Měsíční svit dopadal na špičky jedlí pod skálou, na které jsem stál. Vzhlédl jsem k Měsíci a usmál se. Ani nevím, proč jsem se usmíval.
Shlédl jsem zpět k jedlím a skočil. Po několikasekundovém letu jsem tvrdě narazil do větví a pevně se chytil. Z úst se mi vydral bolestný sten, způsobený trhnutím v ramenních kloubech, když jsem se zachytil. Vylezl jsem na větev a přešel po ní ke kmeni. Slezl jsem níž a uvelebil se na jedné silné větvi a pozoroval okolí. Vím, že tu někde jsi, řekl jsem si v duchu.
Asi vám došlo, že tento můj příběh není příběhem obyčejného člověka. Ať tomu věříte nebo ne, jsem upír. Zdá se vám to absurdní? Tak v tom případě žijete ve světě absurdit. Upírů je na světě spousta, ale to přece neznamená, že se budeme veřejně producírovat mezi lidmi a upozorňovat na sebe…
Uslyšel jsem prasknutí větvičky. Okamžitě jsem se tím směrem podíval. Ano! Zajásal jsem. Právě jsem narazil na svou oběť. Byl jsem pověřenou Radou, abych se vydal na toto místo a zabil narušitele, kterým byl nejspíše nepřátelský špeh.
Tmavá silueta se pohybovala po všech čtyřech a měla namířeno k nedaleko stojícímu jelenovi. Ten si ničeho nevšiml a dál se pásl.
Sundal jsem si černý kabát a zkontroloval zbraně. U pasu mi visely wakizaschi, přes hruď jsem měl pásy se šurikeny a na zádech se pohupovala katana. Většina upírů používá střelné zbraně, kušemi počínaje a pistolemi konče. Já ale preferuji boj zblízka. Hledíte tak svému nepříteli do očí, cítíte jeho dech. Tady se teprve ukáže, kdo je skutečný válečník.
Černo-rudé vlasy jsem si svázal do ohonu a připravil se k útoku.
Vyhledal jsem místo, kde jsem nepřítele viděl naposled. Nebyl tam! Jen na chvíli jsem odvrátil pozornost a najednou byl pryč. To jsi to zase jednou podělal! vynadal jsem si v duchu.
Najednou se pode mnou ozval hluboké zavrčení. Shlédl jsem dolů a tam na mě hleděl pár žlutých očí plný hněvu, nenávisti a hladu.
„No, super,“ vzdychl jsem.
Vlkodlak zařval a začal šplhat za mnou. Nečekal jsem a přeskočil na další strom, ale ta bestie mě pronásledovala. Skočil jsem na další jedli, odrazil se a přistál na zemi. Vlkodlak také seskočil a stál necelých dvacet metrů ode mě. Hluboce dýchal a z otevřené tlamy mu stékaly provazce slin.
„Tak poď, ty velká chlupatá koule,“ vytáhl jsem z popruhů dva šurikeny a připravil se k hodu. Bestie se ale v tu chvíli proti mně vyřítila a hlasitě řvala. Rozběhl jsem se a mrštil jsem obě hvězdice. Ty se po krátkém letu zabořili nepříteli do chlupaté hrudi.
Vlkodlak se trošku zapotácel, ale stále běžel. Já mu uháněl v ústrety. Odrazil jsem se od padlého kmenu a vší silou jsem vlkodlaka nakopl do tlamy. Něco v ní hlasitě křuplo. To bylo nejspíš tím, že nosím boty s ocelovou špičkou.
Po dopadu jsem udělal kotoul, abych zmírnil tvrdost nárazu. Vytáhl jsem další dva šurikeny a z otočky je hodil po vlkodlakovi. Ten se nestihl otočit, a tak se mu hvězdice zabořily do zad. Tvor bolestně zaskučel, otočil se a opět se ke mně rozeběhl.
Vytasil jsem oba wakizaschi a vyrazil. Pár kroků od bestie jsem se vrhl nazad k zemi. Klouzal jsem po vlhkém mechu směrem k nepříteli. Ten se po mně naprázdno ohnal. Změnil jsem úchop zbraní a lokty zdvihl nahoru a do stran. Ostré čepele se mu zařízly hluboko do stehen. V mžiku z nich začaly stříkat proudy krve. Asi jsem zasáhl tepny.
Vlkodlak klesl na kolena a hlasitě zavyl. Odložil jsem wakizaschi na zem a šel jsem k němu. Za chůze jsem vytasil katanu. Stoupl jsem si před něj a pohlédl mu do očí. Opětoval můj pohled. Už v něm nebyla nenávist, nýbrž jen bolest a strach ze smrti.
