Kopyta zacvakala po
kočičích hlavách. Zvuk roznesl
opuštěným nádvořím lehký
jarní větřík, aby ho mohl zas skrze ozvěnu
vrátit nazpět. Odrážen od vysokých zdí
hradeb z tmavých kamenů putoval dál do ztracena.
Deneb zaváhala. Vždy
jí to absolutní ticho, rušené jen
popraskáváním malých plamínků ohně
líhnoucího se jakoby odnikud, slepě
tápajících po kamenech a znovu
uhasínajících, rozhodí. Byla zvyklá na
šum, ryk a halasení stovky tvorů a bytostí. Pamatovala
si obrovské trhy, kde se obchodníci přeřvávali,
který z nich má lepší zboží.
Těžko odolatelné vábení spoře oděných
nymf, lákající poutníky a
válečníky do svých komnat.
Pobíhání zakrslých skřetů a
plácání křídel writů.
Všudypřítomný hluk a pach. Časy se
mění. Časy jsou zlé.
Proběhla hlavní
branou do vstupní síně Bellzebubova paláce.
Ozvěny jejích kroků získaly
v uzavřeném prostoru na intenzitě. Síň,
nyní chudě vybavenou, proběhla bez zastavení až
k obrovským vratům z temné oceli ve tvaru listu,
jenž celou místnost uzavírala.
Namodralé jiskry
z jejích podkov dosvětlovaly celou ponurou atmosféru
kdysi bohatě vyzdobené místnosti. Nechala si je zhotovit
před pár týdny u kováře Vittoria.
Šikovný a nadaný mladík z řad lidského
plémě obdařený magickou mocí, který do
podkov zatloukl runy Výdrže. Mohla tak běžet celý
den i noc a dechu se jí pořád dostávalo.
Bezděčně se
otřásla. Když mladíka při práci pozorovala,
musela uznat, že jeho nadouvající se svaly
potřísněné potem ji svým způsobem
přitahovaly. V mysli se jí zhmotnila Vittoriova
mladistvá tvář. Tmavé kudrnaté vlasy,
hluboké oči, ostře řezaná tvář
s dobráckým úsměvem.
„Hloupneš.“
řekla si sama pro sebe a zakroutila hlavou.Vždyť ona byla
Železná panna, posel Bellzebubův. Ona lidskou rasou pohrdala a
ještě před pár lety, by toho opovážlivého
mladíka sama bez kouska citu rozčtvrtila. Časy se
mění. Teď mu musela ještě zaplatit
neslýchanou hromadu zlata, co si za podkovy řekl. Časy jsou
zlé.
Vzala za mohutné, ale
neobyčejně lehké klepadlo a několikrát
s ním udeřila o kovové veřeje. Ozval se zvuk ne
nepodobný válečnému gongu gnomů, který se
jal pomalu ztrácet v přebarevných oknech a
vzdáleném stropu. Z trámů,
křížících se daleko nad hlavou, se snesl prach a
za nespokojeného pískotu vylétlo pár
netopýrů.
„Řekne mu
to.“ kníkl skřípavým hlasem Sanir. Toužebně
se zadíval na postavu v královském rouchu
sedící na kamenném trůnu.
„Řekne mu to a
Bellzebub proti nám vytáhne.“ zíral psíma
očima na vládce.
„Bellezbub je nic!“
vyštěkla osoba sípavě tak prudce, až se nadzvedla.
„Už nemá žádnou moc. Jeho panství se
rozpadla na prach.“ s námahou se znovu posadil. „Jeho
vláda skončila.“ prohlásil skoro šeptem Naadir.
Tvář bez kůže a svalů se mu roztáhla
v pomyslném úsměvu. Kašmírová
zář vycházející z prázdných
očních důlků duhově opalizovala.
Pán má radost,
vylíhla se v prostoduché ohyzdné hlavě Sanirovy
myšlenka. Rád dělal pánovi radost.
„Vláda
skončila.“ pokračoval skoro neslyšně Naadir.
