Potom jim konečně sdělil, jak vše naplánoval.
Věž Faderu právě ohlásila desátou hodinu večerní a s ní i noc, když od lesa vyjela postava na koni. Byla oděná v černém plášti, který způsoboval, že splývala s tmou a nebylo ji téměř vidět. Zatímco na svém hnědém oři uháněla k městu, všimli si jí vojáci na stráži a nezdržovali se ani chvíli a vyhlásili poplach.
Zraky všech byly upřeny na černou siluetu, která se k nim řítila a chtěla projet západní branou. Připravili se čelit jí, do rukou uchopili zbraně a před sebe nastavili štíty. Stáli bok po boku a netrpělivě čekali. Postava projela branou a kůň se vyplašil před kopími, která na něj mířila. Jezdcova klidná ruka jej zklidnila. A muž shodil kápi ze své hlavy. Všichni přítomní překvapeně hleděli na Skalva.
„Pojďte za mnou,“ pobídl je a seskočil z koně.
Vena pobídla svého černého koně k trysku, právě ve chvíli, kdy vojáci zpozorovali Skalva. Poplach pro ni a Iryna byl jasným znamením. Seděli na Venině koni a řítili se k severní bráně, která teď byla zcela nehlídaná. Přestože všem vojákům ve městě se zdálo, že se k nim Skalvova černá silueta blíží nejrychleji, jak může, starý mág Cleifa nijak nehnal, aby získal co nejvíce času pro své dva přátele. Až když se více přiblížil, pobídl jej k větší rychlosti, aby to vojákům nepřipadalo nápadné.
Černý hřebec s dvěma lidmi na hřbetě projel otevřenou branou a prázdnými ulicemi a zastavil až před velitelstvím. Oba jezdci sesedli a přiblížili se ke dveřím do budovy. Iryn se zhluboka nadechl a pomodlil se k Veratovi, aby vše vyšlo podle plánu. Teprve potom stiskl kliku a vstoupil. Ocitl se v důvěrně známé chodbě a ihned zamířil ke dveřím vedoucím k vládci. Vena jej následovala.
Otevřeli dveře, vystoupali do horního patra a zamířili k posledním dveřím, které je čekaly. Iryn jen letmo vyhlédl z okna, aby zjistil, jaký je stav u západní brány. Něco se tam dělo.
Vojákům se příliš nechtělo Skalva následovat od brány, domnívali se, že je to léčka, aby Iryn vzápětí pronikl do města. Zetar se však brzy ujal slova a vykřikl. „Vojáci?! Za mnou, musíme ihned na velitelství. Byla to léčka a Iryn se jistě vydá hned po Arthovi!“
Teprve nyní se vojáci dali do pohybu. Skalv přiběhl k Zetarovi. „Skvělá práce. Chvíli jsem skoro věřil, že chceš Iryna zajmout,“ zašeptal.
Zetar, který byl s celým plánem obeznámen se usmál. „Když jsi velitelem vojska už přes deset let, jako já, zvykneš si, jak má vypadat ten a ten rozkaz.“
„Doufám, že ještě není pozdě,“ prohlásil Skalv. „Jestli se už Iryn dostal k Arthovi, co když prohrál?“
„Žertuješ?“ téměř vykřikl Zetar. Několik vojáků se na ně podívalo, a tak ztišil hlas ještě víc, aby je nezaslechli. „V životě jsem neučil lepšího bojovníka. Je v něm něco, co nikdo jiný nemá. Nechci se nijak chvástat, ale ani já jej neporazím, přestože všechny ostatní žáky a dokonce i už na bitvu připravené vojáky ano. Spíš se modli, aby se Arth nezabil sám.“
„Skvělé,“ zašeptal Iryn. „Zatím zdá se všechno vychází.“ Přiběhl ke dveřím a otevřel je.
Akylan k němu vzhlédl. Překvapeně sebou trhl a rozlil inkoust po celém stole. Nepočítal s tím, že se Iryn dostane až na velitelství, ještě ke všemu bez doprovodu vojáků, s volnýma rukama a ozbrojen. Počáteční šok však rychle odezněl a tasil Irynův meč, černý jako noc. Byl jen rád, že dostane příležitost vše ukončit teď a tady.
„Vrahu!“ zakřičel. „Zabil jsi mi syna! Měl jsi raději zabít mě.“
Iryn tasil Reveln a pohlédl Arthovi do očí. „Já jsem ten nůž hodil na tebe,“ odpověděl s ledovým klidem. „Arik jej srazil na sebe, když ti chtěl zachránit život,“ vysvětlil.
