Jdi ven, do lesů, jdi ven! Nepůjdeš-li ven do lesů, nic se nikdy nestane a tvůj život nikdy nezačne!
- Clarissa Pincola Estés
Svět je tak temný... nikde žádně světlo až... až na to hebké Plyšátko. Dotýkám se ho a ono mi svítí, ukazuje mi cestu.
Nemám kamarády. Jen jeho. Moje milované Plyšátko.
Jenže teď... teď svět pohasl... jak je to možné? Co se stalo?
A jakto, že už necítím tu tolik známou plyš? Kde je ta jemná srst mého Plyšátka? Bez něj jsem tak slepá...
„Maminko, kde je moje Plyšátko?“ Ptala se Holčička.
Jenže Maminka musela prát, žehlit, vysávat, utírat, vařit a dělat ještě spoustu jiných domácích čiností.
„Jak to mám asi vědět?“ Reptala Maminka, trpící pocitem, že je nedoceněná. Sklíčeně přecházela z obývaku do kuchyně, střídala smeták za vysavač, vysavač za mop a tak pořád dokola.
A její drahý muž? Ten si četl noviny.
Navíc... teď najednou jejich slepá dcerka chce své Plyšátko... kdo to má stíhat?
„Tatínku, neviděl jsi moje Plyšátko?“ Ptala se o něco naléhavěji Holčička.
Jenže Tatínek si musí přečíst noviny. Přeci jen celý den pracuje, aby měli z čeho žít. Vstává ráno a vrací se večer, takže jediné, na co má náladu je sportovní komentář v novinách, teplá večeře od reptající manželky a chvíle klidu u televize. Ale jeho žena... ta mu klidu nedopřeje a nedopřeje. Když si nestěžuje na málo peněz, stěžuje si, že si nerozumí v noci.
Co by chtěla? On se snaží, seč může. On je v domácnosti nedoceněný.
„Kam jsi jen zmizelo?“ Plakala Holčička.
Dětské slzy dopadaly na světlý koberec. Koberec, jehož barvu Holčička nikdy nepozná. Teď nesvítilo nic. Vesmír pohasl.
Jen bolest ztráty Holčičku vyburcovala k tomu, aby něco dělala. Aby hledala. Tam někde v té tmě to světýlko je.
Nemůže to být tak těžké. Je to jediná věc, kterou kdy viděla.
Krom všeobjímající Tmy.
Zahradník se bodl o růži.
Je slepý.
Ale tuhle růži si bude pamatovat.
Dokud bude mít jeho i její existence význam.
Klap!
Dveře se zavřely.
Křik!
Z obývaku doléhaly jen slabé ozvěny.
Šum!
V uších z toho vzrušení.
Krok!
Lesklý, červený střevíček překonal práh domu.
Svět!
Se rozkládal před slepou Holčičkou.
Byla už noc... Kdyby teď Holčička prozřela, byla by to světlejší tma, kterou vidí neustále.
Jenže tady, uprostřed města... Noc je jen pojem, jak oddělit energetickou špičku.
Hvězda, tady na ulici, neznamená světlo na obloze.
Tady je to dobrý dealer, vyhýbající se policii.
Nebo nejlepší a nejlacinější děvka.
I když žádná neuspokojí tak levně, jako Smrt.
V téhle části města se po setmění oddestiluje dobro. To dobro, jak ho většina lidí chápe.
V téhle části města se po setmění otevírají podivná uzenářství. S bílým masem.
V téhle části města chodí morálka a dobrosrdečnost spát ruku v ruce do nejlacinějšího bordelu...
...A sem vkročila Holčička bez Plyšátka.
Tak, jako anděl jež vstoupí do výhně pekelné. Všichni se báli podívat se do těch čistých očí.
Do mléčně čistých očí.
Tady se temnota lidských duší dala porovnávat s temnotou toho, co viděla holčička.
Nikde žádné světýlko.
Pod sodíkovými lampami je největší tma.
