Když bohyně Sola shlédla na svět svým zlatým zrakem, Jegor se Drachenovi omluvil, na další obchodnickou výpravu městem neměl ani špetku chuti. Zaplatil rozbitý amulet a vrátil ten, který přežil noční dobrodružství bez úhony. Obchodník se jen pousmál a se Živanem v patách odešel. Nahlas to neřekl, ale vlastně byl rád.
Mladý válečník, vlastně teď již zaklínač, se snažil projít v mysli všechno, co předchozí noci prožil. Zjistil, že i ve vypjatých situacích je schopný seslat znamení. Navíc se mu hodně označení zaklínač líbilo. Bylo to víc než bojovník, víc než gardista. Alespoň v jeho mysli.
Ratibor toho dne nechal hospodu zavřenou, neboť mu nedorazil vůz se zásobami. Musel se tak osobně vypravit k dodavatelům, aby zjistil, co se děje. Děvečka den volna využila k tomu, aby navštívila svou rodinu, která bydlela v nevelké vísce několik hodin chůze za městem. V hospodě U Dvou pohárů tak zůstal jen Jegor a Evžen. Hudebník se rozhodl den pokud možno prospat, mladý válečník tak měl čas sám pro sebe. Obstaral domácí zvířata, donesl jim jídlo i doplnil vodu. Podojil kozu i kravku, posbíral vajíčka, prostě vše co k tomu patří. Udělal si jen lehkou snídani, která se skládala hlavně ze zeleniny, a vydal se na dvůr trénovat.
Prošel si jednotlivé sestavy boje s mečem a štítem. Když procvičil všechny základní sestavy dvakrát a ujistil se, že všech klíčových bodech má správnou polohu zápěstí, rovná záda, kolena i kotníky v pevných úhlech. Spokojeně si vydechl. Pak se postavil do středu dvorku a přemýšlel jak seslat zaklínadlo, když má plné ruce. Přeci jen ještě neměl vůbec představu jak vyslat energii z jiného místa, než z ruky. Nakonec odložil štít a jen s mečem v ruce zkoušel sestavy pro jednu zbraň doplnit o vyslání zaklínadla.
Bylo to velice komplikované. Vzhledem k tomu, kolik času mu zabralo seslání zaklínadla, by v boji takové zaváhání, nebo dokonce zavření očí, znamenalo jistou smrt. Už v posledních pár dnech se snažil uklidnit mysl, aniž by musel zavřít oči. Ale předchozí noc mu ukázala, že pokud je v krizové situaci, jde mu sesílání vcelku dobře.
Několik rychlých pohybů ho rozehřálo, rozbušilo srdce a pomohlo vyprázdnit mysl. Pohyby měl nacvičené z bojové školy a zaryté hluboko v těle, takže nad nimi nemusel nijak přemýšlet. Mohl se proto snažit vyčistit mysl i pro stránku magickou.
A najednou to ucítil. Bylo to, jako by tělo dál jelo v zaběhnutém systému, který ovšem vědomě kontroloval a zároveň se vedle vytvořil oblak klidné mysli. Jakmile měl to místo klidu, jeho mysl zapracovala sama, do prostoru vtiskla symbol pro energii života a ten se ihned začal nabíjet.
Jegor se ocitl jakoby mimo své tělo a zvenčí sledoval, co se děje. Symbol se naplnil a tělo švihlo v příčném seku, který by protivníka přeťal od ramene po pás. Zároveň mysl vypustila zaklínadlo, ústa sama zašeptala „Užit“.
Zlatavá energie sjela po čepeli a vyletěla z meče v oblouku, jak špička meče proťala vzduch. Energie však letěla přímo vpřed. Pokud by ve třech metrech před Jegorem kdokoli stál, tenhle úder by jej přeťal. Takhle energie poměrně rychle vyprchala, jen na stěně, vzdálené skoro deset kroků udělala pruh, vpálený do omítky.
Jegor se zarazil a nevěřícně zíral přímo před sebe. Cítil se, jako kdyby trénoval opravdu těžká cvičení po celou hodinu. Na čele se mu perlil pot, ale tělo se rychle vzpamatovávalo.
„Používat na tohle energii života asi není dobrý nápad.“ zasípal a zhluboka se nadechl.
Jak tak stál uprostřed dvora a snažil se přijít na to, co se mu právě povedlo a jak to vlastně udělal, přes zeď se přehouplo tělo a jen co první muž dopadl na nohy, na vrcholu zdi už byl druhý.
Za onou zdí byla poměrně úzká ulička, kde se často vyřizovaly účty mezi městskými gangy. Většinou tam bylo klidno, ale obyčejní lidé tou uličkou nikdy nechodili a Ratibor investoval poměrně hodně prostředků na to, aby ta zeď byla vysoká, pevná a na vrcholku byly rozsypány střepy a ostré kameny. Že ji ti dva přelezli, je muselo stát ohromné úsilí a toho prvního i hodně bolesti.
Jegor okamžitě nasadil grimasu, s níž po večerech čistil hospodu od nechtěných hostů a vydal se s mečem v ruce, proti oběma příchozím.
„Co tu chcete? Vypadněte!“ dal jim jasně najevo, kdo je tu pánem.
První muž, jakmile Jegora spatřil, vyrazil jako šipka, s rukama v mírovém gestu. Byl spíše vyšší a hubenější, věkově přes třicet let, oblečený v kožené kazajce, košili a kalhotách z pevného plátna. Kolem pasu mel kožený opasek, ověšený nejrůznějšími kapsičkami a pouzdry, včetně kožené pochvy. Zbraň tam však nebyla vidět žádná. Na obličeji se mu začaly vybarvovat podlitiny a na rukou byly vidět řezné rány.
„Pomož mi, zachraň mně, odměním se ti!“ křičel v panice.
Druhý muž doskočil na zem a vytasil meč z pouzdra, visícího na dvojitém opasku, taktéž ověšeném hromadou taštic, váčků a kapsiček. Druhý meč měl v pouzdru, které mu viselo křížem přes rameno. Oblečení tohoto muže bylo také poměrně prosté, ale od pohledu odolné, barevně o něco tmavší než toho prvního. Stejně tak stavbou těla připadali Jegorovi muži podobní. Očividně dobře trénovaní, těla úzká a od pohledu pružná, oba o něco vyšší než on. Dokonce i v obličeji mu přišli podobní.
První muž již doběhl k Jegorovi a padl mu k nohám, vzpínajíc své pořezané ruce.
„Pomož mi. Opravdu se ti odměním.“ snažil se Jegora přesvědčit.
V mladíkovi se vše bouřilo, aby neozbrojeného ochránil, před tím, kdo jej zjevně chtěl sprovodit ze světa. Ale za těch několik týdnů po škole už se naučil hodně věcí a to, že se nemá míchat do věcí, kterým nerozumí, byla jedna z prvních lekcí.
„Neber to špatně, ale do vašich vztahů nevidím. Na druhou stranu jste na pozemku, kde nemáte co dělat, takže se laskavě odeberte ven.“ druhou větu již adresoval blížícímu se ozbrojenci.
„Hele, hošánku,“ zavrčel ozbrojený, „zmiz mi z cesty, nebo tě sejmu spolu s tím švábem co se ti plazí u nohou.“
„Jak jsem řekl, vyřiďte si svoje problémy mimo tuhle hospodu.“
Jegorovi byl druhý muž vysloveně odporný. Nejen hlasovým projevem, vzhledem a postojem, ale i čímsi dalším. Pochopil, že kolem tohoto muže se vznáší opar smrti.
Obešel klečícího a postavil se čelem k ozbrojenci.
„Co jsem řekl, platí. Jestli chcete boj, tak první kolo bude se mnou. Další možností je, že schováte meč a s tím druhým vypadnete na ulici, co si provedete tam, mně nezajímá.“
Ozbrojenec ale mezitím přišel na dosah své zbraně a zaútočil. Prvních několik výpadů bylo klamných a mělo jen otestovat soupeře. Po pár chvílích proto ozbrojený muž ustoupil o dva kroky vzad.