Využil jsem upířích schopností a neskutečně rychle jsem se ohnal mečem. Useknutá hlava odlétla několik metrů daleko. Naštěstí pro něj jsem to ukončil bezbolestně. A navíc ani nevěděl, co ho zabilo. Vlkodlačí smysly jsou, stejně jako upíří, mnohem silnější než lidské, ale stěží dokážou zachytit nejrychlejší upíří pohyby.
Tělo se začalo měnit a najednou už přede mnou neleželo mohutné chlupaté torzo, nýbrž křehké hladké dívčí tělo. Vzdychl jsem si a klekl. Otočil jsem tělo na záda a našel jsem cejch.
Všichni vlkodlaci mají svůj vlastní cejch a tak poznají, k jakému klanu patří.
To její se nacházelo na pravém ňadru. Vytáhl jsem lovecký nůž z vysoké boty a vzal si cenný skalp. Tak to u nás lovců chodí. Kdykoli zabijeme vlkodlaka, vezeme mu část kůže s cejchem, jako důkaz našeho úspěchu. Za takovéto skalpy nás pak Starší odměňují tetováním, které je umisťováno nejdříve na pravou část obličeje a pak na zbytek těla. Je psané ve starém jazyce a jen Starší vědí, co znamená. Já osobně patřím k lovecké elitě našeho klanu, k tak zvaným Avengerům.
Podle tohoto názvu jsme mstitelé, což docela sedí. Abyste rozuměli, před několika staletími vlkodlaci vyvraždili téměř celý klan. Tehdy se zachránila jen malá holčička, vládkyně našeho klanu, Scarlet…
Najednou jsem za sebou vycítil pohyb, ale choval jsem se, jako bych o ničem nevěděl. Skalp jsem očistil, osušil a dal ho do hadříku. Ten jsem si pomalu zastrčil do zadní kapsy u kalhot.
To, co mě sledovalo, se přibližovalo zprava a docela pomalu. Zavál lehký větřík a já ucítil parfém. Hned jsem věděl, kdo to je, a chtěl jsem mu uštědřit lekci.
Dělal jsem, že mě něco na zemi velice upoutalo. Vycítil jsem pohyb těsně za sebou…
... levým loktem jsem udeřil dozadu. Ten za mnou ránu nečekal, ale i tak stihl částečně zatnout svaly. Uslyšel jsem slabý sten a ušklíbl jsem se. Pravá ruka mi vystřelila vzhůru a zasáhla překvapeného muže do brady. Postavil jsem se, levou rukou jsem uchopil jeho hlavu v týlu, snížil jsem své těžiště a přehodil postavu přes sebe. V pohybu jsem opět vytasil lovecký nůž a přitiskl jeho špičku muži ke krku.
„To se ti moc nepovedlo,“ oslovil jsem ležícího. „Kdybych tě nepoznal, byl bys mrtvej.“ Odtáhl jsem čepel a zasunul nožík zpět do boty.
Postava si odkašlala, zvedla se a začala se oprašovat. Pak promluvila: „Co mě prozradilo?“.
„Fintíš se jako ženská,“ prohlásil jsem a usmál se.
Postava se lehce zasmála a vystoupila ze stínu jedle do měsíčního svitu. Černé vlasy měla rozpuštěné a několik pramínků jí padalo do tváře. Jasně zelené oči zářily do tmy, rty se roztáhly do úsměvu, který odhalil dvě řady ostrých zubů.
„Teď ale vážně,“ pronesla postava,„co mě prozradilo?“
„Už jsem ti to řek,“ odpověděl jsem. „Fintíš se jak ženská. Ten tvůj parfém je cejtit na sto honů, Morte.“
Upír sklonil hlavu. To dělal pokaždé, když mu někdo něco vytýkal. Starý zvyk z dob mládí.
„Od té doby, co jsem v Radě, se nedostanu moc často na vzduch,“ promluvil po chvíli. „Celé dny a noci jen sedět a hašteřit se. Musím o sebe přece dbát, abych se podobal těm aristokratům, abych působil elegantně, jak se na reprezentanta řadových upírů sluší a patří.“
Protočil jsem panenky a rukou napodobil mluvící ústa: „Kecy!“ vyštěkl jsem. „Děláš to proto, abys byl jako ty ostatní, co tam s tebou seděj. Oni mají modrou krev a na nás shlížejí spatra. Ty jsi po stovkách let další z řad řadových upírů, kterej se mezi ně dostal. Viděl jsi, že tam nepatříš, a proto ses změnil. Toužíš po tom, aby tě přijali jako sobě rovnýho, ale to oni nikdy neudělaj. Nikdy.“
Mort nic neříkal, jen dál klopil hlavu k zemi. Věděl jsem, že ať řeknu cokoliv, nic to na celé věci nezmění. Přítel se dál bude snažit zapadnout mezi aristokraty a na svůj předchozí život docela zapomene.
