Odcházel. Možná ho vidí naposled. Do očí se jí začaly hrnout slzy. „Gabrieli,“ promluvila na něj, „chci tě požádat, abys neodjížděl. Ne teď. Nežádám tě o to kvůli sobě, ale kvůli Marii.“ Zaváhala. Opravdu mu to měla říct? Když mu to řekne, nikdy už to nebude moct vzít zpátky. Zase zůstane sama. Ale copak se mohla dívat na to, jak se oba dva trápí? Vždycky viděla, jak se na něj Marie dívá. Takhle se nedívala na žádného jiného kluka, se kterým předtím chodila. A i on se k ní choval jinak, než k většině dívek. Byl k ní tak pozorný a milý. „Víš, jde o to, že Marie tě miluje,“ vyhrkla. Tak a bylo to venku. Na chvíli zavřela oči, aby se uklidnila. Když je znovu otevřela, tak se opět obrátila ke Gabrielovi. Ten se na ni užasle díval. „To myslíš vážně?“ zašeptal. „Opravdu mě miluje?“ „Ano,“ řekla, „opravdu. Myslím že, by si měl jít za ní a říct jí, co k ní cítíš ty. Neměl by si ztrácet čas. Ona na tebe nebude čekat věčně.“ V jeho očích se zračil úžas. Mlčel. Pouze přikývl, a pak se otočil a rozběhl se pryč. Věděla, kam měl namířeno. Usmála se. Marie i on budou konečně šťastní.
Když jí zmizel z dohledu, posadila se na zem ke stromu. Nyní už konečně mohla dát průchod svým slzám. Proč se musela zamilovat zrovna do něho? Byl to skvělý člověk a ona mu přála jen to nejlepší. S ní by nebyl nikdy šťastný zato s Marií ano. Skvěle se k sobě hodili. Znovu se usmála, ale tentokrát byl ten úsměv plný hořkosti. Výměnou za štěstí dvou lidí získala smutek a prázdnotu v srdci. Nebyla to ironie? Ona bude zase sama. Ale měla snad na vybranou? Ne. Ty dva měla ráda a tak se raději obětovala, než aby se oni sami sobě ztratily. Vyměnila své štěstí za dvě jiné. Nebyla to snad výhodná výměna? Byla. Povzdechla si. Stín bílé břízy, u které seděla, jí poskytoval úkryt i ochranu. Teď z něj ale bude muset vyjít a postavit se reálnému životu. Postavila se. Když odcházela, měla pocit, že se s tímto místem nadobro loučí. Tento pocit však měla již delší dobu. Jestli něco znamenal, to netušila. Šla polem a stále rychleji se přibližovala k domovu. Najednou se zahřmělo. Zastavila se a udiveně vzhlédla k nebi. Bylo zakryté bouřkovými mraky. Rozběhla se. Doufala, že to domů stihne do příchodu deště. Pak se však rozpršelo, aniž by udělala víc jak dvacet kroků. Znovu se zastavila. Krůpěje vody ji nemilosrdně bičovali ze všech stran, avšak ona dál nehybně stála. Ten déšť jako by byly moje slzy, napadlo ji. Nevěděla, proč tu čeká, ale věděla, že tomu tak má být. To, na co zde čekala, byl její osud. Nemusel být šťastný ani zlý, ale byl tu a čekal na ni. Pak udeřil blesk. Bylo to velmi blízko. V tu chvíli, to vypadalo, že znovu vyšlo slunce, když na tu pouhou desetinu sekundy ozářil krajinu před ní. Tehdy ho tam uviděla. Možná se jí to zdálo, ale možná tam opravdu stál. Netušila, zda je to tak nebo tak. A pak přišel další blesk. Tentokrát už nezahlédla nikoho. Čekala. Hluboko uvnitř duše cítila, že to přijde. Oči měla stále otevřené. Nebála se. To, co za chvíli přijde, se prostě mělo stát. Celý její život směřoval k tomuto okamžiku. A pak se to stalo. Blesk opět vzplál na mračné obloze a plnou silou ji zasáhl. Ten zásah jakoby směřoval přímo do srdce, i když se jí to zdálo nemožné. Její tělo stáhla mučivá bolest. Nemohla jí nikam uniknout. Spadla na zem. Pokoušela se bojovat, ale poté přeci jenom podlehla. Její mysl zahalila tma.
A pak tam najednou opět stála. Byla zase na louce zavlažované tisíci kapkami deště. Někdo stál přímo před ní. Byl to anděl. Jak to poznala, to netušila. Viděla jenom pouhou siluetu bez jakýchkoliv křídel. Přistoupil k ní ještě blíž. Konečně mohla vidět jeho hnědé vlasy, mořsky modré oči a šedé perutě křídel. Déšť najednou ustal a oba je zahalila příjemně teplá záře. Nyní cítila podivný klid a radost. „Proč sem přicházíš?“ zeptala se toho anděla. Usmál se, ačkoliv jeho úsměv se zdál být až příliš smutný. „Přicházím se tě zeptat, zda si myslíš, že sis zvolila správně. Zda si opravdu myslíš, že si svůj život dobře vyměnila. Dala si ho za štěstí dvou lidí a hleď, jak si skončila.“ Ukázal na tělo ležící kousek od ní. Bylo částečně spálené, ale poznala ho. Byla to ona sama. Shořelo tak jako její srdce. Ve tváři však byl vepsán klidný výraz. Cenu znala již předtím a přece to udělala. Nelitovala toho. „Opravdu si myslíš,“ pokračoval anděl, „že tvůj život má takovouto cenu?“ Podívala se mu do očí. Všimla si slzy, kterou neudržel a která mu stékala po tváři. „Ano,“ odpověděla mu, „myslím si, že můj život měl takovou cenu. Volby, kterou jsem učinila, nelituji, protože to byla ta nejlepší, kterou jsem kdy udělala. Mé svědomí je konečně čisté.“ „Pak věz, že si udělala dobře,“ řekl jí anděl.
Neodvrátila od něj zrak. Místo toho popošla ještě blíž k němu. Obejmul ji. Cítila k němu jakési podivné pouto. Zdálo se jí, že ho zná celý život, přitom však byla vždycky sama. „Nikdy si nebyla sama,“ zašeptal, „Já jsem byl vždycky s tebou.“ Jak mohl slyšet její myšlenky, to netušila a ani nechtěla. Důležité bylo, že přece jenom s ní někdo celou tu dobu jejího života byl a stál při ní. Po tváři se jí začaly koulet slzy. Konečně našla toho, koho celý život hledala. Našla svou lásku, ale osud jí ji bral. Byla tohle opravdu ta cena, za lidské štěstí? Teď se jí zdála nepřekonatelně vysoká. Své rozhodnutí ale nemohla vzít zpátky. Ještě jednou ho pevně objala, a pak ho poprvé, avšak zároveň i na posledy políbila. Ten okamžik trval snad měsíce i roky, i když v reálném světě to byla pouhá minuta. Potom od něho odstoupila. Byl její čas a oba to věděli. Nedalo se s tím nic děla. Ještě zvedla ruku, aby mu naposledy pokynula, a pak nastala tma.