„Hm, čerstvý absolvent bojové školy. Žádné bojové zkušenosti, jen to, co tě naučili ve škole. Můžu tě zabít na dva seky mečem a ani nebudeš vědět, co tě praštilo. Takže ti dávám možnost – poslední. Uhni a budeš žít. Pro mě nejsi soupeř ani náhodou. Možná nejlepší z tvých učitelů.“
Někomu by mohlo mužovo holedbání přijít jako vychloubání, ale vše pronesl tak klidně a sebejistě, že Jegor věděl, že je to pravda. A o to víc chtěl toho muže smést do prachu.
„Můžu si to rozmyslet?“ zkusil to.
„Máš vteřinu.“ zněla pohrdlivá odpověď.
Jegor už nechával znamení nabíjet energií.
„Aard!“ zařval protivníkovi do obličeje.
Ozbrojenec už nestihl vůbec nic. Mohutná síla větru ho zvedla ze země, zatočila s ním jako s hadrovou panenkou a nespoutaně s ním švihla o zeď, přes kterou nedávno přelezl. Cosi křuplo, muž se zhroutil, jako by bylo jeho tělo z hadrů a zůstal ležet bez pohnutí.
Ten co stále klečel, zůstal vyjeveně zírat na Jegora. Mladík se po pravdě trochu lekl. Chtěl ozbrojence odhodit, možná omráčit, ale křupnutí při nárazu do zdi napovídalo, že tenhle protivník už další šanci nedostane.
„Aj, to mi ujelo.“ vyklouzlo Jegorovi.
„Co to u všech démonů bylo?“ vyklouzlo pro změnu neznámému.
Jegor si uvědomil, že na něj někdo hledí. Napřímil se a nasadil masku sebevědomí.
„Jsem zaklínač.“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo.
„Co že jsi?“ muž byl očividně ještě v šoku, „Jak jsi to udělal?“
„To je tajemství.“ odseknul Jegor a zdánlivě ledabylým krokem se vydal k hromadě, která s ním ještě před okamžikem bojovala.
Jakmile k mrtvému dorazil, bylo jasné, že hlava je v příliš nepřirozeném úhlu. Jegor přidřepl k mrtvému. Byl to jeho první protivník, zabitý v souboji. Byť to nebylo úplně podle pravidel. No, ale vlastně ano, učitelé jim do hlav vtloukali neustále základní poučku – Nikdy nepolevuj v ostražitosti. Usekl jsi mu ruku i obě nohy? Pořád má ještě jednu ruku, s níž tě může zabít.
Rychle mu však došlo, že nemůže nechat ležet mrtvolu takhle pod zdí dvora. Uchopil mrtvého tedy za límec kazajky a vyrazil ke stájím. Škodolibě si pomyslel, že Evžen takovéhleho spolunocležníka určitě čekat nebude.
Když míjel stále ještě vyjeveného muže, podíval se na něj.
„Co tu ještě chceš? Vypadni a zapomeň.“ vyhrkl na něj zhurta, aby zakryl vlastní zmatek a nejistotu.
„Jestli ti to nevadí, ještě bych zůstal.“ pronesl muž téměř omluvným hlasem.
Jegor na to nic neřekl a pokračoval směrem ke stájím. Jakmile tělo uložil do fochu, kde obvykle sám spával, obrátil se zpátky k neznámému.
„Jmenuju se Jegor.“
„Moje jméno je Ivor.“
„Tak mi Ivore vysvětli, o co tu šlo.“
„Tak, znáš to, původně přátelský rozhovor. Ale nějak se to zvrtlo.“
„Obchod, děvče?“
„Řekněme, že obchod našeho života, ale víc ti o něm říct nesmím. I když jsem vděčný za to, že jsi mně zachránil. Můžu si tu někde omýt ty ruce a ošetřit si je?“
„Jasně, pumpa je támhle v rohu a lékárničku ti donesu.“ odvětil Jegor a vyrazil pro lékárnu, kterou měl mezi svými věcmi.
Jenže když se vrátil na dvůr, Ivor byl pryč.
„U Šaraše.“ zaklel si Jegor jméno jednoho z bohů podvodů a zlomyslných vtípků.
Dlouho nad zmizením zachráněného muže nedumal, vrátil se do stájí a začal prohledávat mrtvolu. Jegor byl natolik praktickým, že chápal základní souvislosti. Chtěl zjistit, jestli u sebe muž má nějaké znaky, nějaké cechovní značky, cokoli, co by ho mohlo identifikovat. V carství byly podobné situace v podstatě na denním pořádku. Vrazi se mezi sebou vraždili, bojovníci bojovali, což prostě někdy skončilo smrtí. Slušností bylo, aby ten co zvítězil, neboli přežil, poslal některé základní věci nazpět do cechu. Udržovalo to trochu pořádek v byrokracii.
Jegor opravdu nalezl značku, identifikující muže jako člena gangu Dragotů . Jako každý věděl, neboť to nesčetněkrát slyšel i v bojové škole, jak má dále postupovat. Veškerý běžný majetek, který měl muž u sebe, se stává automaticky majetkem Jegorovým, ale zapečetěné krabičky, nejrůznější dokumenty a podobně musel doručit do budovy Dragotů. V mužových kapsičkách našel zapečetěných krabiček hned několik. Opatrně je odložil, protože porušené pečetě byly důvodem, proč by si cech dal tu práci a pokusil by se ho najít a vymlátit z něj informace o tom, co v otevřeném balíčku viděl a co neviděl. Když už byli podobní vyšetřovatelé v ráži, většinou z vyšetřovaného vymlátili i duši, aby dali ostatním jasně najevo, že pečetě se jednoduše neporušují. Na druhou stranu právě doručení věcí zpět do cechu bylo zárukou, že se podobný výslech téměř určitě konat nebude.
Ve váčku s penězi nalezl jen několik carských korun. Ovšem dále nalezl několik velmi užitečných věcí a věciček, velmi dovedně poskládaných ve dvojitém opasku. Skládací nožík s dalšími funkcemi, který mohl být využitý pro otevření dveří, nebo též lahve s vínem, škrtící lanko, ale také lanko s háčkem na ryby a mnoho a mnoho dalšího vybavení. Rychle pochopil, že to je poklad, za který musel majitel dát nemalé peníze.
Kožená kazajka, kterou měl mrtvý na sobě. Byla ušita na míru, takže Jegor na první pohled viděl, že by mu nebyla, jiné to bylo s kalhotami. Ty byly jednak šité oboustranně, ale navíc byly původnímu majiteli o trochu větší, takže naopak padly perfektně Jegorovi. Boty měl mrtvý kožené, ale již skoro prošlapané. Košile byla úplně obyčejná. Ale na zápěstí měl mrtvý skryté pouzdro, které Jegor objevil úplně náhodou. V pouzdru byly dvě vrhací čepele, ale také malá lahvička s několika loky jakési pálenky. Pouzdro bylo dalším malým pokladem, a tak si jej Jegor také ponechal.
Všechny nebezpečné věci zabalil do uzlíčku, který vytvořil z uříznutého pruhu košile mrtvého. Balíček vzal a vyrazil do města, aby tam nalezl mladého hocha, který čekal na nějakou pracovní příležitost. Těchto mladých hochů, většinou tak pětiletých, bylo po ulicích vždy dostatek a ve městě to obvykle chodilo tak, že jim dospělí za pár korun svěřili nějaká ne příliš důležitá poslání. Chlapci na oplátku věděli, případně nevěděli, kdo jim práci zadal a občas s nějakým balíčkem vyřídili i lehce choulostivou zprávu. To ovšem bylo za příplatek.