„Nelži!“ vykřikl vládce. „Arik byl schopný mág! Ten nejlepší na světě! On by takovou chybu neudělal!“ křičel a v očích se mu objevovaly slzy. „Přestaň špinit jeho jméno, ty špinavý vrahu!“ Náhle se uklidnil. „Ale musím přiznat, že jsi chytrý. Projít do hlavního města přes všechny stráže a armádu, to je skvělý výkon. Všechny jsi je pozabíjel?“ zeptal se.
Irynovi se zdálo, že dokonce doufá, že přikývne, protože to by byla další výhoda pro Akyl. Jenomže mladý mág zavrtěl hlavou. „Nezemřel ani jeden,“ odpověděl a usmál se.
Arthův zrak teď padl na Venu. „Jakou pěknou dívenku jsi s sebou přivedl. Asi si ji odvedu zpět do Akylu, až s tebou skoncuju. Nazvěme to malým bolestným za smrt mého syna.“
„To si zkus,“ odsekla Vena a tasila dýky. „Do konce života bys pak jedl jen kašovitou stravu a místo nohou bys měl dřevěné náhražky. A to jen v tom lepším případě. Jestli někdy půjdu do Akylu, tak jedině z vlastní vůle nebo až bude patřit Aryvitu. Ty mě do Akylu znovu nedostaneš!“
„Znovu?“ zeptal se překvapený Arth. Po chvilce mu však došlo, co má asi Vena na mysli. „Ach tak, ty jsi našeho mága doprovázela na jeho poslední misi. Po těch zprávách, které se tady začaly rychle objevovat, mi bylo jasné, že s sebou někoho vezmeš, ale předpokládal jsem, že to bude Skalv. Nejradši bych na svou zemi po tomto činu vytáhl s armádou. Jasně jsem jim řekl, že tam určitě nepřijdeš před začátkem Oturu, ale oni hned začali prohledávat příchozí. Kdyby mě poslechli, chytí tě u brány a zavřou nebo zabijí.“
Zbýval poslední krok. Iryn se vrhl na Artha, který před sebe nastavil Arytus, aby se ochránil. Překvapeně sledoval, že na Revelnu není ani stopa poškození. Jen v poslední chvíli se vzpamatoval a nastavil Arytus dalšímu Irynovu úderu. Potom začal útočit i on.
Jejich síly ani obratnost se příliš nelišily, ale to bylo Irynovi jedno. Neměl v plánu Artha porazit a zabít, ale bitva se mu zdála poněkud dlouhá a uvažoval, jestli se neunáhlil.
Konečně se s prásknutím rozletěly dveře a vstoupil Zetar, v doprovodu deseti vojáků. „Arthe, jste zatčen.“
Vládce překvapeně upustil meč a zíral na velitele vojska. „Prosím?“ zeptal se nevěřícně. „Já jsem snad špatně rozuměl.“
„Rozuměl jste dobře,“ ujistil ho Zetar. Obrátil se ke svým vojákům. „Spoutejte ho!“ Zatímco tak činili, opět promluvil k bývalému vládci. „Jste zatčen za svou totožnost Akylana a za pokus zabít aryvitského mága Iryna.“
„Vždyť on napadl mě!“ vymlouval se Arth, který stále nedokázal pochopit, co se stalo. „A mimo to nejsem z Akylu! Kdo vám to napovídal? Já jsem přece z Aryvitu! To dřív místní lidé snědí draky, než já budu z Akylu,“ ohradil se.
„Arthe,“ řekl Zetar přátelsky, jako by mluvil ke starému známému „nelžete mi. Celou dobu jste měl otevřené okno a tak jsme pod velitelstvím vše vyslechli.
Arth si povzdechl, když pochopil, jakou chybu udělal. „Dobrá, jsem z Akylu. Ale k tomu, že jsem jej napadl, nemáte žádný důkaz!“
„Máme jeho výpověď,“ namítl Zetar a ukázal na Iryna. „A to proti Akylanovi bohatě stačí.“
„Ale přece je to hledaný zločinec,“ namítal okamžitě Arth. „Chce jen zpět získat svobodu a přitom nebere ohledy na nevinné, jako jsem já!“
„Nevinné?“ zeptal se Zetar a zasmál se. „Máte na krku dvě obvinění, jedno jste už i přijal. Za nevinného bych vás tedy nenazval. A vzhledem k tomu, že je Iryn hledaný kvůli vám, tak jeho stíhání rušíme. Iryne?“ otočil se na mladého mága. „Oficiálně vás zprošťuji obvinění, poněvadž jako zástupce vládce přebírám rozhodnutí, než bude zvolen nový vladař. Irynovo svědectví však uslyší až nový vládce,“ řekl, když se otočil zpět k Arthovi. „Dokud nebude zvolen a nerozhodne o vašem osudu, budete pobývat v kobkách pod městem. Odvést!“ křikl na své muže.