Holčička šla dál. Kráčela jako Anděl Prohnilým městem.
Policista, který právě platil za dobře vykonanou službu strážkyni osamocených outsiderů, se zhrozil, když ji uviděl.
„Holčičko?“ Policista si k Holčičce nervózně přidřepl. „Neměla bys jít domů? Jsem od policie... Kde bydlíš?“
„Tam, kde je mé Plyšátko...“
„Aha... a kde je tvé plyšátko?“
„Na to jsem se chtěla zeptat já vás, pane strážníku.“ Pak si přítáhla Policistovu hlavu blíž ke rtíkům. „Pane strážníku, to vaše Plyšátko moc nesvítí...“ A kývla hlavou ke šlapce, která zrovna odchytávala dalšího zákazníka.
„Ale jak...“
„Pššt... Já nic neviděla...“ Řekla smrtelně vážně holčička a na Policistu se mile usmála.
Mile... víte, jak se mile usmívá někdo, kdo má mléčně bílé oči?
Tenhle milý úsměv zlomí vše. I démony.
„Asi to vážně není to nejlepší, co je, ale... já si nemůžu vybrat, vždyť se na mne podívej.“ Plačtivě sděloval Policista. Ale Holčička již kráčela dál.
A nedokázala pochopit, proč dospělí mají tak ošklivá plyšátka.
„Kam ses jen podělo, Plyšátko?“
„Pane, neviděl jste moje Plyšátko?“
„Co-o? Cooože?“
„Asi ne...“
„Nech mne být, dítě... neruš... víš... není mi dobře... potřebuju.... už... jooo!“
Holčička neviděla, že si Herák bodl další dávku do žil.
Plyšátko toho starého Heráka se jedovatě blyštělo. Nebylo to plyšátko... bylo to něco odporného. Světlo z člověka vydávalo za své. A přitom... přitom si vyžadovalo krev.
„Pane, proč to děláte?“
„Hrmfgh...“
„Proč to děláte, Pane?“
„Protože je všechno čistý a jasný. Rozumím celýmu světu. Vidím všechny souvislosti, víš? Akorát... aakorát ty tu nemáš co dělat...“
„Bořím souvislosti?“
„Ne... ale... tvoje oči? Proboha, tvoje oči! Táhni ode mne! Nedívej se na mě tak! Prosím... to pálí, to bolí...“
„Tak proč to děláte?“
„Protože nemám na vybranou...“
„Na vás se nechci dívat.“
Ortel. Rozsudek smrti. Tak to znělo z jejích úst.
Červený střevíček rozdupl upadnuvší stříkačku na zem... ta se rozletěla na tisíc kousků a Herák si do nich vyčerpáním lehl.
Holčička se zhnuseně dívala na jehlu.
Zhnuseně... víte, jak vypadá zhnusený pohled někoho, kdo má mléčně bílé oči?
V dálce zahřměl blesk.
Kdo se zlobí?
Bůh?
Nebo Holčičika?
Když plavovlasá, slepá Holčička bez plyšátka, s jasně červenými střevíčky, došla před jeden z nevěstinců, začalo pršet.
Stoupla si vedle zjizveného muže. V kapse dlouhého kabátu křečovitě svíral hadrovou postavičku v námořnickém tričku, bez jednoho knoflíkového oka, s modrou čepicí, jež byla ozdobena kotvou...
Muž (a pravděpodobně i Kapitán, jak se plyšové hračce říkalo a které před chvílí její oblíbený plavčík zůstal na potápějící se lodi...) cítil vztek.
Vztek nad tím, jak je tento svět prohnilý. Vztek nad tím, že už nikdo netouží po nápravě, protože si všichni zvykli.
Proč si zvykat na temné věci? Proč nerozsvěcet světýlka? Světýlka, jež jsou tolik potřebná.
Zároveň se vztekal nad tím, že on sám není schopný s tím cokoli dělat. Že nebyl schopný změnit jeho osud... Odpusťte, pane Kapitáne. Odpusť mi to, Plavčíku.
