Ellad otevřel oči. V jeho pokoji vládlo zlatavé přítmí právě zrozeného dne. Hoch se protáhl, vstal, spěšně se oblékl, a než opustil pokoj, sáhl pod polštář a do záňadří schoval novou koženou pochvu s loveckým nožem. Proběhl prázdnou kuchyní a s dobrou náladou vyšel ven do příjemně chladivého rána. Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, rychlým pohledem přelétl bezmračné, azurově modré nebe, celé rozzářené prvními slunečními paprsky, a s mladickým zápalem se vrhl do svých obvyklých povinností. Nanosil vodu, naštípal dřevo a pomohl Waldorovi s krmením. Potom spolu s ním vstoupil do snídaní provoněné kuchyně a usedl na své místo u stolu.
Po usměvavém ranním pozdravu Lea položila na stůl tři talíře naložené míchanými vejci s drobně nasekanou mladou cibulkou, zelenou petrželkou a pažitkou. K té dobrotě si ještě všichni nabídli z proutěné ošatky podle libosti chléb, popřáli si dobrou chuť a dali se do jídla.
Ellad si z chleba vždycky jen párkrát ukousl, pak ho nepozorovaně odložil do klína a nabídl si další krajíc. Tvořil si tak skromnou zásobu jídla na svou další cestu okolní krajinou. Už se těšil. Právě dnes chtěl totiž uskutečnit nápad, který již delší čas zaměstnával veškeré jeho myšlenky.
Chvatně vyškrábal talíř, poděkoval a se zbytky chleba v ruce vyklouzl ven. Na dvoře se k němu okamžitě připojil Dogan, velký šedý vlčák, a doprovázel ho do stáje k Varrovi. Tam si hoch vyzvedl svou již značně odřenou, koženou brašnu s popruhem, vložil do ní chléb i nůž a přehodil si to malé zavazadlo přes rameno.
„Promiň, hošku, ale dneska se o tebe postará otec. Mě čeká dlouhá cesta,“ promluvil na koně.
Dvakrát mu roztržitě přejel rukou po hlavě stižen výčitkami svědomí, jež ho pronásledovaly pokaždé, když se vydával na toulky, ale nemohl si pomoci. Ta touha jít dál a vidět víc, ta ho poháněla od doby, kdy se naučil chodit, a byla silnější než on.
Ještě jednou pohladil hnědákovu lesklou srst, stejně posloužil i Doganovi, který mu žárlivě šťouchal do dlaně druhé ruky, a opustil stáj. Opět s vlčákem v patách. Několika rychlými kroky se dostal přes dvůr, jen pootevřel veliká vrata a protáhl se ven. Zavřel za sebou a zklamaného psa nechal na dvoře. Dogan tlumeně kňučel, zatímco Ellad volně vydechl a s pocitem nesmírného štěstí vyrazil přímo vpřed. Za pár vteřin opustil cestu v podobě vyježděných kolejí, která vedla na Hlavní silnici, a vstoupil do lesa. Tráva byla ještě mokrá od rosy, ptáci zpívali jako o život, les voněl, ale hoch dnes nic z toho nevnímal. Bez povšimnutí míjel důvěrně známá místa a postupoval stále dál na západ. Dnes se nekochal krásou krajiny ani se nesnažil sledovat plachou lesní zvěř. Předsevzal si, že dojde co možná nejdál. Střídal rychlou chůzi s mírným poklusem a obratně se proplétal mezi stále hustším porostem.
Po třech hodinách mu cestu zkřížil mělký potok. Zadýchaný Ellad se na jeho břehu zastavil, usedl na suché, mechem porostlé místečko u jednoho z okolních smrků a unaveně opřel hlavu o mohutný kmen. Tvář měl zalitou potem a mokré hnědé vlasy se mu nepříjemně lepily na obličej. Na chvíli zavřel své modré oči a zklidňoval zrychlený dech. Když se mu to konečně podařilo, znovu oči otevřel, zvedl hlavu, sáhl do brašny pro nakousaný krajíc chleba a pomalu, zamyšleně ho dojídal.
Vzpomínal na poslední návštěvu Roberta, tajemného rodinného přítele, který se ho neustále na něco vyptával nebo ho z něčeho zkoušel, a na jeho tlumený rozhovor s rodiči. Ellad z něho přes zavřené dveře svého pokoje mnoho neslyšel, něco však přece. Robertův hlas byl plný obav, když mluvil o jakési Argaaně a o tom, že se osvobodila z dlouholetého vězení.
Chlapce to zvláštní, cizokrajné jméno zaujalo a hned si v duchu položil několik otázek. Proč Robertovi ta žena dělá takové starosti? Kdo to vůbec je a proč byla ve vězení?...
Ach, jo. Zase jen otázky a žádná odpověď.