Otočil se ke Skalvovi, Veně a Irynovi, kteří chtěli vědět, co se bude dít dál. „Chtěl bych vám poděkovat, že jste dopadli zrádce v naší zemi. Věděl jsem, že tu někdo takový je – tak je to koneckonců ve všech zemích. Rozhodně jsem však nečekal, že je to někdo s tak vysokým postavením.“
„To nečekal nikdo z nás,“ připustil Iryn a potřásl Zetarovi rukou. „Dík, že jsi mi pomohl zbavit se obvinění.“
Zetar se zasmál. „Nechtěl bych přijít o někoho, jako jsi ty. Kdo ví, jestli bych se podobně zachoval, i kdybys byl nějaké nemehlo, co všechno jenom pokazí.“
„Udělal bys to, protože by ti to pomohlo usvědčit zrádce,“ řekl Iryn.
Zetar přikývl. „Nicméně teď budu muset uklízet vše, co Arth nějak poškodil a vše, co poškodí jeho odchod z funkce. A okolo volby nového vládce bude taky spousta průtahů a zdržování, takže na naši výuku – pokud tě ještě mám co učit – nezbude čas.“
Iryn přikývl. Tušil, že to tak bude probíhat, a tak nebyl překvapen a ani se nesnažil nic namítat, poněvadž věděl, že jiná možnost není.
O dvě hodiny později stáli Iryn, Skalv a Vena na dešti uprostřed lesíku a uklízeli poslední pozůstatky svého pobytu zde. Když byl stan složený a spolu s přikrývkami vhozený do Skalvova ruksaku, zavolal si Iryna a Venu starý mág k sobě, aby jim sdělil poslední důvěrné informace. Co jiného by to mohlo být, pomyslel si Iryn, když nám to chce říct tady, kde má absolutní jistotu, že nás nikdo neslyší.
„Odvedli jste skvělou práci,“ poznamenal Skalv. „Teď samozřejmě mluvím o tom ve Faderu, ale ještě to neskončilo. Zbavili jsme se zla v našich řadách, ale i tak může napáchat velké škody, pokud nebudeme mít dobrého vládce. Tuším, že ani jeden z vás příliš nerozumí politice, ale určitě chápete, že nový vládce musí být někdo, komu důvěřujeme a kdo by dobyl Akyl hned, jak by to bylo možné. Musí to být osoba, která umí logicky uvažovat a uvažuje vždy ve prospěch lidu. Mnozí by řekli, že nikdo takový neexistuje, ale já o někom vím. A věřím, že vy dva byste se mnou souhlasili.“
Na chvíli zavládlo ticho. Během této krátké chvilky Irynovi došlo, kam Skalv míří, a tak odpověděl spolu s ním. „Zetar.“ Skalv přikývl a odmlčel se, zatímco Iryn pokračoval. „Skutečně je to vhodný adept. Vždycky když mohl, pomohl mi. Jistě, byl hodně rozčílený, když jsem chyběl při poslední bitvě, ale každému se může stát, že mu ujedou nervy. A měl na to plné právo. Ale nepomáhal jen mně – ne, pomáhal každému, kdo potřeboval, samozřejmě pokud byl z Aryvitu.“
Skalv opět přikývl. „Správně. A jen díky němu jsme dosáhli pokroku při bitvách, které bývají koncem roku. Kdokoliv jiný by se Artha zalekl a okamžitě uposlechl jeho jasný rozkaz – Akyl zničte jako poslední. Jen Zetar ho odmítl poslechnout a v neposlední řadě tobě Iryne teď zachránil život.“
„A nehrozí, že by začal s upalováním čarodějů,“ usmál se Iryn. Spatřil Venin nechápavý výraz a na chvíli pochyboval o tom, že před ním stojí strážkyně Verata, poněvadž ta by měla historii znát dobře. Avšak to, že byla vždy v pravý čas na správném místě, vypovídalo dost jasně, kým je. „V dějinách se vyskytuje pár případů, – zatím jsem četl jen o dvou nebo třech – kdy dal vládce upálit lidi za čarodějnictví, jen proto, že za ním přišli s prosbou. Každému hned bylo jasné, že kvůli čarodějnictví to nebude. Zůstalo jen asi u dvou upálených na každého z těchto tří panovníků. Vládce přitom má vždy dobrý přehled o svých poddaných a věděl tedy, kdo v jeho blízkosti je ještě čaroděj. Nikoho z nich neupálil.“
„Každopádně je Zetar asi nejlepší volbou,“ uzavřel Skalv. „Ještě než půjdeš Iryne, musím ti položit jednu otázku,“ pronesl vážně. „Můžeme zajisté očekávat, že za tebou v nejbližších dnech přijdou obyvatelé Faderu. Budeš pak schopen odolat své touze po moci a…“
„Já neprahnu po moci!“ ohradil se Iryn.
