Vůle Nandin mě mírně řečeno zaskočila. Jsem více méně bezproblémová, mladá a zdravá dívka. Mám otce a dva starší bratry, k tomu i ochránce, kterému jsem byla přidělena při narození. A teď mi Duch přírody přidělil dalšího ochránce? Žádné nebezpečí mi nehrozí!
Otec i bratři jsou pochopitelně rádi. Všichni tři tvrdí, že jsem ještě malá a nezodpovědná, a že je potřeba mě stále hlídat. S tím ale nesouhlasím!
Jsem mladá a mám ráda legraci a zábavu. Nikdy ale nedělám nic, u čeho by se mi mohlo něco stát. Vím, kde jsou meze a hranice a ty dodržuju.
Táro říká, že právě ta má mladost a nespoutanost jsou důvody, proč se o mě bratři bojí. Jenže to mám být jako oni? Při pohledu na ně je mi občas až do pláče. Mají kamenné zamračené výrazy, napjaté svaly a zaťaté pěsti. Na každý vtip reagují podrážděným zavrčením a nějakou kousavou poznámkou typu „Kdy už konečně dospěješ?“ nebo „Nevím, co ti na tom přijde vtipné, Marillo, měla bys myslet na důležitější věci!“ – tohle je snad nějaký život?
Neřekla bych ani slovo, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí. Samozřejmě. Války byly, jsou a budou. Jsou všude kolem. A je jich mnoho. Ale momentálně se žádná z nich netýká nás! Žijeme si tu v klidu, v naší vesnici, mezi našimi přáteli. Jenže oni se chovají, jako bychom byly vprostřed nějakého konfliktu a každou minutu nám šlo o život.
Je správné, že jsou na pozoru a stále připravení. Ale mohli by se také občas chovat jako obyčejní lidé. Trochu se bavit. A ne se jen o někoho bát a něco mu zakazovat ze strachu, že spadne ze srázu a podobné hlouposti, které často slýchám.
Tohle bych ale teď měla pustit z hlavy. Pořád si stěžuju, že se dospělí neumí bavit, jenže dnes je Nový počátek. Nový počátek je jeden z mála dnů, kdy se opravdu a nefalšovaně slaví. Hraje hudba, všude je spousta jídla a pití, tancuje se, každý se usmívá a baví.
Náměstí bylo krásně vyzdobené všemi možnými druhy květin a na každém kousku hořely pochodně. Stoly na kraji náměstí se prohýbaly pod množstvím jídla všeho druhu. K pití tu byly ovocné a bylinné šťávy, sem tam i nějaký alkohol. Kapela nahlas hrála veselé skladby a většina přítomných tančila.
Děti pobíhaly všude kolem a hrály si na honěnou. Starci seděli u velkého stolu a spokojeně se dívaly na své mladší druhy.
Atmosféra byla nádherná. Takové dny opravdu miluju! Všichni jsou tak uvolnění a veselí.
Ale při pomyšlení na mého nového ochránce jsem se nemohla bavit s ostatními. Proč zrovna já? Mám z toho špatný pocit. Copak se má stát něco špatného, že potřebuji dalšího člověka, co se o mě postará? Ne! Takhle o tom vůbec nesmím přemýšlet!
S otcem a bratry jsme se zastavili u stolu a otec všem nalil jahodovou šťávu – mou nejoblíbenější.
„Nevím jak vy, ale já mám radost. Nenapadlo by mě, že mojí Aranel přidělí dalšímu ochránci, ale jsem za to rád. Navíc Titton, tedy vlastně Perseus, je tvým kamarádem už od dětství. Dobře si rozumíte a znáte se. Copak nejsi nadšená?“ podíval se na mě veselýma očima.
„Já,“ pohlédla jsem do tváře každého z těch tří a jejich úsměvy mě zahřály u srdce. „Samozřejmě jsem ráda,“ usmála jsem se na otce.
Ten vesele pozvedl sklenici se šťávou a pronesl přípitek. „Děkujeme, Nandin, že na mou Yendë stále tolik myslíš. Cassandra by ti byla také vděčná!“ zadíval se na nebe a oddaně se usmál. Pozvedl sklenici směrem k měsíci a tiše zašeptal: „Stále na tebe myslím, má milá,“ a napil se šťávy. Bratři udělali to samé. Já jsem se ještě chvíli zadívala na měsíc. Otec opět použil Elfský výraz – Yendë znamená dcera. Hezky se to poslouchá.