Dospělých už se ani nesnažil ptát. Přímo nemohl, protože by tak vyšly najevo jeho tajné odposlechy. A když šel oklikou? Nejprve se divili, proč ho to zajímá a jak na to přišel. Potom se vzmohli na nicneříkající, vyhýbavou odpověď a nakonec to zamluvili nebo jej poslali něco dělat. Jó, tohle všechno už znal.
Polkl poslední sousto a odevzdaně vzdychl. Kromě těch nešťastných otázek ho trápila ještě jedna věc. Podvědomě vytušil, že po Robertově zjevně špatné zprávě, matku zcela jistě nepřemluví. Lea o jeho nocování pod širým nebem nechtěla ani slyšet, ač nedávno dovršil už třináctý rok.
Tahle vzpomínka odvedla jeho myšlenky přeci jenom trochu jiným směrem. Opět sáhl do brašny a vyndal svůj nový lovecký nůž. Uchopil jej oběma rukama a s téměř posvátnou úctou si ho prohlížel. Očima přejížděl bytelnou rukojeť omotanou tenkým řemínkem, krátkou, masivní záštitu a dokonale padnoucí pochvu z pevné kůže. Ani tentokrát neodolal a vysunul zbraň z pouzdra. Nůž hladce vyjel ven a on musel znovu obdivovat lesklou, rovnou čepel. Z jedné strany ostrou jako břitva, z druhé mohutnou a mnohem silnější.
„Dobře se o něj starej, ať je pořád ostrý. Je to nástroj i zbraň. Klidně s ním stáhneš divokého králíka či vykryješ ránu mečem. Také se s ním dá docela slušně vrhat. Je dokonale vyvážený. Chce to jen trochu cviku,“ slyšel v hlavě Robertova slova.
Ano, dostal ho od Roberta. Při jeho poslední návštěvě.
Neposlušné myšlenky se mu už už vracely zpátky. Nespokojeně třepl hlavou, rozhodným pohybem schoval nůž zase do pochvy a vrátil ho do brašny.
Prosedím tu celý den a nikam se nedostanu, vynadal si. Prudce vstal, oprášil si kalhoty, opláchl si obličej studenou vodou z potoka, zahnal žízeň a vydal se opět na cestu.
Mířil pořád k západu, a když mu to příroda dovolila, tak běžel. Postupoval teď zcela neznámou krajinou. Potok, u kterého se tolik zdržel, tvořil jakousi přirozenou hranici již prozkoumaného území. Stále putoval tím stejným lesem a snažil se držet v přímém směru.
Poledne dávno minulo, když s jistým zklamáním usoudil, že pomalu nadešel čas návratu. Zastavil a v předklonu se vydýchával. Ruce přitom opřel o kolena a odhadoval, kolik asi hodin mu cesta trvala.
Docela dost, uzavřel a s unaveným povzdechem se opět narovnal.
Zpátky to zdaleka nepůjde tak rychle, usmál se a protáhl náhlým zastavením ztuhlé svaly. Přitom se pozorně rozhlédl kolem, aby si místo návratu vtiskl do paměti, a náhle se zarazil. Porost už vůbec nebyl tak hustý. Zmizely staré suché stromy a všudypřítomná křoviska a Ellad věděl, že to značí jediné. Lidské sídliště.
Zaskočilo jej to. Až dosud si myslel, že jejich statek stojí na samotě a nejbližšími sousedy jsou obyvatelé města Tarlangu, kam s otcem pravidelně jezdili na trh.
No, zdá se, že jsem se mýlil, přiznal si v duchu a uvažoval, co to jen může být. Osamělé stavení, vesnice nebo snad město?
Nerozhodně pokrčil rameny. Vůbec si nevybavoval, že by se před ním někdy někdo zmínil, že by se tu měli nacházet nějací lidé. Úplně zapomněl na únavu, na návrat domů i na čas. Zvědavost jej naprosto ovládla. Pomalu, opatrně postupoval vpřed a snažil se co nejvíce splynout s okolím, což se mu až neskutečně dařilo.
Po nějakých dvě stě, tři sta krocích les končil a Ellad zůstal překvapeně stát. lidská obydlí čekal, ale přesto jej to, co uviděl, udivilo. Udivilo a okouzlilo.
Přímo před ním, za svěže zelenou, mírně se svažující pastvinou, se v kruhovém mělkém údolíčku nacházela osada. Taková větší vesnice. Ellad odhadoval tak padesát obytných domů. Všechny byly ze dřeva a přibližně stejně velké, až na tři mnohem větší budovy, které stály uprostřed a jakoby obkličovaly nezastavěné prostranství, jímž procházela značně vyježděná, široká cesta vedoucí od severozápadu k jihovýchodu.
Nebo naopak? Hoch se usmál, a pak v soustředění stáhl obočí. Ale ne, ten plácek nebyl úplně prázdný. Chlapcovy bystré oči na něm zaznamenaly dvě drobné stavby, spíš stavbičky. Ale na tu dálku hoch nedokázal odhadnout, k čemu slouží.