Jegor měl toho dne smůlu. Ve městě bylo jakési zvláštní napětí. Lidé po sobě nervózně pokukovali, všichni byli napjatí. Jegor sice potkal hodně poslíčků, ale všichni byli zrovna zaměstnání. Procházel proto ulicemi a byl nervóznější a nervóznější, jak do sebe nasával nervozitu davu. Oddechl si, když spatřil lelkujícího hocha. K chlapci přistoupil zezadu a dal si pozor, aby se hoch neotočil a neviděl mu tak do tváře. Přeci jen to byla otázka jeho vlastní bezpečnosti. Dal hochovi peníze z váčku mrtvého a řekl, kam má být balíček doručen.
Když se vrátil do hospody, mrtvola stále ležela na svém místě, ale Evžen byl pryč, jen na jeho místě byla nová kupa sena. Jegor se potutelně usmál a začal zkoumat poslední dvě věci, které si schválně nechal na později.
Dva meče, jeden v úchytu pro opasek, druhý v úchytu, který se nosil křížem přes záda. Ihned se mu obě čepele zalíbily. Ta opasková byla jen o pár centimetrů delší než jeho meč, ale mnohem lépe vyvážená a o několik tříd kvalitnější. Byl opravdu rád, že nakonec nebojovali, protože tahle čepel by jeho meč jistě zničila. A nejen meč. Meč ze zádového úchytu byl o poznání delší a vyvážený na obouruční úchop. Pokud tedy muž stál proti více protivníkům na otevřeném prostoru, mohl si vytvořit větší prostor použitím této čepele.
Průzkum zbraní zabral jen pár minut, ale Jegor na první pohled věděl, že si je obě nechá. Ke svému původnímu meči žádné zvláštní sympatie necítil, tyhle čepele na něj navíc okamžitě promluvily řečí oceli. Byly vyrobeny opravdu poctivě, u nějakého velmi zkušeného kováře a měly opravdu velkou cenu. Na hlavicích byla navíc nádherně vyvedená hlava draka a motiv dračích šupin stoupal po rukojetích až na záštitu a počátek čepele.
Když si prohlížel kožené pochvy obou zbraní, hromada sena na Evženově místě se otřásla a z jejích útrob se ozvalo nelidské zařžání. Jegor automaticky tasil kratší z mečů a vyskočil do obranného postoje. Cítil, jak se čepel meče chvěje v očekávaní boje, přistoupil k hromadě sena, která už byla opět klidná. Špičkou opatrně odhrnul chomáč stébel a na Evženově místě spatřil úplně cizího otylého muže, který si zrovna v tu chvíli opět mohutně uchrápl.
***
Evžen se vzbudil po opravdu osvěžujícím spánku. Protáhl se na seně a podíval se na obvyklé místo, kde spával jeho přítel Jegor. Tentokrát tam ale někoho spatřil. Cizího muže. Navíc s krví, vytékající mu z úst.
Mladý hudebník vystřelil na nohy a uskočil od mrtvoly. Když se uklidnil, přesvědčil se, že je neznámý muž opravdu mrtvý. Spatřil věci, vyrovnané přehledně vedle mrtvého a hned mu došlo, kde Jegor bude.
Když si vše srovnal v hlavě, přesunul se do hospody samotné. Tam si uvařil hrnek čaje a umíchal pár vajec s trochou zeleniny, snědl k nim krajíc včerejšího chleba a zapil ještě horkým čajem. Snídaně osvěžila tělo i mysl. Tyhle věci se prostě stávaly, že večer usnete vedle kamaráda a ráno místo něj najdete cizí mrtvolu. Zrovna se chtěl vrátit zpátky a taky se podívat na věci, které patřily mrtvému, když na dveře hospody kdosi zabušil.
Dveře byly zevnitř zajištěny na závoru, chlapci běžně využívali vchod na dvoře.
„U všech bohů, pusťte mně prosím dovnitř.“ ozval se zvenčí zoufalý hlas.
Evžen poznal v hlase záchvěv smrtelné úzkosti, a tak přeběhl výčep a otevřel dveře. Dovnitř vpadl podsaditý chlapík a rozplácl se jak široký tak dlouhý na zemi. Evžen dveře opět pevně zamkl.
„Co se děje? Hoří?“ zeptal se, ale to již muži pomáhal na nohy.
„Skoro.“ vydechl cizinec.
Hudebník si ihned všiml, že muž je smrtelně bledý a nervozita mu na tvářích udělala velké rudé fleky, znamení paniky a strachu. Jakmile stál, jako první se rozhlédl po místnosti. Když se přesvědčil, že jsou uvnitř s Evženem sami, oddychl si a uvolnil se tak, že málem omdlel. Hned ale upřel svůj zrak na Evžena.
„Potřebuju pomoct!“ štěkl na něj.
„No a co?“ pohotově odsekl Evžen.
Chlapík trošku splasknul, došlo mu, že nezačal správně.
„No, napadlo mě, že bys mi mohl pomoct.“ zkusil to mírněji.
„Tak to bych nemohl.“ odvětil Evžen s úsměvem a pohladil svou bradku, „Mám totiž šíleně moc práce.“
A s těmi slovy přešel za barpult a začal cídit poháry.
„To víš, majitel se za chvíli vrátí a já jsem sotva začal.“
Nevěděl, jestli má ten správný gryf, který po večerech tak obdivoval na mladé děvečce, ale cizince to přesvědčilo.
„Aha, tak mi prosím nalij.“
„Ale nám došly zásoby, proto tu majitel není. Máme jen jabkovci, rum a trochu světlého piva. Ale po pravdě, to už je jen dojezd ze sudu.“
„Tak mi nalij toho rumu. Ale dvojitou holinu.“ poručil si.
„Za dvojitou je to deset.“
Odvětil Evžen a nalil dvojitou dávku rumu do většího pohárku. Snažil se lít co nejrychleji, aby cizinec nepoznal, jak se mu u toho třese ruka.
„Deset? Teda, to jsem se dostal do pořádný…“ Evženův varovný pohled ho zarazil.
„Ber, nebo jdi.“ řekl stejně mrazivým hlasem, jako děvečka, když si některý z hostů začal stěžovat.
„No jo, no jo, snad mi hned neutrhneš hlavu.“ i odpověď byla stejná. Evžen pocítil příval sebejistoty.
Chlapík do sebe obrátil panáka naráz. Zafuněl, když mu síla nápoje proletěla krkem a rozehřála hruď.
„Víš, asi bych ti to neměl říkat, ale všechny opravdový krysy ve městě už to vědí, takže to můžu říct i tobě.“ chlapík podal Evženovi několik mincí, z nichž si Evžen carskou dvoukorunu nenápadně zasunul do vlastní kapsy. Normální cena byla samozřejmě nižší, takže co účtoval nad, bylo jeho.
„Dáš si ještě?“ děvečka vždycky říkala, že tykání je v hospodě obvyklé, navozuje přátelskou atmosféru a rozlije víc pití.
„Jo, dej mi ještě jednu takovou. Rum máte drahej, ale fakt dobrej. No, každopádně, znáš rodinu Velkopraků?“
„Popravdě, asi jsem to zaslechl, ale jak vidíš, tady jsme na okraji města.“
„No, to jste. Tak ta rodina, to jsou hodně bohatí lidi. Ale jeden z prastarých gangů jim unesl druhou dceru.“ Evžen jen zabručel, že poslouchá a nalil, „No, druhá dcera, že jo, ono by to nebyla žádná pohroma, ale když zrovna tahleta, je něčím důležitá. Nikdo ale neví čím, jen to, že něčím.“
Muž do sebe obrátil i druhého dvojitého ruma na ex a zachrčel. Mince opět putovaly do kasy i Evženovy kapsy.
