ZNOVU ČERNÍ JEZDCI
Konečně přišlo jaro. Sníh roztál, tráva se opět zazelenala, dny se prodloužily a Ellad znovu zamířil k západu.
V Eriadoru se mu dostalo vřelého přijetí, ale čekalo jej i zklamání. Viggo ani Collin ve vesnici nebyli. Oba odjeli společně s dalšími Hraničáři na pravidelnou jarní cestu Aranhorským a Fallarským územím. Chlapci si tak museli při cvičení vystačit sami. Díky sekům a krytům už směli šermovat se svými dřevěnými meči i v nepřítomnosti Hraničářského vůdce či jeho blonďatého zástupce a plně toho využívali. Snažili se prostě dohnat, co přes zimu zmeškali.
Ani teď se však nemohli věnovat pouze šermu. Měli totiž spoustu jiných povinností. Kromě práce u koní, museli všichni tři vypomáhat při stavbě dřevěné palisády, což byla neuvěřitelná dřina. Ellad navíc, stejně jako na podzim, každé tři dny odbíhal domů, kde ho také čekaly pracovní povinnosti. A právě to časté běhání sem tam vyčerpávalo chlapce nejvíc. Jeho svaly, ještě zlenivělé po dlouhých měsících nicnedělání, se jakékoli námaze velmi bolestivě bránily. Hoch si sice ani v nejmenším nestěžoval, ale pozorným očím milující matky jeho potíže neunikly. Lea se na ně nedokázala dlouho dívat. Změnila tedy původní dohodu ze tří dnů na týden. To jest týden doma, týden v Eriadoru. Změnila ji, i když se o syna dál bála. Možná teď ještě víc než dřív. V myšlenkách ji stále strašili tajemní černí jezdci. Mladá žena si ale uvědomila, že svým rozhodnutím nejenže poněkud sníží synovu tělesnou námahu a tím uleví jeho unaveným svalům, ale ještě navíc mu umožní déle se učit s Viggem. A to bylo teď pro něho asi nejdůležitější.
Ellad přijal tuto změnu s nadšením a rozzářenýma očima. Radostně matku objal, a aby alespoň trochu zmírnil její strach, znovu slíbil, že na sebe dá pozor a bude opatrný.
I v Eriadoru uvítali zprávu o jeho prodlouženém pobytu s potěšením. Hlavně Dan s Nikem měli radost.
A také Viggo a Collin. Oba Hraničáře chlapci překvapili. Svou pílí a neuvěřitelnou chutí všechno se co nejdříve naučit. Vigga těšilo jejich snažení. Jen ho mrzelo, že na ně nemá tolik času, kolik by chtěl. Byl ale především vůdcem Hraničářů a jako takový měl své povinnosti. Dost často ho tedy při výcviku zastupoval Collin.
Někdy se ale stalo, že musel někam odjet i blonďák a to potom hochům nezbylo nic jiného, než si opakovat samostatně. Jenomže ve třech se dvojice špatně tvoří. Pravda, občas s nadšením vypomohla Judita. Ale holčička rychle se zdokonalujícím chlapcům už těžko stačila. Přesto se snažila ze všech sil a hoši to oceňovali. Nešetřili chválou a stále byli připraveni se kvůli ní prát. To už ale nebylo třeba. Dívence se teď nikdo neposmíval. Kluci darebáci s tím přestali hned potom, co je Ellad, Dan a Nik i s rodiči zachránili z hořící stodoly, a Erika to samotného nebavilo a možná se i trochu bál. Hoši sice běžně své cvičné meče nenosili, přesto však po tvrdém tréninku zesílili, a blonďatý pořízek nechtěl riskovat ránu do nosu ani od jednoho z nich.
Ostatně, Dan s Nikem mu nevadili, ani Judita ne, ale Ellada nemohl vystát. Toho přivandrovalce, který k nim chodil kdoví odkud. Cizáka, který si jen pouhou šťastnou náhodou všechny omotal kolem prstu… A teď se učil na Hraničáře, zatímco on, Erik, to měl od rodičů zakázané. On se bude muset učit od otce šít boty. Taková nudná věc. Taková nespravedlnost.
***
Na začátku nejkrásnějšího jarního měsíce mayenu byl Viggo opět někde na cestách. Ellad, Dan i Nik stále pomáhali Eriadorským mužům. Teď už hloubili příkop a každý den pracovali až do pozdního odpoledne. Přesto si vždycky našli alespoň pár chvil na cvičení. Collin, který se v té době nikde netoulal a také se celý den lopotil s krumpáčem a lopatou, si toho ihned všiml. I on tedy hodil únavu za hlavu a večer co večer se věnoval chlapcům.
Asi uprostřed „Elladova týdne“ si blonďák na hochy vymyslel poměrně těžkou zkoušku. Chtěl po nich, aby se k němu nepozorovaně připlížili. Ukryl se ve svěže zeleném březovém hájku hodný kus za říčkou Stříberkou a čekal.
Chlapci věděli, kde je. Neměli ho vystopovat, ale dostat se k němu nepozorovaně co nejblíž. Z vesnice vyrazili společně a rozdělili se až za říčkou. Dan pak postupoval ke Collinovi přibližně od západu, Nik od jihovýchodu a Ellad se rozhodl pro nejdelší cestu. Chtěl mladého Hraničáře obejít a překvapit ho od severu. Vyrazil proto poklusem přes pastvinu. Když se dostal na předem vyhlédnuté místo, zpomalil a velmi opatrně se kradl k blonďákovi. Snažil se přitom využít všechno, co se až dosud od Vigga naučil, a docela se mu to dařilo. Bez větších potíží se dostal mezi první břízky a už si myslel, že má vyhráno. Neuvěřitelně pomalu, avšak naprosto tiše se sunul od jednoho bíločerného kmene ke druhému a vzdálenost mezi ním a Collinem se zkracovala.
„Niku, vylez z toho bezového houští!“ zahalekal náhle vesele mladík a Ellad strnul. Lekl se tak, že se mu srdce v hrudi prudce rozbušilo a na čele vyrazily slané kapičky potu.
To nebylo na mě, oddechl si a snažil se rychle uklidnit, zatímco prozrazený Nik zklamaně opouštěl svou nedokonalou skrýš.
