|
Slunce se začínalo
prodírat do údolí, kde ptáci už hlasitě zpívali své písně. Mlha se pomalu
rozplývala, čímž odkrývala pohled na dávno zapomenuté místo. Řeka zurčela v
hlubokém údolí a první
paprsky dopadaly na louku, kde se páslo několik srn. Nový den probouzel bohem
zapomenutý kraj, kde před dávnem bylo každé léto tolik života. Přes příjezdovou
silnici, která byla opravdu v chatrném stavu, leželo spoustu popadaných stromů
a v každé nepatrné puklině rostla tráva. Náznaky dávné cestičky, jež vedla ke
zbytku dřevěných schodů s železným zábradlím, pokryl travnatý porost a pár
mladých smrků. Nad schody byla popraskaná betonová plošina, na které se tyčily
trosky polorozpadlé budovy. Střecha byla úplně zřícena a horní patro téměř v
troskách. Pod schody přes zbytky rozbité asfaltky se přes hustý porost rýsovaly
trosky. Skrze mladé stromky bylo sotva možno rozpoznat chatky, které dodnes
ještě stály jako pomníky krásných vzpomínek ale i hrozných časů. Jen málo z
nich vypadalo tak jako kdysi, když tu ještě bývalo plno dětí a radosti. Po
některých chatkách zbyl jen betonový základ, který byl zčernalý popelem.
Betonové schůdky, vedoucí do Zelené budovy poničené časem a událostmi, které
toto místo uvedly v zapomnění, zůstaly jako němý svědek všeho, co se zde
odehrálo. Dveře od Zelené byly vyvráceny a uvnitř bylo vše zchátralé a
poničené. Navenek si zachovala svůj tvar, ale čas se na ní podepsal stejně,
jako na všem ostatním.
Ptáci už vesele
zpívali a krajem vládl nádherný klid. Srnky, které se pásly na palouku pod
táborem, náhle vyrušil závan větru nesoucí pach, který pro ně odedávna znamenal
nebezpečí a jako na povel všechny na ráz odstartovaly úprkem pryč. Netrvalo
dlouho a z povzdálí sem doléhaly hlasy, se kterými se po chvilce objevily i tři
postavy.
„Tak a jsme tady.
No páni, tady to vypadá. Skoro bych to tu nepoznal. A hele, Zelená budova ještě
stojí.“ rozhlížel se blonďatý muž asi tak okolo čtyřicítky. Sundal si tmavé
brýle, aby se lépe rozhlédl kolem.
„No, ale zato ta
velká to má už za sebou. Hele, vážně do toho chceš jít?“ lamentoval vysoký muž
s elegantním knírem, který vypadal o něco mladší. Měl tmavé vlasy svázané
do culíku sahající až po lopatky.
„Marku, kdybych si
nebyl jistý, tak bych tě sem netahal. No řekni, Šárko, nebývalo to zde úžasné?“
prosazoval si Radek a nasadil si zpět své tmavé brýle, aby nemusel mžourat při
ostrém slunečním světle. Měl příliš citlivé oči, proto raději vyhledával stinná
místa.
Šárka se usmívala
nad starými vzpomínkami a pak řekla. „Bejvalo to zde opravdu hezké. Jezdili sem
super lidi. Kde je jim však dnes konec, to nevím. Myslím, že to smysl má a já
do toho jdu.“
„Dobrá, tak tedy
pojďte. Porozhlédneme se tu, ať zjistíme, co je třeba.“ navrhl Marek, přičemž
si promnul svůj nenápadný knír.
„No, počítám, že se
bude muset udělat vše znova.“ pokyvoval si Radek. „Všechno nové. Bude to sice
investice, ale při dnešní situaci si myslím, že se to vrátí. Přiznám se, že mi
ani nejde tak o ty prachy, ale chci to tu zrekonstruovat. Chci, aby to tu bylo
tak, jako před pětadvaceti lety.“
Pak se všichni
porozhlíželi kolem. Všude byla vysoká tráva, křoviny a stromy. Dvacet pět let
zde nikdo nehospodařil a tak to i podle toho vypadalo.
„Pojďte sem, něco
jsem našla!“ volala Šárka od bývalého vlajkoviště.
Marek s Radkem popoběhli
směrem k ní, ale museli si prošlapat cestičku skrz hustou a vysokou trávu,
která byla ještě mokrá od ranní zářijové rosy. Náměstíčko s vlajkovištěm nebylo
k poznání. Tam, kde dříve byla tráva jemně posekaná a udusaná, byla teď vysoká
a hustá. Vyrostlo zde i několik mladých smrků, borovic a pár ostrůvků s
maliníkem. Když všichni přiběhli, do tváře jim padl údiv.
