Vzpomněla jsem si, že jsem se nikdy nedozvěděla maminčino pravé jméno. Nikdy mi ho nikdo neprozradil. A skutečně mě to mrzí! Vím jen, že jí bylo dáno jméno Cassandra, a že byla velmi moudrá. Byla to vědma. Otec jí velmi miloval, stačí se na něj podívat a je to všem jasné. Jedna z mála věcí, kterou o matce ještě vím je, jaké měla znamení – otec ho má na pravém předloktí, byl to totiž její ochránce. Jsou to dva nádherné rozkvetlé květy růže. Lidé, co mou matku znali, říkají, že ty růže mají cosi společného s tím, že poupě růže mají všichni ochránci dětí.
Matka prý byla neustále veselá, usměvavá a nespoutaná. Otec často říká, že jsem jí hodně podobná a prý ne jenom vzhledem. Říká, že byla paličatá a na všechno měla vlastní názor. Je pravda, že já si také do ničeho nenechám mluvit.
Proto často slýchám, že matčino znamení je pouze rozkvetlý květ, čili že byla dospělá pouze věkově, ne chováním. A spoustu lidí si myslí, že budu mít stejné, nebo podobné znamení jako ona.
A je tu ještě jedna zajímavost. Všechna znamení jsou černá. Jenže to, co má otec na předloktí, je rudé. Je to proto, že zemřela. Po smrti se znamení mění na červenou. Jak to, které měla na sobě, tak to, co má otec na předloktí.
Když se tak zamyslím nad těmi znameními, je to celé trochu složitější. Každý dospělý má znamení, které ho nějak vystihuje. Muži mají znamení na srdci, na místě oddanosti a šlechetnosti. Ženy mají své znamení na obličeji, značí to moudrost. Muži byli odnepaměti určeni k boji a ochraně a ženy naopak spíše ke starání se o rodinu a domov a také jsou obdařeni spíše psychickými schopnostmi, než fyzickými.
Ochránci a jejich svěřenky mají navzájem své znamení na pravé paži. Jenže to nejsou jediná znamení, co máme.
Já osobně mám ještě čtyři znamení. Všechny mám v horní části zad, v okolí ramenou a lopatek. Tam je otisknuta moje rodina. Mám tam otcovu vlnu, Alcarmovo slunce, Sailonův obláček a matčiny růže. Zní to možná trochu jako dětské omalovánky, ale všechno je to krásně zdobeno různými spirálami a vlnovkami a tvoří to krásný obrazec. Matčino tetování má na mých zádech také rudou barvu.
Jsem ale ráda, že to Duchové takhle zařídili. Maminku jsem nikdy nepoznala, ale takhle mám pocit, že je neustále se mnou. Připadá mi, jako by mě její znamení na mých zádech příjemně hřálo ve chvílích, kdy mám pocit, že mi nejvíce chybí, a že ji nejvíce potřebuju.
Z mého přemýšlení o znameních mě vytrhl Sailonův hlas.
„Sestřičko, ty jsi z toho nějaká vystrašená. Máš v ruce svou nejoblíbenější šťávu a přitom jen stojíš a zíráš na měsíc,“ vlídně se na mě usmál. Ťuknul mi svou sklenkou o mou. „Na tebe, má malá Marillo,“ pronesl a napil se.
Usměv jsem mu oplatila a také se napila. Chuť čerstvé jahodové šťávy se mi rozlila v puse a trochu mi zvedla náladu. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že tam stojíme sami.
„Kde je otec a Alcarmo?“
„Otec se šel pobavit s ostatními muži, támhle,“ kývnul směrem ke stolu s jídlem, u kterého postávali další dospělí bojovníci. „A Hélios?“ řekl s pobaveným úsměvem a otočil se ke středu náměstí, který se proměnil v menší taneční parket.