Už opět plně soustředěný Ellad chytře využil jím způsobeného hluku a bleskově se posunul o další dva stromy blíž. Už Collina i viděl. Ne celého samozřejmě, jen část. Blonďák k němu stál bokem a hoch si v duchu představil, jak se vítězoslavně šklebí na přicházejícího Nika.
„Vidím tě, Danieli,“ ozval se opět mladý Hraničář. „Zbytečně se schováváš za tou rozdvojenou břízou.“
Vykřikl právě v okamžiku, kdy byl zamyšlený Ellad v pohybu. Hoch se lekl a prudce padl k zemi. Příliš prudce.
„A tebe vidím taky, Chodče!“ otočil se k němu rozesmátý Collinův obličej.
Ach, jo! Vzdychl si Ellad, vstal a už normální chůzí zamířil k blonďákovi. Stejně tak Dan.
„Colline! Colline!“ ozvalo se náhle.
„Co se zase děje?!“ protočil oči mladý Hraničář. Pak s tázavě a zároveň i omluvně zdviženým obočím pohlédl na shromážděné chlapce, kteří s napětím čekali na jeho hodnocení právě provedeného úkolu, pokrčil rameny a bez dalších zbytečných slov se vydal k vyježděné cestě, odkud se stále ještě ozývalo volání. Hoši jej následovali.
Když se o chvíli později všichni čtyři vynořili z porostu a stanuli na cestě, spatřili přímo před sebou neznámého ozbrojeného muže v zaprášeném oděvu na unaveném koni. Na obou bylo na první pohled vidět, že mají za sebou dlouhou cestu. Jezdec už nekřičel, jen otočil koně směrem k nim, a než se stačil Collin na cokoli zeptat, začal sám.
„Posílá mě Viggo,“ řekl.
„Co se stalo?“ chtěl okamžitě vědět blonďatý mladík a tvář mu zvážněla.
„Všechno ti povím cestou. Teď rychle, musíme odjet ještě dneska,“ zazněla strohá odpověď a jezdec otočil koně k vesnici.
„Je mi to líto, kluci,“ obrátil se Collin na chlapce, a potom odspěchal za jezdcem.
„To je ale smůla,“ zhodnotil situaci Daniel, když už byli oba Hraničáři z doslechu.
„To teda jo,“ souhlasil s ním Nik. „Teď abychom zase trénovali sami.“
„Hm. Co mu asi tak Viggo mohl chtít?“ zahučel zamyšleně Ellad, ale hned se zase ovládl, a už veseleji dodal. „Myslím, že jsme si při tom plížení nevedli zas tak špatně.“
„Jo!“ rozjařil se Dan. „Dyť jsme se dostali skoro až k němu.“
Chlapcům se po tomto prohlášení trochu zlepšila nálada. Pohlédli na sebe a smířeni s osudem zamířili zpátky do vesnice.
***
Hoši opět cvičili jen spolu. Poslední „Elladovo odpoledne“ se tak zabrali do souboje, že úplně zapomněli na bezpečnost. Ani si to neuvědomili, ale už nešermovali. Opět mlátili svými meči hlava nehlava. Jen zvítězit. Za každou cenu. Stalo se tedy, co se stát muselo. Neopatrný Nik udělal výpad ve stejném okamžiku jako zbrklý Dan a hrot kamarádovy dřevěné zbraně jej zasáhl těsně pod levé oko.
Rázem bylo po boji. Nik upustil meč, dlaní si zakryl postižené místo a pevně k sobě tiskl čelisti, aby nekřičel bolestí. Ellad s Danem také zahodili své zbraně, nechali koně koňmi a pomohli zraněnému příteli do vesnice. Mezi domky se rozdělili. Dan vedl Nika domů, zatímco Ellad běžel pro léčitelku Grettu.
„Že si nedáte pozor,“ hubovala je pak Nikova matka. „Ještě se navzájem zmrzačíte.“
„Oko je naštěstí v pořádku,“ přerušila rozzlobenou ženu Gretta, když velmi pečlivě prohlédla zranění a všem se viditelně ulevilo. „Přesto je to ošklivá rána. Do zítřka to zmodrá a hodně oteče. Chlapec možná na oko několik dní neuvidí. Musí proto být v klidu a zbytečně se nenamáhat.“
Poté předala Nikově matce léčivou mast na ránu a otok i kapičky na vyplachování oka, řekla jí, jak vše používat, a odešla.
Zpět se vydali i Dan s Elladem. Nemohli nechat koně na pastvině dlouho bez dozoru. Toho dne už nešermovali. Hryzaly je výčitky svědomí. Věděli, že Viggo by je za takové cvičení rozhodně nepochválil a Nika způsobené zranění zcela jistě pořádně bolí.
***
Dny už byly tak dlouhé, že se Ellad rozhodl ráno ještě vyhnat s Danem stádo na pastvu, a pak teprve odejít zpátky na statek. Na louce to chlapci nevydrželi a přece jenom si ještě zašermovali. Tentokrát ale přesně podle Viggových pokynů a s největší možnou opatrností.
Po souboji předal vítězný Ellad svůj cvičný meč Danovi a s pozdravem ho opustil. Seběhl z kopce zpátky k vesnici, rychlým krokem prošel kolem palisády, a pak prudce vyrazil do svahu, kde se ten den pásly ovce. Ne právě nadšeně hoch proběhl mezi zvířaty, a už chtěl zmizet v lese, když zaslechl žalostné bečení. Otočil se po zvuku a viděl, jak jedna z ovcí stojí opodál mezi stromy a hlasitě volá své zatoulané mládě. Pasáčci byli kdovíkde, a tak Ellad nezaváhal. Vstoupil do porostu a chvíli nezvedené jehňátko hledal. Nebylo daleko. Zamotalo si však nožku do výhonků maliníku a nemohlo zpátky. Ellad vyprostil malého nešiku ze zajetí rostliny, vzal jej do náruče a zanesl zpět k matce. Potom se znovu rozběhl směrem k domovu.
Po půl hodině se ale opět zastavil. Všude bylo ticho. I ptáci, kteří teď na jaře neustále vesele pokřikovali, mlčeli. Ellad se pozorně rozhlédl kolem sebe. Jeho smysly, ještě vyostřené Viggovým a Collinovým výcvikem, jej varovaly. Pozor, nebezpečí, říkaly. Vrať se!