Jedna z nich je určitě studna, uvažoval. Nad účelem té druhé však jen pokrčil rameny.
Stál v asi nejvyšším místě nad vesnicí a měl proto poměrně dobrý rozhled. Viděl tedy i lidi, jako pohybující se skvrnky na převážně zeleném pozadí, a stejně malá se mu jevila i zvířata, klidně se pasoucí na přilehlých loukách. Všiml si také říčky, která se vinula kolem severní části vesnice a v jejíž hladině se třpytily odražené sluneční paprsky.
Hřející zlatavá koule se pomalu sunula k západnímu obzoru a stále více svítila chlapci do očí. Hoch nespokojeně zamručel, zastínil si je rukou a vtom okamžiku se vzpamatoval a vrátil zpět do přítomnosti. Musel domů. A hned.
Zklamaně vzdychl, protože svou zvědavost ukojil jen z části. A to z té menší části, podle jeho názoru. Otočil se k neznámé vesnici zády a vydal se stejnou cestou zpátky. Tak dobře jako předtím mu to však nešlo. Až k potoku ještě občas dokázal běžet, ale potom už jen klopýtal, přestože si u jeho líného toku krátce odpočinul a dojedl zbytek chleba. Celé tělo jej bolelo a unavené svaly místy odmítaly poslouchat.
Domů se proto vrátil až za tmy. Jen s velkou námahou za sebou zasunul těžkou závoru na vratech a s vypětím posledního zbytku sil se vpotácel do kuchyně.
„Ellade…?!“ přivítala ho matka přísně a při pohledu na jeho zbědovaný zevnějšek zároveň trochu tázavě, ale hoch ji přerušil.
„Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe chraplavě. Nechal dokonale překvapené rodiče být a zmizel za dveřmi svého pokoje. Tam ze sebe stáhl jen boty a svrchní části oděvu, s nesmírnou úlevou padl na lůžko a okamžitě tvrdě usnul. Byl tak unavený, že ani nevečeřel.
Lea, která se mezitím vzpamatovala, rozrazila dveře a rozzlobeně vpadla do pokoje. Chtěla synovi řádně vyčinit za jeho věčné toulání i za vytrpěný strach, když se nevracel. Ale při pohledu na jeho vyčerpanou, spící tvář ji hněv přešel, hnědé oči zněžněly a ona tiše přešla k chlapcovu lůžku. Opatrně přes něj přehodila přikrývku, odhrnula mu z obličeje neposlušný pramen vlasů, ještě mokrý od potu, a jemně ho políbila na čelo.
„Dobrou noc, synku,“ zašeptala a po špičkách opustila pokoj.
***
Ráno se Elladovi vůbec nechtělo vstávat. Namožené svaly bolely a zuřivě se bránily jakékoli další námaze. Nedalo se však nic dělat. Na chlapce čekaly povinnosti a také vysvětlování. A právě do něj se mu chtělo ještě méně.
Lea si ho podala hned po snídani.
„Kde jsi včera zase byl? A proč ses vrátil tak pozdě?“ začala.
Waldor neříkal nic, jako ostatně vždycky v podobných situacích. Jen se na chlapce přísně díval. Z tváře mu zmizel obvyklý úsměv a jeho šedé oči se pod lehce staženým, hustým obočím mračily.
Ellad se hluboce styděl. Stál před svými rodiči se svěšenou hlavou, pohledem upřeným do podlahy a mlčel.
„Tak mi odpověz!“ vybídla jej znovu matka.
Ellad zvedl oči, pohlédl přímo na Leu a neochotně se rozpovídal. Nejprve jim v krátkosti pověděl o svém nápadu dojít co nejdál, a tak poznat nová, ještě neprozkoumaná místa. Zmínil se též o objevené vesnici a chystal se svou řeč ukončit slovy, že právě ona je důvodem jeho zdržení, když ho nečekaně přerušil Waldor.
„Ty ses dostal až tak daleko na západ?“ vyhrkl. Vážný výraz v jeho obličeji vystřídalo upřímné překvapení.
Ellad na něj upřel rozpačitý pohled. Nevěděl přesně, co tím „tak daleko na západ“ otec myslel, a tak čekal, že to nějak upřesní, ale Waldor mlčel. Jen zavrtěl nevěřícně hlavou a v hlubokém zamyšlení si hocha prohlížel. Ani Lea neříkala nic, a tak Ellad využil nastalého ticha ke zvídavé otázce, která se mu vylíhla v hlavě v okamžiku, kdy mu Waldor skočil do řeči.
„Ty tu vesnici znáš? Byls tam někdy?“ zeptal se nesměle.
„Ne,“ odpověděl popravdě Waldor, protože v té vsi skutečně nikdy nebyl. Jen o ní slyšel… A to stačilo.