„Co to je?“ zeptal
se Marek.
V místech, kde
bývalo vlajkoviště, se tyčil ještě zlomený ztrouchnivělý stožár a pod ním bylo
v zemi několik dřevěných křížů. Ty byly stlučeny ze zbytků chatek, které
nepřežily. Šárka se k nim shýbla a pozorněji na ně pohlédla. Přikrčila se k
největšímu kříži.
„Je tam něco vyryto...počkejte...“ mžourala na vyrytá slova a pomáhala si
prsty, jimiž po nich přejížděla. „Zde pad-dli v bo-ji při ob-r-aně Stř-ely.
Nechť- js-ou hr-diny-v naš-ich-sr-dcích nav-ždy.“
„Někdo tu je pohřben...“ srovnal si Marek ofinu, která mu utíkala
z culíku, za ucho. „nebo je to snad jen nějaký pomník. Podívejte,
na ty menší kříže, jsou tam jména.“
Opravdu na nich
byla jména.
„Pavel Kasal, Pavel
Bartoň, Jirka Hroutil, Pavel Čenský, Tomáš Lokvenc, Kamil Kutil…“ luštili všechny menší kříže.
„Já ty jména znám…“
vyhrkla Šárka. „To byli přeci naši vedoucí.“
„No jo,... na některá jména si vzpomínám.“ přidal se Radek,
sundal si brýle, zpod kterých se zableskly jeho modré průzračné oči, aby
nahlédnul blíže. „Takže oni tu museli být, když to tenkrát začalo. To mě nikdy
nenapadlo.“
„Teď tě nechápu.“
zajímal se Marek.
„No, chystali jsme
se na Střelu, kam jsme měli odjet následující den. Myslím následující den po
první invazi. V ten večer, to však začalo. Pamatujete? Bylo to třicátého
června. V noci už to bylo peklo a ráno bylo jasný, že na Střelu se určitě nepojede.
Děly se tu hrozné věci. No asi po dvou dnech byli všichni evakuováni z domovů.
Nerad na to vzpomínám, ale právě dnes mi došlo, že oni sem přeci jezdili již o
den dřív. Museli být zde, když se to tenkrát stalo.“
Všichni sklonili
hlavy a snad jim věnovali minutu ticha, aniž by kdokoli něco naznačil.
„Pojďte, pojedeme,
musíme si to promyslet.“ prolomil ticho Marek.
„Co chceš promýšlet…“
vyjela Šárka. „Musíme to zde obnovit. Všechno udělat tak, jak to tu bývalo. Oni
tu položili životy, aby se bránili. Určitě by to tak chtěli.“
„To bylo ale před
dvaceti pěti lety. Nikdo neví, co se tu pořádně stalo. Všechno je pryč. Myslím,
že bychom měli odtud zmizet a na toto místo zapomenout. Bůh ví, co se tu stalo.
Jestli to není jen nějaký blbý vtip. Kdo by tu asi ty kříže postavil, když
všichni zahynuli. Sakra pojďte pryč!“ kroutil hlavou Marek, kterému tohle místo
očividně nahánělo strach a nervózně si stále nandával ofinu za ucho, aby mu
nepadala do tváře.
„Tak to ne,…“
vložil se do toho Radek. „My to tu společně dáme dohromady, ať se ti to líbí
nebo ne. Buď s tebou anebo bez tebe.“ Upřel svůj průzračný pohled na Marka,
jako by se mu zakalil zrak, načež si znovu nasadil tmavé brýle.
Marek se napřímil a
hodil na všechny svůj nesouhlasný pohled.
„To teď nebudeme
řešit. Pojďme! Všechno to musíme promyslet.“
Všichni se otočili
k odchodu, ale Radek se náhle zarazil.
„Co se děje?“ ptala
se Šárka.
„Ále, zdálo se mi,
jako bych někoho zahlíd. Asi se mi něco zdálo.“ Popondal brýle aby se rozhlédl
a znovu je důkladně nasadil.
„No počkej, ale teď
mě tak napadá, vidíte tu vyšlapanou cestičku? To vypadá, jakoby sem někdo
chodil.“ poznamenal Marek.
„No já nevím, může
to být i od nějakého zvířete.“
„Myslím, že dnes už
to nezjistíme. Odpoledne potřebujeme být už přeci jinde.“
„Dobrá, ale je to
divné.“ |