„No a za tu dceru chtějí ti lotři výkupné, jinak jí zneuctí, podříznou a vystaví na náměstí.“ muž vrátil pohárek a pokračoval, „No a dneska v pravé poledne, má být výkupné na Ivanově náměstí, kde bude převzato a dcera vrácena.“
„To nějak smrdí.“ neodpustil si Evžen, „Proč by mělo být předání v poledne a na nejlidnatějším náměstí?“
„No, to je proto, že výkupné je třicet tisíc carských korun. A to už je pořádný vak, protože to nesmí být v Grublech ani v Ljetech, takže zbývají Kopice. Další věcí je, že tahle informace byla veřejně vykřičená po celém městě. Takže si dovedeš představit, jak nejrůznější nekalý živly hlídkujou po celým městě, čekaj, kde se ty prachy vobjeví a zkusí je šlohnout. Takže rodina Velkopraků musí ty peníze doručit. Jenže další podmínkou bylo, že nesmí být přítomná carská garda. A jelikož Velkopraci jsou s Mojmírovičovou rodinou jedna ruka, nechť bohové drží nad naším Carem ochrannou ruku, tak Ivan jim slíbil podporu.“
„Jakou, když tam nesmí být garda?“
„To je právě to, poslal jim několik svých špehů, vycvičených agentů, kteří jsou schopní tohle zvládnout.“
„Špehové? Hm, takže nějací namakaní týpci.“
„Jo, přesně, namakaný svalouši, kteří dokáží skočit snad deset metrů do dálky, tři metry do výšky a nejspíš i zvednout koně.“
Evžen se zasmál. O carských špezích po městě kolovaly neuvěřitelné legendy.
„Tak to odpovídá. Ale nevěřím, že někdo takový existuje.“
„No ale to oni existujou. Viděl jsem je. Dneska ráno. Jenže Dmitrij Velkoprak na poslední chvíli změnil plán. Jelikož všichni zloději čekají peníze u těch namakaných svaloušů, dal je svému písaři.“
V Evženově hlavě se rozezněly poplašné sirény.
„Pokračuj.“ odpověděl mrazivě.
„No a ten písař tu teď někde po městě pobíhá, pod oblečením má poschovávaných třicet tisíc a hraje si na hrdinu. Jmenuje se Geroj Gregorij.“
„Hele, Geroji, oba vidíme, že nejsi žádný hrdina.“ zkusil to Evžen.
„To je to na mně tolik vidět?“ Geroj skoro natahoval.
„Úplně to z tebe stříká.“
„Jsem mrtvola.“ vydechl.
Vytrhl Evženovi lahev rumu z rukou a začal do sebe ládovat alkohol rychleji, než kdyby to byla voda. Když vysál na dva nádechy celou láhev, položil ji na pult.
„Kolik je to za flašku?“
„Osmdesát korun.“ vydechl ohromeně Evžen.
Ještě nikoho neviděl předvést podobný výkon. A že se o něco podobného skoro denně muži později večer sázeli. A Ratibor se v té chvíli nejvíc usmíval. Geroj vytáhl dvě padesátikoruny a položil je na pult.
„Drobné si nechej.“ zasípal a svalil se na zem.
Evžen nejprve uklidil mince do pokladny. Jelikož Ratibor kupoval ten rum za padesát korun lahev, navíc už z té lahve bylo upito, než jí začal rozlévat písaři, druhá mince se stala Evženovým majetkem. Oba mohli být s Ratiborem spokojení. Poté obešel pult a zjistil, že Geroj je v bezvědomí, ale stále na živu. Přinesl proto hrubou lněnou deku a s vypětím svých sil na ni převalil tělo bezvládného písaře. Za použití deky odvlekl bezvládnou postavu do seníku. Ještě na podlaze prozkoumal Gerojovo oblečení. Zjistil, že má pod šaty na rychlo ušitou kombinézu, v níž má zašité peníze. Na krátký okamžik ho napadly nejrůznější ošklivé myšlenky. Třicet tisíc korun. Stačilo by se sbalit, počkat na Jegora a zmizet někde daleko od města. Do konce života by měli vystaráno. A kdyby do toho chlapíka nalil ještě trochu rumu, buď by si vůbec nepamatoval, jak se sem dostal, nebo by s trochou štěstí umřel na otravu alkoholem. Kombinéza byla udělaná tak, že po rozvázání pár popruhů se dala jednoduše svléknout ve stoje. Jelikož písař ležel a nebyl to zrovna drobeček, bylo to o něco obtížnější, ale nakonec se to Evženovi podařilo.
Položil Geroje na své místo a zahrabal do sena, aby ho udržel v teple. Poté se sám nasoukal do kombinézy. Dokud držel kombinézu v ruce, připadala mu poměrně těžká, jakmile si ji oblékl, váha mincí se spojila s vahou jeho těla a bylo mu o poznání lépe. Kopice jsou stříbrné mince se zlatým lemováním, velké jako půlka dlaně, takže při třech stech kusech už to bylo hodně znát. Fyzickou váhu mincí však převážila váha psychická, Evžen si vlastně tímhle nakreslil na záda pomyslný terč. Jakmile dopnul oblečení a srovnal jej tak, aby nebylo vidět podivné spodní prádlo, vzal do ruky niněru a vyrazil. Celou dobu sám na sebe v duchu křičel.
„Jsi blázen, šílenec a cvok!“
Křičel, ale šel, věděl, že tohle je jedna z těch chvil, kdy rozhoduje o tom, bude-li po zbytek života hrdinou, nebo padouchem. A jelikož byl odkojen na písních o národních hrdinech, věděl, že padouchem být nechce.
***
Jegor nevěřícně hleděl na písaře, který byl stále spíš v bezvědomí, než na živu. Dýchal poměrně pomalu a občas si mohutně uchrápl.
„Co jsi probůh zač a kde je můj přítel?“ ulevil si Jegor k bezvládnému tělu.
Napjatě se otočil a s tím, jak zasouval meč do pochvy, vyrazil do nálevny, aby se přítele zeptal na pár otázek.
Evžen byl pochopitelně pryč, a tak se Jegor vrátil ke spáčovi, aby ho prohledal. Ve váčku měl necelých dvacet carských korun, jinak toho u sebe dotyčný moc neměl. V úplně obyčejné kožené kapsici, nalezl Jegor malý nožík, jakýsi kus černého kamene a několik hlavic štětců.
„Ahá, takže pán je písař. Výborně.“
V tu chvíli si spící Geroj mohutně odříhl. Jakmile dozněla ozvěna dalšího zvířecího zvuku, Jegor se musel jít nadechnout vzduchu venku.
„A máme rádi rumíček.“ podotkl ve dveřích.
Vyšel před stáje a podíval se po střechách domů okolo. V hlavě probíral možnosti, ale kromě toho, že počká na Evžena a bude doufat, že se do ničeho nezapletl, ho nic nenapadlo.
„Pěkný den, přeji.“ Ozvalo se nad ním.
Jegor ztuhl a připravoval se na úskok, aby vytvořil větší vzdálenost mezi sebou a tím, kdo byl podle hlasu na střeše stájí.
„Ale prosím tě, žádné hrdinské kotouly mi tu nepředváděj.“ zchladil ho hlas, „Kdybych tě chtěl zabít, ani bys nevěděl, co tě praštilo.“
„Ivore?“ trochu si Jegor oddechl a otočil se.
„Jistě že, jsem to já.“ zahlaholil muž a ladně seskočil ze střechy dolů na dvůr.
Za pasem měl meč a dýku, tvářil se velice sebevědomě, po muži z toho rána nebylo ani památky.
„Co tu děláte?“
„No, slíbil jsem ti, že když mi zachráníš život, tak se ti odměním.“
„Tak to jste sice řekl, ale když jste zmizel, nějak jsem to pustil z hlavy.“
V Jegorově hlase byl sarkasmus jasně slyšitelný.
„To mně bolí.“ Ivor taky uměl být sarkastický, „Ale na druhou stranu se ti nedivím. Každopádně já své dluhy vždycky splácím. A pro začátek, ráno jsi mi tykal, navíc už jsme se představili, zůstaňme u toho.“
„Ráno byla trochu jiná situace, přeci jen jste – jsi starší a maminka mně učila slušnému chování. A o splácení dluhů mi taky říkala, že je to správné. Navíc každá koruna se hodí, že?“ usmál se Jegor a posadil se na ohradu, k níž se přivazovala tažná zvířata před mytím.