Vrhl rychlý pohled na Leu a vstal. Tím dal jasně najevo, že rozhovor je u konce, ale hoch nedbal. Zvědavost jej znovu přemohla.
„A jak se ta vesnice jmenuje? To víš, ne?“ zajímal se dychtivě.
Waldor se zamračil, ale odpověděl.
„Eriador,“ zaznělo kuchyní.
Ellad se už už nadechoval k další otázce, když ho přerušila Lea. Poslala ho ven sebrat vejce.
Chlapec odešel, a tak netušil, že ten zvláštní rozhovor měl ještě dohru.
„A je to tady,“ šeptla smutně Lea a nešťastně pohlédla na Waldora.
„Jednou to přijít muselo,“ upozornil ji jemně a přistoupil k ní blíž.
„Já vím,“ vzdychla. „Ale právě teď…“
„Teď nebo jindy. Nemyslím si, že by mu setkání s těmi lidmi nějak ublížilo. Možná… Víš, sedlák z něj asi opravdu nebude a Robert…“
Waldor větu nedokončil, mladá žena však věděla, co chtěl říct. Roberta trápila Elladovi budoucnost a trápila i ji, ale… Sklopila oči a opět vzdychla.
Waldor přešel až těsně k ní a láskyplně ji objal. Snažil se nějak ji povzbudit. Věděl, že to s Elladem není vždy jednoduché… To jeho věčné toulání…
„Promluvím o tom s Robertem,“ řekla náhle. Zvedla k němu oči a tím bylo v tu chvíli o věci rozhodnuto.
***
Uplynuly už dva dny od Elladova výletu na západ. Hoch se teď netoulal. Držel se doma a ze všech sil pomáhal při první senoseči. Namožené svaly sice pořád slabě protestovaly, ale Ellad na bolest nedbal.
Ve volných chvílích nemohl jezdit na Varrovi, protože i koníka Waldor zapojil do práce na loukách v blízkém i vzdálenějším okolí statku, a tak se pokoušel cvičit s nožem. V ústraní, nikým nepozorován prováděl seky a body na neviditelného protivníka a učil se zbraň též vrhat na cíl. Zatím mu to moc nešlo, ale chlapec se nevzdával. Věděl, že všechno chce svůj čas… Vzpomínal také na objevenou vesnici. Hlavně před usnutím se mu vybavil obraz malebné osady v údolí. Jasně viděl domky i řeku, v níž se odráželo zapadající slunce, a v hlavě mu znělo jméno toho místa. Eriador. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu toužil poznat ho blíž.
Než odvezli do stodoly poslední kupku sena, ta touha chlapce zcela ovládla.
Není tedy divu, že hned další den Ellad znovu opustil statek. Trápily jej sice výčitky svědomí, neboť tak činil přes zákaz rodičů, ale chuť toulat se byla silnější. Zvědavost nad ním opět zvítězila.
Hoch spěchal lesem na západ téměř bez odpočinku. Jen u potoka se nakrátko zastavil. Pojedl, napil se a chvátal dál.
Konečně les prořídl a před chlapcem se objevilo známé údolí.
Eriador, vydechl s úlevou, setřel si z čela pot a prsty si jen tak prohrábl husté, lehce zvlněné vlasy. Očima si vyhlédl úkryt, schoval se, a potom s pohledem upřeným na vesnici zklidňoval dech.
Vše bylo jako při jeho první návštěvě. Domky stály na svých místech, lidé chodili sem a tam a říčka poklidně tekla kamsi do neznáma. Jen stáda změnila působiště. Několik krav se páslo sotva pár kroků od Ellada. Minuty míjely a stračeny pomalu postupovaly směrem k němu. Tedy do lesa. To se samozřejmě nelíbilo chlapcům, kteří je hlídali. Vyskočili a s proutky v rukou vyrazili za nezbednicemi. Dostali se tak až téměř k Elladovi.
Hoch se přitiskl k mohutnému kmeni starého dubu, za kterým se skrýval, a ani se nehnul, aby na sebe cizí kluky neupozornil. Pozorně si je však prohlédl. Byli čtyři. Asi stejně staří jako on. Hubení, vytáhlí, prostovlasí. Zkrátka úplně obyčejní. Jen jeden se trochu lišil. Menší, nakrátko ostříhaný pořízek, který skupinku nejspíš vedl. Tak to alespoň Elladovi připadalo, když chlapci s křikem a hojným šviháním svých proutků hnali krávy tulačky zpět k ostatním.
Pak se pár minut nedělo nic. Kluci se posadili do trávy asi dvacet kroků od Ellada a tlumeně si povídali. Nastalý klid však náhle přerušil nepříjemný křik. Přicházel od vesnice a poměrně rychle se blížil. Ellad zpozorněl. Cizí kluci vstali a otočili se po zvuku.
