|
|
Vlak zahoukal a rozjel se. Hana vykročila směrem k domovu, kývla na známého výpravčího a
přemýšlela, proč musí být taková zima.
Podívala se na slunce, kterému chyběly už jen dvě hodiny do západu. Poslední paprsky měkce
hladily smrkový porost na svahu protějšího kopce...
"Podělanej podzim." Procedila Hana mezi zuby a táhla se s nákupní taškou nahoru do vesnice.
Přemýšlela, jak se po svatbě sbalí a spolu s Honzou vypadnou a už se sem nikdy nevrátí. "V létě je
tu zima a v zimě je tu kurevská zima," jak říkával její dědeček. Hlasitě oddechovala a od úst jí šla
pára. Zatímco kdekoli jinde v republice by lidé ještě chodili v šortkách, ona na sobě měla svetr,
teplou bundu a asexuální, pletenou čepici, kterou by někteří jedinci (i přes její nesporné tepelně
izolační výhody) nepoužívali ani jako síťovku na rajčata.
Tašku s nákupem na týden dopředu položila na asfaltku a z hlavy si sundala čepici- chůze do kopce
jí rozproudila krev.
"Sakra." Ať jdete kamkoli, jdete do kopce. Navíc tu není práce. Ona sama ráno dojíždí hodinu a půl
do města. A má štěstí, že vůbec mohla vystudovat. Čepici hodila do tašky s nákupem a vydala se
dál. Doufala, že jí její budoucí manžel nechal teplý oběd.
Honza nepředstavoval to, po čem toužila. Byl hubený, nebyl příliš manuálně zručný a celkově trpěl
spoustou neduhů, za které mohla výchova. Jenže nic lepšího nebylo a i přes jeho vady ho měla ráda.
Dokázal ji rozesmát a utěšit, když potřebovala. A taky ji pořád nenutil do sexu, což byla jedna z
věcí, kterých si opravdu cenila, protože stát celý den na nohou v kuchyni, kde je okolo třiceti stupňů
jí dávalo zabrat.
Mimoděk se usmála a přidala do kroku. Zrovna dnes by si dala říct, když zítra nemusí vstávat.
Jakže to říkával Marek? "Někdy se musí odpočívat aktivně." A ještě jeho oblíbené: "Využij toho, že
máš s kým. Já to mám těžký, zvlášť tady." Smutný úsměv gaye ji vždy donutil ho politovat. A to se
jí tak líbil, když byli oba mladší... Teď jsou jen dobří kamarádi.
Došla k domu, položila tašku na zápraží a zastrčila klíč do zámku. Otočila klíčem a v okamžiku,
kdy zvedala ze země tašku, jí do uší pronikl zvuk, který v jejich domě neměl co dělat.
"HONZO?!" Zařvala vzteky a vtrhla dovnitř, aby našla tu děvku, kterou si její nastávající přitáhl do
postele.
"HONZO!!" Ve dveřích ložnice se zarazila. Taška jí teprve tady vypadla z rukou. "CO TO MÁ
DOPRDELE ZNAMENAT?"
Koukám na ni, jak na mě křičí a zároveň se snaží zaměstnat si ruce. Nejdřívá skládá nákup zpátky
do tašky. Znechuceně mávne rukou nad rajčetem, které rozšlápnul bosou nohou utíkající Marek.
Pořád nadává. Sbírá prádlo, ležící na zemi. Když jí dojde, že sbírá dvoje pánské trenýrky, naštvaně s
oblečením hodí na zem, posadí se na postel a schová obličej do dlaní.
Pláče.
Zažívám pocit viny.
Snažím se ji obejmout a utěšit, ona mne odhání jak psa. Jak zablešeného psa, znechuceně, štítivě,
hlavně abych už byl pryč.
"Vypadni. Kurva, vypadni." Jdu.
Markovy trenky schovám do kapsy u bundy. Třeba mu je ještě dneska vrátím. Stejně nemám kam
jít.
Slunce už skoro zapadá, je zima. Chci se vrátit pro čepici, ale zjišťuju, že jsem si nevzal klíče.