„Korunky se jistě hodí, ale můj život nemůže být vyčíslen penězi. “ usmál se Ivor a posadil se vedle Jegora.
„Aha, takže žádná odměna?“
„Odměna ano, ale cennější než peníze, nebo drahé kamení.“
To už Jegora doopravdy zaujalo.
„Jak to myslíš?“
„Víš co je cennější, než všechny peníze?“
Jegor jen zakroutil hlavou.
„Vědomosti, můj chlapče. Jsou to vědomosti.“
Jegor si vzpomněl na mága Vladimira, který mu často říkal něco podobného a přikývl.
„Takže mi dopřeješ něco svých vědomostí, což mně obohatí?“ Jegorův hlas byl vážný.
„Jak to mluvíš?“ naoko se zhrozil Ivor.
„Můj přítel je hudebník.“
„Tak to chápu. Ale jinak, ano. Víš, nejdřív ti dlužím malé vysvětlení, pak pochopíš, jak se ti odměním.“
Ivor si odkašlal a poposedl si do pohodlnější pozice.
„Tak od začátku. Dneska se ve městě děje jedna hodně zvláštní událost. Víš o ní něco?“
Jegor jen zakroutil hlavou, ale vzpomněl si na nervozitu davu.
„Dobře, jde o to, že dceru Dmitrije Velkopraka, velkého kamaráda našeho milovaného Cara, unesli nejspíš zástupci gangu Sabakijů. to je jen podezření. Každopádně velké gangy už potřebovaly nějak ukázat, po dlouhé době, že tu jsou a že si můžou dělat téměř cokoli se jim zlíbí. Takže jeden z prastarých gangů, jak říkám, nejspíš Sabaki, unesli Velkoprakovu dceru. Stanovili si podmínky, za nichž ji vrátí. Místo, částku, v jakých mincích. A jelikož to rozhlásili veřejně, všichni kapsáři, malí vrahové a nekalí podřadníci číhají na příležitost.“
„O jakou jde částku?“
„Třicet tisíc korun.“
Jegor málem spadl z ohrady. Myslí mu prolétla představa, jak háže pytel peněz na záda, najde Evžena a společně opouštějí město, aby si někde daleko odsud zařídili pohodlné prožití zbytků jejich životů.
„Ano, chápu tvoje okouzlení tou sumou.“ usmál se Ivor.
„No a co je za problém?“ probral se Jegor ze zamyšlení.
„Předně, výkupné nesmí donést garda. Takže car vyslal své špehy, kteří měli obnos donést do pravého poledne na Ivanovo náměstí. Víš proč na takové místo?“
„No protože to bude hodně obtížné, pronést takovou sumu peněz na tak veliké náměstí. Tam se navíc určitě shromáždí ohromný dav.“
„Přesně, jak je vidět, něco v tobě je.“ pochválil Ivor správnou dedukci, „Přesně. Proto to měli být špehové, kdo sumu donese. Říkali vám ve škole, co jsou to za lidi?“
„Jasně že. Speciálně trénovaní elitní carští bojovníci. O jejich tréninku nikdo nic neví, ale prý jsou pak schopní nadpřirozených věcí. Běžet celý den sprintem. Schovat se ve tmě. Vylézt po hradních zdech. Umí zabíjet rychle a tiše, jsou rychlejší než vítr a pružnější než kočky. Dokážou sníst carský steak . Učitelé nám vždycky říkali, že pokud nás nebude alespoň patnáct, máme před špehy vždy co nejrychleji ustoupit.“
„A kdyby vás bylo víc jak patnáct?“
„Tak máme udělat obrannou formaci a doufat, ve šťastný zásah, nebo že aspoň jeden z nás přežije.“
„Tak to vám řekl nějaký nezvykle moudrý učitel. A ty jsi jak už to tak u mladých hochů bývá, neposlechl.“
„Jak to, že jsem neposlechl?“
„Dneska ráno jsi tu neměl patnáct kamarádů, že ne?“
„Ne, to jsem neměl, co to je za otázku?“
„A přece jsi se jednomu takovému špehovi postavil.“
„Cože? Ten chlap byl zabiják, měl i odznak gangu Dragotů.“
„No, ne každý, kdo dokončí školu pro špehy, protože i taková je, se stane špehem. Někteří svoje nabyté schopnosti dají do služeb některého z gangů. To byl i případ toho, co jsi ráno potkal. Není třeba dodávat, že pokud na takového zběha narazí carští špehové, je jejich ctí, jej zabít, viď? Každopádně jsem to zkusil a neuspěl. Odzbrojil mně, zranil a byl by mně zabil, kdybych nepřeskočil zeď, která má být jakože chráněná.“
Jegor vytřeštil na Ivora oči.
„Jak to myslíš, jakože chráněná?“
„Pro mě těch pár střepů není překážkou. No a za tou zdí jsem narazil na jednoho neuvěřitelně hloupého mladíka. Který si asi myslel, že mu špeh řekne, že je špeh, aby ho tak varoval. O co víc mně překvapilo, když ten hlupáček toho špeha sejmul způsobem, o kterém by se mi nikdy ani nezdálo.“
„Takže vy jste… ty jsi… Ne, to… Cože?“ Jegor se zakoktal.
„Ano, jsem. A teď už se pomalu dostáváme k tomu, jak ti to splatím. Nemůžu tě samozřejmě naučit nic doopravdy tajného. Ale něco trochu tajného ano.“
Jegor se celý rozzářil.
„No no, nečekej nic zázračného, můj zázračný zaklínači.“
„Jak to víte?“
„Co jako?“
„Že jsem zaklínač?“
„Sám jsi se mi tak představil.“
„Aha.“
Ivor si povzdechl.
„Ty jsi byl hodně mimo, viď?“
„Kdo říká, že byl? Ráno jsem zabil někoho, kdo by mne mečem naporcoval na malinkatý kousíčky, před chvílí jsem našel na místě svého přítele chrápat nějakýho chlapa a teď se dozvím, že jste špeh.“
„No, tak to tu moc nekřič. Pořád ještě to je tajná informace.“ ohradil se Ivor, ale v hlavě mu ohledně toho cizího muže jeho intuice cosi napovídala.
„Omlouvám se. A co mě teda naučíš?“
„Nu, především tvoje fyzické cvičení, a později i nějaké ty techniky s mečem. Když se totiž podíváš na trénink, jaký tě naučili v bojové škole, zjistíš, že se hodí pro boj ve velkých skupinách a s mečem a štítem. Ale když jsem tě tu ráno zastihl, štít jsi neměl. Navíc je štít poměrně těžká věc, takže ne vždy ho budeš mít u sebe. Samozřejmě je to výborná obranná pomůcka a celokovové štíty jsou pak velmi nebezpečnou zbraní.“
„To je pravda, několik základních technik nás učili i se štítem.“ neodpustil si Jegor.
„To ano, ale mnoho bojovníků doplácí na to, že jsou zvyklí bojovat ve skupinách a se štítem. Ale výhodou mého zaměstnání je rychlost. A té se štítem nedosáhneš. Jestli chceš, můžu tě část toho umění naučit.“
„Jistě že chci.“ vychrlil Jegor.
„To jsem rád. A teď mi ukaž toho muže, protože cítím strašné podezření.“
Jegor zavedl Ivora do stájí, kde se špeh sklonil nad hromádkou sena. Jakmile odhalil spáčův obličej, zbrunátněl v obličeji, přejel mu rukou po těle a vyskočil na nohy.
„Sakra, to jsem si mohl myslet! Je to on! A peníze jsou pryč!“
„Kdo je to?“
„Jmenuje se Geroj Gregorij a je to písař Dmitrije Velkopraka. Co ti to říká?“
Jegor se rychle zamyslel.