Vyšplhal jsem si pro kabát, seskočil dolů, zdvihl wakizaschi a otřel je o zbytek oblečení na dívčím těle. Vytáhl jsem šurikeny a také jsem je otřel. Na kataně moc krve nebylo, a tak jsem ji zasunul do pouzdra na zádech.
Naposledy jsem se podíval po dívčím těle. Muselo jí být kolem dvaceti let, škoda. Pro smrt byla až příliš mladá.
Otočil jsem se na svého přítele: „Pojď, příteli. Půjdeme domů.“
Mort vzhlédl: „Ještě ne,“ řekl. „Byl bych rád, kdybys tu se mnou ještě chvíli zůstal a pozoroval hvězdy. Teď se ven dlouho nedostanu.“
Pokrčil jsem rameny a vyrazil společně s upírem k nedaleké mýtině, která byla poseta velkými kameny. Na jeden z nich jsme vyskočili a posadili se. Zapálil jsem si cigaretu a Mort mi vyprávěl, co se děje v Radě.
Abyste rozuměli, Rada je shromáždění vůdců všech šestnácti klanů upířího rodu. Denně se handrkují a rozhodují o osudech klanů. Jednou za několik století se jeden „řadový“ upír stane sedmnáctým členem, který mluví za lid. V současné době se prý projednává válka s vlkodlaky. Hlasování je rovnoměrné, tedy půl na půl, protože jeden Starší se neustále odmítá vyjádřit. Prý ho dosud nepřesvědčila ani jedna ze stran, aby se k nim přidal.
„Já jsem samozřejmě proti,“ pověděl mi, „protože jsem tři sta let s těmi potvorami bojoval. Vím, jak jsou brutální, bezcitní a krvelační. Ve své pozici jsem naprosto neoblomný.“
„Máš pravdu, vzpomínám si na některý boje, který jsme společně zažili,“ řekl jsem po chvíli. „Vždycky jsem ti v očích viděl nechutenství, když mělo přijít na věc. A taky jsem viděl, co ty bestie dokážou, takže já stojim stoprocentně za tebou.“
Dál jsme seděli mlčky a sledovali Měsíc, jak pomalu pluje po hvězdném nebi.
„Teď mě tak napdalo, Ravene, kolik máš skalpů?“ zeptal se mě znenadání.
„Proč tě to zajímá?“ odpověděl jsem mu otázkou.
„No,“ začal zdráhavě, „vidím, že tvoje tetování ti pokrývá už půlku obličeje…“
Měl pravdu. Za svůj poměrně krátký život jsem skolil přesně dvě stě osmdesát tři vlkodlaků. Ve svých téměř třech stech letech jsem se zařadil mezi největší válečníky našeho rodu. Teď už zbývá jen dvanáct skalpů a obličejové tetování bude kompletní. Vlastně ne, s tímto skalpem už jich zbývá jen jedenáct.
„Jo, pár jich na kontě mám,“ přitakal jsem.
Mort se na mě výmluvně podíval a já v tu ránu pochopil, proč je tady.
„Na to teda rovnou zapomeň!“ vyhrkl jsem a vyskočil na nohy.
„Jen pro případ, že by nás nakonec přehlasovali,“ řekl.
Já ale nehodlal ze svého stanoviska jen tak ustoupit. Odmítavě jsem zavrtěl hlavou.
„No tak, příteli,“ naléhal. „Je to přece pocta.“
„Ale taky velká zodpovědnost,“ opáčil jsem.
„Ano, to samozřejmě je, ale vím, že ty nezklameš. Koneckonců, třeba ani žádná válka nebude.“
„Musím si to rozmyslet,“ řekl jsem po chvíli. „Přece jen je to důležitý rozhodnutí.“
„Ani jsem nečekal, že odpovíš hned,“ zazubil se Mort.
Dál jsme na kamení seděli mlčky, dívali se na hvězdy a věnovali se svým vlastním myšlenkám. Ty mé byly velice zmatené. Stále jsem přemítal o tom, co mě údajně čeká a jaký to bude mít vliv na život, který jsem dosud žil. Jedinné, co jsem jistojistě věděl,bylo, že nikdy nebude stejný. Ne, pokud se stanu tím, kdo povede upíří rod k vítězství nad vlkodlaky. Pokud se stanu legendárním KRVAVÝM RYTÍŘEM…