Někde blízko zapraskala větvička. Hoch na víc nečekal. Otočil se a chystal se vrátit zpátky do vesnice, když proti němu z křoví vyrazil neznámý, černě oděný muž. O cizincových úmyslech nebylo pochyb. Ellad tedy také neváhal. Bleskurychle uvolnil z pochvy svůj nůž, naučeným pohybem jej poslal směrem k útočníkovi a jako teď už pokaždé se trefil. Zasažený muž padl k zemi a zůstal nehybně ležet. Jílec Elladovy zbraně mu trčel z levé strany krku. Přesně nad lemem jeho drátěné košile.
Překvapený a zároveň i trochu vystrašený hoch chvíli zaraženě hleděl na mrtvého nepřítele a horečně přemýšlel. Věděl, o koho jde. Poznal jej podle černozlatého oblečení.
Tajemní jezdci. Vrátili se. Takže Robert měl pravdu, táhlo mu hlavou. Určitě tu tenhle není sám.
Na víc proto nečekal. Rychle zamířil k ležícímu tělu pro zbraň, ale než se k němu dostal, vynořily se z křoví za mrtvým další čtyři černě oděné postavy a zastoupily mu cestu. Hoch se zarazil. I postavy zůstaly stát, ale jen na okamžik. Potom pomalu vykročily k chlapci. Teď už řádně vyděšený Ellad před nimi ustupoval a v duchu bojoval s panickým strachem, který se ho zmocňoval.
To zvládnu, přesvědčoval sám sebe a krůček po krůčku couval před hrozivými černými postavami před sebou. Otočit se k nim zády a utíkat, si netroufal. Netušil, co by ti muži udělali.
Černí válečníci mlčky a zdánlivě bez povšimnutí obešli svého mrtvého druha, za chůze se rozestoupili do téměř pravidelného půlkruhu a zatlačovali bezbranného Ellada dál a dál do lesa. Tak se dostali až na malý, nízkou trávou porostlý palouček. Tam zůstali stát a zastavil se i Ellad, když si všiml, že už ho nepronásledují.
Co je zadrželo? Ptal se sám sebe chlapec. Podezřívavě se rozhlédl kolem sebe a hned uviděl odpověď. Po jeho pravé ruce bylo uvázáno devět vraných koní, za zády měl další čtyři černě oděné muže a za nimi na desátém vraníku ještě pátého.
Dokonale zaskočený Ellad se pomalu otočil k novým nepřátelům a v duchu opět sváděl svůj boj se strachem. Utéct ale neměl kam, protože cizinci už jej úplně obklíčili. Napřímil se tedy, hrdě zvedl hlavu a studenýma modrýma očima hleděl přímo na jezdce. Tušil v něm vůdce těch mužů.
„Kde Elwing je?“ zeptal se přísně onen jezdec. Snědý mladík s uhrančivýma černýma očima a upraveným knírkem.
„Ten kluk zabil jeho, pane,“ odpověděl jeden z mužů, kteří Ellada zatlačili na palouček. Uctivé oslovení a zjevná podřízenost v jeho hlase chlapci prozradily, že se nemýlil. Jezdec na koni cizince skutečně vedl.
„Zabil?“ zopakoval černý vůdce hlasem, v němž byla jasně patrná žádost o vysvětlení, a pobídl svého vraníka blíž k Elladovi.
„Ano, pane Urine. Nůž po něm hodil,“ ozval se znovu muž.
„Tak nůž?!“ protáhl zlověstně jezdec, zastavil koně a pomalu sesedl. Sňal si z hlavy přilbu ze zvláštního černého kovu s jemným zlatým zdobením a bohatým chocholem z dlouhých černých žíní a odhalil tak Elladovi bujnou kštici kudrnatých vlasů - jak jinak než černých. Předal přilbu muži po své levici, vraníka nechal na místě a pěšky přešel až k chycenému chlapci. Krok před ním zůstal stát a zkřížil svůj temný zrak s pronikavým pohledem Elladovým. Hoch ale ani po chvíli oči nesklopil, přestože měl žaludek sevřený strachy. Ještě nikdy v životě se tak nebál.
„Tak nůž?!“ zopakoval cizinec a jeho pěst hned vzápětí tvrdě zasáhla Elladův obličej.
Silný úder zvrátil chlapci hlavu dozadu tak prudce, až mu nepříjemně zapraskaly krční obratle, a ještě pár vteřin po něm viděl hoch před očima různě velké rudé kruhy. Rána dopadla přímo na jeho pravou lícní kost a jen zázrakem ji nezlomila. Přesto byla bolest téměř nesnesitelná. Chlapci vyhrkly do očí slzy a zvedl se mu žaludek. Ani za nic však nechtěl před černooděnci projevit slabost. Jakási podivná, nevysvětlitelná hrdost mu to nedovolila. Zakryl si postižené místo dlaní, zhluboka dýchal a veškerou svou vůlí se snažil potlačit bolest a opět nalézt ztracenou sebekontrolu.
Urin jej za to v duchu obdivoval. Tolik odvahy a hrdosti u chlapce jeho věku ještě neviděl. Klidně tedy počkal, až se hoch znovu vzpamatuje, a přitom sledoval, jak mu pravá část obličeje pomalu modrá a natéká. Objevila se dokonce i krev. Pár kapek jí vyteklo z drobných škrábanců, které způsobily zlaté cvočky na Urinově rukavici.
„Tak, Niku, teď náš jsi,“ řekl vítězoslavně, když si všiml, že Ellad už se opět ovládá, a chtěl ještě pokračovat, ale hoch jej přerušil.
„Niku?! Já ale nejsem Nik! Odkud vůbec znáte to jméno?!“
Urin se škodolibě zašklebil. „Zbytečně zapíráš ty, Niku. Ani ne před hodinou my mluvili jsme s jedním kamarádem z vesnice tvým. Ovce pásl on.“
Erik... Tak proto u nich nikdo nebyl. Blesklo Elladovi hlavou, zatímco cizinec mluvil dál.
„Když jsem já zblízka ukázal svou dýku jemu, celkem ochotně on o tobě nám všechno pověděl. Dokonce i prstem on na tebe ukázal.“
Po těch slovech Urin přistoupil až těsně k ohromenému chlapci a ne právě jemně jej chytil za bradu. Tím mu zvrátil hlavu dozadu, takže hoch byl přinucen pohlédnout mu přímo do očí.