„Že je to skrytý špeh, který měl dopravit peníze?“
„Tak špeh to není určitě, ale jinak ano. Dmitrij totiž věděl, že ta informace o využití carských špehů se dostane na veřejnost. A ani tak elitně vycvičený člověk jednoduše neuteče šipce z kuše. Proto vyslal špehy s falešnými pytli a tohohle chlapa s penězi. Jenže milý Geroj místo toho skončil v bezvědomí v hospodě. Podle všeho nezraněný vyspává opici.“
„No, tak asi neunesl tíhu zodpovědnosti.“
„Ty v každém vidíš to lepší, co?“ usmál se Ivor na Jegora, „To si udrž co nejdéle. Ale zůstaň realistou. Každopádně v případě tohohle chlapíka máš asi pravdu. Je to poctivý prosťáček. Proto si ho Dmitrij zvolil.“
„Teď mě tak napadá,“ ozval se Jegor, „ten chlap, co jsem ho dostal, to byl vycvičený špeh, ale pracoval pro padouchy. Takže tě napadl proto…“
„Ano, protože si myslel, že mám ty peníze u sebe.“
„No, ale jste si tak podobní, to asi škola pro špehy neudělá.“
„Ne, byl to můj bratranec.“
Jegor se rozjížděl, protože mu mozek chrlil neuvěřitelné informace.
„A jelikož Carova blízkého přítele bez skrupulí oslovuješ křestním jménem…“
„Dmitrij je můj strýc.“
„Hm, strýc a bratranec…“
„Ano, Vaša byl Dmitrijův syn. Ale od rodiny se odtrhl už před lety a na tenhle úkol ho poslal některý z vysoko postavených Dragotů. Možná Ivan Dragot sám.“
„Ivan Dragot? Toho taky znáš?“
„Ne, tedy ne osobně. Tak jako všichni carové při jmenování přijímají jméno Ivan, i synové přebírající vládu nad gangem, přejímají i jméno Ivan. A já osobně žádného z vůdců prastarých gangů neznám. Kdybych ho potkal, nejspíš by mně jeho osobní strážci rozprostřeli po okolí. V opačném případě zabití takového hlavouna znamená carský pohřeb a posmrtné zajištění rodiny, potřebuje-li to a mnoho dalších výhod.“
„Pro toho, co toho hlavouna zabil?“
„Nedělej si iluze, ten nemá šanci přežít. Ani tu nejmenší. Pro pozůstalé.“
„No dobře a co je tedy s tímhle chlapíkem?“
„Tenhle ožrala na sobě měl velmi drahé spodky.“
„Cože? On nesl to výkupné?“
„Ano, ale to tu očividně není.“
Ivor se otočil a podíval se Jegorovi do očí.
„Mluvil jsi o nějakém příteli. Kde je?“
„Evžen? No, není tu. A nevím kde je.“
Pohled do Ivorových očí Jegora vyvedl z míry. Ve špehových očích byla chladná temnota.
„Ale Evžen je jen hudebník.“ zkusil to Jegor.
„Ale i hudebník unese takovýhle balík peněz.“
„No, ale má tu své osobní věci.“
„Jenže za třicet tisíc si koupíš takových osobních věcí tuny.“
„Ale on je hudebník, obdivuje staré hrdiny, dobrodružství…“ Jegorovi se rozsvítilo, „Ten magor je na cestě na Ivanovo náměstí.“
Ivor po Jegorovi loupl pohledem.
„Jsi si tím jistý? Co když je na cestě k městské bráně?“
Jegor chvíli zvažoval, ale pak se vzpřímil, založil ruce na hrudi a odfrkl si.
„Dám svůj život za to, že by beze mě nešel, takže se pokouší ty peníze doručit. V přestrojení za hudebníka, které vlastně není přestrojením, se pokouší dostat na Ivanovo náměstí a ty peníze jménem tohohle chlapa doručit.“
Ivor přikývl.
„Tvoje slova beru vážně. Jestli tvůj přítel s penězi utekl, bude to tvůj život za jeho. A teď bychom měli rychle vyrazit tvému příteli na pomoc.“
Oba vyběhli ze stájí, prohnali se brankou dvora na ulici a vyrazili do ulic, v nichž číhaly desítky zlodějů, vrahů a všemožných podvodníčků na své životní štěstí.
***
Evžen cítil, že na něm musí být nezvyklá zátěž neuvěřitelně vidět. Napínal uši, jestli z vlastního oblečení zaslechne zrádné zacinkání mincí, ale byly do látky zašity velmi dobře. Dokonce ho ani neomezovaly v hybnosti.
I tak mu srdce divoce bušilo na poplach, a jakmile spatřil v davech lidí okolo sebe rychlejší pohyb, vyděsil se. Přesto odhodlaně postupoval směrem k náměstí, křečovitě svírajíc popruh od niněry. Věděl, že do pravého poledne nezbývá ani hodina. Za normálních okolností by mu cesta tam netrvala ani dvacet minut, ale mince ho zpomalovaly a lidé na ulicích mu připadali neuvěřitelně podezřelí, a tak se co chvíli zastavil a počkal, až ti nejpodezřelejší projdou okolo.
Přeci jen se trochu uklidnil, jen co prošel několik ulic a nic se mu nestalo. Žádná dýka v zádech, šipka z kuše, nic co mu mysl nabízela za možnosti, se nenaplnilo. Trochu se osmělil a vyrazil k náměstí.
Náměstí samotné bylo obvykle naplněné stánky a lidmi. Toho dne byli ale stánkaři gardou nemilosrdně vyhnáni, lidé vytlačeni a uprostřed náměstí, kde bylo ohromné kamenné pódium , stál jen jeden jediný muž.
Tento muž byl velmi malé postavy, hodně hubeného vzhledu a vlastně nevypadal nijak výrazně ani nijak důležitě. V jeho případě vzhled klamal. Byl jedním z velitelů gangu Sabakijů, vnuk Ivana Sabakiho, dokázal okrást deset lidí z patnácti, když okukovali stánek. Dokázal zabít člověka třiceti způsoby. Běžně velel asi stovce příslušníků jejich gangu. Toho dne ale dostal za úkol převzít výkupné a předat unesenou dceru Dmitrije Velkopraka. Prozatím stál na pódiu sám. Nadina Velkopraková byla nedaleko, a přesto skryta před zraky davů.
Podmínkou pro předání bylo, že se sto kroků od pódia nebude nacházet jediný příslušník carské gardy. Gardisté proto zakázali přístup i všem lidem. Sto deset kroků od pódia rozestavěli dřevěné palisády a za ně se postavili s obnaženými zbraněmi. Kdokoli se pokusil projít, byl prohledán a vrácen zpět, v případě pokusu o násilný průlom bariéry ozbrojenců odvlečen do městského vězení.
V davu, téměř na dosah od gardistů, se pohybovali obyčejní lidé, ale také zlodějíčci, kteří doufali, že na poslední chvíli urvou kus svého životního štěstí. A i v téhle situaci zkoušeli své hbité prsty.
Evžen na okraji toho davu zaváhal. Obvykle se davů nebál, ale v tomhle případě v každém viděl toho, kdo mu krátkou dýkou přerve nit života. Zastavil se a díval se na meloucí se lidi. Někteří stáli už i na vozech, aby viděli přes hlavy ostatních. Sem tam se někdo popral, hlavně když to nějaký kapsář zkusil a vybral pár váčků. V takovémhle natěsnaném davu se mohli schovat stejně snadno, jako mohli být odhaleni.
Od davu se oddělily dvě postavy. Jeden muž byl menší a měl tak trochu krysí obličej, druhý byl hromotluk, který jasně ukazoval kdo je v týmu sval a kdo mozek. Menší se zadíval na Evžena a hebkým hlasem se zeptal.
„Copak je, mladíku? Přišel ses podívat na představení?“
Evžen přikývnul. Strach mu skoro vysušil ústa.
„A jen podívat?“
Tentokrát Evžen zavrtěl hlavou. Vzpomněl si na hodiny tréninku, kdy jim v chladném počasí učitelé nechali prochladnout prsty a s nimi je pak nutili hodiny cvičit základní věci.