Najednou, jakoby se probudil z velmi hlubokého a
vzdáleného snu, pokýval lebkou a zamyslil se:
„Pošli pro Lucretii.“ Zadíval se do
zpitvořené tváře Sanira. „Vyřiď
jí, že Naadir pro ní má práci. Ať se
jí ani nedotkne, ať ji sleduje jako oko v hlavě.“
Sanir horlivě
přikývl, až mu jeho přerostlé tučné
uši zamávaly, a rozběhl se ke dveřím.
Točité schodiště zdolával po třech schodech
až dorazil přibližně do poloviny věže. Tam se
zastavil, aby popadl dech. Posledních pár schodů na
rozlehlé odpočívadlo s balkonem slezl už
opatrněji. Vystoupil na terasu a zpod koženého kabátce
vytáhl přívěšek s dřevěnou
píšťalou. Přiložil ji ke svým oteklým namodralým
rtům a zhluboka foukl. Vyloudil skoro neslyšný
táhlý zvuk, který okamžitě sebral vítr a
odnesl do dály. Sanir spokojně frkl a otřel si poprskanou
bradu do rukávu. V zápětí mu odpověděl
vzdálený skřek, ze kterého šel mráz po
zádech i nejotrlejšímu válečníkovy.
Další odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a
ozvala se o dost blíže. Šum větru přehlušil
pleskot křídel rozrážející vzduch a na
kovovém ohradí odpočívadla přistál ten
největší writ. Velikostí by se mohl přirovnat ke
střednímu drakovi. Obtočil pařáty okolo tyče,
složil křídla na zádech a pokynul Sanirovy
obrněnou hlavou.
Kde jsi byl? pomyslil si
skřet?
Na lovu. Měl jsem hlad.
přišla mu bezhlasná odpověď.
Hodný. poplácal
přátelsky obludu po tlustém krku a vyšvihl se do sedla,
jenž měl writ upevněn řetězy hned za krkem.
Něžně vzal do ruky otěže.
Musíme najít
Lucretii. vyslal jezdec myšlenku.
Writ se
s lomozícím skřekem odrazil od svého bydla,
až zapraštělo a z balkonu se uvolnilo několik
kamenů; spustil se střemhlavým pádem podél
stěny věže. Sanirovy vlály zbytky vlasů okolo hlavy
a v uších mu jen hučelo, jak plaz nabíral
rychlost, ale nebál se. Věřil mu. Po tváři se mu
rozlil úsměv.
Jen pár metrů nad střechami
prvních budov writ roztáhl svá velkolepá
křídla a vyrovnal střemhlavý pád do
klouzavého letu. Několikrát mocně máchl
křídly, aby nabral výšku, a už nechávali
město svého pána za sebou. Temně černé
věže, tyčící se do takových
rozměrů, až střecha jedné z nich párala
břicho valícím se tmavým mrakům, jim jakoby
kynuly na rozloučenou.
Writ plachtil vysoko nad
zemí, pod hranicí temných mraků líně se
převalujících po obloze. Pod ním ubíhala
rozervaná krajina plná kamenů a hrubého
nazrzlého písku. Občas se mezi kameny probojoval
k životu pahýl stromu nebo keř bez listí.
V tomto kopcovitém kamenném kraji bylo málo
živého. Čišel z něho zmar, zkáza a smrt.
Nádherná to
země. pomyslil si Sanir a užíval si rychlou cestu na
hřbetě plaza. Ten mávl křídly jen
zřídka, aby udržel výšku, jinak
využíval prodění vzduchu nad vyschlou krajinou. Co
chvíli míjely hřbitov, kde se mezi náhrobky
klátivou chůzí kolébaly postavy. I na tak velkou
vzdálenost byla vidět odumírající a
odpadávající tkáň nemrtvých.