„Já vím, kdo ty jsi. A taky já vím, kdo ty nejsi,“ zasyčel a stejně nešetrně ho zase pustil. Pak se obrátil ke svým mužům. „Přineste Elwinga vy a přivažte tělo jeho na koně. Na vhodném místě my pohřbíme jeho... Kluka ty, Iffe, k sobě vezmeš.“
Ellad se pomalu vzpamatovával z překvapení, zatímco černooděnci se rozešli, aby splnili rozkazy svého vůdce. Tím ale úplně rozbili obklíčení a Elladovi to neuniklo.
Útěk, blesklo mu hlavou. Tohle je určitě poslední příležitost.
I přes bolestivé cukání v pravé tváři soustředil veškerou svou sílu, hbitost a pozornost na provedení úkolu, který si předsevzal, a byl proto připraven. Když po něm muž řečený Iff sáhl, aby ho surově chytil za halenu a odvedl k jednomu z čekajících vraníků, mrštně uhnul a nejvyšší možnou rychlostí vyrazil pryč. Za sebou slyšel hněvivé výkřiky černovlasého vůdce, ale nevěnoval jim pozornost. Jen pryč. Pryč odtud.
Hoch se prodíral porostem a přitom se snažil odhadnout, kde přesně je, a kterým směrem se dát. Raději domů nebo zpátky do vesnice? Hluk za jeho zády mu však mnoho času na přemýšlení nedal. Pronásledovatelé mu byli v patách. Stále ještě nerozhodnutý Ellad na okamžik zaváhal a to byla chyba. Černooděnci se k němu dostali nebezpečně blízko a Ellada se zmocnila panika. Teď už nepřemýšlel. Jen se hnal lesem stále dál a se směrem si hlavu nelámal. A to byla druhá chyba. Hoch, přemožený vlastním strachem, si vůbec neuvědomil, že neběží pryč, ale velikým obloukem se vrací zpátky. Na palouček.
To nemohlo mít dobrý konec. Když totiž zjistil svůj omyl, bylo pozdě. Dva muži, kteří po jeho útěku zůstali na místě, mu spolu s Urinem zastoupili cestu a v zádech měl šest pěších pronásledovatelů. Opět se ocitl v pasti.
Zastavil se a prudce oddechoval. V boku ho píchalo a v očích ho znovu pálily slzy. Slzy bolesti, bezmoci a ponížení. V tom okamžiku jej opustila veškerá síla, zůstala jen únava a hořká pachuť porážky. Na sebelítost mu ale moc času nezbylo. Muži, kteří ho honili porostem, jej konečně dostihli a tentokrát se nedrželi zpátky. Doběhli až k němu a několika silnými ranami vyčerpaného a zoufalstvím přemoženého hocha povalili na zem.
Tím to však neskončilo. Nedobrovolným pronásledováním a Elwingovou smrtí rozzlobení černooděnci do něj dál bušili pěstmi a nešetřili ani kopanci. Zcela bezmocný Ellad s nimi nebojoval. Jen se stočil do klubíčka, pažemi si chránil obličej a čekal na smrt.
„Tak dost! Stačí to!“ zastavil běsnění svých mužů Urin a tím zcela jistě zachránil zmučenému chlapci život. „Elwinga vy na koně naložte a my odjíždíme. Tady zdrželi jsme se až nepříjemně dlouho… Iffe, ten kluk tvůj je.“
Ellad vnímal jen matně, jak ho něčí neurvalé ruce zvedly ze země a velmi nešetrně jej přehodily přes přední část koňského sedla. Visel teď hlavou dolů a do břicha ho tlačila sedlová hruška. Iff se vyhoupl za něj, pobídl vraníka a zařadil se do zástupu svých druhů. Krokem vyjeli z hustého lesního porostu, a pak zrychlili do klusu.
Pro Ellada se tím jízda stala téměř nesnesitelnou. Obličejem se skoro dotýkal levé přední nohy koně, v hlavě mu nepříjemně tepala krev a v pravé tváři bolestivě cukalo. Krajinu kolem viděl vzhůru nohama a země pod ním rychle ubíhala. Vůbec tedy nedokázal odhadnout, kterým směrem jedou. A aby toho nebylo málo, vraníci, na nichž černooděnci cestovali, měli zvláštní, vznosný chod. Nohy, hlavně přední, zvedali zkrátka trochu víc než ostatní koně. To sice vypadalo na pohled velice hezky, ale Elladovi působil takový klus hotová muka.
Hoch byl proto nesmírně vděčný, když o hodinu a půl později dal Urin povel k zastavení a on tak přestal poskakovat. Až teď si všiml, že je přehozen přes koňský hřbet úplně stejně jako mrtvý Elwing.
Jenže on na rozdíl ode mě už nic necítí, pomyslel si hořce Ellad.
Černooděnci sesedli a sundali vyčerpaného chlapce dolů. Poloodnesli a poloodvlekli jej kousek dál od koní a nepříliš jemně ho složili do sytě zelené, voňavé jarní trávy. Pak se věnovali svým vraníkům a Ellad z jejich řeči pochopil, že se chystají pohřbít Elwinga. Jeho si v tu chvíli nikdo moc nevšímal. Jezdci usoudili, že po nedávném výprasku a právě prožité jízdě hoch na útěk ani nepomyslí. V tom se ale spletli. Myšlenky na útěk tu byly, zůstalo však pouze u nich. Ellad teď nemohl sám ani vstát, natož někam utíkat. Hlava mu třeštila, otok na tváři se díky překrvení obličeje během cesty ještě zvětšil, takže na pravé oko téměř neviděl, a bolely ho snad všechny svaly v těle.
A tak jen ležel a dýchal. Levým okem chvíli sledoval dění kolem sebe, ale nakonec jej přemohla únava a on usnul.
***
Chlapce vzbudilo bolestivé dloubnutí. Jeden z mužů stál nad ním a špičkou boty ho šťouchal do žeber. Ještě rozespalý Ellad se s námahou posadil a trochu zmateně se rozhlédl. Černooděnci svého mrtvého druha již pohřbili, a teď jen tak posedávali kolem, odpočívali a… jedli. Elladovi zakručelo v břiše a v ústech se mu nahromadily sliny.
Jak dlouho jsem vlastně spal? To už je večer? Ptal se sám sebe a pohlédl ke ztemnělé obloze. Ne, tak pozdě ještě není, odpověděl si v duchu. Je jen zataženo. A pořádně.
