1.K
Svíce hořely. Již neměly proč, ale stále ty Prastaré Svíce hořely. Bez kyslíku i obětí. Dříve plály jasně, po krvi a duších. Dnes vyhladovělé, vlastních požírají a nezastaví se ani kroky zvířecími. Dnes vyhladovělé, již nemají sílu plát, ale přesto hoří . Přes déšť i ostatní rozmary počasí, stále hoří v té, kdysi Svaté, jeskyni Svící. Zbylo jich jen pár, nejsilnější a nejtemnější. Zvolna umírají, ale stále je něco drží jejich mysli. Něco, co to je?... Nebo kdo...
Tmavý stín se oběvil u vchodu Svaté jeskyně. Nerozhodně tam stál v černém plášti s kapucí na hlavě. Poté se rozhodl, udělal další kroky směrem k prostředku jeskyně, tam kde stál kamenný oltář uprostřed znaku Prastarých. Zastavil se před znakem na podlaze a sundal si kapuci. Byla to mladá dívka s modrýma očima a havraníma vlasy. Slýchávala strašné legendy o tomto místě, ale přesto jí Hlas v její hlavě neustále opakoval, aby sem šla. A byl to ten samý Hlas, který jí teď dodával odvahu. Nevěděla co tu dělá. Nevěděla proč tu je. Jediné co věděla bylo to, že by tu neměla být, ale přesto tu byla. Proč? Slýchávala o této jeskyni, že zde kdysi dávali oběti Svícím, slýchávala o Svících požírajících duše, slýchávala o zapomnění, v kterém se, kdysi uctívané Svíce, ocitly bez krve a duší svých obětí. Vždy z těch legend měla strach, i teď, ale Hlas v její hlavě jí neustále opakoval, sladce, aby šla dál. A ona poslechla. Hlas jí už mnohokrát pomohl, věřila mu.
„Kdo to sem zavítal?“
„Někdo přišel.“
„Ach, ten dlouhý čas bez krve.“
„Oběť?“
Ozvalo se náhle, až se ten šepot rozlehl jeskyní a odrazil se ve spletitém chumlu písmen a zvuků. Dívka leknutím nadskočila. Pak se stalo něco neočekávaného. Necítila, necítila své tělo, někdo jí ovládal. Bez svého naklonění se narovnala a podívala se na stíny, které se stáhly kolem ní. Už ví, to ten Hlas jí ovládá.
„Zdravím vás, mí bratři. Přivedl jsem nádobu. Pomocí její energie můžeme nabýt své původní formy. Můžeme si znovu podrobit lidstvo a mít krve a duší dostatek. Jako za starých časů!“ Vyřkl Hlas jejími rty. Ať se dívka snažila sebevíc, nemohla se pohnout ani promluvit. Necítila své tělo.
Byla ve tmě, svázaná černými provazy. Před ní ve stínu stál Hlas. Ale už to nebyl jen hlas. Byla to postava s netopýřími křídly na zádech, Duch Svíce. Jediné, čím mohla pohybovat, byly oči, které teď rozevřela doširoka šokem. Hlas, kterému věřila, je Duch Svíce? To on jí sem přivedl a obětuje jí pro krev a duši Prastarým Svícím?
Hlas vyšel ze stínu. Nebýt netopýřích křídel a znaku Prastarých na paži, vypadal by jako člověk. Ale stará aura a hluboké černé oči tento výjev vracely do skutečnosti.
„Podle tvého výrazu myslím, že mě poznáváš, že?“ Řekl tím sladkým hlasem a usmál se. Zavřela oči, to nemůže být skutečnost, říkala si. Doufala, že až oči otevře, probudí se ve své posteli spocená z noční můry. Otevřela oči. Byla stále ve tmě a Duch Svíce se k ní víc přiblížil.
„Bojíš se mě?“ Zeptal se se zájmem v očích. Chtěla odpovědět, Ano, ale nemohla mluvit. Bála se ho. Bála se Hlasu, který jí zavedl do jeskyně. Bála se.
„Ach ano, nemůžeš mluvit, promiň.“ Řekl a mávl rukou. Najednou jí provazy pustily a ona se zhroutila.Hlas k ní přišel a klekl si. Dívka zvedla hlavu a podívala se na něj. Rychle se odtáhla co nejdál od něj.
"Bojíš se mě?" Zeptal se jí znova, trpělivě jako vždy. "Byl jsem tvojí součástí dlouhou dobu, ale stále nedokážu pochopit lidské pocity." Řekl a zadíval se na svou dlaň, jakoby v rozpacích. "Nikdy jsem je nechápal." Zvedl oči a podíval se na dívku. "Nedokážu rozpoznat z čeho máš strach. Bojíš se tedy mě?" Znovu se zeptal se zvědavým výrazem v očích.
Dívka stále nic neříkala. Strachy ztuhlá , se zorničkami rozšířenými. Ani přemýšlet nemohla, mysl měla zmrzlou strachem. Tiše koukala do jeho hlubokých černých očí a pomalu se v nich topila, neschopna se pohnout.
"Odpověz, prosím." Řekl s rozrušením v hlase. To rozrušení vytrhlo dívku ze sítě strachu. Zamrkala. Co to znamenalo, ptala se sama sebe. Vždy si představovala Duchy Svíce jako krvežíznivé stvůry,jako bestie žíznící po duších. Ale tento vypadat jako… skoro jako člověk. Nikdy by nečekala, že by mohl být rozrušený jenom kvůli jejímu názoru. Pozorně si ho prohlédla, nevypadal jako krvežíznivá stvůra, nebo bestie. Je to vůbec Duch Svíce? Hlas, kterému věřila. Nemohl být přece úplně zlý. Hodněkrát jí pomohl a i zachránil život. Skrýval se uvnitř ní. Svým způsobem jí byl blízký. Ale přesto se ho bála. Bála se těch očí, bála se těch černých křídel. A co si vlastně myslela, že Hlas je? Co si myslela, že jí radí? Vždy si myslela, že je to nějaká její zapomenutá část, její podvědomí. Myslela si, že je to její mysl, a ne někdo jiný. A už vůbec ne Duch Svíce.