Sanir trhl uzdou a popíchl
writa patami. Plaz zvrátil hlavu na dlouhém krku a vydal ze sebe
skřek, který se rozlehl krajinou. Pravé křídlo
přitáhl k tělu a piruetou se propadl o několik
metrů níže. Skřet na jeho hřbetě hýkal
radostí jako malé dítě. Líbil se mu
nebezpečný let. Vždy to příjemné
mrazení v podbřišku a tříslech. Euforie
z přežití, která vybuchla v hlavě jako
ohňostroj ho uspokojovala. Při tomto nebezpečném
manévru málem vypadl ze sedla.
Zkusil to ještě jednou.
Tentokrát na druhou stranu a nechal writa protočit hned
dvakrát za sebou. Ječel při tom jako smyslů
zbavený a cítil, jak mu v žilách bublá
krev a slyšel tlukot vlastního srdce. Když ještěr
manévr vyrovnal, perlil se Sanirovy na čele pot.
Zkus to ještě jednou a
přistanu na hřbetě. osočil se na něj myšlenkou writ.
Vyzývavě stočil hlavu k zemi. Manévr je dostal
opět o něco níže, takže se pařáty skoro
dotýkal rychle ubíhajících vrcholků
stromů.
Ráz krajiny se
změnil. Už to nebyla holá kamenitá poušť.
Hřbitovy s nemrtvými vystřídaly
nejdříve ojedinělé hloučky suchých
stromů, jejichž pahýly čněly do výše a
vrhané stíny vypadaly hrozivě. Atmosféru těmto
stínům dodávaly šelmy, které se tu a tam mezi
stromy proplétaly. Hnijící maso na nich
stěží drželo, ale to jim očividně nevadilo
v mrštném a rychlém pohybu. Temně
černé oči bez žádného bělma
žhnuly, nelidské drápy rozrývaly zem.
Hloučky stromů
získávaly na síle, až se spojily v jeden regulérní
les. Dokonce i pahýly nebyly tak mrtvé a obalilo je temně
šedé jehličí.
Writ nabral výšku,
aby získal větší přehled. Sanir se mu
nakláněl přes krk, aby viděl na zem a při
každém dalším máchnutí křídly
hrozil, že přepadne a zřítí se dolů. Pak
konečně les rozdělila do dálky se táhnoucí
pěšina. Dvojice se snesla a uháněla podél cesty.
Něco vidím! zaradoval
se writ a zaostřil svislou zornicí na horizont, kde se zvedala vlna
prachu od jezdce.
„Je to ona?“
zavřískl netrpělivě Sanir. Jeho skřetí
oči byly mizerné, ale sluch měl vynikající.
Momentálně mu ale ušní boltce vyplňoval pouze
hučící vzduch.
Musím blíž.
odsekl ještěr otráveně. Propnul své tělo a
několikrát rychle za sebou máchl, až skřet ve
svém sedle poposkočil a málem si překousl jazyk.
Po prašné cestě
cválal temně černý oř. Ze štěrbin
v plátovém brnění chránící
jeho hlavu zářili rudé oči. Kov chránil i
většinu jeho těla a na některých místech to
vypadalo, jako kdyby pláty držely tělo pohromadě.
V některých místech bylo vidět skrz koně.
Zářivě bílé kosti kontrastovaly se zbytkem
černé srsti.
V zdobeném
koženém sedle se vznešeně nesla žena.
S jejími bohatými rudohnědými vlasy si
hrál vítr. Neposedně jí strhával
jednotlivé plamínky do její štíhlé
tváře. Mnozí jí považují za
krásnou, nebýt našedlé pokožky, až skoro
fialových rtů a oranžových očí. Její
jezdecký úbor z tmavé kůže
zdůrazňoval její postavu. Plný, hluboký dekolt,
útlý pas a stehna vypracovaná k dokonalosti
ježděním v sedle.
Nad hlavou se jí mihl
velký stín. Ostražitě vzhlédla a
zádového pouzdra bleskurychle vytasila dlouhý, lehce
zakřivený meč. Přitáhla udidlo a kůň se
neochotně zastavil. Pokusil se vzepřít a postavit se na
zadní, ale jeho majitelka to předpokládala a
sevřením nohou mu dala najevo, kdo je tu pánem.