Z myšlenek chlapce vyrušil druhý muž. Na Urinův tichý pokyn mu podal kousek studené srnčí pečeně a krajíc ne právě čerstvého chleba. Hladový hoch se nad tímto drobným nedostatkem vůbec nepozastavil. Nabízené jídlo s díky přijal a velmi rychle snědl.
„Vy zvedejte se,“ zavelel Urin a vstal. „My dál musíme.“
Černooděnci bez odmluvy poslechli. Rozešli se ke koním, dotáhli sedlové řemeny a připravili vraníky k odjezdu, zatímco Urin pomalým krokem přistoupil k zajatému chlapci a podal mu svou lahvici.
„Ty napij se a vstávej taky. My odjíždíme.“
Ellad si od něj nabízenou nádobu vzal, přiložil si její hrdlo ke rtům a pár doušků vody polkl. Potom lahvici zase vrátil a s námahou, přemáhaje bolest v celém těle, se postavil. Nepřestal přitom černého vůdce ostražitě sledovat. Upíral na něj zdravé levé oko a s napětím čekal, co bude dál.
„Tak my jdeme,“ vybídl jej Urin a ukázal k připraveným koním.
V Elladově mysli se něco hnulo. Vzdorovitě vysunul bradu, pevně stiskl rty a ani se nehnul, aby muže následoval, přestože si až příliš dobře uvědomoval, že Urin jej může kdykoli donutit k poslušnosti násilím. Opět se v něm ozvala jakási nepochopitelná hrdost.
Černý vůdce už vykročil k čekajícím vraníkům. Po pár krocích se ale zastavil a ohlédl. Když viděl, že hoch za ním nejde, zamračil se, ale jen na okamžik. Potom se na vzdorujícího chlapce pobaveně usmál, vrátil se k němu a Ellad si přitom všiml, že se Urinova ústa sice usmívají, ale oči zůstávají stejně chladné jako zvláštní černá ocel, ze které měli on i jeho muži zbraně.
„Buď ty se mnou půjdeš a na Elwingova koně nasedneš,“ pronesl tiše, ale důrazně s tváří téměř u Elladova obličeje. „Nebo k tomu koni tebe dovlečou lidé moji a znovu přehodí tebe přes sedlo.“
Při představě další jízdy hlavou dolů odsunul Ellad hrdost stranou a neochotně svého věznitele následoval. U vraníka opět zaváhal, ale jediný pohled Urinových černých očí stačil, aby poslechl. S povzdechem zasunul nohu do třmenu a ne právě ladně se vyhoupl do sedla. Vraník sklopil uši dozadu a rozzlobeně pohodil hlavou.
Ani ten kůň s tím nesouhlasí, pomyslel si s trpkostí a pohladil nespokojené zvíře po krku. S otěžemi se starosti dělat nemusel, protože ty svíral pevně v rukách jezdec před ním. Cizinci se totiž opět seřadili do zástupu a klusem vyrazili k severovýchodu.
***
Nejeli ani hodinu a na zem dopadly první kapky. Slabý déšť brzy zesílil v prudký liják a černooděnci i Ellad byli rázem úplně promočení. Urin však nezastavil. Vedl své muže stále dál a hoch se mohl jen dohadovat, kam jej vezou. Všiml si jen, že teď směřují více k východu. Les opustili už dávno. Nyní projížděli rovinatou, travnatou krajinou, která se táhla od obzoru k obzoru. Tedy alespoň tam, kam oko v tom nečase dohlédlo.
Asi Suché stepi, uvažoval Ellad a v duchu před sebou viděl Viggovu mapu.
Blížil se večer. Pořád lilo jako z konve a oni ještě seděli v sedlech. Bez sebemenšího odpočinku hnali koně pustou, rozmáčenou krajinou a Ellad se tak víc a víc vzdaloval od domova. Hoch věděl, proč jezdci tolik spěchají. Věděl, že chtějí co nejvíce využít silného deště, který spolehlivě spláchne všechny stopy a zabrání tak případnému pronásledování. Věděl to a vůbec ho to netěšilo. Musel vynaložit hodně úsilí, aby nepropadl beznaději.
Zase bude dobře, říkal si, když ujížděli čím dál větší tmou. Třeba se mi podaří utéct.
Rovinatá krajina dovolila Urinovi pokračovat v cestě i v naprosté temnotě a černý vůdce toho beze zbytku využil. Zvolnili sice, ale jeli dál. Umíněně postupovali vpřed bez ohledu na všechno. Únavou zmožený Ellad měl stále častěji co dělat, aby se udržel v sedle. Promočené oblečení se mu nepříjemně lepilo na kůži a studilo, trápil jej chlad a také bolest. Znovu ho rozbolela hlava, pálily jej škrábance od Urinových ozdobných cvočků a pravou tvář téměř necítil.
A déšť neustával. Velké kapky bičovaly zemi, jezdce i jejich koně. Když se zdálo, že vraníci padnou vyčerpáním, objevil se před promoklou skupinkou temný obrys osamělého stavení a Urin zamířil přímo k němu.
Lidé, pomyslel si Ellad. Třeba mi nějak pomohou…
Jednalo se však jen o opuštěný dřevorubecký srub, a tak chlapcovy naděje vzaly za své.
Černooděnci u domu zastavili a sesedli. I zklamaný Ellad sklouzl ze sedla, zcela podvědomě a bezmyšlenkovitě povolil unavenému vraníkovi sedlový popruh a zároveň nepustil z rukou jeho otěže, takže kůň nemohl nikam jentak odejít. Urinovi to neuniklo.
„Já vidím, že ty s koňmi umíš to,“ řekl uznale. „O Raula tedy postaráš se a s ostatními pomůžeš.“
Po těch slovech černý vůdce předal otěže svého vraníka muži, který mu stál po pravici, a spolu se dvěma jinými odešel do domu. Ellada jeho rozkaz překvapil. Chvilku dokonce uvažoval o tom, že neposlechne a pokusí se o útěk. Ale…
„Kam ty koukáš, kluku!“ štěkl na něho Iff. „Ty neslyšel jsi pána Urina?!“
Ellad vzdychl. Došlo mu, že útěk je za těchto okolností nemožný. Pořád pršelo a on byl příliš vyčerpaný. Daleko by se nedostal. Snad ráno.