„No, to je dost,“ řekl jeden z nich. „Už jsem myslel, že se dneska ani nepobavíme.“
Ellad neměl čas nad jeho slovy příliš uvažovat, protože právě v té chvíli doběhla na louku udýchaná, uplakaná, copatá holčička určitě mladší než on, a při pohledu na čtyři pasáčky zůstala vystrašeně stát. Za ní se ozývaly posměšné výkřiky a do svahu se namáhavě drápali ještě další kluci. Běžet se jim už očividně nechtělo.
„A hele, spratek je tady,“ poznamenal druhý z čekající čtveřice.
Holčička dál stála jako zařezaná, jen se vyděšeně dívala z jednoho na druhého.
„Tak co, půjdeš zase žalovat mamince a strýčkovi?“ usmíval se úlisně krátkovlasý, blonďatý pořízek. „Myslím, že po dnešku tě to ani nenapadne. Dostaneš lekci.“
S těmi slovy chlapci holčičku obklíčili a začali do ní strkat.
„Že se nestydíte. Čtyři kluci na jednu malou holku,“ zastal se dívenky Ellad, který opustil svůj úkryt, a nyní stál proti dokonale překvapeným uličníkům. Tvář měl napohled klidnou, ale jeho modré oči zledovatěly a ztvrdly.
Kluci se během okamžiku vzpamatovali z překvapení, nechali holčičku holčičkou a společně se vrhli na Ellada. Došlo ke rvačce. Hoch dělal, co mohl, ale uličníci byli v převaze a on se dosud nepral. Nebylo s kým. Navíc konečně doběhli ti tři posměváčci a proti sedmi protivníkům by neměl naději ani zkušený a ostřílený rváč.
Přemohli jej. Dva mu zkroutili ruce dozadu a vůdce, onen blonďatý pořízek, ho udeřil pěstí přímo do obličeje. Rána byla tvrdá a z pohmožděného rtu začala mžiku téct krev.
„Ještě mu přidej, Eriku… Kdoví, co je zač… Vo ňáký ušmudlaný tuláky tu nestojíme…“ povzbuzovali malého násilníka ostatní a Erik se nenechal dlouho pobízet. Se škodolibým úšklebkem se přichystal k další ráně.
Ta však nedopadla. Dívenka, která s napětím čekala, jak bitka dopadne a na níž všichni v tu chvíli zapomněli, se náhle rozeběhla a vší silou vrazila do rozpřáhnutého kluka. Erik ztratil rovnováhu a upadl. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe, pak se ale vzpamatoval a vstal. Oprášil si kalhoty, vztekle pohlédl na dívenku a zasyčel.
„Tohle ti přijde draho, ty spratku. Až si to vyřídíme s ním, přijdeš na řadu ty.“
Holčička před ním bojácně couvla. Erik se k ní otočil zády a znovu se napřáhl.
„Tak to by stačilo,“ ozval se od lesa hluboký mužský hlas a pěst ani tentokrát nedopadla.
Mezi stromy se nečekaně objevili další dva kluci doprovázení asi osmnáctiletým mladíkem. Uličníci se okamžitě stáhli. Pustili zajatce a utekli zpátky ke svým kravám. Ellad si setřel krev vytékající z rozbitých úst a zvědavě si příchozí prohlížel. Oba hoši byli asi stejně staří jako on. Jeden měl černé oči, orlí nos a rovné vlasy v barvě havraních křídel spadající na ramena. Ten druhý byl hnědooký, hnědovlasý a Ellad si všiml, že je mu trochu podobný. Nejstarší ze skupinky měl dobrácké modré oči, kučeravé, slámově žluté vlasy věčně stažené do ohonu, který mu sahal téměř do půli zad, a statnou, skoro obří postavu.
„Bránil mě, ale oni ho přeprali a ztloukli,“ žalovala holčička a utírala si uplakané oči.
„Zase se ti smáli?“ zeptal se laskavě mladý muž.
Dívenka přikývla a on se na ni přátelsky usmál. Pak se obrátil k Elladovi.
„Jsem Collin, ta malá se jmenuje Judita, tohle je Daniel a tohle Nik,“ ukázal na své druhy a nabídl Elladovi pravici.
Chlapec ji přijal a stiskl. Znovu si otřel krvácející ústa a s pohledem upřeným do mladíkových modrých očí se rovněž představil.
„Jmenuju se Ellad a jsem ze statku půl dne cesty odtud na východ,“ řekl a opět si setřel krvavou stružku.
„To bylo od tebe fakt hezký, že ses jí zastal,“ zazubil se na něj přátelsky hnědovlasý Nik.
„Smějou se jí takhle každou chvíli,“ doplnil Dan.
„Ale proč?“ chtěl vědět Ellad.
„Protože žije jen s matkou, nemá otce…“ začal vysvětlovat Dan.