„Až vám prsty ztuhnou při trémě, rádi si vzpomenete.“
Evžen se nadechl a na sucho polkl, nacvičeným pohybem si přehodil Niněru ze zad do rukou.
„Jsem hudebník, bard. Jdu se na to podívat, protože tohle je událost, o níž se jistě bude zpívat po všech tavernách. Tento monumentální počin se stane další z městských legend, to je jisté.“
A roztočil kličku na své niněře, zahrál pár zkušebních tónů a o mnoho jistějším krokem se vydal vstříc davu.
Oba zlodějíčci ho nechali projít, podívali se po sobě a jen pokrčili rameny. Hromotluk jen udělal prstem krouživý pohyb u svého spánku.
„Jo jo, od tebe to sedí.“ ušklíbl se menší.
Evžen pořád hrál a postupoval vpřed.
Lidé se otáčeli, a když hudebníka uviděli, udělali mu prostor. Evžen se na všechny široce usmíval a děkoval jim. Bardové byli v tehdejší společnosti v podstatě na úrovni dnešních novinářů, sbírali náměty a novinky po tržištích a večer je vyprávěli v hospodách. Proto i nyní Evžena lidé pouštěli blíž k zátarasům.
Jakmile Evžen dorazil k dřevěným barikádám, spatřil kovově pevný obličej carských gardistů. Ti stáli zdánlivě bez pohybu, ale připravení zastavit kohokoli, kdo by se pokusil překročit neviditelnou linii. Evžen zahrál několik skočných písniček, aby lidem okolo zvedl náladu. Během toho se kroutil do rytmu, čímž se nenápadně posunul na samou hranici nejblíže ke gardistům. Když dohrál písničku, otočil se na gardistu.
„Můžete mi prosím přivolat velitele? Potřebuji mu vyřídit vzkaz.“
Voják se podíval na Evžena a ušklíbl se. Hudebník se samou nervozitou tahal za vousy na bradě, až si je skoro vytrhal.
„Jakýpak vzkaz?“
„Důležitý. Řekněme, že životně důležitý.“
„To ti věřím hochu, ale nemohl, velitel má jiné potíže.“
„Ale já s ním musím mluvit, mám vzkaz od Dmitrije Velkopraka.“
„Jasně, jasně, takových jsem tu dneska měl už tucet. Chápu, že by se ti líbilo, vidět všechno z blízka, ale to není možné.“
Evžen zahrál další písničku, během níž přemýšlel, jak se dostat přes stráže. Když pohlédl na hodiny, na jedné z městských věží, zjistil, že mu zbývá ani ne čtvrt hodiny do předání.
Obrátil se opět ke strážnému.
„Podívejte se, právě teď budu riskovat život. Přinesl jsem to výkupné.“
Ačkoli Evžen jen zašeptal, lidé okolo jej přeci jen uslyšeli.
„Výkupné? To výkupné? Výkupné je tady?“ šum lidí to slovo roznesl okolo jako požár. Za chvíli už se ozývaly výkřiky.
„My chceme vidět to výkupné taky.“ nebo „Kde je? Kdo ho má?“
Evžen se podíval na gardistu se zoufalstvím v očích.
„Prosím!“
Ale gardista stál pevně jako sloup, díval se do davu, jen klouby na kopí mu zbělely. Jasně dával najevo, že s ním řeč nebude. Ostatní gardisté na tom byli stejně.
Evžen vycítil, že se k němu davem blíží žraloci. Na okraji davu se začaly dělat vlny, jak se lidé tlačili dovnitř, jiné se snažili spíš uhnout. A úplně zezadu to vypadalo, že do lidí narazil rozzuřený býk, který si začal okamžitě razit cestu k němu.
„Prosím!“ zaúpěl ke gardistovi, ale ten nereagoval. „Vždyť mně tu před vámi roztrhají! A pomyslete na to unesené děvče. Zemře jen kvůli vám!“
„Každý ví, že výkupné přinese jeden z carových špehů. Takže je jasné, že se jen vytahuješ. A proto ti to patří, tvoje smrt budiž výstrahou dalším, co by si chtěli vymýšlet.“ odpověděl gardista strojeně.
Evžen se podíval směrem k davu. Lidé od něho poodstoupili, takže vytvořili půlkruh o poloměru pěti kroků. A ten rozzuřený býk byl stále blíž a blíž.
Jako první se z davu vyloupl ale někdo jiný. Byl to kluk, spíš než mladý muž. Tvář ještě poďobanou uhry. V ruce držel nůž a z jistoty, jakou lehce svíral střenku, bylo Evženovi jasné, že to nedělá poprvé.
„Tak po dobrým, nebo po zlým?“ zeptal se výrostek stroze.
Nečekal ale na odpověď. Přikrčil se a opatrně se blížil k Evženovi.
Hudebník to naposledy zkusil na gardisty, přes rameno zavolal.
„No tak, právě tu na mně útočí, to garda nic neudělá?“
Několik gardistů se podívalo na toho, který již jednou Evženovi odepřel pomoc. Evžen nemohl vidět, že do mužovy tváře se vkrádá zoufalství. Rozkazy zněly jasně. Nikdo dovnitř nesmí! Vy se nehnete z místa! To prostě nemohl porušit. Nakonec zašeptal jen jediné slovo.
„Promiň.“
Uhrovatý hoch tu odpověď zaslechl také a po tváři se mu rozlil škleb.
Jenže v tu chvíli se dav rozletěl do stran a zuřivý býk Jegor jediným pohledem zhodnotil situaci. Přiskočil k hochovi a tvrdým direktem ho odeslal do říše snů.
„Někdo další tu touží po penězích, co nejsou pro něj?“ zařval do davu, tasil meč a postavil se před Evžena. Ivor se postavil hned vedle.
„Kamaráde, ještě nikdy jsem tě neviděl radši.“ vydechl Evžen.
„Gardisto, jak to, že jste toho chlapce nevpustil dovnitř? Má výkupné za Nadinu Velkorpakovou!“ ostře křikl Ivor do obličeje gardisty.
„Ale…“ začal voják koktat omluvu.
„Ne ale, ale ANO PANE!“ zahřměl Ivor.
To už se za řadou gardistů blížil jeden z velitelů. Již před chvílí zpozoroval rozruch v tom místě, ale nechtěl během upoutávat víc pozornosti.
„Co se tu děje?“ zaburácel, jakmile dorazil.
Gardista se již úplně zcvrkl a roztřeseně začal něco vysvětlovat, ale Ivor mu nedal šanci.
„Tito chlapci jsou zde v mém doprovodu. Máme výkupné za dceru Dmitrije Velkopraka.“
Velitel na nic nečekal, medvědí tlapou uchopil gardistu a odsunul ho stranou.
„Tak pojďte, zbývá jen pár minut.“
Všichi tři se rozeběhli k pódiu. Jakmile byli za bezpečným kordonem, Evžen se rázem cítil mnohem klidnější. Tíha mincí a ohrožení, jako by z něj spadla.
„Neseme výkupné, máme tu vyžádané peníze!“ zakřičel směrem k pódiu.
Dav mu odpověděl nadšeným jásotem. Jožka Sabaki s sebou trhnul. Výkupné že dorazilo? Jak je to možné? Spatři tři postavy, běžící směrem k němu. To se přeci nemělo podařit. Nadina měla zemřít. Veřejně. Ale dané slovo nemohl porušit. A ačkoli byla takováto suma pro jeho děda v podstatě bezvýznamná, šlo spíše o myšlenku, musel dodržet, co gang slíbil.
Jakmile Evžen doběhl blíž k pódiu, začal si rozepínat košili. Jožka se na něj nevěřícně podíval. Když uviděl podivné spodní prádlo, všechno pochopil. Zvedl hlavu a krátce pískl.
Pódium bylo tvořené jedním kusem kamene, uhlazeným a vyleštěným tak, aby na něm šly provádět všechny ty slavnosti. Nejbližší okolí pódia bylo vydlážděno. Ale když začalo pršet, všechna ta voda musela někam odejít. Proto bylo okolo pódia pět kanálů. Jejich poklopy se nyní otevřely a z nich vyskákalo deset ozbrojených zabijáků.