Uchopil tedy Raulovy otěže pevněji a odvedl vraníka do nedalekého přístřešku. Tam jej zbavil uzdečky, odsedlal jej, uvázal vedle jeho čtyřnohých druhů a až příliš dobře si uvědomoval, že je pozorně sledován. Iff i zbylí černooděnci na něho neustále koutkem oka dohlíželi a hlídali každý jeho pohyb. Hoch znovu vzdychl, sehnul se, sebral z podlahy přístřešku hrst starého sena a začal vytírat vraníkovi ze srsti vodu.
***
Po noci strávené ve srubu se Ellad cítil mnohem lépe. Bolest hlavy a unavených svalů zmizela. I otok v obličeji mu poněkud splaskl, takže zase viděl na obě oči. Díky slušné zásobě dřeva, kterou v domě dřevorubci zanechali, spal hoch i jeho věznitelé v teple a suchu. Teď ale byli všichni opět na cestě a Ellad znovu seděl v sedle cizího černého koně Raula, jehož vedl za otěž jezdec před ním. Byl překrásný jarní den. Nebe bez mráčku, sluníčko příjemně hřálo a vzduch pročištěný nedávným deštěm voněl. Zajatý chlapec však nic z toho nevnímal. Jeho myšlenky byly černé jako uplynulá noc. Vzpomínal na matku, na její věčný strach. Strach z mužů, kteří ho zajali a měli ho nyní naprosto ve své moci. Z mužů, kteří ho odváželi neznámo kam.
Kdyby se mi tak podařilo utéct, opakoval si snad už po sté v duchu. Ale jak?
Od rána jeli opět lesem a mířili k severovýchodu. Ellad se mračil na okolní smrky a snažil se něco vymyslet. Blížilo se poledne a hustý porost nedovoloval rychlou jízdu. A právě tehdy bleskl Elladovi hlavou nápad.
Jak prosté. Ti lumpové drží koně, ale mě ne.
Od myšlenky nebylo daleko k činu. Hoch využil pomalého tempa i toho, že jezdci jedou v zástupu, vrhl rychlý pohled vpravo i vlevo a prostě sesedl. Sesmýkl se z Raulova hřbetu a tvrdě dopadl na zem. Ihned však vyskočil a zmizel v porostu.
Překvapení černooděnci okamžitě zastavili koně a chvilku vůbec nevěděli, co se přesně stalo a co mají vlastně dělat. A právě těchto několik vteřin musel prchající hoch co nejvíce využít. Mrštně se proplétal smrkovým porostem a tentokrát si dobře hlídal směr. Tentokrát věděl určitě, že běží zpátky. Zpátky domů. Pryč od těch zpropadených jezdců.
Měl však smůlu. Urin se vzpamatoval rychleji, než hoch ve svých odhadech čekal. A i on znal směr chlapcova útěku.
„Z cesty!“ křikl na své muže, když otočil koně, a cvalem se prohnal kolem nich. Zbylí jezdci se tím také probrali z ohromení a následovali jej.
Ellad běžel, jak nejrychleji dokázal, ale s koňmi soupeřit nemohl. Doháněli ho. Hoch věděl, že jediná jeho naděje je v porostu. Nesmí na volné prostranství. Husté křoví nedovoluje koním běžet naplno. Kličkoval tedy mezi stromy jako zajíc, ale přesto se snažil držet směr k domovu. A to bylo těžké. Velmi těžké… Navíc v naprosto neznámém lese.
Ellad zakopl o vyčnívající kořen a ošklivě si odřel dlaně a koleno. Na bolest však nedbal, vstal a spěchal dál. Síly jej pomalu opouštěly, ale křik pronásledovatelů a hlasitý dusot kopyt za zády ho hnaly stále vpřed.
Štěstí při něm však opět nestálo. Náhoda tomu chtěla, že stromy kolem něj náhle prořídly a on zjistil, že musí přeběhnout přes nevelkou, ale úplně holou planinu. Na okamžik se zarazil a vrhl rychlý pohled přes rameno. Žádného z jezdců neviděl.
Snad to stihnu, pomyslel si. Odhodlaně se nadechl a vyrazil. Uprostřed loučky se znovu ohlédl a málem upadl. Urin byl na dohled.
Teď to nesmím vzdát, pokáral se ostře. V duchu odhadl vzdálenost, která jej dělila od černého vůdce a konce louky, a výsledek ho poněkud uklidnil. Urin to k němu nemohl stihnout. Ani na koni ne. Volně vydechl a téměř vesele běžel dál.
Konečně měl tu zpropadenou loučku za sebou a pocítil neuvěřitelnou radost ze znovuzískané svobody. Tušil, že Urin jej dál pronásledovat nebude. Jeho lidé byli kdoví kde a sám neměl naději chlapce v porostu najít a chytit. S novým přívalem síly a hřejivým pocitem vítězství se Ellad už už chystal zmizet mezi prvními stromy, když dostal takovou ránu do hlavy, že se mu zatmělo před očima a on se poroučel k zemi.
***
Ellada probudilo ne právě jemné zacházení s jeho tělem. Něčí hrubé paže ho zvedly a táhly pryč. Neměl však sílu proti nim bojovat. Cítil se strašně unavený. Také jej nesnesitelně bolela hlava a z ošklivé rány nad levým uchem mu tekla krev. S námahou otevřel oči. Bezvládně visel mezi dvěma černooděnci, kteří ho vlekli zpátky loučkou. Za nimi kráčel třetí.
Takže jsem zase prohrál, pomyslel si v duchu znovu zajatý chlapec a žaludek se mu stáhl strachy. Co se mnou asi teď udělají?
Ozbrojenci se zastavili dva kroky před Urinem a složili mu během i prohrou vyčerpaného hocha k nohám.
„Opět on náš je, můj pane,“ řekl uctivě poslední z trojice Elladových strážců.
„No rozhodně ne přičiněním vaším,“ odsekl mu Urin a obrátil svou pozornost k malému zajatci, který byl stále zhroucený na zemi a marně se snažil postavit a zachovat si tak alespoň zdání důstojnosti. Uchopil chlapce za vlasy na temeni, donutil ho pohlédnout mu zblízka do očí a hlasem, v němž byl znát těžko ovládaný vztek, zasyčel. „ Já čekal, že něco takového ty uděláš, malej zmetku. Já vybavil se na to.“
Ellad se díval do jeho hněvem stažené tváře a v duchu si znovu přehrál poslední okamžiky útěku. Stále nechápal, kde se stala chyba. Vždyť měl svobodu na dosah ruky?!