„Zemřel?“ zajímal se Ellad.
„To právě nikdo neví,“ pokračoval Dan tajemně.
Judita mlčela. Pokud o tom něco věděla, nechávala si to pro sebe.
„Nechci vás rušit, kluci, ale musíte zpátky,“ vpadl jim do hovoru netrpělivý Collin a otočil se k odchodu.
Judita se na Ellada vděčně usmála a odběhla směrem k vesnici. Dan vzdychl a tázavě pohlédl na Nika. Hoch přikývl.
„Tak pojď s námi,“ pozval pak Ellada, ale ten odmítl, protože si při Collinově výzvě uvědomil, že i on se musí vrátit.
Rozešli se tedy. Jen si vzájemně kývli na pozdrav. Collin s Nikem a s Danem vykročili ze svahu k vesnici a Ellad se otočil k lesu.
„Přijdeš zase někdy?“ křikl ještě přes rameno Dan.
Ellad však jen pokrčil rameny a zmizel mezi stromy. Odcházel nerad. Společnost těchto chlapců jej lákala.
Domů doběhl za soumraku a opět k smrti unaven. Tak bylo Waldorovi i Lee hned jasné, kde se zase toulal. Ani se ho nemuseli ptát.
***
Také se ho neptali. Přišlo jen kázání a opětovný zákaz.
„Copak to nechápeš?“ ptala se rozzlobená Lea. „Mám o tebe strach. Nejde jen o nástrahy přírody a divoká zvířata, ale i lidi ti můžou ublížit. Někteří jsou zlí…“
„Jako Argaana?!“ vypadlo z Ellada dřív, než si stačil domyslet následky.
„Kdo ti řekl o Argaaně?“ otázal se Waldor, který až dosud mlčel, a zamračeně pohlédl na chlapce.
Ellad musel s pravdou ven. Přiznal, že poslouchal za dveřmi a něco z Robertovy řeči zaslechl.
„Ale ne všechno,“ ukončil s nadějí, že se snad zbytek dozví teď, rodiče však mlčeli.
Po chvíli tíživého ticha z něj Lea pouze vymámila slib, že se bude toulat jen v bezprostřední blízkosti statku a to i na Varrovi. Tím vše skončilo a Ellad se s tím musel smířit. Cítil, že teď by mu nepomohly ani přímé otázky. Lea s Waldorem o tom zkrátka mluvit nechtěli. Hotovo. Tečka.
***
Hoch svůj slib plnil. Už čtrnáct dní se nevzdálil od statku víc než tisíc kroků a jen na Varrovi jezdil dál. Pomáhal rodičům a cvičil s nožem. Ve vrhání se teď rychle zlepšoval. Z deseti pokusů už sedmkrát zasáhl vyhlédnutý cíl a zbylé rány ho jen těsně minuly. Mohl by být spokojen, ale nebyl. Chtěl zasáhnout cíl pokaždé, když vypustí nůž z ruky. Věděl však, že této dokonalosti může dosáhnout pouze cvičením. Stačí jen trocha trpělivosti…
Mnohem více ho trápil matčin zákaz. Cítil se jako přivázaný, jako vězeň. Chyběly mu několikahodinové výpravy do okolních lesů či dlouhé vyjížďky na Varrovi, kdy se toulal krajinou Suchých stepí a občas se dostal až na dohled osaměle stojícímu hradu Urakir.
Vzpomínal také na Eriador. Nevýslovně se mu stýskalo po Danovi s Nikem, což si nedokázal rozumně vysvětlit. Znal je přeci tak málo… Rodičům o nich neřekl nic. Ne, že by nechtěl. Ale už při pouhé zmínce o vesnici zavrtěla Lea rozhodně hlavou.
„Ne, Ellade. Tak daleko chodit nebudeš,“ řekla a tím pro ni rozhovor končil.
Hoch její chování nechápal. Jeho vztah s matkou byl vždycky plný lásky a porozumění. Teď se ale dělo něco, čemu nerozuměl. Otevírala se mezi nimi jakási temná, až nepřátelská propast, což Ellada trápilo o to víc, že neznal pravý důvod této nenadálé změny v matčině chování. Toulal se přece vždycky…
Ani Lee se nelíbilo, že syna takto odmítá, ale bála se o něj. A ten strach byl silnější než cokoli dalšího. A potom… Trápila ji jeho budoucnost. Hoch už nebyl malé dítě a ona musela rozhodnout. Hluboko uvnitř věděla, že vše, co jí k tomu řekl Robert, je pravda, stále se s tím však odmítala smířit. Musí přece být i nějaká jiná možnost?!... A teď ještě navíc ta vesnice…
***
Ellad hned po obědě využil toho, že zrovna neprší, a vyrazil s Varem do Suchých stepí. Opatrně vedl valacha tou rovinatou, travnatou krajinou a se spokojeným úsměvem naslouchal pravidelnému čvachtavému zvuku kopyt dopadajících do rozmáčené půdy. Připadal mu legrační. A také měl radost, že se konečně dostal zase ven. Ten dvoudenní déšť mu připadal nekonečný.