Nespokojeně odfrkl a od tlamy se mu odpoutal obláček
dýmu.
Přistávající
ještěr zvedl oblaka prachu. Vztyčil hlavu k nebi a
zaryčel, až musela Lucretie odolávat pokušení
přiložit si dlaně k uším.
Sanir
se spokojeně svezl podél krku plaza na zem.
S povýšeným úšklebkem vykročil
k Lucretii.
„Bylo
tohle divadlo nutné?“ osočila se na něj a writa.
Vyzývavě si prohlédla čepel svého stále
taseného meče.
Sanir
opět o krok ustoupil, jakoby se chtěl schovat za svého
společníka. Hodil po něm zamračený pohled.
No
co. Chtěl jsi ji dostat do svého špinavého brlohu, tak
se ti snažím pomoct. utrousil nevinně ještěr. Sanir
se ještě více zamračil.
„Co
si to tam vy dva špitáte? Víš, že tohle
nesnáším Sanire.“ elegantně zastrčila
meč zpět do pouzdra a vyzývavě sesedla z koně.
Protáhla se a obzvláště si dala záležet,
aby ji skřet viděl ze správného úhlu.
Sanir
nasucho polkl.
Plaz
se v duchu ušklíbl nad skřetovou jednoduchostí.
Pohrávala si s ním a Sanir byl jako ovečka. Ovečka
připravená na porážku.
„Nadir
si tě žádá.“ získal zpět svou ztracenou
odvahu Sanir. „Chce, abys našla Deneb, …“
„Sss..“
utla ho Lucretie zdviženým prstem a se skoro
šíleným výrazem ve tváři. „Ta
proradná mrcha. Zrádkyně nekromantů a Bellzebubova děvka!“
s každým vysloveným slovem zvyšovala hlas a
přibližovala se ke skřetovy s nenávistným
výrazem ve tváři. Oči jí žhnuly
zlostí a Sanir by byl nejradši kdekoliv jinde, než teď a
tady.
Věděl,
že tyto dvě mocné ženy jsou si sobě těmi
největšími sokyněmi a ani jedna by využila tu
nejmenší možnost zbavit se té druhé. Deneb udělal
chybu. A Lucretie ji hodlá využít.
„Až
ji dostanu do rukou, bude umírat! Hodně dlouho bude
umírat!“ syčela dál Lucretie a její
tvář počala brunátnět i přes její
přirozenou bělost.
„Nadir
si přeje, abys ji nezabíjela…“ špitl skřet.
„Cože?!“
vyskočila jezdkyně a oči se jí rozšířily
zlostí. „Co si myslí? Že Bellzebubovy neřekne co
plánujeme? Že si to nechá pro sebe?“
„Chce,
abys ji sledovala a zjistila, co s pánem pekel
plánují.“ začal opatrně Sanir.
„Máš nahlásit cokoliv, má paní, co by
mohlo ohrozit náš plán a říši.“
Mezitím
se Lucretie uklidnila svou zlost. Zamyšleně našpulila rty,
až se skřetovy rozklepaly kolena. Položila ruku na jeho skoro
holou lebku a prsty si pohrála s jeho zbytky vlasů. Pomalu a
vyzývavě ho obešla. Sanir jen přivřel oči a stěží
potlačil touhu.
Žena
se mu přes rameno naklonila k jeho špičatému uchu.
Vlasy ho zašimraly na krku a z dechu, který mu šelestil
těsně u ucha mu naskočila husí kůže po
celém těle. Mrazení v tříslech se ozvalo
ještě silněji, než kdy zažil. Studená ruka
s alabastrovou kůží se obtočila kolem jeho krku.
Nyní se jeho tělo nekontrolovatelně rozklepalo celé a
z pokřivených úst mu uteklo něco jako vzlyk.