Hlas se na ní zvědavě díval, nechápal proč neodpovídá. Znal tu dívku, ona měla vždy co říci, proč teď nemluvila? Bojí se mne. Je ztuhlá strachy, proto nemůže mluvit. Odvrátil se od ní. Bojí se toho, že by ona mohla mít z něho strach. Nechtěl jí vyděsit. A co mohl čekat, je zrůda, je bestie. Co mohl očekávat? Její lid nenávidí a zřekl se Svící a nechali je v dlouhém utrpení. Měl by na ně být naštvaný, nenávidět je. Taky že je ze začátku nenáviděl, ale i po krátké době, co se schovával v této dívce a koukal na svět jejíma očima a cítil strach, který Svíce vyvolávají, je pochopil. Pochopil jejich strach a částečně jim odpustil. Obzvláště kvůli této dívce a její čisté duši. Šestnáct let v ní byl, šestnáct let jí poznával. Nechtěl jí zranit ani vyděsit. Cítil, že ona je jiná než ostatní lidé, cítil k ní zvláštní náklonnost, ale přesto jí sem přivedl aby Svícím pomohla zpátky na Blue Insula. Ví. On byl poslán aby našel někoho, koho by mohly použít jako nádobu a obživnout. Našel zárodek v břiše ženy, poznal že je jiný. Se svou omezenou mocí se jí dokázal dostat do hlavy a čekat až vyroste. Měl nečinně čekat, ale nedokázal to. Navázal s ní jakýsi stav vnitřního rozhovoru. Nedokázal nečinně čekat a dívat se, jak trpí. Proto jí pomohl a nějakým záhadným způsobem se k ní přiblížil. Bez ní se cítil neúplný a ze začátku doufal, že i ona to tak cítí. Ví. Věděl že se s ní bude muset jednou rozloučit, že ona zemře a skrz ní povstanou Duchové Svíce. Snažil se to popřít, chtěl s ní být napořád.Ale jednoho dne uslyšel hlas. Hlas ostatních Svící. Říkali, že je čas, aby přivedl nádobu. Nejdříve to odmítal. Nechtěl to udělat, ale musel. Musel, proto byl vyslán z jeskyně. Ale přece mohl zachránit její duši. A taky že to udělá, i kdyby měl zemřít.
Otočil se zpátky k dívce, která stále seděla na zemi. Oči měla zamlžené, přemýšlející mysli. Chtěl se jí dotknout a říct jí aby se nebála, aby mu věřila. Bylo by to marné, ale on se o to stejně pokusí.
„Prosím, teď mi musíš věřit. Dokážu zachránit tvojí čistou duši. Dokážu abys přežila, ale musíš mi teď věřit.“ I když se snažil, v jeho hlase se objevily stopy paniky.
Dívka na něj pohlédla, již neměla oči zamlžené.
„Proč?“ Zeptala se. „Proč bych ti měla věřit?“ Její hlas zněl tvrdě a zasáhl Hlas jako nůž, který se zaryl hluboko do jeho hrudi. Ale měla pravdu, pomyslel si. Proč by mi měla věřit, když jsem jí sem zavedl?
„Prosím, věř mi.“ Řekl a povíval se jí do tmavě modrých očí. Dívčiny oči neucukly, dívala se na něj. Pomalu a nejistě přikývla. Hlas si oddechl. Podal dívce ruku, ona ji přijala. Pomohl jí vstát.
„Dokážu tě zachránit, ale nesmíš se hýbat.“ Řekl jí a dívka znovu nejistě přikývla. Položil ruce na její ramena a zavřel oči. Nic se nedělo, dívka byla zmatená a nevěděla co má dělat. Pak se tma kolem proměnila na zelenou, která se postupně bíle rozesvicovala až zářila bíle. Dívku to světlo tak pálilo do očí, že je musela zavřít, ale i přez víčka jí světlo oslňovalo.
A najednou bylo všechno pryč. Nic nevnímala. A pak byla zase v jeskyni Svící. Nebyla tam ale sama. Duchové Svící stály kolem ní...Ne...Už to nebyly duchové. Byly hmotní, povstaly.
Vedle ní někdo ležel. Neviděla mu do obličeje, ale netopýří křídla ujišťovala, že je to Duch Svíce. Věděla...ne, cítila kdo to je. Byl to Hlas. „Duchové“ svíce si jí nevšímali a protahovali si svá získaná těla. Dívka se pokusila vstát. Nedokázala to, byla moc oslabená. Pomalu se vzepřela na rukou a přisunula se k Hlasu. Umíral, dýchal mělčeji a mělčeji. Otevřel své hluboké černé oči a podíval se na ní.
„Hlavně přežij Sall, přežij.“ Vydechl a jeho hlava klesla na zem. Už nedýchal.
„Ne, Neumírej. Teď nesmíš odejít.“ Šeptala stále dokola dívka. Z očí jí tekly slzy.
„Ne!“ Vykřikla ke stropu jeskyně. Ucítila tupou ránu na zátylku a bezvládně se skácela na zem. Ještě než ztratila vědomí viděla šupinaté nohy povstalých Svící. Šly ven z jeskyně, ven, do celého světa šířit zkázu a strach. Poslední její myšlenka byla, že je musí zastavit. Poté upadla do bezesného černého spánku.