Zkrátka – užíval si vyjížďku se vším všudy. Nevěděl, že krátce po jeho odjezdu přijel na statek Robert, a poté, co se postaral o Vraníka, měl s Leou a Waldorem v kuchyni vážný rozhovor. Rozhovor, jehož námětem byl on, Ellad.
Ustaraná matka hostu sdělila vše podstatné. Hoch poslouchá za dveřmi, takže ví o Argaaně. Stále se toulá. A co horšího – objevil Eriador a ta vesnice ho přitahuje.
Robertovo obočí vyjelo vzhůru v neskrývaném údivu. To se dostal až tak daleko…?
„Co budeš dělat, paní?“ zeptal se nahlas a pomalu, aby získal čas a stačil se vzpamatovat.
Místo mladé ženy však odpověděl Waldor.
„Myslím, že bychom mohli nechat chlapce, aby poznal lidi v té vsi. Oni ho naučí to, co já ani Lea neumíme,“ řekl prostě.
„Pořád jej mohu učit já,“ namítl Robert.
„To by jistě šlo, pane. Ale to by se musel Ellad přestěhovat k tobě nebo ty sem… Oni jsou blíž.“
Waldor se zviklat nenechal a Roberta překvapil. Možná víc než předtím Lea. Překvapil ho nejen svým nápadem, ale hlavně tím, že vůbec promluvil. Obvykle se totiž držel stranou a do těchto hovorů nezasahoval.
Robert se zamyslel. Mlčky uvažoval o jeho slovech, zatímco Lea jen nesouhlasně vrtěla hlavou.
„Asi máš pravdu, Waldore. Zkusit se to může,“ pronesl po chvilce a Lea zbledla. Okamžitě si toho všiml. „Není třeba se děsit, má paní. Obyvatelé Eriadoru jsou spíš naši přátelé než nepřátelé a opravdu mohou Ellada naučit spoustu užitečných a v budoucnu pro něj prospěšných věcí. Navíc tím, že bude pravidelně docházet do vesnice, úplně zmizí jeho toulání po okolí, kdy jej není možné hlídat. A věř mi, paní, v Eriadoru bude možná ve větším bezpečí než tady na statku.“
„Jak ho ale do té vesnice dostat?“ ozval se znovu Waldor, zatímco Lea se po Robertových slovech trochu uklidnila a už nebyla vysloveně proti.
Jejich host se usmál.
„Něco vymyslíme,“ řekl, a pak rychle dodal ještě několik slov.
Ze dvora se ozval Doganův vítací kňučivý štěkot a tlumený dusot Varrových kopyt.
***
Bylo dávno po večeři, když se Ellad na pokyn matky zvedl od stolu, popřál rodičům i Robertovi dobrou noc a odešel z kuchyně. Pečlivě za sebou zavřel dveře a chvíli zůstal nerozhodně stát. Přemýšlel. Pak se otočil zpátky a přitiskl ucho na pečlivě vyhlazená smrková prkna.
Třeba se zase něco dozvím, říkal si. Třeba o Eriadoru…
V kuchyni nemluvili. Ellad slyšel jen ťukání a cvakání rovnaného nádobí.
Asi čekají, až si lehnu. Uvažoval Ellad a svou pozici neopustil. Jen trpělivost.
V kuchyni teď vládlo úplné ticho. Jako by tam ani nikdo nebyl. Ellad se ale nedal zmást a vytrval.
Po deseti minutách se ozval tlumený hlas jeho matky. Mluvila tak tiše, že musel hodně napínat sluch, aby jí rozuměl.
„… už objevil Eriador,“ říkala právě. „Co víš o té vesnici?“
„Moc toho není. Ale to podstatné ti řeknu, paní,“ téměř šeptem odpověděl Robert a Elladovi poskočilo srdce radostí. Konečně. Samou nedočkavostí doslova nalehl na naštěstí dobře zavřené dveře… A hned v příštím okamžiku se válel na zemi uprostřed kuchyně.
Robert se totiž během své řeči neslyšně přesunul ke dveřím jeho pokoje a prudce je otevřel.
Všem v kuchyni při pohledu na dokonale překvapeného, rozplácnutého chlapce cukaly koutky. Dokonce ani Lea se neubránila úsměvu, přestože ji synův zlozvyk zlobil.
Ellad vyjeveně zíral na pobavené tváře dospělých, a když se sbíral zpět na nohy, pomalu mu docházelo, co se vlastně stalo. Z obličeje mu mizel výraz překvapení a nahrazovala ho sytá červeň. Chlapci se hrnula krev do tváří a on se styděl jako nikdy předtím. Očima se zavrtával do prkenné podlahy a hlavu měl skloněnou.