„Tys polenem dostal,“ pronesl škodolibě černý vůdce, jakoby mu četl myšlenky. Zlost se mu z hlasu vytratila. Opět ji nahradilo lehké pobavení. „Ráno já vzal ho s sebou. Ze srubu… A já varuji tebe. Už ty to nikdy, nikdy nedělej. Nebo ty půjdeš dál za koněm pěšky a s pouty na rukou.“
S tím chlapce pustil a zavelel k odjezdu. Všichni, i Ellad, se znovu vyhoupli do sedel a pokračovali v cestě na severovýchod.
***
O půl hodiny později zastavili u malé tůňky obklopené kapradím. Urin poručil svým mužům, aby odsedlali koně, a dovolil Elladovi, aby si v chladné vodě smyl krev z obličeje a důkladně opláchl všechny odřeniny a šrámy, které utržil při svém nevydařeném útěku. Potom se všichni věnovali odpočinku a jídlu. I Ellad dostal svou porci a hladově ji snědl. Při útěku bude potřebovat sílu.
Útěk. Hoch se myšlenky na něj ještě nevzdal a zatím neztrácel naději. Ani Urinovu výhrůžku nebral příliš vážně. Prý pěšky za koněm. Nesmysl. Příliš by je zpomalil. A spoutaný? Pohrdavě odfrkl. Museli by se o něho starat… Ne, tohle mu nejspíš nehrozí. Nenápadně se rozhlédl, ale jen zklamaně vzdychl. Cizinci seděli v nepravidelném kruhu kolem něj a také dojídali. Ellad si všiml, že své dlouhé meče mají v pohotovosti. Tři z nich už si dokonce utřeli umaštěné prsty do plášťů a vstali. Ne, teď nebylo možné uprchnout.
Hoch své věznitele sledoval velmi pozorně a čekal na jejich sebemenší nepozornost. Žádnou však neobjevil. Černooděnci si udělali pohodlí a někteří i trochu podřimovali. Jen ti tři zůstali ve střehu a očividně hlídali. Chlapci to bylo divné.
Proč nejedeme dál? Vždyť Urin tak spěchal? Ptal se sám sebe a hledal nějaké rozumné vysvětlení.
Asi čekáme na tmu, odpověděl si po chvilce uvažování. Ale proč?... Nerozuměl tomu.
No, co. Když odpočinek, tak odpočinek, řekl si nakonec. Našel si pohodlnější polohu a zavřel oči. Vzpomínal na matku, na domov, na Eriador. Asi už je nikdy neuvidí… Ale ne. Vždyť přece uteče. A brzy… S tou myšlenkou usnul.
Netušil, že právě v tu dobu vjela k smrti vyděšená Lea na Varrovi do Eriadoru, kde způsobila poplach. Pár Hraničářů, kteří byli právě ve vesnici, okamžitě vyrazilo ztraceného chlapce hledat. Nenašli však po něm ani stopu. Noční prudký liják všechno spolehlivě spláchl.
***
Ellad nevěděl, jak dlouho spal. Když však znovu otevřel oči, byla téměř tma a jezdci se chystali opět na cestu. Zase musel pomoci s koňmi a při té příležitosti zjistil, že jen jeden z deseti cizích vraníků je hřebec. Ten Urinův. Ostatní byli valaši. Objev to byl nedůležitý, přesto vyvolal vzpomínku. Na Eriador. Hoch zcela jasně slyšel ve své hlavě Manuelův hlas. „Hřebci sou sice moc pěkný, ale na pořádný ježdění nevhodný. Valaši sou vo moc lepší.“
Ó, jak jen se mu stýskalo.
Nebylo mu tedy vůbec lehko u srdce, když na Urinův rozkaz nasedl na Raula a musel znovu následovat své věznitele. Jezdci se seřadili do zástupu a vedeni Urinem vyjeli krokem z tábora. Už se úplně setmělo, ale na bezmračném nebi se objevily hvězdy a kulatá tvář měsíce. V jeho stříbrném světle mohla skupinka deseti jezdců pokračovat dál. Ellad se již sesedat nepokusil. Jen se pozorně rozhlížel kolem sebe a snažil se odhadnout směr. Tušil nějakou nedobrotu. Asi hodinu ještě jeli lesem, potom však uslyšeli tiché šumění tekoucí vody a za pár minut nato dorazili k úzkému dřevěnému mostu. Zastavili koně a sesedli. Tentokrát však Elladovi Raula v péči nenechali. Jeden z jezdců mu vzal otěže z rukou a Iff s dalším vzali poněkud zaskočeného chlapce mezi sebe.
„My přejít musíme,“ zavelel Urin tlumeně. „A potichu, vesnice blízko je.“
Vesnice?! Lidé! Blesklo Elladovi hlavou. Než však stačil něco podniknout, zakřičet nebo cokoli. Iff po něm skočil a jeho společník vrazil dokonale překvapenému chlapci mezi zuby připravený roubík.
„To, aby ses ty zase nepokusil o něco,“ zlomyslně mu pošeptal do ucha Iff a surově jej táhl k mostu. Druhý muž je následoval a hrubě strkal bezmocného chlapce před sebou.
Hoch se takovému násilí chvilku vzpíral, ale nakonec to vzdal. Proti dvěma dospělým mužům neměl nejmenší naději uspět. Jen se zbytečně vysiloval. Znovu pomyslel na útěk. Teď však nebyla ta správná doba. Zaťal zuby a poslušně přešel divokou řeku vlnící se v stříbřitých peřejích mezi velikými kameny. Snažil se přitom nevnímat odpornou pachuť hadru v ústech. Spíš se soustředil znovu na cestu a směr, kterým se ubírali. Opět si v duchu vybavil Viggovu mapu Aranhoru.
Řeka s mostem. A v lese u vesnice. Severovýchod. Takže… Uvažoval. Takže to musíme být u… Vzpomínal. Žlutá řeka. Ano. Tu jsme právě přešli a blížíme se k hranici. Hranici s Orrinorem.
Přejeli ji ještě téže noci a nikdo si jich nevšiml.