"Co jsem to zas provedl..." Hlasitě vydechuju. S rukama vraženýma hluboko do kapes mířím k
domu, kde Marek bydlí se svými rodiči. Marek. Zatraceně... Sevřel se mi žaludek. Bylo to tak...
jiné, tak... vzrušující. Celý ten... vztah?
Nedostali jsme se daleko. Zatím nikdy, i když dnes se k tomu schylovalo... možná kdyby se
nevrátila tak brzy...
Vzpomenu si na něj, jak vyběhl z ložnice, náruč plnou oblečení, jako zběsilá módofilka z obchodu,
když zjistila, že věci od Versaceho jsou mimo její finanční možnosti. Zajímalo by mne, kde se
oblékl, a jestli mu Hanka tím dobře mířeným kopem do zadku nezpůsobila modřinu.
Musím se usmát.
Jenže... jenže co teď?
Chůze do kopce mne rozehřála. Zvoním na dveře starého domu a otevírá mi paní Jiříčková.
"Prosímvás, je Marek doma?"
"Jojo, před chvilkou přiběhl. Marku!" Zavolá stará paní do starého domu a přivře dveře. Když se
znovu otevřou, stojí v nich místo báby mladý muž. Usměju se. On jakoby mne skoro neznal.
"Tohle sis u nás zapomněl," řeknu vesele a podávám mu trenky.
On vytřeští oči, spodní prádlo mi vytrhne z rukou a nacpe si ho do kapsy tepláků.
"Prosímtě, vypadni." Dívá se na mě docela naléhavě. A chladně.
"To samý mi řekla Hanka, tak před patnácti minutama. Nemám kam jít."
"Tady zůstat nemůžeš. To nejde..."
"Proč?"
Mlčí.
"Tak proč?"
Podívá se na mě a vášeň, která mu před necelou půlhodinou zářila z očí, jako radioaktivita z
Hirošimských ulic v horkém létě roku 1945, je pryč. Namísto ní se mu v nich usídlil chlad, tvrdost a
odmítání.
"Nejde to. Jsou tu naši, není nám patnáct, abys u nás přespával. Navíc... až se to dozví lidi ve
vesnici, tak nám to dají pěkně sežrat."
No a co?? Co je jim do toho? Tvoji rodiče si mě ani nemusí všimnout a my můžeme dodělat to, co
jsme nedokončili...
"Aha," řeknu místo všech námitek duchaplně.
"Snad sis nemyslel... panebože, Honzo... Mezi náma... víš, jaká je má oblíbená barva?"
Nevím, neměl jsem příležitost to zjistit. Možná růžová...
"Nebo můj oblíbenej režisér?"
Jak to mám vědět? Nikdy jsme si moc nepovídali.
"Nebo čím se chci živit, až dostuduju?"
Ne. Nevím. Akorát jsem ti ho kouřil a tys ho kouřil mě. Na takové prkotiny nebyl čas.
"Nevím."
"Tak vidíš... Honzo, promiň, ale tohle by nešlo. To by... já tu nechci zůstat do konce života..."
Jsem brzda? Nebo kotva? Proč mne každý zahazuje?
Ne, že bych Hanku nechápal...
"Jo. Jasně. Tak čau."
Vrazím ruce do kapes a otočím se. Nevím, jestli se za mnou podíval, třeba jen s náznakem touhy v
očích, nevím. Nevím, ani, jestli byl rád, že se mě zbavil, ale dveře za mnou se zavřely až příliš
rychle. Takže spíš ta druhá možnost.
Do očí mi vhrkly slzy.
Jako nějaké buzně.
Dveře domku hlasitě bouchly. Mladá žena, s makeupem rozmazaným po obličeji a cestovní taškou
v unavené ruce, spěchala k silnici. Klíče cinkly o víko kanálu, než zmizely pod hladinou splašků.
Krok se jí stále zrychloval, až už začala skoro utíkat. Pod viaduktem zpomalila, pláč deroucí se do
očí jí znemožňoval dýchání. Na konci tunýlku se zastavila a zhluboka se nadechla.