„Ale
až ji dostanu do rukou,“ stisk na jeho krku zesílil. „vyřiď
Naadirovy, že až ji dostanu, chci ji jen pro sebe.“
zašeptala mu do ucha se zasněným pohledem upřeným
někam, co viděla jen ona.
Sanir
jen přidušeně přikývl a zůstal stát jako
solný sloup s rukama podél těla. Už se nemohl
skoro nadechnout a před očima mu vyskakovaly hvězdy a
zastíraly mu zrak, ale jeho vyboulený poklopec
nenasvědčoval, že by mu takovéto
počínání bylo nepříjemné.
Všimla
si toho u Lucretie a s úsměvem mu zajela rukou pod kazajku.
Zesílila stisk na krku a dlouhými nehty přejela po jeho
žabí hrudi, až mu tam naskočila zarudlá linka. Sanir
se propnul jako luk. Nehty se zastavily a zaryly se do kůže.
„Připoutám
jí k obětnímu stolu,“ šeptala mu do ucha,
zatímco se Sanir dusil a jeho tělo se svíjelo
v začínající agonii. „Začnu od jejích
kopit,“ na hrudi se zaperlily kapky krve. „A velmi pomalu se budu
přesouvat výše.“ odhodila od sebe dusícího
se skřeta na pokraji svých sil. Upadl na zem a lapal po dechu.
„Vyřiď
to Naadirovy!“ houkla když ho obcházela. Vyšvihla se do
sedla svého oře, objela stále ležícího
Sanira a zmizela v oblaku prachu.
„Á
Deneb! Přistup a přidej se k nám!“ zvolal
radostně démon. Jeho mocně osvalené tělo se
tyčilo do výšky a křídla
z černých per zakrývaly skoro celý
monumentální kamenný trůn, na kterém
seděl. Morda se mu zvlnila v úsměvu a spodní
přečnívající špičáky trčely
do půlky tváře. Mohutnou tlapou opsal široký
oblouk, jakoby chtěl obsáhnout celou rozlehlou místnost.
„Vítám tě!“ znovu zahřměl.
Deneb
zůstala rozpačitě přešlapovat u dveří. To,
co chtěla sdělit pánovy, vyžadovalo soukromí.
V této místnosti rudě osvětlené
obrovským ohništěm ve středu místnosti bylo
všechno, jen ne soukromí.
Z každé
strany trůnu stály démoni jako sochy. Jen
ostražité kočičí oči prozrazovali, že
jsou plni života. Jejich pancíře na širokých
hrudích se leskly a odrážely žhavé uhlíky
z ohniště. Po obvodu sálu ze zdiva trčely
děsivé grimasy zdánlivě kamenných
chrličů, jejichž temné oči těkali po
okolí. Všude po podlaze ležely na polštářích
démoni všech ras, tvarů a velikostí. Od
nejmenších ale nejzákeřnějších
rarachů až po …….. A mezi nimi se svíjely
duše.
Skoro
průhledné, ale jejich těla byla očividně
hmotná. Většina jich byla svázána do kozelce
těžkými řetězy a démoni si s nimi
pohrávali dle libosti. Občas do nějaké někdo bodl
trojzubec, elegantně rozpáral břicho drápem nebo se do
hříšníka s chutí zakousl.
Ukřižované
duše podél stěn hlasitě sténaly a zvuky
dopadajících bičů rvaly uši. Průsvitná
krev z ran létala vzduchem, aby se dopadem na zem vypařila. Celou
halu vyplňovalo kouzlem ztlumené naříkání
a halasení trápených duší.
„Přistup
a neostýchej se,“ vyzval ji znovu démon z trůnu.
„Přidej se a pojď se také pobavit.“ a
přitáhl si k sobě jednu z duší,
které klečely u trůnu. Byla to mladá dívka a
její nahé éterické tělo se chvělo
strachem. Držel ji za řetěz, který byl
připevněn k obojku a jedním trhnutím ji strhl na
kolena. Deneb vykročila, proplétala se mezi
válejícími se démony a střežila se na
nikoho nešlápnout. Zpod hustých obočí ji zle pozorovaly
desítky párů očí. Zrádce nemá
nikdo rád, připomněla si.