A to byla bezmoc.
Jedinec nepohne světem. Nejdřív musí hnout davem.
Holčička stanula vedle něj a její malinká ručička vklouzla do jeho velké dlaně.
„Pane, pomůžete mi najít Plyšátko?“
„Ale jistě...“
Bílé šatičky zplihle visely na Holčičce. Mokré pramínky blonďatých vlásků lpěly na maličkých ramenou. Droboučká kráska střídala pravou a levou nohu v nezdolných intervalech. Touhle dobou obvykle dávno spala... A stejně kráčela jistěji než Muž.
Muž totiž znal i světlé stránky světa, kdežto Holčička poznala jen tmu. Svět jí nepřišel temnější...
„Co hledáme?“
„Mé plyšátko....“
„Ale jak vypadá?“
„Nevím...“
Muž se podíval do temného nebe.
„... ale až ho najdeme, poznám ho.“ Doplnila zarputile holčička.
Plač!
Je to ztraceno!
Krev!
Plyne, jako řeka!
Odletěl!
Motýl naděje!
Svět!
Se koulí dál, Holčičko!
Muž se držel holčičky. Pevně.
Ačkoli dvakrát tak velký, nechal se vést.
„Áá, slečna je náruživá.“ Řekl Zloděj, jež právě vystoupil ze stínu.
„Nech nás projít...“
„Jen mne zajímá, co tu dělá tak malá holčička...“
„Hledám své plyšátko...“
„Ach, vážně?“ Zloděj se zasmál. „Koupím ti jich kolik chceš...“
„Mlč, ty špíno. Nevíš, s kým máš tu čest...“
„Ale ale... a s kýmpak? S tvou malou děvkou? Úchyle!“
Muž to nevydržel, rozpřáhl se a udeřil zloděje do hlavy. Pěst spravedlnosti způsobila Zloději zatmění Země.
Holčička začala plakat.
„Neplač, dítě...“
„Pro- proč jsou tak zlí? Proč je- jejich plyšátka nesvítí?“ Ptala se Holčička zalykavě.
„Protože to nejsou jejich plyšátka... oni o ně už dávno přišli...“
„Pane... kde máte Vy, svoje plyšátko?“ Vzlykala.
„Myslím, že jsem ho už našel.“
Kdysi bezmocná ruka sevřela v kapse kabátu plyšovou hračku.
„Proč vlastně nespíte, pane? Vy jste hodný, vy byste měl spát.“
„Protože mám příliš ošklivou tvář. A příliš hloupé chyby, které už nelze řešit chytře.“
„Proč?“
„Protože jsem se dostal do špatné společnosti, protože jsem se nechal příliš ovlivnit minulostí... Důvodů, proč jsem dopadl tak, jak jsem dopadl je mnoho. Má hloupost, lidský hyenismus a nevraživost okolí mi také pomohli dostat se tam, kde jsem. Svět nemění nás, to my měníme svět. A já mu moc nepomohl k tomu, aby byl hezčím místem k žití. Všichni se musíme změnit.“
„Ale proč jsou lidé tak zlí?“
„Protože nemohou najít svá plyšátka, Holčičko...“
...Králík?
Až bude utíkat, ukáže ti leda své pírko...
...Medvěd?
Je příliš silný na to, aby nevěděl o své převaze...
...Kočka?
Jen tě využije, aby se měla líp...
...Pes?
Nemáš peníze na to, aby ses o něj postarala...
...tak jak vypadá tvoje Plyšátko, Holčičko?
Zahrada plna nádherných květin pomale zmírá. Už není nikdo, kdo by se o ni staral. Nádherné modré růže a černé tulipány umírají v záplavě plevele.
Děti si už v téhle zahradě nehrají.
Důchodkyně, starající se o vláhu, utekly.
Již není nikoho, kdo by zahradě vrátil její krásu.
Protože jediný zahradník je slepý.