Jak tohle mohl udělat? Jak ten kretén proč vlastně s ním spal kde se to vzalo? Proč jsem to
doprdele nepoznala takovou věc to musí být jasný když spolu začnou spát... doprdele... a ten hajzl
se furt usmíval a nic mi neřekl jedno bacardy s colou, Mafarmay...
Hana hlasitě vydechla, pak se znovu dala do kroku.
Za chvíli pojede vlak. Vlak, který ji odveze pryč, do úplně nového života, do jiného města, vlak,
který jí nabídne něco nového.
Vlak pryč z minulosti.
Vysrat se na chlapy.
Znovu přidala do kroku.
Výpravčí vylezl ze stanice, podívat se na příjíždějící lokomotivu, což byla věc, která ho nikdy
nepřestávala fascinovat.
Spokojeně sledoval ocelovou majestnánost úctyhodně zpomalující za hlasitého skřípotu brzdových
systémů a oslněn reflektory, řezající chladný, jesenický večer, se nevědomky usmíval.
Ovce z vesnice (ne, že by jich bylo moc) se kolem něj shromáždily, aby byly co nejblíže ke
kolejím, aby si sedly, aby se co nejdříve dostaly pryč, aby se vydaly na cestu.
Lokomotiva dofuněla, nádražák kývl na průvodčího, lidé z vesnice se nahrnuli nedočkavě dovnitř a
zklamaně se rozhlíželi po zabraných sedačkách a oboum ajznboňákům to přišlo k smíchu, protože
tohle lidé dělají vždy a všude a nikdy to dělat nepřestanou.
A mezitím, co se na sebe výpravčí a štiplístek spiklenecky usmívali, doběhla z vesnice žena s
cestovní taškou, mladá Horalková, snoubenka Honzíka Hložka, a evidentně spěchala, málem smetla
průvodčího, jak by ne, taková dobře rostlá holka a naskočila do vlaku.
Průvodčí se na ni nazlobeně podíval, zatímco ona zmizela ve voze. Výpravčí na něj pokrčil rameny,
usmál se a mávl rukou, že už můžou jet. Štiplístek tedy máchl na oplátku rukou na strojvůdce a ten
dal povel k pohybu.
V tom se na nádraží přiřítil Honza.
Podíval se zmateně na odjíždějící vlak a pak se vrhnul k výpravčímu.
"Prosímvás, nastoupila do toho vlaku Hanka?" Zeptal se udýchaně.
Hleděl jsem na něj přes kouřící hrníček kakaa. Důvod jeho smutku se zdál prostý- utekla mu dívka- koho by to nevzalo. Proč utekla, to pro mne zůstávalo tajemstvím.
"Jsi v pohodě?" Optal jsem se ještě jednou.
"Jo." Odpověděl mi nepřítomně.
"Aha." Ne, že bych mu mohl uvěřit.
"Prosímvás, kdy pojede další vlak?"
"Za patnáct minut. Rychlík."
"Bude tu stavět?"
"Ne."
"Aha. Děkuju. Za všechno." Vstal a nechal nedopité kakao na svém místě.
Když byl ve dveřích, ještě jsem na něj houkl takovou tu frázi, kterou opravdu moc často
nepoužívám: "Všechno bude dobrý." Otočil se na mě a smutně se usmál, jakoby sám moc dobře
věděl, že ano. Pak odešel. Vzal jsem do ruky takřka dokončenou křížovku.
Zatímco jsem dumal nad nevodivou látkou na osm (druhé písmenko je Z), začala pískat konvice.
Vstal jsem a zrovna v okamžiku, kdy horká voda začala skrápět pytlík s ovocným čajem, venku
zastavila lokomotiva dřevorubců, kteří měli odpolední směnu nahoře v kopcích.
Předák, velký chlap se srostlým obočím a hrubým hlasem, vyskočil z mašiny na nástupiště a za ním
byl vyložen schlíplý muž. Předák ho silným stiskem sevřel kolem relativně tenké paže a táhl ho za
sebou.
"Honza?" Optal jsem se zatím prázdné místnosti a sebe, zatímco horká voda zákeřně stékající po
vnější stěně hrníčku, mi opařila prsty. Předák vešel do kanceláře a byla z něj cítit pálenka. Ne, že
bych mu něco vyčítal.