Chvíli jsem nevěděla, jak to myslel, ale potom mě to uhodilo do očí jako ostré světlo. Můj starší bratr tancoval s Elen, neboli Alkyoné. Byla dospělou přibližně dva roky a její čelo a tváře zdobily hvězdičky všech velikostí. Vypadalo to jako noční nebe. Oba dva se na sebe usmívali a oči měli jen a jen pro sebe. Měla dlouhé žluté šaty a blonďaté vlásky se jí v lokýnkách kroutily až po ramena.
S potěšením jsem se na ně usmála. „Takže jsem měla pravdu.“
„Ano, musím uznat, že jsi to odhadla dobře,“ přiznal Sailon.
Poslední dva měsíce se totiž dohadujeme o tom, jestli spolu Alcarmo a Elen něco mají, či ne. Mně to samozřejmě bylo hned jasné, ale Sailon tvrdil, že se mi to jen zdá.
„Ale sluší jim to spolu. Podívej se, jak se na ní dívá,“ poznamenala jsem a spokojeně se usmála při pohledu na ně.
Sailon přikývl a taky se usmál. Ten úsměv mu tak sluší!
Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. „A co ty? Nějaká slečna na obzoru?“
„No teď momentálně mám na obzoru jenom tebe,“ řekl s úšklebkem.
Bouchla jsem ho do ramene a zasmála se. „Na srandičky tě užije. Ne, myslím to vážně. Líbí se ti nějaká slečna?“
Zavrtěl hlavou a usmál se. „Já se teď chci hlavně soustředit na výcvik. Až na nás jednou přijde válku, chci být k něčemu platný.“
To snad není možné! Já se s ním bavím o tak příjemném tématu a on zase stočí téma k „povinnostem“?
„Jsi pitomec, Sailone!“ vyštěkla jsem na něj.
Pobaveně se usmál. „Věděl jsem, že tě to naštve.“
„Baví tě mě pořád něčím provokovat?“ naštvaně jsem se zamračila. V tuhle chvíli bych mu i klidně vrazila facku. Tak ne jen že začne chvíli kazit zase nějakými hloupými „zodpovědnými“ řečmi, ale ještě si ze mě dělá legraci!
„Ale no tak, sestřičko, nemrač se, nesluší ti to.“
Pobaveně se na mě usmíval. Tohle mu pořád říkám já, když si hraje na drsného dospělého. Musím uznat, že kvůli tomu jeho výrazu jsem trochu roztála. Takhle se tvářil vždycky, když byl ještě dítě a když jsme si spolu hráli. Takový nevinný rošťácký úsměv.
Zatvářila jsem se uraženě a založila si ruce na prsou. Sice se nezlobím, ale nemusí si hned myslet, že na mě jeho úsměvy tak platí.
„Ale no tak,“ položil mi ruce na ramena a zadíval se mi do očí. „Omlouvám se ti, ano?“
„Hmm,“ zatvářila jsem se, jako že přemýšlím. „Odpustím ti to, ale mám jednu podmínku.“
„Podmínku?“ zvedl zvědavě obočí. „To si rád poslechnu.“
„Zítra mě vezmeš s sebou!“
Veselost v jeho obličeji trochu pohasla a vystřídalo ji překvapení. „Cože?“
„Ano, chci jít zítra s tebou! Když je pro vás tak důležité cvičit se a připravovat na válku, chci s tebou jít zítra trénovat lukostřelbu.“
„Marillo, jsi dítě, dívka. Tohle není nic pro tebe.“
„Já ale chci jít!“
„Otci se to nebude líbit.“
„Otec to nemusí vědět! Už několikrát jsem chtěla jít s vámi a vy jste mě nikdy nevzali,“ zamračila jsem se na něj.
„To má ale rozumný důvod! To opravdu není nic pro tebe.“
„Chcete, abych se chovala jako dospělá? Musím pochopit, co dospělost obnáší,“ začala jsem argumentovat.
„Ale,“ zadrhl se a povzdechl si. „Marillo, no tak. Ženy mají v dospělosti jiné povinnosti než muži.“
„Přestaň filozofovat a vezmi mě s sebou. Prosím!“ prosebně jsem se na něj podívala.