„Ale ne.“ ujelo Evženovi. „Peníze jsme doručili.“
„Nedoručili, ještě je nemám na pódiu. Na ně!“ zavelel.
Desítka vrahů vyrazila proti trojici. Evžen instinktivně ustoupil mezi oba bojovníky.
„Jegore, co to tvoje tamto, co jsi použil ráno?“ křikl Ivor a švihl rukou.
První útočník padl s malou černou čepelí zaseknutou do hrtanu. Druhým švihnutím poslal do podsvětí i druhého.
„Tak já jsem zatím skončil.“ stihl ještě syknout.
V tu chvíli se náměstím rozeznělo poprvé.
„AARD!“
Jegor si vzpomněl na nehodu, která se mu stala při cvičení, a tak se rozhodl zariskovat. Vytvořil znamení, ale nechal ho sklouznout po čepeli. Jelikož pro něj vzduch byl nejbližším živlem, dokázal tlakovou vlnu zformovat do úzkého pruhu a poslat vodorovně na útočníky.
Čtyři útočníci se vznesli do vzduchu, jako by je do břicha kopl rozzuřený kůň. Popadali na dláždění a svíjeli se, držíc se za břicha.
Svět se na okamžik zastavil. Dav ztichl, tedy alespoň ti, co to viděli. Evžen a Ivor vyvalili oči. Útočníci se zastavili a pohlédli na své druhy, jejichž vnitřnosti se rozlévaly po dlažbě. Pohlédli na Jegora a dali mu tak dostatek času.
„Aard!“ zahřměl podruhé.
Tentokrát již znamení seslal rukou, a tak se další z útočníků vznesl do vzduchu a tvrdě narazil na okraj pódia. Suché křupnutí ohlásilo konec tohoto života. Zbylí tři útočníci se vzdali záměru zaútočit na Ivora a vrhli se na Jegora, kterého přeci jen zaklínadla trochu vyčerpala.
Ne že by se mu nedostávalo dechu, ale jeho mysl nebyla zvyklá na použití zaklínadel v takovém psychickém tlaku, a tak byl na pár okamžiků lehce dezorientovaný. Jenže Ivor na nic nečekal a vrhl se proti třem nepřátelům.
Boj netrval víc, než pár vteřin, Ivor v podstatě třemi seky všechny tři protivníky vyřídil. Pak se obrátil k Evženovi.
„Neboj, o Jegora se postarám, doruč peníze!“
Rozhodný hlas Evžena probral k životu. Rozvázal pár stahovacích šňůrek a vytáhl z pod kazajky peníze, zabalené do látky. Udělal pár posledních kroků a celý balíček pak hodil na pódium.
„Tak, peníze jsou doručeny. Vydejte rukojmí.“
Jožka Sabaki sledoval masakr jeho mužů. Navíc způsobem, který viděl poprvé v životě. Snažil se uložit každý detail do paměti. Ale zároveň věděl, že všechny podmínky byly splněny. Třikrát krátce pískl a z jednoho z kanálů vylezl další člen jeho bandy, tentokrát ale ne kvůli útoku. Jakmile byl na povrchu, obrátil se a za lano vytáhl nahoru drobnou dívku.
Děvče bylo ušpiněné, od pohledu spíš v bezvědomí, než při něm. Špinavec dívku vzal nemotorně do náručí a odnesl ji k těm, co výkupné doručili.
„Tady ji máte. Byla pro nás radost s vámi obchodovat.“ pronesl Jožka strojeně a spolu s kumpánem zmizel v kanále.
Ivor v tu chvíli už klečel u své sestřenky.
„Nadino, děvče, podívej se na mně. Už je po všem.“ zašeptal jí.
Evžen se taky sklonil, sáhl do kapsy a podal Ivorovi malou placatku. Nervózně se tahal za vousy na bradě.
„Ne že bych to podporoval, ale potřebuje trochu nakopnout. Čekal jsem, že to bude potřeba…“ nechal myšlenku vyvanout do prázdna.
Dívčiny rty přijaly malý kovový otvor, a jelikož očekávala vodu, zhluboka se napila. Řezající palčivá bolest alkoholu, prodírající se jejím panenským krkem, jí přivedla k vědomí. Rozprskala se a zakuckala, ale našla sílu s Ivorovou pomocí vstát. Jegor se k nim přidal a položil příteli ruku na rameno.
„Hele, radši odtud zmizíme.“
„Ale proč? Jsme hrdinové!“
„Jo, to jsme, ale vysvětli to támhletomu davu.“
Gardisté, jakmile uviděli, že je dívka v bezpečí a gang opustil prostranství, porušili formaci a vydali se k velitelům pro rozkazy, lidé toho ale okamžitě využili a prorazili dřevěné barikády. Nyní se celý dav hnal směrem k pódiu, aby dívce poblahopřál a oslavil hrdiny okamžiku. V čele davu se hnalo pár gardistů, kteří se rozhodli vytvořit kolem dívky ochranný kruh. Evžen pochopil, že v tom davu bude minimálně jeden člověk, který by mu rád ze msty trochu provětral útroby. Nechal se tedy Jegorem odvléct trochu bokem a velmi rychle se ztratili v davu.
Bezpečně se propletli zástupy nadšených k jedné z menších uliček a za dvacet minut už seděli v nálevně hospody U Dvou pohárů a upíjeli čisté vody.
Mezitím se dav sháněl po zmizevších hrdinech a mnoho lidí se ptalo, co že se to stalo, jak ten mladík s mečem bojoval proti těm zlým. Někdo v davu prohlásil, že to byl asi ten zaklínač, a městem se začaly šířit další zvěsti o bojovníkovi za spravedlnost tam, kde garda ani kněžstvo nemohou.
***
O pár dní později ráno Jegor trénoval na dvorku a Evžen, který si výjimečně přivstal, ho sledoval.
„Stejně mi to tvoje zaklínání uniká.“
„To je dobře,“ zafuněl Jegor, „Třeba bys to chtěl taky umět.“
„Ani omylem.“
Z nálevny se ozvaly cizí hlasy a Ratiborův, který jim odpovídal.
„...jiště, jsou tady. Pojďte prosím, Dámo a pánové.“
Jegor se zarazil v půlce pohybu. Stál na dvorku do půl těla svlečený, s mečem a v sandálech. Evžen ležel také do půli těla svlečený, rozvalený na dece a užíval si ranních paprsků. Oba proto překvapilo, když z nálevny vyšel Ratibor a hned za ním Ivor, Nadina a postarší pán, který nemohl být nikdo jiný, než Dmitrij Velkoprak. V přítmí nálevny zůstala postava, v níž Evžen okamžitě poznal Geroje.
Děvče mělo opět zdravou barvu a po těch pár dnech se očividně dokázala sebrat. Umytou, nablýskanou a v čistých šatičkách ji oba chlapci skoro nepoznali. Když si ale uvědomili, jaká společnost dorazila, ihned se začali oblékat a rudli jako dva raci.
Toho dne se jim sice nedostalo ovací davů, ale o to upřímnější bylo poděkování otce, který dostal zpět svou dceru. A stejně tak díky dívky, která byla na prahu smrti a byla vrácena do života. I Ivor přidal své díky a prozradil Jegorovi, že se svou sestřenkou chystají zásnuby.
„Zachránili jste mi život oba. Tobě Evžene, to oplatím, jakmile zjistím, po čem toužíš. A tobě, Jegore to splatím tím, že tě nechám potit, možná i krvácet. Ale věř mi, že každá kapka potu a krve bude pro tvůj další život požehnáním.“
A stiskl Jegorovi ruku pevně, jakožto ztvrzení příslibu.
V celé společnosti se odebrali do nálevny, kde se společně zasmáli Gerojovým rozpakům. Evžen vzal svou niněru, a tak si za doprovodu tichých meditativních tónů vyprávěli události onoho dne.