Nešťastného, promrzlého Honzu postavil do rohu.
"Tady ten kretén ležel na kolejích nahoře v kopci."
"Já vím, kdo to je. Nechte ho tady, nemusíte se bát."
"Fajn, díky."
"Nashledanou."
Předák vyšel a sotva malou místností zavanul průvan, zavládlo ticho. Díval jsem se na tu zmučenou
postavu a zmučená postava se dívala do země.
"Kafe?"
Nic.
"Dáš si kafe?"
Pořád ten stejný nepřítomný výraz kamsi do studené podzimní noci.
"HONZO!" Trhl sebou. "Dáš si kafe?"
"Ne, díky... já kávu nepiji."
"A co si dáš? Vždyť se úplně klepeš, musíš do sebe dostat něco horkýho."
"Jo, to musím... Dám si to kafe, díky.."
Mlčky jsem přešel ke konvici, mlčky jsem napustil vodu, mlčky jsem konvici zapnul, mlčky jsem
se podíval na Honzu. Ten zase mlčky seděl. Hotový Mlčenlivý obraz od Boba S. Illentse.
"Promiňte mi," řekl najednou a koukal do země.
"Co se stalo?"
"Je to... složité."
"Aha."
Další mlčení, tiché poděkování za kávu, usrknutí.
"Je horká," dodal jsem takřka zbytečně.
"Odjela," prohlásil, takřka zbytečně. "Odjela a už se nevrátí."
"Proč, Honzo?"
"Podvedl jsem ji."
To mne docela zarazilo, nenapadala mne jediná další dívka z vesnice, která by stála, či projevovala
zájem o Honzu, mladého, začínajícího programátora, momentálně bez práce, nijak výrazně
krásného, či sečtělého. Zeptal jsem se ho tedy s kým. Odpověď mne zarazila.
"Marek Jiříček?? To snad... nemyslíš vážně."
Mlčel. Pak začal plakat. V tu ránu jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Mé hodinky, za vydatné
pomoci smyslu pro povinnost, mi to ovšem připomněly.
"Honzo... já teď musím jít hlásit vlaku. Pak si o tom popovídáme."
Žádná odpověď. Jen skelný pohled, hypnotizující vzor na sešlapaném koberci. V klidu jsem tedy
odešel k pultu nahlásit vlaky a optat se, jak jsou daleko, abych je mohl zkorigovat.
Kdo by to byl řekl, že zmožený Jan Hložek najednou procitne a uteče do temné noci?
Povzdechl jsem si.
"Všem vlakům na trati, dávejte si pozor, tady u nás je sebevražedník. Konec."
Jít ho hledat ven do studené noci jaksi nemělo cenu.
Nebo ano?
"Marku... Marku, no tak... počkej... no tak počkej... musíme si promluvit." Přerušil mé objímání.
Necita jeden. Odtáhl jsem se.
"Co se stalo?" Povznesený tón mi moc nešel...
"Slyšels, co se stalo Honzovi Hložkovi?" Zeptal se mne. Že by...? To snad ne...
"Myslíš to, jak ho tahali z hospody? Ožralýho, že nemohl chodit? A pak ho museli táhnout zpátky,
aby se vyspal pod stolem, protože neměl klíče od domu?"
"Taky jsi ho táhl?" Jakoby nic si sedl.
"Jo." Alespoň vidíš, jak, jsem zodpovědnej. Pocit viny mi tuhle mírně ironickou poznámku
nedovolil pustit přes rty. Honzu včerejšek dost vzal. Překvapivě. Asi dobře, že už byl tak napitý,
když jsem přišel... "A co s ním?"
"Víš, proč se tak strašně opil?"
"Máš tady pěknou zimu... Prý mu utekla Hanka... Miláčku, zahřej mě." Sedl jsem si mu na klín. To
ho vždycky dostane do varu. Místo toho se díval pořád stejně chladně.
"Spal jsi s ním." Žádná otázka. Jen prosté konstatování. Položil jsem mu hlavu na rameno. Pevně
jsem ho objal. Netřásl jsem se zimou.
"Ne... Jen jsme... si občas... udělali dobře."