***
Urin zastavil svou skupinku až k ránu. Noční jízdou unavení muži sesedli, postarali se o stejně unavené koně, rozdělali malý ohýnek a po skromné snídani se uložili k odpočinku. Chovali se zcela bezstarostně a byli si tak jistí svým okolím, že ani nepostavili hlídky. Ke spánku zkrátka ulehli úplně všichni. Jen u Ellada museli učinit jistá opatření. Urin si připravil asi dva kroky dlouhý provaz. Na jednom jeho konci udělal stahovací smyčku, kterou přetáhl nešťastnému chlapci přes hlavu, dotáhl právě tak, aby jej neškrtila, a druhým koncem si několikrát omotal levé zápěstí. Prý, aby je malý zajatec opět něčím nepřekvapil. Třeba dalším pokusem o útěk.
Jó, útěk. Právě na něj se soustředily veškeré Elladovy myšlenky a právě o něj se chtěl hoch znovu pokusit.
Jen trpělivost, říkal si, když s námahou přemáhal spánek. Musím mít jistotu, že všichni opravdu spí. Hlavně Urin.
Přes řasy černého vůdce neustále sledoval a nutil tak své zavírající se oči k téměř nemožnému úkolu. Touha po svobodě a návratu domů však byla silnější než únava a vyčerpání.
Po půlhodině, která se chlapci zdála nekonečná, skutečně všichni černooděnci spali. Tedy, tak se to Elladovi alespoň jevilo. Ulehčeně vydechl a začal uskutečňovat svůj plán. Z polohy na boku se opatrně překulil na záda, aby měl obě ruce dokonale volné, a pak je nesmírně pomalu sunul ke krku. Chtěl uvolnit smyčku, která jej poutala k Urinovi, a potom pryč. Pryč odtud. Domů.
Při tom nepřirozeně pomalém pohybu ho rozbolely celé paže, na čele vyrazil studený pot a srdce mu tlouklo jako o závod.
Jen pomalu, připomínal si stále, když se svým pronikavým modrým pohledem snažil sledovat Urina a provaz a zároveň se plně soustředit na pohyb rukou. Nedokázal to však. Byl příliš unavený. Nakonec se soustředil pouze na pomalý a opatrný pohyb a Urina s provazem pustil z dohledu. Po nepředstavitelně dlouhých minutách se mu podařilo uchopit smyčku a trochu ji i povolit. Paže už však téměř necítil. Bolest svalů se stávala nesnesitelnou. Pustil ji tedy a odpočíval. Nádech, výdech. Znovu uchopil provaz a pokračoval v povolování. Byl tak zaujatý zvětšováním smyčky, že úplně zapomněl na okolí, a to se mu stalo osudným.
Urina vzbudilo slabé chvění provazu, kterému hoch prostě nemohl zabránit, a černý vůdce pak jednal čistě podvědomě. Prudce za provaz škubl. Ellad se lekl, smyčku pustil a ta se mu na oplátku nemilosrdně stáhla kolem nechráněného krku. Hoch se začal dusit a hnán pudem sebezáchovy ji rychle zase povolil. Potom se schoulil do klubíčka a s hlasitým chroptěním a pokašláváním lapal po vzduchu. To dokonale probudilo ostatní černooděnce. Urin i všichni jeho muži vstali a mlčky obklopili prudce oddechujícího Ellada.
Hoch ležel na zemi a snažil se uklidnit. V očích jej pálily slzy a až příliš dobře si uvědomoval, že znovu prohrál. Útěk se nezdařil, a on cítil, že tentokrát za to zaplatí. Jeho neblahé tušení ještě posílil pohled na devět hrozivých černých postav tyčících se nad ním. Ellada ovládl strach. Měl chuť ještě více se schoulit na zemi u jejich nohou a žadonit o slitování. Nic z toho však neudělal. Opět se v něm probudila jakási nepochopitelná hrdost. Když přestal funět, rychle si vytřel slzy z očí, vzpurně zvedl hlavu a nebojácně pohlédl přímo na Urina. Přitom se pokusil postavit.
Cizí vůdce chvilku žasl nad chlapcovou odvahou a na ten pohled pak už nikdy nezapomněl. Nezlomený pohled pronikavých modrých očí. Vstát ho ale nenechal. Znovu prudce trhl provazem a se zvráceným potěšením se díval, jak Ellad padá k zemi a znovu zoufale lapá po dechu.
„Tos ty dělat neměl, malý Orrinorský štěně. Já snažil se zacházet slušně s tebou, ale s tím teď konec je… Svažte vy jeho!“ Křikl na své muže.
Dva se k chlapci hned vrhli ve snaze co nejrychleji vykonat velitelův rozkaz. Jeden jej surově popadl za oděv, druhý mu sejmul z krku smyčku, připravil si ji na ruce malého zajatce, a společnými silami pak vytáhli hocha na nohy.
Ellad se mezitím už celkem vzpamatoval a bleskově zhodnotil situaci. Horší už to být asi nemůže a já nemám co ztratit.
S touhle myšlenkou se s těmi muži začal prát. Uvědomoval si přitom, že je to zcela proti zdravému rozumu a že jsou mnohem silnější než on, přesto sebou házel jako o život. Kopal, kousal a škrábal a ti dva měli co dělat, aby jim nakonec ještě neutekl. O nějakém svazování samozřejmě nemohla být řeč. Přesto nakonec podlehl. Na pomoc svým druhům totiž přiskočil ještě jeden a proti takové přesile už hoch opravdu nic nezmohl. Dva jej drželi, třetí mu bolestivě zkroutil ruce za zády a pevně je svázal připraveným provazem. Hoch sebou ještě chvíli zmítal, ale pouta i muži ho drželi dobře. Na každé straně měl jednoho z věznitelů a ten pevně svíral jeho paži. Ellad tedy zanechal marného zápasu a znovu pohlédl na Urina.
Černý vůdce jej pár minut zamyšleně pozoroval, potom si pomalu stáhl své zlatými cvočky zdobené rukavice a velmi pečlivě je složil k sobě. Těmi kovovými ozdobami pěkně nahoru. Přistoupil až těsně k chlapci a očekával u něj alespoň v tomto okamžiku nějaký náznak strachu, ale nic. Hoch nehnul ani brvou a své pronikavé modré oči nesklopil. Stálo jej to sice hodně úsilí, protože v duchu se přece jenom bál. A ne málo. Ani za nic však nechtěl, aby to na něm bylo poznat.
Urina takové chování popudilo. Rozhněval ho Elladův hrdý postoj i nezkrocený pohled jeho očí. Rozmáchl se proto a uštědřil chlapci dva prudké políčky složenými rukavicemi. Pěkně z každé strany jeden.
„To pro příště máš ty, abys zapamatoval si, že ode mne neutíká se.“