Skalv počkal, až mágův vztek odezní a pokračoval. „Svým způsobem touží po moci každý. Jde jen o to, jak moc si to uvědomuje a jak moc je schopen své touze vzdorovat. Ale abych to dokončil – Budeš schopen odmítnout jejich žádost, ať se staneš vládcem a především schopen promluvit jim do duše, aby si uvědomili, že nejlepší volbou je Zetar?“
„Samozřejmě,“ ujistil jej Iryn. „Moc dobře vím, jak je důležité, aby se novým vládcem stal někdo schopný. Ale jak přesvědčíme Zetara? Vládcem se může přece stát jedině, rozhodne-li se sám kandidovat. A zatím nevypadal, že by to měl v úmyslu.“
Skalv se na něj usmál. „To nech na mě. Já si s ním promluvím a uvidím, co se dá dělat. Teprve, kdyby mou žádost odmítl, pošlu tebe. Po posledních událostech by na tebe měl dát.“
Iryn už chtěl odejít, ale na kraji mýtiny se zastavil. „Je tu ještě jeden háček,“ řekl pomalu. „Říkal jsi, že se domníváš, že ani jeden z nás příliš nerozumí politice. Ale já jí nerozumím vůbec. Nevím, co se ode mě bude chtít, ať už, kdybych přemlouval Zetara nebo až začne…“ chvíli hledal správný výraz, ale to se mu nepodařilo, a tak slovo nahradil „verbování, nebo jak bych měl nazvat získávání lidí, kteří budou pro Zetara hlasovat.“
„Tak tě prostě naučíme i takzvané ,kličkování politikou‘, což ovšem znamená, že si pro výuku budeš muset vyhradit daleko více času,“ upozornil ho učitel. „Politika nám zabere asi většinu dne, poněvadž kromě toho, co máš dělat, bych tě měl naučit asi i její historii.“
„Takže je jen dobře, že se musí Zetar věnovat uklízení po Arthovi a volbě nového vládce. Nezbude čas na naše souboje.“
„Souboje?“ zeptal se Skalv a předstíral, že přemýšlí, co tím jeho žák myslí. „Ach, ty máš na mysli to, jak jeden do druhého tlučete mečem?“ zeptal se.
„Moc směšné,“ poznamenal ironicky Iryn, který věděl, že si z něj učitel jen utahuje. „Moc dobře víš, že mi to už mnohokrát zachránilo život.“
„Samozřejmě,“ přikývl Skalv. „Ale věřím, že ty by sis poradil i jinak, kdyby bylo potřeba. Nicméně je to teď jedno. Zkrátka zde zítra buď už v devět hodin, abychom mohli začít rozebírat politiku. Teď už běž. Mám úkol i pro Venu, ale chci, aby podrobnosti – aspoň zatím – znalo co nejméně lidí. Proto to neřeknu ani tobě. Tobě postačí, když budeš vědět, že je to daleko odsud. Za pět dní se můžete znovu setkat, ale teď už jdi a pořádně se vyspi, ať zítra neusneš, až budeme rozebírat tu politiku.“
Iryn přikývl a otočil se k odchodu. Šel co nejtišeji a bedlivě poslouchal, ale poslední, co slyšel, bylo: Jak už jsem řekl, mám práci i pro tebe, nicméně mohu tě jen požádat, abys ji splnila. Nikomu, ani Irynovi neříkej, co po tobě chci, dokud nebudeš zpátky ve Faderu. Vydej se na cestu…“
Potom už slova zanikla v šumu listí a mýtina se mu ztratila z dohledu. Otočil hlavu dopředu, aby se mohl dívat pod nohy a nezakopl. Oči měl dobré, ale přesto na ně zcela nespoléhal a nad rukou si stvořil malinkou napodobeninu Verata.