Doklopýtala
k trůnu čelem k Bellzebubovy a duše dívky se
třásla, až řetěz tiše řinčel.
Krátkým pohledem sjela pevné a pružné
tělo průsvitné dívky a v podbřišku
jí zamravenčilo. Pohled ale upřela do
kočičích očí vládce pekla.
„Potřebuji
s tebou mluvit, mocný. Nesnese to odkladu a hlášení
je určeno pouze pro tvé uši.“ napřímila a
snažila se nevnímat tiché kvílení
dívky, které v ní probouzelo nezvladatelný
chtíč.
Bellzebub
se usmál. Vycítil její nervozitu zahalasil:
„Nepřeji si být nikým rušen!“
Přítomní démoni začali odcházet
každý po svém způsobu. Mocní a vlivní
mizeli za třeskutého halasu magickými formulemi,
méně mocní se mohli jen na tiché zmizení a
sluhové a démoni nejnižší třídy se
vytratily po svých. Zůstaly jen duše roztroušené
po podlaze. Deneb se rozhlédla. Překvapilo ji, jak rychle se
velký sál vyklidil.
„Neboj
se, duše nic nevyzradí.“ spiklenecky se k ní
naklonil pán pekla a přitáhl si duši až ke
své noze. Jedním pařátem ji držel za obojek a
druhou majetnicky hladil ve vlasech. Kvílení se změnilo
v přerývavé fňukání.
Očividně to byla jeho oblíbenkyně a vyhovoval ji odstup
ostatních démonů, kteří si nebraly
servítky. Takto mladou duši chce vlastnit každý, a
v pekle se nestárne. Jen trpí. Nyní ji
přehnaná pozornost znepokojovala. Podle její krásy si
však ve smrtelném světě pozornost naopak
užívala. Možná proto je tady, zamyslela se Deneb.
„Poslouchám.“
nahnul se ještě blíže k Deneb, až
ucítila jeho dech. Potlačila dávení. Takhle
zblízka byly jeho oči uhrančivé, plné moci a zkázy.
„Nadir
chce porušit dohodu,“ špitla a mimoděk se
přikrčila.
„Cože?!“
zahřímal pán pekla a vztyčil se do celé
své velikosti. Duše bolestně vykřikla, protože ji
pořád držel za obojek. Nyní měla nohy půl
metru nad podlahou a lapala po dechu. „Ten čubčí syn
chce porušit dohodu, která trvá tisíce let?“
vytřeštil na Deneb nevěřícně a
zároveň zlostně oči.
„Vypadá
to, že ano.“ opatrně přivětila Deneb.
„A
jakpak to chce milý pan Naadir udělat?“ znovu, nyní
už klidnější, usedl na trůn. Nohy duše se
dotkly podlahy a snažila se lapat po dechu, ale pán jí to
nedovolil a držel obojek pevně. Škoda, že duše
dýchat nemusí, nikdy znovu nezemřou, ale pocit bolesti a
dušení zůstává. Mohl jí takto nechat
dusit několik dní. Koulela očima a marně se snažila
pánovy rozevřít pařáty. Se zájmem si
prohlížel svíjející se tělo a druhou
rukou drápem přejížděl po loketníku
trůnu.
„Přišel
na způsob, jak oddělit duši od těla a jak ji i
uchovat.“ sebrala zbylou odvahu
Železná panna. „Sbírá síly na
útok na Bránu mrtvých, aby měl kontrolu nad
průchodem.“
„Tím
nás odřízne od přísunu nových
mrtvých a od duší.“ dokončil zamyšleně
Bellzebub. „Když ví, jak uchovat a eliminovat duše,
už nás nepotřebuje. Koukám, že jen těla
už mu nestačí co?“ opět zvýšil hlas.