Z nepříjemné situace ho vysvobodil Robert.
„No, když už jsi nám sem takhle vpadl, dozvíš se i ty něco o Eriadoru,“ řekl.
Zaskočený Ellad zvedl pohled z podlahy a nevěřícně se zadíval na matku. Lea slabě přikývla.
„Domluvili jsme se na tebe. Čekali jsme, že budeš zase poslouchat za dveřmi,“
Vysvětlila a při posledních slovech lehce svraštila obočí.
„Sedni si tady a dávej pozor,“ vybídl ohromeného hocha Waldor a ukázal na jeho místo u stolu.
Nemusel ho pobízet dvakrát. Ellad rychle usedl, stejně tak Robert. Jen Lea ještě předtím postavila na stůl čtyři hrnky čaje.
„Eriador je vesnice poněkud neobvyklá,“ začal pomalu Robert a pečlivě volil slova, což vybičovalo Elladovu zvědavost a obrazotvornost do krajnosti. Robert si toho byl dobře vědom. Tvář mu proto přímo zářila spokojeností, když pokračoval. „Kromě rolníků a drobných řemeslníků zde totiž žije skupina mužů, kteří si říkají Hraničáři…“
„Hraničáři?“ vyhrkl Ellad s očima navrch hlavy. Hned se však zase ovládl a ztichl, protože Robert jej počastoval káravým pohledem. Hoch kajícně sklopil oči a muž se opět ujal slova.
„Jsou to vynikající lovci a ještě lepší bojovníci. Toulají se divočinou a s tichým souhlasem našeho krále Galdora zbavují zemi zlodějů a jiných darebáků. Jezdí po celém Aranhoru a občas prý zavítají i do sousedního Fallaru či Orrinoru.“
Robert se odmlčel a polkl několik doušků čaje.
„A ty je znáš? Ty Hraničáře?“ využil té chvilky ticha ke zvídavé otázce Ellad.
„Ne. Osobně jsem se zatím s žádným nesetkal,“ usmál se na chlapce Robert. „Vím jen to, co se o nich povídá. Lidé je mají ve velké vážnosti. Prý jsou tvrdí, tajemní a uzavření, ale také čestní, stateční a jejich slovu se dá věřit.“
Robert znovu utichl. Dopil čaj a čekal. Teď byla řada na chlapci, aby se svěřil s tím, co vypozoroval. Stále tu totiž zůstávala otázka, jak jej seznámit s vesničany a tím ho do Eriadoru uvést.
Ellad jeho naděje nezklamal. Velmi ochotně jim vylíčil svou první i druhou návštěvu lesa nad vesnicí a nezapomněl se zmínit ani o rvačce, Juditě, Danovi, Nikovi a Collinovi.
Když skončil, ujala se k jeho překvapení slova Lea.
„Nevěděla jsem, že tam máš kamarády,“ řekla tiše. „Já vím. Asi ses mi to snažil říct, ale já tě neposlouchala… No, když je to tak, možná bys tam mohl občas zajít. Přeci jenom, jsou to jediní chlapci široko daleko.“
Elladova tvář se rozzářila štěstím. Vzápětí však jeho nadšení opadlo a oči mu zesmutněly.
„Co je? Ty nemáš radost?“ zeptala se Lea vlídně. Odpověď totiž tušila.
„No…Mám…Ale…“ váhal Ellad.
„Ven s tím,“ vybídl ho Waldor.
„No, je to daleko a já…“ soukal ze sebe nešťastně hoch a na okamžik sklopil zrak k zemi.
„Moc dlouho s nimi být nemůžeš,“ pomohla mu Lea. „Je to tak?“
„Ano,“ souhlasil chlapec a v ohromení upřel své modré oči na matku. Opět nechápal. Co způsobilo tak obrovskou změnu v jejím názoru na Eriador? Snad Robert…
„Myslím, že s tím by se dalo něco dělat,“ usmála se na syna Lea, ale jen ústy, oči zůstaly smutné. „Pokud bys mohl u některého z kamarádů přespat, dovolila bych ti to.“
Ellad nevycházel z úžasu. Stál proto bez hnutí a čekal, že si to matka na poslední chvíli rozmyslí a přidá ještě nějaké to ale… Když se tak nestalo, obličej mu znovu zazářil radostným úsměvem a on matku vděčně objal. Lea jej k sobě láskyplně přivinula, ale jeho nadšení nesdílela. Ellad netušil, co přemáhání ji ten rozhovor stál. Do srdce mladé ženy se pomalu vkrádal zvláštní smutek a ona cítila, že od tohoto okamžiku bude syna postupně ztrácet. Z chlapce se v té vesnici přece jenom stane bojovník. Ó, jak jen se tomu snažila zabránit…