Tak prošel lesem a branou, až se ocitl před dveřmi svého bytu. Sotvaže za sebou zavřel dveře, jen sebou praštil na postel a usnul.
Zatímco šel ke Skalvovi a byl rád, že dosud nepotkal žádného obyvatele Faderu, užíval si Iryn ten nádherný pocit, že mu Arytus opět visí u pasu. Skutečně děkoval Veratovi, že vstal tak brzy a ulice jsou stále prázdné, čímž se oddálil okamžik, kdy za ním přijdou s žádostí, aby se stal vládcem. Uvědomoval si, že samotné odmítnutí moci pro něj asi nebude tolik složité, jako pohlédnout do zklamaných tváří občanů, kteří mu věří a chtějí ho následovat.
Skalv už seděl na mýtince na svém oblíbeném kameni tvaru židle a zamyšleně sledoval husté černé mraky. Koutkem oka si všiml nově příchozího, a tak promluvil nahlas. „Bude bouřka. A pořádná. Je to jen odhad, ale myslím, že tak za tři dny o půl třetí odpoledne.“ Odtrhl zrak od mraků a pohlédl na svého žáka. „Jsi zde brzy,“ namítl. „To jsi tak dychtivý po výuce?“
„Ne,“ řekl Iryn a musel se usmát, když postřehl údiv v učitelově hlase. „Jen jsem se chtěl vyhnout rušným ulicím. A taky jsem trochu doufal, že bych mohl ještě zastihnout Venu. Včera jsme se nestihli rozloučit.“
„Je mi líto, Iryne,“ odpověděl mu Skalv. „Vena odjela už včera večer. Přibližně hodinu poté, co jsi odešel.“ Usmál se na něj. „Tím se teď nezabývej. Prošel jsem několik svitků a našel něco o historii naší politiky.“ Ukázal na malou hromádku.
Iryn na ni letmo pohlédl. „Když teď mám Arytus,“ přešel k jinému tématu „předávám ti do vlastnictví Reveln.“ Odepnul si rudý meč od pasu a podal jej staršímu mágovi.
„Co je vlastně se zbytkem tvé zbroje?“ zeptal se Skalv, přestože si byl vědom, že se tím zkracuje jejich čas na výuku.
Iryn posmutněl. „To snad raději nechtěj vědět,“ řekl tiše. Na Skalvovo naléhání však vše vysvětlil. „Arth zpočátku neznal moc meče, ale věděl, že je něčím výjimečný, když jsem mu dal přednost před všema ostatníma. A tak ji vyzkoušel právě na zbroji. Je z ní jen hromada šrotu.“
Skalv s ním soucítil. Moc dobře věděl, jak moc pro mladého mága znamená jeho dědictví, obzvláště poté, kolik toho pro ni podstoupil. „Je mi to líto,“ řekl tiše. „Teď se však musíš věnovat výuce,“ dodal a opět pokynul mágovi k hromádce svitků, ochráněných kouzly, aby na silném dešti nepromokly a nezničily se.
Následující dvě hodiny strávil Iryn čtením o původu voleb, proč a kdy vznikly a kdo byl původcem myšlenky na ně. K tomu samozřejmě patřily i zmínky o dávných Arthových předchůdcích a různých obměnách voleb, až do dnešní podoby. Pod hromadou takovýchto informací našel ještě pár zmínek o tom, jak je možné přesvědčovat lidi, aby volili vybraného panovníka.
U většiny svitků pro Iryna nebylo problémem pochopit, o čem pojednávají, a tak měl svitky pročtené ještě dlouho před polednem. Skalv na něj pochvalně pohlédl, ale brzy mu do učiva vnesl trochu zmatku, když začal vyprávět, které metody by mohly být vhodné, protože některé by Zetara mohly naopak o hlasy připravit.
Po celém dopoledni, stráveném výukou politiky si Iryn připadal unavený a byl jen rád, když Skalv rozhodl, že se odpoledne budou věnovat raději magii. Neučili se nic nového, ale starý mág si chtěl vyzkoušet, kolik si toho Iryn pamatuje a co všechno dokáže.
Ačkoli se v Aryvitu nedalo posoudit podle slunce, zda je den či noc, Skalv to vycítil a po setmění Iryna poslal domů se slovy, že se zítra setkají ve stejnou dobu.