"Proč?"
"Omlouvám se."
"Proč jsi to s ním dělal? Nestačím ti snad?" V jeho hlase zazněla mírná plačtivost. Jeho paže mne
pevně sevřely.
"Nevím... bylo to jiné. To vzrušení, víš? Jiné než s tebou." Jeho sevření povolilo. "Ale ne, ne lepší!
Lepší, než s Tebou to být nemůže, miláčku." Začal jsem ho hladit na tváři a pokusil jsem se ho
políbit.
"Nesmíš tohle dělat... To prostě nejde, Marku. Víš, že jsi mu ohrozil život?"
"Vždyť se jen opil, zítra vstane a až se dostane z kocoviny, tak..."
"Ne. Včera než se tak zřídil si lehl nahoře na trati na koleje. Kdyby neměl vlak z Brna zpoždění,
tak by ho to rozmašírovalo na něco, co by se dost podobalo masu na karbanátky. Chápeš? Kvůli
tomu, že sis ním hrál... tohle nemůžeš dělat. Vždyť ten kluk neumřel jen díky úplné náhodě...
Dokážeš si představit, že bys ho měl na svědomí? Dovedeš? Jak by se ti s tím žilo?"
Chtěl jsem říct, že blbě, ale zvládl jsem to až napotřetí. A navíc si nejsem jistý, jestli mi bylo
rozumět.
"Dochází ti to konečně?"
"Ano." Hlasivky jakoby odmítaly dál pracovat... Musel jsem mrknout. Ani jsem si nevšiml, kdy se
mi do očí nahrnulo tolik slané vody...
"A teď ještě ta věc..." Řekl mi a jemně slzu setřel. "Víš, jak se cítím já?"
"Promiň, promiň, promiň, promiň..." nevím, kolikrát jsem to zašeptal, ale líbal jsem ho přitom na
tvář a už jsem doufal, že tohle utrpení skončí a jeho oči opět zjihnout a budou se na mně dívat tak
láskyplně, jako vždycky. A ona pořád žádná změna...
"Je mi hrozně, že ke mně takhle chováš. Záleží ti na mně vůbec?" Záleží, moc, miláčku, tak už se
nezlob. Zvládnul jsem jsem jen kývnout hlavou, jakože ano. "Stálo to za to vzrušení?" Nic nestojí
za to, aby ses na mne zlobil, prosím, prosím, usměj se a řekni mi, že mě máš rád.
"Víš, že v případě nevěrnosti bych k tobě měl ztratit důvěru... a vztah bez důvěry nemůže fungovat
a je zbytečný." Takhle pevně jsem ho ještě neobejmul. Takhle pevně jsem ještě nikoho nikdy
neobejmul.
"Ale já ti odpouštím." Zastavil se mi dech. Pak jsem se úlevně nadechl. Chvíli jsem se nechal
hladit po zádech.
"Proč?" Musel jsem se zeptat.
"Miluju tě. A věřím, že tobě to stačilo. Že tě další experimentování přešlo. Ostatně řekl bych, že
Honzu jakékoli další experimenty taky přešly."
"Volal jsem s Hankou, pozítří se prý vrátí a je ochotná si s Honzou promluvit..."
"Alespoň, že tak."
Pak se na mne usmál.
Konečně.
"Už se nezlobíš?"
"Zlobím. Jasně, že se zlobím. Jen se na tebe nějak nedokážu mračit. A nechci si kazit ty společné
chvilky..."
"Mamka říkala, že můžeš dojít v sobotu na oběd."
"Tak jo... Za půl hodinky tu končím, můžeme pak zajít ke mně domů a tam mi ukážeš, co jsi s tím Honzou vlastně dělal..."
Zasmál jsem se. V očích mu svítilo takové to... co mu tam hoří těsně předtím, než se začneme
milovat...
"Já tě prostě miluju, ty můj úžasnej nádražáčku."
Nasadil jsem si jeho čepici a zatímco jsem ho líbal na oušku a on vzrušeně vzdychal, nechal jsem
všechny ty události posledních dvou dnů za sebou a rukou jsem mu zajel do kalhot. |