Iryn tedy opustil mýtinu a ponořil se do hlubin lesa. Když však vyšel, nevedly ho nohy k Faderu, ale raději na malý kopeček, kde se usadil na kámen a pozoroval draky nad sebou. Uchvácen úžasnou podívanou nad svou hlavou, kde draci dováděli, létali a dokazovali si, kdo vychrlí delší plamen, netušil Iryn, kolik času tak strávil. Ale bylo mu to jedno. Věděl, že už je pozdě a ulice by měly být liduprázdné, a tak se za chvíli zvedl a zamířil do města.
Ve Faderu skutečně nebyla ani noha. Všichni už byli zalezlí ve svých domovech a ve většině z nich už dokonce bylo zhaslé a obyvatelé spali. Za neustálého zívání Iryn přišel až k domu, kde bydlel. Otevřel dveře a plahočil se do nejvyššího patra, aby konečně spočinul na lůžku. Ještě jednou zívl a otevřel dveře do svého bytu.
Prudké světlo jej náhle oslepilo, ale aspoň jej probudilo. Budu muset zase začít zamykat, pomyslel si vztekle. Jakmile se rozkoukal, spatřil před sebou skupinu asi dvaceti obyvatel, kteří se na něj usmívali.
Už po druhé za krátkou dobu mága zamrazilo, když se na něj někdo usmál. Asi to mělo co dělat s tím, že vzhledem k nenávisti, kterou lidé chovali k mágům, nebyl zvyklý něco takového vídat. Pochopitelně, občas si zašel do města bez pláště a pomocí magie si upravil oči na obyčejnou zelenou barvu, ale skrz ně viděl poněkud zkresleně.
Vysoký černovlasý muž s dlouhými vousy, rovněž černými, vystoupil z davu a přišel až k němu. Natáhl ruku a slavnostně pronesl: „Mám tu čest, zastupovat zatím jen malou skupinku obyvatel tohoto města a promluvit si s tebou. Jménem svým i jménem všech přítomných prohlašuji a zároveň slibuji, že tě budeme podporovat, rozhodneš-li se kandidovat na Arthovo místo. Po činech, které jsi v poslední době dokázal, si myslím, že se na to místo skvěle hodíš.“
Iryn si muže před sebou přeměřil. Podvědomě čekal, že tady bude, ale v první chvíli jej nepoznával. Když se viděli na posledy, byl jen slabý mladík, který jej začal vyučovat šerm o něco dříve, aby byl později připravený. Dnes vypadal, jako kdyby byl schopný přelomit meč holou rukou.
„Mockrát vám všem děkuji,“ začal Iryn pomalu s odpovědí, kterou už měl dlouho připravenou „včetně tebe Davere, ale musím odmítnout. Já se pozice vládce dožadovat nebudu. Už teď toho mám na práci víc než dost a o to místo ani nestojím. Mimo to se nevyznám v politice, natožpak ve vládnutí a mnozí lidé se na to místo hodí zaručeně lépe než já. Musím vaši nabídku odmítnout, přestože si jí velice vážím.“
„Jistě,“ řekl zklamaně Daver a svěsil hlavu. „Samozřejmě to chápu, ale přesto, … Nechtěl bys to aspoň zkusit?“
Iryn zavrtěl hlavou. „Ne. Jak říkám, není to nic pro mě.“ Vzpomněl si na Skalvova slova a navrhl jejich volbu. „Já osobně se domnívám, že se na to místo daleko lépe hodí Zetar. A také jej podpořím, rozhodne-li se kandidovat. V tomto ohledu má daleko lepší zkušenosti, obzvláště když vezmeme v úvahu, že byl i Arthovým zástupcem a já bych byl rád, kdybyste jej podpořili i vy. Ale toto rozhodnutí je jen a jen na vás – nutit vám je nebudu.“
Daver přikývl. „Já si to rozmyslím,“ ujistil ho. „Možná máš pravdu a skutečně bude vhodný adept. Je mi líto, že ty kandidovat nebudeš, ale kdyby sis to přece jen rozmyslel, máš naši podporu. Zatím ahoj. A ještě,“ odmlčel se a trochu zaváhal nad tím jakými slovy svou myšlenku vyjádřit „vítej zpátky, Iryne,“ řekl nakonec. „Jsme rádi, že už zase nejsi zločinec.“
„To já taky,“ zašeptal Iryn, když se zavřely dveře za posledním z lidí, kteří jej chtěli podporovat. Viděl na nich drobné známky zklamání, ale moc dobře věděl, že se zachoval správně.
